RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC BUDREVICH proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 65303/10)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

17. října 2013

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Budrevich proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,

Boštjan M. Zupančič,

Ganna Yudkivska,

André Potocki,

Paul Lemmens,

Aleš Pejchal, soudci,

a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 24. září 2013,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 65303/10) směřující proti České republice, kterou dne 9. listopadu 2010 podal k Soudu občan Běloruské republiky Andrei Budrevich („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupovala H. Franková, právnička Organizace pro pomoc uprchlíkům („OPU“) se sídlem v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Stěžovatel zejména tvrdil, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy proti svému vyhoštění.

4. Dne 9. listopadu 2010 předseda sekce rozhodl o použití článku 39 jednacího řádu Soudu a oznámil vládě, že v zájmu účastníků i řádného průběhu řízení před Soudem je žádoucí, aby stěžovatel nebyl vyhoštěn do Běloruska.

5. Dne 20. září 2012 byla stížnost oznámena vládě.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

6. Stěžovatel se narodil v roce 1979. V říjnu 2006 pod falešným jménem vycestoval z Běloruska do České republiky, kde v současné době pobývá. V České republice byl účastníkem celé řady řízení, z nichž relevantní jsou popsána níže.

7. Stěžovatelovo pravé jméno bylo zjištěno v prosinci 2009, když česká policie zaslala stěžovatelovy otisky prstů k identifikaci běloruské policii.

A. Řízení o mezinárodní ochraně

1. První žádost o mezinárodní ochranu

8. Dne 28. října 2006 stěžovatel pod falešným jménem požádal v České republice o mezinárodní ochranu. Uvedl, že v říjnu 2006 odešel z Běloruska kvůli nátlaku státních orgánů, který na něj byl vyvíjen v souvislosti s tím, že dovážel propagační materiály podporující opozičního kandidáta v prezidentských volbách Aljaksandara Milinkeviče. Stěžovatel tvrdil, že byl po dobu 45 dní zadržován, byla mu uložena pokuta a zabaven cestovní pas a automobil. V jeho domě bylo navíc provedeno několik prohlídek. Poté, co odjel ze země, jeho dům opakovaně navštívila policie a jeho matce a sestře hrozila, že proti němu bude zahájeno trestní stíhání. Obával se proto, že bude v Bělorusku uvězněn za spolupráci s ilegální politickou stranou.

9. Dne 6. září 2007 Ministerstvo vnitra České republiky stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu zamítlo. Ministerstvo důkladně posoudilo stěžovatelovu situaci a došlo k závěru, že jeho tvrzení si odporují a nelze je považovat za věrohodná. Mimo jiné konstatovalo, že stěžovatel sice možná původně byl trestně stíhán a odsouzen za dovážení materiálů propagujících opozičního kandidáta v prezidentských volbách, šlo však jen o jednorázovou aktivitu za finanční odměnu a stěžovatel se jinak v Bělorusku politicky neangažoval. Stěžovatel se také nepokusil podat trestní oznámení na osoby, které na něj údajně vyvíjely nátlak, ani se přestěhovat do jiné části země. Navíc byl stěžovatel za tyto činy již potrestán a ve své zemi nebyl politicky činný. Nic nenasvědčovalo tomu, že pokud by byl navrácen do Běloruska, hrozilo by mu tam nějaké nové nebezpečí.

10. Dne 22. května 2008 Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí potvrdil. Dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatelem popisované události nejsou natolik závažné, aby je bylo možno považovat za „pronásledování za uplatňování politických práv a svobod“, neboť stěžovatel měl problémy s policií i v souvislosti s dovozem jiného zboží.

11. Dne 10. června 2009 Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelovu kasační stížnost, neboť ji stěžovatel dostatečně nezdůvodnil. Jeho právnímu zástupci se totiž nepodařilo se se stěžovatelem spojit a soudu sdělil, že bez porady se stěžovatelem není schopen odůvodnění stížnosti doplnit. Nejvyšší správní soud zaujal názor, že stěžovatel je povinen se svým právním zástupcem spolupracovat, jinak musí nést následky své pasivity.

2. Druhá žádost o mezinárodní ochranu

12. Dne 21. ledna 2010 stěžovatel podal další žádost o mezinárodní ochranu s tím, že pokud by byl navrácen do Běloruska, byl by trestně stíhán policií a potrestán za to, že v České republice požádal o mezinárodní ochranu. Při pohovoru dne 21. ledna 2010 prohlásil, že si není vědom žádného trestního řízení, které by proti němu bylo v Bělorusku vedeno. Ministerstvo vnitra řízení dne 3. února 2010 zastavilo s odůvodněním, že se jedná o opakovanou žádost a že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti.

13. Toto rozhodnutí dne 13. září 2011 potvrdil Krajský soud v Plzni. Odmítl stěžovatelův argument, že ministerstvo vědělo o žádosti o vydání žadatele podané v souvislosti s jeho údajně vykonstruovaným trestním stíháním v Bělorusku, ale nevzalo ji v úvahu. Soud mimo jiné uvedl:

„...až při posuzování žalobcovy opakované žádosti o mezinárodní ochranu se Ministerstvo vnitra dozvědělo o tom, že po žalobci je v Bělorusku vyhlášeno národní pátrání kvůli obchodování s omamnými látkami ... a že probíhá předběžné šetření ohledně žádosti o vydání v souvislosti s trestním řízením v Bělorusku.

Za tohoto stavu informovanosti žalovaný správní orgán podle názoru soudu nikterak nepochybil, jestliže se pouze dotázal žalobce, zda je mu známo, že je v Bělorusku trestně stíhán (odpověď: „Ne, o tom nic nevím.“), kdežto další kroky ponechal na státních orgánech České republiky, které k tomu mají pravomoc. Opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je ... nepřípustná ne tehdy, jestliže správní orgán z úřední povinnosti nepřezkoumá každou potenciální indicii k udělení mezinárodní ochrany, nýbrž tehdy, jestliže cizinec neuvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Argument žádostí běloruské strany o vydání žalobce k trestnímu stíhání do Běloruska tudíž nemohl být soudem shledán důvodným.“[1]

14. Ve své kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že během prvního řízení o mezinárodní ochraně ani při podání druhé žádosti o mezinárodní ochranu o novém trestním stíhání pro drogové trestné činy v Bělorusku nevěděl. Dozvěděl se o něm až tehdy, když jej Krajské státní zastupitelství v Plzni informovalo o žádosti o vydání podané běloruskými úřady (viz níže). Zdůraznil však, že ministerstvo o jeho novém trestním stíhání v Bělorusku vědělo v době, kdy posuzovalo jeho druhou žádost o mezinárodní ochranu, což dokazuje i výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni.

