BALTIŅŠ proti Lotyšsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 25282/07

Datum: 8.1.2013

Složení senátu: D. T. Björgvinsson, předseda senátu (Island), I. Ziemele (Lotyšsko), P. Hirvelä (Finsko), G. Nicolaou (Kypr), Z. Kalaydjieva (Bulharsko), V. A. De Gaetano (Malta), P. Mahoney (Spojené království).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1970 a žije v Rize.

A. Události vedoucí k zatčení stěžovatele

6. Skutečnosti předmětné věci tak, jak byly předloženy stranami, lze shrnout následovně.

7. V červenci 2003 byl stěžovatel odsouzen za neoprávněné pořizování a uchovávání omamných látek. Podle materiálů ve spise předmětné trestní věci pořizoval a uchovával pro osobní potřeby devět balíčků omamné látky, která obsahovala 0,5108 gramu metamfetaminu. Stěžovatel se přiznal a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Před rokem 2003 byl čtyřikrát odsouzen za krádež.

B. Operační vyšetřovací opatření ve vztahu ke stěžovateli

8. Na žádost vládního zmocněnce předložila policie dne 5.10.2011 následující informace:

"... od roku 2002 měl Protidrogový úřad [Narkotiku apkarošanas birojs - ONAP] informace o tom, že [stěžovatel] je zapleten do obchodu s omamnými látkami. [Stěžovatel] byl v minulosti šestkrát odsouzen; před [zatčením] byl dne 18.7.2003 uznán vinným z neoprávněného získávání, uchovávání a manipulace s omamnými látkami s úmyslem je prodat...

V únoru roku 2004 Protidrogový úřad získal nové neoficiální informace související se stěžovatelovými aktivitami týkajícími se obchodování s drogami. [Úřad] proto zahájil tajné vyšetřování provedením předběžného šetření (izzina), v důsledku kterého otevřeli [vyšetřovatelé] dne 24.2.2004 věc č. 7004204 s cílem ověřit operační informace (operativas parbaudes lieta). Informace o stěžovateli byly vloženy do operačních záznamů (operativa uzskaite). V rámci výše uvedeného řízení [vyšetřovatelé] shromáždili informace z různých zdrojů a provedli několik operačních vyšetřovacích opatření, včetně operačního šetření (izzinašana) pomocí telefonních odposlechů, které bylo povoleno Nejvyšším soudem.

Informace získané během ověřovacího procesu potvrdily, že stěžovatel je zapleten do obchodu s drogami. Následně byl dne 27.10.2004 otevřen případ (operat ivas izstrades lieta) č. 7019304. V rámci [výše uvedené věci] byla provedena různá operační opatření, včetně operačního sledování (operativa noverošana), operačního odposlechu telefonních hovorů (operativa sarunu noklausišanas) a dalších.

Tři tajné operace vedené v rámci operační věci byly použity jako důkazy [stěžovatelovy] viny během trestního řízení... které bylo zahájeno 1.12.2004. [Jejich] cílem bylo navodit situaci, v níž by stěžovatel měl možnost buď obstarat narkotika, nebo to odmítnout, a to za účelem zjištění, jak se bude chovat.

Operacemi bylo prokázáno, že [stěžovatel] pořizuje omamné látky ve velkém množství..."

9. Podle informací poskytnutých vládou povolil speciálně pověřený státní zástupce z Úřadu generálního prokurátora (Generalprokurat řras ipaši pilnvarots prokurors) ve dnech 2., 11. a 30. 11. na žádost Protidrogového úřadu provedení skrytých vyšetřování (operativais eksperiments), během nichž se měl tajný policejní agent I. pokusit koupit od stěžovatele amfetamin. Oprávnění bylo uděleno v souladu s čl. 15 odst. 3 zákona o operačních činnostech (Operativas darbibas likums, dále jen "ZOČ").

