EREMIA proti Moldavsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 3564/11

Datum: 28.5.2013

Složení senátu: J. Casadevall, předseda senátu (Andorra), A. Gyulumyan (Arménie), C. B?rsan (Rumunsko), J. Šikuta (Slovensko), L. López Guerra (Španělsko), N. Tsotsoria (Gruzie), V. GritŁco (Moldavsko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelky se narodily v roce 1973, 1995 a 1997 a žijí ve VaýlcinetŁ.

A. Pozadí věci

7. První stěžovatelka byla manželkou A., policejního důstojníka sloužícího na policejní stanici v CaýlaýrasŁi. Druhá a třetí stěžovatelka jsou jejich dcery. Podle první stěžovatelky přicházel A. po narození druhé dcery domů často opilý a napadal ji, někdy v přítomnosti dcer. Dne 2.7.2010 podala první stěžovatelka žádost o rozvod poté, co byla předcházející den napadena A. a co byla svědkem nadávání A. jejich dospívajícím dcerám. A. se následně stal ještě násilničtějším, přičemž pravidelně napadal první stěžovatelku a urážel jak ji, tak dcery.

8. Dne 30.8.2010 kontaktovala první stěžovatelka místní policii, aby oznámila, že ji toho dne A. udeřil pěstí do hlavy. Dne 18.1.2010 dostal A. od správního soudu pokutu ve výši 200 moldavských lei (MDL, v tehdejší hodnotě přibližně 12,40 eur). Dne 30.9.2010 obdržel A. od orgánu nadřízeného policii, ministerstva vnitra, formální upozornění, aby přestal se svým násilnickým chováním.

9. Dne 5.11.2010 přišel A. domů opilý a napadl první stěžovatelku. Ta dne 6.11.2010 nahlásila tento incident na místním státním zastupitelství.

10. Podle stěžovatelek A. dne 11.11.2010 opět napadl první stěžovatelku v přítomnosti dcer. Totéž učinil dne 12.11.2010, přičemž tentokrát první stěžovatelku málem udusil, následkem čehož na den a půl ztratila hlas. Neurčeného dne vyzval zástupce vedoucího policejní stanice v CaýlaýrasŁi stěžovatelku, aby za účelem zjištění rozsahu a povahy jejích zranění podstoupila prohlídku soudním lékařem. Prohlídka se odehrála dne 23.11.2010, ale žádná taková zranění nebyla zjištěna.

B. Zvláštní předběžné opatření a následující události

11. Dne 29.11.2010 podaly stěžovatelky k Okresnímu soudu v CaýlaýrasŁi návrh na vydání zvláštního předběžného opatření. Zvláštní předběžné opatření bylo vydáno dne 9.12.2010. V něm soudce dospěl k závěru, že A. jednal vůči první stěžovatelce hrubě, když ji bil, urážel, vnucoval jí svou vůli, působil jí stres a psychické utrpení, vyhrožoval jí a týral jejich domácí zvíře. Toto násilí se navíc často odehrávalo v přítomnosti jejich dospívajících dcer, jejichž duševní zdraví bylo v důsledku toho nepříznivě ovlivněno. A. bylo nařízeno, aby se po dobu 90 dnů zdržoval mimo domov a k předběžnému opatření byla přidána 500metrová ochranná zóna, jež A. bránila v kontaktování stěžovatelek nebo páchání jakýchkoli násilných činů vůči nim. Stěžovatelky o předběžném opatření, jež bylo A. doručeno dne 12.12.2010, uvědomily místní policii, státní zastupitelství a sociální služby.

12. První stěžovatelka požádala dne 9.12.2010 soudce B. N. z Okresního soudu v CaýlaýrasŁi, aby zrušil šestiměsíční čekací lhůtu, již žádal po stranách dodržet, když první stěžovatelka podala žádost o rozvod. Svou žádost opřela o zvláštní předběžné opatření vydané téhož dne a prohlásila, že násilnická minulost A. brání jakékoli šanci na usmíření. První stěžovatelka tvrdila, že byla sekretářkou soudce B. N. informována, že soudce odmítl považovat její rozvod za naléhavý případ. Dne 12.1.2011 podala první stěžovatelka u předsedy Okresního soudu v CaýlaýrasŁi ohledně odmítnutí soudce stížnost.

13. Dne 10.12.2010 začala policie v CaýlaýrasŁi projednávat případ A. za účelem dozoru nad vymáháním zvláštního předběžného opatření ze dne 10.12.2010. Mezi 12.12.2010 a 17.1.2011 místní policie šestkrát navštívila A., aby ho varovala před nadměrným užíváním alkoholu, zostouzením své rodiny, urážením svých příbuzných a porušováním zvláštního předběžného opatření. Bylo zjištěno, že A. se odstěhoval ze společného domova a dočasně bydlí v ubytovně obecního úřadu.

15. Dne 16.12.2010 spatřil A. první stěžovatelku na ulici a pronásledoval ji, přičemž ji urážel a vyhrožoval jí a pokoušel se ji zadržet. Nadále ji obtěžoval i v obchodě, kde se pokoušela najít útočiště.

