Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. prosince 2012 ve věci č. 19400/11 – R. R. proti Maďarsku
Senát druhé sekce jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s vyloučením stěžovatelů z programu ochrany svědků bylo porušeno právo čtyř z nich, partnerky a dětí prvního stěžovatele, na ochranu života vyplývající z článku 2 Úmluvy.
Soud přiznal výše uvedeným čtyřem stěžovatelům společné spravedlivé zadostiučinění ve výši 10 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
První stěžovatel souhlasil, že bude spolupracovat s policií v rozkrývání činnosti drogové mafie, jejímž byl členem. V této souvislosti byl on, jeho partnerka a jejich tři děti zařazeni do programu ochrany svědků, kde jim mimo jiné byla státem poskytnuta nová totožnost a hrazeny životní náklady, sociální a zdravotní péče, jakož i vzdělávání dětí. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen ve společném procesu s jinými členy uvedené zločinecké organizace, porušil první stěžovatel podmínky účasti v ochranném programu (byl přistižen v cele při telefonické komunikaci přes internet pomocí notebooku drženého bez povolení, pravděpodobně s osobou patřící do zločineckých kruhů), a proto z něj byl on a jeho rodina vyloučeni.
Stěžovatelé namítali, že úřady při rozhodnutí o vyloučení z programu nezohlednily přetrvávající nebezpečí hrozící ze strany organizace, proti které první stěžovatel vypovídal, a že jeho partnerka a děti byly po pěti letech v programu ponechány bez jakékoli péče a s nedostatečnou ochranou spočívající pouze v poskytnutí telefonního čísla pro případ nouze a občasných návštěvách policistů, přičemž navrácení původní totožnosti a školní docházka dětí nevyhnutelně musely vést k odhalení účasti stěžovatelů v ochranném programu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Soud připomněl, že z článku 2 Úmluvy za určitých podmínek vyplývá pro stát i pozitivní závazek přijmout preventivní operativní opatření k ochraně jednotlivce, jehož život je ohrožován trestným činem jiného člověka. Připustil, že taková povinnost nemá pro stát představovat nemožné nebo nepřiměřené břemeno a že ne každé tvrzené nebezpečí tudíž vyžaduje přijetí uvedených opatření. Uvedl však, že s ohledem na povahu práv zaručených článkem 2 Úmluvy postačí prokázat, že vnitrostátní orgány neučinily vše, co mohlo být rozumně očekáváno, aby předešly skutečnému a bezprostřednímu nebezpečí, kterého si byly nebo měly být vědomy. Toto může být zjištěno pouze ve světle všech okolností konkrétního případu (srov. Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998).
V projednávaném případě Soud konstatoval, že obecně formulovaná podání stran mu neumožnila posoudit, zda nebezpečí hrozící stěžovatelům bylo skutečné a bezprostřední. Byl však toho názoru, že vnitrostátní úřady poskytnutím ochrany implicitně připustily existenci vážného ohrožení života, zdraví nebo osobní svobody stěžovatelů, což nebylo možné vyloučit ve světle známé povahy mafiánských konfliktů a s ohledem na spolupráci prvního stěžovatele s policií. Soud proto považoval za prokázané, že v okamžiku poskytnutí ochrany stěžovatelé čelili vážnému nebezpečí. Nepřesvědčila ho námitka vlády o zmenšení rizika v důsledku odsouzení některých členů dotčených zločineckých struktur a shledal, že vláda jednak sama uznala, že stěžovatelé byli z programu ochrany vyloučeni z důvodů jiných než spočívajících v tom, že nebezpečí pominulo, a jednak přesvědčivě neprokázala, že riziko již neexistuje. Následná opatření vlády přitom Soud nepovažoval za dostatečně nahrazující odňatou ochranu. Dospěl proto k závěru, že vnitrostátní orgány vystavily partnerku prvního stěžovatele a jejich tři děti možnému ohrožení života v podobě pomsty zločineckých kruhů a ve vztahu k těmto čtyřem osobám tedy nedostály požadavkům článku 2 Úmluvy.
Ve vztahu k prvnímu stěžovateli na druhou stranu Soud shledal, že jeho stížnost je zjevně neopodstatněná, jelikož po svém vyřazení z programu byl přemístěn do části věznice s přísným režimem, kde nebylo prokázáno, že by mu hrozilo jakékoli nebezpečí.
b) K článku 46 Úmluvy
Soud připomněl, že v článku 46 Úmluvy se státy zavázaly, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Volba prostředků náleží, pod dohledem Výboru ministrů Rady Evropy, státům samotným. Soud nicméně může státu jeho úkol ulehčit a naznačit, jaká individuální či obecná opatření by stát měl přijmout, aby ukončil závadnou situaci. Aby byly napraveny následky konstatovaného porušení Úmluvy ve vztahu ke čtyřem stěžovatelům, Soud považoval v projednávaném případě za nezbytné, aby vláda zajistila jejich ochranu, včetně krycí totožnosti, odpovídající ochraně poskytované dříve v rámci ochranného programu, dokud nebude prokázáno, že jim nebezpečí nehrozí.
c) K článku 39 jednacího řádu Soudu
Soud konečně nařídil, aby do okamžiku nabytí právní moci rozsudku nebo dalšího rozhodnutí zůstalo v platnosti předběžné opatření vydané Soudem podle článku 39 jednacího řádu Soudu.