Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 17. prosince 2013 ve věci č. 27510/08 – Perinçek proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl v poměru pěti hlasů ku dvěma, že odsouzením stěžovatele za veřejné pronesení výroků zpochybňujících existenci tzv. arménské genocidy došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu zaručeného článkem 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
V rámci několika veřejných vystoupení ve Švýcarsku konaných v průběhu roku 2005 pronesl stěžovatel (doktor práv a předseda Turecké strany pracujících) výroky, kterými popíral existenci genocidy údajně spáchané v roce 1915 a následujícím období na arménském lidu ze strany tehdejší Osmanské říše. V červenci 2005 podalo na stěžovatele sdružení Švýcarsko-Arménie (Suisse-Arménie) trestní oznámení a v březnu 2007 byl stěžovatel Obvodním soudem v Lausanne za své výroky odsouzen za trestný čin rasové diskriminace k 90 denním peněžitým trestům ve výši 100 švýcarských franků (CHF), pokutě 3000 CHF nahraditelné trestem odnětí svobody v rozsahu 30 dní a k náhradě nemajetkové újmy ve prospěch uvedeného občanského sdružení ve výši 1000 CHF. Podle obvodního soudu je arménská genocida prokázanou historickou skutečností, a to jak podle veřejného mínění ve Švýcarsku, tak na mezinárodní úrovni. Pohnutky stěžovatele navíc měly rasistický podtext a nevyplývaly z historické debaty. V červnu 2007 Kantonální soud ve Vaud nevyhověl odvolání stěžovatele, když odmítl tvrzení, podle kterého bylo třeba provést hlubší analýzu otázky existence arménské genocidy ve světle závěrů historiků. Stěžovatel následně se svým odvoláním neuspěl ani před Federálním soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel na poli článku 10 Úmluvy namítal, že trestním odsouzením za výroky o neexistenci arménské genocidy švýcarské soudy porušily jeho svobodu projevu. Společně s tureckou vládou, která v řízení před Soudem intervenovala jako třetí strana, měl totiž za to, že použití příslušného trestněprávního ustanovení švýcarskými soudy nebylo dostatečně předvídatelné, odsouzení nesledovalo legitimní cíl a zásah do jeho svobody projevu nebyl „nezbytný v demokratické společnosti“.
Na poli přijatelnosti stížnosti se Soud nejprve zabýval otázkou, zda předmětné výroky stěžovatele nebyly zneužitím práva přiznaného Úmluvou ve smyslu článku 17 Úmluvy, tedy jinými slovy, zda nesměřovaly k popření práv a svobod jiných, a zda by tedy projevy stěžovatele neměly být vyňaty z ochrany článku 10 Úmluvy. Soud připomněl svou judikaturu, podle které takto v minulosti prohlásil za neslučitelné ratione materiae s Úmluvou námitky porušení svobody projevu v souvislosti s odsouzením autora díla systematicky popírajícího zločiny proti lidskosti spáchané nacisty vůči Židům (srov. Orban a ostatní proti Francii, č. 20985/05, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 34), případně v souvislosti s islamofobními (srov. Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2004) či antisemitskými výroky (srov. Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007). V těchto případech podle Soudu tvrzení stěžovatelů podněcovala k nenávisti a směřovala tak proti základním hodnotám a smyslu Úmluvy.
V projednávané věci Soud připustil, že předmětné výroky měly provokativní charakter. Stěžovatel nicméně ve skutečnosti nepopíral samotnou existenci masakrů a nuceného přesídlování arménské populace v rozhodné době, ale spíše nesouhlasil s právní kvalifikací příslušných činů jako genocidy. Sporné výroky tedy jako takové nesměřovaly k podněcování nenávisti vůči arménskému lidu a stěžovatel jejich prostřednictvím nezneužil své svobody projevu v rozporu se smyslem článku 10 Úmluvy. Použití článku 17 Úmluvy proto dle Soudu nebylo namístě.
K odůvodněnosti stížnosti Soud předně podotkl, že mezi stranami není sporu o tom, že v daném případě představovalo odsouzení stěžovatele zásah do jeho svobody projevu. Připomněl zásadu, podle které požadavek na zákonnost zásahu do svobody chráněné článkem 10 Úmluvy rovněž předpokládá, aby příslušná norma, na níž se zásah zakládá, byla předvídatelná: musí být formulována s dostatečnou přesností tak, aby jí mohl jednotlivec přizpůsobit své chování. Tento požadavek nicméně není absolutní a je třeba na něj nahlížet ve světle počtu a postavení adresátů normy. V daném případě panovala shoda na tom, že příslušné ustanovení trestního zákoníku bylo dostatečně dostupné. Z jeho znění (kdy podle Federálního soudu pojmy „genocida“ a „jiné zločiny proti lidskosti“ ve světle jazykového, gramatického i historického výkladu neodkazovaly výhradně na genocidu spáchanou za nacistického režimu) mohla být stěžovateli, jakožto právníkovi a politikovi, hrozba sankce za sporné výroky dostatečně zřejmá. Zásah sledoval podle Soudu rovněž legitimní cíl spočívající v ochraně práv třetích osob, konkrétně čest rodin a blízkých obětí hrůz spáchaných Osmanskou říší v rozhodném období na arménském lidu.
