ZAGIDULINA proti Rusku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 2. května 2013 ve věci č. 11737/06 – Zagidulina proti Rusku

Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s nedobrovolným umístněním stěžovatelky do psychiatrické léčebny došlo k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 500 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka byla od roku 1987 registrovaná jako ambulantní pacientka psychiatrické léčebny č. 5 v Moskvě. Až do níže popsaných událostí nebyla nikdy hospitalizována.

V roce 2005 podstoupila dcera stěžovatelky, která také trpěla psychickou poruchou, ústavní léčbu v moskevské psychiatrické nemocnici č. 1. V této době stěžovatelka adresovala správě psychiatrického zařízení několik stížností na způsob, jakým je s její dcerou zacházeno; stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že personál zařízení se její dceru pokusil otrávit. Stěžovatelka následně navštívila osobně předmětné zařízení a žádala okamžité propuštění své dcery. Přítomný personál nabyl přesvědčení, že stěžovatelka sama vykazuje příznaky duševní choroby, a proto byla (proti své vůli) hospitalizována. Panel psychiatrů diagnostikoval, že stěžovatelka trpí paranoidní schizofrenií se sklony ke změně osobnosti, v důsledku čehož je nebezpečná pro své okolí, jakož i pro sebe samu. Ještě téhož dne panel požádal o udělení souhlasu k nedobrovolné hospitalizaci stěžovatelky u okresního soudu. Ten rozhodl v řízení bez účasti stěžovatelky nebo jejího právního zástupce na základě výpovědi ošetřujících psychiatrů, kteří účast stěžovatelky z důvodu jejího duševního stavu nedoporučili. Rozhodnutí soudu, kterým byl udělen souhlas s hospitalizací, stěžovatelce nebylo oznámeno. Po svém propuštění v červnu 2005 stěžovatelka zahájila soudní řízení, které vyústilo v rozhodnutí předsednictva Městského soudu v Moskvě, jež zrušilo všechna předchozí rozhodnutí a dalo stěžovatelce za pravdu, že popsaným jednáním došlo ke zbavení stěžovatelky jejích základních práv. Stěžovatelka následně zažalovala dotyčné psychiatrické zařízení o náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s její nedobrovolnou hospitalizací. Okresní soud rozhodl ve prospěch psychiatrického zařízení, když seznal, že naléhavá potřeba hospitalizace stěžovatelky byla v řízení spolehlivě prokázána. Městský soud v Moskvě zamítavé rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy

Stěžovatelka především tvrdila, že vnitrostátní orgány neměly k její hospitalizaci žádný důvod, neboť do nemocnice vstoupila dobrovolně, aby chránila zájmy své dcery, aniž by projevovala známky duševní choroby. Dále stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány neprokázaly, že by skutečně trpěla vážnou duševní chorobou, která by ospravedlňovala její ambulantní hospitalizaci. Rovněž zdůraznila, že řízení o udělení souhlasu k její nedobrovolné hospitalizaci před vnitrostátními soudy trpělo závažnými vadami, zejména proto, že jí bylo znemožněno zúčastnit se řízení osobně nebo v zastoupení a ani o jeho výsledku nebyla informována. Navíc ke zbavení její osobní svobody mělo dojít ještě před tím, než nemocnice obdržela souhlas soudu k její hospitalizaci.

