ZARZYCKI proti Polsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 12. března 2013 ve věci č. 15351/03 – Zarzycki proti Polsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že nebylo porušeno právo stěžovatele, který má amputována obě předloktí, nebýt podroben ponižujícímu zacházení (článek 3 Úmluvy), když vyhodnotil podmínky jeho vazby a následného výkonu trestu odnětí svobody jako adekvátní jeho zdravotnímu postižení. Soud odmítl jeho námitky týkající se nezákonného zbavení osobní svobody a práva na spravedlivý proces.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, který v důsledku nehody přišel o obě předloktí a byl uznán jza zdravotně postiženého prvního stupně, jehož stav vyžaduje nutnou asistenci jiné osoby, byl v červnu 2002 vzat do vyšetřovací vazby pro podezření ze spáchání několika trestných činů. V průběhu vazby, která trvala do února 2003, byly opakovaně zamítnuty jeho žádosti o propuštění opřené o jeho zdravotní postižení.

V průběhu pobytu ve věznicích stěžovatel opakovaně namítal, že podmínky nebyly přizpůsobeny jeho zdravotnímu postižení a specifickým potřebám a vězeňský personál mu nevěnoval speciální péči. V době výkonu trestu mu vězeňská správa pomáhala vyřídit žádost o protézy. Stěžovatel odmítl základní, mechanické protézy. Vězeňská správa mu proto pomáhala s žádostí o biomechanické (kinetické) protézy, u nich však stěžovatel odmítl doplatit rozdíl ceny oproti mechanickým protézám. V červenci 2003 byl stěžovatel propuštěn z výkonu trestu, aby mohl vyhledat ortopedickou péči mimo vězeňský systém. Vnitrostátní soud přitom prohlásil, že ačkoli stěžovatelovo postižení jej nečiní nezpůsobilým pro pobyt ve vězení, činí mu přece jen určité obtíže. Na svobodě obdržel základní mechanické protézy a podstoupil nezbytnou fyzioterapii. Po uplynutí doby, na kterou měl přerušen trest, se stěžovatel do vězení nevrátil, byl zadržen a předán zpět k výkonu trestu. V listopadu 2004 bylo shledáno, že stav stěžovatele nevyžaduje další rehabilitaci a trénink. Se základními mechanickými protézami je schopný zvládat jednoduché každodenní úkony jako jídlo a čištění zubů. Tyto protézy nicméně neumožňují jemnější manipulaci, která je nezbytná např. při mytí, oblékání malých částí oděvu, holení nebo použití toalety. V dubnu 2005 vězeňský lékař vydal dvě lékařské zprávy, podle nichž stěžovatel vzhledem k povaze jeho postižení nemůže mít ve vězení zajištěnu odpovídající péči a léčbu. Následné prověřování jeho zdravotního stavu bylo uzavřeno tak, že stěžovatelovo postižení nevyžaduje lékařskou péči, nicméně jako osoba s prvním stupněm postižení vyžaduje každodenní asistenci jiné osoby. Stěžovatel byl přesto shledán způsobilým k pobytu ve vězení, protože se svému postižení velmi dobře přizpůsobil.

Stěžovatel v průběhu svého zadržení a následného výkonu trestu odnětí svobody opakovaně podával stížnosti vězeňské správě i žaloby k národním soudům, ve kterých poukazoval na to, že s ohledem na své postižení nemůže být vězněn, ledaže by mu byla poskytnuta speciální péče. Jeho stížnostem či žalobám nebylo vyhověno.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K namítanému porušení článku 3 Úmluvy

