Zahiroviċ proti Chorvatsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 58590/11

Datum: 25. 4. 2013

Složení senátu: I. Berro-LefZvre, předsedkyně senátu (Monako), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), J. Laffranque (Estonsko), L.-A. Sicilianos (Řecko), E. MNse (Norsko), K. Turkovic (Chorvatsko), D. Dedov (Rusko).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. Stěžovatel se narodil v roce 1975 a žije v Záhřebu.

5. Dne 22.10.2003 vyšetřující soudce Župního soudu v Záhřebu (Županijski sud u Zagrebu) zahájil vyšetřování stěžovatele pro podezření, že dne 5.7.2003 ohrozil život a zdraví jiných tím, že střílel v bytě své partnerky, a tím, že se dne 6.7.2003 pokusil zavraždit tři osoby, když na ně střílel v nočním klubu...

6. Dne 28.4.2004 stanul stěžovatel před vyšetřujícím soudcem Župního soudu v Záhřebu. Téhož dne byl vyslechnut a vzat do vazby.

7. Župní státní zastupitelství v Záhřebu (Županijsko državno odvjetništvo u Zagrebu) podalo dne 24.6.2004 na stěžovatele obžalobu k Župnímu soudu v Záhřebu pro údajné ohrožení života a zdraví jiných dne 5.7.2003 a údajný pokus o vraždu tří osob dne 6.7.2003.

8. Soudce Z. K. byl odpovědný za vedení řízení proti stěžovateli jako předseda senátu Župního soudu v Záhřebu.

9. Dne 2. září 2004 tříčlenný senát Župního soudu v Záhřebu, složený ze soudců D. T., E. D. a M. G., prodloužil stěžovatelovu vazbu na základě čl. 102 § 1 odst. 3 trestního řádu (obava z opakování trestné činnosti)...

10. Dne 28.4.2006 tříčlenný senát Župního soudu v Záhřebu shledal, že vypršela maximální zákonná lhůta stěžovatelovy vazby a rozhodl o jeho propuštění. Soudce M. G. byl členem tohoto senátu.

11. Místopředseda trestní sekce Župního soudu v Záhřebu přidělil dne 16.9.2008 stěžovatelův případ soudci M. G., protože soudce Z. K. se v mezičase stal soudcem Nejvyššího soudu (Vrhovni sud Republike Hrvatske).

12. Dne 27.11.2009 senát Župního soudu v Záhřebu, v čele se soudcem M. G. jako předsedou senátu, shledal stěžovatele vinným z pokusu vraždy tří osob a zprostil jej obžaloby z ohrožení života a zdraví jiných, protože ji v tomto bodě vzalo státní zastupitelství zpět. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce šesti let.

13. Dne 2.2.2010 podalo Župní státní zastupitelství v Záhřebu odvolání k Nejvyššímu soudu proti rozsudku Župního soudu v Záhřebu s požadavkem na přísnější trest.

14. Stěžovatel podal dne 16.2.2010 odvolání k Nejvyššímu soudu a namítal několik hmotněprávních a procesních chyb, zejména však skutečnost, že soudce M. G. nebyl nestranný. Stěžovatel tvrdil, že jako člen senátu, který prodloužil jeho vazbu, si soudce M. G. již dříve udělal názor na obvinění vznesená proti stěžovateli.

15. V neurčený den v roce 2010 postoupil Nejvyšší soud v souladu s čl. 373 § 1 trestního řádu odvolání stran a spis Župního soudu v Záhřebu Nejvyššímu státnímu zastupitelství Chorvatské republiky (Državno odvjetništvo Republike Hrvatske) k posouzení a vyjádření.

16. Dne 16.3.2010 Nejvyšší státní zastupitelství Chorvatské republiky předložilo Nejvyššímu soudu stanovisko k oběma odvoláním; toto stanovisko ovšem nebylo zasláno obhajobě. Ve stanovisku bylo uvedeno:

„(...)