Soud úvodem připomenul své rozhodnutí ve věci Winterwerp proti Nizozemsku (č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979, § 39), v němž zmínil tři minimální podmínky, které musí být naplněny, aby bylo možné zbavit duševně nemocného jedince svobody v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Zaprvé, musí být spolehlivě prokázáno, že osoba je duševně nemocná, a to na základě objektivních lékařských posudků. Dále, duševní porucha musí být takového druhu a intenzity, aby vyžadovala nucené omezení svobody. Konečně, trvání tohoto omezení musí být omezeno na dobu trvání dané choroby. Přitom u samotného posouzení, zda by osoba měla být držena v léčebném zařízení jako osoba duševně nemocná, mají vnitrostátní orgány určitý prostor pro uvážení. Zatímco úkolem vnitrostátních orgánů je, aby posoudily všechny dostupné důkazy, na základě kterých lze důvodně usuzovat o existenci naléhavé potřeby podrobit konkrétní osobu nucené léčbě, úkolem Soudu je pouze zkoumat, zda rozhodnutí těchto orgánů jsou v souladu s Úmluvou (viz Luberti proti Itálii, č. 9019/80, rozsudek ze dne 23. února 1984, § 27). Soudu tedy nepřísluší přezkoumávat lékařské závěry o duševním stavu konkrétní osoby, nýbrž pouze posoudit, zda je rozhodnutí vnitrostátních orgánů založeno na dostatečném množství důkazů, které odůvodňují omezení osobní svobody duševně nemocného jedince (viz Herz proti Německu, č. 44672/98, rozsudek ze dne 12. června 2003, § 51).

Na druhou stranu Soud zdůraznil, že i v rámci tohoto prostoru pro uvážení musí vnitrostátní orgány dostát požadavkům Úmluvy, a to zejména při výkladu pojmu „zákonný“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Zákonné je dle Soudu pouze takové držení osob duševně nemocných, kterému předcházelo řádné a spravedlivé řízení vedené příslušným orgánem, jehož rozhodnutí nevykazuje znaky svévole (srov. Winterwerp proti Nizozemsku, cit. výše, § 45). Jelikož duševně nemocné osoby představují zvláště zranitelnou skupinu, jakýkoliv zásah do jejich osobní svobody musí být podroben přísnému přezkumu a podložen velmi vážnými důvody ospravedlňujícími přijetí restriktivních opatření (viz Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42). Omezení osobní svobody je dle Soudu natolik závažné opatření, že jeho uplatnění lze ospravedlnit pouze tehdy, pokud je zcela zřejmé, že mírnější prostředky by byly nedostatečné k ochraně zájmů dotyčného jednotlivce a společnosti (srov. Karamanof proti Řecku, č. 46372/09, rozsudek ze dne 26. července 2011, § 42). Samotné řízení o omezení osobní svobody duševně nemocného jednotlivce proto musí být spravedlivé a obsahovat dostatečné a účinné záruky proti svévoli, a to tím spíše, že umístění osoby do psychiatrického zařízení proti její vůli je často doprovázeno zásahy do soukromého života a fyzické integrity dané osoby, neboť tato je podrobena navzdory své vůli četným lékařským vyšetřením a zákrokům (viz X. proti Finsku, č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 212).

V projednávaném případě Soud zprvu zkoumal, zda rozhodnutí o držení stěžovatelky v psychiatrickém zařízení předcházelo řádné a spravedlivé řízení, které by nevykazovalo znaky svévole. Pokud jde o soudní jednání, v jehož rámci bylo rozhodováno o udělení souhlasu k nucené hospitalizaci stěžovatelky, pozornosti Soudu neušlo, že toto řízení bylo vedeno pouze za účasti státního zástupce, ošetřujícího psychiatra stěžovatelky a zástupce daného zdravotnického zařízení. Stěžovatelka nebyla k řízení přizvána s ohledem na svůj zdravotní stav. Soud se znepokojením poznamenal, že v rozporu se standardy plynoucími z čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i s příslušnými ustanoveními vnitrostátního práva, bylo řízení vedeno, aniž by byla stěžovatelka vyslechnuta a zastoupena osobou, která by v řízení hájila její zájmy. Osobní přítomnost či zastoupení stěžovatelky před soudem bylo nezbytné tím spíše, že stěžovatelka výslovně svou hospitalizaci a omezení svobody odmítla. Soud tedy konstatoval, že vnitrostátní orgány nedostály procesním požadavkům čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, neboť nezajistily, aby řízení bylo zcela prosto svévole.

Přezkumem otázky, zda byla dostatečně prokázána naléhavá potřeba držení stěžovatelky ve zdravotnickém zařízení z důvodu existence dostatečně závažné a trvající duševní poruchy, se Soud podrobněji již nezabýval.