Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 26. března 2013 ve věci č. 33234/07
Valiuliené proti Litvě
Senát druhé sekce Soudu většinou šesti hlasů ku jednomu rozhodl, že způsobem, jakým se orgány činné v trestním řízení postavily k případu stěžovatelky, která byla obětí domácího násilí, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stejnou většinou uzavřel, že není nutné zkoumat, zda došlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života. Jednomyslně rozhodl, že žalovaný stát je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka po té, co jí její partner několikrát zbil, podala soukromou žalobu k okresnímu soudu. Požadovala, aby soud zahájil proti jejímu partnerovi trestní řízení. Okresní soud předal případ státnímu zástupci. Dle policejní vyšetřovatelky důkazy neprokázaly, že obviněný útočil na stěžovatelku. Státní zástupce zrušil její rozhodnutí, protože vyšetřování nebylo důkladné. Policejní vyšetřovatelka zastavila řízení i podruhé. Státní zástupce potvrdil její rozhodnutí, neboť vzhledem ke změně legislativy se stěžovatelka mohla ve věci méně závažného ublížení na zdraví domáhat nápravy v soukromoprávním řízení. V odvolání stěžovatelka uvedla, že vznesla soukromou žalobu již před čtyřmi lety, ale soudce předal případ státnímu zástupci, který protahoval předběžné vyšetřování. V důsledku toho pachatel nebyl dosud potrestán. Náměstek nejvyššího státního zástupce zamítl její odvolání. Stěžovatelka podala další žalobu k okresnímu soudu, přičemž upozornila, že se blíží konec promlčecí lhůty. Okresní soud konečným rozsudkem potvrdil rozhodnutí státního zástupce a zamítl žalobu, protože dle trestního řádu měl státní zástupce možnost, nikoliv povinnost, zahájit předběžné vyšetřování. Případ nevykazoval znaky veřejného zájmu, ani to, že by se stěžovatelka nemohla bránit v soukromoprávním řízení.
V soukromoprávním řízení okresní soud odmítl žalobu jako opožděnou. Stěžovatelka se opět odvolala. Krajský soud přehodnotil zákonné promlčecí lhůty pro stíhání určitých trestných činů, aplikoval na stěžovatelčin případ pětiletou promlčecí lhůtu a dal jí za pravdu. Okresní soud posléze odmítl otevřít předběžné vyšetřování, protože uběhla i tato pětiletá lhůta. Stěžovatelka se odvolala, neboť žalobu podala okamžitě po útoku, a řízení se protahovalo z důvodu pochybení na straně státního zástupce. Krajský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, protože jakýkoliv druh stíhání byl již promlčen.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K aplikovatelnosti článku 3 Úmluvy
Soud v prvé řadě odmítl námitku vlády žalovaného státu, že zranění, která stěžovatelka utrpěla, nebyla natolik závažná, aby se na ně vztahoval článek 3 Úmluvy. V této souvislosti Soud zdůraznil, že není možné opomenout psychický dopad domácího násilí na jeho oběť. Jde naopak o významnou součást tohoto fenoménu. V projednávaném případě stěžovatelce její partner opakovaně vyhrožoval fyzickým násilím a nejméně v pěti případech ji skutečně napadl, čímž jí způsobil zranění. Stěžovatelka nepochybně zažívala pocity strachu a bezmoci. Zacházení se stěžovatelkou tedy bylo dostatečně závažné, aby byl článek 3 Úmluvy aplikovatelný a aby byly aktivovány pozitivní závazky státu z tohoto článku vyplývající.
b) K porušení článku 3 Úmluvy
Soud připomněl, že stát sice nenese podle Úmluvy odpovědnost za jednání soukromých osob, nicméně jeho odpovědnost vyplývá z povinnosti stanovené v článku 1, ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Stát je na základě těchto článků Úmluvy povinen zavést účinnou trestněprávní úpravu, aby zabránil útokům na osobní integritu, a zajistit prevenci, potlačení a potrestání porušení takových ustanovení. Soud nebude posuzovat, zda státní zástupci a vnitrostátní soudy správně aplikovali vnitrostátní trestní právo, ani to, zda měla být stěžovatelčina žaloba projednána státním zástupcem anebo v rámci soukromoprávního řízení. Soud však posoudí, zda stát vyhověl povinnosti postavit před soud pachatele jednání zapovězeného článkem 3 Úmluvy, tedy zda zajistil, aby příslušné orgány neignorovaly takové jednání a zabezpečily před ním účinnou ochranu.
Pokud jde o litevskou legislativu, ta dle Soudu poskytuje dostatečný rámec k stíhání jednání přičítanému obviněnému.