Ve vztahu k odvolání podanému obhajobou je třeba poznamenat, že v řízení nedošlo k justičnímu omylu ve smyslu čl. 367... trestního řádu, co se týče nestrannosti soudce v hlavním líčení, který měl být [údajně] vyloučen z projednávání věci. Ve svém podání stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se vyloučení soudce, který je předsedou senátu, pokud již rozhodoval o vazbě obviněného v předsoudní fázi řízení. Judikatura Ústavního soudu, na níž [stěžovatel] odkazuje, se týká zvláštních okolností daného případu a nikoli [obecných] okolností předvídaných čl. 36 trestního řádu. K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je nutné uvést, nezávisle na judikatuře, na kterou [stěžovatel] odkazuje, že nestrannost soudce se předpokládá, dokud neexistuje důkaz o opaku, a protože v tomto případě neexistují žádné objektivní okolnosti, jež by mohly zpochybňovat nestrannost soudce, který předsedal senátu, není tato judikatura v tomto případě použitelná.

(...)“


17. Dne 22.3.2010 Nejvyšší soud informoval strany, že se dne 20.4.2010 bude konat veřejné zasedání. Stěžovatelův obhájce, který stěžovatele v řízení zastupoval, byl předvolán k účasti, ale v rozhodnutí bylo výslovně zmíněno, že se stěžovatel, který byl v mezičase vzat do vazby, do doby, než rozsudek nabude právní moci, účastnit nebude.

18. Dne 20.4.2010 se před Nejvyšším soudem konalo veřejné zasedání za účasti stěžovatelova obhájce a náměstka Nejvyššího státního zástupce Chorvatské republiky (Zamjenik Glavnog državnog odvjetnika Republike Hrvatske).

19. Během odvolacího jednání stěžovatelův obhájce zopakoval argumenty použité v odvolání a náměstek Nejvyššího státního zástupce Chorvatské republiky podporoval argumenty popsané ve stanovisku ze dne 16.3.2010 (viz § 16 výše)...

20. V tentýž den vynesl Nejvyšší soud rozsudek, v němž potvrdil odsouzení stěžovatele a zvýšil výměru jeho trestu odnětí svobody na osm let...

21. Dne 31.5.2010 stěžovatel podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu (Ustavni sud Republike Hrvatske) a namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, mj. kvůli nedostatku nestrannosti soudce M. G.; protože mu nebylo zasláno vyjádření náměstka Nejvyššího státního zástupce Chorvatské republiky k Nejvyššímu soudu; a protože ho Nejvyšší soud nevyslechl před tím, než mu zvýšil trest.

22. Dne 23.3.2011 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako neopodstatněnou, když potvrdil odůvodnění nižších soudů. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 4.4.2011.

[§ 23. – 26. II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe]

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy

27. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Zejména namítá, že:

(i) prvostupňový soud nebyl nestranný, protože soudce M. G., který byl předsedou senátu, jež ho shledal vinným, rozhodoval též v senátu, který v předsoudní fázi prodloužil jeho vazbu;

(ii) došlo k porušení principu rovnosti zbraní, protože stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky v řízení před Nejvyšším soudem, nebylo zasláno obhajobě; a

(iii) stěžovateli nebylo umožněno osobně se zúčastnit odvolacího zasedání před Nejvyšším soudem.

Stěžovatel se opírá o čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy, který v příslušných ustanoveních zní takto:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu...

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

...


(c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

(...)“


I. Namítaný nedostatek nestrannosti prvostupňového soudu

[§ 28 – 37. Stěžovatel tuto námitku nevznesl v celém hlavním líčení před soudem prvního stupně, ale až ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Soud proto v této části stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy.]

II. Namítané porušení principu rovnosti zbraní ve vztahu ke stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky

A. K přijatelnosti

[§ 38. Soud neshledal důvody pro odmítnutí této části stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 a odst. 4 Úmluvy.]

