I.ÚS 2848/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou sídlem Západní 449, Chýně, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 167/2024-14 ze dne 7. srpna 2024, usnesení Okresního státního zastupitelství v Berouně č. j. 2 ZN 1686/2023-34 ze dne 7. června 2024 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPS-244766-22/TČ-2023-010281-ŠM ze dne 29. dubna 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Berouně a Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Beroun, Oddělení hospodářské kriminality ("policejní orgán"), napadeným usnesením odložila trestní věc - podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřešit jinak. Okresní státní zastupitelství v Berouně ("státní zastupitelství") zamítlo stížnost poškozené (stěžovatelky) jako nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství v Praze ("vyšší státní zastupitelství") vyrozumělo zástupkyni stěžovatelky, že po provedeném dohledu nelze odložení věci ani zamítnutí stížnosti označit za zjevně nesprávné nebo nezákonné.

2. Zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 2, čl. 3 a v čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

3. Stěžovatelka podala policejnímu orgánu podnět k prověření článku podezřelého, který považovala za pomlouvačný. Podle policejního orgánu podezřelý zveřejnil informace, jejichž pravdivost žádným způsobem neověřil, ačkoliv tak učinit měl; s ohledem na subsidiaritu trestní represe však policejní orgán podnět stěžovatelky odložil. Proti tomu stěžovatelka brojila stížností a zároveň namítla i podjatost policejní komisařky - s tím, že ta má pro jednání podezřelého pochopení a opakovaně odkládá stěžovatelčiny podněty. Stížnosti ani podnětu k dohledu státní zastupitelství nevyhověla a označila závěry policejního orgánu za správné. V ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje články podezřelého, které ji poškozují v její umělecké i soukromé sféře, jsou podle ní plné lží, pomluv a urážek. Ačkoli jsou policejnímu orgánu články známy, opakovaně její podání odmítl, a to i za situace, kdy podezřelý nerespektuje pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, nařizující mu zveřejnit omluvu a odstranit ze svých internetových stránek konkrétní texty. Podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování, které má být nezávislé, nestranné, důkladné, dostatečné a rychlé, a v její věci je nepřiměřeně nadužíván princip ultima ratio, ačkoli se stěžovatelce opakovaně nedaří domoci se svých práv netrestním postupem. Stěžovatelka rovněž namítá porušení zásady oficiality i průtahy v řízení a má za to, že důkazy nebyly shromážděny v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí věci. Závěr státního zastupitelství, že jde o "bulvární drb", který není třeba stíhat, považuje stěžovatelka za porušení zásady legality, neboť neexistuje důvod pro takovou výluku. Proto navrhuje zrušení napadených usnesení a prohlášení nezávaznosti napadeného vyrozumění.

4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoli dalším orgánem veřejné moci, povolaným přezkoumávat všechny okolnosti konkrétního případu. Zasáhne jen tehdy, zjistí-li pochybení porušující ústavně zaručená práva, případně jsou-li napadená rozhodnutí hrubě nepřiléhavá nebo jde-li o projev libovůle.

6. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka se domáhá potrestání podezřelého opakovaně, a to pro zveřejňování informací dehonestujících stěžovatelku. Policejní orgán hodnotil obsah konkrétního článku, zjišťoval jeho dopad na stěžovatelku, přihlédl k relevantní judikatuře Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. března 2005 (N 57/36 SbNU 605) a sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. listopadu 2019 (N 184/97 SbNU 15)] i Nejvyššího soudu (usnesení č. j. 7 Tdo 1430/2011-51, č. j. 8 Tdo 149/2014-40 a rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2698/2014), k mediální známosti stěžovatelky i k zásadě subsidiarity trestní represe. Na základě svých zjištění policejní orgán následně uzavřel, že jednání podezřelého nenaplňuje znaky trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku. Státní zastupitelství ke stížnosti stěžovatelky vyhodnotilo, že sdělení podezřelého je kusé a nezpůsobilé ohrozit vážnost stěžovatelky značnou měrou, což je znak trestného činu pomluvy. Za důvodnou nepovažovalo státní zastupitelství ani stěžovatelkou tvrzenou podjatost policejního orgánu. Vyšší státní zastupitelství vyhodnotilo postup policejního orgánu i státního zastupitelství jako zákonný a splňující požadavky trestního řízení.

7. Stěžovatelka brojí proti nezahájení trestního stíhání - posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem, však vychází ze zákonné definice toho kterého trestného činu a z posouzení věci příslušným orgánem veřejné moci, nikoliv z očekávání účastníka řízení (stěžovatelky). Nárokem na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že charakteristickým znakem moderního státu je vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí "vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Účinné vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu veřejné moci a nelze ji vztahovat k výsledku [viz též nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Ústavní soud nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci provedly účinné vyšetřování a neporušily svým postupem zaručená práva účastníků řízení.

8. Je-li o nesprávnosti závěrů orgánů veřejné moci subjektivně přesvědčena stěžovatelka, která očekávala jiné rozhodnutí, neznamená to, že vyšetřování nebylo účinné. Lze pochopit nespokojenost stěžovatelky, vnímá-li část nepravdivých některých informací jako dehonestující, avšak úkolem orgánů činných v trestním řízení je objektivně posoudit, zda intenzita a okolnosti konkrétního jednání podezřelého dosáhly trestně-právní roviny, anebo je na místě věc odložit. Ne každé jednání, které může stěžovatelka vnímat jako způsobilé zasáhnout její dobrou pověst či soukromý život (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny), bude trestným činem pomluvy, jehož skutková podstata je vyhrazena jen pro nejzávažnější jednání a zásahy do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), jež nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky (viz též sp. zn. II. ÚS 474/19).

9. Podle Ústavního soudu vyšetřování stanoveným standardům projednávané věci dostálo a nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení porušily své zákonné povinnosti; jejich postup i způsob jak řízení uzavřely, byl v rámci jim zákonem svěřených kompetencí a byl dostatečně a srozumitelně odůvodněn. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem, což se v tomto případě stalo; právo na přístup k orgánu veřejné moci povolanému přezkoumat tvrzený zásah do práv (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale to, že řízení bude probíhat podle předem zákonem stanovených pravidel, což se stalo rovněž.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu