Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 15. října 2013 ve věci č. 26291/06 – Gahramanov proti Ázerbájdžánu
Senát první sekce Soudu většinou hlasů prohlásil stížnost, ve které stěžovatel namítal, že jeho zadržení na letišti po dobu čtyř hodin za účelem ověření totožnosti a vykonání dalších administrativních úkonů bylo v rozporu s článkem 5 Úmluvy, za nepřijatelnou.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 2002 odsouzen k deseti letům trestu odnětí svobody za nelegální držení zbraní a spiknutí za účelem násilného převzetí státní moci. V březnu 2005 byl na základě udělené prezidentské milosti propuštěn.
Dne 18. července 2006 měl stěžovatel cestovat letecky z Baku do Dubaje. Po odbavení na letišti přistoupil k pasové kontrole. Dle jeho tvrzení mu po několika minutách bylo řečeno, že na základě příkazu Ministerstva pro národní bezpečnost byl z plánovaného leteckého spoje vyloučen a že má posečkat v místnosti služby cizinecké policie („state border service“) na příjezd pracovníků ministerstva. Stěžovatel dále uvedl, že byl odveden do uvedené místnosti, aniž by byl jinak informován o důvodech tohoto opatření. Nemohl místnost opustit ani kohokoliv kontaktovat. Stěžovatel rovněž tvrdil, že požádal příslušníky služby cizinecké policie, aby vypracovali záznam o jeho zadržení, ti tak ale odmítli učinit. Dle svých tvrzení byl stěžovatel v dané místnosti držen po dobu cca čtyř hodin. Poté mu bylo umožněno opustit letiště. Naléhal, aby mu byla předána dokumentace o jeho zadržení. Místo toho mu údajně pracovník ministerstva telefonicky opětovně sdělil, ať opustí letiště. Stěžovateli byla na jeho žádost později proplacena letenka.
Ke skutkovým okolnostem případu vláda uvedla, že během prováděné pasové kontroly příslušník služby cizinecké policie zjistil, že se stěžovatel nachází na seznamu „omezení překročení státní hranice“ se statusem „zastavit“. K důvodům, proč se u stěžovatele takový status objevil, vláda poznamenala, že došlo k chybě ze strany ministerstva, které stěžovatelovo jméno v návaznosti na prezidentskou milost neodstranilo z příslušného seznamu. Vláda konstatovala, že stěžovatel byl na letišti v dané místnosti držen pouhé dvě hodiny, nikoli čtyři, jak tvrdil stěžovatel. Vláda dále poznamenala, že dokument o zadržení stěžovatele vyhotoven byl, avšak vzhledem k tomu, že ministerstvo již dále v dané věci žádné kroky nepodnikalo, byl následně zničen.
Stěžovatel podal žalobu proti službě cizinecké policie, ve které namítal, že byla porušena jeho práva a žádal o kompenzaci za nezákonné zadržení. Vnitrostátní soudy na třech stupních soudní soustavy však stěžovateli nedaly zapravdu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy
Soud uvedl, že v prvé řadě je třeba určit, zda šlo v projednávané věci o „zbavení svobody“, a zda je tedy článek 5 Úmluvy vůbec použitelný. V této souvislosti mimo jiné připomněl, že článek 5 Úmluvy se netýká pouhého omezení svobody pohybu, které je upraveno v článku 2 Protokolu č. 4. Pro zjištění, zda se jednalo o zbavení svobody, je třeba vyjít z konkrétní situace, ve které se stěžovatel nacházel, a zohlednit celou řadu kritérií, zejména druh, délku, účinky a způsob výkonu předmětného opatření. Mezi zbavením svobody a jejím omezením je však rozdíl pouze co do stupně a intenzity, nikoli co do povahy a podstaty (viz Guzzardi proti Itálii, č. 7367/76, rozsudek pléna ze dne 6. listopadu 1980, § 92).
Soud dále poznamenal, že článek 5 Úmluvy je aplikovatelný i na případy velmi krátkého zbavení svobody, např. po dobu 30 až 45 minut za účelem prohledání či zadržení příslušníky policie (viz Gillan a Quinton proti Spojenému království, č. 4158/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 57; a Shimovolos proti Rusku, č. 30194/09, rozsudek ze dne 21. června 2011, § 48-50). V projednávané věci však dle Soudu zadržení stěžovatele z důvodu, že se během pasové kontroly na mezinárodním letišti u jména stěžovatele objevil v databázi status „zastavit“, proběhlo za okolností odlišných od příkladů uvedených výše, ve kterých šlo o zadržení v důsledku zásahu policie.
Soud v této souvislosti zdůraznil, že významným faktorem, který by měl být zohledněn, je kontext, v němž bylo dané opatření přijato, protože v moderní společnosti nastávají běžně případy, ve kterých jsou jednotlivci nuceni podstoupit určitá omezení svobody pohybu v obecném zájmu (viz Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 59). Dle Soudu je tak třeba mít za to, že cestující letadlem tím, že si vybere leteckou dopravu, souhlasí s řadou bezpečnostních kontrol, které jsou s tímto způsobem dopravy spjaty, např. s kontrolou cestovních dokladů a zavazadel a též s možným čekáním na ověření totožnosti, či ověření případného bezpečnostního rizika.
Soud proto shrnul, že v případech, kdy je cestující zastaven během letištní pasové kontroly za účelem objasnění jeho situace a kdy toto zadržení nepřesáhne dobu nezbytně nutnou k provedení relevantních úkonů, nevyvstává z pohledu článku 5 Úmluvy žádný problém.
Soud tento test použil na skutkové okolnosti projednávané věci. Podotkl mimo jiné, že byť stěžovatel nemohl opustit příslušnou místnost, nebyl spoután ani držen ve speciálním zařízení pro zajištění cizinců. Celková doba pobytu stěžovatele v dané místnosti nepřekročila několik hodin. I kdyby byla pravdivá verze stěžovatele, nepřekročila dle Soudu doba jeho pobytu v dané místnosti nezbytně nutnou dobu k prohledání jeho zavazadla a provedení příslušných administrativních úkonů k objasnění jeho situace (srov. Foka proti Turecku, č. 28940/95, rozsudek ze dne 24. června 2008, § 77). Soud dále poznamenal, že příslušník služby cizinecké policie vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel byl uveden na příslušném seznamu, ač omylem, důvodně předpokládal, že je třeba provést další ověření jeho totožnosti. Bylo navíc prokázáno, že stěžovatel mohl opustit letiště neprodleně poté, co byla jeho situace objasněna (srov., a contrario, Nolan a K. proti Rusku, č. 2512/04, rozsudek ze dne 12. února 2009, § 20-26).
Na základě výše uvedeného Soud uzavřel, že se zadržení stěžovatele v dané místnosti služby cizinecké policie nerovnalo zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stížnost proto prohlásil za nepřijatelnou.