10. Podle prohlášení tajného policejního agenta I. a zpráv úředníka Protidrogového úřadu byla skrytá vyšetřování prováděna následujícím způsobem. Dne 3.11.2004 I. zavolal stěžovateli a požádal o schůzku. Stěžovatel mu odpověděl, že je zaneprázdněn. Později stěžovatel zavolal zpět a domluvili se na setkání. Když se setkali, I. předal stěžovateli 500 lotyšských lat (LVL; přibližně 700 eur) v označených bankovkách. Podle prohlášení I. spolu nemluvili. Stěžovatel řekl, že zavolá zpět. Později toho dne I. zavolal stěžovateli, který mu řekl, že vše bude v pořádku. Při následujícím telefonátu sdělil stěžovatel I., že dohoda vyšla a že se setkají na čerpací stanici. Z té I. zavolal stěžovateli, který mu dal instrukce, kde najít "zboží", které představovalo asi 100 gramů amfetaminu. Jejich konverzace byly nahrávány.

11. Podle jeho prohlášení si I. také domluvil schůzku se stěžovatelem v supermarketu dne 8.11.2004, aby s ním navázal kontakt a získal jeho důvěru. Stěžovatel se zeptal I., zda všechno proběhlo v pořádku. Dostalo se mu odpovědi, že každý byl spokojený, což znamenalo, že doručil drogy svým společníkům. Poté se I. zeptal, zda by byla možnost zakoupit větší množství amfetaminu. Stěžovatel odpověděl, že by to možné nebylo, ale potom dodal, že má 300 gramů amfetaminu, které může prodat. I. se poté zeptal na těchto 300 gramů amfetaminu a stěžovatel odpověděl, že je může prodat stejný den. I. mu na to odpověděl, že tento den to nestihne, načež mu stěžovatel řekl "tedy zítra" a domluvili se, že si zavolají. Později se I. zeptal stěžovatele na jeho zaměstnání, načež stěžovatel odpověděl, že toto, myšleno obchodování s drogami, je jeho "jediný chléb". Tato prohlášení nelze slyšet na nahrávkách, protože stěžovatel mluvil tichým hlasem.

12. Dne 25.11.2004 zavolal I. stěžovateli a požádal ho o obstarání stejného druhu a množství drog jako předtím. Setkali se u čerpací stanice a I. mu předal 500 LVL (přibližně 700 eur). Stěžovatel peníze převzal. Později požádal I., aby přišel do restaurace, kde stěžovatel čekal na dodavatele. Stejného dne stěžovatel potkal I. v restauraci a předal mu balíček s asi 100 gramy amfetaminu tak, že jej uložil pod kryt sedadla.

13. Dne 1.12.2004 zavolal I. stěžovateli s žádostí o schůzku. Během ní I. požádal o koupi 400 gramů stejného typu drog za 2 000 LVL (přibližně 2 800 eur). Stěžovatel mu řekl, že si není jist, zda může toto množství zajistit. I. odvětil, že by chtěl zaplatit ve dvou splátkách a dal stěžovateli polovinu domluvené sumy. I. požádal o slevu a stěžovatel snížil cenu o 80 LVL. Druhý den stěžovatel vytkl I., že peníze byly označené. Následně byly veškeré snahy o kontaktování stěžovatele neúspěšné.

C. Trestní řízení proti stěžovateli

14. Dne 1.12.2004 zahájil Protidrogový úřad trestní stíhání stěžovatele na základě obvinění z neoprávněného nabývání omamných látek s přitěžujícími okolnostmi a jejich držení s úmyslem je prodat.

15. Dne 6.12.2004 byl stěžovatel zatčen policií. Odmítl k celé věci vypovídat.

16. Okresní soud pro Rigu-město dne 7.12.2004 povolil prohlídku stěžovatelova bytu, kde policisté zajistili váhy, určité množství peněz a SIM kartu pro mobilní telefon. Výsledky forenzní chemické zkoušky odhalily na vahách stopy nepovolených psychotropních látek.