16. Navzdory podmínkám zvláštního opatření vstoupil A. dne 19.12.2010 do společného domova. Stěžovatelky však podle vlády udělily souhlas s tím, aby se do 16.1.2011 vrátil. Stěžovatelky tvrdily, že takový souhlas neudělily, když A. při svém návratu napadl první stěžovatelku, zničil jistý majetek a verbálně útočil na třetí stěžovatelku. Dne 23.12.2010 první stěžovatelka nahlásila incidenty ze dne 16. a 19.12.2010 na policii. Většina stížností adresovaných různým úřadům pak byla postoupena státnímu zastupitelství v CaýlaýrasŁi.

17. Dne 10.1.2011 byla první stěžovatelka pozvána na policejní stanici v CaýlaýrasŁi k podání výpovědi ohledně svých stížností na A. Uvedla, že tehdy ji policie tlačila ke stažení trestního oznámení, neboť pokud by měl A. záznam v trestním rejstříku a přišel by o zaměstnání, tato skutečnost by měla negativní dopad na vyhlídky jejich dcer v oblasti vzdělání a kariéry. Následující den byla domluvena schůzka s místním státním zástupcem, tentokrát za účasti A. Během schůzky první stěžovatelka sdělila státnímu zástupci, že požaduje rozvod, ale nechce manželovi působit žádné problémy.

18. Dne 12.1.2011 byla první stěžovatelka informována, že státní zástupce nezahájí vyšetřování trestné činnosti. Dne 13.1.2011 se A. vrátil do společného domova. Znovu fyzicky a verbálně napadl první stěžovatelku, přičemž předstíral, že ji škrtí, a vyhrožoval, že zabije ji i její tetu, pokud nestáhne své trestní oznámení. Dne 14.1.2011 nalezl odborný lékař čtyři hematomy na krku první stěžovatelky a jeden na její klíční kosti, k nimž mohlo dojít způsobem popsaným první stěžovatelkou.

19. Vláda namítala, že dne 1.3.2011 A. telefonoval třetí stěžovatelce, aby jí popřál k narozeninám. Dále uvedla, že poté, co A. od první stěžovatelky obdržel svolení, přišel domů, aby popřál dceři osobně, přičemž tam strávil dvacet minut v přítomnosti všech tří stěžovatelek a svého tchána.

20. První stěžovatelka incident dne 2.3.2011 nahlásila u Okresního soudu v CaýlaýrasŁi, přičemž jej informovala, že předchozího dne odmítla žádost A. o návštěvu společného domova, ale že tam v jasném rozporu se zvláštním předběžným opatřením stejně přišel. Požádala soud o prodloužení platnosti opatření na dalších 90 dnů. Dne 14.3.2011 byl A. předvolán před soud a bylo mu doručeno prodloužení platnosti opatření.

21. Dne 15.3.2011 informovalo Oddělení sociální pomoci a ochrany rodiny v CaýlaýrasŁi první stěžovatelku, že kvůli písařské chybě místní orgány sociální péče nikdy nevymáhaly zvláštní předběžné opatření ze dne 9.12.2010.

22. Dne 14.4.2011 Odvolací soud v Kišiněvě potvrdil odvolání A., přičemž částečně zrušil zvláštní předběžné opatření ze dne 9.12.2010. Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon ani výslovně nestanoví minimální 500metrová ochrannou zónu, ani výslovně nezakazuje pachateli obtěžovat oběť nebo vůči ní užívat fyzické násilí, ačkoliv tyto zákazy jsou obsaženy v obecné povinnosti nenavazovat kontakt. Odvolací soud se proto rozhodl tyto podmínky ze zvláštního předběžného opatření vyjmout.

C. Trestní řízení proti A. a žádost stěžovatelek, aby byly A. uloženy správní sankce

23. Dne 13.12.2010 požádala první stěžovatelka, aby bylo zahájeno vyšetřování násilných trestných činů A. Téhož dne stěžovatelky požádaly, aby byly druhá a třetí stěžovatelka pro účely vyšetřování oficiálně uznány jako oběti domácího násilí.

24. Dne 17.1.2011 podala právní zástupkyně stěžovatelek stížnost k Hlavnímu státnímu zastupitelství ohledně toho, že nebyla pozvána na schůzku na státním zastupitelství v CaýlaýrasŁi konanou dne 11.1.2011 (viz § 17), na níž byla první stěžovatelka v přítomnosti A. nucena ke stažení svého trestního oznámení. Rovněž dne 17.1.2011 bylo ohledně A. konečně zahájeno vyšetřování trestné činnosti. Dne 25.1.2011 stěžovatelky znovu požádaly, aby státní zastupitelství pro účely vyšetřování oficiálně uznalo druhou a třetí stěžovatelku jako oběti domácího násilí.

25. Dne 19.1.2011 byla první stěžovatelka pozvána na schůzku se sociálními pracovníky, kteří jí údajně poradili, aby se pokusila smířit s A., jelikož není „první ani poslední žena, již bije manžel.“ Dne 20.1.2011 si stěžovatelky na přístup sociálních pracovníků stěžovaly na ministerstvu práce, sociální ochrany a rodiny.

26. Dne 17.2.2011 se stěžovatelky u policie v CaýlaýrasŁi domáhaly, aby byla A. udělena pokuta pro porušení zvláštního předběžného opatření ve dnech 16.12.2010, 20. a 22.1.2011 a 6.2.2011, přičemž jejich hlavním důvodem byla skutečnost, že A. kontaktoval první stěžovatelku a nutil ji ke stažení jejího trestního oznámení. V reakci na to byly informovány, že správní spis byl dne 24.2.2011 odeslán k Okresnímu soudu v CaýlaýrasŁi.