15. Dne 28. února 2011 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2010 s odůvodněním, že ministerstvo – které se o žádosti o vydání podané běloruskými úřady dozvědělo při posuzování druhé žádosti o mezinárodní ochranu – o ní mělo stěžovatele informovat, a nikoli se jej pouze dotázat, zda o ní ví. Rozhodnutí ministerstva nebylo dostatečně odůvodněno, neboť se nezabývalo otázkou, zda nové trestní stíhání a žádost o vydání nepředstavují nové okolnosti vyžadující opětovné věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

16. Dne 18. května 2011 Krajský soud v Plzni na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 3. února 2010 a věc vrátil zpět ministerstvu.

17. Dne 22. prosince 2011 Ministerstvo vnitra s odkazem na své rozhodnutí ze dne 17. října 2011 vydané ve čtvrtém řízení o mezinárodní ochraně (viz níže) rozhodlo o zastavení řízení. V odůvodnění uvedlo, že jedno a to samé právo, tj. mezinárodní ochranu, nelze přiznat dvakrát a že žadatel nepodal proti rozhodnutí ze dne 17. října 2011 žalobu, a toto rozhodnutí tedy dne 19. listopadu 2011 nabylo právní moci (viz níže). Nevědělo však, že stěžovatel ve skutečnosti toto rozhodnutí napadl.

18. Dne 14. prosince 2012 rozkladová komise ministra vnitra zrušila rozhodnutí o zastavení řízení.

19. Dne 1. února 2013 bylo řízení opět zastaveno z důvodu překážky věci zahájené, neboť v té době probíhalo řízení o stěžovatelově čtvrté žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl.

3. Třetí žádost o mezinárodní ochranu

20. Dne 29. září 2010 stěžovatel podal další žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl, že v roce 2006 proti němu bylo v Bělorusku zahájeno vykonstruované trestní stíhání.

21. Dne 30. září 2010 Ministerstvo vnitra řízení o žádosti zastavilo podle § 10a písm. e) zákona o azylu s odůvodněním, že se jedná o opakovanou žádost a žadatel neuvedl žádné nové skutečnosti. Ministerstvo konstatovalo, že žadatel dříve netvrdil, že obvinění proti němu jsou vykonstruovaná nebo že proti němu bylo v Bělorusku zahájeno trestní stíhání. Tyto skutečnosti však byly stěžovateli v předchozích řízeních o mezinárodní ochraně známy, neboť tvrdil, že odešel z Běloruska právě kvůli vykonstruovaným obviněním proti své osobě. Podle ministerstva měl stěžovatel tyto skutečnosti uplatnit ve svých předchozích žádostech, a v současném řízení se jimi proto nelze zabývat.

22. Dne 1. října 2010 byl učiněn pokus doručit rozhodnutí osobně stěžovateli. Ten je však odmítl převzít, neboť nebyl přítomen jeho právní zástupce ani tlumočník.

23. Dne 21. října 2010 podal stěžovatel proti rozhodnutí správní žalobu. Tvrdil, že mu rozhodnutí nebylo platně doručeno.

24. Dne 13. ledna 2011 Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl jako opožděnou. Rozhodl, že rozhodnutí ministerstva bylo stěžovateli dne 1. října 2010 platně doručeno, přestože si je stěžovatel odmítl převzít. Podle soudu ve spisu nebyla založena žádná plná moc, a rozhodnutí tedy mohlo být platně doručeno přímo stěžovateli, nikoli jeho právnímu zástupci. Přítomnost tlumočníka nebyla nutná, neboť stěžovatel podal svoji žádost o mezinárodní ochranu v češtině a ministerstvu sdělil, že je schopen v této řeči komunikovat.

25. Dne 2. února 2011 podal stěžovatel kasační stížnost.

26. Dne 31. května 2011 Nejvyšší správní soud rozhodl, že rozhodnutí ministerstva nebylo stěžovateli řádně doručeno, neboť mělo být současně doručeno i jeho právnímu zástupci. Rozsudek městského soudu proto zrušil.

27. Dne 1. února 2013 bylo řízení zastaveno kvůli překážce věci zahájené, neboť v té době probíhalo řízení o stěžovatelově čtvrté žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl.

4. Čtvrtá žádost o mezinárodní ochranu

28. Dne 22. listopadu 2010 stěžovatel podal čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu, v níž odkázal na důvody uvedené ve svých předchozích žádostech o mezinárodní ochranu.

29. Dne 17. října 2011 Ministerstvo vnitra žádost o mezinárodní ochranu zamítlo, neboť dospělo k závěru, že stěžovateli nehrozí v Bělorusku pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Uvedlo však, že vzhledem k vývoji situace v Bělorusku po opětovném zvolení prezidenta Lukašenka nelze vyloučit, že stěžovatel by po svém návratu čelil skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovateli byla proto udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu na dobu jednoho roku od data právní moci rozhodnutí (tj. 19. října 2011).

30. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Tvrdil, že mu měl být udělen azyl, nikoli jen doplňková ochrana.

31. Dne 27. února 2013 krajský soud žalobu zamítl a potvrdil, že ministerstvo posoudilo stěžovatelovu situaci správně.

32. Mezitím dne 9. srpna 2012 stěžovatel požádal o prodloužení doplňkové ochrany udělené rozhodnutím ze dne 17. října 2011.

33. Dne 3. června 2013 mu ministerstvo tuto ochranu prodloužilo o 24 měsíců, neboť situace v Bělorusku se nezlepšila. Toto usnesení nabylo účinnosti doručením stěžovateli dne 11. června 2013.

B. Trestní řízení a rozhodnutí o stěžovatelově vyhoštění

1. Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10

34. Dne 14. února 2008 Obvodní soud pro Prahu 10 shledal stěžovatele vinným z pokusu o krádež mobilního telefonu v obchodě. Stěžovatel byl odsouzen ke čtyřem měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na 18 měsíců.

35. Dne 5. listopadu 2008 shledal Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatele vinným z krádeže tří párů bot a odsoudil jej k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 30 měsíců. Stěžovatel proti tomuto trestnímu příkazu nepodal odpor.

36. Dne 9. září 2010 stěžovatel požádal o odklad výkonu trestu vyhoštění s odůvodněním, že by čelil trestnímu stíhání pro vykonstruovaný trestný čin a hrozilo by mu porušení jeho práv podle článků 3 a 6 Úmluvy. Poukazoval také na skutečnost, že Krajský soud v Plzni vyslovil nepřípustnost jeho vydání do ciziny (viz řízení o vydání níže) a obvodnímu soudu sdělil, že podal další žádost o mezinárodní ochranu.

