DEMBELE proti Švýcarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 24. září 2013 ve věci č. 74010/11 – Dembele proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že v souvislosti se zadržením stěžovatele policejní hlídkou došlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části. Pěti hlasy proti dvěma konstatoval, že v souvislosti s následným vyšetřováním jednání policistů došlo také k porušení procesní části daného ustanovení Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, původem z Burkiny Faso a žijící v Ženevě, byl v květnu 2005 zadržen dvěma policisty za účelem kontroly totožnosti. Po incidentu tvrdil, že byl brutálně zbit, vystaven rasistickým urážkám a že mu bylo vyhrožováno smrtí. Policisté naopak později uváděli, že stěžovatel odmítl předložit doklady totožnosti, několikrát odmítl uhasit svou cigaretu, následně se při pokusu policistů naložit ho do vozidla pokusil utéct, přičemž proti němu muselo být použito obušku. Ten byl při zákroku o stěžovatele zlomen a stěžovatel jednoho z policistů pokousal.

Po incidentu byl stěžovatel pro bolesti v rameni odvezen do nemocnice, kde lékař konstatoval zlomeninu klíční kosti. Lékařské prohlídce byli ještě téhož dne večer podrobeni oba policisté, přičemž u obou lékař konstatoval drobnější zranění.

Následujícího dne bylo proti stěžovateli pro jeho jednání vůči zasahujícím policistům zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel naopak podal trestní oznámení vůči oběma policistům, státní zástupce nicméně v srpnu 2007 věc odložil. Federální soud v listopadu 2008 jeho rozhodnutí zrušil, když podle něj vyšetřování nebylo ve světle požadavků vyplývajících z článku 3 Úmluvy dostatečně důkladné a nařídil znovuotevření věci s tím, že bylo namístě zejména ověřit, zda byla – mimo zranění ramene stěžovatele – ověřena rovněž existence zranění na dalších částech těla. V rámci obnoveného vyšetřování byli vyslechnuti lékař a dvě sestry, kteří stěžovatele v den incidentu přijali v nemocnici; všichni existenci dalších zranění stěžovatele v zásadě vyloučili. Jako svědky vyslechl vyšetřující soudce rovněž manželku a přítele stěžovatele, kteří se měli na místo incidentu dostavit v okamžiku, kdy stěžovatel již seděl v autě. Na žádost advokáta stěžovatele ověřil soudce také osobní složky příslušných policistů, ze kterých bylo zjištěno, že policisté dříve žádným stížnostem na násilné jednání či slovní urážky rasistické povahy nečelili.

V červenci 2010 vyšetřující soudce bez sdělení obvinění vrátil státnímu zástupci, ten ji v listopadu 2010 odložil a soud v únoru 2011 jeho rozhodnutí potvrdil mj. s odůvodněním, že policisté nepřekročili své pravomoci, přičemž jejich zákrok byl odůvodněný a přiměřený; důkazní materiál byl dostatečný a další stěžovatelem navrhované důkazy nebylo třeba provádět. Nebylo podle něj třeba provést ani znalecký posudek týkající se původu zlomení obušku, neboť tato otázka byla již posouzena v rámci vnitřního vyšetřování policie a tak jako tak by neprokázala počet a intenzitu ran, které stěžovatel obuškem obdržel. S námitkami vznesenými mj. na poli článků 3, 6 a 13 Úmluvy se stěžovatel obrátil opět, tentokrát neúspěšně, na Federální soud, který jeho stížnost v září 2011 odmítl.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Ve své stížnosti podané k Soudu stěžovatel napadal jednak samotný průběh incidentu, během něhož se měli policisté na stěžovateli dopustit jednání v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jednak následné vyšetřování tohoto jednání, které podle stěžovatele nesplňovalo požadavky vyplývající z procesní části zmíněného ustanovení Úmluvy.

a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části

Soud nejprve připomněl, že v případech zjišťování identity či výslechů jednotlivců ze strany policie musí být jakékoli užití fyzické síly odůvodněné a přiměřené okolnostem (Rehbock proti Slovinsku, č. 29462/95, rozsudek ze dne 28. listopadu 2000, § 76). V případech fyzického odporu či rizika násilného jednání ze strany kontrolovaných osob může být určitá forma donucení nezbytná (Sarigiannis proti Itálii, č. 14569/05, rozsudek ze dne 5. dubna 2011, § 61), přičemž v minulosti Soud za takové případy označil např. tzv. „pasivní odpor“ (Milan proti Francii, č. 7549/03, rozsudek ze dne 24. ledna 2008, § 59), pokus o útěk (Caloc proti Francii, č. 33951/96, rozsudek ze dne 20. července 2000, § 100-101) či odmítnutí podrobit se osobní prohlídce (Borodin proti Rusku, č. 41867/04, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, 119-121).

Zatímco ze skutkových zjištění nebylo zřejmé, zda stěžovatel skutečně odmítal předložit policistům své doklady, sporu nebylo o tom, že odmítal opakovaně uhasit cigaretu, na výzvy policistů reagoval rázně, odmítal si lehnout na zem, jakmile se situace vyostřila, následně se vytrhl a pokusil se o útěk. Za těchto okolností bylo proto podle Soudu použití donucovacích prostředků ze strany policistů odůvodněné. Současně však vzhledem k tomu, že povaha zranění stěžovatele, tj. zlomená klíční kost, v důsledku něhož byl stěžovatel po dobu 21 dní v pracovní neschopnosti, bezpochyby přesahovala práh závažnosti potřebný pro aplikaci článku 3 Úmluvy, bylo proto třeba posoudit, zda byl postup policistů rovněž přiměřený.

