A.K. A L. proti Chorvatsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 37956/11

Datum: 8.1.2013

Složení senátu: I. Berro-LefŹvre, předsedkyně senátu (Monako), E. Steiner (Rakousko), N. Vajić (Chorvatsko), M. L. Trajkovska (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), J. Laffranque (Estonsko), L.-A. Sicilianos (Řecko), E. MNse (Norsko).

[§ 1. - 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. První stěžovatelka se narodila v roce 1987. Druhý stěžovatel, L., biologický syn první stěžovatelky, se narodil dne 10.12.2008.

5. Rozhodnutím Orgánu sociálně-právní ochrany dětí v K. (dále jen "sociální orgán") ze dne 19.12.2008 byl L. umístěn do pěstounské rodiny v jiném městě. Důvodem rozhodnutí byla skutečnost, že první stěžovatelka byla nezaměstnaná, neměla žádný příjem, vzdělávala se podle programu pro žáky se zvláštními vzdělávacími potřebami a žila s matkou a mentálně postiženým bratrem ve starém a zchátralém domě bez topení.

6. První stěžovatelka s umístěním L. do pěstounské péče souhlasila.

A. Řízení o zbavení první stěžovatelky rodičovské odpovědnosti

7. Blíže neurčeného dne sociální orgán podal u Městského soudu v K. návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti první stěžovatelky vůči L.

8. První stěžovatelka nebyla v řízení zastoupena.

9. Dne 10.5.2010 Městský soud v K. zbavil první stěžovatelku rodičovské odpovědnosti vůči jejímu synovi L. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že první stěžovatelka je lehce mentálně postižená a není schopná poskytnout L. řádnou péči.

Příslušné části rozhodnutí znějí takto:

"Dne 28. 4. a 4.6.2009 navštívil rodinu A. K. sociální pracovník. Dle jeho zjištění byl dům neuklizený, A. K. vypadala neupraveně, její oblečení bylo špinavé, měla mastné vlasy a v důsledku nedostatečné osobní hygieny zapáchala. Na otázku sociálního pracovníka, kdy se naposledy koupala, A. K. pokrčila rameny a podívala se na svou matku. Bylo jí doporučeno, aby v zájmu předání dobrých návyků svému synovi udržovala dobrou osobní hygienu. Jelikož byl dům ve stejném nepořádku i při druhé návštěvě sociálního pracovníka, bylo A. K. sděleno, že bude zahájeno řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti.

Při jednání konaném dne 10.2.2010 sociální orgán shledal, že A. K. trpí lehkým mentálním postižením, není v péči psychiatra, žije v nevyhovujících podmínkách ve špinavém bytě a neudržuje osobní hygienu. Po narození syna L. prohlásila, že není schopna se o něj postarat a L. byl umístěn do pěstounské rodiny. A. K. syna během prvního roku jeho života navštívila jen dvakrát a neprojevila o něj žádný zájem. S ohledem na tyto skutečnosti tým odborníků dospěl k závěru, že A. K. dítě opustila, jelikož během roku, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče, pro ně nevytvořila vhodné domácí prostředí...

A. K. se vyslovila proti návrhu a požádala, aby jí dítě bylo vráceno, aby se pokusila o něj postarat. Za účelem objasnění relevantních skutečností soud nařídil její psychiatrické vyšetření.

Psychiatr... zdůraznil, že A. K. je lehce mentálně postižená... Od dětství zaostávala v duševním vývoji a žila v chráněném prostředí. Ve škole byla vzdělávána podle programu pro žáky se zvláštními vzdělávacími potřebami. S určitým úsilím se vyučila květinářkou, avšak nikdy nepracovala... potřebuje trvalou psychiatrickou péči. Při vyšetření psychiatr vedl s A. K. krátký pohovor, při němž A. K. správně uvedla datum narození, potvrdila, že navštěvovala školu, že nebyla nikdy zaměstnána a uvedla, že vykonává určité domácí práce, které však nespecifikovala. Na otázku, zda umí vařit, odpověděla, že umí pouze připravit mléko. Ohledně péče o dítě uvedla, že ví, že dítě se musí přebalovat a krmit, ale nedokázala vysvětlit jak. Nebere žádné léky a nenavštěvuje psychiatra.

