EFE proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 9134/06

Datum: 8.1.2013

Složení senátu: I. Berro-LefŹvre, předsedkyně senátu (Monako), E. Steiner (Rakousko), N.Vajić (Chorvatsko), A. Kovler (Rusko), K. Hajiyev (Azerbajdžán), L. A. Sicilianos (Řecko), E. MNse (Norsko).

[§ 1. - 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatel se narodil v Turecku v roce 1955. V roce 1989 se přestěhoval do Rakouska, kde dosud žije a pracuje.

7. Dne 17.6.2002 stěžovatel zažádal o vyplacení rodinné dávky jeho dvěma dětem, trvale pobývajícím v Turecku, a to zpětně ode dne 1.6.1997. Jeho dcera se narodila v roce 1978 a v době podání žádosti, tj. v roce 2002, již ukončila studium a nastoupila do zaměstnání jako učitelka. Jeho syn se narodil v roce 1980 a od roku 2000 byl studentem. V souladu s dvoustrannou úmluvou byla stěžovateli do roku 1996 poskytována rodinná dávka v omezeném rozsahu.

8. Dne 17.2.2003 Vídeňský daňový úřad (Vienna Tax Office) stěžovatelovu žádost zamítl, neboť děti neměly trvalý pobyt na území Rakouska, což bylo jednou ze základních podmínek opravňujících k čerpání této dávky.

9. Dne 8.4.2003 stěžovatel podal odvolání, ve kterém odkazoval na judikaturu Evropského soudního dvora. Namítal, že v jeho neprospěch učiněné rozhodnutí bylo v rozporu s právní úpravou Evropské unie, avšak o položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru podle čl. 267 (dříve čl. 234) Smlouvy o fungování EU nepožádal.

10. Nezávislý finanční senát dne 24.5.2004 (Unabhängiger Finanzsenat) stěžovatelovo odvolání zamítl. Shledal, že s ohledem na skutečnost, že Rakousko dne 30.9.2006 vypovědělo Dohodu o sociálním zabezpečení, uzavřenou dne 12.3.1985 mezi Rakouskem a Tureckem (Abkommen zwischen der Republik Österreich und der Türkischen Republik über Soziale Sicherheit), a že děti stěžovatele nepobývaly na území Rakouska, nebyl stěžovatel nadále způsobilý k pobírání jakékoli dávky. Následně shledal, že stěžovatel nikdy nepodnikl kroky k přestěhování své rodiny do Rakouska.

11. Dne 23. září 2004 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s žádostí o posouzení ústavní stížnosti, v které namítal porušení čl. 6 Úmluvy, neboť mu nebylo umožněno postoupit věc k projednání Evropskému soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce, byť, jak se zdá, nikdy o toto nepožádal. Zároveň namítal porušení čl. 8, 13 a 14 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1.

12. Dne 30.11.2004 se Ústavní soud odmítl dále zabývat stěžovatelovou stížností, namítaje, že nemá naději na zdárné vyřešení, a věc postoupil Správnímu soudu (Administrative Court). Konkrétně shledal, že Nezávislý finanční senát nebyl institucí příslušnou k podání žádosti o posouzení předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru a že dotčenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení Ústavy Rakouska ani k porušení práva EU, jelikož děti stěžovatele žily v Turecku, které není členským státem EU.

13. V průběhu dalšího řízení Nezávislý finanční senát zamítl dne 22.3.2004 stěžovatelovo odvolání proti odmítnutí poskytnout daňové zvýhodnění v souvislosti s jeho vyživovací povinností za léta 1999, 2000 a 2001. Konstatoval, že náhrady tohoto typu není možno podle rakouského práva poskytovat v případě, kdy děti dosáhly zletilosti a trvale nepobývají na území Rakouska, a tudíž nebyly příjemci rodinných dávek.

14. K blíže nespecifikovanému datu se stěžovatel opět obrátil na Ústavní soud se stížností proti tomuto rozhodnutí a požádal o právní pomoc.

15. Dne 4.10.2004 se Ústavní soud odmítl dále zabývat stěžovatelovou druhou stížností, když shledal, že tato nemá naději na zdárné vyřešení. Opět mu odmítl poskytnout právní pomoc.

16. Stěžovatel se dožadoval, aby věc byla vrácena k projednání ke Správnímu soudu. Ústavní soud takto učinil, následkem čehož se Správní soud zapojil do obou řízení.

