SAINT-PAUL LUXEMBOURG S.A. proti Lucembursku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 26419/10

Datum: 18.4.2013

Složení senátu: M. Villiger, předseda senátu (Lichtenštejnsko), A. Nussberger (Německo), B. M. Zupančič (Slovinsko), A. Power-Forde (Irsko), A. Potocki (Fancie), P. Lemmens (Belgie), H. Jäderblom (Švédsko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelka je společnost se sídlem v Lucemburku.

7. Dne 17.12.2008 otiskl deník Contacto Semanário (dále jen „Contacto“), vycházející v portugalštině a vydávaný stěžovatelkou v Lucembursku, článek popisující situaci rodin, kterým byly na podnět Ústřední správy sociální pomoci (dále jen „ÚSSP“) odebrány děti. Článek se zabýval případem dvou dětí, jejichž jména uváděl, stejně jako jméno pověřeného sociálního pracovníka. Dívka byla obětí pokusu o znásilnění a chlapec popálil kamaráda cigaretou. Článek byl podepsán „Domingos Martins“.

8. Seznam v Lucembursku oficiálně uznaných novinářů, který je veden tiskovou radou, toto jméno neobsahuje. Seznam čítá několik set jmen, která jsou abecedně seřazena podle počátečního písmene příjmení. Pod písmenem D figuruje i jméno „De Araujo Martins Domingos Alberto“.

9. Dotčený sociální pracovník si na obsah článku stěžovatel u ředitele ÚSSP, který podal stížnost státnímu zástupci. Uvedl v ní, že jde o pomluvu nejen konkrétního sociálního pracovníka, ale celého soudního a sociálního systému Lucemburska. Dne 5.1.2009 podal stížnost státnímu zástupci také daný sociální pracovník.

10. Dne 30.1.2009 státní zástupce působící u obvodního soudu v Lucembursku zahájil trestní řízení proti neznámé osobě pro podezření z porušení § 38 zákona o ochraně mládeže a ze spáchání trestného činu křivého obvinění případně pomluvy.

11. Dne 30.3.2006 vydal vyšetřující soudce příkaz k prohlídce sídla stěžovatelky coby vydavatelky deníku Contacto. Účelem bylo „... najít a zabavit všechny dokumenty a předměty, v jakékoli formě a na jakémkoli nosiči, vztahující se k danému protiprávnímu jednání a zejména cokoli, co by mohlo posloužit k identifikaci pachatele protiprávního jednání, resp. spolupracovníka deníku Contacto, který je autorem předmětného článku publikovaného v deníku Contacto dne 17.12.2008“.

12. Dne 7.5.2009 dorazili do redakce deníku Contacto, která se nachází v místě sídla stěžovatelky, policisté vybaveni příkazem k prohlídce. Vláda uvádí, že měli v úmyslu toliko identifikovat autora článku. Jako důkaz předkládá zprávu policie ze dne 11.5.2009 o prohlídce, ve které je mj. uvedeno následující:

„Ke ztotožnění autora článku vydal vyšetřující soudce příkaz k prohlídce. Před jejím výkonem byl způsob provedení vyjasněn s vyšetřujícím soudcem. Bylo rozhodnuto, že prohlídka se zaměří jen na identifikaci autora článku.“

13. Novinář, který článek napsal, policistům předal jeden výtisk deníku, poznámkový blok, dokumenty, ze kterých při psaní článku vycházel (zejména soudní rozhodnutí týkající se jednoho z témat článku), elektronický soubor a CD obsahující daný článek. Ze spisu vyplývá, že novinář, jemuž při prohlídce asistoval právník vydavatele a šéfredaktor deníku Contacto, zápis o prohlídce podepsal, aniž by využil svého práva k němu připojit své vyjádření.

14. Podle stěžovatelky byla spolupráce vynucená, jelikož policisté dali novináři najevo, že s ohledem na příkaz k prohlídce nemá jinou možnost, než spolupracovat.