Znalec... zdůraznil, že A. K. je intelektuálně zaostalá, je tedy lehce mentálně postižená. Trpí též těžší formou skoliózy. Z důvodu svého duševního a fyzického stavu se A. K. není schopna o svého syna starat...

... soud přijímá názor znalce... a má za to, že A. K. se není schopna o L. postarat. Kvůli svému zdravotnímu stavu - pokročilé skolióze - není schopna dítě zvednout, držet jej v náručí, běžet za ním či ho ochránit před tím, aby si neublížilo, jelikož jí skolióza znemožňuje rychlý pohyb. Soud navíc při jednání zjistil, že A. K. mluví pouze s obtížemi a má omezenou slovní zásobu. Existuje tak riziko, že v případě, kdy by jí dítě bylo svěřeno, nenaučilo by se mluvit vůbec nebo pozdě. Je pochybné, že by bylo schopné zahájit včas školní docházku, jelikož by zcela jistě bylo ve srovnání se stejně starými dětmi vývojově opožděné. Soud nemůže připustit, aby se tak stalo, jelikož dítě má právo na kvalitní život v řádném prostředí se vší nezbytnou péčí a především v dobrých hygienických podmínkách. Ničeho z toho by se mu od jeho matky nedostalo.

A. K. uvedla, že si přeje se pokusit se o svého syna L. postarat, nicméně soud takový experiment nemůže připustit.

(...)"


Rozhodnutí bylo první stěžovatelce doručeno dne 17.5.2010.

10. Po náhodném setkání se svým bývalým učitelem, se kterým probírala rodinné záležitosti, první stěžovatelka požádala o právní pomoc, aby se mohla odvolat. Rozhodnutí, kterým jí bylo přiznáno právo na právní pomoc, bylo ovšem přijato až po uplynutí lhůty pro podání odvolání.

B. Řízení o vrácení rodičovské odpovědnosti první stěžovatelce

11. Dne 28.10.2010 právník přidělený první stěžovatelce v rámci právní pomoci podal u Městského soudu v K. návrh na vrácení rodičovské odpovědnosti první stěžovatelce. První stěžovatelka tvrdila, že její životní podmínky se od rozhodnutí, kterým byla zbavena rodičovské odpovědnosti, podstatně změnily. Její duševně nemocný bratr již nežije ve stejné domácnosti, jelikož byl umístěn do léčebny. Dům je částečně opravený a bylo do něj zavedeno topení.

12. První stěžovatelka též namítala, že lehké mentální postižení nesmí být důvodem pro zbavení rodičovské odpovědnosti a tvrzení, že neumí připravit jídlo a postarat se o dítě, jsou nepravdivá. Navíc, závěr, že trpí vadou řeči, má omezenou slovní zásobu a omezenou schopnost argumentovat, z čehož vyplývá riziko, že dítě, bylo-li by jí svěřeno do péče, se nenaučí mluvit, se neopírá o žádné znalecké posouzení.

13. Stejně tak jsou nepravdivá i tvrzení sociálního orgánu, že během prvního roku navštívila svého syna jen dvakrát. Ve skutečnosti ho navštěvovala jednou měsíčně a to až do doby, kdy rozhodnutí o jejím zbavení rodičovské odpovědnosti nabylo právní moci, jelikož poté jí sociální orgán přestal vyplácet měsíční příspěvek a ona tak již neměla finanční prostředky, aby si zaplatila cestu na návštěvu L.

14. Dne 10.12.2010 první stěžovatelka informovala sociální orgán, že se dne 7.12.2010 při telefonickém rozhovoru s opatrovníkem L. dozvěděla, že L. byl osvojen. Požádala sociální orgán o sdělení všech relevantních informací o osvojení jejího syna L.

15. Dne 14.12.2010 sociální orgán odpověděl, že L. byl rozhodnutím ze dne 15.10.2010, které již nabylo právní moci, osvojen. Souhlas rodiče, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti, není k osvojení třeba. Tento rodič také nemůže být účastníkem řízení o osvojení. Žádné další informace jí nemohou být poskytnuty, jelikož údaje o osvojení jsou důvěrné.