17. Dne 10.8.2005 Správní soud, s odkazem na svou předchozí judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, obě stížnosti zamítl. Shledal, že právní úprava účinná k 1.1.2001, jež osobám, jejichž děti dosáhly zletilosti a pobývaly trvale mimo území Rakouska, bránila v pobírání rodinné dávky, byla v souladu se zákonem. Odkázal na právní úpravu bránící v poskytnutí daňových úlev v souvislosti s vyživovací povinností ve vztahu k dětem, kterým nebyla přiznána rodinná dávka. Dále konstatoval, že s ohledem na to, že ustanovení upravující rodinné dávky byla aplikována bez rozdílu jak na rakouské občany, tak na cizince, nemůže se tedy v daném případě jednat o diskriminaci. V závěru uvedl, že bez detailního odůvodnění žádosti o předložení předběžné otázky neexistuje právní základ pro postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru. Jelikož nedošlo k porušení práv stěžovatele, nebylo nutno věc projednat v ústním jednání. Toto rozhodnutí bylo předáno stěžovatelovu zmocněnci dne 2.9.2005.

II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní dokumenty

[§ 18. - 20. Příslušná ustanovení zákona o vyrovnání rodinného zatížení

§ 21. Příslušná ustanovení zákona o dani z příjmu

§ 22. - 23. Příslušná ustanovení Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Rakouskem a Tureckem

§ 24. - 25. Příslušná ustanovení Evropské sociální charty]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1

26. Stěžovatel s odkazem na čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě namítal, že nepřiznáním rodinné dávky od roku 1996, jakož i odmítnutím poskytnutí daňového zvýhodnění v souvislosti s vyživovací povinností z důvodu nesplnění podmínky trvalého bydliště dětí na území Rakouska, došlo k diskriminaci v rozporu s Úmluvou.

Článek 14 Úmluvy zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

Článek 1 Protokolu 1 zní:

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

27. Vláda s tvrzením stěžovatele nesouhlasila.

I. K přijatelnosti

28. Vláda uvedla, že dle jejího názoru došlo k překročení šestiměsíční lhůty k podání stížnosti, neboť z dostupné dokumentace nebylo možno zjistit skutečné datum jejího podání.

29. Stěžovatel namítl, že pro podání stížnosti dodržel časový limit.

30. Soud shledal, že Správní soud vyhlásil své rozhodnutí ve věci dne 10.8.2005 a předal je zmocněnci stěžovatele dne 2.9.2005. Podle poštovního razítka na obálce obsahující stěžovatelovu přihlášku k řízení před Soudem byl dopis odeslán dne 2.3.2006. Šestiměsíční lhůta vymezená v čl. 35 odst. 1 Úmluvy vypršela o půlnoci tohoto dne (srov. Sabri GünesŁ proti Turecku).

31. Soud tedy zamítl námitku vlády na nedodržení šestiměsíční lhůty.

32. Soud dále uvedl, že stěžovatelova námitka není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1) Stěžovatel

33. Stěžovatel uvedl, že zatímco do roku 1996 byl oprávněným příjemcem rodinné dávky na své dvě děti, jakož i oprávněným k uplatňování daňového zvýhodnění v souvislosti s výkonem vyživovací povinnosti, tak poté co zažádal o toto plnění v roce 2002, mu je rakouské úřady odmítly přiznat. Jako důvod odmítnutí uváděly vypovězení Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Rakouskem a Tureckem, která představovala základ pro vznik nároku na rodinné dávky. Vypovězení smlouvy bylo v rozporu s čl. 12 odst. 4 Evropské sociální charty. Navíc Rakousko nevypovědělo smlouvu v souladu s příslušnými ustanoveními, a tudíž odmítnutí přiznat stěžovateli vyplácení rodinných dávek bylo protizákonné.

34. Důsledkem vypovězení Dohody bylo, že k tomu, aby stěžovateli byl přiznán nárok na pobírání rodinné dávky, by musely jeho děti splňovat podmínku trvalého pobytu na území Rakouska. Avšak v době, kdy se stěžovatel v Rakousku usadil, bylo sloučení rodiny velice obtížné a téměř nemožné. Jednou z podmínek sloučení rodiny před rokem 1993 bylo, aby člen rodiny pracující v Rakousku prokázal, že disponuje finančními prostředky dostačujícími pro zaopatření ostatních členů rodiny. Teprve po roce 1993 byla v rakouském právu zavedena možnost sloučení rodin při dodržení stanovených kvót. Stěžovatel se tedy smířil se skutečností, že jeho děti zůstanou v Turecku a doufal, že po tuto dobu bude oprávněn pobírat na ně rodinné dávky v Rakousku.

