ARSKAYA proti Ukrajině

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 5. prosince 2013 ve věci č. 45076/05 – Arskaya proti Ukrajině

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení článku 2 Úmluvy, neboť nebylo provedeno účinné vyšetřování okolností, za nichž došlo k úmrtí syna stěžovatelky ve státní nemocnici, a stát též nedostál svému pozitivnímu závazku zajistit odpovídající právní rámec v oblasti zdravotnictví. Soud přiznal stěžovatelce spravedlivé zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 10 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Syn stěžovatelky („S.“) byl v březnu 2001 hospitalizován na plicním oddělení Simferopolské státní nemocnice, neboť trpěl akutním zápalem plic, tuberkulózou levé plíce a plicní insuficiencí. S ohledem na závažnost jeho zdravotního stavu informoval personál nemocnice S. o nezbytnosti podstoupení bronchoskopického vyšetření, které však S. opakovaně odmítl, o čemž existuje záznam ve zdravotnické dokumentaci opatřený jeho podpisem. Jelikož se jeho zdravotní stav zhoršoval, tamní lékaři mu opakovaně vysvětlili nezbytnost podrobit se chirurgickému zákroku, S. jej však v obavách o svůj život setrvale odmítal. Při vyšetření psychiatrem bylo zjištěno, že S. trpí somatickou paranoidní poruchou osobnosti. Přestože se jeho zdravotní stav dramaticky zhoršoval, S. i nadále odmítal jakoukoli léčbu. Dne 3. dubna 2001 v 15 hodin byl S. naposledy vyšetřen, přičemž ošetřující lékař označil jeho duševní stav za velmi nestabilní. Téhož dne ve večerních hodinách S. zemřel.

Z podnětu stěžovatelky bylo zahájeno vyšetřování okolností úmrtí jejího syna. Ministerstvo zdravotnictví Autonomní republiky Krym (ARK) shledalo v postupu lékařů řadu nedostatků, mimo jiné neposkytnutí intenzivní odborné péče na resuscitačním oddělení. Platná právní úprava totiž umožňovala předání pacienta do jiného zdravotnického zařízení s intenzivní péčí výlučně za určitých okolností, které však v případě syna stěžovatelky nebyly dány. V návaznosti na provedená šetření bylo třem lékařům uděleno kárné napomenutí. Stěžovatelka následně podala na ošetřující lékaře trestní oznámení. V rámci šetření byla vypracována zpráva forenzní lékařské skupiny, dle níž byla léčba S. v souladu s požadavky moderní lékařské vědy, přičemž nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi úmrtím syna stěžovatelky a jednáním lékařů. Za hlavní příčinu úmrtí S. byla označena závažnost chronického onemocnění ve spojení s bezdůvodným odmítáním diagnostických vyšetření a léčby. S odkazem na závěry forenzní lékařské skupiny státní zástupce rozhodl o zastavení trestního stíhání. K žádosti stěžovatelky bylo s poukazem na rozpory mezi závěry forenzní lékařské skupiny a Ministerstva zdravotnictví ARK rozhodnutí o zastavení trestního stíhání zrušeno a nařízeno provést další šetření. Situace se opakovala a trestní stíhání bylo znovu zastaveno, na což reagoval státní zástupce ARK dalším zrušením rozhodnutí a přidělení věci k prošetření jinému místně příslušnému státnímu zástupci. Ten se však ztotožnil se závěry svého předchůdce a stíhání rozhodnutím taktéž zastavil. Úřad generálního prokurátora rozhodnutí vzápětí zrušil. V navazujícím řízení došlo ještě k trojímu zastavení trestního stíhání, které bylo záhy zrušeno. Bylo též přistoupeno k vypracování nové zprávy forenzní lékařské skupiny, jež pouze potvrdila absenci příčinné souvislosti, a k provedení postmortálního forenzního psychiatrického vyšetření S., dle něhož vytrvalé odmítání podrobit se léčbě nemělo spojitost s jeho duševní poruchou. Teprve v září 2008 byla stěžovatelka vyrozuměna Generální prokuraturou o výsledcích šetření a o tom, že závěry vedoucí k zastavení trestního stíhání jsou opodstatněné a v souladu se zákonem.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Vláda předně namítala, že stěžovatelka nevyčerpala všechny právní prostředky nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy, když se neobrátila na občanskoprávní soudy s žalobou na náhradu škody a nemajetkové újmy. Soud však shledal, že pokud stěžovatelka využila prostředek nápravy, který se v daném případě jevil dle vnitrostátního práva jako účinný a dostatečný, tj. podání trestního oznámení, nelze po ní požadovat, aby využila i jiných prostředků nápravy, které neskýtaly větší šanci na úspěch ve věci (viz např. T. W. proti Maltě, č. 25644/94, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1999, § 34). Vycházel přitom z toho, že v rámci trestního řízení bylo možné dosáhnout vyvození trestní odpovědnosti lékařů, jakož i náhrady škody za zaviněné porušení jejich profesních povinností. Z pohledu stěžovatelky se navíc preference nápravy skrze trestní řízení zdála být zcela pochopitelná, neboť zde nebyla povinna hradit soudní poplatky a v souladu se zásadou vyšetřovací za ni obstaraly důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu orgány činné v trestním řízení.