16. Dne 28.1.2011 Městský soud v K. odmítl návrh první stěžovatelky na vrácení rodičovské způsobilosti, poněvadž L. byl v mezidobí osvojen.

II. Relevantní vnitrostátní a srovnávací právo

A. Vnitrostátní právo

[§ 17. Příslušná ustanovení zákona o rodině]

B. Účast rodiče zbaveného rodičovské odpovědnosti v řízení o osvojení v právních řádech jiných členských států Rady Evropy

[§ 18. - 33. Komparativní studie zahrnuje 41 členských států Rady Evropy, jejichž příslušné právní úpravy se velmi liší. Ve zkratce lze uvést, že ve 12 státech zákon se samotnou skutečností, že je rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, nespojuje důsledek, že k osvojení není třeba souhlasu tohoto rodiče. V 9 státech má osoba, která je zbavena rodičovské odpovědnosti, právo účastnit se řízení o osvojení, aniž však je její názor na osvojení pro soud závazný. Ve zbývajících 20 státech, včetně České republiky, není osobě zbavené rodičovské odpovědnosti přiznána v následném řízení o osvojení žádná úloha.]

C. Mezinárodní právo

[§ 34. Příslušná ustanovení Úmluvy OSN o právech dítěte

§ 35. Příslušná pasáž Bílé knihy o zásadách o určení a právních následcích rodičovství přijatá dne 15.1.2002 Expertním výborem Rady Evropy

§ 36. Evropská úmluva o osvojení dětí z roku 2008 přijatá v rámci Rady Evropy]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

37. První stěžovatelka namítala, že její právo a právo jejího syna na respektování rodinného života bylo porušeno, jelikož se nemohla řádně účastnit řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti a její syn byl osvojen bez jejího vědomí, souhlasu a účasti v řízení o osvojení. Poukazuje na čl. 8 Úmluvy, které zní takto:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

I. K přijatelnosti

A. Vyjádření stran

38. Vláda namítla, že první stěžovatelka nemá ohledně L. locus standi a jediné osoby, které by jeho jménem mohly podat stížnost, jsou jeho osvojitelé, jelikož rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 15.10.2010.

39. Vláda dále tvrdila, že čl. 8 není v projednávaném případě použitelný. Vztah mezi první stěžovatelkou a jejím synem se zhoršil do takové míry, že již nejde o rodinný život. Pokrevní příbuzenství samo o sobě není k udržení rodinného života dostatečné. Zdůraznila, že dítě bylo svěřeno pěstounské rodině hned po narození, stěžovatelka se o něj přestala starat a dítě bylo osvojeno.

40. Vláda též uvedla, že první stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné vnitrostátní právní prostředky nápravy, jelikož nepodala odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v K. ze dne 10.5.2010, kterým byla zbavena své rodičovské odpovědnosti, případně následně ústavní stížnost.

41. Konečně vláda namítla, že stížnost byla podána po uplynutí šestiměsíční lhůty, poněvadž poslední vnitrostátní rozhodnutí v projednávaném případě bylo rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti, které bylo vydáno dne 10.5.2010 a první stěžovatelce doručeno dne 17.5.2010.

42. Ohledně svého práva zastupovat L. první stěžovatelka odpověděla, že ačkoli byla zbavena své rodičovské odpovědnosti, měla právo stížnost jménem svého biologického dítěte podat, aby ochránila jeho zájmy.

43. První stěžovatelka nesouhlasila s názorem vlády o nepoužitelnosti čl. 8 a uvedla, že odebrání dítěte z péče rodiče, zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti a určení dítěte k adopci jsou krajní opatření, která v jejím případě měla ohromný dopad na její rodinný život.

44. Co se týká vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy první stěžovatelka uvedla, že nepodala odvolání proti rozhodnutí ze dne 10.5.2010, protože nebyla schopna porozumět právním otázkám a významu soudního řízení. Jelikož v tomto řízení nebyla zastoupena, nemohla žádných prostředků nápravy využít.

45. Ve vztahu k dodržení lhůty šesti měsíců první stěžovatelka odpověděla, že neporozuměla významu řízení o zbavení rodičovské způsobilosti a účinků přijatých rozhodnutí. O skutečném významu rozhodnutí se dozvěděla jen náhodou. Následně požádala o právní pomoc a využila všech právních cest, které ještě měla k dispozici, jako např. žádost o vrácení rodičovské odpovědnosti vůči L. Konečné rozhodnutí v tomto řízení bylo přijato dne 28.1.2011.

