VARNAS proti Litvě

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 9. července 2013 ve věci č. 42615/06 – Varnas proti Litvě

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že na rozdíl od odsouzených stěžovatel jako vazebně stíhaný nemohl využít intimní návštěvy manželky, došlo k porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy) při výkonu práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života (článek 8 Úmluvy). Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 6 000 eur.

(i) Okolnosti případu

V březnu 2004 byl stěžovatel zatčen a umístěn na tři měsíce do vazby v souvislosti s podezřením z účasti na zločinném spolčení a z krádeží luxusních aut. Vazba stěžovatele byla opakovaně prodlužována, přičemž v září 2005 stěžovatel v odvolání proti jednomu z rozhodnutí o prodloužení vazby mj. namítal, že již 18 měsíců neměl možnost intimního kontaktu se svojí manželkou. V době podání odvolání měla žena stěžovatele možnost navštěvovat stěžovatele ve vazbě jednou měsíčně na dobu 1,5 hodiny, avšak pod dohledem dozorce. Stěžovatelův status osoby obviněné ze spáchání trestného činu totiž ze zákona vylučoval, na rozdíl od osoby mající status odsouzeného, možnost intimního kontaktu s manželkou. Odvolací soud stěžovateli nevyhověl a mj. konstatoval, že jeho námitka, že byl, pokud jde o možnost intimních kontaktů ve vazbě, diskriminován v porovnání o osobou odsouzenou, je neopodstatněná. Vazba stěžovatele byla i následně opakovaně prodloužena s tím, že případ je mimořádně složitý a že stěžovatel by se mohl vzhledem k hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody skrývat. Stěžovatel podával odvolání mj. s tím, že dlouhotrvající absence intimního kontaktu s manželkou měla negativní dopady na jeho zdraví, soudy však jeho odvoláním nevyhověly.

Od března 2006 se stěžovatel i jeho manželka obraceli s žádostmi o povolení intimních návštěv i na vedení věznice. Věznice vždy uvedla, že zadržená osoba, která nebyla odsouzena, nemá právo na intimní návštěvy a dodala, že nemá vhodné prostory pro intimní návštěvy. Krátkodobé návštěvy (bez fyzického kontaktu) stěžovatel přijímat mohl. Ve dvou případech stěžovatel rozhodnutí věznice neumožnit mu manželské intimní návštěvy neúspěšně napadl u správních soudů.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy

Stěžovatel poukazoval na poli článku 3 Úmluvy na to, že v době výkonu vazby ve věznici neměl možnost intimně se stýkat se svojí manželkou, což mu způsobovalo nesnesitelnou psychickou a fyzickou újmu a hrozil rozpad jeho rodiny. Dále namítal, že jeho nároky byly omezenější než nároky osob ve výkonu trestu odnětí svobody.

Soud konstatoval, že námitky stěžovatele poukazují spíše na neodůvodněně rozdílný režim intimních návštěv u osob ve vazbě a osob ve výkonu trestu, a stížnost proto posuzoval na poli článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

Soud úvodem připomněl, že článek 14 Úmluvy nemá samostatnou existenci, proto jeho porušení může být namítáno pouze ve spojení s jiným ustanovením Úmluvy. K aplikaci článku 14 Úmluvy postačuje, pokud skutkový stav spadá do působnosti jiného ustanovení Úmluvy a jejích protokolů (srov. např. Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 38). Dále Soud uvedl, že byť každé zbavení svobody s sebou nevyhnutelně nese omezení rodinného života, má vězněná osoba jako základní součást práva na respektování rodinného života právo na to, aby ji státní orgány umožnily být v kontaktu se členy rodiny. Případná omezení počtu či způsobu průběhu návštěv znamenají zásah do práva na respektování rodinného života, avšak sama o sobě v rozporu s článkem 8 Úmluvy nejsou (srov. např. Trosin proti Ukrajině, č. 39758/05, rozsudek ze dne 23. února 2012, § 39). Soud rovněž připomněl, že měl příležitost vyslovit, že přestože více než polovina smluvních států Úmluvy umožňuje vězněným osobám manželské intimní návštěvy, povinnost umožnit tyto návštěvy z Úmluvy nevyplývá. Soud státům v této oblasti ponechává široký prostor pro uvážení (srov. Dickson proti Spojenému království, č. 44362/01, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2012, § 81).