Z interní zprávy stěžovatelky ze dne 8.5.2009 nicméně vyplývá, že novinář policistům sdělil, že „nemá nic proti tomu jim poskytnout kopii svých poznámek“ a že šéfredaktor deníku sám policistům nabídl, že jim článek vypálí na CD. Zpráva též obsahuje zmínku, že jeden z policistů zasunul do počítače novináře paměťový klíč USB. Stěžovatelka uvádí, že jí není známo, zda policista na disk zkopíroval nějaké soubory, ze spisu nicméně vyplývá, že v žádném okamžiku nebyli policisté v daných prostorách sami. V okamžiku, kdy policista do počítače vložil paměťové klíč USB, právník stěžovatelky byl přítomen a neměl proti tomu námitky.

Policejní zpráva ze dne 11.5.2009 uvádí, že novinář se souhlasem šéfredaktora prohlásil, že je připraven s policií spolupracovat. Policisté mu odpověděli, že ani jinou reakci neočekávali, a předali mu příkaz k prohlídce, aby doložili, že pro případ odmítnutí spolupráce disponují prostředkem donucení.

15. Policejní zpráva ze dne 11.5.2009 dále uvádí, že novinář policistům dobrovolně předal svůj poznámkový blok a kopii článku. Taktéž dobrovolně, a aniž by k tomu byl vyzván, jim ukázal přípravnou verzi článku v elektronické podobě a nabídl jim jeho kopii. Závěrem jim předal celou složku dokumentů. Policisté poznamenali, že odnesené věci byly všechny předány dobrovolně a sloužily výhradně k obhajobě novináře. Ochrana novinářského zdroje nebyla v žádný okamžik zpochybněna. Závěrem policisté ve zprávě uvedli, že celá operace trvala mezi 12 a 15 minutami a odehrála se bez nátlaku v srdečné a uctivé atmosféře.

16. Obsah policejní zprávy ani obsah protokolu o zabavení věcí nebyly před vnitrostátními soudy nikým zpochybněny.

17. Dne 10.5.2009 podala stěžovatelka a novinář k obvodnímu soudu návrh na zrušení předmětného příkazu k prohlídce i jeho výkonu.

18. Dne 11.5.2009 nařídil vyšetřující soudce z vlastní iniciativy ukončení zabavení věcí a jejich vrácení.

19. Dne 20.5.2009 obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na zrušení příkazu k prohlídce jako nedůvodný.

20. Dne 29.5.2009 podali stěžovatelka i novinář proti tomuto rozhodnutí odvolání.

21. Dne 27.10.2009 odvolací soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu.

22. Stěžovatelka Soud o případném dalším vývoji ohledně prohlídky neinformovala.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 23. Příslušná ustanovení zákona o občanskoprávní odpovědnosti státu.

§ 24. Příslušná ustanovení zákona o ochraně mládeže.

§ 25. Příslušná ustanovení trestního zákoníku.

§ 26. Příslušná ustanovení zákona o svobodě projevu v médiích.

§ 27. Příslušná ustanovení trestního řádu.]

K přijatelnosti

28. Vláda vznáší námitku nepřijatelnosti z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Uvádí, že stěžovatelka měla na základě § 1 odst. 1 zákona o občanskoprávní odpovědnosti státu (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“) podat žalobu na náhradu škody z důvodu nesprávného výkonu soudní moci. Na podporu svého tvrzení vláda poukazuje na jedno vnitrostátní soudní rozhodnutí, kterým byl stát odsouzen z důvodu nepřiměřené délky řízení. Vláda dále upřesňuje, že v projednávaném případě by nemohla být vznesena námitka věci rozhodnuté, jelikož rozhodnutí o návrhu na zrušení příkazu k prohlídce, která byla vydána ve věci stěžovatelky, takovou překážku netvoří. Vláda též přikládá rozsudek obvodního soudu v Lucemburku ze dne 16.12.2005 a odvolacího soudu ze dne 10.12.2009, jež rozsudek obvodního soudu potvrdil, které oba na základě § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu odsoudily lucemburský stát k náhradě škody vzniklé prohlídkou. V každém případě se stěžovatelka dle vlády mohla domoci náhrady škody podle § 1 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, který umožňuje přiznat náhradu škody i v případě, kdy nedošlo k nesprávnému výkonu veřejné moci, došlo-li k nespravedlnosti.

