EWEIDA A OSTATNÍ proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 48420/10, 36516/10, 51671/10, 59842/10

Datum: 15.1.2013

Složení senátu: D. T. Björgvinsson, předseda senátu (Island), N. Bratza (Velká Británie), L. Garlicki (Polsko), P. Hirvelä (Finsko), Z. Kalaydjieva (Bulharsko), N. Vučinić (Černá Hora), V. A. De Gaetano (Malta).

[§ 1. – 6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. První stěžovatelka, paní Eweida, se narodila v roce 1951 a žije v Twickenhamu. Druhá stěžovatelka, paní Chaplin, se narodila v roce 1955 a žije v Exeteru. Třetí stěžovatelka, paní Ladele, se narodila v roce 1960 a žije v Londýně. Čtvrtý stěžovatel, pan McFarlane, se narodil v roce 1961 a žije v Bristolu.

8. Okolnosti případu, jak je přednesly strany, mohou být shrnuty následovně:

A. Paní Eweida

9. První stěžovatelka, jež strávila prvních osmnáct let svého života v Egyptě, je praktikující koptská křesťanka. Od roku 1999 pracovala jako členka personálu odbavovací přepážky pro soukromou společnost British Airways Plc (dále jen „BA“).

10. BA požadovaly, aby všichni jejich zaměstnanci, přicházející do kontaktu s veřejností, nosili uniformu. Do roku 2004 tvořila součást dámské uniformy halenka se stojáčkem. V roce 2004 zavedly BA novou uniformu, jejíž součástí byla halenka s rozhalenkou, jež měla být nošena společně s kravatou, která mohla být zastrčená nebo volně uvázaná u krku. Byla vydána také příručka pro nošení, jež určovala detailní pravidla ohledně celé uniformy...

11. Když se v práci hlásil zaměstnanec, jenž na sobě měl doplněk odporující jednotné uniformě, bylo v BA zvykem požádat předmětného zaměstnance, aby dotyčný doplněk sundal, nebo ho v případě nutnosti poslat domů převléknout. Za čas, který zaměstnanec strávil upravováním uniformy, mu nenáležel plat. Co se týká součástí oblečení, jež BA považují za povinně nošené v některých náboženstvích a jež nemohou být skryty pod uniformou, bylo zaměstnancům – sikhům povoleno nosit tmavomodrý nebo bílý turban a v létě viditelně nosit sikhsk ý náramek, pokud dostali povolení nosit košili s krátkým rukávem. Muslimským členkám pozemního personálu bylo povoleno nosit hidžáb (šátek) v barvách schválených BA.

12. Do 20.5.2006 nosila paní Eweida v práci křížek, který byl skrytý pod oblečením. Dne 20.5.2006 se rozhodla začít nosit křížek otevřeně na důkaz své oddanosti víře. Když toho dne dorazila do práce, její nadřízený ji požádal, aby křížek a řetízek sundala nebo je skryla pod kravatu. Paní Eweida původně odmítla, ale nakonec poté, co věc probrala s vrchním nadřízeným, souhlasila s dodržením pokynu. Dne 7.8.2006 byla paní Eweida opět v práci s viditelným křížkem a opět souhlasila s respektováním jednotné uniformy, nicméně neochotně a poté, co byla varována, že při neuposlechnutí bude poslána domů bez náhrady platu. Dne 20.9.2006 odmítla skrýt nebo sundat křížek a byla poslána domů bez náhrady platu, dokud se nerozhodne respektovat svůj smluvní závazek dodržovat jednotnou uniformu. Dne 23.9.2006 jí byla nabídnuta administrativní pozice bez kontaktu se zákazníky, při níž by nemusela nosit uniformu, ale tuto nabídku odmítla.

13. V polovině října 2006 se k případu paní Eweidy objevilo v novinách množství článků, kritizujících BA. Ty dne 24.11.2006 ohlásily přezkum svého předpisu o uniformách co do nošení viditelných náboženských symbolů. Po poradě se zaměstnanci a zástupci odborů bylo dne 19.1.2007 rozhodnuto o přijetí nové strategie. S účinností od 1.2.2007 bylo dovoleno viditelné nošení schválených náboženských a dobročinných symbolů. Určité symboly jako kříž a Davidova hvězda byly schváleny okamžitě. Paní Eweida se do práce vrátila dne 3.2.2007, přičemž jí v souladu s novou strategií bylo dovoleno nosit křížek. BA nicméně odmítly nahradit jí výdělek ztracený během období, kdy se rozhodla nechodit do práce.

14. Dne 15.12.2006 podala paní Eweida k Zaměstnaneckému soudu stížnost, v níž mj. požadovala náhradu škody za nepřímou diskriminaci v rozporu s ustanovením čl. 3 nařízení z roku 2003 o rovnosti v zaměstnání na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení (dále jen „nařízení z roku 2003“...) a v níž rovněž namítala porušení svého práva projevovat své náboženské vyznání v rozporu s čl. 9 Úmluvy. Zaměstnanecký soud nárok paní Eweidy zamítl. Rozhodl, že viditelné nošení křížku není povinným požadavkem křesťanské víry, nýbrž osobním rozhodnutím paní Eweidy. Neexistuje důkaz, že by kdy jakýkoli jiný zaměstnanec pracoviště s přibližně 30 000 uniformovanými osobami vznesl obdobný požadavek či nárok, natož odmítl pracovat, pakliže tento nebyl přijat. Následně uvedl, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že předpis o uniformách znevýhodnil křesťany obecně, což bylo nezbytné k prokázání tvrzení o nepřímé diskriminaci.

15. Paní Eweida se odvolala k Odvolacímu zaměstnaneckému soudu, jenž její odvolání dne 20.11.2008 zamítl. Odvolací zaměstnanecký soud uvedl, že nebylo nutné, aby paní Eweida prokázala, že si ostatní křesťané stěžovali na předpis o uniformách, když ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení z roku 2003 mohla být určitá osoba zvlášť znevýhodněna i v případě, kdy se nedobrovolně podrobila omezením týkajícím se viditelných náboženských symbolů. Odvolací zaměstnanecký soud nicméně uzavřel, že pojem nepřímá diskriminace znamená diskriminaci přesně určené skupiny a že stěžovatelka neprokázala znevýhodnění skupiny.

16. Paní Eweida se odvolala k Odvolacímu soudu, jenž její odvolání dne 12.2.2010 zamítl. Tvrdila, že Zaměstnanecký soud i Odvolací zaměstnanecký soud se zmýlily co do právního posouzení a že k prokázání nepřímé diskriminace stačil důkaz o znevýhodnění jediné osoby. Odvolací soud odmítl tento argument, jejž nepovažoval za podložený výkladem nařízení z roku 2003. Podpořil stanovisko Odvolacího zaměstnaneckého soudu... Navíc, i kdyby právní argumenty paní Eweidy byly správné a nepřímá diskriminace by mohla být ztotožněna se znevýhodněním jediné osoby plynoucím z jejího přání projevovat svou víru konkrétním způsobem, ze skutkových závěrů Zaměstnaneckého soudu plyne, že pravidlo bylo přiměřeným prostředkem k dosažení legitimního cíle. Po dobu přibližně sedmi let si nikdo, ani paní Eweida, na toto pravidlo nestěžoval a ve chvíli, kdy se objevil problém, byl svědomitě řešen. BA v mezidobí nabídly stěžovatelce, že ji beze ztráty na výdělku přemístí na pracovní pozici nezahrnující kontakt s veřejností, ale stěžovatelka se rozhodla tuto nabídku odmítnout a namísto toho nechodit do práce a uplatňovat nárok na svůj plat coby odškodnění. Mimoto se Odvolací soud nedomníval, že by paní Eweidě posloužila judikatura Soudu k čl. 9 Úmluvy. Odkázal na rozsudek Sněmovny lordů ve věci R (SB) v Governors of Denbigh High School [2006] UKHL 15, kde lord Bingham rozebral judikaturu Soudu a Komise...