27. Dne 1.4.2001 státní zástupce ze státního zastupitelství v CaýlaýrasŁi potvrdil, že A. přiznal, že dříve téhož dne fyzicky a psychicky napadl tři členy své rodiny. A. následně se státním zástupcem uzavřel dohodu o vině a trestu, přičemž požádal, aby byl podmíněně zbaven trestní odpovědnosti. Státní zástupce dospěl k závěru, že existují hmotné důkazy o vině A. v podobě různých lékařských zpráv, svědeckých výpovědí, dokladů vztahujících se k jeho pokutě a výstrah vydaných jeho zaměstnavatelem, ministerstvem vnitra. S poukazem na to, že spáchal „méně závažný trestný čin,“ nezneužívá drogy nebo alkohol, vyživuje tři nezletilé děti, v práci a ve společnosti je vážený a „nepředstavuje nebezpečí pro společnost,“ nicméně státní zástupce na jeden rok pozastavil vyšetřování za podmínky, že jakmile během této doby A. spáchá další delikt, vyšetřování bude obnoveno.

28. Dne 13.4.2011 se stěžovatelky proti rozhodnutí státního zástupce ze dne 1.4.2011 odvolaly. Dne 18.4.2011 nadřízený státní zástupce odvolání zamítl z důvodu, že pozastavení vyšetřování A. poskytne stěžovatelkám lepší ochranu.

II. Relevantní vnitrostátní právo a mezinárodní dokumenty

A. Relevantní vnitrostátní právo

[§ 29. Relevantní ustanovení trestního zákoníku

§ 30. Relevantní ustanovení zákona č. 45 o předcházení a potírání domácího násilí

§ 31. Relevantní ustanovení zákona o policii]

B. Relevantní mezinárodní dokumenty

[§ 32. Odkaz na rozsudek Soudu ve věci Opuz proti Turecku

§ 33. – 35. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. Rec(2002)5 ze dne 30.4.2002

§ 36. Obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 28 o stěžejních závazcích smluvních stran podle čl. 2 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW/C/2010/47/GC.2)

§ 37. Zpráva zvláštní zpravodajky OSN o násilí na ženách z návštěvy Moldavska ve dnech 4. – 11.7.2008 (dokument č. A/HRC/11/6/Add.4 ze dne 8.5.2009)]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy ohledně první stěžovatelky

38. První stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány ignorovaly domácí týrání, jemuž byla se svými dětmi vystavena, a nevynutily závazný soudní příkaz, určený k jejich ochraně. Odvolala se na čl. 3 Úmluvy, jenž zní:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

[§ 39. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1) První stěžovatelka

40. První stěžovatelka tvrdila, že státu se nepodařilo zprostit pozitivního závazku podle čl. 3 Úmluvy chránit ji před domácím násilím a zabránit opakování tohoto násilí. Jelikož její agresor je policejním důstojníkem a má podporu svých kolegů a dalších místních úřadů, což její pokusy o získání pomoci činilo obtížnějšími, je obzvlášť zranitelnou osobu.

41. První stěžovatelka uvedla, že vnitrostátní orgány „věděly nebo měly vědět“ o násilí A. proti ní (citujíc rozsudek velkého senátu ve věci Z a další proti Spojenému království, § 73), a to s ohledem na počet útoků provedených A. a počet ohlášených incidentů. Opatření přijatá v jejím případě byla neúčinná a umožnila A. v řadě případů porušit zvláštní předběžné opatření.

42. Stěžovatelky navíc požádaly o zvláštní předběžné opatření dne 29.11.2010 a vnitrostátní soud přijal své rozhodnutí až dne 9.12.2010, ačkoliv mu zákon ukládal vydat takové předběžné opatření do 24 hodin od doručení návrhu, pakliže byl tento odůvodněný. Navzdory naléhavosti situace tedy vnitrostátní orgány reagovaly extrémně pomalu, a první stěžovatelce tudíž nebyla poskytnuta okamžitá ochrana před rizikem dalšího násilí.

43. První stěžovatelka dále tvrdila, že dotčený stát nezajistil včasné provedení legislativy, jež byla přijata speciálně za účelem ochrany obětí domácího násilí, a to ačkoliv A. opakovaně porušil zvláštní předběžné opatření. Vláda podle stěžovatelky patrně navrhuje, že za porušení zvláštního opatření, jež vyústilo v útok na první stěžovatelku dne 13.1.2011, byla zodpovědná sama první stěžovatelka, ačkoliv povinnost zajistit dodržování zvláštních předběžných opatření náleží výhradně státu.

44. První stěžovatelka konečně tvrdila, že pozastavení vyšetřování trestných činů A. mělo za následek jeho zproštění trestní odpovědnosti, a to navzdory jeho četným porušením zvláštního předběžného opatření a opakovaným útokům na ni.

2) Vláda

45. Vláda uvedla, že vnitrostátní orgány podnikly všechna přiměřená opatření, aby ochránily první stěžovatelku před rizikem násilí a aby zabránily opakování tohoto násilí. Vnitrostátní soud především vydal původní zvláštní předběžné opatření na žádost první stěžovatelky. Předtím, než bylo zvláštní předběžné opatření přijato, orgány věděly pouze o dvou případech násilí na straně A. vůči první stěžovatelce, jež se odehrály dne 30. 8. a 6.11.2010. Neexistoval proto důvod, aby se orgány obávaly jakéhokoli rizika hrozícího stěžovatelkám, a o několik dnů později (dne 9.12.2010) bylo vydáno zvláštní předběžné opatření.

