© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC Tseber proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 46203/08)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

22. listopadu 2012

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Ve věci Tseber proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Dean Spielmann, předseda,
Mark Villiger,

Karel Jungwiert,

Boštjan M. Zupančič,

Angelika Nußberger,

André Potocki,

Helena Jäderblom, soudci,

a Stephen Phillips, zástupce tajemnice sekce,

po poradě konané dne 23. října 2012,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 46203/08) směřující proti České republice, kterou dne 19. září 2008 podal Soudu ukrajinský občan pan Igor Tseber („stěžovatel“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje pan J. Herczeg, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm.

3. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě výpovědi hlavního svědka obžaloby, aniž měl možnost jej vyslechnout.

4. Dne 5. prosince 2011 byla stížnost oznámena vládě.

5. Ukrajinská vláda nesdělila, že by chtěla přistoupit k řízení (článek 44 odst. 1 písm. a) jednacího řádu).

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

6. Stěžovatel se narodil v roce 1981. V okamžiku podání stížnosti byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram. Poté, co byl dne 24. února 2010 podmínečně propuštěn, byl vyhoštěn na Ukrajinu.

7. Dne 1. srpna 2005 byl policejním komisařem za podmínek stanovených v § 158a trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) během své hospitalizace vyslechnut O., ukrajinského občanství, a to z důvodu jeho možného odjezdu z České republiky. U výslechu byl přítomen soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 a zdravotní sestra. Podle protokolu o výslechu O. ovládal český jazyk a nepožádal o přítomnost tlumočníka. Učinil následující prohlášení: dne 31. července 2005 jej kolem páté hodiny ranní doma navštívil jistý Igor – kterého popsal a upřesnil, že žije s jeho bývalou přítelkyní a již mu v minulosti vyhrožoval – a jistý D; přitom byli viděni jistým D. K. a pravděpodobně i dalšími obyvateli domu; Igor ho přes polštář postřelil revolverem do pravé nohy; když odcházeli, řekl D. Igorovi, že bude mít problémy, pokud ho takto nechá – naznačoval mu tím, že ho má zabít; nevěděl sice, zda nebo co Igor odpověděl, ale obává se o svůj život, proto odmítl podepsat protokol o výslechu. Protokol podepsali policejní komisař, soudce a zdravotní sestra, kteří byli přítomni u výpovědi.

8. Dle údajů ve stížnosti bylo trestní stíhání vůči stěžovateli zahájeno dne 13. srpna 2005. Spis nicméně obsahuje rozhodnutí ze dne 12. srpna 2005 o ustanovení právního zástupce stěžovateli jako obviněnému.

9. Dne 9. září 2005 zaslal Kriminalistický ústav v Praze policii odborné vyjádření z oboru chemie, dle něhož na pravé paži a na pravé nohavici kalhot stěžovatele byly nalezeny ojedinělé částice vykazující tytéž znaky jako povýstřelové zplodiny, ale které mohly pocházet i odjinud. Znalec nemohl poskytnout další vyjádření či upřesnění, neboť k odběru vzorků došlo dne 12. srpna 2005, tedy třináct dní po předmětných událostech, tj. příliš dlouhou dobu po doporučované časové hranici (jež je 8 hodin pro odebrání vzorků z těla a 36 hodin pro odebrání vzorků z ošacení).

10. Dne 26. září 2005 zaslal tentýž ústav policii odborné vyjádření, podle kterého vykazují částice na polštáři druhovou shodu s povýstřelovými zplodinami.

11. Dne 13. října 2005 provedla policie šetření v místě bydliště O. Jediná přítomná osoba, jistý V., uvedla, že O. koncem srpna odcestoval na Ukrajinu a že neví, kdy se vrátí. Dále uvedl, že D. K. odcestoval na Ukrajinu ještě před O. a zřejmě se již nevrátí. Podle policejného záznamu se žádnou stopu O. nebo D. K. nepodařilo zjistit.