17. Dne 9.12.2004 soudce stejného soudu znovu uvalil na stěžovatele vazbu. Soudce poznamenal, že spis, mimo jiné, neobsahoval povolení zvláštního státního zástupce z Úřadu generálního prokurátora k provedení tajné operace. Soud následně několikrát prodloužil stěžovatelovu vazbu.

18. V reakci na žádost Specializovaného státního zastupitelství pro organizovanou trestnou činnost a další protiprávní jednání Úřad generálního prokurátora uvedl, že tajné operace proti stěžovateli byly povoleny státním zástupcem dne 2., 11. a 30.11.2004. Příslušná rozhodnutí nebyla přidána do trestního spisu, protože byla tajná podle zákona o státním tajemství.

19. Dne 29.12.2004 byla trestní věc postoupena státnímu zastupitelství a dne 4.1.2005 byl stěžovatel obviněn z neoprávněného nabývání a držení omamných látek s úmyslem je prodat. Dne 6.5.2005 byl stěžovateli předložen návrh obžaloby, který odkazoval na tajné operace ze dne 3. a 25.11.2004.

20. Dne 23.5.2005 rozhodl Krajský soud v Rize o předání stěžovatele k soudu.

D. Soudní řízení

21. Dne 21.10.2005 obvinil Krajský soud v Rize stěžovatele z neoprávněného nabývání omamných látek s přitěžujícími okolnostmi a jejich držení s úmyslem je prodat, a odsoudil ho k deseti letům odnětí svobody. Policista I. se neúčastnil hlavního líčení; byly pouze přečteny jeho výpovědi, které učinil během přípravného řízení. Soud vyslechl svědeckou výpověď policisty T., který v průběhu tajné operace prováděl dohled a sledování stěžovatele. Policista T. během výslechu u hlavního líčení uvedl, že stěžovatel se během předmětné doby snažil vyhnout sledování a setkal se s podezřelými jedinci, kteří mohli být zapojeni do obchodu s drogami. Soud také vyslechl V., která uvedla, že stěžovatel přinesl označené bankovky do směnárny, kde pracuje, aby je zkontrolovala, zda nejsou padělané.

22. Soud se při rozhodování opřel o písemné prohlášení poskytnuté policisty týkající se průběhu skrytých vyšetřování provedených dne 3. a 25. 11. a od 1. do 6.12.2004, o informace o telefonických rozhovorech mezi policistou I. a stěžovatelem, o inspekční zprávu týkající se označených bankovek, o inspekční zprávu o nahrávkách rozhovorů mezi stěžovatelem a policistou I., o forenzní chemickou zprávu, podle které předměty zajištěné v bytě stěžovatele nesly stopy amfetaminu a kokainu, o zprávu o lékařském vyšetření, která nepotvrdila přítomnost psychotropních látek v těle stěžovatele, ale potvrdila stopy marihuany na jeho rukou, a o forenzní chemickou zprávu o omamných látkách získaných během tajné operace. Předměty zajištěné ve stěžovatelově bytě (viz § 16 výše) společně s různými zařízeními pro ukládání dat (SIM karta, CD a audiokazeta) byly přijaty jako fyzické důkazy v trestním řízení.

23. V odvolání stěžovatel požadoval přítomnost svědka I. u hlavního líčení, ale v průběhu odvolacího řízení vzal svou žádost zpět. Dne 15.9.2006 Krajský soud v Rize odvolání zamítl. Odmítl námitku podněcování a konstatoval, že šlo pouze o obrannou strategii použitou ve snaze zmírnit trest.