29. Stěžovatelka navrhuje námitku nepřijatelnosti odmítnout, jelikož účinnost prostředku nápravy, na který poukazuje vláda, je prokázána jen pro případy překročení přiměřené délky řízení. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu navíc výslovně zakotvuje výjimku pro případy konečných soudních rozhodnutí. Soud proto nemůže na základě tohoto zákona odsoudit stát k náhradě škody, která žalobci vznikla z pravomocného rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy takovým rozhodnutím je rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17.10.2009 (viz § 21 výše).

30. Soud připomíná, že článek 35 odst. 1 Úmluvy vyžaduje vyčerpání jen takových vnitrostátních právních prostředků nápravy, které se vztahují k namítanému porušení a jsou dostupné a adekvátní. Tyto prostředky musejí s dostatečnou mírou jistoty existovat nejen v teorii, ale i v praxi, jinak jim chybí potřebná účinnost a dostupnost. Je na vládě, aby prokázala, že jsou tyto požadavky splněny (viz Leandro Da Silva proti Lucembursku, § 42, a Paksas proti Litvě, § 75).

31. Soud má za to, že příklady, které vláda předložila a ve kterých byla žaloba podle § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu úspěšná, se od projednávaného případu odlišují. V případech týkajících se délky řízení je totiž posuzována píle soudních orgánů, a nikoli kvalita jejich soudcovské činnosti. Věc, která byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10.12.2009, se netýkala nařízení prohlídky jako takového, ale způsobu jejího provedení. Odvolací soud ostatně uvádí, že „v řízení o odpovědnosti státu při výkonu prohlídky nařízené vyšetřovacím soudcem není přípustné posuzovat zákonnost, vhodnost a nezbytnost tohoto vyšetřovacího úkonu.“ Vláda tak neprokázala, že by soudy v řízení podle zákona o odpovědnosti státu měly pravomoc posoudit nezbytnost vyšetřovacího úkonu. Tato pravomoc podle předložených dokladů náleží toliko trestním soudům. Vláda však nedoložila, že by se stěžovatelka ještě na tyto soudy mohla obrátit. Vláda též nepředložila žádný příklad, kdy by byl stěžovatel odškodněn na základě § 1 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu. Vláda tedy neprokázala, že by existoval účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy, který by stěžovatelka nevyčerpala.

32. Za těchto okolností je třeba námitku nepřijatelnosti vznesenou vládou odmítnout.

33. Soud konstatuje, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

34. Stěžovatelka namítá, že prohlídka v prostorách redakce deníku, jehož je majitelem a vydavatelem, zasáhla do neporušitelnosti jejího obydlí a byla z pohledu čl. 8 nepřiměřená. Článek 8 zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého... obydlí...