B. K meritu věci

1. Vyjádření stran

39. Stěžovatel namítal, že z principu rovnosti zbraní a kontradiktorního řízení vyplývala povinnost zaslat stanovisko státního zastupitelství obhajobě k vyjádření, aby měla možnost zvážit, zda na něj reagovat či nikoli. Z pohledu stěžovatele bylo vnitrostátní právo nedostatečné, protože neobsahovalo ustanovení o okamžitém postoupení stanoviska přímo nadřízeného státního zastupitelství – v tomto případě Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky – obhajobě k vyjádření, pokud si to bude přát, a o možnosti odpovědět na stanovisko před přijetím druhoinstančního rozhodnutí.

40. Podle stěžovatele neměla neexistence této možnosti v trestním řádu nic společného s pravidly státního zastupitelství o nadřízenosti, ale byla odkazem starého „socialistického přístupu“ k trestnímu procesu, který neuznával rovnost zbraní. Stěžovatel také zdůraznil, že bylo nutné rozlišovat mezi tím, zda se vyjádřil k odvolání Župního státního zastupitelství v Záhřebu či nikoli, a tím, zda měl příležitost dovědět se a vyjádřit se ke stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky, protože šlo o dvě rozdílné procesní situace.

41. Vláda namítala, že pouhá skutečnost, že jedno stanovisko nejvyššího státního zastupitelství nebylo zasláno obhajobě k vyjádření, nemohla mít dopad na obecnou spravedlivost řízení. Z pohledu vlády skutečnost, že podle trestního řádu je třeba v odvolacím řízení postoupit spis státnímu zastupitelství přímo nadřízenému státnímu zastupitelství, které zastupuje v daném řízení veřejnou žalobu, v podstatě napomáhá stěžovateli, protože umožňuje vyššímu státnímu zastupitelství dohlížet na práci nižšího státního zastupitelství a stáhnout odvolání, je-li to nutné. Vnitrostátní právo nijak nezavazovalo státní zastupitelství k podání stanoviska, ale bylo běžně očekáváno, že bude spis vrácen společně s dopisem. V tomto případě dopis Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky jednoduše podpořil argumenty vyložené v odvolání podaném Župním státním zastupitelstvím v Záhřebu a navrhoval, aby bylo odvolání obhajoby zamítnuto. Proto nebylo žádného důvodu k zaslání dotčeného stanoviska obhajobě. Vnitrostátní právo navíc takovou povinnost nezakotvovalo. V souvislosti s tím vláda upozornila, že hlavní argumenty veřejné žaloby byly vzneseny v odvolání podaném Župním státním zastupitelstvím v Záhřebu, na které stěžovatel nereagoval.

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

42. Soud opakuje, že zásada rovnosti zbraní je jedním z aspektů širšího konceptu spravedlivého procesu, který také zahrnuje základní právo, že by trestní řízení mělo být kontradiktorní. Právo na kontradiktorní proces v trestním řízení znamená, že jak veřejná žaloba, tak obhajoba musí mít příležitost dozvědět se a vyjádřit se ke stanoviskům a důkazům podaným druhou stranou. Lze si představit různá řešení, jak vnitrostátní právo naplní tento požadavek. Ať je zvolena jakákoli metoda, měla by zajistit, že druhá strana bude vědět o tom, že byla podána stanoviska, a že bude mít reálnou příležitost se k nim vyjádřit (viz Brandstetter proti Rakousku, § 66–67; Milatová a další proti České republice, § 65; srov. též, a fortiori, Krčmář a další proti České republice, § 41–45; OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos proti Rusku, § 538). Proto je dokonce možné, že procesní situace, přestože neuvrhuje stranu do jakkoli nevýhodné pozice vůči protistraně, vede k porušení práva na kontradiktorní řízení, pokud tato strana neměla příležitost dovědět se a vyjádřit se ke všem důkazům nebo stanoviskům podaných s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu (viz Krčmář a další, cit. výše, § 38–46; Gregačevic proti Chorvatsku, § 50).