46. Je zřejmé, že A. si byl vědom podmínek zvláštního předběžného opatření ze dne 12.12.2010, neboť byl upozorněn, aby jej neporuš oval (viz § 11 výše); také byl zaevidován jako pachatel domácího násilí a bylo mu nařízeno, aby se na 90 dnů zdržoval mimo společný domov. Navíc ho šestkrát navštívila policie, s níž vedl preventivní rozhovory o svém chování (viz § 13 výše). Vláda uvedla, že A. se vrátil do společného domova v prosinci 2010 a zůstal tam do dne 16.1.2011, protože mu to dovolila první stěžovatelka. Jakkoli vláda nechce naznačovat, že za útok, jenž se odehrál dne 13.1.2011, je odpovědná první stěžovatelka, skutečnost, že dovolila, aby A. zůstal v domě, umožnila opakování násilí a znamenala, že vnitrostátní orgány ji nemohly ochránit před újmou.

47. Vláda tvrdila, že při vyšetřování v trestním řízení byla přijata všechna nezbytná opatření, což vyústilo v podání obžaloby na A. (viz § 24 výše). Po přiznání viny a upřímných omluvách A. za své chování se ovšem státní zástupce rozhodl pozastavit vyšetřování za podmínky, že A. nespáchá po dobu jednoho roku trestný čin. Toto pozastavení nemělo za následek beztrestnost A., ale spíš bylo chápáno jako nejlepší způsob, jak chránit stěžovatelky před opakováním činů domácího násilí ze strany A., a to s ohledem na potenciální trest, jemuž nyní čelí (viz § 28 výše). V této souvislosti nebylo prodloužení zvláštního předběžného opatření dne 14.3.2011 (viz § 19 výše) podníceno žádným novým incidentem, ale návštěvou A. ve společném domově, aby popřál své dceři k narozeninám, což se podle tvrzení vlády odehrálo pouze se souhlasem první stěžovatelky.

B. Posouzení Soudem

1) Obecné principy

48. Soud připomíná, že špatné zacházení musí dosáhnout určité úrovně závažnosti, aby mohlo spadat pod čl. 3. Hodnocení tohoto minima je relativní: závisí na všech okolnostech případu, jako jsou povaha a kontext zacházení, jeho trvání, jeho fyzické a duševní účinky a, v některých případech, pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz Costello-Roberts proti Spojenému království, § 30, a Kudła proti Polsku, § 91).

49. Soud dále připomíná, že čl. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 3 ukládá státu pozitivní závazek zajistit, aby byli jednotlivci v rámci jejich působnosti chráněni před všemi formami špatného zacházení zakázaného čl. 3, včetně případů, kdy se takového zacházení dopouštějí soukromé osoby (viz A. proti Spojenému království, § 22, a Opuz, výše uvedený, § 159). Tento závazek by měl zahrnovat účinnou ochranu, inter alia, konkrétního jednotlivce nebo jednotlivců před trestnými činy třetí strany, jakož i přiměřené kroky k zabránění špatného zacházení, o němž státní orgány věděly nebo měly vědět (viz, mutatis mutandis, Osman proti Spojenému království, § 116, E. a další proti Spojenému království, § 88, a J. L. proti Lotyšsku, § 64).

50. Úlohou Soudu není nahrazovat národní orgány a namísto nich volit ze široké škály možných opatření, jež by mohla být přijata k zajištění dodržení jejich pozitivních závazků podle čl. 3 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 82). Podle čl. 19 Úmluvy a v souladu s principem, podle něhož je cílem Úmluvy zaručení nikoliv teoretických nebo iluzorních, nýbrž skutečných a realizovatelných práv, Soud současně musí zajistit, aby byl závazek státu chránit práva osob v rámci své působnosti dostatečně splněn (viz Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, § 61).

51. Čl. 3 navíc vyžaduje, aby státní orgány provedly účinné oficiální vyšetřování namítaného špatného zacházení, i když bylo toto zacházení způsobeno soukromými osobami (viz M. C. proti Bulharsku, § 151, a Denis Vasilyev proti Rusku, § 98–99). Aby bylo vyšetřování považováno za „účinné“, mělo by být v zásadě schopné vést ke zjištění faktů případu a k identifikaci a potrestání odpovědných osob. Tento závazek není závazkem na výsledek, ale na prostředek. Tam, kde byla sporná účinnost oficiálního vyšetřování ve věcech týkajících se čl. 2 a 3 Úmluvy, Soud často hodnotil, zda státní orgány reagovaly na stížnosti v rozhodné době okamžitě. Přihlédnuto bylo k zahájení vyšetřování, průtahům při sepisování protokolu a době nutné pro počáteční vyšetřování (viz Denis Vasilyev, výše uvedený, § 100 s dalšími odkazy, a Stoica proti Rumunsku, § 67).

52. Kvůli ochraně zdraví a práv určité osoby nebo zabránění trestných činů může být zásah orgánů do soukromého a rodinného života za určitých podmínek nezbytný (viz Opuz, výše uvedený, § 144). Za tímto účelem mají státy zachovávat a v praxi aplikovat vhodný právní rámec poskytující ochranu před násilnými činy ze strany soukromých osob (viz X a Y proti Nizozemsku, § 22–23, Costello-Roberts proti Spojenému království, § 36, D. P. a J. C. proti Spojenému království, § 118, M. C. proti Bulharsku, výše uvedený, § 150 a 152, Bevacqua, výše uvedený, § 65, a Sandra Janković proti Chorvatsku, § 45).