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

35. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. Popírá už samotnou skutečnost, že mohlo dojít k zásahu do práv stěžovatelky. Novinář pracující pro stěžovatelku totiž s policisty dobrovolně spolupracoval, aby prokázal, že při psaní daného článku postupoval s náležitou péčí ve smyslu § 443 trestního zákoníku. Podpůrně vláda tvrdí, že namítaný zásah měl zákonný základ, sledoval legitimní cíl ochrany pořádku, přecházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných, a byl v demokratické společnosti nezbytný. V okamžiku, kdy byly příslušné orgány obeznámeny se skutečnostmi, které a priori naplňovaly znaky trestného činu, byly povinny provést nezbytná šetření, aby objasnily okolnosti případu. Vláda uvádí, že i na vydavatele deníku se vztahují ustanovení trestního práva a článek byl podepsán jménem, které nefiguruje na seznamu novinářů, kteří jsou oprávněni působit na území Lucemburska. Bylo proto nezbytné provést vyšetřovací úkony směřující ke zjištění autora článku. Zásah navíc nebyl nikterak závažný, jelikož policisté dokumenty aktivně nevyhledávali, poněvadž všechny zabavené dokumenty jim byly novinářem dobrovolně předány. Prohlídka a zabavení dokumentů nadto byly v zájmu jak daného novináře, tak vydavatele. Vláda závěrem uvedla, že vyšetřující soudce toliko konal své povinnosti zjišťovat skutečnosti v prospěch i neprospěch podezřelého, a zabavení představuje jediný právní prostředek k odebrání věcí, i těch předaných dobrovolně.

36. Stěžovatelka naopak tvrdí, že její spolupráce byla vynucená a prohlídka je ze své podstaty zásahem do jejího práva na nedotknutelnost obydlí. V projednávaném případě byla dle stěžovatelky prohlídka nepřiměřená, jelikož zjevně musela být motivována jinými cíli, než zjištění autora článku, který byl snadno identifikovatelný. I kdyby však zjištění autora článku bylo skutečným účelem prohlídky, jednalo se o nepřiměřené opatření, jelikož soudní orgány disponovaly i jinými prostředky, jak mohly požadovanou informaci zjistit, např. zaslat dopis vedoucímu redakce s žádostí o sdělení jména autora článku.

37. Soud v prvé řadě připomíná, že pojem obydlí obsažený v čl. 8 odst. 1 Úmluvy se neomezuje jen na obydlí jednotlivce v úzkém slova smyslu. Pojem „obydlí“ (ve francouzštině domicile) má širší význam než slovo home, které figuruje v anglické verzi čl. 8 Úmluvy, a může zahrnovat např. kancelář příslušníka svobodného povolání. Pojem „obydlí“ tedy musí být vykládán tak, že se vztahuje též na oficiální kancelář společnosti řízené jednotlivcem, stejně jako na oficiální kancelář právnické osoby, včetně jejich dceřiných společností a jiných obchodních prostor (srov. Buck proti Německu, § 31; Société Colas Est proti Francii, § 41; Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, § 43). Vztahuje se tedy i na prostory, o které jde v projednávané věci.

38. Skutečnost, že daný novinář a jiní spolupracovníci stěžovatelky s policií spolupracovali, nemůže prohlídce a následnému zabavení věcí odejmout její nucený charakter. Soud již v minulosti konstatoval, že spolupráce poskytnutá pod pohrůžkou soudní prohlídky a odebrání věcí nezbavuje takové jednání jeho povahy zásahu (srov., mutatis mutandis, Sanoma Uitgevers proti Nizozemsku, § 68–70). V projednávaném případě ostatně nikdo netvrdí, že případná absence spolupráce by policistům zabránila vykonat prohlídku, která byla soudně nařízena. Naopak, policisté dali jasně najevo, že v případě odmítnutí spolupráce by přistoupili k donucení (srov. § 14 výše).

39. Soud má proto za to, že prohlídka, která byla vykonána v sídle stěžovatelky a následné zabavení věcí, představovala zásah do výkonu stěžovatelčiných práv zaručených v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (srov., mutatis mutandis, Roemen a Schmit proti Lucembursku, § 65).

40. Obdobný zásah je porušením článku 8 Úmluvy, nejsou-li splněny podmínky jeho druhého odstavce, tedy není-li stanoven zákonem, nesleduje-li jeden z legitimních cílů uvedených v tomto odstavci či není nezbytný v demokratické společnosti.