24. V dovolání stěžovatel tvrdil, že ho policista I. ke spáchání trestného činu navedl.

25. V návaznosti na žádost senátu Nejvyššího soudu o předložení námitek zaslal Úřad generálního prokurátora dne 1.3.2007 následující argumenty na podporu zamítnutí dovolání stěžovatele:

"... článek 15 odst. 3 ZOČ opravňuje... provést tajnou operaci, jejímž cílem je určit chování osoby... v situaci, která může mít za následek... trestnou nebo jakoukoli jinou nezákonnou činnost. Článek 22 ZOČ stanoví, že předpokladem pro zahájení operačních postupů... je... informace... která poskytuje dostatečný základ pro podezření [konkrétních] jedinců ze spáchání nebo z přípravy ke spáchání protiprávního jednání. Na základě výše uvedených ustanovení [a] po obdržení povolení státního zástupce jsou vyšetřovatelé oprávněni navodit situaci, která napomůže... k odhalení zamýšleného trestného jednání [jednotlivce], ale ve které je [jednotlivci] dáno na výběr, zda chce nebo nechce spáchat trestný čin... Stěžovatel se nezapojil do obchodování s omamnými látkami v důsledku tajné operace; naopak trestné jednání zahájené stěžovatelem [bylo] přerušeno."

26. Senát Nejvyššího soudu zamítl dovolání. Konstatoval, že přípravné řízení v předmětné trestní věci bylo vedeno před vstupem zákona o trestním řízení v platnost a že původní trestní řád neupravoval zvláštní vyšetřovací činnosti. Co se týče námitky podněcování, senát uvedl následující:

"... Z materiálů ve věci je zřejmé, že dne 2., 11. a 30.11.2004 státní zástupce z Úřadu generálního prokurátora schválil rozhodnutí Protidrogového úřadu k provedení tajných operací ve vztahu k [stěžovateli], aby bylo zaznamenáno chování [posledně jmenovaného], až [ho] [vyšetřovatel] požádá, aby mu za úplatu obstaral omamné látky.

... není zde žádný důkaz na podporu tvrzení, že policista podněcoval stěžovatele ke spáchání trestného činu; a že [policista] nepoužil metody zaměřené na odstranění pochybností stěžovatele nebo jeho odolnosti proti spáchání trestného činu.

Kasační soud dospěl k závěru, že v souladu se zákonem o operačních činnostech je cílem vyšetřovacího testu učinit záznam o chování osoby v situaci, ve které je zodpovědná za spáchání trestného nebo jiného nezákonného jednání.

Bylo zjištěno, že policisté měli dostatek informací k tomu, aby podezřívali [stěžovatele] z nezákonných aktivit týkajících se omamných látek...".

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 27 - 34. Relevantní ustanovení zákona o operačních činnostech

§ 35 - 39. Relevantní ustanovení trestního řádu

§ 40 - 41. Relevantní judikatura Ústavního soudu]

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

42. Stěžovatel namítal, že jeho proces nebyl spravedlivý. Namítal zejména to, že byl v důsledku nezákonných operačních opatření tajným policejním agentem podněcován ke spáchání trestného činu, a to k pořízení a k prodeji omamných látek, za což byl následně odsouzen.

Stížnosti se vztahují k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána... soudem... který rozhodne... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu."

I. K přijatelnosti

43. Vláda uvedla, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní právní prostředky nápravy, pokud jde o jeho stížnost, že skrytá vyšetřování byla nezákonná. Tvrdí, že vyšetřování byla řádně a včas povolena příslušným státním zástupcem z Úřadu generálního prokurátora. V této souvislosti vláda poznamenala, že stěžovatel nikdy nenamítal nezákonnost operačních opatření u státního zastupitelství. Vláda odkazuje na rozsudek Ústavního soudu ze dne 11.5.2011 ve věci č. 2010-55-0106, který podle vlády potvrdil, že úřad státního zastupitelství vykonává efektivní a nezávislý dohled nad speciálními vyšetřovacími aktivitami a poskytuje účinné záruky ve věcech domnělého porušení procesních a ústavních práv (viz § 40 výše). Vláda zdůraznila, že vnitrostátní soudy nemohly přezkoumat procesní a technické aspekty vyšetřovacího testu, protože to nespadá do jejich příslušnosti, ale že přesto provedly prima facie přehled všech důkazů s cílem určit, zda byly technicky přípustné ve smyslu platných právních předpisů.