12. Dne 24. října 2005 požádala kriminální policie Národní ústřednu Interpolu o dohledání O., aby zjistila, zda se O. nachází na Ukrajině, či nikoliv, a získala veškeré osobní údaje, jeho fotografii a daktyloskopický záznam.

13. Dne 7. listopadu 2005 byl stěžovatel obžalován mimo jiné z trestného činu porušování domovní svobody, těžkého ublížení na zdraví a neoprávněného držení zbraně. Státní zástupce jako jeden z důkazů citoval výpověď O. (kterého navrhl vyslechnout), znalecký posudek z oboru lékařství, polštář a odborné vyjádření z oboru chemie.

14. Dne 20. února 2006 konal Obvodní soud pro Prahu 8 hlavní líčení, během něhož vyslechl autora lékařského znaleckého posudku. Ten odkázal na svou zprávu dokládající povahu a rozsah zranění, které O. utrpěl, a prohlásil, že z lékařských záznamů neplyne, že by byly v okolí rány zjištěny povýstřelové zplodiny.

Poté soud vyslechl jako svědka K., přítelkyni D. Ta zejména uvedla, že v noci z 30. na 31. července 2005 byla s D. a stěžovatelem v baru přibližně do 4.30 hod., viděla u stěžovatele zbraň a ten se s ní potom rozloučil, jakoby se viděli naposledy, což podle ní nasvědčovalo tomu, že chystá něco nebezpečného. Na otázku stěžovatelova advokáta odpověděla, že si myslí, že u stěžovatele zahlédla část zbraně, ale vzhledem k tomu, že je to už dlouho, nevybavuje si podrobnosti.

Soud vyslechl rovněž T., bývalou partnerku O., která prohlásila, že se stěžovatelem nikdy neměla vztah, třebaže u ní chvíli bydlel. Podle ní byl stěžovatel nestálý, občas nezaplatil svým zaměstnancům, protože utratil peníze na jejich výplaty na hracích automatech nebo za alkohol, nebo jim hrozil mafií a tvrdil, že k ní sám patří. Dále vypověděla, že viděla pistoli u O., nikoliv u stěžovatele, a že s ním naposledy hovořila v lednu 2006, když jí volal z ukrajinského telefonního čísla, aniž se jakkoliv zmínil o předmětné záležitosti. Na otázky obhajoby T. odpověděla, že O. má u spousty lidí dluhy, byl v České republice stíhán pro trestný čin znásilnění a vraždy a následně zproštěn viny a že ji i její kamarádku bil.

15. Dne 15. března a 13. dubna 2006 se předseda senátu příslušného soudu dotázal na evidenci vězňů, zda je O. ve vazbě nebo vykonává trest odnětí svobody.

16. Dne 13. dubna 2006 požádal předseda senátu obvodního soudu cizineckou policii, aby mu sdělila, kde má O. bydliště nebo kde je místo jeho skutečného pobytu, anebo případně uvedla datum, kdy opustil území České republiky. Téhož dne uložil předseda senátu obvodního soudu policii, aby zjistila, kde se O. nachází, a za použití všech právních a technických prostředků zajistila jeho účast na hlavním líčení konaném dne 12. května 2006. Za tím účelem rozhodl o předvedení O. s tím, že byl řádně předvolán k hlavním líčením konaným dne 28. listopadu 2005, 13. ledna, 20. února, 24. března a 3. dubna 2006.

17. Dvěma dopisy z dubna 2006 cizinecká policie soud informovala, že O. byl do 5. května 2004 žadatelem o azyl, zřejmě území České republiky neopustil a je držitelem platného víza do 16. května 2006. Uvedla adresu jeho pobytu na území České republiky.

18. Dne 13. května 2006 policie soud informovala, že dne 12. a 13. května 2006 se do místa bydliště O. dostavila policejní hlídka a našla tam pouze jistého U., který uvedl, že tam bydlí pět měsíců a o O. nikdy neslyšel.