41. S ohledem na znění § 51, 65, 66 a 31 trestního řádu se Soud shoduje se stranami, že daný zásah byl stanoven zákonem.

42. Soud má dále za to, že zásah, jehož účelem bylo určit totožnost podezřelého a odhalit okolnosti spáchání činu, který mohl být trestným činem, sledoval legitimní cíl ochrany veřejné bezpečnosti a předcházení zločinnosti. Sporný článek zpochybňoval jednání sociálního pracovníka, přičemž uváděl jeho jméno, stejně jako uváděl jména nezletilých, v souvislosti s kterými zmiňoval relativně závažné skutečnosti. Z tohoto pohledu zásah sledoval i legitimní cíl ochrany práv jiných.

43. Ohledně nezbytnosti zásahu Soud připomíná, že „výjimky, které připouští čl. 8 odst. 2, musí být vykládány úzce a jejich nezbytnost musí být v každém jednotlivém případě spolehlivě prokázána“ (srov. Crémieux proti Francii, § 38).

44. Soud poznamenává, že v projednávaném případě novinář článek podepsal jménem „Domingos Martins“. Ačkoli seznam novinářů, kteří jsou oprávněni působit v Lucembursku, toto jméno neobsahuje, figuruje na něm jméno „De Araujo Martins Domingos Alberto“, v němž jsou obsažena obě jména, kterými byl článek podepsán. Seznam navíc neobsahuje žádné jiné jméno, které by obsahovalo slova „Domingos“ a „Martins“. Na seznamu je dále uvedeno, že pan „De Araujo Martins Domingos Alberto“ pracuje pro deník Contacto. Podobnost jmen, jejich výlučnost a jejich spojení s daným deníkem tedy činí vztah mezi autorem článku a osobou uvedenou na seznamu zjevným. Vyšetřující soudce mohl na základě těchto údajů k potvrzení totožnosti autora článku přijmout nejprve méně do práv zasahující opatření, než jakým je prohlídka, považoval-li by to ještě za nutné. Prohlídka a zabavení věcí tak nebyly v této fází nezbytné.

45. Namítaná opatření tedy nebyla prostředky, které by byly v rozumném vztahu přiměřenosti k sledovaným legitimním cílům.

46. Došlo proto k porušení čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

47. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na svobodu projevu. Proti předmětnému opatření lze mít podle jejího názoru námitky i proto, že šlo o pátrání po novinářském zdroji a mělo zastrašující účinek. Poukazuje na čl. 10, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

48. Vláda s tímto tvrzením ze v zásadě shodných důvodů, které uplatnila na poli čl. 8 Úmluvy, nesouhlasí. Zdůrazňuje, že v projednávané věci v žádném případě nešlo o pátrání po novinářském zdroji, jelikož ten byl znám.

49. Soud připomíná, že ochrana novinářského zdroje představuje jeden z úhelných kamenů svobody tisku. Absence takové ochrany by novinářské zdroje mohla odradit od pomoci tisku informovat veřejnost o otázkách veřejného zájmu. Tisk by pak mohl hůře naplňovat svou roli „hlídacího psa“ a jeho schopnost přinášet přesné a důvěryhodné informace by byla oslabena (srov. Martin a další proti Francii, § 59; Roemen a Schmit proti Lucembursku, § 46; Tillack proti Belgii, § 53; Thoma proti Lucembursku, § 45; Cumpaýnaý a Mazaýre proti Rumunsku, § 93; Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, § 50).

50. Podle pojetí Soudu novinářský „zdroj“ zahrnuje „každou osobu, která novináři poskytuje informace“. Za „informaci identifikující zdroj“ Soud považuje v míře, ve které může vést ke ztotožnění zdroje, též „konkrétní okolnosti získání informace novináře u svého zdroje“ i „nezveřejněnou část informací poskytnuté novináři zdrojem“ (srov. Telegraaf Media Nederland Landelijke Media B. V. a další proti Nizozemsku, §86).