37. Dne 23. září 2010 obvodní soud vyhověl stěžovatelově žádosti, aby byl výkon trestu vyhoštění odložen do rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

38. Podle stěžovatele mělo vyhoštění proběhnout dne 4. října 2010. K vyhoštění však nedošlo, neboť před nástupem do letadla se stěžovatel neúspěšně pokusil o sebevraždu tím, že se pořezal na krku.

39. Dne 25. října 2010 obvodní soud stěžovateli zrušil odklad výkonu trestu vyhoštění. Rozhodnutí odůvodnil tím, že Ministerstvo vnitra stěžovateli neudělilo mezinárodní ochranu a dne 30. září 2010 třetí řízení o mezinárodní ochraně zastavilo. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 5. listopadu 2010.

40. Dne 9. listopadu 2010 stěžovatel podal stížnost k Městskému soudu v Praze.

41. Dne 10. listopadu 2010 obvodní soud znovu odložil výkon trestu vyhoštění, a to na základě žádosti Soudu podle článku 39 jeho jednacího řádu, aby až do dalšího vyrozumění byl výkon trestu vyhoštění pozastaven. Délku odkladu obvodní soud nestanovil.

42. Dne 13. ledna 2011 Městský soud v Praze odmítl stěžovatelovu stížnost ze dne 9. listopadu 2010 jako opožděnou. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno v dubnu 2011. Soud v něm konstatoval, že stěžovatel obdržel napadené usnesení dne 5. listopadu 2010, a posledním dnem pro podání stížnosti tedy byl 8. listopad 2010.

2. Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5

43. Dne 3. října 2008 shledal Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele vinným z krádeže bundy. Odsoudil jej k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmíněným odkladem na tři roky.

3. Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8

44. Dne 13. března 2009 Obvodní soud pro Prahu 8 shledal stěžovatele vinným z další krádeže elektronického zařízení. Předchozí rozsudek vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 14. února 2008 byl zrušen a stěžovateli byl rozsudkem uložen společný trest odnětí svobody na jeden rok a vyhoštění na dobu pěti let. Soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelova první žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta. Stěžovatel v průběhu řízení přiznal, že je pravidelným uživatelem drog, zejména že posledních sedm let užívá heroin.

45. Trest odnětí svobody stěžovatel vykonal v době od prosince 2008 do 4. října 2010.

46. Výkon trestu vyhoštění byl dne 11. listopadu 2010 odložen v souladu s předběžným opatřením Soudu. Podle vlády tento trest nemůže být vykonán dříve než předchozí trest vyhoštění uložený Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 5. listopadu 2008 (viz § 35 výše).

C. Řízení o vydání

47. Dne 26. listopadu 2009 Bělorusko požádalo o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání pro drogovou trestnou činnost. Počátkem prosince 2009 stěžovatele o této žádosti informovalo Krajské státní zastupitelství v Plzni, jak stěžovatel sám uvedl při pohovoru provedeném v rámci čtvrtého řízení o mezinárodní ochraně.

48. Dne 28. ledna 2010 státní zastupitelství stěžovateli oficiálně oznámilo zahájení řízení o vydání.

49. Dne 23. dubna 2010 Krajský soud v Plzni rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele do Běloruska, neboť existovaly odůvodněné obavy, že trestní řízení proti němu v Bělorusku by porušilo jeho práva podle článků 3 a 6 Úmluvy. Soud vycházel zejména ze zprávy Ministerstva zahraničí České republiky a dvou zpráv organizací Human Rights Watch a Amnesty International poskytnutých Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Tyto zprávy potvrzovaly, že v Bělorusku i nadále dochází k pronásledování a krátkodobému věznění osob z politických důvodů, tamní soudy postrádají nezávislost, ve věznicích panují nelidské podmínky a dochází ke špatnému zacházení ze strany policie a pravidelnému porušování práva na spravedlivý proces.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

A. Zákon o azylu (č. 325/1999 Sb.)

50. Podle § 10a písm. e) je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li ji cizinec po pravomocném ukončení předchozího řízení, aniž uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho zavinění v předchozím řízení zkoumány.

51. Podle § 12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě svého posledního trvalého bydliště.

52. Podle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a d) se udělí doplňková ochrana cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo je-li osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu, nebo pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jestliže tento cizinec nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště.

53. Podle § 32 podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek, pokud bylo řízení zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10a písm. e).

54. Podle § 53a odst. 1 a 4 se doplňková ochrana uděluje na dobu, po kterou osobě požívající doplňkové ochrany hrozí vážná újma (§ 14a), nejméně však na jeden rok. Osobě požívající doplňkové ochrany je povolen pobyt na území [České republiky] po dobu stanovenou v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. V případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma, a nenastanou-li důvody pro její odejmutí, ministerstvo musí doplňkovou ochranu prodloužit a doba prodloužení musí za běžných okolností činit nejméně dva roky.

55. Podle odstavce 5 téhož ustanovení nerozhodne-li ministerstvo o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany v době platnosti povolení k pobytu na území, musí být platnost povolení prodloužena do dne, kdy rozhodnutí ministerstva o žádosti nabude právní moci.

B. Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.)

56. Podle § 80 odst. 3 soud trest vyhoštění neuloží mimo jiné tehdy, jestliže byl pachateli udělen azyl nebo doplňková ochrana nebo pokud hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

C. Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.)

57. Podle § 350b odst. 4 požádal-li odsouzený k trestu vyhoštění o udělení mezinárodní ochrany a nejde-li o žádost zcela zjevně nedůvodnou, předseda senátu na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti odloží výkon trestu vyhoštění.

Podle odstavce 5 téhož ustanovení nelze trest vyhoštění vykonat po dobu, na kterou byla dotyčné osobě udělena doplňková ochrana.

58. Podle § 350h jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl uložen test vyhoštění, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit, soud od výkonu trestu vyhoštění upustí.

59. Podle § 393 písm. k) je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, je-li důvodná obava, že by trestním řízením v dožadujícím státě byly porušeny články 3 a 6 Úmluvy nebo trest odnětí svobody v tomto státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy.

III. PŘÍSLUŠNÉ MEZINÁRODNÍ dokumenty o STAVU LIDSKÝCH práv V BĚLORUSKU

60. Příslušné mezinárodní dokumenty o stavu lidských práv v Bělorusku jsou uvedeny v rozsudcích Soudu Y. P. a L. P. proti Francii, č. 32476/06, rozsudek ze dne 2. září 2010, § 37-45, a Kozhayev proti Rusku, č. 60045/10, rozsudek ze dne 5. června 2012, § 55-60.

Právní posouzení

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 3 ÚMLUVY

61. Stěžovatel namítá, že mu v Bělorusku hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, a jeho vyhoštěním by proto byl porušen článek 3 Úmluvy, který zní:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

62. Vláda tento argument popírá a tvrdí, že stěžovatel pozbyl postavení oběti, neboť mu byla udělena doplňková ochrana, a trest vyhoštění proto nemohl být vykonán.

