K.A.B. proti Švédsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 5. září 2013 ve věci č. 886/11 – K.A.B. proti Švédsku

Senát páté sekce Soudu pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že realizací vyhoštění stěžovatele, neúspěšného žadatele o azyl, do Somálska by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy, protože se tamní celková situace zlepšila.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, somálský občan pocházející z hlavního města Mogadišu a člen Sheikalského klanu, požádal v dubnu 2009 ve Švédsku o azyl. V rámci azylového řízení uvedl, že téměř celý dosavadní život prožil v Mogadišu, kde také v letech 1992 až 2005 pracoval jako administrativní pracovník pro humanitární organizaci přidruženou k hnutí Kvakerů („American Friends Service Community“, dále jen „AFSC“). V roce 2007 mu bylo telefonicky vyhrožováno od osob údajně spjatých s islámskými soudy, aby přestal šířit křesťanství. Telefonické vyhrožování pokračovalo začátkem roku 2009, avšak tentokrát od skupiny Al-Šabáb. Členové této skupiny dokonce hledali stěžovatele v jeho bydlišti. Na to stěžovatel opustil Somálsko. V azylovém řízení především namítal, že by mu při návratu do Somálska hrozilo nebezpečí vážného ublížení od skupiny Al-Šabáb; jeho klan by ho nedokázal ochránit. Azylové žádosti stěžovatele, a to včetně soudního přezkumu, nebylo ve Švédsku vyhověno. Tvrzení stěžovatele byla dle názoru švédských azylových orgánů nepodložená a nekonzistentní. Stěžovatel se navíc mohl přesídlit do Somalilandu, kde žily některé jeho děti. V lednu 2011 vydal Soud předběžné opatření zamezující realizaci vyhoštění stěžovatele zpět do Somálska.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Soud zkoumal namítané porušení článků 2 a 3 Úmluvy společně. Nejprve zopakoval základní zásady posuzování stížností v případech vyhoštění. Jako obvykle mimo jiné uvedl, že k porušení článku 3 vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě, bude-li vyhoštěna, hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz např. Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 124-125). Soud přitom zkoumá předvídatelné důsledky vrácení stěžovatele do cílové země, s ohledem na tamní celkovou situaci a jeho osobní situaci (Vilvarajah a ostatní proti Spojenému království, č. 13163/87 a další, rozsudek ze dne 30. října 1991, § 108).

Pokud jde o obecnou situaci v Somálsku, Soud zmínil svůj rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království, ve kterém konstatoval, že násilí ve městě Mogadišu dosahovalo takové intenzity, že kdokoliv ve městě byl v reálném nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 250). Soud však v této souvislosti připomněl, že jen v extrémních případech obecného násilí bude jednotlivec samotným návratem do tohoto prostředí vystaven skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 (NA. proti Spojenému království, č. 25904/07, rozsudek ze dne 6. srpna 2008, § 115; Sufi a Elmi proti Spojenému království, cit. výše, § 218), a dodal, že závěr vyslovený v rozsudku ve věci Sufi a Elmi je neoddělitelně spjat se situací v Somálsku v době vynesení tohoto rozsudku. Rozhodující jsou však současné podmínky v cílové zemi.

Soud se dále zabýval konkrétními okolnostmi daného případu. Nejprve se zaměřil na možnost vnitřního přesídlení, jejíž použití závisí na splnění záruk, že příslušná osoba musí být schopna do dané (bezpečné) oblasti cestovat, vstoupit na její území a usadit se tam. Vzhledem k tomu, že švédské úřady hodlaly stěžovatele vyhostit do Somalilandu namísto Mogadiša, zjišťoval Soud splnění těchto záruk právě v souvislosti s regionem Somaliland. S odkazem na zprávy od Pohraniční a imigrační agentury Spojeného království a UNHCR Soud uvedl, že somálští občané by nebyli schopni vstoupit a usadit se na území Somalilandu, pokud by se tam nenarodili či by neměli silné vazby k tomuto regionu, konkrétně k místnímu klanu Isaaq. Bez ochrany tohoto klanu by čelili trvalé hrozbě vystěhování. Soud měl za to, že stěžovatel s tímto klanem není žádným způsobem spjat (je členem Sheikalského klanu). Ač se zdá, že v daném regionu žije nejméně jedno z jeho dětí, resp. i kdyby v daném regionu žila jeho rodina, byl Soud přesvědčen, že by to nepostačilo k zabezpečení vstupu a usazení se v Somalilandu. Soud uzavřel, že existuje reálné nebezpečí, že by stěžovatel neměl jinou alternativu, než se přesunout do jiných oblastí Somálska, jako je například Mogadišu, město původu stěžovatele.

