DE SOUZA RIBEIRO proti Francii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 13. prosince 2012 ve věci č. 22689/07 – De Souza Ribeiro proti Francii

Velký senát Soudu jednomyslně konstatoval, že spěšnou realizací vyhoštění stěžovatele, která znemožnila jakýkoli smysluplný soudní přezkum rozhodnutí o vyhoštění, došlo k porušení práva stěžovatele na účinný opravný prostředek (čl. 13 Úmluvy) jeho námitky porušení práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, Luan de Souza Ribeiro, brazilský státní příslušník, nar. v roce 1988 a žijící ve Francouzské Guyaně se svou rodinou od svých 7 let, byl v roce 2006 podmíněně odsouzen na 2 měsíce odnětí svobody za držení drog. Dne 25. ledna 2007 byl zastaven při silniční kontrole, přičemž neprokázal, že se na francouzském území zdržuje legálně. Po následném zatčení mu bylo vydáno rozhodnutí prefekta o vrácení na hranice a rozhodnutí o zajištění.

Následující den se stěžovatel obrátil na správní soud se žádostí o přezkum daného rozhodnutí, ve které poukazoval zejména na porušení zákona upravujícího vstup a pobyt cizinců a žadatelů o azyl a také čl. 8 Úmluvy. Současně podal žádost o vydání předběžného opatření s odkladem výkonu rozhodnutí o vrácení na hranice, neboť podle zvláštního režimu pro zámořská území Francie nemá odvolání ke správnímu soudu automaticky odkladný účinek. Necelých 50 minut po podání žádosti byl stěžovatel vyhoštěn do Brazílie. Ten samý večer soud jeho žádost o předběžné opatření shledal nedůvodnou, neboť k vyhoštění již došlo.

V srpnu 2007 se stěžovatel nelegálně vrátil do Francouzské Guyany. V říjnu 2007 soud projednal jeho žádost o přezkum rozhodnutí o vrácení na hranice a toto rozhodnutí zrušil. Soud přihlédl zejména k tomu, že ve Francouzské Guyaně navštěvoval školu a jeho matka měla postavení rezidenta, čímž splnil zákonné podmínky a měl být před vyhoštěním chráněn. V roce 2009 mu bylo uděleno „návštěvnické“ povolení k pobytu a v současné době má obnovitelné povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy

Ve stížnosti k Soudu stěžovatel namítal, že jeho vyhoštění do Brazílie bylo neodůvodněným zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života. S poukazem na čl. 13 Úmluvy také namítal nemožnost zpochybnění zákonnosti rozhodnutí o vrácení na hranice předtím, než bylo vykonáno.

Senát Soudu v rozsudku ze dne 30. června 2011 shledal, že k porušení čl. 13 a 8 Úmluvy nedošlo. I když odvolání proti rozhodnutí nemělo odkladný účinek, nakonec vedlo k získání pobytového oprávnění. Vyhoštění rovněž dlouhodoběji nenarušilo stěžovatelův soukromý život, jelikož se mohl vrátit, i když nelegálně, a pobytové oprávnění získat. Po tomto rozhodnutí stěžovatel požádal o postoupení případu velkému senátu, který případ projednal.

Soud připomněl, že čl. 13 Úmluvy zaručuje existenci účinného opravného prostředku na národní úrovni, jak v zákoně, tak v praxi. Soud zdůraznil, že státy mají možnost uvážení co do způsobu zajištění povinnosti garantované čl. 13, ale v případech, kdy cizinec napadá rozhodnutí z důvodu zásahu do rodinného a soukromého života není nutné – na rozdíl od případů, kdy by hrozilo nelidské a ponižující zacházení dle čl. 3 nebo zásah do práva na život (čl. 2) – aby měl opravný prostředek pro naplnění podmínky účinnosti automatický odkladný účinek. V rámci zachování principu subsidiarity Soud v daném případě zkoumal, zda měl stěžovatel možnost účinné ochrany proti výkonu rozhodnutí o vrácení na hranice.

Soud v prvé řadě zdůraznil, že stěžovatel byl ze země vykázán méně než 36 hodin po jeho zadržení. To poukazuje na zběžnou povahu přezkumu situace stěžovatele, jak napovídá stručné a typizované odůvodnění a skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno ihned po jeho zadržení. Navíc stěžovatel byl v době zadržení francouzským právem chráněn proti jakékoliv formě vyhoštění, což později potvrdil i správní soud v Cayenne.

Následně Soud zkoumal možnosti napadení rozhodnutí, které měl stěžovatel k dispozici. Mohl se obrátit na správní soud v Cayenne, který naplňuje podmínku nezávislosti, nestrannosti a pravomoci pro posouzení podání. Stěžovatel byl však deportován pouhých 50 minut po tom, co se na správní soud obrátil, což vyloučilo jakékoliv účinné posouzení jeho argumentů. I když by rozhodnutí o předběžném opatření teoreticky poskytlo soudu možnost posoudit stěžovatelovy námitky a výkon rozhodnutí odložit, v daném případě, kdy rozhodnutí již bylo vykonáno, musel soudce žádost o odkladný účinek odmítnout jako nedůvodnou. Stěžovatel tak byl vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí správního orgánu.

Ve světle výše uvedeného Soud konstatoval, že způsob, jakým bylo vrácení na hranice provedeno, byl extrémně rychlý a ledabylý, bez dostatečné možnosti přezkumu zákonnosti daného rozhodnutí. I když si je Soud vědom nutnosti boje proti nelegální migraci, nemůže přisvědčit námitce vlády, že poloha Francouzské Guyany a vysoká míra migrace odůvodňovala výjimku z běžné legislativy a způsob, jakým byl zákon v tomto případě aplikován. Možnost uvážení států co do způsobu zajištění dodržování čl. 13 Úmluvy by neměla vést k odepření minimálních procesních záruk potřebných k obraně proti svévolnému vyhoštění.

Soud proto uzavřel, že stěžovatel neměl ve skutečnosti přístup k účinnému opravnému prostředku a došlo tak k porušení čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy, což nebylo zhojeno pozdějším vydáním pobytového oprávnění.