V projednávané věci stěžovatel i jeho manželka podali množství stížností, v nichž tvrdili, že absence manželských intimních návštěv je diskriminační, má škodlivé následky pro jejich fyzické a duševní zdraví a může nevratně poškodit jejich rodinu. Soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že neumožnění manželských intimních návštěv spadá do působnosti článku 8 Úmluvy, a článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy jsou proto v projednávaném případě použitelné.

Soud dále zkoumal, zda se stěžovatelem bylo zacházeno odlišně od osoby, která se nachází ve srovnatelném postavení a pakliže ano, zda se tak stalo z některého z důvodů, který je článkem 14 Úmluvy zakázaný. V prvém ohledu shledal, že situace stěžovatele je v relevantních ohledech srovnatelná s osobou ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. Laduna proti Slovensku, č. 31827/02, rozsudek ze dne 13. prosince 2011, § 58) a bylo s ním v porovnání s odsouzeným zacházeno odlišně, jelikož odsouzení měli možnost přijímat manželské intimní návštěvy. V druhém ohledu Soud dospěl k závěru, že vzetí do vazby představuje uvedení do specifické právní situace, kterou lze považovat za „jiné postavení“ ve smyslu článku 14 Úmluvy.

Soud proto přistoupil k poslednímu kroku ověřujícímu soulad napadeného opatření s články 14 a 8 Úmluvy, totiž zda namítané odlišné zacházení mělo objektivní a rozumné odůvodnění.

V této souvislosti Soud předně připomněl, že Úmluva státům ponechává široký prostor pro uvážení, pokud jde o vězněné osoby a trestní politiku. V projednávané věci nicméně existovaly značné rozdíly mezi režimem návštěv odsouzených a režimem návštěv vazebně stíhaných. Zatímco první kategorie osob měla právo na jednu čtyřhodinovou návštěvu měsíčně a jednou za tři měsíce na dlouhodobou návštěvu v délce trvání až 48 hodin, která se koná ve zvláštních prostorách bez přítomnosti dozorců, druhá kategorie osob měla nárok toliko na jednu dvouhodinovou návštěvu měsíčně pod dozorem ostrahy. Režim návštěv osob vazebně stíhaných též na rozdíl od odsouzených osob nebyl nijak diferenciován v závislosti na případných bezpečnostních rizicích. Soud na tomto místě zdůraznil, že Evropská vězeňská pravidla, a ostatně i CPT (Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání), vyžadují, aby byl režim návštěv vazebně stíhaných osob v zásadě shodný s režimem návštěv odsouzených osob. V projednávané věci Soud dále shledal, že návštěva manželky stěžovatele nevyvolávala žádná bezpečnostní rizika či ohrožení vyšetřování, jelikož rodina stěžovatele nebyla do případu nijak zapojena a jeho manželka nebyla ani svědkem ani spoluobviněným. Vnitrostátní orgány rozhodly o omezení návštěv toliko s poukazem na znění právních předpisů, aniž by se jakkoli zabývaly nezbytností a odůvodněností takového opatření v konkrétním případě. Soud sice připustil, že stěžovatel byl v kontaktu s manželkou, která ho navštěvovala v rámci tzv. krátkodobých návštěv, nicméně fyzický kontakt byl velmi limitovaný a současně byli stěžovatel s manželkou pod neustálým dohledem stráže. Závěrem Soud zdůraznil, že ani absence vhodných prostor k uskutečnění manželských intimních návštěv nemůže být důvodem k jejich odepření osobám ve vazbě, jsou-li umožňovány odsouzeným.

Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dlouhá doba, po kterou stěžovatel ve vazbě nemohl přijímat intimní návštěvy své manželky (dva roky v době, kdy o ně poprvé požádal), měla nepříznivý dopad na jeho rodinný život, který nemohl být odůvodněn samotným omezením, který vazba přináší. Zároveň pro toto v porovnání s odsouzenými osobami odlišné zacházení neexistovalo rozumné a objektivní odůvodnění. Došlo proto k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.