19. Vzhledem k tomu, že se O. dne 12. května 2006 k hlavnímu líčení nedostavil, rozhodl předseda senátu dne 24. května 2006 opětovně o jeho předvedení a kriminální policii uložil, aby zjistila pobyt O. a za použití všech právních a technických prostředků zajistila jeho účast na hlavním líčení konaném dne 12. června 2006. Předseda senátu uvedl, že nebude-li ho policie jako v předchozím případě informovat o opatřeních, která za tím účelem provedla, bude její nečinnost posuzovat jako nesprávný úřední postup se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Téhož dne se předseda senátu obrátil opakovaně se žádostí na cizineckou policii a centrální evidenci vězňů.

20. Dne 5. června 2006 cizinecká policie soudu sdělila, že O. má platné vízum do 16. května 2006 a z evidencí nevyplývá, že by území České republiky opustil. Potvrdila jeho poslední známou adresu, aniž by však upřesnila místo jeho aktuálního pobytu.

21. Dne 12. června 2006 kriminální policie soudu sdělila, že prověřila místo bydliště O., avšak jeho jméno není nikde uvedeno a nikdo ho nezná. Informovala soud, že prověření centrální evidence vězňů a evidencí Ministerstva vnitra nepřineslo žádný výsledek a uvedla, že O. je držitelem víza platného do 16. května 2006. Dále sdělila, že jistý A. uvedl, že O. je na Ukrajině a není známo, kdy se vrátí. Policie z toho dovodila, že O. nelze dohledat a předvést k hlavnímu líčení.

22. Při hlavním líčení dne 12. června 2006 přistoupil soud podle § 211 odst. 2 tr. ř. k přečtení protokolu o výpovědi O. Stěžovatel byl vyzván, aby se vyjádřil, avšak neučinil tak a ani nepoložil žádnou otázku. Jeho právní zástupce s přečtením protokolu vyjádřil nesouhlas s tím, že se v něm neuvádí, z jakých důvodů byl výslech považován za neodkladný a nebylo jej možno opakovat později. Krom toho namítl, že v protokolu chybí podpis O.

23. Dne 16. června 2006 požádal předseda senátu Národní ústřednu Interpolu a kriminální policii, aby mu zaslaly odpověď na žádost kriminální policie ze dne 24. října 2005. Dne 27. června 2006 mu kriminální policie sdělila, že žádnou odpověď od Národní ústředny Interpolu neobdržela; policie proto podala novou žádost.

24. Dne 29. června 2006 Národní ústředna Interpolu soud informovala, že odpověď odeslala policii dne 9. prosince 2005, avšak ta zřejmě z technických důvodů na místo určení nedošla, proto ji zaslala opětovně dne 27. června 2006. Uvedla, že pobočka Interpolu v Kyjevě jí sdělila místo trvalého pobytu O. a číslo jeho pasu s tím, že nemá k dispozici žádné informace o trestné činnosti O. na Ukrajině. Dále pak matka O. prohlásila, že O. jí naposledy telefonoval v listopadu 2005 a už pět let je v České republice.

25. Ze spisu vyplývá, že rozsudek obvodního soudu ze dne 27. července 2006 byl dne 7. listopadu 2006 zrušen Městským soudem v Praze. Městský soud došel k závěru, že výpověď O. i její přečtení při hlavním líčení jsou zákonné, nicméně vyzval obvodní soud, aby se uvedenou výpovědí zabýval podrobněji.

26. Dne 17. ledna 2007 uložil Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli trest odnětí svobody spolu s trestem vyhoštění z území republiky, a to s odůvodněním, že mimo jiné úmyslně způsobil prostřelením nohy O. těžké ublížení na zdraví. Soud zprostil spoluobžalovaného D. tohoto bodu obžaloby, neboť bylo prokázáno, že střílel pouze stěžovatel. Soud učinil závěr o vině stěžovatele na základě výpovědi O. ze dne 1. srpna 2005, která byla přečtena při hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a v níž O. poskytl přesný popis stěžovatele (fyzické rysy, identita jeho partnerky), dále soud vyšel ze znaleckého lékařského posudku, který potvrdil povahu a rozsah zranění, která O. utrpěl; dále z výpovědi K., která viděla stěžovatele krátce před činem ozbrojeného a naznačujícího, že ho čeká něco nebezpečného; soud rovněž vyšel ze záznamů telefonických hovorů mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným D., z nichž vyplynulo, že se oba v době činu nacházeli v blízkosti bydliště O.; podpůrně soud vyšel také z logiky celé události.