43. Ve vztahu k obsahu stanoviska státního zastupitelství Soud opakuje, že princip rovnosti zbraní nezávisí na další kvantifikovatelné nespravedlivosti vyplývající z procesní nerovnosti. Je věcí obhajoby posoudit, jestli stanovisko zasluhuje reakci. Proto je nespravedlivé, aby veřejná žaloba podávala soudu stanoviska bez vědomí obhajoby (viz Bulut proti Rakousku, § 49, a Josef Fischer proti Rakousku, § 19).

b) Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

44. Soud poznamenává, že poté, co strany řízení před Župním soudem v Záhřebu, jmenovitě stěžovatel a Župní státní zastupitelství v Záhřebu, podaly odvolání proti prvostupňovému rozsudku k Nejvyššímu soudu, byla tato odvolání společně se spisem Župního soudu v Záhřebu postoupena Nejvyššímu státnímu zastupitelství Chorvatské republiky k posouzení v souladu s čl. 373 § 1 trestního řádu.

45. Po prostudování spisu jej Nejvyšší státní zastupitelství Chorvatské republiky vrátilo Nejvyššímu soudu spolu s písemným stanoviskem k věci samé i k procesním otázkám vzneseným stranami v jejich odvolání. Nejvyšší soud výslovně podpořil názor Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky, že by stěžovatelovo odvolání mělo být zamítnuto a odvolání Župního státního zastupitelství v Záhřebu vyhověno. Tento názor byl odůvodněn na základě rozboru řízení, příslušné judikatury a skutkového základu případu.

46. Soud dále uvádí, že výše uvedené stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky bylo Nejvyšším soudem vzato v úvahu při přijímání druhoinstančního rozsudku. Navíc Nejvyšší soud zřejmě přijal návrh Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky, protože zamítl jeho odvolání ve vztahu ke všem jeho stížnostem a změnil prvoinstanční rozsudek zvýšením uloženého trestu ze šesti na osm let odnětí svobody, čímž stvrdil argumenty použité v odvolání Župního státního zastupitelství v Záhřebu a písemném stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky (viz § 13, 16 a 20 výše).

47. Současně však výše uvedené stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky nebylo nikdy zasláno obhajobě, která o něm neměla vědomost, a neměla příležitost se k němu vyjádřit před přijetím rozsudku (viz Lobo Machado proti Portugalsku, § 31). Soud si je vědom, že podle příslušného vnitrostátního práva neexistovala povinnost zaslat stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky stěžovateli, avšak nevidí důvod pro takové omezení práv obhajoby. Jakmile bylo jednou stanovisko v neprospěch stěžovatele podáno, měl stěžovatel jasný zájem na tom, aby se k němu mohl před skončením řízení vyjádřit. Obzvláště je tomu tak vzhledem ke skutečnosti, že působnost Nejvyššího soudu zahrnuje jak otázky skutkové, tak otázky právní (viz Borgers proti Belgii, § 27).

48. K argumentu vlády, podle nějž nebylo zasláno obhajobě pouze jedno stanovisko státního zastupitelství, Soud opakuje, že vzhledem k tomu, že dotčené stanovisko obsahovalo názory na meritum věci stěžovatele se zjevným cílem ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu návrhem na zamítnutí odvolání, a s ohledem na povahu otázek rozhodovaných Nejvyšším soudem, není třeba zjišťovat, zda opomenutí zaslat příslušný dokument poškodilo stěžovatele; existence porušení je představitelná, i pokud nedošlo ke způsobení újmy (viz Adolf proti Rakousku, § 37, a Milatová a další, cit. výše, § 65). S ohledem na výše uvedené je stejně tak irelevantní, jestli se stěžovatel vyjádřil k dřívějšímu stanovisku, konkrétně odvolání Župního státního zastupitelství v Záhřebu. Jak bylo výše vícekrát zdůrazněno, je totiž na uvážení stěžovatele, aby posoudil, zda určitý dokument vyžaduje z jeho strany stanovisko (viz Nideröst-Huber proti Švýcarsku, § 29). Bylo proto na Nejvyšším soudu, aby dal stěžovateli příležitost vyjádřit se k písemnému stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky předtím, než rozhodl (viz Milatová a další, cit. výše, § 65, a Göc proti Turecku, § 57).