63. Stěžovatel tvrdí, že je stále obětí porušení, neboť trest vyhoštění byl vykonatelný a jeho vykonání zabránil až stěžovatelův neúspěšný pokus o sebevraždu a následně předběžné opatření Soudu. Porušení článku 3, ke kterému již došlo, vnitrostátní orgány neuznaly. Kromě toho stěžovateli nebyl udělen azyl, ale pouze dočasná doplňková ochrana.

64. Soud připomíná, že v případech, které se týkají hrozícího vyhoštění nebo vydání, Soud neřeší otázku, zda k porušení již došlo, ale zda by k němu došlo, pokud by bylo vyhoštění provedeno (viz např. výroky rozsudků Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, nověji též Sufi a Elmi proti Spojenému království, č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011). Předmětem řízení v této věci tedy není porušení, ke kterému již došlo, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž budoucí porušení v případě, že bude stěžovatel vyhoštěn do Běloruska.

65. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodným okamžikem pro posouzení této stížnostní námitky, jestliže stěžovatel dosud nebyl vyhoštěn, je doba projednání stížnosti Soudem (viz např. Mamatkulov a Askarov proti Turecku, č. 46827/99 a 46951/99, rozsudek velkého senátu ze dne 4. února 2005, § 69). Soud proto musí zhodnotit, zda lze stěžovatele v současné době stále považovat za oběť.

66. V této souvislosti Soud připomíná, že výraz „oběť“ v článku 34 Úmluvy označuje osobu přímo dotčenou příslušným jednáním nebo opomenutím. Jinými slovy, daná osoba musí být tímto jednáním nebo opomenutím přímo dotčena nebo jí musí hrozit, že jím bude dot­čena. Není proto možné tvrdit, že určitá osoba je „obětí“ aktu, který je trvale nebo dočasně zbaven veškerých právních účinků (viz Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku, č. 60654/00, rozsudek velkého senátu o vyškrtnutí stížnosti ze dne 15. ledna 2007, § 92). V případech, kdy stěžovatelé čelili vyhoštění nebo vydání, Soud opakovaně rozhodl, že stěžovatel o sobě nemůže tvrdit, že je „obětí“ opatření, jež není vykonatelné. Stejný právní názor zaujal i v případech, kdy byl výkon rozhodnutí o vyhoštění nebo vydání odložen na neurčito nebo jinak zbaven právních účinků a kdy rozhodnutí příslušných orgánů o provedení deportace bylo možno napadnout u příslušných soudů (viz Nasrulloyev proti Rusku, č. 656/06, rozsudek ze dne 11. října 2007, § 59, s dalšími odkazy, a Dobrov proti Ukrajině, č. 42409/09, rozhodnutí ze dne 14. června 2011).

67. V projednávané věci Soud konstatuje, že dne 3. června 2013 Ministerstvo vnitra prodloužilo stěžovateli doplňkovou ochranu o 24 měsíců. Udělení doplňkové ochrany je podle § 350b trestního řádu překážkou výkonu trestu vyhoštění (viz § 57 výše). Stěžovateli proto v současné době vyhoštění nehrozí.

68. Soud poznamenává, že po uplynutí 24 měsíců bude stěžovatel moci požádat o další prodloužení doplňkové ochrany a podat správní žalobu, pokud jeho žádosti nebude vyhověno. Po dobu tohoto řízení bude mít platné povolení k pobytu. Stěžovatel tedy bude mít přístup k řízení, v němž bude po skončení doplňkové ochrany jeho tvrzení o nebezpečí špatného zacházení v Bělorusku znovu posouzeno (viz Ghosh proti Německu, č. 24017/03, rozhodnutí ze dne 5. června 2007, kdy Soud považoval za důležité, aby před případným opakovaným pokusem o výkon rozhodnutí o vydání měl stěžovatel přístup k řízení, v němž by bylo nově posouzeno jeho tvrzení o možném špatném zacházení v cílové zemi).

69. Stěžovateli kromě toho nic nebrání, aby mezitím požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu (viz § 58 výše). Navíc, jakmile uplyne doba, na kterou byla stěžovateli udělena doplňková ochrana, bude moci podat k Soudu novou stížnost a požádat o předběžné opatření.

70. Vzhledem k těmto skutečnostem Soud dochází k závěru, že stěžovatel pozbyl postavení oběti, když mu byla udělena doplňková ochrana (viz též I. M. proti Francii, č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012, § 95).

71. Jako odpověď na stěžovatelův argument Soud dodává, že Úmluva nepožaduje žádnou konkrétní formu ochrany, nýbrž pouze to, aby daná osoba nebyla vyhoštěna do země, v níž by jí hrozilo skutečné nebezpečí zacházení porušujícího článek 3 Úmluvy. Stěžovatelův argument, že ochrana, která mu byla poskytnuta, je pouze dočasná, je tudíž nepřípadný a z hlediska článku 3 Úmluvy irelevantní.

72. Z výše uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

II. K použití ČLÁNKU 39 jednacího řádu soudu

73. Soud připomíná, že rozhodnutí o prohlášení části stížnosti za nepřijatelnou je konečné a není proti němu přípustné odvolání k Soudu ani k jinému orgánu (viz např. De Souza Ribeiro proti Francii, č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 51). Kromě toho stěžovateli v projednávané věci v současné době nehrozí vyhoštění (viz a contrario Singh a ostatní proti Belgii, č. 33210/11, rozsudek ze dne 2. října 2012).

74. Za této situace Soud považuje za vhodné ukončit předběžné opatření oznámené vládě podle článku 39 jednacího řádu Soudu (viz § 4 výše).

III. k tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 úmluvy

75. Stěžovatel namítá, že v rozhodné době neměl k dispozici účinný prostředek nápravy proti svému vyhoštění do Běloruska. Odkazuje na článek 13 Úmluvy, který zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

76. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

A. K přijatelnosti

77. Vláda odkazuje na své argumenty na poli článku 3 Úmluvy, podle nichž je tato část stížnosti zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel ztratil postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, a tvrdí, že článek 13 Úmluvy nelze použít. Podle názoru vlády nelze zjevně neopodstatněné tvrzení o porušení Úmluvy považovat za hájitelné pro účely článku 13.

78. Stěžovatel tvrdí, že v rozhodných okamžicích, kdy se dozvěděl o nových významných skutečnostech, zejména o žádosti o vydání a o rozhodnutí, jímž Krajský soud v Plzni vyslovil nepřípustnost jeho vydání z důvodu nebezpečí porušení článků 3 a 6 Úmluvy, neměl k dispozici účinný prostředek nápravy.