S ohledem na závěry lékaře vnitrostátní soudy konstatovaly, že zranění bylo s největší pravděpodobností způsobeno pádem a fyzická síla byla ze strany policistů použita přiměřeně. S jejich odůvodněním se však Soud neztotožnil, když na jednání policistů bylo podle něj třeba nahlížet jako na celek. Stěžovatel nebyl ozbrojen, ani nedisponoval žádnými nebezpečnými předměty. Kromě toho, že odmítl uhasit cigaretu, před incidentem policisty nezranil, ani se o to nepokusil a jeho chování se dalo charakterizovat jako pasivní odpor. V takovém případě bylo použití obušku samo o sobě neodůvodněné, ať už jím příslušné zranění bylo skutečně způsobeno či nikoliv. Užití fyzické síly ze strany policistů bylo proto v daném případě nepřiměřené a k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části došlo.

b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části

Soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti, když podle švýcarské vlády stěžovatel pozbyl postavení oběti porušení Úmluvy ohledně řízení, které předcházelo rozhodnutí Federálního soudu z listopadu 2008. Ačkoliv Soud připustil, že daným rozhodnutím Federální soud výslovně uznal, že došlo k porušení procesní části článku 3 Úmluvy, připomněl zásadu, podle které musí být pro účely ztráty postavení oběti porušení Úmluvy na vnitrostátní rovněž napraveno. Námitku vlády potom zamítl, když zdůraznil, že s ohledem na plynutí času od předmětného incidentu až po konečné rozhodnutí ve věci je třeba – za účelem posouzení účinnosti vyšetřování – na vyšetřování jednání policistů v dané věci pohlížet jako na celek a nelze jej rozdělovat na dvě samostatná řízení.

K odůvodněnosti příslušné námitky Soud připomněl zásadu, podle které předloží-li určitá osoba hájitelné tvrzení o tom, že byla ze strany příslušníků policie podrobena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, příslušné ustanovení ve spojení s obecnou povinností vyplývající z článku 1 Úmluvy implicitně vyžaduje, aby na vnitrostátní úrovni proběhlo úřední vyšetřování, které musí být způsobilé vést k zjištění a potrestání viníků (viz El Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 182).

Stěžovatel namítal v souvislosti s porušením článku 3 Úmluvy v jeho procesní části mj. dvě období nečinnosti v trvání jednoho roku a čtyř měsíců a více než devítí měsíců v letech a 2005 až 2007 a dále dva průtahy způsobené vyšetřujícím soudcem v trvání tří a šesti měsíců v období po zrušujícím rozhodnutí Federálního soudu z listopadu 2008.

Soud zdůraznil, že od zadržení stěžovatele po odložení věci státním zástupcem v listopadu 2010 uplynulo více než pět a půl roku, přičemž samotné řízení následující po zrušujícím rozhodnutí Federálního soudu z listopadu 2008 trvalo téměř dva roky. S ohledem na závažnost tvrzení stěžovatele a poměrnou jednoduchost řízení (s ohledem na počet osob, kterých se incident týkal a na to, že vyšetřování se omezilo toliko na výslech pěti svědků a malý počet materiálních snadno dostupných důkazů), byly průtahy v řízení neospravedlnitelné. Zásadní otázkou vyšetřování bylo objasnění původu zranění klíční kosti stěžovatele. V této souvislosti Soud zkritizoval zejména rozhodnutí nenařídit provedení nezávislého znaleckého posudku zaměřeného na důvod zlomení obušku. S ohledem na výše uvedené proto konstatoval, že vyšetřování nebylo v projednávaném případě účinné a k porušení článku 3 Úmluvy došlo i v jeho procesní části.

(iii) Oddělená stanoviska

K rozsudku připojila nesouhlasné stanovisko soudkyně Keller, podle které měl být při posuzování, zda došlo k článkem 3 Úmluvy zakázanému zacházení, větší důraz kladen na úlohu vnitrostátních orgánů. Daná věc byla řádně posouzena na několika úrovních soudní soustavy, přičemž byly provedeny důkazy, ze kterých jasně vyplývalo, s výjimkou výpovědi manželky stěžovatele, že policisté se nepřiměřeného násilí nedopustili. Soud by se od závěrů vnitrostátních orgánů přitom měl odchýlit jen ve zcela výjimečných případech a takový svůj přístup by měl také odůvodnit, což v projednávané věci neučinil. Soudkyně v této souvislosti také zdůraznila roli Federálního soudu, který na vnitrostátní úrovni sám konstatoval porušení daného ustanovení Úmluvy s výslovným odkazem na judikaturu Soudu. Vady v počáteční fázi vyšetřování byly jeho rozhodnutím z listopadu 2008 napraveny a v následujícím řízení již k průtahům ani k jiným pochybením nedošlo. Soudkyně se proto neztotožnila s většinou ohledně výroků jak v hmotněprávní, tak v procesní části článku 3 Úmluvy. Ke stanovisku soudkyně se v rozsahu výroku Soudu v procesní části článku 3 Úmluvy připojil také soudce Sajó.