B. Posouzení Soudem

1) Oprávnění první stěžovatelky jednat jménem L.

46. Soud konstatuje, že v návaznosti na rozhodnutí ze dne 10.5.2010, kterým byla první stěžovatelka zbavena svých rodičovských práv, byly zákonné rodinné vazby mezi první stěžovatelkou a jejím synem L. přetrhány. L. byl následně dán k osvojení, které bylo dokončeno dne 15.10.2010. Tato okolnost nicméně sama o sobě není pro posouzení, zda je první stěžovatelka oprávněna podat jménem L. stížnost, rozhodující. Podmínky pro podání individuální stížnosti podle Úmluvy nejsou nezbytně stejné jako vnitrostátní pravidla upravující locus standi. Vnitrostátní pravidla mohou v tomto ohledu sledovat jiné cíle než ty, které jsou zachyceny v čl. 34 Úmluvy. Byť v určitých ohledech mohou být analogické, nemusí tomu tak být vždy (srov. Norris proti Irsku, § 31).

47. Soud upozorňuje na zásadu, že účel Úmluvy jakožto nástroje ochrany individuálních lidských bytostí vyžaduje, aby její hmotněprávní i procesní ustanovení byla vykládána a používána tak, aby její záruky byly praktické a účinné [srov. mj. Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 70-72]. Postavení dětí podle čl. 34 Úmluvy vyžaduje obezřetné posouzení, poněvadž děti obvykle musejí pro uplatnění svých práv a hájení svých zájmů spoléhat na jiné osoby a nemusejí být schopny či mít dostatečný věk k tomu, aby někoho k podniknutí kroků svým jménem smysluplně pověřily (srov. P. C. a S. proti Spojenému království). Soud má za to, že v této oblasti nelze postupovat restriktivně či mechanicky.

48. Soud konstatuje, že v projednávaném případě byl L. osvojen a jeho zákonnými zástupci jsou dnes dle vnitrostátního práva jeho adoptivní rodiče. Ve vztahu k jakýmkoli otázkám vztahujícím se k událostem nastalým po dokončení osvojení jsou tedy dle vnitrostátního práva zástupci L. výhradně jeho osvojitelé. Všechny otázky, které jsou relevantní pro jeho právo na respektování soukromého a rodinného života a které nastaly během řízení týkajícího se přetrhání jeho vazeb s jeho biologickou matkou, by ovšem měly být Soudem přezkoumány (srov., mutatis mutandis, Scozzari a Giunta proti Itálii, § 138; Moretti a Benedetti proti Itálii, § 31; Z. proti Slovinsku, § 114; Diamante a Pelliccioni proti San Marinu, § 146; M. D. a další proti Maltě, § 27).

49. V této souvislosti Soud poznamenává, že je v zásadě v zájmu dítěte, aby byly zachovány jeho vazby na biologické rodiče. Přetrhání těchto vazeb mohou odůvodnit jen pádné důvody. V projednávaném případě L. z důvodu svého útlého věku není schopen před Soudem hájit své zájmy. Je to pouze první stěžovatelka, která je schopna, a to i jeho jménem, tvrdit, že ukončení vazeb mezi nimi jakožto biologickou matkou a synem ovlivnilo též jeho právo na respektování rodinného života.

50. Soud proto uzavírá, že námitka vlády týkající se oprávnění první stěžovatelky zastupovat L. v řízení před Soudem musí být zamítnuta.

2) Použitelnost čl. 8 Úmluvy v projednávaném případě

51. Ve své ustálené judikatuře Soud zdůraznil, že užívání vzájemné společnosti představuje pro rodiče a jeho dítě základní prvek rodinného života. Navíc, přirozený rodinný vztah není proto, že je dítě umístěno do veřejné péče, ukončen [srov. Johansen proti Norsku, § 52, a Olsson proti Švédsku (č. 1), § 59].