17. Dne 26.5.2010 Nejvyšší soud odmítl žádost paní Eweidy o povolení přípustnosti dovolání.

B. Paní Chaplin

18. Druhá stěžovatelka je také praktikující křesťanka. Od svého biřmování v roce 1971 nosila křížek viditelně na řetízku kolem krku coby důkaz svého přesvědčení. Domnívá se, že sundání křížku by bylo porušením její víry.

19. V roce 1981 paní Chaplin vystudovala na zdravotní sestru a v letech 1989 až 2010 byla zaměstnána ve státní nemocnici Royal Devon and Exeter NHS Foundation Trust... V době předmětných událostí pracovala na oddělení geriatrie. Nemocnice měla předpis o uniformách, jenž vycházel z doporučení ministerstva zdravotnictví. Předpis o uniformách obsahoval odst. 5.1.5, podle nějž „pakliže jsou nošeny šperky, musejí být střízlivé...“

V odst. 5.1.11 bylo uvedeno:

„Všichni zaměstnanci, již chtějí nosit určité typy oblečení nebo šperků z náboženských nebo kulturních důvodů, toto musí vznést u svého nadřízeného, jenž z řádných důvodů může odepřít souhlas.“

Před Zaměstnaneckým soudem bylo prokázáno, že ze zdravotních a bezpečnostních důvodů byla jiná zdravotní sestra požádána, aby sundala křížek a řetízek, a dva sikhští zdravotní bratři byli informováni, že nemohou nosit náramek ani dýku kirpán, a že tito se těmto pokynům podrobili. Dvěma muslimským lékařkám bylo povoleno nosit přiléhavý „sportovní“ hidžáb připomínající kuklu.

20. Dne 20.6.2007 byly v nemocnici zavedeny nové uniformy, jejichž součástí byla vůbec poprvé košile s výstřihem do V pro zdravotní sestry. V červnu 2009 požádal paní Chaplin její nadřízený, aby sundala svůj „náhrdelník.“ Paní Chaplin trvala na tom, že křížek je náboženským symbolem, a požádala o povolení jej nosit. To jí nebylo uděleno s odůvodněním, že křížek a řetízek by mohly způsobit zranění, pokud by za ně zatáhl starší pacient. Paní Chaplin poté navrhla, že bude křížek nosit na řetízku zajištěném magnetickým zapínáním, jež se okamžitě roztrhne, pokud za něj pacient zatáhne. Zdravotní úřad ovšem toto odmítl z důvodu, že sám křížek by i tak představoval zdravotní a bezpečnostní riziko, pokud by se mohl volně houpat; např. by se mohl dostat do otevřených ran. Nakonec bylo navrženo, že by mohla zajistit svůj křížek a řetízek připevnit ke šňůrce, na níž byla připevněna její jmenovka. Všichni zaměstnanci byli povinni nosit jmenovku připevněnou ke kapse nebo nošenou na šňůrce. Zároveň ale byli povinni sundat jmenovku a šňůrku při provádění zdravotnických úkonů, při nichž přicházeli do úzkého kontaktu s pacienty, a z toho důvodu stěžovatelka odmítla i tento návrh. V listopadu 2009 byla paní Chaplin přesunuta na dočasnou nesesterskou pracovní pozici, jež v červnu 2010 zanikla.

21. V listopadu 2009 se stěžovatelka odvolala k Zaměstnaneckému soudu, přičemž namítala jak přímou, tak nepřímou diskriminaci z důvodu náboženství. Ve svém rozsudku ze dne 21.5.2010 Zaměstnanecký soud rozhodl, že nedošlo k přímé diskriminaci, když postoj nemocnice se zakládal spíše na ochraně zdraví a bezpečnosti než na náboženských důvodech. Ohledně námitky nepřímé diskriminace rozhodl, že neexistovaly důkazy, že jiné „osoby“ než stěžovatelka byly obzvlášť znevýhodněny. Navíc, reakce nemocnice na žádost paní Chaplin týkající se viditelného nošení krucifixu byla přiměřená.

22. Stěžovatelka byla informována, že – na základě rozsudku Odvolacího soudu ve věci paní Eweidy – nemá podání odvolání k Odvolacímu zaměstnaneckému soudu naději na úspěch.

C. Paní Ladele

23. Třetí stěžovatelka je křesťanka. Zastává názor, že manželství je společenstvím muže a ženy na celý život, a upřímně věří, že partnerství osob stejného pohlaví je proti Božímu zákonu.

24. Paní Ladele byla od roku 1992 zaměstnána u London Borough of Islington, úřadu městské části. Islington zastával politiku rovnosti a rozmanitosti „Důstojnost všem,“ v níž mj. stálo:

„Islington je hrdý na svou rozmanitost a rada bude potírat diskriminaci ve všech jejích podobách. „Důstojnost všem“ by měli požívat zaměstnanci Islingtonu, obyvatelé a uživatelé služeb bez ohledu na věk, pohlaví, postižení, víru, rasu, sexualitu, národnost, příjem nebo zdravotní stav.

Rada bude podporovat soudržnost komunity a rovnost všech skupin, ale zejména se bude zaměřovat na diskriminaci založenou na věku, postižení, pohlaví, rase, náboženství a sexualitě...

Od všech zaměstnanců se očekává, že budou vždy podporovat tyto hodnoty a budou pracovat v rámci této strategie. Zaměstnanci, u nichž dojde ke zjištění porušení této strategie, mohou čelit disciplinárnímu řízení.“

25. V roce 2002 se paní Ladele stala matrikářkou. Ačkoli byla placena úřadem městské části a byla povinna dodržovat jeho předpisy, nebyla jeho zaměstnankyní, nýbrž zastávala úřad pod záštitou Centrální matriky. Ve Spojeném království vstoupil dne 5.12.2005 v účinnost zákon o registrovaném partnerství. Zákon umožňoval právní registraci partnerství dvou osob stejného pohlaví a přiznával jim práva a povinnosti obdobná těm, jež mají manželské páry. V prosinci 2005 se Islington rozhodl ustanovit všechny existující matrikáře matrikáři pro registrovaná partnerství. To nebylo nutné; právní předpisy pouze požadovaly, aby bylo zajištěno dostatečné množství matrikářů pro registrované partnerství, již by vykonávali tuto funkci, pro danou oblast. Některé další místní úřady ve Spojeném království přijaly odlišný přístup a umožnily matrikářům, kteří měli z důvodu svého náboženského přesvědčení upřímné námitky proti vytváření registrovaných partnerství, aby se rozhodli nebýt ustanoveni matrikáři pro registrované partnerství.