Soud uvedl, že výpověď O. byla pořízena v souladu s trestním řádem, neboť byla provedena jako neodkladný úkon za přítomnosti soudce. Rovněž uvedl, že je s ohledem na zranění, která O. utrpěl, pochopitelné, že odmítl z obavy o svůj život podepsat protokol o výslechu a že se skrývá či odjel na Ukrajinu, a to tím spíše, že pochopil poznámku D. určenou stěžovateli jako výzvu, aby ho zabil. Soud dodal, že okolnosti zpětně odůvodňují neodkladný charakter výslechu O. a prokazují, že by jej nebylo možno později před soudem opakovat. Soud dále konstatoval, že protokol o výslechu je dostatečně podrobný a přesný, že soudce, který byl při výslechu přítomen, by zasáhl v případě rozporu mezi obsahem protokolu a výpovědí O. a že obsah protokolu rozptyluje pochyby o jazyku použitém během výslechu. V této souvislosti soud poznamenal, že O. žil v České republice po dobu nejméně pěti let a pro výkon své profese musel dostatečně ovládat český jazyk.

Z rozsudku dále vyplývá, že spoluobžalovaný D. u soudu prohlásil, že u O. viděl zbraň a že obvinění, která vůči němu a stěžovateli O. vznesl, jsou ve skutečnosti vedena touhou O. pomstít se, neboť D. mu nechtěl platit vyšší nájemné a stěžovatel žije s jeho bývalou partnerkou. Podle jeho názoru odmítl O. podepsat protokol o výslechu, protože nemluvil pravdu. Pokud jde o stěžovatele, ten popřel, že by spáchal čin oznámený O., protože v době činu byl dle svého vyjádření v baru s D. a K. Podle něho ho O. obvinil, protože žije s jeho bývalou partnerkou. Stěžovatel také tvrdil, že O. je členem tzv. „Kyjevské brigády“, ukrajinské mafie vydírající Ukrajince žijící na území České republiky.

27. Dne 18. dubna 2007 potvrdil Městský soud v Praze z větší části rozsudek soudu prvního stupně. Odkázal na své rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2006, v němž došel k závěru, že výslech O. před zahájením trestního stíhání i přečtení této výpovědi na hlavním líčení byly zákonné. Poznamenal, že O. byl vyslechnut, aby mohl být identifikován pachatel činu, že tak poznal D. na fotografii, avšak fotografii stěžovatele mu neukázali. Městský soud se ztotožnil se způsobem, jakým obvodní soud zhodnotil důkazy, a uvedl, že obvodní soud se příslušnými výpověďmi podrobně zabýval, zejména výpovědí O. a K., které řádně posoudil, stejně jako to učinila obhajoba. Podle městského soudu nebyly námitky obžalovaných, vzhledem k ostatním důkazům prokazujícím jednoznačně jejich vinu, udržitelné.

28. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání. Tvrdil, že protokol o výslechu O. představuje jediný důkaz viny a tento důkaz byl získán protiprávně, neboť nebyly naplněny všechny požadavky tr. ř. Dále bylo porušeno právo poškozeného vyjadřovat se ve svém mateřském jazyce, což byl dle něho jeden z důvodů, proč O. protokol o výslechu nepodepsal. Stěžovatel rovněž uvedl, že ve vztahu k jeho osobě neproběhla nikdy žádná identifikace a nepřítomnost O. při výpovědi připravila soud o možnost ho pozorovat, a posoudit tak jeho důvěryhodnost, přičemž ostatní svědci prohlásili, že má vazby na mafii a mohl lhát ze strachu před skutečnými pachateli jeho napadení.