52. Co se týká projednávaného případu, Soud poznamenává, že první stěžovatelka svého syna L. porodila v prosinci 2008. Ačkoli bylo dítě umístěno do pěstounské péče krátce po jeho narození, zdá se, že první stěžovatelka svého syna navštěvovala. Soud v minulosti konstatoval, že rodinné vazby existují i mezi dítětem a jeho biologickým rodičem, se kterým dítě nikdy nežilo (srov. Keegan proti Irsku, § 45). Podle názoru Soudu mezi první stěžovatelkou a jejím synem existovalo od okamžiku jeho narození pouto, které se rovnalo "rodinnému životu". Článek 8 je proto v projednávaném případě použitelný.

3) Vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy a dodržení lhůty šesti měsíců

53. Soud konstatuje, že námitky stěžovatelů se vztahují ke sledu událostí, které vyvrcholily osvojením L. Před vnitrostátními orgány probíhala různá řízení. Soud se domnívá, že otázka vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy tak, jak ji vláda nastolila, stejně jako otázka dodržení lhůty šesti měsíců, jsou úzce spjaty s podstatou stížnosti. Soud proto rozhoduje, že tyto námitky budou spojeny s meritem věci.

4) Závěr

54. Soud konstatuje, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

55. První stěžovatelka argumentovala, že nebyla intelektuálně schopna sledovat soudní řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti či rozumět jeho skutečnému významu, nemluvě o schopnosti hájit své zájmy či porozumět přijatému rozhodnutí. Dále uvedla, že její odloučení od biologického syna, které bylo dovršeno řízením o osvojení, kterého se neúčastnila a při kterém nebyla hájena práva jejího syna, porušilo jak její právo, tak právo jejího syna na respektování rodinného života.

56. Vláda měla za to, že první stěžovatelka jako osoba, která nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům, byla schopna v řízeních před vnitrostátními soudy hájit své zájmy. Soud, který vedl řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti, pečlivě zvážil všechny relevantní skutečnosti, nechal vypracovat příslušné lékařské zprávy a dospěl k adekvátním závěrům. První stěžovatelka, která se úspěšně vyučila, byla schopna si obstarat právního zástupce, pakliže by si to přála.

57. Ohledně řízení o osvojení vláda uvedla, že v době, kdy bylo řízení vedeno, již první stěžovatelka ve vztahu k L. neměla rodičovskou odpovědnost.

B. Posouzení Soudem

1) Zda došlo k zásahu

58. Soud již zmínil, že užívání vzájemné společnosti představuje pro rodiče a jeho dítě základní aspekt rodinného života (srov. § 54 výše). Vnitrostátní opatření, která takovému užívání brání, znamenají zásah do práva chráněného čl. 8 Úmluvy (srov. Johansen, výše uvedený, § 52; Haase proti Německu, § 82; X. proti Chorvatsku, § 45).

59. V projednávaném případě měla opatření přijatá státem mající dopad na vztah první stěžovatelky s jejím synem svůj původ v rozhodnutí ze dne 10.5.2010, kterým byla první stěžovatelka zbavena rodičovské odpovědnosti vůči svému synovi, a v jeho osvojení.

60. Není žádných pochyb o tom, že zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti a určení dítěte k osvojení představují velmi restriktivní opatření, přičemž druhé zmíněné ústí v úplné přerušení vztahu mezi rodičem a dítětem. V projednávaném případě tedy tato opatření znamenala zásah do práva stěžovatelů na respektování jejích rodinného života zaručeného čl. 8 odst. 1 Úmluvy (srov. X. proti Chorvatsku, výše uvedený, § 45).

2) Zákonnost zásahu a legitimní cíl

61. Soud připouští, že předmětná opatření měla oporu ve vnitrostátním právním řádu, konkrétně v zákoně o rodině, a že příslušné chorvatské zákony mají za cíl ochranu dětí. Soud neshledává nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byl v projednávaném případě zákon použit k jinému účelu. Soud proto souhlasí s tím, že předmětná rozhodnutí usilovala o ochranu nejvyššího zájmu dítěte, což je legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy (srov. Keegan proti Irsku, výše uvedený, § 44; Görgülü proti Německu, § 37; Glesmann proti Německu, § 101; X. proti Chorvatsku, výše uvedený, § 56). Zbývá tedy určit, zda může být zásah považovaný za "nezbytný v demokratické společnosti".