49. Na základě výše uvedeného Soud uzavírá, že principy rovnosti zbraní a práva na kontradiktorní řízení nebyly v daném řízení respektovány (viz Bulut, cit. výše, § 49, a Josef Fischer, cit. výše, § 21; srov. též Brandstetter, cit. výše, § 67–68).

50. V souladu s tím došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. Stěžovatelova nepřítomnost u odvolacího zasedání před Nejvyšším soudem

A. K přijatelnosti

[§ 51. Soud neshledal důvody pro odmítnutí této části stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 a odst. 4 Úmluvy.]

B. K meritu věci

1. Vyjádření stran

52. Stěžovatel namítal, že mu nebylo umožněno zúčastnit se odvolacího zasedání před Nejvyšším soudem, ačkoli tento soud posuzoval věc z pohledu skutkových i právních otázek a také zvýšil jeho trest o skoro jednu třetinu, konkrétně ze šesti na osm let odnětí svobody. Upozornil, že vnitrostátní soudy nikdy nedefinovali pojem „vhodný“ ve smyslu čl. 374 § 2 trestního řádu, ve vztahu k přítomnosti obžalovaného u odvolacího zasedání. Proto s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud v jeho případě jednal jako soud s plnou jurisdikcí, měl právo zúčastnit se odvolacího zasedání na základě čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel uvedl, že tomu tak bylo tím spíše, že Nejvyšší soud měl posuzovat jeho trest, což byl zvlášť důležitý aspekt věci. Konečně upozornil, že skutečnost, že byl na odvolacím zasedání zastoupen právním zástupcem, neměla žádný dopad na jeho právo účastnit se tohoto zasedání.

53. Vláda sdělila, že podle příslušného vnitrostátního práva požíval Nejvyšší soud diskrece při rozhodování, zda bylo vhodné povolit obžalovanému, který byl ve vazbě a byl zastoupen právním zástupcem, účastnit se osobně odvolacího zasedání; přesně taková byla situace v daném případě. Vláda upozornila, že během prvoinstančního řízení, kterého se řádně účastnil, byl stěžovatel zastoupen advokátem a ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku jednoduše zopakoval argumenty vznesené na svou obhajobu před prvostupňovým soudem a nevyjádřil se k odvolání podanému záhřebským státním zastupitelstvím. Nadto stěžovatelův advokát nevznesl žádné jiné argumenty ani během odvolacího zasedání, kde pouze zopakoval argumenty již vznesené v odvolání. Proto vláda uvedla, že za daných okolností Nejvyšší soud správně rozhodl, že nebylo žádného důvodu, aby se stěžovatel účastnil odvolacího zasedání. Z pohledu vlády byl takový postup souladný s judikaturou Soudu a s požadavkem na celkovou spravedlivost řízení, tedy otázkou, jež byla také posuzována Ústavním soudem, který neshledal porušení stěžovatelových práv na obhajobu.

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

54. Soud opakuje obecný princip založený na konceptu spravedlivého procesu, že by osoba obviněná z trestného činu měla mít právo osobně se zúčastnit prvostupňového hlavního líčení (viz Hermi proti Itálii, § 58–59). Nicméně osobní účast obviněného není tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání jako je tomu v hlavním líčení (viz Kamasinski proti Rakousku, § 106). Způsob, jakým se čl. 6 aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz Ekbatani proti Švédsku, § 27, a Monnell a Morris proti Spojenému království, § 56).

