H. A B. proti Spojenému království

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 9. dubna 2013 ve věcech č. 70073/10 a 44539/11 – H. a B. proti Spojenému království

Senát čtvrté sekce Soudu většinou šesti hlasů proti jednomu rozhodl, že vyhoštění stěžovatelů afghánské národnosti, kteří ve Spojeném království neúspěšně žádali o azyl kvůli obavám před Talibanem, nepředstavovalo porušení článku 3 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelé, oba afghánští občané, požádali ve Spojeném království o azyl, neboť se v zemi původu obávali nebezpečí ze strany Talibanu kvůli jejich práci pro mezinárodní společenství (jeden působil jako řidič u OSN a druhý coby tlumočník pro ozbrojené síly USA). Jejich žádost byla zamítnuta částečně jako nedůvěryhodná, částečně také kvůli možnosti vnitřního přesídlení do hlavního města Kábulu.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Soud úvodem konstatoval, že situace v Afghánistánu obecně nepředstavuje nebezpečí pro navrátivší se neúspěšné žadatele o azyl, což ostatně stěžovatelé ani neuváděli. Svou žádost o udělení azylu odůvodňovali svými obavami před Talibanem, od něhož jim mělo hrozit nebezpečí kvůli jejich spolupráci s mezinárodním společenstvím. Jelikož k vládnímu návrhu přesídlení stěžovatelů do Kábulu stěžovatelé neuvedli nic, co by jej znemožňovalo, Soud nepovažoval za nutné zkoumat rizika v jiných částech země.

Pro posuzování rizik v Kábulu bylo významné mj. konstatování Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvedené v jeho Guidelines z roku 2010, že většina cílených vražd ze strany protivládních skupin se udála v jejich baštách. Norská vládní organizace Landinfo k tomu ve své zprávě dodává, že nebylo hlášeno žádné zabíjení řadových spolupracovníků mezinárodního společenství (tedy nikoli např. vysokých státních představitelů) v oblastech, kde protivládní skupiny nemají kontrolu (jako například Kábul). Přes námitku, že počet cílených vražd v oblastech dříve považovaných za bezpečné v poslední době vzrůstá, Soud nepovažoval za prokázané, že by byl Taliban motivován, či dokonce schopen pronásledovat řadové spolupracovníky v Kábulu či na dalších územích, která nemá pod svou kontrolou. Ačkoli dle Soudu není vyloučeno, že by spolupráce s mezinárodním společenstvím mohla v určitých případech představovat pro některé osoby ze strany Talibanu nebezpečí, toto nelze vztahovat na jakékoli spojení s OSN či ozbrojenými silami USA, nýbrž záleží na jedinečných okolnostech každého případu či povaze předmětné spolupráce apod.

V případech obou stěžovatelů nebylo možné tvrdit, že by tyto okolnosti vnitrostátní orgány řádně neprošetřily. Žádný ze stěžovatelů nepředložil tvrzení či důkazy, které by svědčily o tom, že by právě oni z důvodu svého významného postavení či funkce mohli být cílem násilí ze strany Talibanu – první stěžovatel byl toliko řidičem, druhý řadovým překladatelem. Soud proto uzavřel, že k zásahu do práv stěžovatelů vyplývajících z článku 3 Úmluvy by vyhoštěním do Afghánistánu nedošlo.

(iii) Oddělené stanovisko

K rozsudku připojila nesouhlasné stanovisko soudkyně Kalaydjieva. Poukázala na skutečnost, že situace v Afghánistánu se dále vyvíjí. Přestože humanitární situace v zemi původu může v případech vyhoštění zavdat příčinu porušení článku 3 Úmluvy jen ve výjimečných případech (viz např. N. proti Spojenému království, č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008), sama skutečnost, že k aktuálnímu datu chybí v této souvislosti zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, neznamená, že v případě stěžovatelů by k porušení článku 3 Úmluvy dojít nemohlo. Naopak informace z jiných zdrojů mnohdy svědčí o opaku. Soud má přitom vždy zvažovat předvídatelné následky navrácení cizince do země původu (viz Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008).