2) Aplikace těchto principů na daný případ

a) Zda byla první stěžovatelka podrobena zacházení odporujícímu čl. 3 Úmluvy

53. Ačkoliv se první stěžovatelce nepodařilo předložit lékařské důkazy prokazující, že s ní bylo opět špatně zacházeno, rozhodl soud v projednávané věci dne 9.12.2010, že situace je natolik vážná, že si žádá vydání zvláštního předběžného opatření (viz § 11 výše). První stěžovatelka následně získala lékařské důkazy o tom, že s ní A. dne 13.1.2011 špatně zacházel (viz § 18 výše).

54. Strach z dalších útoků byl navíc dostatečně vážný, aby první stěžovatelce způsobil pocity utrpení a úzkosti, jež lze pokládat za nelidské zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy (viz Gäfgen proti Německu, § 108).

55. Za těchto podmínek Soud shledává, že na daný případ se vztahoval čl. 3 Úmluvy. Musí proto určit, zda jednání orgánů reagujících na stěžovatelčiny stížnosti naplňovalo požadavky tohoto ustanovení.

b) Zda vnitrostátní orgány naplnily své pozitivní závazky podle čl. 3 Úmluvy

56. Jak již bylo sděleno (viz § 48–52 výše), pozitivní závazky států podle čl. 3 zahrnují na jedné straně vytvoření legislativního rámce zaměřeného na předcházení a potrestání špatného zacházení ze strany soukromých osob a na druhé straně, v případě povědomí o hrozícím riziku špatného zacházení pro konkrétního jednotlivce nebo pokud ke špatnému zacházení již došlo, na aplikaci příslušných zákonů v praxi, tedy na poskytnutí ochrany obětem a na potrestání osob zodpovědných za špatné zacházení.

57. Ohledně prvního závazku Soud upozorňuje, že moldavské právo obsahovalo zvláštní trestněprávní sankce za spáchání násilných činů proti členům vlastní rodiny (viz § 29 výše). Zákon navíc stanovil ochranná opatření pro oběti domácího násilí, jakož i sankce vůči osobám, jež odmítly respektovat rozhodnutí soudu (viz § 29 a 30 výše). Soud uzavírá, že vnitrostátní orgány zavedly legislativní rámec, jenž jim umožňoval přijmout opatření proti osobám obviněným z domácího násilí.

58. Soud musí určit, zda si byly vnitrostátní orgány vědomy, nebo si měly být vědomy násilí, jemuž byla první stěžovatelka vystavena, a rizika dalšího násilí, a pokud ano, zda byla přijata všechna vhodná opatření, aby byla stěžovatelka ochráněna a pachatel potrestán. Při ověřování, zda národní orgány dodržely své pozitivní závazky podle čl. 3 Úmluvy, Soud musí připomenout, že nenahrazuje národní orgány při výběru konkrétního opatření zaměřeného na ochranu oběti domácího násilí (viz, mutatis mutandis, A. proti Chorvatsku, výše uvedený, § 61, a Sandra Janković, výše uvedený, § 46).

59. Soud se domnívá, že vnitrostátní orgány si byly dobře vědomy násilného chování A. (viz § 8–10 výše), jež se stalo ještě zjevnějším poté, co vnitrostátní soudy vydaly dne 9.12.2010 zvláštní předběžné opatření (viz § 11, 15, 16 a 18 výše). Navzdory jasným ustanovením předběžného opatření se A. zejména dne 19.12.2010 vrátil do domova stěžovatelek (viz § 16 výše). Přestože vláda uvedla, že se tak stalo se souhlasem první stěžovatelky, neposkytla žádný důkaz k podložení svého tvrzení. V každém případě je zjevné, že si první stěžovatelka okamžitě stěžovala orgánům o dvojnásobném porušení zvláštního předběžného opatření ze strany A. tím, že ji obtěžoval na ulici a vstoupil do jejího domu bez jejího souhlasu (viz § 15 a 16 výše). Tato stížnost dokazuje nejen to, že stěžovatelky si nepřály návrat A. do společného domova, ale také že orgány si měly uvědomit, že první stěžovatelka byla vystavena zvýšenému riziku dalšího násilí, když A., policejní důstojník, zjevně ignoroval soudní rozhodnutí.

60. Dne 11.1.2011 se A. sešel s místním státním zástupcem, aby s ním projednal trestní oznámení podané stěžovatelkami (viz § 17 výše). Ačkoliv v důsledku této schůzky A. věděl, že bude přijato rozhodnutí ohledně možného zahájení vyšetřování jeho trestné činnosti, již o dva dny později, dne 13.1.2011 (opět při tom porušuje zvláštní předběžné opatření), se vrátil do společného domova, kde napadl první stěžovatelku a vyhrožoval jí zabitím v přítomnosti jejich dcer (viz § 18 výše). Soud se domnívá, že nejpozději dne 13.1.2011 měly orgány dostatek důkazů o násilném chování A. a o tom, že první stěžovatelka čelila riziku dalšího domácího násilí kvůli očividnému ignorování zvláštního předběžného opatření ze strany A.