44. Stěžovatel tvrdil, že předmětná tajná vyšetřování nebyla povolena v souladu s vnitrostátním právem a byla proto nezákonná. Dále argumentoval, že odvolání ke státnímu zastupitelství by nepředstavovalo účinný právní prostředek nápravy, protože reakce na něj by nevedla k žádným skutečným změnám v trestním řízení. Stěžovatel se domnívá, že vyčerpal právní prostředky nápravy tím, že podal námitku podněcování před vnitrostátními soudy.

45. Soud připomíná, že vláda má povinnost prokázat, že vnitrostátní právní systém poskytoval prostředek nápravy, který by byl účinný a dostupný nejen teoreticky, ale také v praxi, tedy, že byl k dispozici, umožňoval nápravu, pokud jde o stížnosti stěžovatele, a měl rozumné vyhlídky na úspěch [viz, mezi mnoha dalšími, Ommer proti Německu (č. 2), § 55].

46. Soud konstatuje, že vláda přesně neurčila, jaké účinné a dostatečné prostředky by mohly být v praxi dosaženy prostřednictvím odvolání se ke státnímu zastupitelství. Rovněž uvádí, že v rámci tohoto konkrétního typu vyšetřování by soudní dohled byl vhodnější, i když ostatní dozorové mechanismy nejsou vyloučeny (viz Miliniene proti Litvě, § 39).

Na druhé straně vláda nezpochybnila, že podle zákona o trestním řízení byly vnitrostátní soudy oprávněny rozhodovat o přípustnosti důkazů získaných tajnou operací. Soud rovněž konstatoval, že úloha vnitrostátních soudů v tomto konkrétním typu trestní věci byla uznána rozsudkem Ústavního soudu, kterého se vláda dovolává. Aniž by komentoval zjištění Ústavního soudu, zda ex post facto přezkum vnitrostátních soudů (peckontrole), týkající se povolení zahájit některé tajné operace, poskytuje účinnou ochranu proti zneužití práv chráněných Úmluvou, Soud v projednávané věci odkazuje na závěr Ústavního soudu týkající se úlohy vnitrostátních soudů v pokročilých stádiích trestního řízení, když při hodnocení přípustnosti důkazů přezkoumávají, zda předložené důkazy byly získány v souladu, mimo jiné, s ustanoveními zákona o operačních činnostech (viz § 40-41 výše).

S připomínkou toho, že podněcování ke spáchání trestného činu je zakázáno podle čl. 4 ZOČ, se Soud domnívá, že bylo rozumné očekávat, že stěžovatel bude žádat vnitrostátní soudy, aby se vyslovily k jeho pochybám týkajícím se důkazů údajně získaných prostřednictvím nezákonných tajných operací, jako je podněcování.

47. Je třeba uvést, že hlavní stížnost stěžovatele se týká spravedlivého procesu jako celku, včetně jeho práva na obhajobu, mimo jiné prostřednictvím podání námitky podněcování a zpochybnění přípustnosti důkazů. Stěžovatel vznesl námitky na údajné policejní podněcování před všemi třemi soudními stupni (viz § 26 výše). Žádný ze soudů nezmínil, že existují zákonná omezení, která by jim bránila přezkoumat námitku, ani nekonstatoval, že se stěžovatel měl odvolat ke státnímu zástupci (viz Leas proti Estonsku, § 70).

48. Ve světle výše uvedených úvah Soud konstatoval, že stěžovatel využil opravného prostředku, který byl zřejmě účinný a dostatečný, a proto není nutné vyčerpat jiné alternativní prostředky nápravy, jejichž úspěch byl méně pravděpodobný (viz, mezi jinými, Nada proti Švýcarsku, § 142).