Soud tedy dále hodnotil, zda vnitrostátní orgány postupovaly ve shodě s těmito procesními ustanoveními, anebo zda způsob aplikace právní úpravy na daný případ byl chybný do té míry, že vedl k porušení článku 3 Úmluvy. Konstatoval, že stěžovatelka vnitrostátním orgánům předložila dostatek informací a důkazů, které vyvolaly podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Okresní soud okamžitě přijal kroky k tomu, aby přivedl obviněného před soud, ale ten se několikrát nedostavil. Do té doby jednaly litevské orgány bez průtahů. Jakmile byl případ předán státnímu zastupitelství, vyšetřování bylo dvakrát zastaveno pro nedostatek důkazů. Státní zástupce zrušil rozhodnutí vyšetřovatelů, protože vyšetřování nebylo dostatečně důkladné. V tomto jednání Soud shledal porušení na straně státu. Státní zástupce navíc vrátil případ do soukromoprávního řízení dva roky poté, co nabyla účinnosti právní úprava, na základě které tak učinil, a to navzdory tomu, že i po novelizaci trestního řádu byl těmto méně závažným ublížením na zdraví přiznán veřejný význam, a nadále mohly být stíhány státním zástupcem. Po zastavení trestního řízení se naplnilo očekávání stěžovatelky, že soukromoprávní žaloba bude opožděná.
Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že jelikož okolnosti případu nebyly projednány kompetentním soudem, nebylo dosaženo cíle zabránění a odrazení pachatele od působení další újmy. Stěžovatelce tedy z důvodu promlčení trestního stíhání, ke kterému došlo z důvodu pochybení státních orgánů, nebyla poskytnuta účinná ochrana před špatným zacházením. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudce Pinto De Albuquerque se v souhlasném stanovisku ztotožnil s výrokem rozsudku, ale nesouhlasil s jeho odůvodněním. Předně poukázal na řadu mezinárodních dokumentů, z nichž dovodil, že domácí násilí je třeba v mezinárodním právu považovat za autonomní porušení lidských práv. Ve sporech týkajících se lidských práv shledává v přístupu k domácímu násilí tři konceptuální překážky. První je, že pozornost je tradičně věnována spíše porušením lidských práv, ke kterým dochází ve veřejné sféře, což znevýhodňuje oběti domácího násilí, které se odehrává v soukromí. Dále pak v některých kulturách se určité jednání toleruje. A konečně, soudy i právní teoretici věnují více pozornosti zajištění práv obhajoby obviněného než obětem. Tyto překážky mohou být překonány pouze tím, že se zruší typické rozdělení věcí na veřejné a soukromé, a státu se stanoví pozitivní povinnosti proti domácímu násilí. Stát má totiž nejenom povinnost předvést obviněného před soud, ale rovněž musí posílit aktivní roli oběti v trestním řízení, zabránit jednotlivcům v páchání a opakování útoků, a poskytnout obětem pomoc (útočiště, posttraumatickou péči). Takové pozitivní povinnosti by měly být uznány jako princip mezinárodního zvykového práva závazného pro všechny státy.
Jedním z problematických aspektů je definice rozsahu povinnosti státu zabránit a chránit před domácím násilím. Dle tzv. Osman-testu (srov. Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek ze dne 28. října 1998) je stát povinen poskytnout jednotlivci ochranu před jednáním jiného jednotlivce jen tehdy, ví-li či má-li vědět o tom, že mu hrozí skutečné a bezprostřední nebezpečí a zároveň je rozumně možné, aby stát přijal opatření, kterými toto nebezpečí odvrátí. V případech domácího násilí by měl být Osman-test prováděn přísněji. Přísnější standard je žádoucí i v prostředí určitých skupin, kde je problém domácího násilí dlouhodobý a rozšířený. Dalším problémem v posuzované věci byla definice věci veřejného zájmu v důsledku legislativních změn. Uvedené pozitivní povinnosti státu neodpovídal ani požadavek, aby oběť vystupovala v rámci soukromoprávního řízení, které vyvolává nesprávný dojem, že násilí mezi členy domácnosti je „soukromou záležitostí“. V souvislosti s povinností státu chránit stěžovatelku soudce poukázal na procesní pochybení vnitrostátních státních orgánů, které řízení protahovaly, a dokonce několikrát pochybily.
Soudkyně Jočiené se v nesouhlasném stanovisku domnívala, že útoky na stěžovatelku nedosahovaly takové intenzity, aby se na případ aplikoval článek 3 Úmluvy. Pakliže Soud posoudil případ podle tohoto článku, měl stěžovatelce přiznat vyšší částku zadostiučinění za nemajetkovou újmu. S ohledem na specifické okolnosti a judikaturu Soudu se měl případ posoudit podle článku 8 Úmluvy.