Soud připomněl, že pro to, aby bylo možné podřadit špatné zacházení pod článek 3 Úmluvy, musí dosáhnout určité míry závažnosti. Tato minimální míra závažnosti je relativní a závisí na okolnostech konkrétního případu, jako je trvání špatného zacházení, jeho fyzické a psychické důsledky, v některých případech pak pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz mezi jinými Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 91; Price proti Spojenému království, č. 33394/96, rozsudek ze dne 10. července 2001, § 24; a Enea proti Itálii, č. 74912/01, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 55). Soud považuje určité zacházení za ponižující ve smyslu článku 3 Úmluvy, jestliže vzbuzuje v oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou způsobilé ji ponížit. Utrpení a ponížení přitom musí v každém případě překračovat prvky utrpení a ponížení spojené s předmětnou formou zákonného opatření či trestu. Z článku 3 Úmluvy nevyplývá povinnost propustit vězněné nebo umístit je do civilní nemocnice, jsou-li nemocní, ačkoli to přináší obtíže při zacházení s nimi. Vyplývá z něj však povinnost státu zajistit, aby osoby byly drženy v podmínkách slučitelných s lidskou důstojností, aby jim způsoby a metody výkonu trestu nepůsobily úzkost a strádání překračující nevyhnutelnou úroveň utrpení vlastní odnětí svobody a aby praktické potřeby uvězněných, jejich zdraví a prospívání bylo zajištěno odpovídajícím způsobem (viz Kudła, citováno výše, § 92 – 94). Pokud se státní orgány rozhodnout uvěznit osobu se zdravotním postižením, měly by jí zajistit péči a podmínky odpovídající jejím zvláštním potřebám z takového postižení plynoucím (viz Price, citováno výše, § 30 a Farbtuhs proti Lotyšsku, č. 4672/02, rozsudek ze dne 2. prosince 2004, § 56). V obdobných případech Soud musí zvažovat tři faktory při hodnocení, zda trvající věznění stěžovatele je slučitelné s jeho zdravotním stavem. Jsou to: (a) vězňova kondice, (b) kvalita poskytované péče a (c) posouzení, zda může trvat stěžovatelovo věznění vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Při aplikaci výše uvedených principů Soud již vyslovil závěr, že uvěznění osob trpících vážným zdravotním postižením v podmínkách nevyhovujících jejich zdravotnímu stavu nebo jejich ponechání napospas pomoci spoluvězňů, pokud si chtějí ulevit, umýt se, obléci nebo svléci se, ústí v ponižující zacházení (viz Price, citováno výše, § 30, Engel proti Maďarsku, č. 46857/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 27 – 30; a Vincent proti Francii, č. 6253/03, rozsudek ze dne 24. října 2006, § 94 – 103).

V projednávané věci byl stěžovatel uznán za osobu vyžadující asistenci s tím, že není soběstačný a způsobilý pobytu ve vězení, i když mechanické protézy zvýšily jeho samostatnost. Přesto podle lékařů nemohl ve vězení dosáhnout adekvátní péče kvůli povaze svého postižení.

V prvním období přijaly příslušné orgány určitá opatření k zajištění péče odpovídající stěžovatelovým specifickým potřebám. Byl zvážen jeho převoz do specializovaného zdravotnického zařízení, avšak ukázalo se, že není potřeba lékařské péče, ale určitých úlev či zvýhodnění v rámci pobytu ve vězení (mohl se sprchovat šestkrát týdně, byl vyňat z obvyklých denních povinností, jako je úklid cely, a byly mu povoleny delší a častější rodinné návštěvy). Navíc orgány stěžovateli aktivně pomáhaly při snaze získat mechanické a později biomechanické protézy. Když se ukázalo, že navzdory jejich úsilí nebude moci stěžovatel získat bio-mechanické protézy, byl dočasně propuštěn z výkonu trestu, aby si mohl zajistit ortopedickou péči mimo vězeňský systém.

Během druhého pobytu ve vězení používal stěžovatel mechanické protézy, které mu umožnily zvládnout některé potřebné denní úkony, ne však všechny. Vězeňská správa však zajistila fyzioterapeuta, jehož pomoc však stěžovatel bez upřesnění důvodu odmítl.