Při posouzení odůvodněnosti stížnosti Soud předně zopakoval, že článek 2 Úmluvy nevyžaduje po státech pouze zdržení se jednání, které by vedlo k úmrtí člověka, ale klade na ně i pozitivní závazky spočívající v přijetí odpovídajících kroků k ochraně osob podléhající jejich jurisdikci (viz L.C.B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998). Tyto závazky zahrnují též stanovení pravidel zavazujících nemocnice, a to jak veřejné, tak soukromé, přijmout odpovídající opatření k ochraně životů svých pacientů. Článek 2 Úmluvy také vyžaduje vytvoření účinného a nestranného soudního systému, aby mohla být zjištěna příčina úmrtí pacientů a vyvozena odpovědnost příslušných osob (viz Calvelli a Ciglio proti Itálii, č. 32967/96, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, § 49). Aby byl soudní systém účinný, musí být dostupné prostředky nápravy v jejich souhrnu účinné nejen teoreticky, ale také v praxi, což znamená, že musí jít o právní prostředky, jimiž je možné dosáhnout objasnění skutkového stavu, určení odpovědných osob a poskytnutí adekvátní náhrady poškozeným.

K otázce účinnosti vyšetřování

K trestnímu řízení ve věci Soud podotkl, že bylo zahájeno se značným zpožděním, až dne 21. května 2003, a skončilo zastavením trestního stíhání dne 13. srpna 2008, tj. sedm let a čtyři měsíce po úmrtí syna stěžovatelky. V průběhu řízení vyvstala opakující se potřeba zrušit rozhodnutí státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání, neboť nedošlo k řádnému vyšetření případu. Za pozoruhodnou označil Soud skutečnost, že otázka duševní způsobilosti S. v průběhu hospitalizace byla v rámci trestního řízení nastolena až po více než šesti letech od jeho úmrtí. Dle přesvědčení Soudu popsané nedostatky, jakož i celkové délka řízení, které beztak skončilo zastavením trestního stíhání, svědčí o tom, že v daném případě bylo trestní vyšetřování zcela neúčinné. Nelze proto ani přisvědčit argumentaci žalované vlády, že stěžovatelka měla napadnout rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ze dne 13. srpna 2008 žalobou k soudu. K porušení procesní složky článku 2 Úmluvy tedy došlo.

Požadavek odpovídající regulace v oblasti zdravotnictví

Soud se dále zabýval otázkou, zda v daném případě došlo i k porušení pozitivního závazku státu dle článku 2 Úmluvy zajistit dostatečně kvalitní právní úpravu v oblasti poskytování zdravotní péče. Obecně přitom platí, že odpovědnost státu nevznikne, pokud přijal odpovídající opatření pro zajištění vysokých odborných standardů u zdravotnických odborníků, jakož i k ochraně života pacientů, a k úmrtí dojde v důsledku chyby lékaře nebo neúmyslné špatné koordinaci mezi lékaři při léčbě konkrétního pacienta (viz Dodov proti Bulharsku, č. 59548/00, rozsudek ze dne 17. ledna 2008, § 82). V této souvislosti se Soud zaměřil na dvě otázky.

Soud předně konstatoval, že důvodem, proč se S. nedostalo odborné intenzivní péče, byla platná právní úprava týkající se podmínek, za nichž bylo možné pacienta přemístit do jiného zdravotnického zařízení. Ačkoliv totiž bylo v jeho případě žádoucí, aby byl převezen na resuscitační oddělení v jiné nemocnici, právní úprava tomu bránila, neboť se nejednalo o některý z taxativně vypočtených případů, kdy byl převoz přípustný.

Za klíčovou pak Soud označil otázku druhou, totiž zda byl stěžovatel s ohledem na svůj zdravotní stav a bezprostřední ohrožení života schopen vnímat poučení o nezbytnosti podstoupit navrhovanou léčbu, jakož i informovaně vyhodnotit možné důsledky odepření svého souhlasu. Zároveň posuzoval, zda s ohledem na jeho duševní stav a bezprostřední ohrožení života byli lékaři jeho rozhodnutím vázáni či nikoliv. Soud v této souvislosti připomněl, že článek 2 Úmluvy nemůže být vykládán tak, že požaduje, aby státy přijímaly preventivní opatření bránící jednotlivci ukončit předčasně svůj život, pokud takové rozhodnutí činí svobodně a při plném vědomí (srov. Haas proti Švýcarsku, č. 31322/07, rozsudek ze dne 20. ledna 2011, § 54). Pozornosti Soudu však neušlo, že způsobilost pacienta učinit takto významné rozhodnutí nebyla v projednávaném případě dostatečně posuzována. Předně již sama skutečnost, že lékaři přivolali odborníka z oboru psychiatrie, svědčí o tom, že měli důvodné pochybnosti o duševní způsobilosti S. činit informovaná rozhodnutí. Soud se pozastavil též nad tím, že ačkoli psychiatr seznal, že S. trpí paranoidní duševní poruchou, považoval ho bez dalšího za plně způsobilého odmítnout lékařský zákrok, který mu mohl zachránit život. Dle názoru Soudu nebyla této otázce v průběhu hospitalizace věnována dostatečná pozornost, neboť vnitrostátní právní úprava neobsahovala podmínky, za nichž by bylo odmítnutí souhlasu s provedením lékařského zákroku platné a pro zdravotnický personál závazné.

Soud tak uzavřel, že článek 2 Úmluvy požaduje, aby vnitrostátní právní úprava zajistila, že bude zavčasu a objektivně posouzeno, zda je pacient s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilý činit informovaná rozhodnutí o tom, zda s doporučenou léčbou nebo zákrokem souhlasí či nikoliv. Jelikož tomu tak v projednávané věci nebylo, žalovaný stát nedostál své povinnosti zajistit dostatečnou ochranu práva na život syna stěžovatelky a došlo tak k porušení článku 2 Úmluvy.