KARABET A OSTATNÍ proti Ukrajině

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 17. ledna 2013 ve věcech č. 38906/07 a 52025/07 – Karabet a ostatní proti Ukrajině

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, neboť stěžovatelé byli při bezpečnostní operaci ve věznici podrobeni mučení a jejich oznámení o mučení nebylo řádně prošetřeno. Soud dále rozhodl, že nevrácením všech osobních potřeb, které jim byly zabaveny, porušila vězeňská správa jejich právo na pokojné užívání majetku podle článku 1 Protokolu č. 1. Soud proto každému úspěšnému stěžovateli přiznal částku 25 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovateli bylo 18 ukrajinských vězňů, kteří byli umístěni ve věznici Izyaslav, ve které se účastnili hladovky na protest proti podmínkám ve věznici. Následně vězeňská správa provedla bezpečnostní operaci, které se účastnili i příslušníci speciálních jednotek a která spočívala v prohlídce prostor věznice a v osobní prohlídce skupiny 41 vězňů, kteří byli považováni za organizátory hladovky. Bezprostředně poté byli tito vězni přemístěni do jiného zařízení, a to bez možnosti vzít si s sebou své osobní potřeby. Oficiální zpráva o bezpečnostní operaci uvedla, že proti osmi vězňům byla použita opatření s použitím fyzické síly (včetně dvou nynějších stěžovatelů). Zprávy nezaznamenala žádné stížnosti ze strany vězňů.

Stěžovatelé namítají, že v průběhu operace i po ní byli brutálně biti maskovanými bezpečnostními důstojníky i vězeňskou stráží, někteří až do omdlení. Dále byli nepřípustně těsně spoutáni, museli se vysvléci do naha a zaujmout ponižující pozice, byli přemísťováni v přeplněném voze, bylo jim odpíráno jídlo i pití a byli vystaveni nízkým teplotám bez přiměřeného oblečení. Nebyla jim poskytnuta žádná lékařská pomoc. Následně po bezpečnostní operaci si mnozí příbuzní vězňů, kteří neměli žádné informace o místě jejich pobytu, stěžovali k různým státním orgánům včetně veřejného ochránce práv, státního žalobce, vězeňské správy na špatné zacházení s vězněnými a jejich svévolný převoz. ¨

Osm dní po operaci oblastní státní zástupce hovořil se sedmi ze stěžovatelů, a podle jejich vyjádření je zrazoval od podávání stížností. Současně byli prohlédnuti soudním lékařem. Ten konstatoval, že dva z nich mají na hýždích modřiny, které mohly být způsobeny gumovými obušky, u ostatních nekonstatoval žádná vnější poranění. Státní žalobce následně inicioval zahájení disciplinárního řízení vůči řediteli Izyaslavské věznice, neboť byl povinen státnímu zástupci předem oznámit bezpečnostní operaci, což neučinil. Státní zástupce současně odmítl zahájit trestní stíhání příslušníků vězeňské správy a jiných jednotek účastnících se operace. Vyšetřování operace bylo sice ještě několikrát znovu otevřeno, ale bez výsledku.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K namítanému porušení článku 3 Úmluvy

Soud úvodem připomněl obecné principy v případě, kdy někdo hájitelným způsobem tvrdí, že byl podroben špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Je povinností státu v takovém případě zajistit účinné vyšetřování věci, přičemž se však nejedná se o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Vyšetřování nicméně musí být adekvátní, tedy dostatečně důkladné – příslušné orgány musí vyvinout skutečnou snahu zjistit, co se stalo a nesmějí činit unáhlená či nepodložená rozhodnutí. Musí podniknout všechny přiměřené kroky, které jsou jim dostupné k tomu, aby zajistily důkazy, mj. výpovědi očitých svědků, soudní lékařské posudky apod. Vyšetřování musí dále být vedeno nezávislým orgánem, rychle a pod dostatečnou kontrolou veřejnosti (srov. např. Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998).