35. Jelikož však jeho žádost o přiznání dávek byla zamítnuta na základě nesplnění podmínky trvalého pobytu dětí, shledal, že se stal obětí diskriminačního jednání v rozporu s čl. 14 Úmluvy.

2) Vláda

36. Vláda se hájila tím, že namítaný rozdílný přístup týkající se nároku na přiznání rodinné dávky reflektoval pouze místo trvalého pobytu dětí, nikoli jejich občanství, jelikož děti s rakouským občanstvím pobývající v zahraničí byly z nároku na pobírání rodinné dávky taktéž vyloučeny. Takto koncipovaná rakouská právní úprava vylučující z poskytování těchto dávek děti s trvalým pobytem v zahraničí a, což se týká tohoto případu, děti po dosažení zletilosti s trvalým pobytem v zahraničí, byla výrazem hospodářské a sociální politiky státu, v kteréžto oblasti smluvní strany Úmluvy uplatňují širokou míru posuzovací volnosti.

37. Rodinná dávka, jakožto peněžní dávka, kterou Rakousko poskytovalo jako prostředek podpory rodičů pečujících o své děti, měla za cíl zaručit všem dětem trvale pobývajícím na území Rakouska minimální životní standard bez ohledu na domácnost, v níž žily. Rodiče byli tímto motivováni starat se o příští generaci. Rodinná dávka byla součástí rakouské populační politiky, kde byla opatření činěna s cílem sdílet zatížení mezi rodinami v rámci rakouského obyvatelstva. Proto nárok na dávku byl závislý na blízkém vztahu dětí k Rakousku, kdy děti trvale pobývající v zahraničí nemohly mít ze samotné podstaty tak blízké pojítko k Rakousku, a podpora těchto dětí by v budoucnu neměla takový dopad na tzv. "mezigenerační dohodu". Podmínka trvalého pobytu dětí jakožto podmínka nezbytná k uplatnění nároku na rodinnou dávku byla pokládána za vhodnou k zajištění realizace "mezigenerační dohody". Jelikož nebyla stanovena žádná minimální doba trvalého pobytu dětí na území Rakouska potřebná pro vznik nároku na pobírání dávky, opatření nemělo disproporční charakter vůči sledovanému cíli.

38. Navíc, poskytnutí rodinných dávek ve stejné výši by jak dětem s trvalým pobytem na území Rakouska, tak i dětem s trvalým pobytem mimo toto území, nemohlo zaručit splnění sledovaného cíle, tj. zaručení minimálního životního standartu domácnosti, když mezi jednotlivými státy existují značné rozdíly ve výši životních nákladů.

39. Z výše uvedených důvodů, a také s ohledem na omezené finanční prostředky v oblasti populační politiky, se rakouští zákonodárci v roce 1996 rozhodli pozměnit podmínky výplaty rodinné dávky tak, že vypověděli dohody uzavřené dříve s několika jinými státy v oblasti sociálního zabezpečení. Na základě výše uvedeného stěžovatelem kritizované opatření bylo odůvodněné a nemělo vůči stěžovateli diskriminační charakter.

3) Podání třetí strany - vlády Turecka

40. Turecká vláda uvedla, že zrušení poskytování rodinných dávek dětem s trvalým bydlištěm mimo území Rakouska mělo velký dopad na migrující turecké pracovníky pobývající na území Rakouska, kteří již dále nemohli být příjemci těchto dávek. Zrušení poskytování dávek mělo dopad pouze na turecké pracovníky, a nikoli na ostatní občany smluvních států Evropské sociální charty, a proto tím došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Soud ve své judikatuře zdůrazňuje nutnost rovného zacházení s rakouskými občany a cizinci.