Soud proto dále zkoumal intenzitu násilí ve městě Mogadišu. Ze zpráv vládních agentur a nevládních organizací, ze kterých Soud vycházel, je od roku 2011 patrná zlepšující se bezpečností situace i snižující se úroveň násilí ve městě. Al-Šabáb ztratil kontrolu nad městem, z města není první linie boje a ustalo ostřelování. Došlo ke zlepšení každodenního života civilistů, klesl počet civilních obětí a útoky nejsou cíleny na civilní obyvatelstvo. Úmrtí civilistů ovšem zůstávají na denním pořádku. Lidé se zpět do Mogadiša vracejí, ačkoliv prozatím zřejmě v nevelkém počtu. I když Soud naznal, že bezpečnostní a lidskoprávní situace je ve městě vážná a nestabilní, uvedl, že nedosahuje takové intenzity, aby každému, kdo se tam nachází, hrozilo reálné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Poté se Soud zaměřil na osobní situaci stěžovatele. Vyšel ze zjištění švédských azylových orgánů. Soud vyjádřil pochybnosti o důvěryhodnosti stěžovatele, protože ten v rámci azylového řízení předložil protichůdné a nekonzistentní informace. Stěžovatel nebyl schopen dodat dostatečně detailní informace o jeho zaměstnání pro AFSC a spojení s údajným vyhrožováním. Nadto ani nedoložil, že se vyhrožování odehrálo v době, kdy žil v Mogadišu. Stěžovatel navíc nepatří k žádné skupině, která by byla pronásledována hnutím Al-Šabáb. Soud proto shrnul, že stěžovatel bez důvodných pochybností neprokázal, že by mu hrozilo reálné nebezpečí zabití nebo špatného zacházení po návratu do Somálska. Realizace jeho vyhoštění by proto nebyla v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy.

(iii) Oddělené stanovisko soudkyně Power-Forde sdílené soudcem Zupančičem

Soudci kritizovali rozhodnutí Soudu především z pohledu nedostatků při zkoumání čtyř faktorů, dle kterých Soud zjišťoval, zda obecná situace v Mogadišu způsobuje reálné nebezpečí pro každého, kdo se tam nachází. Upozornili, že Soud by měl důkladně posuzovat (i) obecnou míru násilí; (ii) počet civilních obětí; (iii) počet vnitřně přesídlených osob; (iv) nepředvídatelnost a rozšířenost konfliktu (viz Sufi a Elmi proti Spojenému království, cit. výše, § 248). Uvedli, že Soud se pouze stručně zabýval prvními dvěma faktory, přičemž zcela pominul masivní vnitřní přesídlování osob a nepředvídatelnost proměnlivé situace v Mogadišu. I když podle některých zdrojů došlo ke snížení obecné míry násilí v Mogadišu, skupina Al-Šabáb stále zůstává přítomna ve městě a provádí útoky, včetně těch sebevražedných, což dopadá i na běžné obyvatelstvo. Zprávy, z nichž Soud vycházel a dle kterých se počet civilních obětí snížil, také uvádějí, že je velmi složité, ne-li nemožné, určit jejich konkrétní počet. Oběti z řad civilistů zůstávají na denním pořádku. Soud také chybně vyhodnotil riziko na poli článku 3 Úmluvy, jelikož nezohlednil množství vnitřně přesídlených osob v Mogadišu, jejichž počet se od roku 2010 výrazně zvýšil, a bídné humanitární podmínky, včetně problematického přístupu k humanitární pomoci. V neposlední řadě soudci poukázali na nepředvídatelnost, nestabilitu a proměnlivost konfliktu, což prezentovali na zvýšeném počtu svévolného zadržování, cíleného zabíjení a existenci hromadných poprav civilistů silami přidruženými k vládě, a to konkrétně v oblastech, ze kterých se skupina Al-Šabáb stáhla. Situace v Mogadišu se tedy za poslední dva roky nezměnila natolik, aby bylo možné se odchýlit od závěrů stanovených Soudem v rozsudku ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království (cit. výše).