K důkladnosti Soud v projednávané věci uvedl, že kdykoli jsou vězněné osoby zraněny v důsledku zásahu speciálních sil, je povinností státu zajistit bezprostřední a komplexní lékařskou prohlídku a ošetření. Důkladná lékařská prohlídka je základní zárukou proti špatnému zacházení (viz např. Akkoç proti Turkey, č. 22947/93 a 22948/93, rozsudek ze dne 10. října 2000, § 55 a 118). V projednávaném případě byla vyšetřena pouze část vězňů přemístěná do Khmelnytskyy centra pro předběžné zadržení. Lékař nebyl informován o důvodech vyšetření a sám ani neprojevil žádnou snahu zjistit tyto důvody. Stěžovatelé jako vězni přitom byli při svých stížnostech zcela závislí na tom, jaké důkazy o opodstatněnosti stížností jim zajistí příslušné orgány. V daném případě státní zástupce netrval na lékařské prohlídce všech stěžovatelů, nevyslechl stěžovatele bez přítomnosti vězeňského personálu, nezarazila ho ani potvrzená zranění u jednoho stěžovatele, který sice odmítl špatné zacházení, ale odmítl také jakkoliv vysvětlit jejich příčinu. Soud shledal následující významná opomenutí narušující spolehlivost a účinnost vyšetřování: neúplnost a povrchnost lékařské prohlídky, neschopnost zajistit stěžovatelům bezpečí, pokud jde o obavy z odvety a zastrašování a formální a pasivní přístup státního zástupce. Vyšetřování tak nebylo možno považovat za důkladné.

K nezávislosti vyšetřování Soud uvedl, že postavení státního zástupce podle ukrajinského práva neskýtá dostatečné záruky nezávislosti a nestrannosti, zejména s ohledem na skutečnost, že s vězeňskými orgány, které byly do událostí zapojeny, denně společně vykonával nad danými věznicemi dozor. Navíc řada stížností stěžovatelů byla zamítnuta již správou věznice, která byla přímo zapojená do událostí, jež byly předmětem stížností. Vyšetřování proto nebylo možno považovat za nezávislé.

Vyšetřování nebylo rovněž provedeno rychle, byť již dva týdny po události státní zástupce zamítl stížnosti vězňů jako neopodstatněnou. To sice může budit dojem rychlé reakce, ale pokud je vyšetřování neúplné, povrchní, oběti mají důvod k obavám a odmítnutí jakéhokoliv provinění potenciálními pachateli je bráno jako fakt, nelze mluvit o snaze rychle stížnosti vyšetřit, ale spíše o snaze rychle najít důvod pro ukončení šetření.

Co se týká umožnění kontroly ze strany veřejnosti, právník stěžovatelů obdržel pouze kopii rozhodnutí, jímž státní zástupce zamítl návrh na zahájení trestního stíhání pro špatné zacházení s vězni. Nebylo dokázáno, že by jakákoliv rozhodnutí v dané věci byla doručena přímo stěžovatelům. Ačkoli o události byla informována i veřejná ochránkyně práv, nepřijala žádné kroky, pouze ve své zprávě parlamentu odsoudila nasazení speciálních sil ve věznicích. Rovněž odpovědi jiných státních orgánů na dotazy nevládních organizací byly pouze formální. Vyšetřování tak postrádalo efektivní veřejnou kontrolu.

Soud proto dospěl k závěru, že vyšetřování nebylo důkladné, nezávislé, postrádalo pohotovost i možnost veřejné kontroly. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procedurální části.

K samotnému špatnému zacházení Soud zopakoval, že v článku 3 je zakotvena jedna ze základních hodnot demokratické společnosti. I v nejtěžších okolnostech, jako je boj proti terorismu a trestné činnosti, Úmluva zakazuje mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání, a to bez ohledu na chování oběti (viz např. Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 119, Ea Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 127). Obvinění ze špatného zacházení musí být doloženo odpovídajícími důkazy. Tam, kde se události zcela nebo z velké části odehrávají pod dohledem příslušných úřadů, jako v případě vězněných osob, jsou zranění, která tyto osoby během věznění utrpí, podezřelá. Důkazní břemeno pak spočívá na úřadech, které musí podat uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení (srov. např. Salman proti Turecku, č. 21986/93, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 100). Pro oběti je velmi obtížné doložit obvinění ze špatného zacházení, pokud jsou izolovány od okolí, bez přístupu k lékaři, právníkovi a bez rodiny či přátel, kteří by mohli poskytnout podporu a pomoci se shromažďováním důkazů.