Při hodnocení otázky, zda byl daný zásah nezbytný v demokratické společnosti, Soud nejprve odkázal jednak na obecné zásady vyplývající z jeho judikatury (viz např. jejich shrnutí v nedávném rozsudku ve věci Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013, § 100), jednak na judikaturu vztahující se k „tureckým“ případům týkajícím se svobody projevu v souvislosti mj. s projevy ospravedlňujícími násilnosti spáchané vůči Arménům. Připomněl, že není jeho úlohou vyslovovat se k existenci masakrů a deportací arménského lidu v letech 1915 a následujících, ani k otázce právní kvalifikace daných činů, když k posouzení těchto otázek jsou povolány vnitrostátní orgány, zejména soudy (srov. Lehideux a Isorni proti Francii, č. 24662/94, rozsudek ze dne 23. července 1998, § 50); Soudu přísluší toliko posoudit, zda vnitrostátní soudy při svém rozhodování nepřekročily prostor pro uvážení, který jim za daných okolností náležel.
V projednávané věci byl podle Soudu prostor pro uvážení vnitrostátních orgánů s ohledem na historický, právní a politický charakter a kontext výroků stěžovatele do jisté míry omezený. Zatímco těžištěm odůvodnění švýcarských soudů byla premisa, že o právní kvalifikaci sporných historických událostí existoval ve společnosti „obecný konsensus“, stěžovatel, turecká vláda a ostatně i švýcarský Federální soud poukazovali na různorodost názorů ohledně předmětných otázek, a to jak v rámci švýcarských politických orgánů, tak v rámci mezinárodního společenství. Ani Soud přitom nedospěl k přesvědčení o „obecném konsenzu“ ve vztahu k tak složité a specifické právní otázce, jakou je zejména právní kvalifikace „genocidy“ v souvislosti s činy spáchanými vůči Arménům. Projednávanou problematiku přitom odlišil od případů týkajících se kolokaustu, kdy se např. popírání existence plynových komor týkalo velmi konkrétních historických faktů a kdy zločiny spáchané nacistickým režimem měly jasný právní základ ve Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku a byly také příslušnou mezinárodním soudní instancí posouzeny.
K otázce, zda odsouzení stěžovatele sledovalo „naléhavou společenskou potřebu“, Soud odkázal na své závěry týkající se použitelnosti článku 17 Úmluvy na daný případ a na závěry studie předložené švýcarskou vládou, podle které pouze ve dvou z 16 zkoumaných evropských států není kvalifikace trestného činu popírání genocidy omezena na zločiny spáchané nacistickým režimem. Vývoj rozhodovací praxe španělského Ústavního soudu, francouzské Ústavní rady a Výboru OSN pro lidská práva přitom poukazuje na důležitost přikládanou svobodě projevu, diskusi o veřejných otázkách a jejich roli v demokratickém státě a rozdílný přístup, který je třeba uplatnit na vnitrostátní uznání (prostřednictvím zákona) právní kvalifikace některých historických faktů a na trestní postih zpochybňování takovéhoto oficiálního postoje státu. Odsouzení stěžovatele v projednávané věci bylo přitom vůbec prvním odsouzením podle příslušného ustanovení švýcarského trestního zákoníku v souvislosti s výroky týkajícími se činů spáchaných na arménském lidu, přičemž dříve v jiné věci nižší soud stěžovatele v podobné věci osvobodil. Trest uložený stěžovateli, jakkoli lze jeho závažnost relativizovat, byl s to do budoucna odradit od veřejné debaty na dané téma.
S ohledem na výše uvedené proto Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy dostatečně neodůvodnily odsouzení stěžovatele. Neprokázaly, že jejich přístup odpovídal naléhavé společenské potřebě, ani že byl nezbytný v demokratické společnosti. Překročily tak úzký prostor pro uvážení, kterým v dané věci disponovaly, a k porušení článku 10 Úmluvy proto došlo.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojili souhlasné stanovisko soudci Raimondi a Sajó. Částečně nesouhlasné stanovisko připojili soudci Vučinić a Pinto de Albuquerque, kteří po podrobném rozboru případu dospěli k názoru, že k porušení článku 10 Úmluvy v daném případě nedošlo.