SAVIČS proti Lotyšsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 27. listopadu 2012 ve věci č. 17892/03 – Savičs proti Lotyšsku

Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s režimem, kterému byl stěžovatel jako doživotně odsouzený podroben v Daugavpilské věznici, bylo porušeno právo stěžovatele nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu podle článku 3 Úmluvy a přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. K výkonu trestu byl zařazen do Daugavpilské věznice. Brzy po umístění do věznice si začal stěžovat na režim, kterému jako doživotně odsouzený podroben. Za nelidské a ponižující zacházení označil zejména samovazbu, v níž měl být držen déle než 6 měsíců, denní režim, kdy mu bylo zakazováno přes den sedět či ležet na posteli, a zejména celkové osobní prohlídky, kdy se musel svléknout do naha a byly kontrolovány i jeho genitálie. Prohlídky byly konány pravidelně a rutinně. Když se jim odmítl podrobit, byl k tomu přinucen s použitím donucovacích prostředků a následně mu byl udělen kázeňský trest. Dále vnímal jako ponižující skutečnost, že při jakékoli eskortě mimo celu byl doprovázen dozorci se psy. Veškerá tato praxe se opírala o nařízení ředitele věznice.

Stěžovatel se postupně obracel na ředitele věznice, na vězeňskou správu, na ministra spravedlnosti, na správní soudy a na ústavní soud. Požadoval zrušení nařízení ředitele věznice a zejména upuštění od praxe z nich vycházející.

Jeho stížnosti byly ředitelem věznice, vězeňskou správou a ministrem spravedlnosti vyhodnoceny jako nedůvodné. Správní soudy se jeho stížnostmi odmítly zabývat s tím, že stěžovatel (i přes podrobný popis skutků a jednání dozorců) neupřesnil, který správní akt nebo jaký zásah orgánu veřejné moci napadá. Ústavní soud jeho stížnost odmítl s tím, že směřuje nikoli proti právnímu předpisu, ale pouze proti vnitřnímu předpisu věznice, resp. vnitřní směrnici pro provádění zákona o výkonu trestu.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Při posuzování přípustnosti Soud odmítl tvrzení lotyšské vlády, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní právní prostředky nápravy. Ve vztahu ke správním soudům uvedl, že v době stěžovatelova podání ke správním soudům byla jejich judikatura k posuzování nezákonných zásahů orgánů veřejné správy rozporná. V daném případě navíc správní soudy posoudily podání stěžovatele velice formalisticky a navzdory jasnému vyjádření, co považuje za porušení svých práv a čeho se domáhá, požadovaly další doplnění. Když tak neučinil, jeho podání odmítly, aniž jej věcně projednaly. Soud proto konstatoval, že stížnost ke správním soudům, nebyla v době, kdy se na ně stěžovatel obracel, účinným vnitrostátním právním prostředkem nápravy. Ani ústavní stížnost podle lotyšského práva nemohla dle Soudu sloužit jako účinný vnitrostátní prostředek nápravy protiprávního jednání, které vychází z nesprávné interpretace či aplikace právních ustanovení, která sama o sobě protiústavní nejsou.

Ve věci samé Soud zopakoval, že ačkoli přísná bezpečnostní opatření při držení odsouzených často obsahují prvky utrpení či ponížení, nelze je sama o sobě považovat za porušení článku 3 Úmluvy (viz zejm. Ramirez Sanchez proti Francii, č. 59450/00, rozsudek velkého senátu ze dne 4. července 2006, § 80-82). Stát však musí zajistit, aby vězněné osoby byly drženy v podmínkách slučitelných s lidskou důstojností, aby je způsob výkonu trestu nevystavoval utrpení v míře, která by překračovala míru utrpení nevyhnutelně spjatou s uvězněním, a aby v rámci uvěznění bylo odpovídajícím způsobem zajištěno jejich zdraví a blahobyt. Pro posouzení, zda nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, bere Soud v potaz splnění všech těchto podmínek, přičemž posuzuje přísnost opatření, dobu jejich trvání, jejich důvody a důsledky pro dotčené osoby. Soud také připomněl, že v řadě případů zkoumal také slučitelnost osobních prohlídek s Úmluvou. Konstatoval, že osobní prohlídka včetně svlečení může být někdy nezbytná k zajištění bezpečnosti nebo předcházení nepokojům a zločinnosti, musí však být provedena odpovídajícím způsobem a musí být odůvodněná (viz zejm. Valašinas proti Litvě, č. 44558/98, rozsudek ze dne 24. července 2001, § 117).

