LASHIN proti Rusku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 22. ledna 2013 ve věci č. 33117/02 – Lashin proti Rusku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že zbavením stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, řadou procesních pochybení v příslušném řízení a nemožností stěžovatele podat sám návrh na vrácení způsobilosti došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 Úmluvy). Soud dále shledal, že v souvislosti s nedobrovolnými hospitalizacemi stěžovatele v psychiatrické léčebně došlo k porušení jeho práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy). Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 25 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel trpí schizofrenií diagnostikovanou poprvé v roce 1987, pro kterou byl opakovaně hospitalizován v oblastní psychiatrické klinice v Omsku. V roce 2000 podstoupil vyšetření zdravotního stavu, které potvrdilo diagnózu a na jehož základě byl v létě 2000 zbaven způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem byl ustanoven jeho otec. V říjnu 2000 se s pomocí své dcery a otce pokusil poprvé zahájit řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům, odmítl však podstoupit vyšetření na psychiatrické klinice v Omsku, jejímž doktorům nedůvěřoval s ohledem na předchozí hospitalizace. Jeho právní status proto zůstal nezměněn. O rok později jeho otec jako opatrovník opětovně požádal o navrácení způsobilosti k právním úkonům a současně žádal, aby vyšetření zdravotního stavu neprováděla nemocnice v Omsku. Jeho požadavku nebylo vyhověno. V prosinci 2002 se Rada pro opatrovnictví omské oblasti rozhodla odebrat opatrovnictví stěžovatele jeho otci a ustanovila opatrovníkem oblastní psychiatrickou léčebnu v Omsku, a to bez slyšení stěžovatele či jeho otce. Současně panel tří lékařů z této nemocnice rozhodl, že stěžovatel by měl zůstat hospitalizován. Přes svůj nesouhlas a opakované protesty byl stěžovatel hospitalizován, a to až do prosince 2003. Do té doby byly jeho pokusy, pokusy jeho otce i dcery o propuštění z nemocnice a navrácení způsobilosti k právním úkonům neúspěšné. Teprve v říjnu 2003 byla opatrovnicí ustanovena dcera stěžovatele.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K namítanému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel v prvé řadě tvrdil, že jeho právo na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy bylo porušeno v rámci řízení, ve kterém se pokoušel získat zpět způsobilost k právním úkonům. Dále namítal, že po prosinci 2002, kdy se jeho opatrovníkem stala oblastní psychiatrická léčebna v Omsku, neměl žádnou možnost, jak o navrácení způsobilosti k právním úkonům usilovat.

Ke stěžovatelově námitce týkající se řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům Soud v prvé řadě uvedl, že vnitrostátní soud odmítl navrátit stěžovateli způsobilost k právním úkonům, aniž by ho viděl či vyslechl. Přitom v řízení tohoto typu není jedinec pouze stranou, jíž se řízení týká, ale přímo hlavním objektem soudního přezkumu (viz. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011, § 83). I v takových případech jsou sice možné výjimky z osobní přítomnosti u soudu (viz např. Berková proti Slovensku, č. 67149/01, rozsudek se dne 24. března 2009, § 138 a násl.), nicméně taková výjimka připadá v úvahu pouze po pečlivém zvážení. V projednávaném případě vnitrostátní soud jen prohlásil, že stěžovatelova přítomnost by mohla být na újmu jeho zdraví, což však nijak nevysvětlil a stěžovatelův zdravotní stav blíže neprověřoval. Soud nenašel žádný důvod pro vyloučení přítomnosti stěžovatele před vnitrostátním soudem a zdůraznil, že pouhá skutečnost, že stěžovatel trpí schizofrenií, není pro takový postup dostačující.

Druhým namítaným procesním pochybením bylo odmítnutí stěžovatelova požadavku na nové psychiatrické přezkoumání jeho zdravotního stavu za situace, kdy od posledního přezkumu uplynul více než rok a půl a nic nenaznačovalo tomu, že by stěžovatelův stav byl nezvratný. Vnitrostátní soud byl proto dle Soudu povinen opatřit si k rozhodnutí o způsobilosti stěžovatele aktuální zdravotní posudek, a to posudek, který by byl vypracován neutrálním lékařem bez vazeb na léčebnu, ve které byl stěžovatel nedobrovolně hospitalizován. To se však v projednávaném případu nestalo.