55. Při hodnocení otázky, zda byla požadována stěžovatelova přítomnost u jednání před odvolacím soudem, musí být mezi jinými úvahami brán ohled na specifické aspekty daného řízení a na způsob, kterým byly stěžovatelovy zájmy skutečně popsány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle povahy otázek, které jím měly být rozhodnuty (viz Helmers proti Švédsku, § 31–32) a jejich důležitosti pro odvolatele (viz Ekbatani, cit, výše, § 27–28; Kamasinski, cit. výše, § 106, in fine; Kremzow proti Rakousku, § 59; Hermi, cit. výše, § 62).

56. Avšak pokud odvolací soud musí posoudit otázky skutkové i právní a plně vyhodnotit otázku viny nebo neviny, nemůže tyto otázky rozhodnout bez přímého hodnocení důkazu poskytnutého osobně obviněným za účelem prokázání, že nespáchal skutek údajně zakládající trestný čin (viz Dondarini proti San Marinu, § 27).

57. Stejně tak tam, kde je odvolací soud povolán k rozhodnutí, zda by stěžovateli uložený trest měl být zvýšen, a pokud odvolací řízení umožňuje vznesení otázek, jako jsou stěžovatelova osobnost a charakter, což činí taková řízení pro stěžovatele kriticky důležitými, protože jejich výsledek by mu mohl zásadně uškodit, má Soud za to, že odvolací soud nemůže věc náležitě posoudit, aniž by přímo vyslechl stěžovatele a získal o něm osobní dojem (viz Kremzow, cit. výše, § 67; Cooke proti Rakousku, § 42; Hermi, cit. výše, § 67; Talabér proti Maďarsku, § 28).

b) Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

58. Soud poznamenává, že chorvatský systém trestního soudnictví je organizován jako systém obecních a župních soudů a Nejvyššího soudu, kde každá z těchto instancí má určitý rozsah soudní pravomoci (viz § 25 výše; čl. 16 a 20 trestního řádu). V daném případě Župní soud v Záhřebu konal jako soud první instance poté, co Župní státní zastupitelství v Záhřebu podalo na stěžovatele obžalobu pro ohrožení života a zdraví a pokus vraždy. Po vydání rozsudku přijatého prvoinstančním Župním soudem v Záhřebu měly strany možnost podat odvolání co do otázek skutkových i právních k Nejvyššímu soudu, který v takové situaci byl jako druhoinstanční soud příslušný k posouzení všech aspektů případu včetně otázky stěžovatelovy viny a trestu.

59. Proto poté, co Župní státní zastupitelství v Záhřebu podalo dne 2.2.2010 své odvolání s požadavkem zvýšení trestu pro stěžovatele (viz § 13 výše), a stěžovatel dne 16.2.2010 podal odvolání, kde namítal početné hmotněprávní a procesní chyby (viz § 14 výše), byl Nejvyšší soud povolán, aby konal jako druhoinstanční soud. V rámci této pravomoci měl kompetenci rozhodnout o všech námitkách vznesených v odvolání (viz § 25; čl. 379 § 1 trestního řádu), a ve výsledku proto podle čl. 384 § 1 trestního řádu (viz § 25 výše) mohl potvrdit, zrušit nebo změnit prvoinstanční rozsudek a zvýšit nebo snížit trest uložený prvoinstančním soudem.

60. Soud uvádí, že podle příslušného vnitrostátního práva musí být v odvolacím řízení ve věcech podléhajících veřejné žalobě celý spis včetně podání stran postoupen státnímu zastupitelství nejblíže nadřízenému státnímu zastupitelství, které vede řízení, v tomto případě Nejvyššímu státnímu zastupitelství Chorvatské republiky (viz § 2; čl. 373 § 1 trestního řádu), a toto státní zastupitelství musí být informováno o zasedání odvolacího senátu (viz § 25; čl. 373 § 2 trestního řádu). Co se týče dalších stran, konkrétně obžalovaného a jeho obhájce, Nejvyšší soud měl povinnost je uvědomit o odvolacím zasedání, pouze pokud o to výslovně požádali nebo pokud by to Nejvyšší soud považoval za nutné (viz§ 25; čl. 374 §1 trestního řádu). Navíc vnitrostátní právo uvádí, že pokud je obžalovaný ve vazbě, předseda odvolacího senátu může zajistit jeho přítomnost, jen pokud to považuje za „vhodné“ (viz § 25; čl. 374 § 2 trestního řádu).