49. Soud dále konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

1) Vláda

50. Vláda odmítla argument stěžovatele, že policisté překročili hranici tajného vyšetřování. Upozornila, že stěžovatel byl již dříve souzen pro trestnou činnost spojenou s drogami, což je skutečnost, která rozlišuje projednávanou věc od okolností ve věcech Ramanauskas proti Litvě a Malininas proti Litvě. Vláda zdůraznila, že pouze několik měsíců po předchozím odsouzení stěžovatele získaly orgány činné v trestním řízení neoficiální informace o tom, že stěžovatel pokračuje v nelegálních aktivitách týkajících se drog, a vyšetřovatelé zahájili operační ověřovací cvičení (operativa parbaude), během něhož po dobu devíti měsíců a v souladu s ustanoveními ZOČ, shromáždili informace z různých zdrojů, jako jsou policejní informátoři a telefonní odposlechy. Proto podle názoru vlády vyšetřovatelé museli ověřit neoficiální informace a měli dobré důvody podezřívat stěžovatele ze spáchání nebo z přípravy ke spáchání trestného činu souvisejícím s drogami, když žádali o povolení k provedení skrytých vyšetřování. Vláda dále odkázala na chování stěžovatele během skrytých vyšetřování a prohlásila, že on sám byl horlivý při zvyšování množství prodávaných drog.

51. Podle vlády vnitrostátní soudy řádně přezkoumaly námitku podněcování. V tomto ohledu odkazuje na odůvodnění senátu Nejvyššího soudu (viz § 26 výše) a dodává, že důkazy získané prostřednictví zvláštních vyšetřovacích technik nebyly jediným důvodem pro odsouzení stěžovatele. Upozornila, že během odvolacího řízení se stěžovatel výslovně vzdal svého práva vyslechnout tajného policejního agenta I.

52. Proto vláda vyzvala Soud, aby zamítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou nebo jinak určil, že nedošlo k porušení čl. 6 Úmluvy.

2) Stěžovatel

53. Stěžovatel namítal, že před zahájením skrytých vyšetřování měli vyšetřovatelé pouze neoficiální informace získané od policejních informátorů. Dále si stěžoval, že tajný policejní agent nejednal pasivně, když ho opakovaně žádal o prodej drog, posílal mu textové zprávy a vyvolával údajně náhodná setkání, čímž stěžovatele spíše podněcoval, aby spáchal trestný čin.

54. Též tvrdil, že jeho odsouzení bylo založeno pouze na důkazech získaných na základě tajné operace a na výpovědích učiněných v průběhu přípravného řízení tajným policejním agentem I., který nebyl během řízení vyslýchán.

B. Posouzení Soudem

1) Obecné zásady

55. Soud připomíná, že je na vnitrostátních soudech, aby posoudily předložené důkazy, přičemž Soud musí ověřit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly pořízeny důkazy, bylo spravedlivé (viz Ramanauskas, výše citovaný, § 52). V tomto ohledu není úkolem Soudu zjistit, zda určité důkazy byly získány nezákonně, ale spíše přezkoumat, zda taková "nezákonnost" vyústila v porušení jiného práva chráněného Úmluvou (tamtéž). Požadavek spravedlivého procesu zakotvený v čl. 6 by byl dotčen použitím důkazů získaných na základě policejního podněcování (viz Teixeira de Castro proti Portugalsku, § 36).

56. Soud již dříve zkoumal stížnosti týkající se otázek policejního podněcování podle hmotněprávních a procesních částí čl. 6 (viz podrobný popis použitelných zásad vyplývajících z judikatury Soudu ve věci Bannikova proti Rusku, § 33-65). Podle hmotněprávní části Soud posuzoval, zda vyšetřovací aktivita policistů šla nad rámec tajných agentů (viz Teixeira de Castro, výše uvedený, § 38, a Ramanauskas, výše uvedený, § 55), jinými slovy, zda by býval byl trestný čin spáchán bez zásahu orgánů. V tomto ohledu Soud v předchozích věcech mimo jiné zkoumal, zda vyšetřovací orgány měly dobré důvody podezřívat stěžovatele z předchozího zapojení do určitých nezákonných aktivit (viz Teixeira de Castro, výše uvedený, § 38), v jaké fázi protiprávního jednání provedli tajní agenti skrytou operaci (viz Vlachos proti Řecku, § 26), a zda chování tajného agenta bylo zásadně pasivní (viz Malininas, výše uvedený, § 37, a Ramanauskas, výše uvedený, § 67).