61. Soud se domnívá, že první stěžovatelka byla obzvlášť zranitelná, když nebyla schopna bránit se A., jenž je policejním důstojníkem vyškoleným k překonávání jakéhokoliv odporu. Skutečnost, že toto násilí se odehrávalo v soukromí jejich domova, znemožňovala jakoukoli pomoc zvenčí. Domnívá se, že ohrožení stěžovatelčina fyzického a duševního zdraví bylo bezprostřední a natolik závažné, že si žádalo okamžitou reakci orgánů.

62. Z podání stran se jeví, že vnitrostátní orgány nezůstaly zcela nečinné: A. obdržel výstrahu od ministerstva vnitra, vedl preventivní rozhovory s policií a dostal pokutu od správních soudů (viz § 9 a 13 výše). Žádné z těchto opatření však nebylo účinné a dne 23.12.2010 stěžovatelky informovaly orgány o dvou dalších porušeních zvláštního předběžného opatření ze strany A. (viz § 16 výše). Proti tomu nebylo nic podniknuto, což umožnilo A., aby se dne 13.1.2011 vrátil do společného domova a napadl první stěžovatelku, opět porušuje zvláštní předběžné opatření. Ani po tomto incidentu nebyla vůči A. přijata žádná zvláštní opatření, jež by zaručila stěžovatelkám bezpečí; během rozhodné doby pokračoval ve výkonu svých povinností policejního důstojníka.

63. Absence rozhodného jednání orgánů vůči A. je tím znepokojivější, že útočník byl policejním důstojníkem, jehož profesní náplň podle vnitrostátního práva zahrnovala (viz § 31 výše) ochranu práv druhých, předcházení kriminalitě a ochranu veřejného pořádku. Orgány nikdy nezohlednily dopad neschopnosti vykonat soudní příkaz na veřejný pořádek a nikdy nezahájily trestní řízení podle čl. 320 trestního zákoníku (viz § 29 výše). Jelikož A. pracoval pro stát, lze rovněž tvrdit, že orgány měly větší možnost ovlivnit jeho chování, než by měly ohledně soukromé osoby, avšak učinily pro to velmi málo.

64. Soud konečně poznamenává, že vyšetřování násilného chování A. vůči první stěžovatelce bylo pozastaveno s možností, že bude A. zcela zproštěn trestní odpovědnosti, pokud po dobu jednoho roku nespáchá žádné další trestné činy (viz § 27 a 28 výše). Vzhledem k tomu, že A. prováděl opakované útoky na první stěžovatelku, včetně očividného ignorování zvláštního předběžného opatření dne 13.1.2011, kdy se vrátil do společného domova a napadl ji, a vzhledem k jemu několikerému dalšímu porušení opatření (viz § 16, 18, 19 a 26 výše) není zřejmé, jak mohl státní zástupce dospět k závěru, že A. nepředstavoval „nebezpečí pro společnost,“ a pozastavit vyšetřování jeho věci (viz § 27 výše). Nadřízený státní zástupce navíc dospěl ke stejnému závěru dne 18.4.2011, ačkoliv o pouhé čtyři dny dříve soud prodloužil zvláštní předběžné opatření z důvodu, že A. pro první stěžovatelku stále představoval značné riziko (viz § 19 a 28 výše).

65. Podle názoru Soudu za těchto podmínek pozastavení vyšetřování trestné činnosti A. jej ve výsledku ochránilo před trestní odpovědností, spíše než že ho odradilo od páchání dalšího násilí vůči první stěžovatelce, což vedlo k jeho faktické beztrestnosti (viz PaýduretŁ proti Moldavsku, § 70–77).

66. Vzhledem ke způsobu, jakým orgány projednávaly případ, zejména k vědomí orgánů o nebezpečí dalšího domácího násilí ze strany A. a k jejich neschopnosti přijmout vůči němu účinná opatření a zajistit jeho potrestání podle platných právních předpisů, Soud shledává, že stát nesplnil své pozitivní závazky podle čl. 3 Úmluvy. Ohledně první stěžovatelky tedy došlo k porušení tohoto ustanovení.

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy ohledně druhé a třetí stěžovatelky

67. Druhá a třetí stěžovatelka namítaly porušení svých práv podle čl. 3 Úmluvy v důsledku toho, že na ně A. verbálně útočil a že byly svědkem útoků na svou matku.

68. Soud, jenž je pánem právního posouzení skutkového stavu (viz Guerra a další proti Itálii, § 44), se rozhodl stížnost vznesenou stěžovatelkami přezkoumat podle čl. 8 Úmluvy, jenž zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

[§ 69. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

70. Druhá a třetí stěžovatelka namítaly verbální útoky ze strany A. a to, že byly svědkem fyzických a verbálních útoků na svou matku ve svém domově, aniž by jí mohly pomoci.

71. Vláda uvedla, že vnitrostátní orgány podnikly ohledně A. všechna přiměřená opatření, a to preventivní rozhovory s policií, formální výstrahu ministerstva vnitra, pokutu správního soudu a zahájení vyšetřování trestné činnosti ohledně jeho násilného chování. Navíc bylo soudy vydáno zvláštní předběžné opatření a poté byl hlášen už jen jeden násilný incident ze strany A. To odlišuje tento případ od předchozích případů, jako je Hajduová proti Slovensku, kde Soud shledal porušení čl. 8 kvůli neschopnosti orgánů zasáhnout.