51. Soud již v minulosti shledal, že prohlídky vykonané v místě bydliště či na pracovišti novináře za účelem zjištění úřední osoby, která určité osobě poskytla důvěrné informace, představují zásah do práv, které pro novináře vyplývají z čl. 10 odst. 1 Úmluvy (srov. Martin a další, cit. výše, § 70; Roemen a Schmit, cit. výše, § 47; Ernst a další proti Belgii, § 94; Tillack, cit. výše, § 56; a Sanoma Uitgevers B. V., cit. výše, § 61).

52. Ve věci Roemen a Schmit (cit. výše, § 47) výkon příkazu k prohlídce a zabavení věcí v prostorách užívaných danými novináři nevedl k zjištění hledaných informací. Soud mj. uvedl (§ 57), že příkaz k prohlídce znamenal závažnější zásah, než jakým by byla výzva ke sdělení totožnosti zdroje, poněvadž vyšetřovatelé vybaveni soudním příkazem novináře na jeho pracovišti překvapili a disponovali navíc velmi širokými vyšetřovacími pravomocemi, jelikož ze samé podstaty věci měli přístup ke všem jeho dokumentům.

53. V projednávaném případě vláda zpochybňuje, že by účelem prohlídky a zabavení věcí bylo odhalit novinářský zdroj.

54. Soud konstatuje, že ze spisu nevyplývá, že by byly odhaleny jiné zdroje, než které již byly uvedeny v předmětném článku. Na druhou stranu s ohledem na to, jak Soud informaci, ze které lze zjistit zdroj, pojímá, a rozsah pravomocí, který příkaz k prohlídce policistům svěřil, má Soud za to, že v projednávaném případě měli policisté přístup k informacím, které novinář neměl v úmyslu zveřejnit, a které mohly odhalit totožnost jeho dalších zdrojů.

55. Toto zjištění Soudu stačí k závěru, že v projednávaném případu došlo k zásahu do stěžovatelčiny svobody šířit a přijímat informace ve smyslu čl. 10 odst. 1 Úmluvy.

56. Klade se tedy otázka, zda může být tento zásah z pohledu čl. 10 odst. 2 Úmluvy odůvodněný. Je proto potřeba zjistit, zda byl zásah „stanoven zákonem“, zda sledoval „legitimní cíl“ ve smyslu uvedeného ustanovení a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“.

57. S ohledem na závěry, které Soud učinil na poli čl. 8 Úmluvy (srov. výše § 41 a 42), má Soud za to, že zásah byl stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl.

58. Ohledně nezbytnosti obdobného zásahu v demokratické společnosti Soud připomíná, že omezení důvěrnosti novinářských zdrojů podléhají bedlivé kontrole Soudu (srov. Roemen a Schmit, cit. výše, § 46).

59. Soud poznamenává, že v projednávaném případě bylo účelem předmětného opatření „najít a zabavit všechny dokumenty a předměty, v jakékoli formě a na jakémkoli nosiči, vztahující se k danému protiprávnímu jednání...“

60. Soud poukazuje na relativně široké vymezení daného úkolu; příkaz k prohlídce vyšetřovatelům svěřoval rozsáhlá oprávnění (srov., Roemen a Schmit, cit. výše, § 70). V této souvislosti Soud konstatuje, že posouzení nezbytnosti zabavení toho kterého dokumentu náleželo při absenci jakéhokoli ochranného opatření toliko samotným policistům, kteří prováděli prohlídku.

61. Ačkoli na základě informací předložených stranami není možné určit, zda bylo účelem prohlídky odhalení zdrojů novináře, skutečností zůstává, že s ohledem na velmi obecnou formulaci příkazu k prohlídce nelze tuto možnost vyloučit. V této souvislosti se Soud nemůže spokojit s vysvětlením vlády, že zdroje novináře byly uvedeny v samotném článku. Byť určité zdroje zmíněny byly, neznamená to, že jiné zdroje nemohly být při prohlídce odhaleny. Soud se domnívá, že v rozsahu, v jakém prohlídka a zabavení dokumentů a jiných věcí vyšetřovatelům umožňovaly najít zdroje novináře, byla tato opatření nepřiměřená. Soud v této souvislosti uvádí, že vložení paměťového klíče USB do počítače je krokem, který umožňuje získat informace v počítači uložené. Příslušné orgány tak mohou získat i informace, které nemají k vyšetřovaným skutkům žádný vztah. Příkaz k prohlídce ze dne 30.3.2009 nebyl dostatečně vymezený, aby vyloučil možné zneužití. Jelikož jediným účelem prohlídky, jak vláda před Soudem tvrdí, bylo zjištění skutečné totožnosti autora článku, postačilo by užší vymezení prohlídky, která by tak byla omezena jen na tento úkol.