57. Podle procesní části Soud zkoumal postup, kdy námitka podněcování byla stanovena v konkrétní věci vnitrostátními soudy, aby zjistil, zda právo na obhajobu bylo řádně chráněno (viz, mezi mnoha dalšími, Edwards a Lewis proti Spojenému království, § 51). Soud rovněž uvedl, že pokud je spolehlivost důkazů sporná, existence spravedlivého procesu za účelem přezkumu přípustnosti důkazů nabývá vyšší důležitosti (viz Bykov proti Rusku, § 95). V tomto ohledu Soud zdůraznil, že za předpokladu, že tvrzení stěžovatele nejsou zcela nepravděpodobná, je na státním zastupitelství, aby prokázalo, že nedošlo k podněcování. Pokud je v tomto ohledu vznesena diskutabilní námitka, Soud musí zjistit, zda měl stěžovatel možnost námitkou podněcování účinně argumentovat a zda vnitrostátní soudy učinily nezbytné kroky k prokázání toho, že k žádnému podněcování ze strany policie nedošlo (viz Khudobin proti Rusku, § 135-137). Pro vnitrostátní soudy to mimo jiné představuje zjištění důvodů, proč byla zahájena operace, rozsahu zapojení policie do protiprávního jednání a povahy činností, kterým byl stěžovatelem podroben (viz Ramanauskas, výše uveden ý, § 71).

2) Aplikace těchto principů na danou věc

58. Ve světle výše uvedených zásad Soud nejprve posoudí podstatu stížnosti stěžovatele, že se stal obětí policejního podněcování. V této souvislosti vláda zdůraznila stěžovatelovu náchylnost ke spáchání protiprávních jednání souvisejících s drogami (viz § 50 výše). Úvodem Soud poznamenává, že přestože byl stěžovatel v minulosti odsouzen za přechovávání drog, nic ze spisu nenasvědčuje tomu, že byl odsouzen za prodej drog (viz § 7 výše). Soud rovněž konstatuje, že podle čl. 4 odst. 4 ZOČ musí být tajné operace provedeny pouze po vyčerpání ostatních možných prostředků k dosažení cílů stanovených v tomto zákoně. Jak vyplývá z připomínek vlády, vyšetřovatelé měli neoficiální informace o údajné nezákonné činnosti stěžovatele a podnikli kroky k jejich ověření (viz § 50 výše). Na rozdíl např. od případu Miliniene (výše uvedený, § 37-38), kde policie zahájila sporné tajné aktivity v reakci na informaci, která byla později přezkoumávána vnitrostátním soudem (viz také Vanyan proti Rusku, § 49), v projednávané věci není žádný objektivní důkaz prokazující, zda důvody, proč se policista I. pokoušel navázat kontakt se stěžovatelem, byly předmětem kontroly vnitrostátních soudů (viz § 10-13 výše). Navíc z informací v trestním spisu není jasné, zda se vyšetřovatelé "připojili" k již probíhajícímu trestnému činu (oproti např. Bannikova, výše uvedený, § 69). Konečně jako ve věci Malininas (výše uvedený, § 37) s každou nabídkou tajný agent požádal stěžovatele o obstarání většího množství drog a nabídl mu značnou finanční odměnu, což vyvolává pochybnosti o tom, zda chování tajného agenta bylo čistě pasivní.

59. S ohledem na povahu činnosti policie nebylo tvrzení stěžovatele o podněcování namítané před vnitrostátními soudy nepravděpodobné. Soudy proto měly přistoupit k určení, zda stěžovatel nebyl obětí podněcování.

60. V době, kdy byla skrytá vyšetřování provedena, byly tajné operace upraveny výlučně v ZOČ (od 1.10.2005 byl stávající rámec doplněn úpravou o speciálních vyšetřovacích činnostech zavedenou zákonem o trestním řízení).