79. Soud připomíná, že článek 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dostupnost právního prostředku, jímž lze vynutit podstatu práv a svobod zakotvených v Úmluvě, a to bez ohledu na formu, v níž jsou upraveny ve vnitrostátním právním řádu. Článek 13 tedy vyvolává požadavek, aby byl upraven vnitrostátní právní prostředek, který umožní projednat podstatu „hájitelné námitky“ podle Úmluvy a poskytnout vhodnou nápravu (viz kromě mnoha jiných Gebremedhin [Gaberamadhien] proti Francii, č. 25389/05, rozsudek velkého senátu ze dne 26. dubna 2007, § 53).

80. Ve výše uvedené věci Soud prohlásil část stížnosti na poli článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy týkající se vyhoštění za přijatelnou, ačkoli námitku na poli článku 3 shledal nepřijatelnou, neboť stěžovatel pozbyl postavení oběti v důsledku toho, že mu byl následně udělen azyl. Konstatoval, že tvrzené porušení článku 13 v době, kdy hrozba stěžovatelova vyhoštění pominula, již nastalo a stát tvrzené porušení Úmluvy výslovně ani nepřímo neuznal a neposkytl jeho nápravu (viz Gebremedhin [Gaberamadhien], cit. výše, § 56, a obdobně I. M. proti Francii, cit. výše, § 100).

81. Soud je přesvědčen, že shodný závěr lze učinit i v projednávané věci. Stěžovatel namítá, že k porušení článku 13 došlo v době podání stížnosti. Je proto zapotřebí vyřešit otázku, zda bylo jeho tvrzení na poli článku 3 Úmluvy v té době hájitelné. Následná ztráta postavení oběti na poli článku 3 nemůže stát automaticky zpětně zbavit povinnosti poskytnout účinné prostředky nápravy, kterou měl v předcházejícím období.

82. Soud v této souvislosti poznamenává, že Krajský soud v Plzni dne 23. dubna 2010 vyslovil nepřípustnost vydání stěžovatele do Běloruska, neboť existovalo skutečné nebezpečí, že tam budou porušena jeho práva zaručená články 3 a 6 Úmluvy (viz § 49 výše). Kromě toho ministr vnitra České republiky svým vnitřním pokynem s účinností od 22. prosince 2010 rozhodl o pozastavení vyhošťování osob do Běloruska kvůli pokračujícím represáliím ze strany režimu prezidenta Lukašenka, z čehož vyplývá, že tato situace musela existovat i před prosincem 2010. Soud bere v potaz také příslušné mezinárodní dokumenty. Stěžovatelovo tvrzení, že by mu v Bělorusku hrozilo skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, bylo proto hájitelné v době od 23. dubna 2010 do 9. listopadu 2010, kdy podal stížnost k Soudu.

83. Soud je proto přesvědčen, že tato část stížnosti není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy ani z jiného důvodu nepřijatelná. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

84. Vláda předně zdůrazňuje, že stěžovatel, jemuž nebyla udělena mezinárodní ochrana, nebyl vyhoštěn na základě tohoto zamítavého rozhodnutí (nebo zastavení řízení o mezinárodní ochraně), ale na základě rozhodnutí o vyhoštění. Obě tato řízení jsou vzájemně nezávislá a mají své vlastní opravné prostředky, obvykle s odkladným účinkem. V trestním i správním řízení o vyhoštění je zkoumáno nebezpečí vážné újmy a vyhoštění nelze provést, existují-li dostatečné důvody domnívat se, že je toto nebezpečí reálné.

85. Podle názoru vlády měl stěžovatel, jenž měl být vyhoštěn na základě uloženého trestu vyhoštění, k dispozici nejméně tři typy prostředků nápravy, jimiž mohl dosáhnout přezkoumání svých tvrzení na poli článku 3 Úmluvy. V prvé řadě se jednalo o řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení, pak v azylovém řízení a konečně upuštění od výkonu trestu podle § 350h trestního řádu.

86. V trestním řízení mohl stěžovatel podávat proti trestním rozsudkům běžná odvolání, která by měla odkladný účinek. Dále, stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2012, jímž byl zrušen odklad výkonu trestu vyhoštění, by rovněž měla automatický odkladný účinek. Stěžovatel mohl podat stížnost bez odůvodnění a později mohl odůvodnění doplnit po poradě se svým právním zástupcem.

87. Vláda dále poznamenává, že v řízení o mezinárodní ochraně stěžovatel poskytl důležitou informaci o svém údajně vykonstruovaném trestním stíhání v Bělorusku až ve třetí žádosti o mezinárodní ochranu v září 2010, ačkoli se z jeho prohlášení jeví, že o této skutečnosti věděl již v době svého odchodu z Běloruska v roce 2006. V každém případě je zřejmé, že stěžovatel se o svém trestním stíhání dozvěděl dne 28. ledna 2010 z oficiálního oznámení státního zástupce, že proti němu bylo zahájeno řízení o vydání. Stěžovatel však o této skutečnosti během tehdy probíhajícího druhého řízení o mezinárodní ochraně neinformoval Ministerstvo vnitra. V každém případě však měl stěžovatel i v řízení o mezinárodní ochraně k dis­pozici účinný prostředek nápravy, neboť ve druhém a třetím řízení o mezinárodní ochraně uspěl se svými kasačními stížnostmi.

88. Dále skutečnost, že správní žaloba proti rozhodnutí o stěžovatelově druhé žádosti o mezinárodní ochranu neměla odkladný účinek, je irelevantní, neboť v době podání této žaloby se stěžovatel již nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož mu zbývalo ještě šest měsíců, a během této doby nebylo možno jej vyhostit. Stěžovateli tedy nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí.

89. Vláda konečně tvrdí, že stěžovatel mohl podat žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu. Soud je povinen v průběhu výkonu trestu vyhoštění vzít v úvahu případné existující nebo nově nastalé skutečnosti významné pro upuštění od výkonu trestu. Povinnost trestního soudu posoudit stěžovatelův případ z hlediska článku 3 Úmluvy proto nekončí právní mocí rozhodnutí ukládajícího trest vyhoštění.

90. Jakmile byla stěžovateli udělena doplňková ochrana, měl podat žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, které by bylo s největší pravděpodobností vyhověno. Pokud by soud žádosti nevyhověl, mohl stěžovatel podat stížnost, která by měla automatický odkladný účinek.

91. Ve shrnutí vláda namítá, že v rozhodných okamžicích trestního řízení i řízení o mezinárodní ochraně svědčil stěžovateli na všech stupních řízení automatický odkladný účinek, s výjimkou nepřípustných opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu. Pokud jde o § 350b trestního řádu, řízení o mezinárodní ochraně jako celek rovněž splňovalo požadavek Soudu na automatický odkladný účinek, neboť výkon trestu vyhoštění byl odložen z důvodu probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně.