72. Soud opakuje, že jakkoli je základním cílem čl. 8 Úmluvy ochrana jednotlivce před svévolným jednáním ze strany státních orgánů, mimo to mohou být v účinném „respektování“ soukromého a rodinného života obsaženy pozitivní závazky. Tyto závazky mohou zahrnovat přijetí opatření v oblasti vztahů mezi jednotlivci navzájem. Především děti a další zranitelné osoby mají právo na účinnou ochranu (viz X a Y proti Nizozemsku, § 23–24, a August proti Spojenému království).

73. Co se týká respektování soukromého života, Soud již dříve v různých souvislostech rozhodl, že představa soukromého života zahrnuje fyzickou a duševní integritu osoby, již mají státy povinnost chránit i v případě, že nebezpečí pochází z jednání druhých. Za tím účelem mají zachovávat a v praxi aplikovat vhodný právní rámec poskytující ochranu před násilnými činy ze strany soukromých osob (viz X a Y proti Nizozemsku, § 22–23, Costello-Roberts proti Spojenému království, § 36, D. P. a J. C. proti Spojenému království, § 118, M. C. proti Bulharsku, § 150 a 152, A proti Chorvatsku, § 60, a Hajduová, výše uvedený, § 46). Soud v této souvislosti uvádí, že zvláštní zranitelnost obětí domácího násilí a potřeba aktivního zapojení státu do jejich ochrany byly zdůrazněny v řadě mezinárodních dokumentů (pro odkazy viz Bevacqua, výše uvedený, § 64–65, a Sandra Janković proti Chorvatsku, § 44–45).

A. Zda došlo k zásahu do práv druhé a třetí stěžovatelky podle čl. 8 Úmluvy

74. V projednávaném případě bylo duševní zdraví druhé a třetí stěžovatelky nepříznivě ovlivněno tím, že byly opakovaně svědkem násilí jejich otce na jejich matce ve společném domově, což je skutečnost, již připustil i vnitrostátní soud (viz § 11 výše). Podle názoru Soudu toto představuje zásah do práva druhé a třetí stěžovatelky na soukromý život a respektování jejich obydlí ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

75. Jelikož měl tento zásah podobu zacházení A. s první stěžovatelkou způsobem, jenž je v rozporu s čl. 3 Úmluvy (viz § 16 výše), nebylo možné jej považovat za „v souladu se zákonem“ nebo „nezbytný v demokratické společnosti.“ Jediná otázka, již zbývá přezkoumat, je, zda si vnitrostátní orgány byly vědomy nebo měly být vědomy zásahu do práv druhé a třetí stěžovatelky podle čl. 8 a zda přijaly všechna přiměřená opatření, aby tento zásah zastavily a zabránily jeho opakování v souladu se svými pozitivními závazky dle čl. 8 Úmluvy.

B. Soulad s pozitivními závazky podle čl. 8

76. Soud připomíná, že jeho úlohou není namísto vnitrostátních orgánů určovat nejvhodnější metody pro ochranu jednotlivců před útoky na jejich osobní integritu, nýbrž podle Úmluvy přezkoumat rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich pravomoci. Soud proto přezkoumá, zda Moldavská republika při řešení případu druhé a třetí stěžovatelky porušila své pozitivní závazky podle čl. 8 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Handyside proti Spojenému království, § 49).

77. Ve svém rozhodnutí ze dne 9.12.2010 (viz § 11 výše) vnitrostátní soud potvrdil, že duševní zdraví druhé a třetí stěžovatelky bylo nepříznivě ovlivněno tím, že byly svědky násilí A. vůči jejich matce. Zvláštní předběžné opatření vydané téhož dne tedy zamezovalo A., aby kontaktoval, urážel nebo špatně zacházel nejen s první stěžovatelkou, ale taktéž s jejími dětmi. Stěžovatelky navíc dne 13.12.2010 požádaly státní zastupitelství, aby druhá a třetí stěžovatelka byly pro účely vyšetřování trestné činnosti A. oficiálně uznány jako oběti domácího násilí. Dne 23.12.2010 nadto stěžovatelky podaly stížnost k státnímu zastupitelství v CaýlaýrasŁi ohledně toho, že A. nejenže napadl první stěžovatelku, ale také dne 19.12.2010 verbálně útočil na druhou a třetí stěžovatelku (viz § 16 výše).

78. Soudu je zřejmé, že nejpozději koncem prosince 2010 si orgány byly plně vědomy porušování zvláštního předběžného opatření ze strany A. a nejen jeho výhružného a urážlivého chování vůči první stěžovatelce, ale také účinků tohoto chování na druhou a třetí stěžovatelku. Jak již bylo ovšem řečeno výše ohledně stížnosti podle čl. 3, bylo učiněno velmi málo, resp. nic k zabránění tohoto chování ze strany A. Navzdory dalšímu závažnému útoku ze dne 13.1.2011 nebylo přijato žádné rozhodné opatření vůči A., jenž byl nakonec zproštěn veškeré trestní odpovědnosti.

79. Za těchto podmínek Soud dospívá k závěru, že vnitrostátní orgány řádně nesplnily své pozitivní závazky podle čl. 8 Úmluvy. Došlo tedy k porušení tohoto ustanovení ve vztahu ke druhé a třetí stěžovatelce.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 3 a čl. 8 Úmluvy

80. Stěžovatelky také podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 3 a 8 namítaly, že orgány neaplikovaly vnitrostátní legislativu zaměřenou na poskytnutí ochrany před domácím násilím v důsledku předpojatých názorů týkajících se úlohy žen v rodině. Článek 14 zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

[§ 81. I. K přijatelnosti stížnosti]

II. K meritu věci

82. Stěžovatelky tvrdily, že orgány nepodnikly přiměřené kroky zaměřené na předcházení domácího násilí, ochranu před jeho účinky, prošetřování stížností a potrestání pachatele. Podpořily tím další násilí ze strany A., jenž se cítil imunním proti jakémukoli zásahu státu. Jednalo se o násilí na základě pohlaví, jež představovalo diskriminaci v rozporu s čl. 14 Úmluvy.