26. Paní Ladele bylo původně povoleno neformálně se domlouvat s kolegy na prohazování pracovních směn tak, aby nemusela provádět obřady registrovaného partnerství. V březnu 2006 si ovšem dva její kolegové stěžovali, že její odmítnutí provádět tyto povinnosti je diskriminační. Dopisem ze dne 1.4.2006 byla paní Ladele informována, že podle názoru úřadu městské části by odmítnutí provádět registrovaná partnerství mohlo znamenat porušení Etického kodexu a politiky rovnosti. Byla požádána, aby písemně potvrdila, že napříště povede obřady registrovaného partnerství. Třetí stěžovatelka s tím odmítla souhlasit a požádala, aby místní úřad učinil opatření, jež by vyhovovala jejímu náboženskému přesvědčení. Do května 2007 se atmosféra v úřadu zhoršila. Odmítnutí paní Ladele provádět registrovaná partnerství způsobovalo obtíže v rozpisu směn a zatěžovalo ostatní a existovaly stížnosti homosexuálních kolegů, kteří se cítili pronásledováni. V květnu 2007 úřad městské části zahájil předběžné šetření, jež skončilo v červenci 2007 doporučením, aby byla proti paní Ladele vznesena formální disciplinární stížnost, že se odmítnutím provádět registrovaná partnerství z důvodu sexuální orientace účastníků dopustila porušení Etického kodexu a politiky rovnosti a rozmanitosti úřadu městské části. Disciplinární jednání se konalo dne 16.8.2007. Po jednání byla paní Ladele požádána, aby podepsala nový popis pracovní pozice, podle něhož byla povinna provádět přímé podepisování matriky registrovaných partnerství a administrativní činnost související s registrovanými partnerstvími, ale nikoli vést obřady.

27. Paní Ladele učinila podání k Zaměstnaneckému soudu, stěžujíc si na přímou a nepřímou diskriminaci z důvodu náboženského přesvědčení nebo vyznání a na obtěžování. Dne 1.12.2007 vstoupil v účinnost zákon o statistice a registraci a paní Ladele, namísto aby zůstala držitelkou úřadu zaměstnanou Centrální matrikou, se stala zaměstnankyní úřadu městské části, jenž měl nyní pravomoc ji propustit. Před Zaměstnaneckým soudem bylo předloženo tvrzení, že pakliže stěžovatelka v řízení neuspěje, pravděpodobně bude propuštěna.

28. Dne 3.7.2008 soud potvrdil námitky přímé a nepřímé diskriminace a obtěžování z důvodu náboženského přesvědčení, přičemž rozhodl, že úřad městské části „přikládal větší význam právům lesbické, gay, bisexuální a transsexuální komunity než právům [paní Ladele] coby osoby zastávající ortodoxní křesťanskou víru.“ Úřad městské části se odvolal k Odvolacímu zaměstnaneckému soudu, jenž dne 19.12.2008 zrušil rozhodnutí Zaměstnaneckého soudu. Rozhodl, že zacházení místního úřadu s paní Ladele bylo přiměřeným prostředkem k dosažení legitimního cíle, totiž zajištění služby matriky nediskriminačně.

29. Rozhodnutí Odvolacího zaměstnaneckého soudu bylo napadeno odvoláním k Odvolacímu soudu, jenž dne 15.12.2009 potvrdil závěry Odvolacího zaměstnaneckého soudu...

Odvolací soud uzavřel, že čl. 9 Úmluvy a judikatura Soudu podporují hledisko, že přání paní Ladele, aby byly respektovány její náboženské názory, by nemělo být dovoleno, „... aby převážilo zájem Islingtonu na zajištění toho, aby všichni jeho matrikáři projevovali shodný respekt jak k homosexuální, tak heterosexuální komunitě.“ Dále uvedl, že od doby, kdy nařízení z roku 2007 (viz § 42 níže) vstoupilo v účinnost, byl po ustanovení paní Ladele matrikářkou registrovaných partnerství Islington nejen oprávněn, nýbrž povinen po ní žádat provádění registrovaných partnerství.

30. Stěžovatelčina žádost o povolení přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu byla dne 4.3.2010 odmítnuta.

D. Pan McFarlane

31. Čtvrtý stěžovatel je praktikujícím křesťanem a dříve byl starším velké multikulturní církve v Bristolu. Zastává hluboké a skutečné přesvědčení, že podle Bible je homosexuální jednání hříšné a že by neměl činit nic, co takové jednání přímo podporuje.

32. Relate Avon Limited (dále jen „Relate“) je součástí Relate Federation, národní soukromé společnosti, která poskytuje důvěrnou sexuální terapii a službu poradenství v oblasti vztahů. Relate a jeho poradci jsou členy Britské asociace pro sexuální a vztahovou terapii (BASRT). Tato asociace má Kodex etiky a principů dobré praxe, jímž se Relate a její poradci řídí...

Relate má rovněž zavedenu politiku rovných příležitostí, jež zdůrazňuje pozitivní závazek dosahovat rovnosti. Její část zní:

„Relate Avon se zavazuje zajistit, že žádné osobě – správcům, zaměstnancům, dobrovolníkům, poradcům a klientům – se nebude dostávat méně příznivého zacházení na základě osobních nebo skupinových znaků, jako je rasa, barva, věk, kultura, zdravotní stav, sexuální orientace, osobní stav, postižení nebo příslušnost k sociálně-ekonomické vrstvě...“

33. Pan McFarlane pracoval v Relate jako poradce od května 2003 do března 2008. Původně měl určité obavy ohledně poskytování poradenských služeb párům stejného pohlaví, ale na základě rozhovorů se svým nadřízeným uznal, že pouhé poradenství homosexuálnímu páru nezahrnuje podporování takového vztahu, a byl proto připraven pokračovat. Následně bez problému poskytoval poradenské služby dvěma lesbickým párům, ačkoli ani v jednom případě nevyvstaly jakékoli otázky čistě sexuální povahy.

34. V roce 2007 zahájil pan McFarlane na Relate postgraduální studium psychosexuální terapie. Nejpozději na podzim téhož roku se zdálo, že není ochoten pracovat na sexuálních otázkách s homosexuálními páry. V reakci na tyto obavy se s panem McFarlanem setkal v říjnu 2007 generální manager Relate, pan B. Stěžovatel potvrdil, že má problém sladit práci s páry stejného pohlaví ohledně sexuálních praktik a svou povinnost řídit se učením Bible. Pan B. vyjádřil obavu, že nebude možné filtrovat klienty, aby se pan McFarlane vyhnul povinnosti poskytovat psychosexuální terapii lesbickým, gay nebo bisexuálním párům.

35. Dne 5.12.2007 obdržel pan B. od ostatních terapeutů dopis, v němž byly vyjádřeny obavy, že nejmenovaný poradce není z důvodů náboženského přesvědčení ochoten pracovat s gay, lesbickými a bisexuálními klienty. Dne 12.12.2007 napsal pan B. panu McFarlaneovi, že se domnívá, že tento odmítl pracovat s páry stejného pohlaví na některých otázkách, a že se obává, že je to diskriminační a v rozporu s politikou Relate o rovných příležitostech. Požádal, aby pan McFarlane písemně potvrdil do 19.12.2007, že bude nadále poskytovat poradenství párům stejného pohlaví v oblasti vztahového poradenství a psycho-sexuální terapie, přičemž při nesplnění mu pohrozil disciplinárním řízením. Dne 2.1.2008 pan McFarlane odpověděl, potvrzuje, že nemá žádné výhrady k poskytování poradenství párům stejného pohlaví. Jeho názory na poskytování psycho-sexuální terapie párům stejného pohlaví se stále vyvíjejí, neboť dosud nebyl povolán k tomuto druhu práce. Pan B. si toto vyložil jako odmítnutí pana McFarlanea potvrdit, že bude provádět psychosexuální terapeutickou práci s páry stejného pohlaví, a proto mu dočasně pozastavil výkon činnosti až do disciplinárního vyšetřování. Při vyšetřovacím setkání dne 7.1.2008 stěžovatel uznal, že existuje konflikt mezi jeho náboženským přesvědčením a psychosexuální terapií s páry stejného pohlaví, ale uvedl, že pokud by byl požádán takovou práci udělat, učinil by tak, a pokud by vznikly jakékoli problémy, obrátil by se na svého nadřízeného. Pan B. to pochopil tak, že se pan McFarlane rozhodl podrobit politice Relate, a zastavil proto disciplinární vyšetřování.