61. V tomto případě 22.3.2010 Nejvyšší soud informoval strany o datu odvolacího zasedání a předvolal obhájce k účasti, avšak výslovně zmínil, že stěžovatel se účastnit nebude (viz § 17 výše). Současně státní zastupitelství požádalo Nejvyšší soud, aby v odvolacím řízení posoudil, zda by stěžovatelův trest měl být zvýšen, a obhajoba mu navrhovala úplné posouzení skutkových a právních otázek případu. Po zhodnocení všech skutkových a právních otázek vznesených stranami se Nejvyšší soud přiklonil k návrhu státního zastupitelství a změnil prvoinstanční rozsudek, když uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce osmi let, tedy trest o dva roky vyšší (srov. Kremzow, cit. výše; opačně Hermi, cit. výše, § 86).

62. Ve svém odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné odkázal na stěžovatelovo „chování po spáchání trestných činů... [skutečnost,] že uprchl do jiné země, spolu s chybějící lítostí či omluvou obětem“ a shledal, že tyto skutečnosti zakládají přitěžující okolnosti (viz § 20 výše). Nejvyšší soud však nikdy osobně stěžovatele neviděl ani nevyslechl jeho argumenty, a proto nemohl náležitě vyhodnotit tyto otázky, obzvláště chybějící lítost či jeho neomluvení se stěžovatelům nebo možné důvody, proč uprchl do jiné země. Nezávisle na námitkách vlády, že podle vnitrostátního práva měl odvolací soud diskreci v rozhodování, zda umožní stěžovatelovu přítomnost u odvolacího zasedání, je Soud toho názoru, že ke všem těmto otázkám měl být stěžovatel z důvodů spravedlivosti osobně vyslechnut (viz Cani proti Albánii, § 63). Proto námitka vlády, že byl stěžovatel u odvolacího zasedání zastoupen advokátem, nemá žádnou relevanci; Soud již dříve rozhodl, že v okolnostech podobných tomuto případu, kde posuzování tohoto druhu hrálo velmi významnou roli a jeho výsledek mohl zásadně poškodit stěžovatele, je pro spravedlivost řízení životně důležité, aby byl stěžovatel přítomen během zasedání o odvolání a aby mu byla dána možnost se ho zúčastnit společně s obhájcem (viz Kremzow, cit. výše, § 67).

63. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud jako druhoinstanční soud měl pravomoc přezkoumat věc jak po skutkové, tak právní stránce a ve světle povahy otázek, které měl posoudit, zejména s ohledem na jejich důležitost pro stěžovatele, je Soud toho názoru, že stěžovateli mělo být umožněno „obhajovat se osobně“, jak vyžaduje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V souladu s tím měl Nejvyšší soud povinnost zajistit stěžovatelovu přítomnost u odvolacího zasedání, kterou nesplnil.

64. Proto Soud shledává, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.


[§ 65. – 66. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 67. – 74. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. v části týkající se namítaného porušení principu rovnosti zbraní a nepřítomnosti stěžovatele u odvolacího zasedání před Nejvyšším soudem je stížnost přijatelná a ve zbytku je nepřijatelná;

2. čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen z důvodů porušení principu rovnosti zbraní vyplývajícího z nezaslání stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství Chorvatské republiky stěžovateli k vyjádření;

3. čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy byl porušen pro stěžovatelovu nepřítomnost u odvolacího zasedání před Nejvyšším soudem.







© Wolters Kluwer ČR, a. s.