3) Nezbytnost v demokratické společnosti

62. Základní otázkou projednávaného případu je, zda postup, který byl zvolen, respektoval rodinný život stěžovatelky nebo naopak představoval takový zásah do jejího práva na respektování rodinného života, který nemůže být považován za nezbytný v demokratické společnosti. Zásadním účelem čl. 8 Úmluvy je ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy ze strany veřejné moci. Soud opakuje, že rozdělení rodiny je velmi vážným zásahem. Soud nicméně uznává, že v takto citlivé oblasti je rozhodovací proces pro vnitrostátní orgány velmi obtížný. Vyžadovat, aby za všech okolností volily stejný a neměnný postup, by jejich úlohu jen ztížilo. Musí jim proto být ponechán určitý manévrovací prostor. Na druhou stranu však musí být při zvažování tohoto aspektu projednávaného případu přiznána významná váha skutečnosti, že rozhodnutí odebrat dítě jeho rodičům a poskytnout ho k adopci může být nevratné. V této oblasti je proto potřeba ochrany proti svévolným zásahům ještě větší (srov. B. proti Spojenému království, § 63; X. proti Chorvatsku, výše uveden ý, § 47; R. a H. proti Spojenému království, § 76).

63. Je pravda, že čl. 8 neobsahuje žádné explicitně vyjádřené procesní požadavky. To však pro danou otázku není rozhodující. Příslušné rozhodování vnitrostátních orgánů o dětech, které jsou jim svěřeny, musí nutně zahrnout názory a zájmy biologických rodičů. Podle názoru Soudu tedy musí být rozhodovací proces nastaven tak, aby zajistil, že jejich názory a zájmy budou vnitrostátním orgánům známy a budou řádně zváženy. Zároveň musí být zajištěno, že rodiče budou mít možnost v náležitém čase využít opravných prostředků, které jsou k dispozici. Podle Soudu tedy musí být přezkoumáno, zda s ohledem na okolnosti daného případu a zejména závažnost přijatých rozhodnutí byli rodiče do rozhodovacího procesu nahlíženého v jeho celku zapojeni v dostatečné míře, která jim zajistila požadovanou ochranu jejich zájmů. Pokud nebyli, došlo k pochybení při respektování jejich rodinného života a zásah, který z rozhodnutí vyplynul, nemůže být považován za nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu čl. 8 Úmluvy (srov. B. proti Spojenému království, výše uvedený, § 64; X. proti Chorvatsku, výše uvedený, § 48).

64. V řízeních, v nichž jsou rozhodovány otázky týkající se rodinného života, mají rodiče v zásadě právo být slyšeni a plně informováni, i když za určitých okolností mohou být omezení těchto práv z pohledu čl. 8 odst. 2 odůvodněná. Soud posoudí i tento aspekt, aby mohl rozhodnout, zda bylo řízení vedeno spravedlivě a způsobem, který řádně respektuje zájmy chráněné čl. 8 (srov. B. proti Spojenému království, výše uvedený, § 65; Tysiąc proti Polsku, § 113; X. proti Chorvatsku, výše uvedený, § 49).

65. V projednávaném případě není úkolem Soudu rozhodnout, zda bylo osvojení syna první stěžovatelky jako takové z pohledu Úmluvy odůvodněné, nýbrž posoudit, zda řízení, která k osvojení vedla, naplnila požadavky čl. 8 Úmluvy. Sled událostí týkajících se syna první stěžovatelky je popsán výše v § 7-16.

66. Soud poznamenává, že L., biologický syn první stěžovatelky, byl krátce po svém narození rozhodnutím Orgánu sociálně právní ochrany dětí v K. umístěn do pěstounské péče. Když byl přibližně rok a 5 měsíců stár, byla první stěžovatelka vůči němu zbavena rodičovské odpovědnosti. V důsledku tohoto rozhodnutí byl L. příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí dán k osvojení. První stěžovatelka, která v době, kdy jí byla poskytnuta právní pomoc, již nemohla podat žádný opravný prostředek proti rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti, podala návrh na vrácení rodičovské odpovědnosti, který předvídá § 114 odst. 4 a 5 zákona o rodině. Její návrh byl nicméně zamítnut, jelikož L. byl v mezidobí osvojen, a to v řízení, jehož první stěžovatelka nebyla účastníkem, a ani o něm nevěděla.

