RAW A OSTATNÍ proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 7. března 2013 ve věci č. 10131/11 – Raw a ostatní proti Francii

Senát páté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že francouzské orgány selhaly při vymáhání rozhodnutí o navrácení nezletilých dětí matce do Velké Británie a tím porušily právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). S ohledem na konstatované porušení přiznal Soud stěžovatelům společně náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovateli jsou britská občanka Samantha Raw a dvě z jejich tří dětí - A. a C. První stěžovatelka se v roce 1999 odloučila od otce dětí D. a A., se kterým žila ve Francii (otcem třetího dítěte C. byl jiný muž), v roce 2001 se s dětmi přestěhovala do Velké Británie a téhož roku se rozvedla. Po rozvodu děti zůstaly v péči matky, přičemž otci bylo přiznáno právo styku. V prosinci 2008 trávily D. a A. vánoční prázdniny u otce ve Francii. Ten se dne 28. prosince 2008 obrátil na místní policii s tvrzením o týrání dětí, jejich strachu z návratu do Velké Británie, problémy ve škole a výhružkami syna D., že v případě návratu si ublíží nebo napadne matku. Na základě těchto tvrzení svěřil francouzský soud předběžným opatřením děti do péče otce. Paní Raw se následně obrátila na britské soudy. Vrchní soud dne 9. ledna 2009 vydal rozsudek, ve kterém konstatoval nezákonnost zadržení dětí otcem a vydal příkaz k jejich navrácení. Paní Raw na základě rozsudku kontaktovala britské úřady se žádostí o výkon rozhodnutí podle nařízení Brusel II bis a Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Po kontaktování ze strany britských orgánů vydal francouzský soud dne 2. února 2009 rozhodnutí o vrácení D. a A. do Velké Británie, přičemž toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Dovolání, podané otcem, bylo zamítnuto. Na 4. června 2009 úřady sjednaly mediační schůzku dětí s matkou, v průběhu které se D. pokusil matku napadnout, A. s pláčem setkání odmítl a obě děti musely být po pokusu o schůzku hospitalizovány. Po neúspěšné schůzce sice docházelo ke komunikaci mezi britskými a francouzskými orgány, nebyly však podniknuty žádné konkrétní kroky vedoucí k navrácení dětí. K výkonu rozhodnutí došlo až v prosinci 2010, kdy A. tajně kontaktoval přes sociální síť matku, která ho následně, rovněž tajně, vyzvedla a odvezla do Velké Británie. Na D. se již Haagská úmluvu nevztahuje, vzhledem k tomu, že dosáhl věku 16 let a nadále žije s otcem ve Francii.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé před Soudem namítali porušení článku 8 Úmluvy, které spočívalo v pochybení francouzských orgánů zajistit navrácení dětí D. a A. k matce do Velké Británie. Soud tak musel posoudit, zda francouzské orgány přijaly všechna opatření, která od nich bylo možné rozumně požadovat (srov. též např. Ignaccolo Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96, rozsudek ze dne 25. ledna 2000).

Soud zdůraznil, že francouzské orgány na začátku postupovaly rychle. Jako adekvátní označil i postup, kdy orgány čekaly, až se vyřeší otázka aplikace článku 13 Haagské úmluvy (v daném případě bude vyřešeno otázka existence vážného nebezpečí, že návrat by nezletilé vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace). Navíc po rozsudku odvolacího soudu z dubna 2009 využily různé metody, aby přesvědčily otce ke spolupráci a navrácení dětí matce. Soud shledal pochopitelným i to, že po neúspěšném mediačním setkání francouzské státní zastupitelství nepřistoupilo k nucenému návratu dětí matce. Po tomto setkání komunikace mezi britskými a francouzskými orgány pokračovala, postupně však docházelo k omezení aktivit směřujícím k výkonu rozhodnutí spočívajícím v návratu dětí matce. Mezi podzimem 2009 a dubnem 2010, kdy byl otec neúspěšně pozván na setkání, nedošlo v podstatě k žádným pokusům o výkon rozsudku. Soud nezpochybňoval rozhodnutí francouzských orgánů prioritně aplikovat přístup založený na spolupráci a vyjednávání. I samotná Haagská úmluva klade v článku 7 důraz na smírčí řešení podobných případů. Soud nevystavil kritice ani rozhodnutí státního zastupitelství nepřistoupit k násilnému výkonu rozsudku. Navzdory tomu ale konstatoval, že vůči otci mohly být uplatněny kroky donucovací povahy. V tomto ohledu je nepochopitelné, proč francouzské orgány nijak nereagovaly na stížnost paní Raw z března 2009, kdy bylo zřejmé, že spolupráce a vyjednávání nepovedou k návratu dětí matce. Soud si byl vědom skutečnosti, že problémy, kterým francouzské orgány čelily, byly způsobené postojem samotných dětí, jež jednoznačně odmítly návrat k matce. Jejich postoj ale nebyl bezpodmínečně neměnný. Soud dále poznamenal, že i když musí být stanovisko dětí při postupu dle Haagské úmluvy a nařízení Brusel II bis bráno v potaz, jejich námitky nejsou nevyhnutně dostačující pro zamezení návratu. Soud tedy uzavřel, že francouzské orgány nevyužily všechna opatření, která po nich mohla být rozumně požadována pro ulehčení výkonu rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o porušení článku 8 Úmluvy.

(iii) Oddělená stanoviska

Soudkyně Nußberger zaujala částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko, ve kterém se přiklonila k názoru francouzské vlády poukazujícího na nepřijatelnost stížnosti ohledně druhého a třetího stěžovatele z důvodu použití dětí jako nástroje ve sporech rodičů. Nesouhlasné stanovisko zaujal i soudce Lemmens, který se také přiklonil k nepřijatelnosti stížnosti ohledně stěžovatele C., který nebyl ve sporu přímo zainteresovaný a dále se nepřiklonil k názoru většiny ohledně porušení článku 8 Úmluvy. Prohlášení o hlasování proti konstatování porušení článek 8 Úmluvy a proti přiznání náhrady nemajetkové újmy připojil i soudce Zupančič.