61. Soud poznamenává, že prvek podněcování, jak definuje vnitrostátní právo (viz § 32 výše) a vysvětluje Nejvyšší soud (viz § 26 výše), je neodmyslitelný vlastní povaze vyšetřovacích testů a zdá se, že je pouze nepatrný rozdíl mezi podněcováním a legitimní tajnou technikou. Za těchto okolností se role soudů při kontrole, zda důkazy byly získány bez použití podněcování, stává ještě důležitější, a to za účelem vyloučení jakékoli rozumné pochybnosti v tomto ohledu. Kromě toho je to zvláště důležité tam, kde před zahájením skrytého vyšetřování nebylo provedeno žádné posouzení soudy, jako ve věci skrytých vyšetřování upravených ZOČ, které na rozdíl od podobných opatření upravených zákonem o trestním řádu nepodléhají předchozímu povolení ze strany soudů.

62. V projednávané věci bylo rozhodnutí, kterým Úřad generálního prokurátora povolil vykonání skrytých vyšetřování ve vztahu k stěžovateli, tajné a nebylo přidáno do trestního spisu (viz § 18 výše). Trestní spis obsahoval vyšetřovací zprávy, které odkazují na datum výše uvedeného povolení, ale ne na jeho obsah. Po výzvě k přezkumu námitky podněcování soud prvního stupně bez dalšího posuzování došel k závěru, že veškeré jemu předložené důkazy jsou přípustné (viz § 21-22 výše), zatímco odvolací soud konstatoval, že stěžovatel vznesl námitku s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti. Bez ohledu na opomenutí nižšího soudu zabývat se námitkou podněcování ve věci samé Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již bylo zjištěno, že před zahájením tajné operace měli vyšetřovatelé dostatek informací k tomu, aby podezřívali stěžovatele z obchodování s drogami (viz § 26 výše). Soud konstatuje, že neexistují žádné informace o tom, zda senát dospěl k výše uvedenému závěru přezkumem povolení a důvodů obsažených v něm, nebo spoléháním se na jiné objektivní informace, které by mohly odůvodnit zahájení skrytého vyšetřování.

63. Pokud jde o přístup vnitrostátních soudů k tajným operačním dokumentům, Soud připomíná, že vnitrostátní právo uznává roli vnitrostátních soudů při přezkumu tajných operací (viz § 46 výše týkající se vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy). Navíc ze znění čl. 24 ZOČ (viz § 41 výše) vyplývá, že v případě potřeby může soud jako subjekt odpovědný za vedení trestního řízení získat přístup k utajovaným informacím. V každém případě neexistuje žádný náznak, že by se vnitrostátní soudy pokusily získat tento přístup k tajným dokumentům. Pokud je na státním zastupitelství prokázat, že nedošlo k podněcování (viz Ramanauskas, výše uvedený, § 70), povinnost vnitrostátních soudů zaručit spravedlivý proces by mohla být porušena, pokud při posuzování námitky podněcování dosáhly svých závěrů spoléháním se na neověřené informace, které byly k dispozici výlučně státnímu zastupitelství.

64. Soud nezpochybňuje tvrzení vlády, že odsouzení stěžovatele bylo založeno na základě různých důkazů. Nicméně podotýká, že tyto důkazy byly výsledkem zpochybněné operace provedené vyšetřujícím orgánem. Kromě toho se podstata věci týká záruky spravedlivého procesu v situacích, kde stěžovatel vznesl námitku podněcování.

65. Výše uvedené úvahy jsou pro Soud dostačující, aby uzavřel, že vnitrostátní soudy se řádně nezabývaly námitkou podněcování vznesenou stěžovatelem.

Došlo tedy k porušení čl. 6 Úmluvy.

[§ 66. - 67. Další tvrzená porušení Úmluvy

§ 68. - 77. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil, že stížnost je podle čl. 6 Úmluvy přijatelná a ve zbytku je nepřijatelná;

2. rozhodl, že čl. 6 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.