36. Po telefonickém rozhovoru se čtvrtým stěžovatelem kontaktovala jeho nadřízená pana B., aby vyjádřila hluboké obavy. Domnívala se, že pan McFarlane je buď zmaten ohledně otázky psychosexuální terapie párů stejného pohlaví, nebo jedná nečestně. Když byly tyto obavy předloženy panu McFarlaneovi, uvedl, že jeho názory se od doby dřívějšího rozhovoru nezměnily, a že kdyby vznikl jakýkoli problém, bude se řešit. Dne 17.3.2008 byl předvolán k dalšímu disciplinárnímu zasedání, kde byl dotázán, zda změnil názor, ale pouze odpověděl, že nemá co dodat k tomu, co již řekl dne 7.1.2008.

37. Pan B. dne 18.3.2008 okamžitě ukončil pracovní poměr pana McFarlanea pro hrubé porušení povinností, přičemž uvedl, že stěžovatel řekl, že bude dodržovat politiku Relate a poskytovat sexuální poradenství párům stejného pohlaví, aniž by měl jakýkoli úmysl tak učinit. Nebylo proto možné mu věřit v provádění jeho role v souladu s politikou rovných příležitostí. Odvolací zasedání se konalo dne 28. 4. Odvolání bylo odmítnuto na základě toho, že nedůvěra pana B. ve schopnost pana McFarlanea dodržet příslušné předpisy je opodstatněná.

38. Pan McFarlane uplatnil nárok u Zaměstnaneckého soudu, namítaje, interalia, přímou a nepřímou diskriminaci a nespravedlivé a nezákonné propuštění. Soud vyhlásil rozsudek dne 5.1.2009. Rozhodl, že pan McFarlane nebyl poškozen přímou diskriminací rozpornou s ustanovením čl. 3 odst. 1 nařízení z roku 2003 (viz § 41 níže). Nebyl propuštěn kvůli své víře, ale proto, že existovalo přesvědčení, že nedodrží předpisy, jež odrážejí étos Relate. Ve vztahu k tvrzení o nepřímé diskriminaci podle čl. 3 odst. 1 písm. b) soud shledal, že požadavek Relate, aby jeho poradci dodržovali politiku rovných příležitostí, by osobu, jež by zastávala náboženské přesvědčení pana McFarlanea, znevýhodnilo. Cílem tohoto požadavku ovšem bylo poskytnutí plného rozsahu poradenských služeb všem vrstvám komunity bez ohledu na sexuální orientaci, což je legitimní. Odhodlání Relate poskytovat služby nediskriminačním způsobem je pro jeho práci zásadní a Relate je oprávněno požadovat od pana McFarlanea jednoznačné ujištění, že bude poskytovat plný rozsah služeb všem klientů bez výhrady. Ten však takové ujištění neposkytl. Filtrování klientů, ač by do určité míry mohlo fungovat, by neochránilo klienty před možným odmítnutím ze strany pana McFarlanea, jakkoli taktně by tento problém mohl řešit. Dále soud uvedl, že propuštění pana McFarlanea nebylo nepřiměřeným prostředkem k dosažení legitimního cíle. Tvrzení o diskriminaci proto neuspělo. Soud konečně odmítl tvrzení o nespravedlivém propuštění, když shledal, že Relate skutečně a rozumně ztratilo důvěru v pana McFarlanea do takové míry, že nemohlo být jisté, že by – pokud by se v průběhu poskytování poradenství párům stejného pohlaví vyskytly sexuální problémy – bez omezení či zdrženlivosti poskytl kvůli omezením, jež mu ukládá jeho upřímně zastávané náboženské přesvědčení, poradenství požadované tímto párem.

39. Pan McFarlane se proti závěrům soudu ohledně přímé a nepřímé diskriminace a nespravedlivého propuštění odvolal k Odvolacímu zaměstnaneckému soudu. Dne 30.11.2009 Odvolací zaměstnanecký soud rozhodl, že zamítnutí nárok soudem bylo správné. Odmítl argument pana McFarlanea, že není legitimní rozlišovat mezi protestováním proti náboženskému přesvědčení a protestováním proti konkrétnímu jednání, jež toto přesvědčení odráží, a rozhodl, že takový přístup je v souladu s čl. 9 Úmluvy...

40. Pan McFarlane podal k Odvolacímu soudu žádost o povolení přípustnosti odvolání proti rozhodnutí Odvolacího zaměstnaneckého soudu. Dne 20.1.2010 Odvolací soud žádost odmítl na základě toho, že ve světle jeho rozsudku ve věci Ladele z prosince 2009 neexistovala reálná vyhlídka na úspěch odvolání. Po odmítnutí Nejvyššího soudu povolit přípustnost odvolání ve věci Ladele podal pan McFarlane novou žádost o povolení přípustnosti odvolání. Po jednání byla žádost znovu odmítnuta dne 29.4.2010 na základě toho, že projednávaný případ nelze prakticky odlišit od věci Ladele.

[§ 41. – 49. Relevantní vnitrostátní a srovnávací právo]

[§ 50 I. Spojení stížností

§ 51. – 57. II. K přijatelnosti]

III. K meritu věci

[§ 58. – 78. A. Vyjádření stran]


B. Posouzení Soudem

1) Obecné principy podle čl. 9 Úmluvy

79. Soud připomíná, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání – jak je uvedena v čl. 9 – je jedním ze základů „demokratické společnosti“ ve smyslu Úmluvy. Ve svém náboženském rozměru je jedním z nejpodstatnějších prvků, jež tvoří identitu věřících a jejich pojetí života, ale je také cenným přínosem pro ateisty, agnostiky, skeptiky a lhostejné. Pluralismus neoddělitelný od demokratické společnosti, jenž byl draze získán v průběhu staletí, na ní závisí (viz Kokkinakis proti Řecku).

80. Náboženská svoboda je především záležitostí individuálního myšlení a svědomí. Tento aspekt práva stanoveného čl. 9, tj. zastávat jakékoli náboženské přesvědčení a měnit náboženské vyznání nebo přesvědčení, je absolutní a bezvýhradný. Jak je ovšem dále stanoveno v čl. 9 odst. 1, svoboda náboženského vyznání rovněž zahrnuje svobodu projevovat své přesvědčení sám a v soukromí, ale také praktikovat jej ve společenství s dalšími a na veřejnosti. Projevování náboženského přesvědčení může mít podobu bohoslužby, vyučování, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů. Svědčení slovy a skutky je svázáno s existencí náboženských přesvědčení (viz Kokkinakis, cit. výše, § 31; viz též Leyla SŁahin proti Turecku, § 105). Jelikož projevování náboženského přesvědčení jednou osobou může mít dopad na jiné, autoři Úmluvy upřesnili tento aspekt svobody náboženského vyznání způsobem stanoveným v čl. 9 odst. 2. Tento druhý odstavec stanoví, že jakékoli omezení svobody jednotlivce projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení musí být stanoveno zákonem a musí být nezbytné v demokratické společnosti při sledování jednoho nebo více tam stanovených legitimních cílů.

81. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání vyjadřuje názory, jež dosahují určité míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a významu (viz Bayatyan proti Arménii, § 110, Leela Förderkreis e. V. a další proti Německu, § 80, a Jakóbski proti Polsku, § 44). Za předpokladu, že je toto splněno, je povinnost státu k neutralitě a nestrannosti neslučitelná s jakoukoli pravomocí na straně státu posuzovat opodstatněnost náboženských přesvědčení nebo způsobů, jimiž jsou tato přesvědčení vyjadřována [viz Manoussakis a další proti Řecku, § 47, Hasan a Chaush proti Bulharsku, § 78, a Refah Partisi (the Welfare Party) a další proti Turecku, § 1].

82. I tam, kde předmětné náboženské přesvědčení dosahuje požadované míry přesvědčivosti a významu, nelze tvrdit, že každé jednání, jež je jím nějakým způsobem vyvoláno, motivováno nebo ovlivněno, představuje „projev“ tohoto přesvědčení. Tedy např. jednání nebo opomenutí, která přímo nevyjadřují dotčené přesvědčení nebo která se pouze vzdáleně vztahují k přikázání víry, nespadají pod ochranu čl. 9 odst. 1 (viz Skugar a další proti Rusku, a např. Arrowsmith proti Spojenému království, C. proti Spojenému království, nebo Zaoui proti Švýcarsku). Aby se předmětné jednání dalo považovat za „projev“ ve smyslu čl. 9, musí být úzce spojeno s náboženským vyznáním nebo přesvědčením. Příkladem by byl akt bohoslužby nebo zbožnosti, které tvoří součást praktikování náboženského vyznání nebo přesvědčení obecně uznávaným způsobem. Projev náboženského vyznání nebo přesvědčení ovšem není omezen pouze na taková jednání; existence dostatečně blízké a přímé souvislosti mezi jednáním a přesvědčením, jež tvoří jeho základ, musí být zjištěna z okolností každého případu. Především neexistuje požadavek, aby stěžovatel prokázal, že jednal při plnění povinnosti uložené předmětným náboženstvím (viz Cha’are Shalom Ve Tsedek proti Francii, § 73–74, Leyla SŁahin, cit. výše, § 78 a 105, Bayatyan, cit. výše, § 111, Skugar, cit. výše, Pichon a Sajous proti Francii).

83. Je pravda, jak poukázala vláda a poznamenal Lord Bingham ve věci R (Begum) v. Governors of Denbigh High School... že existuje judikatura Soudu a Komise, jež naznačuje, že pokud je osoba schopna přijmout kroky k obejití omezení své svobody projevovat náboženské vyznání nebo přesvědčení, neexistuje zásah do práva podle čl. 9 odst. 1, a tedy omezení nemusí být ospravedlněno podle čl. 9 odst. 2. Např. ve výše uvedené věci Cha’are Shalom Ve Tsedek Soud shledal, že „k zásahu do svobody projevovat své náboženské přesvědčení by došlo pouze tehdy, pokud by nezákonnost provádění rituální porážky neumožňovala ultraortodoxním židům jíst maso zvířat poražených v souladu s náboženskými předpisy, které považují za platné.“ Tento závěr ovšem může být vysvětlen závěrem Soudu, že prováděním náboženských obřadů a zachováváním obřadů v dané věci bylo spíš jedení masa pouze ze zvířat, která byla rituálně poražena a měla osvědčení o souladu s náboženskými pravidly týkajícími se potravy, než osobní účast na samotné rituální porážce a procesu osvědčování... Co je ještě významnější, v případech týkajících se omezení možnosti zaměstnance zachovávat náboženské obřady zaměstnavatelem Komise v několika rozhodnutích uvedla, že možnost dát výpověď a změnit zaměstnání znamená, že neexistuje zásah do náboženské svobody zaměstnance (viz např. Konttinen proti Finsku, s. 68, Stedman proti Spojenému království, srov. též Kosteski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 39). Soud ovšem neaplikoval podobný přístup ohledně sankcí v zaměstnání uložených jednotlivci v důsledku uplatňování jiných práv chráněných Úmluvou, např. práva na respektování soukromého života podle čl. 8; práva na svobodu projevu podle čl. 10; nebo negativního práva nepřipojit se k odborům podle čl. 11 (viz např. Smith a Grady proti Spojenému království, § 71, Vogt proti Německu, § 44, nebo Young, James a Webster proti Spojenému království, § 54–55). S ohledem na význam svobody náboženského vyznání v demokratické společnosti se Soud domnívá, že tam, kde si jednotlivec stěžuje na omezení svobody náboženského vyznání na pracovišti, by lepším přístupem při posuzování, zda omezení bylo či nebylo přiměřené, bylo spíš zvážení možnosti změnit zaměstnání v celkovém kontextu než učinění závěru, že možnost změny zaměstnání by vylučovala jakýkoli zásah do tohoto práva.

84. Podle své ustálené judikatury Soud ponechává smluvním stranám Úmluvy určitou míru posuzovací volnosti při rozhodování, zda a do jaké míry byl zásah nezbytný. Tato míra posuzovací volnosti jde ruku v ruce s evropským dohledem zahrnujícím jak právo, tak rozhodnutí jej aplikující. Úkolem Soudu je určit, zda byla opatření přijatá na národní úrovni v zásadě odůvodněná a přiměřená (viz Leyla SŁahin, cit. výše, § 110, Bayatyan, cit. výše, § 121–122, a Manoussakis, cit. výše, § 44). Tam, kde se jako v případě první stěžovatelky a čtvrtého stěžovatele dopustily namítaného jednání soukromé společnosti, a proto nebyla přímo přičitatelná dotčenému státu, musí Soud zvážit otázky z hlediska pozitivního závazku státních orgánů zajistit práva podle čl. 9 osobám ve své pravomoci (viz, mutatis mutandis, Palomo Sánchez a další proti Španělsku, § 58–61, viz též rozsudek ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, § 47). Zatímco hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu podle Úmluvy nelze snadno přesně určit, použitelné principy jsou nicméně podobné. V obou souvislostech musí být především přihlédnuto ke spravedlivé rovnováze, jež musí být dosažena mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a komunity jako celku, jež v každém případě podléhá míře posuzovací volnosti požívané státem (viz Palomo Sánchez a další, cit. výše, § 62).

2) Obecné principy podle čl. 14 Úmluvy

85. Soud připomíná, že čl. 14 Úmluvy neexistuje samostatně, neboť je účinný výhradně ve spojení s právy a svobodami chráněnými jinými hmotněprávními ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů. Aplikace čl. 14 ovšem nepresumuje porušení jednoho nebo více takových ustanovení a v tomto rozsahu je autonomní. Aby mohl být čl. 14 aplikován, postačí, že okolnosti případu spadají pod rozsah jiného hmotněprávního ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů (viz např. Thlimmenos proti Řecku, § 40).

86. Soud ve své judikatuře stanovil, že jedině rozdíly v zacházení založené na identifikovatelném znaku nebo „statusu“ jsou způsobilé představovat diskriminaci ve smyslu čl. 14 (Carson a další proti Spojenému království, § 61). „Náboženství“ je konkrétně zmíněno v textu čl. 14 jako zakázaný diskriminační důvod.