83. Vláda argumentovala, že v projednávané věci nedošlo k diskriminačnímu jednání. Na rozdíl od věci Opuz, uvedené výše, nebyly orgány netečné k námitkám první stěžovatelky a podnikly všechny přiměřené kroky, aby zabránily špatnému zacházení s ní, když vůči A. zahájily trestní řízení a zprostily ho trestní odpovědnosti za podmínky, že pakliže spáchá jakýkoliv další trestný čin, znovu se stane trestně odpovědným. Toto mělo za následek zvýšenou ochranu první stěžovatelky. I když bylo možné najít určité nedostatky v praktické implementaci zákona proti domácímu násilí, ty byly způsobeny relativní novotou tohoto zákona, jenž pochází z roku 2007.

84. Organizace Equal Rights Trust uvedla, že existují zavedené důkazy o tom, že domácí násilí dopadá na ženy nepoměrně a jinak. Pokud má být účinně odstraněno, žádá si toto násilí mimořádnou odezvu, jež zahrnuje považování tohoto násilí za formu diskriminace založené na pohlaví. Neschopnost uvědomit si tento fakt se rovná neschopnosti uznat závažnost problému a jeho dopadu na důstojnost žen. Odkázala na Obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 28 o stěžejních závazcích smluvních stran podle čl. 2 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW/C/2010/47/GC.2), podle nějž „mají smluvní státy povinnost náležité péče předcházet, vyšetřovat, stíhat a trestat... akty násilí založeného na pohlaví.“

85. Soud připomíná, že již dříve rozhodl, že selhání státu při ochraně žen před domácím násilím porušuje jejich právo na stejnou ochranu zákona a že toto selhání nemusí být úmyslné (viz Opuz, výše uvedený, § 191).

86. V projednávané věci Soud odkazuje na své závěry (viz § 16 výše), podle nichž byla první stěžovatelka častokrát vystavena násilí ze strany svého manžela a podle nichž si toho orgány byly dobře vědomy. Poznamenává, že poté, co utrpěla opakovanými násilnými útoky, se první stěžovatelka domáhala bezodkladného posouzení své žádosti o rozvod. Soudce ovšem očividně odmítl urychlit své posouzení a předseda Okresního soudu v CaýlaýrasŁi v reakci na formální stížnost podanou ohledně této věci nic nepodnikl (viz § 12 výše).

87. Soud dále upozorňuje, že dne 10.1.2011 byla první stěžovatelka předvolána na místní policejní stanici a tam byla údajně nucena, aby stáhla svou stížnost na A. (viz § 17 výše). Stížnost právní zástupkyně první stěžovatelky ohledně této skutečnosti byla navíc zjevně ponechána bez odpovědi (viz § 12 výše). Je rovněž zřejmé, že Oddělení sociální pomoci a ochrany rodiny v CaýlaýrasŁi nevymáhalo zvláštní předběžné opatření ve prospěch stěžovatelky až do 15.3.2011 (viz § 21 výše) a údajně navíc stěžovatelku urazilo, když navrhlo smíření s A., jelikož stejně není „první ani poslední žena, již bije manžel“ (viz § 25 výše).

88. Konečně, poté co se A. přiznal k bití manželky, byl po rozhodnutí státního zástupce podmíněně pozastavit řízení v podstatě ochráněn před veškerou odpovědností (viz § 27 výše).

89. Podle názoru Soudu kombinace výše uvedených faktorů názorně dokládá, že jednání orgánů nebylo pouhým selháním nebo zdržením při řešení násilí vůči první stěžovatelce, ale rovnalo se opakovaného omlouvání tohoto násilí a odráželo diskriminační postoj k první stěžovatelce coby ženě. Závěry zvláštní zpravodajky OSN o násilí na ženách, jejich příčinách a důsledcích (viz § 37 výše) jen podporují dojem, že orgány zcela nedocenily závažnost a rozsah problému domácího násilí v Moldavsku a jeho diskriminační dopad na ženy.

90. Za konkrétních okolností této věci tedy Soud dospívá k závěru, že ve vztahu k první stěžovatelce došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 3 Úmluvy.

91. Soud se domnívá, že ohledně stížnosti podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 nevyvstávají žádné samostatné otázky. Nebude proto tuto stížnost zvlášť přezkoumávat.

[§ 92. – 93. K namítanému porušení čl. 17 Úmluvy

§ 94. – 102. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost podle čl. 3, 8 a 14 Úmluvy je přijatelná a ve zbytku je nepřijatelná;

2. čl. 3 Úmluvy byl porušen ve vztahu k první stěžovatelce;

3. čl. 8 Úmluvy byl porušen ve vztahu ke druhé a třetí stěžovatelce;

4. čl. 14 ve spojení s čl. 3 Úmluvy byl porušen ve vztahu k první stěžovatelce;

5. není nezbytné posuzovat zvlášť stížnost podle čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.v