LAAKSO proti Finsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 15. ledna 2013 ve věci č. 7361/05 – Laakso proti Finsku

Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl poměrem hlasů pět ke dvěma, že nezachováním spravedlivé rovnováhy mezi zájmy biologického otce a jeho rodiny, a právem dítěte na určení svého otce došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel se narodil v roce 1959 v nemanželském svazku. V roce 1961 rozhodl okresní soud o povinnosti K. R. platit stěžovatelově matce výživné. K. R. stěžovateli i jeho matce přiznal, že je jeho otcem.

K 1. říjnu 1976 vstoupil v platnost nový zákon o otcovství, který v přechodných ustanoveních stanovil povinnost zahájit všechna řízení o otcovství u dětí narozených před vstupem zákona v platnost do pěti let, tj. do 1. října 1981. Navíc, po smrti otce již podle ustanovení zákona nebylo možné vznést žádost na určení otcovství. U dětí narozených po vstupu zákona v platnost neexistovalo žádné podobné omezení.

Otec stěžovatele, K. R., zemřel v srpnu 1999. Stěžovatel následně zjistil, že K. R. nebyl oficiálně zapsán jako jeho otec, zahájil proto u okresního soudu v Helsinkách řízení o určení otcovství proti dědicům K. R. Okresní soud však jeho žádost odmítl jako promlčenou, odvolací a Nejvyšší soud jeho rozhodnutí potvrdily s doplněním, že stěžovateli nic nebránilo zahájit obdobné řízení v původní pětileté lhůtě.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel tvrdil, že soudy při aplikaci zákona o otcovství porušily jeho právo na respektování soukromého a rodinného života. Soud již v minulosti několikrát konstatoval, že řízení o určení otcovství spadá do rozsahu článku 8 (srov. Mikulić proti Chorvatsku, č. 53176/99, rozsudek ze dne 7. února 2002, § 51 nebo Jäggi proti Švýcarsku, č. 58757/00, rozsudek ze dne 13. července 2006, § 25). Soud konstatoval, že v daném případě není jeho úkolem rozhodnout, zda se řízení o určení rodičovského vztahu mezi stěžovatelem a jeho biologickým otcem dotýká rodinného života, jelikož je zřejmé, že právo jednotlivce poznat svou osobní identitu spadá pod právo na soukromý život (srov. Odièvre proti Francii, č. 42326/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2003). Podle Soudu je hlavním úkolem článku 8 chránit jednotlivce před svévolným rozhodováním veřejných orgánů. K tomu však přistupují pozitivní závazky státu spočívající v zajištění účinné ochrany rodinného a soukromého života i ve vztazích mezi jednotlivci. Hranice mezi těmito pozitivními a negativními závazky je však velmi úzká, stát musí v zásadě vždy poměřovat zájmy společnosti proti zájmům jednotlivce (srov. Kroon a ostatní proti Nizozemí, č.18535/99, rozsudek ze dne 27. října 1994, §31, 49).

V daném případě se Soud zabýval otázkou, zda stát splnil své pozitivní závazky podle článku 8 při vypořádání se se stěžovatelovou žádostí o soudní určení otcovství. Soud v prvé řadě zdůraznil, že promlčecí lhůta stanovená zákonem na podání žaloby o určení otcovství sledovala legitimní cíl, a to ochranu domnělých otců před potenciální nespravedlností, jaká by mohla nastat, pokud by se soudy začaly zabývat několika let starými skutkovými zjištěními (srov. Mizzi proti Maltě, č. 26111/02, rozsudek ze dne 12. ledna 2001 a Rasmussen proti Dánsku, č. 8777/79, rozsudek ze dne 28. listopadu 1984). Existence promlčecí lhůty tedy sama o sobě není v rozporu s Úmluvou, je však nutné posoudit, zda mezi chráněným zájmem a mezi zájmy jednotlivců existuje spravedlivá rovnováha (tj. v daném případě právo poznat svůj původ jako součást osobní identity proti právu domnělého otce před nároky týkajícími se dávno minulých skutečností) a zda mají jednotlivci s promlčeným nárokem k dispozici jiné alternativní prostředky ochrany. Jejich výběr náleží do prostoru pro uvážení, jaký státům článek 8 poskytuje a bude záviset na individuálních okolnostech každého případu. V dané věci Soud připomněl, že v době zahájení řízení o určení otcovství se ve Finsku uplatňovala pětiletá promlčecí lhůta striktně, přičemž vnitrostátní právní úprava neposkytovala žádné jiné prostředky ochrany. Jelikož otec stěžovatele byl v rozhodné době již mrtev, řízení před národními soudy bylo jediným způsobem, jak mohl stěžovatel usilovat o určení právního otcovství svého biologického otce. Soud přitom pokládal za důležité, že stěžovatel měl v rozporu se skutečností otcovství K. R. za určené tím, že z nařízení okresního soudu platil stěžovateli výživné. Zjevné upřednostnění ochrany zájmů otce a jeho rodiny před právem stěžovatele, kdy zákon soudům nedával žádnou možnost přezkoumat, zda v konkrétním případě obecný zájem na ochraně právní jistoty a rodinných vztahů či zájem otce a jeho rodiny skutečně převažují nad zájmem stěžovatele na určení otcovství, neshledal Soud přiměřeným k legitimnímu cíli sledovanému právní úpravou. Navíc Soud poznamenal, že finský Nejvyšší soud v poslední době změnil svojí judikaturu a začal posuzovat tuto striktně aplikovanou promlčecí lhůtu za rozpornou s Úmluvou a finskou Ústavou. Soud proto konstatoval, že v daném případě nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi zájmy otce a jeho rodiny a právem stěžovatele, a proto došlo k porušení článku 8.

(iii) Oddělená stanoviska soudců de Gaetana a Wojtyczeka

Soudce de Gaetano zdůraznil, že v tomto případě si stěžovatel byl dobře vědom identity svého otce, a to dlouho předtím, než předmětný zákon vstoupil v platnost. Jeho jediným argumentem bylo, že si nebyl vědom skutečnosti, že nařízení platby výživného neznamenalo automaticky i určení právního otcovství, což je okolnost, která mohla být podle soudce de Gaetana lehce napravena konzultací právníka. Soudce nesouhlasil s odůvodněním ani závěrem většiny senátu: v daném případě dle jeho názoru nešlo o nerovnováhu mezi právní praxí a biologickými a společenskými skutečnostmi, ale o pouhou neznalost a neopatrnost stěžovatele. Soudce Wojtyczek nadto zdůraznil, že jelikož stěžovatel poznal identitu svého biologického otce, promlčecí lhůta stanovena zákonem nijak nelimitovala jeho možnost plně vykonat práva chráněná Úmluvou, v souladu s obecně známým a v Evropě uplatňovaným principem vigilantibus leges sunt scriptae.