V projednávaném případě bylo za nespornou skutečnost vzato provedení bezpečnostní operace v Izyaslavské věznici za účasti jednotky speciálních sil bez zákonem požadovaného dozoru státního zástupce. Pokud šlo o použití síly, Soud shledal nesporným, že čtvrtý a osmnáctý stěžovatel spolu s dalšími vězni utrpěli poranění po použití obušku a pout. Dalším faktem bylo spěšné přemístění jednačtyřiceti vězňů včetně stěžovatelů do jiných vazebních zařízení bez toho, aby měli příležitost sbalit si své osobní potřeby. Hlavním sporným bodem mezi stěžovateli a národními orgány bylo použití násilí příslušníky vězeňské služby a jiných sil při bezpečnostní operaci. Stěžovatelé je obvinili z bezohledného a brutálního násilí a podali detailní a v zásadě shodný popis jednotlivých událostí. Hlavní roli v takovém případě mají lékařské záznamy, ty však Soud v projednávaném případě vyhodnotil jako neúplné, povrchní a nespolehlivé. Musel tedy vyjít z dalších skutečností. Soud vzal v úvahu rozdíl mezi deklarovaným a skutečným cílem bezpečností operace, kdy se potvrdilo, že šlo o reakci na hladovku, ačkoli byla vykazována jako preventivní bezpečnostní opatření bez jakékoli zmínky o protestech vězňů. Dále zohlednil účast příslušníků speciálních jednotek v maskách s tím, že s takovou praxí se setkal již v případě Davydov a ostatní proti Ukrajině (č. 17674/02 a 39081/02, rozsudek ze dne 1 července 2010). Soud vzal v potaz i vyjádření veřejné ochránkyně práv, že praxe používání speciálních jednotek ve věznicích vypovídá o systematickém mučení. Navíc, ačkoli před bezpečnostní operací téměř sto procent vězňů mělo konkrétní stížnosti na správu věznice, po bezpečnostní operaci nebyla podána stížnost žádná. Taková drastická změna postoje během několika hodin je dle Soudu vysvětlitelná pouze nevybíravou brutalitou vůči vězňům. Soud zohlednil i způsob přemístění stěžovatelů do center předběžného zadržení v Khmelnytskyy a v Rivne, při kterém stěžovatelé neměli možnost se připravit, vzít si vhodný oděv a své osobní věci. Takový průběh událostí je spíše možný na pozadí násilí a zastrašování, než jako důsledek plánované bezpečnostní operace, která navíc neodhalila závažnější porušení vězeňských předpisů.

Soud proto považoval za prokázané ve světle Úmluvy, že stěžovatelé byli podrobeni zacházení, na které si stěžovali. Soud si je vědom toho, že v nápravných zařízeních je vždy potenciál k násilí a neposlušnost může rychle přerůst v nepokoje. Použití síly může být v takových případech nezbytné, nesmí však být nepřiměřené (viz Ivan Vasilev proti Bulharsku, č. 48130/99, rozsudek ze dne 12. dubna 2007, § 63). V projednávaném případě se vězeňská správa uchýlila k rozsáhlým násilným opatřením pod záminkou preventivní bezpečnostní operace, která však byla namířena proti organizátorům hladovky. Dle Soudu všichni stěžovatelé byli poraněni na hýždích. Takové bití nemá za cíl překonat fyzický odpor kladený příslušníkům vězeňské správy, ale má odvetný a ponižující charakter. Aby bylo špatné zacházení kvalifikováno jako mučení podle článku 3, musí navíc obsahovat prvek úmyslného nelidského zacházení způsobujícího velmi závažné a kruté utrpení. V projednávaném případě se státní orgány uchýlily k bezdůvodnému násilí, které mělo rozdrtit protestní hnutí a potrestat účastníky pokojné hladovky a v zárodku utlumit případné stížnosti. Stěžovatelé byli podrobeni zacházení, které jim muselo způsobit závažné utrpení a bolest ve smyslu článku 1 Úmluvy Organizace spojených národů proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, i když nevedlo k dlouhodobému poškození jejich zdraví. Za takových okolností Soud konstatoval, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, neboť stěžovatelé byli podrobeni mučení.

b) K namítanému porušení článku 1 Protokolu č. 1

Soud shledal odůvodněnou stížnost, že bylo porušeno právo stěžovatelů na pokojné užívání majetku. Vězni jsou sice omezeni v právu na užívání majetku, zde však došlo k překročení těchto omezení. Protože stěžovatelé prokázali, že k urychlenému a chaotickému přesunu do jiných zařízení došlo, bylo na vládě, aby prokázala, že poté stěžovatelé dostali zpět své osobní potřeby, které oprávněně měli v Izyaslavské věznici. To vláda neučinila, Soud proto konstatoval, že došlo ke ztrátě některých věcí, a tím k nezákonnému zásahu do práva stěžovatelů.