29. Dne 22. ledna 2008 prohlásil Nejvyšší soud dovolání za zjevně neopodstatněné s tím, že nepřítomnost O. při výslechu byla odůvodněna nemožností ho nalézt a že důkaz přečtením protokolu o výslechu představoval pouze jeden ze skupiny důkazů. Podle Nejvyššího soudu byl skutkový stav řádně zjištěn s využitím více důkazů, jejichž posouzení nevykazuje vady; vedle výpovědi O. se jednalo o výpověď K., záznamy telefonických hovorů a znalecký posudek dokládající rozsah zranění, která O. utrpěl. Soud konečně poznamenal, že O. stěžovatele identifikoval na fotografii.

30. Dne 8. dubna 2008 se Ústavní soud ztotožnil s právním rozborem Nejvyššího soudu a odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

II. Příslušné vnitrostátní právo

A. Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.)

31. Podle ustanovení § 158 odst. 8 a § 158a tr. ř. může policie na návrh státního zástupce a za účasti soudce provést výslech svědka před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat.

32. Ustanovení § 211 odst. 2 stanoví, že protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka může být přečten v hlavním líčení, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a:

a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo

b) šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a.

B. Judikatura Ústavního soudu

33. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. dubna 2009 Ústavní soud uvedl, že pokud byl výslech svědka proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka následně soud přistoupil v hlavním líčení k přečtení protokolu o jeho výpovědi, musí být nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. V tomto případě mohlo být nevyslechnutí poškozené před soudem kompenzováno jinými nepřímými důkazy tak, aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu; to ovšem za situace, jestliže by byl skutkový stav prokázán i dalšími důkazy, aby bylo možné trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ve výše uvedeném případě však byl stěžovatel uznán vinným pouze na základě rekognice učiněné poškozenou a doplněné o její výpověď (úkony, jež byly provedeny před zahájením trestního stíhání) a na základě výpovědi dcery poškozené; ta však před soudem specifikovala toliko zdravotní stav své matky a rozsah způsobené škody; státní zástupce ani soudy se ke stopám nalezeným na místě činu nijak nevyjádřili.

34. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. července 2011 Ústavní soud konstatoval, že je povinností soudů, aby v případě, že má být v hlavním líčení místo výslechu svědka pouze čten protokol o jeho výslechu, posoudily, zda jsou pro takový postup splněny zákonem stanovené podmínky, a v tomto směru poskytly ochranu procesním právům obviněného. V projednávané věci, kdy soudy vyšly výlučně z výslechů svědků provedených před zahájením trestního stíhání, a tudíž pořízených v nepřítomnosti obhajoby, se měly zabývat otázkou, zda se jedná o neodkladné a neopakovatelné úkony a zda nelze výslechy provést opakovaně po zahájení trestního stíhání, popř. na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc.

Právní posouzení

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ÚMLUVY

35. Stěžovatel namítá, že neměl možnost vyslechnout hlavního svědka obžaloby a z toho důvodu mu nebylo zaručeno právo na spravedlivý proces. Dovolává se článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d), které znějí:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

(...)

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.“

A. K přijatelnosti

36. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení stran

37. Stěžovatel tvrdí, že stanovisko vlády je nesprávné a rozporuplné a omezuje se pouze na citaci rozhodnutí vnitrostátních soudů. Namítá, že k jeho odsouzení došlo výlučně na základě výpovědi O., která byla provedena před zahájením trestního stíhání a aniž mohl O. vyslechnout při hlavním líčení. Jediný důkaz jeho viny tak nebyl proveden kontradiktorně. Dále uvádí, že tento důkaz nebyl získán v souladu s trestním řádem, neboť vzhledem k tomu, že O. byl v té době hospitalizován na jednotce intenzivní péče, neměl jeho výslech povahu neodkladného úkonu. Stěžovatel rovněž poznamenává, že protokol o svém výslechu O. nepodepsal a výslechu nebyl přítomen tlumočník, což vzbuzuje pochybnosti ohledně přepisu jeho výpovědi do protokolu o výslechu. Konečně tvrdí, že O. ho na fotografii nepoznal.