Během obou pobytů ve věznici zajistila vězeňská správa pomoc stěžovateli prostřednictvím jeho spoluvězňů. Dle Soudu proto není možné říci, že stát rezignoval na svůj závazek zajistit stěžovateli odpovídající péči a ponechal jej zcela napospas dobré vůli jeho spoluvězňů (srov., a contrario, D. G. proti Polsku, č. 45705/07, rozsudek ze dne 12. února 2013, § 45).

Soud dále přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelův stav nevyžadoval specializovanou péči, pro kterou by byl nutný ošetřovatelský výcvik. Stěžovatel byl z větší části soběstačný, zejména poté, co obdržel protézy; nutná pomoc byla omezena na mytí a oblékání vyžadující jemnější manipulaci.

Soud připomněl, že opakovaně kritizoval systém zajištění pomoci při rutinních úkonech osobám se zdravotním postižením prostřednictvím spoluvězňů, a to i v případě, kdy tak činili dobrovolně a dokonce i v případě, kdy byla taková pomoc poskytnuta jen ojediněle z důvodu uzavření vězeňské ošetřovny (viz Farbtuhs proti Lotyšsku, citovaný výše, § 60), avšak v projednávané věci jej zvláštní okolnosti vedly k jinému závěru.

Dle Soudu též umožněním stěžovateli sprchovat se šestkrát týdně vězeňské orgány adekvátně reagovaly na jeho speciální potřeby, zejména zajištění hygieny po použití toalety (srov., a contrario, Price proti Spojenému království, citovaný výše, § 28 – 30; a Melnītis proti Lotyšsku, č. 30779/05, rozsudek ze dne 28. února 2012, § 75).

Konečně, ke stěžovatelově námitce, že státní orgány selhaly při zajištění protéz, Soud konstatoval, že příslušné orgány aktivně pomáhaly stěžovateli s jeho žádostmi o zajištění nejprve mechanických a poté biomechanických protéz. Pokud stěžovatel namítal, že biomechanické protézy nejsou zcela hrazeny ze zdravotního pojištění, nejedná se o systémovou vadu zdravotního pojištění při zajišťování ortopedické či protetické péče vězňům bez jakýchkoli finančních prostředků. Podle polského práva totiž každý pacient žádající biomechanické protézy obdrží pouze limitovaný příspěvek a zbylou částku musí uhradit ze svých zdrojů. Stát tedy neporušil článek 3 Úmluvy tím, že stěžovateli nezajistil plnou úhradu biomechanických protéz.

Soud uzavřel, že vězeňská správa postupovala vůči stěžovateli proaktivně a zjistila mu pravidelnou asistenci odpovídající jeho zvláštním potřebám. Stěžovatel tedy s ohledem na výše uvedené nebyl vystaven zacházení, které by překročilo mez závažnosti, aby mohlo být považováno za ponižující zacházení. K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.

b) K dalším neúspěšným námitkám

Soud zamítl stížnost v části namítající nezákonné zatčení a nepřiměřeně dlouhou dobu zadržení ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy jako opožděnou. V části namítající porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy Soud stížnost zamítl pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy.

(iii) Oddělená stanoviska

K rozsudku připojili oddělená stanoviska soudkyně Ziemele a Kalaydjieva, které nesouhlasily s hodnocením, že systém, ve kterém je stěžovateli zajištěna pro něj nezbytná asistence prostřednictvím jeho spoluvězňů, je odpovídajícím opatřením s ohledem na jeho zdravotní postižení. Obě soudkyně neshledaly v daném případě takové skutkové okolnosti, které by jej odlišily od případu Farbtuhs proti Lotyšsku, ve kterém Soud konstatoval, že ani asistence zajišťovaná spoluvězni na bázi dobrovolnosti není dostatečným zajištěním péče tak, aby nebylo možno shledat porušení článku 3 Úmluvy.