62. S ohledem na výše uvedené Soud uzavírá, že prohlídka a zabavení věcí v sídle stěžovatelky nebyly za okolností projednávaného případu přiměřené cíli, který sledovaly.

63. Došlo proto k porušení čl. 10 Úmluvy.

[64. – 69. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že čl. 8 Úmluvy byl porušen;

2. jednomyslně rozhodl, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

Ztotožňuji se se závěry rozsudku, upřednostnil bych však, aby bylo odůvodnění porušení čl. 8 Úmluvy trochu více zpřesněno.

Rozsudek v § 43 připomíná, že výjimky, které umožňuje čl. 8 odst. 2 Úmluvy, je nutné vykládat úzce a jejich nezbytnost musí být přesvědčivě doložena.

Podle mého názoru by toto připomenutí měly být zasazeno do širšího rámce. Projednávaný případ se týká práva na respektování „obydlí“ právnické osoby. Aniž bych zacházel tak daleko jako soudkyně Jäderblom ve svém částečně nesouhlasném stanovisku, domnívám se, že ve zmíněných případech jsou možnosti přípustného zásahu a priori širší, než je tomu u fyzických osob (srov. Niemietz proti Německu, § 31; Société Colas Est a další proti Francii, § 49). Jen s náležitým přihlédnutím k tomuto aspektu případu lze podle mne uzavřít, že výjimky, které umožňuje čl. 8 odst. 2 Úmluvy, je nutné vykládat úzce a jejich nezbytnost musí být přesvědčivě doložena.

Podle § 44 rozsudku vyšetřující soudce mohl přijmout méně závažné opatření. Nejsem přesvědčen o tom, že Soudu náleží činit takto jednoznačné závěry. Zvolil bych raději méně kategorickou formulaci. Soud si například mohl „klást otázku“, zda vyšetřovací soudce neměl k dispozici nejprve méně do práv zasahující opatření, a konstatovat, že vláda se tak jako tak nepokusila prokázat, že bez nařízení prohlídky a zabavení věcí by vyšetřující soudce nebyl schopen zjistit totožnost autora článku (srov. Ernst a další proti Belgii, § 102, a Martin a další proti Francii, § 86).

Výše řečené ovšem nemění nic na závěrech. I v případě, že bychom připustili, že důvody, které k odůvodnění zásahu uvedla vláda, byly relevantní, nebyly v žádném případě k ospravedlnění prohlídky a zabavení věcí dostatečné, alespoň v daném okamžiku (srov. Roemen a Schmit proti Lucembursku, § 59; Ernst a další proti Belgii, cit. výše; Martin a další proti Francii, cit. výše, § 88). Zásah proto nebyl nezbytný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Plně souhlasím s vyslovením porušení čl. 10 Úmluvy v projednávaném případě, zastávám nicméně oproti většině odlišný pohled na tvrzené porušení čl. 8 Úmluvy.

Okruh zájmů, které mohou požívat ochrany, kterou čl. 8 Úmluvy zaručuje právu na respektování soukromého života, byl judikaturou Soudu rozšířen, zejména ve vztahu k potenciálním obětem porušení. Zatímco na počátku se zdálo, že čl. 8 chrání toliko fyzické osoby, dnes judikatura Soudu přiznává právo na ochranu „obydlí“ a „korespondence“ i právnickým osobám.