87. Obecně platí, že aby vznikla otázka podle čl. 14, musí existovat rozdíl v zacházení s osobami v analogických nebo značně podobných postaveních (Burden proti Spojenému království, § 60). To ovšem není jedinou stránkou zákazu diskriminace podle čl. 14. Právo nebýt diskriminován při užívání práv garantovaných Úmluvou je rovněž porušeno, pokud státy bez objektivního a odůvodněného ospravedlnění nezacházejí odlišně s osobami, jejichž postavení jsou značně odlišná (Thlimmenos, cit. výše, § 44; viz též D. H. a další proti České republice, § 175, Runkee a White proti Spojenému království, § 35).

88. Takový rozdíl v zacházení mezi osobami ve značně obdobných postaveních – nebo neschopnost zacházet odlišně s osobami ve významně odlišných situacích – je diskriminační, pokud není objektivně a odůvodněně ospravedlněn; jinými slovy, pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud zde neexistuje rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož uskutečnění je žádoucí. Smluvní stát disponuje širokou mírou uvážení při posuzování, zda a do jaké míry rozdíly v jinak obdobných situacích ospravedlňují rozdílné zacházení (Burden, cit. výše, § 60). Rozsah této míry se bude lišit podle okolností, předmětu a pozadí (Carson a další, cit. výše, § 61).

3) Aplikace výše uvedených principů na tyto případy

a) První stěžovatelka

89. V řízení před vnitrostátními soudy a tímto Soudem nebylo sporu o tom, že trvání paní Eweidy na nošení křížku v zaměstnání viditelně bylo motivováno jejím přáním dosvědčit svou křesťanskou víru. Aplikuje principy stanovené výše, Soud se domnívá, že chování paní Eweidy bylo projevem jejího náboženského přesvědčení v podobě bohoslužby, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů a jako takové požívá ochrany podle čl. 9.

90. Paní Eweida byla zaměstnána soukromou společností, BA...

91. Soud se domnívá, že odmítnutí BA mezi zářím 2006 a únorem 2007 umožnit stěžovatelce, aby zůstala na své pracovní pozici, přičemž by viditelně nosila křížek, se rovnalo zásahu do jejího práva projevovat své náboženské vyznání. Jelikož zásah nebyl přímo přičitatelný státu, Soud musí přezkoumat, zda státní orgány za všech okolností dodržely své pozitivní závazky podle čl. 9; jinými slovy, zda právo paní Eweidy projevovat své náboženské vyznání bylo v rámci vnitrostátního právního řádu dostatečně ochráněno a zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi jejími právy a právy jiných.

92. Společně s řadou dalších smluvních států... nemá Spojené království zákonná ustanovení, jež zvlášť upravují nošení církevních oděvů a náboženských symbolů na pracovišti. Paní Eweida zahájila vnitrostátní řízení o náhradu škody za přímou a nepřímou diskriminaci rozpornou s ustanovením čl. 3 nařízení z roku 2003... Před Zaměstnaneckým soudem bylo uznáno, že tento nemá pravomoc posuzovat jakýkoli samostatný nebo nezávislý nárok podle čl. 9 Úmluvy. Stěžovatelka se mohla dovolávat čl. 9 před Odvolacím soudem, ačkoli tento soud rozhodl, že k zásahu do jejích práv podle čl. 9 nedošlo. Nicméně zatímco se posuzování věci paní Eweidy vnitrostátními soudy zaměřovalo primárně na stížnost o diskriminačním zacházení, je zjevné, že zákonnost jednotné uniformy a přiměřenost opatření přijatých BA vůči paní Eweidě byly podrobně přezkoumány. Soud se proto nedomnívá, že nedostatek zvláštní ochrany podle vnitrostátního práva sám o sobě znamená, že bylo právo stěžovatelky projevovat své náboženské vyznání nošením náboženského symbolu v práci nedostatečně chráněno.

93. Při posuzování proporcionality kroků podniknutých BA za účelem vymožení svého předpisu týkajícího se uniforem se národní soudci všech stupňů shodli, že cíl předpisu byl legitimní... Zaměstnanecký soud se domníval, že požadavek podrobit se předpisu byl nepřiměřený, neboť nerozlišoval mezi doplňkem nošeným coby náboženský symbol a šperkem nošeným čistě z ozdobných důvodů. Tento závěr byl zvrácen odvoláním k Odvolacímu soudu, jenž rozhodl, že BA jednaly přiměřeně. Při činění tohoto závěru Odvolací soud odkázal na okolnosti případu, jak je prokázal Zaměstnanecký soud, a zejména na to, že dress code byl účinný několik let a nečinil stěžovatelce ani jinému členu personálu žádný problém; že paní Eweida podala formální stížnost, ale poté se rozhodla přijít do práce s vystaveným křížkem, aniž by počkala na výsledky stížnostního řízení; že jakmile byla podána stížnost, problém byl ze strany BA pečlivě řešen, a to včetně konzultace, přičemž výsledkem bylo uvolnění dress codu povolením nošení viditelných náboženských symbolů; a že paní Eweidě byla v průběhu tohoto řízení nabídnuta administrativní pozice se stejným platem a v únoru 2007 byla znovu dosazena do svého původního zaměstnání.

94. Podle názoru Soudu je zjevné, že kombinace těchto faktorů zmírňuje rozsah zásahu, jejž stěžovatelka utrpěla, a musí být zohledněna. Při posuzování proporcionality opatření přijatých soukromou společností ohledně svého zaměstnance navíc národní orgány, zejména soudy, jednají v rámci míry posuzovací volnosti. Soud nicméně v tomto případě dospěl k závěru, že nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy. Na jedné misce vah bylo přání paní Eweidy projevovat své náboženské přesvědčení. Jak bylo dříve řečeno, je to základní právo, protože zdravá demokratická společnost musí tolerovat a podporovat pluralismus a rozmanitost, ale také kvůli hodnotě pro jednotlivce, jenž učinil náboženství ústředním dogmatem svého života, umožňující sdělovat své náboženské přesvědčení ostatním. Na druhé misce vah bylo přání zaměstnavatele ukázat určitou image společnosti. Soud se domnívá, že – jakkoli byl tento cíl nepochybně legitimní – vnitrostátní soudy mu přiznaly příliš velkou váhu. Křížek paní Eweidy byl nenápadný a nemohl jí ubrat na profesionálním vzhledu. Neexistoval důkaz, že nošení jiných, dříve schválených součástí církevního oděvu, jako jsou turbany a hidžáby, jinými zaměstnanci mělo jakýkoli negativní vliv na značku nebo image BA. Skutečnost, že společnost byla schopna změnit předpis týkající se uniforem tak, že povoloval viditelné nošení náboženských symbolických šperků, navíc dokazuje, že dřívější zákaz neměl klíčová význam.

95. Soud proto dospívá k závěru, že za podmínek, kdy neexistuje důkaz o skutečném zasahování do zájmů jiných osob, vnitrostátní orgány dostatečně neochránily právo první stěžovatelky projevovat své náboženské vyznání, čímž porušily pozitivní závazek podle čl. 9. Ve světle tohoto závěru Soud nepovažuje za nutné zvlášť přezkoumávat stěžovatelčinu stížnost podle čl. 14 ve spojení s čl. 9.

b) Druhá stěžovatelka

96. Paní Chaplin je rovněž praktikující křesťankou (...)

97. Stejně jako u paní Eweidy a v souladu s obecnými principy stanovenými výše se Soud domnívá, že odhodlání druhé stěžovatelky nosit křížek a řetízek v práci bylo projevem jejího náboženského přesvědčení a že odmítnutí zdravotního úřadu umožnit jí zůstat na ošetřovatelské pozici a současně nosit křížek bylo zásahem do její svobody projevovat své náboženské vyznání.