92. Vláda dodává, že stěžovatel nepodal ústavní stížnost, která je rovněž účinným právním prostředkem nápravy, což jasně vyplývá i z nedávné judikatury Soudu týkající se České republiky.

93. Stěžovatel tvrdí, že právní řád České republiky mu nenabízel efektivní možnost napadnout své vyhoštění v rozhodujících okamžicích, kdy se dozvěděl o nových významných skutečnostech, zejména o extradiční žádosti Běloruska a o usnesení Krajského soudu v Plzni o nepřípustnosti jeho vydání z důvodu nebezpečí porušení článků 3 a 6 Úmluvy.

94. Stěžovatel považuje za irelevantní, že měl možnost podat odvolání proti trestním rozsudkům, jimiž mu byl uložen trest vyhoštění, neboť tyto rozsudky byly vyneseny před rozhodným obdobím, kdy podle stěžovatele existovalo skutečné nebezpečí, že s ním bude v Bě­lorusku zacházeno v rozporu s Úmluvou.

95. Pokud jde o prostředky nápravy podle trestního řádu v souvislosti s výkonem trestu vyhoštění, stěžovatel tvrdí, že žádost o odklad výkonu trestu podle § 350b ani žádost o upuštění od výkonu trestu podle § 350h neměla automatický odkladný účinek. Je proto nepodstatné, zda by měla odkladný účinek případná stížnost proti rozhodnutím o těchto žádostech. Navíc probíhající řízení o mezinárodní ochraně nezakládá automaticky překážku výkonu trestu vyhoštění podle § 350b, kromě případů, kdy trestní soud dospěje k závěru, že žádost není zjevně nedůvodná.

96. Stěžovatel dále tvrdí, že lhůta tří dnů pro podání stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2010, jímž byl stěžovateli zrušen odklad výkonu trestu vyhoštění (viz § 39 výše), byla příliš krátká, a tento prostředek nápravy byl proto neúčinný. Když stěžovatel dne 5. listopadu 2010 obdržel toto usnesení, které bylo navíc sepsáno v ja­zyce, který byl pro něj cizí, nacházel se ve vyhošťovací vazbě. Lhůta pro podání stížnosti uplynula v pondělí 8. listopadu 2010. Kvůli omezení telefonických hovorů (o použití telefonu bylo zapotřebí zvlášť písemně požádat) se stěžovatel nemohl včas spojit se svým právníkem. Rovněž zpáteční hovor nemohl být automaticky přepojen stěžovateli bez předchozí písemné žádosti. Stěžovatel proto zaslal usnesení svému právnímu zástupci běžnou poštou, avšak ten je obdržel až dne 9. listopadu 2010. Přestože právní zástupce podal stížnost ještě tentýž den, byla posouzena jako podaná po lhůtě.

97. Dále, i kdyby stížnost nebyla odmítnuta jako opožděná, nemohla by být považována za účinný prostředek nápravy, neboť trestní soudy nebyly vybaveny k tomu, aby mohly posoudit situaci v zemi původu. Takové posouzení mohlo provést jedině Ministerstvo vnitra.

98. V rozhodných okamžicích se ukázalo, že ani řízení o mezinárodní ochraně není účinným prostředkem, neboť druhé a třetí řízení o mezinárodní ochraně bylo zastaveno bez věcného rozhodnutí. Správní žaloby proti těmto rozhodnutím neměly odkladný účinek. Je proto nepodstatné, že stěžovatel se svými správními žalobami uspěl, neboť v rozhodné době jeho vydání zabránil pouze stěžovatelův pokus o sebevraždu a předběžné opatření Soudu podle článku 39 jednacího řádu.

99. Třetí stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta již za jeden den, aniž se Ministerstvo vnitra jakkoli zabývalo stěžovatelovými tvrzeními, že jeho vydání je nepřípustné. Jelikož řízení o mezinárodní ochraně bylo zastaveno, správní žaloba neměla odkladný účinek. Bylo sice teoreticky možné podat návrh na přiznání odkladného účinku, avšak tyto návrhy jsou v praxi bezvýsledné.

100. Ve shrnutí tedy v rozhodných okamžicích žádný z vnitrostátních orgánů neposoudil nebezpečí špatného zacházení zakázaného Úmluvou, jež stěžovateli v Bělorusku hrozilo.

2. Hodnocení Soudu

a) Obecné zásady

101. Soud znovu připomíná, že článek 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dostupnost právního prostředku, jímž lze vynutit podstatu práv a svobod zakotvených v Úmluvě, a to bez ohledu na formu, v níž jsou upraveny ve vnitrostátním právním řádu. Článek 13 tedy vyvolává požadavek, aby byl upraven vnitrostátní právní prostředek, který umožní se zabývat podstatou „hájitelné námitky“ podle Úmluvy a poskytnout vhodnou nápravu. Rozsah povinností členských států vyplývajících z článku 13 se bude lišit v závislosti na povaze stěžovatelovy námitky; právní prostředek nápravy požadovaný článkem 13 však musí být „účinný“ v právní i praktické rovině.

102. „Účinnost“ „prostředku nápravy“ ve smyslu článku 13 není závislá na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele. „Orgán“, o kterém hovoří toto ustanovení, nemusí být nutně orgánem soudním, avšak pokud jím není, jeho pravomoci a záruky, jež poskytuje, jsou významné pro posouzení, zda je právní prostředek nápravy před tímto orgánem účinný. Také platí, že i když jediný právní prostředek nápravy sám o sobě zcela nesplňuje požadavky článku 13, může je splňovat souhrn veškerých právních prostředků upravených ve vnitrostátním právu.

103. K tomu, aby byl právní prostředek nápravy požadovaný článkem 13 účinný, musí být dostupný v právní i praktické rovině, zejména v tom smyslu, že jeho výkon nesmí být bezdůvodně ztěžován jednáním nebo nečinností orgánů žalovaného státu (viz M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 288-290, s dalšími odkazy).

104. Vzhledem k významu, který Soud přikládá článku 3 Úmluvy, a k nenapravi­tel­nosti újmy, jež může vzniknout, pokud se nebezpečí mučení nebo jiného špatného zacházení projeví, vyžaduje pojem účinného právního prostředku nápravy podle článku 13 (i) podrobné a důkladné zkoumání tvrzení, že existují vážné důvody se domnívat, že stěžovateli v případě vyhoštění do cílové země hrozí skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s člán­kem 3, a (ii) opravný prostředek s automatickým odkladným účinkem (viz Jabari proti Turecku, č. 40035/98, rozsudek ze dne 11. července 2000, § 50; M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 293; a Diallo proti České republice, č. 20493/07, rozsudek ze dne 23. června 2011, § 74).

b) Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

105. Soud předně poznamenává, že stěžovatelovo vyhoštění bylo nařízeno v souvis­losti s trestním řízením, v němž byl stěžovateli dvakrát uložen trest vyhoštění. Stěžovatel proto měl mít účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy právě proti těmto rozsudkům.