Tento vývoj byl započat stížnostmi podanými fyzickými osobami, které se týkaly zásahů, k nimž došlo na pracovišti či v nějaké souvislosti s jejich pracovním životem (srov. zejm. Buck proti Německu, a Niemietz proti Německu). Soud obohatil svůj výklad pojmu „obydlí“ a zahrnul do něj obchodní či profesní prostory a činnosti (srov. Niemietz, cit. výše, § 30–31). V těchto případech však držiteli práv vyplývajících z čl. 8 zůstávaly fyzické osoby. Ve věci Sociélé Colas Est a další proti Francii však Soud s odvoláním na povahu Úmluvy jakožto „živoucího nástroje, který je třeba vykládat ve světle současných životních podmínek“ a na skutečnost, že na poli čl. 41 již uznal právo společností na náhradu nemajetkové újmy utrpěné porušením čl. 6 Úmluvy, dospěl k závěru, že „nazrál čas uznat, že za jistých okolností mohou být práva chráněná čl. 8 Úmluvy vykládána tak, že zahrnují právo společnosti na respektování jejího sídla, poboček, kanceláří a jiných obchodních prostor“ (Sociélé Colas Est a další, cit. výše, § 41). Soud k tomu závěru dospěl zejména s odvoláním na judikaturu Evropského soudního dvora. Ten ve věci Hoechst proti Komisi (rozsudek ze dne 21.9.1989 ve spojených věcech č. 46/87 a 227/88) konstatoval, že bez ohledu na skutečnost, že čl. 8 se na věc nevztahuje, požadavek ochrany soukromé sféry každé osoby, ať již fyzické nebo právnické, musí být považován za obecnou zásadu komunitárního práva.

Ve stejném duchu Soud též dovodil, že zásahy státu v míře, v jaké jsou dovoleny čl. 8 odst. 2 Úmluvy, mohou jít podstatně dále v případě obchodních prostor či činností než v jiných případech (srov. Niemietz, cit. výše, § 31, a, mutatis mutandis, Société Colas Est a další, cit. výše, § 49).

V projednávaném případě byl příkaz k prohlídce formulován široce a zahrnoval všechny aspekty týkající se určitých prověřovaných skutků. Ve skutečnosti se však vyšetřování zaměřovalo na zjištění totožnosti podezřelého novináře a na zajištění důkazů proti němu vztahujících se ke specifickým skutkům. Prohlídka proběhla za přítomnosti daného novináře, který po celou její dobu s policisty spolupracoval. Nezdá se, že by vyšetřování a prohlídka byly vedeny proti stěžovatelské společnosti jako takové či šéfredaktorovi deníku.

Soud zastává názor, že zásah může být dalekosáhlejší, jde-li o obchodní či profesní prostory a činnosti. Okolnosti, za kterých shledal porušení (ve věci Société Colas Est a další se jednalo o rozsáhlé zabavení tisíců dokumentů stěžovatelky v jejím sídle a řadě poboček, které bylo příslušnými orgány vykonáno bez předchozího povolení soudu), mne vedou k závěru, že v projednávaném případě narušení „obydlí“ stěžovatelské společnosti, které spočívalo ve vstupu do jejích prostor a výslechu daného novináře, nedosáhlo takové závažnosti, aby mohlo být považováno za zásah do jejího práva na respektování „soukromého života“. Stejně tak zabavení dokumentů novináře a vložení paměťového klíče USB do jeho počítače, což je samo o sobě významné opatření, však bylo vedeno jen proti danému novináři jako podezřelému. Stěžovatelská společnost též netvrdila, že by byla přímo dotčena jiným způsobem. Podle mého názoru ani tato opatření není možné kvalifikovat jako zásahy do práva stěžovatelské společnosti na respektování soukromého života.

Z těchto důvodů mám za to, že námitka porušení čl. 8 Úmluvy je zjevně neopodstatněná, a tato část stížnosti měla být prohlášena za nepřijatelnou.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.