98. Zaměstnavatelem druhé stěžovatelky byl orgán veřejné moci a Soud musí určit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti při sledování jednoho z cílů stanovených čl. 9 odst. 2. V tomto případě se nejeví rozporné, že důvodem omezení nošení šperků včetně náboženských symbolů byla ochrana zdraví a bezpečnosti sester a pacientů. Před Zaměstnaneckým soudem bylo dokázáno, že nadřízení stěžovatelky se domnívali, že existuje riziko, že by narušený pacient mohl popadnout řetízek a zatáhnout za něj, čímž by zranil sebe nebo stěžovatelku, nebo že by se křížek mohl zhoupnout... a např. se dostat do otevřené rány... Stěžovatelce byla nabídnuta možnost nosit křížek ve formě brože připnuté k uniformě, nebo zastrčený pod topem se stojáčkem nošeným pod košilí, ale nedomnívala se, že toto by bylo dostatečně v souladu s jejím náboženským přesvědčením.

99. Soud se domnívá, že stejně jako v případě paní Eweidy musí mít význam toho, že bude mít povoleno projevovat své náboženské vyznání nošením křížku viditelně, pro druhou stěžovatelku velkou váhu při hledání rovnováhy. Důvod, pro který byla požádána, aby sundala křížek, totiž ochrana zdraví a bezpečnosti na nemocničním oddělení, byl ovšem z podstaty závažnější než ten, jenž se uplatnil ve vztahu k paní Eweidě. Jde navíc o oblast, kde musí být vnitrostátním orgánům povolena široká míra posuzovací volnosti. Vedoucí nemocnice byli lépe povoláni činit rozhodnutí o bezpečnosti v nemocnici než soud, zejména pak mezinárodní soud, před nímž nebyly provedeny žádné přímé důkazy.

100. Z toho vyplývá, že Soud nemůže uzavřít, že opatření, na něž si paní Chaplin stěžuje, byla nepřiměřená. Z toho vyplývá, že zásah do její svobody projevovat své náboženské vyznání byl nezbytný v demokratické společnosti a ve vztahu k druhé stěžovatelce nedošlo k porušení čl. 9.

101. Soud se navíc domnívá, že faktory, jež měly být zváženy při posuzování proporcionality opatření podle čl. 14 ve spojení s čl. 9, by byly obdobné a že ani v tomto případě neexistuje podklad, na němž by mohl shledat porušení čl. 14.

c) Třetí stěžovatelka

102. Soud poznamenává, že třetí stěžovatelka je křesťanka...

103. Třetí stěžovatelka si nestěžovala podle čl. 9 samostatně, nýbrž namítala, že byla obětí diskriminace v důsledku svého křesťanského přesvědčení, což porušilo čl. 14 ve spojení s čl. 9. Soudu je zřejmé, že stěžovatelčin nesouhlas s účastí na vytváření registrovaných partnerství osob stejného pohlaví byl přímo motivován jejím náboženským přesvědčením. Předmětné události spadají do oblasti působnosti čl. 9 a čl. 14 se použije.

104. Soud se domnívá, že relevantním komparátorem v tomto případě bude matrikář bez náboženských výhrad ke svazkům osob stejného pohlaví. Souhlasí s tvrzením stěžovatelky, že požadavek místního úřadu, aby všichni matrikáři na úseku narození, manželství a úmrtí byli ustanoveni rovněž matrikáři registrovaných partnerství, měl na ni obzvlášť závažný dopad, a to kvůli jejímu náboženskému přesvědčení. Za účelem zjištění, zda se rozhodnutí místního úřadu nečinit pro stěžovatelku a další osoby v jejím postavení žádné výjimky rovnalo nepřímé diskriminaci porušující čl. 14, musí Soud posoudit, zda tato politika sledovala legitimní cíl a byla přiměřená.

105. Odvolací soud v tomto případě rozhodl, že cílem sledovaným místním úřadem bylo poskytovat službu, jež je nejen efektivní co do praktičnosti a účinnosti, ale rovněž je v souladu se zastřešující politikou zaměřenou na to, být „zaměstnavatelem a orgánem veřejné moci plně oddaným podpoře rovných příležitostí a požadování po všech svých zaměstnancích, aby jednali způsobem, jenž ostatní nediskriminuje.“ Soud připomíná, že ve své judikatuře k čl. 14 rozhodl, že rozdíly v zacházení zakládající se na sexuální orientaci si k ospravedlnění žádají obzvlášť závažné důvody (viz např. Karner proti Rakousku, § 37, Smith a Grady, cit. výše, § 90, nebo Schalk a Kopf proti Rakousku, § 97). Rovněž rozhodl, že co se týká potřeby právního uznání a ochrany vztahu, jsou páry stejného pohlaví ve značně obdobné situaci jako páry odlišného pohlaví, ačkoli, jelikož se praxe v tomto ohledu napříč Evropou dosud vyvíjí, disponují smluvní státy širokou mírou posuzovací volnosti co do způsobu, jímž je toto v rámci vnitrostátního právního řádu dosaženo (Schalk a Kopf, cit. výše, § 99–108). Na základě těchto skutečností je evidentní, že cíl sledovaný úřadem městské části byl legitimní.

106. Zbývá určit, zda byly prostředky užité ke sledování tohoto cíle přiměřené. Soud bere v úvahu, že důsledky pro stěžovatelku byly závažné: s ohledem na sílu svého náboženského přesvědčení se domnívala, že nemá jinou šanci než raději čelit kárnému opatření, než aby byla ustanovena matrikářkou registrovaných partnerství, a nakonec svou práci ztratila. Navíc nelze tvrdit, že když uzavřela svou pracovní smlouvu, výslovně se vzdala svého práva projevovat své náboženské přesvědčení odmítáním účastnit se na vytváření registrovaných partnerství, neboť tento požadavek byl jejím zaměstnavatelem zaveden později. Na druhou stranu ovšem bylo cílem politiky místního úřadu zajistit práva druhých, jež jsou rovněž chráněna Úmluvou. Soud obecně poskytuje národním orgánům širokou míru posuzovací volnosti, když dojde na dosahování rovnováhy mezi protichůdnými právy chráněnými Úmluvou (viz např. Evans proti Spojenému království, § 77). Za všech těchto okolností se Soud nedomnívá, že národní orgány, tj. zaměstnavatel – úřad místní části, jenž zahájil kárné řízení, a rovněž vnitrostátní soudy, které odmítly stěžovatelčino tvrzení o diskriminaci, překročily míru posuzovací volnosti, již měly k dispozici. Nelze proto tvrdit, že ve vztahu ke třetí stěžovatelce došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9.

d) Čtvrtý stěžovatel

107. Zásadní námitka pana McFarlanea byla postavena na čl. 9 Úmluvy, ačkoli si rovněž stěžoval podle čl. 14 ve spojení s čl. 9. Coby zaměstnanec soukromé společnosti, jejíž politikou byl požadavek, aby zaměstnanci poskytovali služby shodně heterosexuálním i homosexuálním párům, se odmítl zavázat k poskytování psychosexuální terapie párům stejného pohlaví, což vedlo k zahájení disciplinárního řízení...