V projednávaném případě se Soud opřel o zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského nebo ponižujícímu zacházení a trestání (“CPT”), který opakovaně kritizoval režim uplatňovaný na doživotně odsouzené v Lotyšsku. Soud s poukazem na zprávy CPT dospěl k závěru, že vůči stěžovateli byl v Daugavpilské věznici uplatňován zákaz sezení či ležení na posteli přes den. Rovněž s odkazem na zprávy CPT konstatoval, že v době, kdy byl stěžovatel umístěn v Daugavpilské věznici, zde byli doživotně odsouzení drženi 24 hodin denně ve svých celách, aniž jim byly nabídnuty jakékoliv účelné aktivity.

K namítané samovazbě Soud uvedl, že stěžovatel sice nebyl po celou zcela izolován, ale nebyl mu umožněn kontakt s jinými skupinami odsouzených. Toto automatické oddělení doživotně odsouzených od jiných skupin vězňů bylo rovněž předmětem kritiky CPT. Ačkoli v některých časových úsecích měl stěžovatel spoluvězně, byl neustále oddělen od ostatních skupin vězňů a mohl navázat pouze velmi omezený sociální kontakt s ostatními doživotně odsouzenými během denního cvičení a od srpna 2008 i při sledování televize. Dle zjištění Soudu nebylo nijak vyhodnoceno, zda taková omezení jsou ve vztahu ke stěžovateli nezbytná a přiměřená; nebyly hodnoceny ani jejich dopady na stěžovatelovo fyzické a duševní zdraví. Přístup orgánů veřejné moci tak byl podle Soudu založen pouze na libovůli, což konstatoval také CPT. Takový postup je v rozporu s Evropskými vězeňskými pravidly a doporučeními Rady Evropy.

Soud uzavřel, že režim, kterému byl stěžovatel podroben v Daugavpilské věznici, jmenovitě zákaz sezení na posteli přes den, svévolné oddělení od ostatních skupin vězňů bez odpovídajícího režimu aktivit mimo celu a vhodných stimulačních opatření na cele, stejně tak jako svévolná samovazba stěžovatele a užití psů při eskortě i v rámci věznice, dosáhl prahu závažnosti odůvodňující použití článku 3 Úmluvy a v tomto smyslu je nelidským a ponižujícím zacházením. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.

Ve vztahu k celkovým osobním prohlídkám vzal Soud za prokázané, že stěžovatel byl pravidelně nucen podstupovat celkové osobní prohlídky, při nichž byl povinen se svléknout do naha v přítomnosti několika dozorců, odevzdat jim oblečení a umožnit prohlídku svých genitálií. Prohlídky byly prováděny nejméně dvakrát do měsíce, a to rutinně, aniž vyvstala jakákoli bezpečnostní potřeba nebo k nim zavdalo příčinu podezřelé chování odsouzeného. Soud nepřisvědčil vládě, že odsouzený je nebezpečná osoba s násilným chováním; toto tvrzení se opíralo pouze o vyjádření ředitele věznice, datované do roku 2005, dle kterého se odsouzený choval „provokativně, občas agresivně a ostudně“. Pakliže neexistují přesvědčivé bezpečnostní důvody nebo konkrétní podezření, že prohlídka může zabránit nepokojům či trestnému činu, nemůže dle Soudu skutečnost, že stěžovatel byl usvědčen z násilných trestných činů a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, sama o sobě odůvodnit systematické, obtěžující a výjimečně zahanbující celkové osobní prohlídky, které v jeho případě byly prováděny každé dva týdny. S ohledem na kumulativní efekt výše zmíněných podmínek vězeňského režimu dospěl Soud k závěru, že celkové osobní prohlídky byly způsobilé způsobit stěžovateli strádání a utrpení takové intenzity, která překračovala nevyhnutelnou úroveň utrpení vlastní samotnému doživotnímu uvěznění a dosáhla prahu závažnosti odůvodňující použití článku 3 Úmluvy a vyústila v nelidské a ponižující zacházení. Došlo tak k porušení článku 3 Úmluvy.