106. Soud podotýká, že stěžovatel mohl tyto rozsudky napadnout odvoláním, které mělo odkladný účinek. Za obvyklých okolností by tedy měl přístup k účinnému prostředku nápravy. V projednávané věci však nastala poměrně výjimečná situace, neboť stěžovatel se o skutečnostech, které představovaly základ pro jeho tvrzení, že bude v cílovém státě podroben zacházení odporujícímu článku 3 Úmluvy, dozvěděl až poté, kdy rozsudky ukládající mu trest vyhoštění nabyly právní moci a kdy první řízení o mezinárodní ochraně – v němž měl také přístup k opravným prostředkům s automatickým odkladným účinkem – bylo zastaveno. Stěžovatel proto nemohl tato tvrzení uplatnit v prvním řízení o mezinárodní ochraně ani v ří­zeních o odvolání proti trestním rozsudkům, jimiž byl odsouzen k trestu vyhoštění (viz Mohammed proti Rakousku, č. 2283/12, rozsudek ze dne 6. června 2013, § 74).

107. Soud proto musí rozhodnout, který okamžik je rozhodný pro posouzení stěžovatelovy námitky. Konstatuje, že účastníci řízení se neshodnou na tom, kdy se stěžovatel dozvěděl, že proti němu bylo v Bělorusku zahájeno trestní stíhání pro drogové trestné činy. Soud je nicméně přesvědčen, že tuto otázku není třeba řešit. V té souvislosti poznamenává, že dne 23. dubna 2010 Krajský soud v Plzni rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele kvůli důvodným obavám, že by v Bělorusku byla porušena jeho práva podle článků 3 a 6 Úmluvy. Poukázal na zprávy dokládající mimo jiné věznění osob z politických důvodů, nelidské podmínky ve věznicích a špatné zacházení ze strany policie (viz § 49 výše). Podle názoru Soudu má tento závěr nevyhnutelně za následek, že stěžovatelovo tvrzení je hájitelné z hlediska Úmluvy. Když trestní soudy ve dnech 5. listopadu 2008 a 13. března 2009 odsuzovaly stěžovatele k trestu vyhoštění, nevěděly o jeho trestním stíhání v Bělorusku ani o usnesení Krajského soudu v Plzni. Došlo však ke změně okolností a právní názor krajského soudu, který byl novou skutečností, nebylo možno pominout. Stěžovatel tedy měl mít v době mezi 23. dub­nem 2010, kdy bylo vydáno usnesení krajského soudu, a 4. říjnem 2010, kdy mu skončil výkon trestu odnětí svobody, tj. prvním dnem, kdy mohl být vykonán trest vyhoštění, přístup k účinnému prostředku nápravy (viz také Mohammed, cit. výše, § 74-75, kdy Soud pro účely posouzení, zda měl stěžovatel přístup k účinnému prostředku nápravy, nepřihlížel k právním prostředkům, jež byly dostupné před tím, než se stěžovatelovo tvrzení stalo hájitelným v důsledku jeho změněné situace).

108. Vláda poukazuje na několik prostředků nápravy, k nimž měl stěžovatel přístup a které byly podle jejího názoru účinné. Soud tyto prostředky postupně posoudí.

109. Soud se předně domnívá, že řádné opravné prostředky v rámci trestního řízení byly pro stěžovatele v rozhodném období zjevně nedostupné. Trestní rozsudky, jimiž byl stěžovatel odsouzen k trestu vyhoštění, nabyly právní moci ještě před tímto obdobím (viz § 106 výše).

110. Pokud jde o žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu, Soud konstatuje, že tato žádost nepředstavovala účinný prostředek nápravy, neboť neměla odkladný účinek. Je sice pravda, že této žádosti by bylo vyhověno, neboť stěžovatel získal doplňkovou ochranu, nicméně tato ochrana mu byla udělena až dne 17. října 2011, tj. po skončení rozhodného období.

111. Co se týče ústavní stížnosti, Soud podotýká, že tato stížnost nemá automatický odkladný účinek, a nemůže tedy být v kontextu vyhoštění účinným prostředkem nápravy (viz Diallo, cit. výše, § 83-84). Rozsudky, na které odkazuje vláda, nejsou v projednávané věci relevantní, neboť se netýkají vyhoštění ani vydání.

112. Zbývá tedy rozhodnout, zda bylo účinným prostředkem nápravy proti stěžovatelovu vyhoštění podání nové žádosti o mezinárodní ochranu.

113. Podle § 350b trestního řádu trestní soud výkon trestu vyhoštění odloží, pokud odsouzený požádá o udělení mezinárodní ochrany, nejde-li o zcela zjevně nedůvodnou žádost. Obvodní soud pro Prahu 10 dne 23. září 2010 skutečně odložil výkon trestu vyhoštění do rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu (viz § 37 výše). Odklad byl zrušen až dne 25. října 2010 poté, kdy dne 1. října 2010 nabylo právní moci zamítnutí stěžovatelovy třetí žádosti o mezinárodní ochranu (viz § 39 výše). Trestní soud tedy postupoval správně, když odložil výkon stěžovatelova vyhoštění z důvodu probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně. Podání nové žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelem dne 29. září 2010 proto mělo odkladný účinek a stěžovatel měl teoreticky v rozhodném období účinný prostředek nápravy ohledně své námitky na poli článku 3.

114. Vzhledem k nenapravitelné povaze újmy, která může vzniknout, pokud se nebezpečí mučení nebo špatného zacházení materializuje, ale nestačí, aby účinný prostředek nápravy existoval jen v teoretické rovině. Soud musí ověřit, zda bylo stěžovatelovo tvrzení v rámci tohoto prostředku nápravy podrobeno podrobnému a důkladnému zkoumání, jak vyžaduje judikatura Soudu (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 321, a Singh a ostatní proti Belgii, č. 33210/11, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 103-105).

115. Soud konstatuje, že Ministerstvo vnitra odmítlo třetí žádost o mezinárodní ochranu za jeden den jako nepřípustnou, a to s velmi krátkým odůvodněním na základě toho, že stěžovatel žádost nedoložil žádnými novými skutečnostmi. Údajně vykonstruované trestní stíhání stěžovatele za prodej drog nepovažovalo za novou skutečnost, neboť usoudilo, že stěžovatel o něm věděl již v době předchozího řízení o mezinárodní ochraně a měl tuto skutečnost v řízení uvést. O usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2010 se ministerstvo nijak nezmínilo.