108. Soud uznává, že nesouhlas pana McFarlanea byl přímo motivován jeho ortodoxním křesťanským přesvědčením o manželství a sexuálních vztazích, a zastává názor, že jeho odmítnutí zavázat se k poskytování poradenství homosexuálním párům představovalo projev jeho náboženského vyznání a přesvědčení. Pozitivní závazek státu dle čl. 9 vyžadoval zajištění jeho práv podle čl. 9.

109. Zbývá určit, zda stát tento pozitivní závazek dodržel a zejména zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy, jež byly v sázce... Při tomto posuzování Soud bere v úvahu, že pro stěžovatele byla ztráta zaměstnání přísným trestem se závažnými důsledky. Na druhou stranu se stěžovatel dobrovolně zapsal na postgraduální vzdělávací program Relate zaměřený na psychosexuální terapii, přičemž věděl, že v Relate funguje politika rovných příležitostí a že filtrování klientů z důvodu sexuální orientace nebude možné... Soud se nedomnívá, že rozhodnutí jednotlivce uzavřít pracovní smlouvu a převzít odpovědnosti, o nichž je mu známo, že budou mít dopad na jeho svobodu projevovat své náboženské přesvědčení, je rozhodující pro otázku, zda došlo či nedošlo k zásahu do práv garantovaných čl. 9. Přesto je toto záležitost, jež musí být zvážena při posuzování, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy... Nejdůležitějším faktorem, jenž musí být zohledněn, je ovšem pro Soud to, že jednáním zaměstnavatel hodlal zajistit provedení své politiky poskytování služeb bez diskriminace. Státní orgány proto disponovaly širokou mírou posuzovací volnosti při rozhodování, zda dosáhnout rovnováhy mezi právem pana McFarlanea projevovat své náboženské přesvědčení a zájmem zaměstnavatele ochraňovat práva druhých. Za všech těchto okolností se Soud nedomnívá, že v projednávaném případě byla míra posuzovací volnosti překročena.

110. Závěrem se Soud nedomnívá, že odmítnutí vnitrostátních soudů vyhovět stížnosti pana McFarlanea zapříčinilo porušení čl. 9, ať už samostatně, nebo ve spojení s čl. 14.

[§ 111. – 118. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně rozhodl, že spojuje stížnosti;

2. jednomyslně rozhodl, že stížnost druhé stěžovatelky na přímou diskriminaci je nepřijatelná a ve zbytku jsou všechny čtyři stížnosti přijatelné;

3. pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že čl. 9 Úmluvy byl ve vztahu k první stěžovatelce porušen a že není nutné zvlášť posuzovat její stížnost podle čl. 14 ve spojení s čl. 9;

4. jednomyslně rozhodl, že čl. 9, ať už samostatně, nebo ve spojení s čl. 14, nebyl ve vztahu k druhé stěžovatelce porušen;

5. pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že čl. 14 ve spojení s čl. 9 nebyl ve vztahu ke třetí stěžovatelce porušen;

6. jednomyslně rozhodl, že čl. 9, ať už samostatně, nebo ve spojení s čl. 14, nebyl ve vztahu ke čtvrtému stěžovateli porušen.

Soudci Bratza a Björgvisson nesouhlasí se závěrem většiny ohledně porušení práv první stěžovatelky garantovaných čl. 9 Úmluvy. Disentující soudci vyzdvihli význam obecných principů týkajících se čl. 9 a 14 Úmluvy, a to především ohledně projevování náboženského vyznání nebo přesvědčení obecně uznávaným způsobem, omezení tohoto projevování na pracovišti a konečně přičitatelnosti namítaného jednání státu. Ve Spojeném království sice absentuje konkrétní právní úprava nošení církevních oděvů anebo náboženských symbolů na pracovišti, to však neznamená, že by práva první stěžovatelky nebyla dostatečně zajištěna. Je zřejmé, že jak Zaměstnanecký soud, tak Odvolací soud podrobně přezkoumaly nejen legitimitu cíle (jednotné uniformy) sledovaného BA, nýbrž rovněž proporcionalitu opatření přijatých společností vůči první stěžovatelce. Odvolacímu soudu se podařilo dosáhnout spravedlivé rovnováhy protichůdných zájmů; jednotná uniforma navíc nebyla ze strany BA prosazována rigidně, bez zohlednění stěžovatelčiných žádostí o povolení nosit křížek na oblečení; naopak byl předpis týkající se uniforem následně změněn prakticky ve stěžovatelčin prospěch. Článek 9 tak samostatně porušen nebyl. Co se týká námitky porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9, disentující soudci souhlasili se závěry vnitrostátních soudů o absenci přímé diskriminace. Ohledně námitky nepřímé diskriminace se disentující soudci ztotožnili s tvrzením stěžovatelky, podle níž je požadavek prokázat skupinovou diskriminaci pro stěžovatelku přílišným břemenem, zejména v případě křesťanství coby náboženství, jež neukládá konkrétní požadavky a umožňuje mnoho způsobů projevu náboženské oddanosti. Zároveň však namítané opatření mělo legitimní cíl, a proto neshledali ani porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9 Úmluvy.

Podle soudců Vučiniće a De Gaetana došlo v případě třetí stěžovatelky, paní Ladele, k porušení jejích práv garantovaných čl. 9 Úmluvy. U paní Ladele se totiž nejednalo ani tak o svobodu náboženského přesvědčení, jako spíš o svobodu svědomí. Soud přitom dostatečně nezohlednil fakt, že pojem „svědomí“ se v čl. 9 odst. 2 Úmluvy neobjevuje, a tedy jej lze jen obtížně omezit. Je rovněž případné připomenout, že když začala třetí stěžovatelka v roce 1992 pracovat pro úřad městské části Islington a následně se v roce 2002 stala matrikářkou, její pracovní náplň nezahrnovala provádění obřadů registrovaného partnerství a nic nenasvědčovalo tomu, že matrikáři na úseku manželství budou rovněž činní na úseku registrovaných partnerství. V případě paní Ladele nelze hledat rovnováhu mezi jejím konkrétním právem na námitku svědomí, které je jedním z nejzákladnějších práv vlastních lidské bytosti (právem, jež Úmluva neposkytuje, ale uznává a chrání), a legitimní politikou státu, resp. orgánu veřejné moci, jenž se snaží chránit práva obecně. V důsledku toho Soud neměl určovat, zda byly prostředky užité ke sledování tohoto cíle přiměřené. S ohledem na přesvědčivost, vážnost, soudržnost a význam její námitky svědomí (jež byla rovněž projevem jejího hlubokého náboženského přesvědčení) bylo povinností úřadu místní části zacházet s ní odlišně než s ostatními matrikáři, kteří neměli vůči provádění svazků osob stejného pohlaví námitku svědomí, čehož mohlo být zcela zřejmě dosaženo bez újmy na celkových službách poskytovaných městskou částí, včetně služeb matriky, o čemž svědčí zkušenosti z jiných úřadů městských částí. Namísto toho se úřad pokusil donutit stěžovatelku, aby jednala v rozporu se svým svědomím, nebo čelila extrémnímu trestu propuštění, což nelze považovat za nezbytné v demokratické společnosti. Třetí stěžovatelka své názory, resp. svědomí a náboženské přesvědčení navíc nikdy nikomu nevnucovala, takže opatření nelze považovat ani za přiměřené. Z těchto důvodů podle nich došlo v případě třetí stěžovatelky k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9 Úmluvy.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.