41. Navíc, zrušení přiznání rodinných dávek rodičům dětí trvale nepobývajících na území Rakouska bylo v rozporu se smyslem čl. 12 odst. 4 písm. a) Evropské sociální charty, podle něhož je každý smluvní stát povinen podniknout příslušné kroky k zajištění stejného zacházení s vlastními občany a s občany ostatních smluvních států v oblasti sociálního zabezpečení. Do roku 2006 bylo ustálenou praxí Výboru expertů (European Committee of Social Rights) prosazování poskytování rodinných dávek všem pracovníkům bez rozdílu. V roce 2006 se Výbor expertů odklonil od své zaběhnuté rozhodovací praxe, když zjistil, že platnou podmínkou pro přiznání dávky je podmínka trvalého bydliště dítěte na území státu poskytujícího dávku. Tento politováníhodný krok měl negativní dopad nejen na cizince žijící v Rakousku, ale zároveň i na rakouské občany, jejichž děti měly trvalé bydliště v zahraničí.

B. Posouzení Soudem

1) Příslušné zásady

42. Soud je ustáleného názoru, že čl. 14 Úmluvy doplňuje další základní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Nemá samostatnou existenci, jelikož má účinky jen ve vztahu k "užívání práv a svobod" zakotvených v těchto ustanoveních. Ačkoli použití čl. 14 není podmíněno porušením některého z těchto ustanovení, a v tomto rozsahu je tedy autonomní, není možné ho použít, nespadají-li okolnosti případu do působnosti jednoho či několika takových ustanovení (srov. např. Van Raalte proti Nizozemsku, výše uvedený, § 33; Petrovic proti Rakousku, výše uvedený, § 22).

43. Soud ve své judikatuře dovodil, že otázka spadající pod čl. 14 Úmluvy může vyvstat pouze tehdy, existují-li rozdíly v zacházení s osobami, které se nacházejí ve srovnatelném postavení. Rozdílné zacházení je diskriminační, pakliže pro něj neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, jinými slovy, nesleduje-li legitimní cíl či není-li zachován rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. např. Burden proti Spojenému království, výše uvedený, § 60; Petrovic proti Rakousku, výše uvedený, § 30; Lithgow a další proti Spojenému království, výše uvedený, § 177).

44. Smluvní státy užívají jistou míru posuzovací volnosti při určení, zda a do jaké míry rozdíly v jinak obdobných situacích odůvodňují rozdílné zacházení (srov. Gaygusuz proti Rakousku, výše uvedený, § 42). Míra posuzovací volnosti se mění v závislosti na okolnostech případu, jeho předmětu a pozadí (srov. Rasmussen proti Dánsku, výše uvedený, § 40; Inze proti Rakousku, výše uvedený, § 41), avšak závěrečné rozhodnutí týkající se dodržování Úmluvou chráněných práv náleží Soudu. Přestože Úmluva je především systémem ochrany lidských práv, musí Soud zohlednit změny ve Smluvních státech a reagovat, kupříkladu, na jakýkoli rodící se konsenzus týkající se standardů, jichž má být dosaženo (srov. Ünal Tekeli proti Turecku, výše uvedený, § 54; Stafford proti Spojenému království, výše uvedený, § 68).

45. Jelikož se stížnost týkala nerovného zacházení v rámci systému sociálního zabezpečení, Soud konečně uvedl, že čl. 1 Protokolu č. 1 neobsahuje právo nabýt majetek. Tento článek nijak neomezuje smluvní strany v rozhodování o vhodném systému sociálního zabezpečení či ve volbě typu nebo výše přídavku poskytovaného v rámci tohoto systému. Pakliže se však Stát rozhodne pro určitou formu či schéma náhrad, musí tento systém aplikovat způsobem kompatibilním s čl. 14 Úmluvy (srov. Stec a další proti Spojenému království, výše uvedený, § 53).

46. Pokud jde o aplikovatelnost čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 na tento případ, Soud shledal, že přestože v případě Carson čl. 1 Protokolu č. 1 státu neukládal vytvořit systém sociálních dávek, tak pokud stát takový systém dávek vytvořil, pak, nehledě na to, zda je systém podmíněn či nikoli předchozími příspěvky, na takovou právní úpravu je třeba nahlížet jako na úpravu, která se týká vlastnických práv a spadá tedy do rámce uvedeného článku (srov. Carson a další proti Spojenému království, výše uvedený, § 64).

47. V daném případě rakouský právní řád vytvořil a modifikoval jakožto součást rakouského systému sociálního zabezpečení nárok na rodinnou dávku, čímž dobrovolně rozšířil rámec čl. 1 Protokolu č. 1. Projednávaný případ tedy spadá do rámce tohoto ustanovení.