116. Soud považuje toto opomenutí za zvlášť závažné, neboť právě toto usnesení dodalo stěžovatelovu tvrzení na poli článku 3 obzvláštní věrohodnost (viz § 109 výše). Jestliže vnitrostátní soud vydá takové rozhodnutí, ostatní příslušné orgány je nemohou pominout. To platí zejména pro následné řízení o mezinárodní ochraně, pro které je uvedené usnesení obzvlášť významné, neboť primárně v tomto řízení musí být posouzeno nebezpečí hrozící stěžovateli v zemi původu.

117. Soud si je vědom skutečnosti, že řízení o mezinárodní ochraně a řízení o vydání do ciziny jsou samostatná řízení a příslušné orgány mohou dospět k odlišným závěrům. Ministerstvo se nicméně mělo výše uvedeným rozhodnutím alespoň důkladně zabývat a přesvědčivě vysvětlit, proč nepovažuje tuto novou skutečnost, která nebyla v řízeních o předchozích stěžovatelových žádostech o mezinárodní ochranu známa, za významnou pro své meritorní rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož tak neučinilo, nemůže Soud učinit závěr, že podrobilo stěžovatelovu žádost podrobnému a důkladnému zkoumání. Ministerstvo vlastně stěžovatelovu žádost po věcné stránce vůbec nezkoumalo.

118. Soud dále podotýká, že správní žaloba proti tomuto rozhodnutí neměla automatický odkladný účinek. To se promítlo i do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, který zrušil odklad výkonu trestu vyhoštění bezprostředně po rozhodnutí Ministerstva vnitra (viz § 39 výše). Třetí řízení o mezinárodní ochraně proto nebylo účinným prostředkem nápravy proti stěžovatelovu vyhoštění.

119. Soud dále poznamenává, že Ministerstvo vnitra zastavilo druhé řízení o mezinárodní ochraně dne 3. února 2010, tj. ještě před vydáním zásadního usnesení Krajského soudu v Plzni. Správní žaloba proti tomuto rozhodnutí neměla automatický odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nehrozilo vyhoštění až do 4. října 2010, kdy mu měl skončit výkon trestu odnětí svobody, se ale Soud musí zabývat otázkou, zda během tohoto řízení příslušné orgány stěžovatelovo tvrzení důkladně a podrobně zkoumaly, neboť udělení některé formy ochrany v tomto řízení mohlo stěžovatelovu vydání rovněž zabránit.

120. Soud konstatuje, že ministerstvo, ačkoli vědělo o trestním řízení vedeném proti stěžovateli, se jím ve svém rozhodnutí o druhé žádosti o mezinárodní ochranu nezabývalo. To byl také důvod, proč Nejvyšší správní soud označil v rozsudku ze dne 28. února 2011 toto rozhodnutí za nezákonné.

121. Ani následné usnesení krajského soudu ze dne 13. září 2010 se stěžovatelovými argumenty nijak nezabývalo. Žádným způsobem v něm nebyly vyhodnoceny důsledky rozhodnutí tohoto soudu o nepřípustnosti vydání do ciziny. Ani druhé řízení o mezinárodní ochraně proto nelze považovat za účinný právní prostředek nápravy proti vyhoštění, neboť stěžovatelova tvrzení nebyla v rozhodném období nijak zkoumána.

122. Posledním možným účinným prostředkem nápravy, který uvádí vláda, byla stížnost v řízení podle § 350b trestního řádu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2010, jímž byl stěžovateli zrušen odklad výkonu trestu vyhoštění. Stěžovatel sice takovou stížnost podal, avšak byla odmítnuta jako opožděná (viz § 42 výše).

123. Soud konstatuje, že v řízení podle § 350b trestního řádu trestní soud podrobně nezkoumá žadatelovo tvrzení o skutečném nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 v případě jeho vyhoštění do cílové země, nýbrž pouze odloží výkon trestu vyhoštění, aby umožnil příslušným orgánům rozhodnout o těchto otázkách v řízení o mezinárodní ochraně. Vzhledem k tomu, že v rozhodné době řízení o mezinárodní ochraně se stěžovatelem již neběželo, stížnost podle § 350b v praxi nemohla vést k přezkoumání stěžovatelových tvrzení.

124. Ve světle těchto úvah Soud dochází k závěru, že stěžovatel neměl v rozhodném období ohledně své námitky na poli článku 3 k dispozici účinný právní prostředek nápravy.

125. Došlo proto k porušení článku 13 Úmluvy.

IV. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

126. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

127. Stěžovatel požaduje na základě nemajetkové újmy částku 50 000 €.

128. Vláda tuto částku považuje za zcela nepřiměřenou jakékoli újmě, kterou mohl stěžovatel utrpět, a navrhuje, aby Soud v případě, že shledá porušení, náhradu nemajetkové újmy nepřiznal.

129. Ačkoli stěžovatel nepochybně prožil určité utrpení a pocity zklamání v důsledku skutečnosti, že se vnitrostátní orgány v rozhodném období podrobně nezabývaly jeho hájitelným tvrzením na poli článku 3 Úmluvy, Soud je s ohledem na svoji judikaturu (viz I. M. proti Francii, cit. výše, § 166, a Singh a ostatní proti Belgii, § 111) přesvědčen, že závěr o porušení představuje za daných okolností v projednávané věci sám o sobě dostatečnou nápravu nemajetkové újmy, která mohla stěžovateli vzniknout.

B. Náklady řízení

130. Stěžovatel také požaduje částku 3 400 € jako náhradu nákladů řízení.

131. Vláda tvrdí, že z tohoto titulu by stěžovateli nemělo být nic přiznáno, neboť svůj nárok nedoložil žádnými dokumenty.

132. Podle ustálené judikatury Soudu nelze náhradu nákladů řízení podle článku 41 přiznat, není-li prokázáno, že náklady řízení byly skutečně a nezbytně vynaloženy a že jejich výše je přiměřená. Náhradu nákladů právního zastoupení lze dále přiznat jen v tom rozsahu, v jakém se tyto náklady týkají zjištěného porušení (viz Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 283). Soud také nemůže přiznat náhradu těch nákladů řízení, které nejsou doloženy žádnými dokumenty (viz Husák proti České republice, č. 19970/04, rozsudek ze dne 4. prosince 2008, § 63).

133. Soud konstatuje, že stěžovatel své náklady řízení nedoložil žádnými dokumenty. Z tohoto titulu mu proto nelze nic přiznat.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje námitku na poli článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy za přijatelnou a zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;

2. rozhoduje o ukončení předběžného opatření oznámeného vládě podle článku 39 jednacího řádu Soudu;

3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy;

4. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla;

5. zamítá stěžovatelův návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 17. října 2013 v soula­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Claudia Westerdiek	Mark Villiger
tajemnice	předseda

[1] Pozn. překl.: Upraveno dle originálu rozhodnutí.