Soud uzavřel, že tím, že vnitrostátní soud rozhodl o stěžovatelově způsobilosti k právním úkonům, aniž by stěžovatele osobně vyslechl či alespoň shlédl, a aniž by měl k dispozici aktuální zdravotní posudek vypracovaný nestranným lékařem, je jeho rozhodnutí nejen nespolehlivé, ale především jeho postupem došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Ohledně samotného rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům Soud připomněl, svou ustálenou judikaturu, dle níž ani existence závažné psychické poruchy nemůže být jediným důvodem pro zbavení způsobilosti právním úkonů v celém rozsahu (srov. Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008). V projednávaném případě nebyl prokázán žádný násilný incident, sebepoškozující nebo jinak hrubě nezodpovědné jednání stěžovatele od roku 1996, ani to, že by stěžovatel byl zcela neschopný péče o sebe. Úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům tak bylo nepřiměřeným opatřením. I v tomto ohledu tedy došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

K druhé námitce stěžovatele na poli článku 8 Úmluvy, tedy že po té, kdy se jeho opatrovníkem stala oblastní psychiatrická léčebna v Omsku, neměl žádnou možnost usilovat o navrácení způsobilosti k právním úkonům, Soud připomněl, že v převážné většině případů, kdy je schopnost osoby rozumného vnímání a jednání narušena psychickou nemocí, se její situace může změnit. Proto Zásady právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob přijaté Výborem ministrů dne 23. února 1999 doporučením č. R (99) 4 doporučují pravidelné přehodnocování stavu takových osob. Obdobný požadavek vyplývá též z čl. 12 odst. 4 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Soud dále poukázal na svá zjištění učiněné ve věci Stanev proti Bulharsku (č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012), že je evropským trendem zajistit osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům přímý přístup k soudu za účelem žádosti o navrácení způsobilosti. Jelikož ruské právo nezakotvovalo ani automatický pravidelný přezkum ani možnost pro osobu zbavenou způsobilosti žádat o její vrácení, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

b) K namítanému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel tvrdil, že jeho hospitalizace v psychiatrické léčebně v letech 2002 – 2003 byla v rozporu s článkem 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

Soud shledal, že před 20. prosincem 2002 nebyla stěžovatelova nedobrovolná hospitalizace nařízena v „souladu s řízením stanoveným zákonem“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, jelikož léčebna nedodržela zákonnou lhůtu k podání návrhu na zahájení soudního řízení a ani soud nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě.

V období po 20. prosinci 2002 bylo dle vnitrostátního práva na hospitalizaci stěžovatele pohlíženo jako na dobrovolnou, jelikož jeho opatrovník, daná psychiatrická léčebna, s ní vyslovila souhlas. Z okolností případu je ale dle Soudu zřejmé, že stěžovatel byl i nadále držen v léčebně proti své vůli a byl tak stále zbaven svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Samotná skutečnost, že změna opatrovníka stěžovatele zbavila všech záruk soudního přezkumu zbavení svobody je dle Soudu v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Soud však považoval za nutné i konstatovat, že byť obvykle nepřezkoumává závěry lékařů, jejichž odbornost a nestrannost nebyla zpochybněna a kteří danou osobu osobně vyšetřili, projednávaný případ je odlišný. Závěry lékařů v projednávané věci totiž nepřezkoumal vnitrostátní soud a především jejich neutralita je pochybná (hlavním důvodem stěžovatelova zbavení osobní svobody byly jeho nesčetné stížnosti na tyto lékaře) a jejich závěry nejsou dostatečně konkrétní.

c) K namítanému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Soud konečně konstatoval, že jelikož zákonnost stěžovatelovy nedobrovolné hospitalizace nebyla ani pravidelně soudem přezkoumávána z úřední povinnosti, ani stěžovatel neměl sám možnost podat návrh na zahájení soudního přezkumného řízení, došlo i k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.