67. Soud má za to, že na tento sled událostí, který vedl k postupnému zpřetrhání pout mezi biologickou matkou a jejím synem, musí být nahlíženo v jeho celku a tak také musí být posuzován.

68. V této souvislosti je třeba též poukázat na Evropskou úmluvu o osvojení dětí, která pro Chorvatsko není závazná. Tato úmluva připouští, aby v případě, kdy byla matka či otec zbaveni své rodičovské odpovědnosti vůči dítěti, zákon stanovil, že k osvojení není její či jeho souhlas nutný. Stejně tak i Bílá kniha o zásadách o určení a právních následcích rodičovství přijatá dne 15.1.2002 Expertním rodinněprávním výborem Rady Evropy připouští, aby zákon stanovil, že k osvojení není třeba souhlasu otce, matky či obou, nemají-li rodičovskou odpovědnost.

69. Soud dále konstatuje, že velká většina členských států ve svém právním řádu zakotvila možnost zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti. Ohledně úlohy, jakou má rodič zbavený rodičovské odpovědnosti v následném řízení týkajícím se osvojení, se nicméně právní řády členských států rozcházejí. Zatímco přibližně polovina z nich uznává, alespoň do určité míry, právo rodiče zbaveného rodičovské odpovědnosti účastnit se řízení o osvojení, druhá poloviny nikoli.

70. S ohledem na výše uvedené Soud, aniž by musel rozhodnout o souladu zákona, který neumožňuje rodiči zbavenému rodičovské odpovědnosti účastnit se řízení o osvojení, s čl. 8 Úmluvy, přezkoumá, zda stěžovatelé v některé fázi procesu, který vedl k přetrhání jejich vzájemných vazeb, měli dispozici dostatečné záruky ochrany jejich soukromého a rodinného života.

71. Ohledně řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti Soud poznamenává, že chorvatský zákon o rodině obsahuje detailní právní úpravu. Je stanoveno, že rodič bude zbaven rodičovské odpovědnosti, pakliže zneužívá či hrubě porušuje z ní vyplývající práva a povinnosti. Důvody pro přijetí tohoto opatření jsou vyjmenovány v § 114 odst. 2 zákona o rodině. Postup, jaký má být použit, je v zákoně též upraven. Zájmy dítěte jsou zajištěny ustanovením zvláštního zmocněnce pro řízení (srov. § 114 odst. 6 zákona o rodině). Soudy, které konají řízení podle zákona o rodině, mají povinnost zajistit, aby zájmy osob trpících duševní poruchou či osob, které nejsou z jiných důvodů schopny hájit svá práva a zájmy, byly řádně chráněny (srov. § 267 zákona o rodině). Soud je proto přesvědčen, že chorvatské právní předpisy obsahují ohledně zajištění zájmů rodičů a jejich dětí v řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti adekvátní záruky.

72. První stěžovatelka ovšem navzdory požadavku § 267 zákona o rodině nebyla v řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti zastoupena. Vnitrostátní orgány zjistily, že první stěžovatelka trpí lehkým mentálním postižením, a přestože potřebuje trvalou psychiatrickou léčbu, neléčí se. Ve škole se vzdělávala podle programu pro žáky se zvláštními vzdělávacími potřebami, měla vadu řeči a omezenou slovní zásobu. Soud má za to, že vnitrostátní orgány měly s ohledem na význam řízení pro její právo na respektování rodinného života zajistit, aby byly její zájmy v daném řízení náležitě hájeny. To, že první stěžovatelka nemohla plně porozumět právním důsledkům řízení a účinně hájit své zájmy a chránit tak svá práva jakožto biologická matka L., je doloženo výše uvedenými okolnostmi týkajícími se její osoby.

73. Vnitrostátní soud, který vedl předmětné řízení, však navzdory poznatkům o tom, že první stěžovatelka trpí lehkým mentálním postižením, a vlastním zjištěním, že trpí vadou řeči a má omezenou slovní zásobu, připustil, že nebyla zastoupena. Soud považuje za obtížné akceptovat, že osoba, jejíž vadou řeči a omezenou slovní zásobou soudy odůvodnily obavu, že nebude schopna naučit své dítě mluvit, by byla schopna v řízení týkajícím se své rodičovské způsobilosti řádně hájit své zájmy.

