B.B. A F.B. proti Německu

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 14. března 2013 ve věci č. 18734/09 a 94724/11 – B. B. a F. B. proti Německu

Senát páté sekce Soudu dospěl k závěru, že při rozhodování o zbavení rodičovské zodpovědnosti (oproti rozhodování o vydání předběžného opatření) nebylo dostatečné, pokud soudy vycházely pouze z výpovědí dětí stěžovatelů a neprověřovaly dále věrohodnost těchto výpovědí, a to za situace, kdy existovaly okolnosti zpochybňující pravdivost jimi uváděných tvrzení. Na rozdíl od řízení o vydání předběžného opatření nebyly soudy při rozhodování ve věci samé již v časové tísni, neboť děti se nacházely v bezpečí dětského domova a měly větší prostor zkoumat důvodnost přijímaného opatření. Soud dospěl k závěru, že za těchto okolností a s ohledem na závažné dopady zbavení rodičovské zodpovědnosti na rodinu stěžovatelů nebylo soudní rozhodnutí podloženo dostatečnými důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelů. Z toho důvodu Soud konstatoval, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Dne 23. května 2008 byl obecním úřadem podán k soudu návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti obou stěžovatelů – rodičů dvou nezletilých dětí (dcera, nar. v roce 1996 a syn, nar. 2000). Oba rodiče byli rakouští občané tureckého původu žijící v Německu. Dle informací školy, kterou navštěvovala dcera stěžovatelů, měl stěžovatel obě děti opakovaně fyzicky trestat. Informaci o bití dívky se měla škola dozvědět již v předchozím školním pololetí. Předběžným opatřením z 23. května 2008 okresní soud prozatímně zbavil stěžovatele rodičovské zodpovědnosti k oběma dětem a jejím výkonem pověřil orgán sociálně-právní ochrany dětí (the Youth Office). Orgán sociálně-právní ochrany dítěte následně děti umístil do dětského domova.

V následně zahájeném řízení ve věci samé soud provedl výslech dětí. Děti potvrdily, že stěžovatelé je měli krutě fyzicky trestat, pokud ve škole neměly očekávané výsledky. Stěžovatel měl dceru bít rukou i různými předměty. V předchozích letech jí měl otec bít na chodidla železným prutem. Poté musela nohy vložit do studené vody, aby nebyly patrné stopy po bití. Obdobné skutečnosti měl uvést i syn stěžovatelů. Děti stěžovatelů se nechtěly k rodičům vrátit kvůli obavám z dalšího fyzického násilí.

Na základě provedených výslechů dětí měl okresní soud za dostatečně prokázané podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelů. Výpovědi obou dětí považoval soud za přesvědčivé, a proto nepovažoval za potřebné si k ověření jejich věrohodnosti opatřit znalecký posudek. Odvolací soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako správné. Spolkový ústavní soud se odmítnul ústavní stížností stěžovatelů zabývat bez bližšího zdůvodnění.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Soud nepochyboval, že v daném případě došlo k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, ke kterému došlo na základě zákona a který sledoval legitimní cíl ochrany práv nezletilých dětí. V dalším se proto Soud zaměřil na posouzení otázky, zda přijatá opatření byla „nezbytná v demokratické společnosti“, resp. zda důvody pro jejich přijetí byly „relevantní a dostatečné“.

Podle ustálené judikatury Soud při jejich posouzení přikládá náležitou váhu skutečnosti, že vnitrostátní orgány při svém rozhodování mohly vycházet i z poznatků získaných v bezprostředním kontaktu s dotčenými osobami; úkolem Soudu proto není činnost vnitrostátních orgánů ve věcech týkajících se péče nezletilé nahrazovat a naopak je jim poskytován široký prostor pro uvážení (srov. např. Haase proti Německu, č. 11057/02, rozsudek ze dne 8. dubna 2004). Přísnější požadavky jsou nicméně kladeny na jejich rozhodování týkající se jakýchkoliv omezení práv do budoucna, jako např. omezení práva rodiče na styk s dítětem (srov. např. Elsholz proti Německu, č. 25735/94, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000). Soud rovněž připomněl, že chybný úsudek či rozhodnutí vnitrostátních orgánů ve věcech péče o dítě samo o sobě neznamená porušení článku 8 Úmluvy. S ohledem na skutečnost, že úkolem vnitrostátních orgánů je ochrana práv dítěte, nelze je činit odpovědnými pokaždé, když se zprvu důvodné obavy o bezpečnost a zdraví dítěte ukáží následně jako liché (srov. R. K. a A. K. proti Spojenému království, č. 38000/05, rozsudek ze dne 30. září 2008). Postup vnitrostátních orgánů je proto třeba hodnotit na základě informací, které měly k dispozici v době svého rozhodování.

Z toho důvodu Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci měl vnitrostátní soud v dané věci na základě (zprvu) věrohodných tvrzení dostatečné důvody pro vydání předběžného opatření, kterým byly děti s okamžitou platností odebrány z rodiny, kde jim mělo hrozit další špatné zacházení. Z toho důvodu vydáním předběžného opatření nebyl porušen článek 8 Úmluvy.

Soud se dále zabýval rozhodnutími vnitrostátních soudů vydanými ve věci samé, kterými byli stěžovatelé s konečnou platností zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Shledal, že soudy při svém rozhodování vycházely výlučně z obsahu výpovědí nezletilých dětí. K dispozici přitom neměly žádný objektivní důkaz o násilí na dětech. Naproti tomu stěžovatelé soudům předložili potvrzení od lékařky dětí, která syna stěžovatelů při několika příležitostech prohlížela a nezaznamenala jakékoliv známky špatného zacházení. Stěžovatelé uváděli, že jejich děti měly pravidelnou školní docházku a rovněž se účastnili školních aktivit. V řízení nebyla ani nijak zpochybňována skutečnost, že dcera stěžovatelů měla silně rozvinutou představivost. Výše uvedené skutečnosti měly podle názoru Soudu vést k pochybnostem o věrohodnosti dětmi uváděných tvrzení. Soud v této souvislosti připomněl, že vnitrostátní soudy při rozhodování ve věci samé již nebyly v časové tísni, neboť děti se nacházely v bezpečí dětského domova. Z toho důvodu Soud dospěl k závěru, že za těchto okolností a s ohledem na závažné dopady zbavení rodičovské zodpovědnosti na rodinu stěžovatelů, nebylo soudní rozhodnutí podloženo dostatečnými důvody pro zbavení stěžovatelů rodičovské zodpovědnosti. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.