M.K. proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 18. dubna 2013 ve věci č. 19522/09 – M. K. proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uchováváním elektronických otisků prstů stěžovatele došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

V letech 2004 až 2006 byl stěžovatel dvakrát stíhán v souvislosti s podezřením z krádeže knih. První trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem odvolacího soudu a druhé řízení bylo odloženo. V rámci obou řízení přitom byly stěžovateli elektronicky sejmuty otisky prstů a tyto následně zařazeny do úřední databáze elektronických otisků. V dubnu 2006 se stěžovatel obrátil na státní zastupitelství v Paříži s žádostí o výmaz jeho otisků z databáze. Státní zástupce však jeho žádosti vyhověl pouze částečně tak, že dal vymazat otisky zaevidované v rámci prvního trestního stíhání s tím, že uchování otisků prstů stěžovatele bylo v jeho vlastním zájmu pro případy, kdy by se třetí osoba pod jeho identitou dopustila trestného činu. Proti rozhodnutí státního zástupce podal stěžovatel opravný prostředek k prvostupňovému soudu v Paříži, který však předmětnou žádost zamítl s odůvodněním, že uchovávání otisků prstů slouží vyšetřovacím orgánům, v jejichž zájmu je mít k dispozici co možná největší množství otisků. Jelikož je databáze důvěrná, uchování otisků stěžovateli nepůsobí žádnou újmu a nemá žádný dopad na jeho společenský či osobní život. Proti rozhodnutí soudce se stěžovatel neúspěšně odvolal a neuspěl následně ani se svým dovoláním ke kasačnímu soudu.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že uchováváním jeho otisků prstů v úřední databázi bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života zaručené článkem 8 Úmluvy.

Soud nejprve poznamenal, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že uchováváním elektronických otisků prstů došlo v případě stěžovatele k zásahu do jeho práva na respektování soukromého života. Připomněl dále, že každý takový zásah musí v prvé řadě odpovídat podmínce zákonnosti, která vyžaduje, aby příslušná právní úprava byla dostupná a předvídatelná, tedy dostatečně jasná. Musí dále obsahovat záruky proti svévoli a státním orgánům v souvislosti s výkonem jejich pravomocí vymezit jasné hranice (viz Malone proti Spojenému království, č. 8691/79, rozsudek ze dne 2. srpna 1984, § 66-68 nebo Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 55). Posouzení otázky dostatečné přesnosti zákonné normy je potom do značné míry závislé na jejím obsahu, právní oblasti, kterou má norma pokrýt a na počtu a povaze jejích adresátů (viz např. S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 96).

V projednávaném případě došlo k zásahu do stěžovatelových práv na základě zákona, konkrétně nařízení vlády z dubna 1987, otázka přesnosti dané normy byla nicméně podle Soudu úzce spjata s posouzením, zda bylo dané opatření nezbytné v demokratické společnosti; kvalitu normy se tedy Soud rozhodl posoudit ve světle požadavku na přiměřenost zásahu.

Zatímco zásah sledoval podle Soudu legitimní cíl spočívající ve vyhledávání a předcházení trestné činnosti, při posuzování jeho přiměřenosti Soud připomněl, že k tomu, aby mohl být zásah považován za nezbytný v demokratické společnosti, je nutné, aby odpovídal tzv. „naléhavé společenské potřebě“. Při posouzení nezbytnosti zásahu je státům ponechán určitý prostor pro uvážení, který však bude do značné míry omezen, pokud má dotčené právo zaručovat jednotlivcům účinný výkon jejich základních či „intimních“ práv, které jim jsou přiznány (viz např. Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007, § 77). Prostor pro uvážení bude naopak širší, pokud o otázkách důležitosti dotčeného zájmu či nejlepších možných způsobů jeho ochrany nebude panovat mezi státy Rady Evropy shoda (viz Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007, § 78).

Důležitost ochrany osobních údajů při výkonu práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy konkrétně vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava obsahovala dostatečné záruky proti jakémukoliv nakládání s těmito údaji, které by příslušnému ustanovení Úmluvy odporovalo (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 103). Právní úprava tedy musí zaručit, aby rozsah osobních údajů i doba jejich uchovávání, po kterou jsou jednotlivci na základě daných údajů identifikovatelní, odpovídaly účelu jejich zanesení do evidence. V potaz je v neposlední řadě třeba brát i riziko stigmatizace osob, se kterými – ačkoliv nebyly (stejně jako v případě stěžovatele) uznány vinnými z žádného trestného činu a vztahuje se na ně tedy presumpce neviny – je zacházeno stejným způsobem, jako s osobami odsouzenými (tamtéž, § 122).

K projednávané věci Soud poznamenal, že ačkoliv je uchovávání otisků prstů omezeno dostatečnými zárukami v souvislosti s vymezením osob oprávněných s příslušnými údaji nakládat či s režimem povolení k identifikaci osob v jednotlivých případech, jinak je tomu ohledně režimu sběru a uchovávání předmětných dat. V této souvislosti Soud připomněl důvody, pro které státní orgány žádosti stěžovatele o vymazání údajů z databáze nevyhověly.

Odůvodněním státního zástupce, podle kterého uchovávání předmětných údajů slouží k ochraně proti zneužití identity stěžovatele ze strany třetích osob, by podle Soudu mohlo být ospravedlněno uchovávání otisků prstů veškerého obyvatelstva nacházejícího se na francouzském území, což by bylo zjevně přehnané a nevhodné.

Není navíc zřejmé, zda se dané opatření týká pouze jednání majících povahu trestného činu; z textu předmětného nařízení vlády lze spíše vyvodit, že pokud by jeho použitím mohlo být dosaženo odhalení pachatele trestné činnosti, vztahovalo se i na osoby, které se dopustily jednání přestupkové povahy. Skutkové okolnosti projednávaného případu však v každém případě ukazují, že předmětné nařízení vlády se vztahuje i na méně závažnou trestnou činnost.

Nařízení dále vůbec nerozlišuje, zda byla daná osoba nakonec odsouzena a nerozlišuje dokonce ani, zda proti ní bylo zahájeno trestní stíhání; nezohledňuje tak výše zmíněné riziko stigmatizace.

S ohledem na výše uvedené tedy podle Soudu předmětné nařízení vlády dostatečnou ochranu svým adresátům nezaručovalo. Ohledně možnosti žádat kdykoli o výmaz příslušných údajů z databáze Soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí, kterým vnitrostátní soud zamítl stěžovatelům odvolací prostředek proti rozhodnutí státního zástupce, a konstatoval, že možnost podat žádost o výmaz je v praxi toliko teoretickou a iluzorní zárukou. S ohledem na nízkou pravděpodobnost úspěchu žádosti o výmaz je potom i maximální doba, po kterou lze podle příslušné právní úpravy předmětné údaje uchovávat, tj. 25 let, spíše normou než skutečně maximálním časovým limitem.

Soud proto uzavřel, že stát proto překročil svůj prostor pro uvážení v dané oblasti, neboť režim uchovávání elektronických otisků prstů osob toliko podezřelých ze spáchání trestného činu, které však nebyly odsouzeny, nenastoloval rovnováhu mezi dotčenými veřejnými a soukromými zájmy. Předmětný zásah tedy nebyl přiměřený vůči právu stěžovatele na respektování jeho soukromého života, nebylo lze jej považovat za nezbytný v demokratické společnosti, a došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.