74. První stěžovatelka požádala o poskytnutí právní pomoci, čehož však dosáhla až poté, co uplynula lhůta k podání odvolání. Za těchto okolností tedy ustanovený právní zástupce zvolil jedinou zbývající cestu k ochraně rodičovských práv první stěžovatelky - návrh na vrácení rodičovské odpovědnosti vůči L. podle § 114 odst. 5 zákona o rodině.

75. V důsledku rozhodnutí ze dne 10.5.2010, kterým byla zbavena rodičovské odpovědnosti vůči L., nebyla první stěžovatelka následně zahrnuta do procesu osvojení L. Proto v řízení, které takto zásadnímu rozhodnutí předcházelo, měly být práva a zájmy stěžovatelů řádně chráněny tím, že by první stěžovatelce byla poskytnuta náležitá právní pomoc, která by umožnila, aby její názory a ochrana jejích zájmů, stejně jako zájmů jejího biologického syna na udržení vazeb se svou matkou, byly řádně zváženy.

76. V průběhu řízení o vrácení rodičovské odpovědnosti se první stěžovatelka dne 7.12.2010 dozvěděla, že L. byl již osvojen. Řízení proto bylo dne 28.1.2011 zastaveno. Žádný další opravný prostředek by k ničemu nevedl, jelikož v žádném řízení týkajícím se rodičovské odpovědnosti první stěžovatelky nemohlo být z důvodu osvojení L. pokračováno.

77. Soud dále konstatuje, že první stěžovatelka nebyla informována o řízení o osvojení a nebyla v této souvislosti nikdy vyslechnuta. Jelikož nebyla účastníkem tohoto řízení, neměla právo podat v jeho rámci žádný opravný prostředek.

78. Byť je Soud ochoten připustit, že souhlas první stěžovatelky v řízení o osvojení nebyl z důvodu jejího zbavení rodičovské odpovědnosti nutný, je nicméně přesvědčen o tom, že státy, jakým je i Chorvatsko, jejichž právní řád umožňuje obnovení rodičovské odpovědnosti, jsou povinny umožnit, aby rodič své právo podat návrh na vrácení rodičovské odpovědnosti, má-li mít nějaký skutečný význam, mohl vykonat dříve, než je dítě dáno k osvojení. V projednávaném případě vnitrostátní orgány tím, že první stěžovatelku neinformovaly o řízení o osvojení, jí zbavily možnosti požádat o vrácení rodičovské odpovědnosti předtím, než byly vazby mezi biologickým rodičem a jeho dítětem definitivně přerušeny osvojením dítěte. První stěžovatelce tedy bylo zabráněno v požívání práv zaručených v zákoně o rodině.

79. Výše uvedené podle názoru Soudu odhaluje nedostatečné zapojení první stěžovatelky do rozhodovacího procesu.

80. Soud uzavírá, že v žádném okamžiku během procesu, na jehož konci došlo k přerušení vazeb mezi stěžovateli, neexistovaly náležité záruky. Soud proto shledává, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy a zamítá námitky vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy a dodržení lhůty šesti měsíců.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

[§ 81. - 84. Soud konstatoval, že stěžovatelčina námitka porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se překrývá s otázkami, které byly hodnoceny na poli čl. 8 Úmluvy, a z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy nevyvstává žádná samostatná otázka.]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy

[§ 85. - 94. Stěžovatelka tvrdila, že její syn jí byl odebrán z důvodu jejího mentálního a fyzického postižení, a proto v rozporu s čl. 14 Úmluvy. Vláda namítala, že se tak stalo z důvodu neexistence vhodných podmínek k jejich společnému žití. Soud usoudil, že jelikož hlavní otázkou v projednávaném případě je postup vnitrostátních orgánů, který vyústil v oddělení stěžovatelů, a který byl posouzen prizmatem čl. 8 Úmluvy, není s ohledem na závěry, které tam Soud učinil, nutné se věcí zabývat i na poli čl. 14 Úmluvy.]

[§ 95. - 102. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy byl porušen;

3. čl. 6 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat;

4. čl. 14 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.