48. Soud dále připomněl, že "země trvalého pobytu" stěžovatelových dětí byla hlavním důvodem pro odmítnutí stěžovatelovy žádosti o poskytnutí rodinné dávky. Pokud je tento ukazatel aplikován jako rozhodné kritérium mající vliv na rozdílné zacházení s obyvateli země, pak se věc týká osobního statutu z perspektivy čl. 14 (srov. Carson a další proti Spojenému království, výše uvedený, § 71).

49. Soud proto shledal, že čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný.

50. Jak je uvedeno v § 43, Soud rozvinul ve své judikatuře zásadu, podle níž, aby případ spadal pod čl. 14, se musí jednat o odlišnost v zacházení s osobami v dostatečně srovnatelném postavení. Zatímco stěžovatel je názoru, že se nachází v obdobném postavení jako osoba pracující v Rakousku, jejíž děti zde zároveň mají trvalé bydliště, vláda toto tvrzení odmítá. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že dokud nebyla Rakouskem vypovězena dohoda s Tureckem v roce 1996, rodinné dávky byly poskytovány tureckým občanům žijícím na území Rakouska na základě této dohody.

51. Soud není přesvědčen stěžovatelovou argumentací. Shledal již ve výše uvedeném případě Carson v § 88 následující:

"Státy jsou podle mezinárodního práva oprávněny uzavírat dvoustranné dohody na poli sociálního zabezpečení a ve skutečnosti je toto preferovaný způsob využívaný členskými státy Rady Evropy k zajištění reciprocity plnění v oblasti sociálního zabezpečení (srov. § 50-51 výše). Tyto dohody státy uzavírají na základě posouzení zájmů a mohou být závislé na řadě faktorů, jako například na počtu lidí migrujících z jednoho státu do druhého, na dávkách poskytovaných v rámci systému sociálního zabezpečení jednoho či druhého státu, jak dalece možná je reciprocita plnění, a zda výhody vyplývající ze smlouvy nebudou převáženy náklady vynaloženými smluvním státem při jejím vyjednávání a následné implementaci (srov. § 44 výše). Tam, kde je uzavřena dohoda, se tok finančních prostředků může lišit v závislosti na výši dávek poskytovaných v příslušném státě dohody a na počtu lidí migrujících mezi smluvními státy této dohody. Nevyhnutelným výsledkem tohoto procesu je skutečnost, že v různých státech se uplatňují různá kritéria v závislosti na tom, zda byla uzavřena smlouva a za jakých podmínek."

52. Na druhé straně Soud bere v potaz argumenty přednesené vládou odůvodňující základní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami, jmenovitě, že rodinná dávka byla přiznána Rakouskem za účelem zajištění minimálního životního standardu pro všechny děti trvale žijící na území Rakouska. Navíc, rodinná dávka, jakožto nástroj rakouské populační politiky, byla poskytována s cílem sdílet zatížení mezi rodinami v rámci rakouského obyvatelstva, jakožto investice do budoucích generací ve smyslu tzv. "mezigenerační dohody", k jejímuž plnění by děti trvale žijící v zahraničí nemohly v budoucnu přispívat, jelikož jejich pouto k zemi bylo daleko menší. Soud proto shledal, že rakouský systém sociálního zabezpečení byl přednostně vytvořen za účelem zajištění potřeb obyvatel trvale žijících na území Rakouska, a proto bylo obtížné učinit relevantní srovnání s těmi, kdo uplatňovali své nároky pro osoby trvale žijící mimo toto území (srov. taktéž Carson a další proti Spojenému království, § 86).

53. Vzhledem k uvedenému Soud nedospěl k závěru, že by se stěžovatel, jehož zletilé děti trvale žily mimo území Rakouska, nacházel v obdobné pozici jako osoby uplatňující nárok na poskytnutí rodinné dávky pro děti trvale žijící na území Rakouska. Shledal, že nedošlo k diskriminačnímu jednání a tedy ani k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1.

K tvrzenému porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

54. Stěžovatel dále uvedl, že odmítnutím poskytnout mu rodinnou dávku po roce 1996 a daňové úlevy v souvislosti s vyživovací povinností z důvodu nesplnění podmínky trvalého bydlení dětí na území Rakouska, došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy...

55. Soud shledal, že ačkoli je tato stížnost přípustná, na základě závěru učiněného v souvislosti s namítaným porušením čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, není další přezkum stížnosti, namítající porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, důvodný.

[§ 56. - 58. K tvrzenému porušení dalších ustanovení Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy nebyl porušen;

2. čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.