38. Vláda s tvrzením stěžovatele nesouhlasí. Předně tvrdí, že vnitrostátní orgány vyvinuly značné úsilí na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, aby zjistily, kde se O. nalézá, a pokud neuspěly, neznamená to porušení článku 6 Úmluvy. Dle vlády byly potíže státních orgánů o to větší, že se jednalo o občana cizího státu, což činilo pátrání do značné míry závislým na spolupráci s ukrajinskými orgány. Konečně měl dle vlády k nemožnosti vyslechnout tohoto svědka při hlavním líčení přispět i stěžovatel, neboť s ohledem na jeho jednání a výhrůžku vyslovenou komplicem stěžovatele se O. obával o svůj život a pravděpodobně se rozhodl skrývat nebo odcestovat na Ukrajinu.

39. Vláda dále sice uznává, že se jednalo o „velmi důležitý“ důkaz, nicméně se nedomnívá, že předmětná výpověď představovala výlučný nebo rozhodující důkaz, neboť soudy měly k dispozici souhrn důkazů umožňující zjištění skutkového stavu v projednávané věci, a to důkazů, které potvrzovaly vyjádření O. a vyvracely verzi stěžovatele. Jakkoli žádný z těchto důkazů, posuzován sám o sobě, nemohl postačovat ke zjištění skutkového stavu, ve svém souhrnu poskytly důkazy přesvědčivé a důvěryhodné informace k tomu, aby mohl být učiněn závěr o tom, že se stěžovatel příslušného jednání dopustil. Vládá je toho názoru, že jí ani Soudu nepřísluší spekulovat o tom, jak by řízení dopadlo, kdyby nebyl proveden důkaz přečtením protokolu o výpovědi svědka, ani se vyjadřovat k souladu uvedeného výslechu s vnitrostátními právními předpisy, neboť to je ve výlučné pravomoci vnitrostátních soudů. V každém případě má vláda za to, že ostatní důkazy v projednávané věci přinejmenším dostatečně podporovaly výpověď O.

40. Co se týče opatření, která mohla vyvážit obtížnost situace, v níž se nacházela obhajoba, vláda uvádí, že se vnitrostátní soudy pečlivě zabývaly tvrzeními O., jakož i ostatními důkazy. Soud prvního stupně pak přistoupil k provedení důkazu přečtením protokolu jako k nejzazší možnosti poté, kdy se mu opakovaně nepodařilo zajistit účast O. při hlavním líčení. Soudci si tedy byli vědomi toho, že je třeba obezřetně hodnotit pravdivost a hodnověrnost výpovědi tohoto svědka, kterého obhajoba nemohla vyslechnout, a to tím spíše, že se někteří svědci vyjádřili negativně ohledně charakteru O. Skutečnost, že se soudci výslovně nezabývaly přípustností takového důkazu, je dána specifickou povahou vnitrostátního práva, které takovou povinnost neukládá.

Rovněž již samotné ustanovení § 158a tr. ř. obsahuje silnou procesní záruku v podobě účasti soudce během celého výslechu konaného před zahájením trestního stíhání, kdy soudce vystupuje jako garant zákonnosti postupu policie, a dosvědčuje tak mimo jiné shodu výpovědi svědka s obsahem protokolu.

Vláda také upozorňuje, že stěžovatel měl možnost napadnout výpověď O. a její přípustnost; ostatně byl k tomu i výslovně vyzván při hlavním líčení dne 12. června 2006. Stěžovatel, kterého zastupoval advokát se zkušenostmi v oblasti trestního práva, této možnosti využil a soudci se jeho námitkami důkladně zabývali a náležitě se s nimi vypořádali. Stěžovatel také mohl rozporovat ostatní důkazy, které byly u soudu prováděny, s cílem ovlivnit názor soudců na skutkové okolnosti a vyslýchat ostatní svědky; mohl rovněž sám předložit další důkazy.

Vláda konečně poznamenává, že O. nebyl pro obžalované a svědky neznámou osobou, což by jinak zcela znemožnilo posoudit jeho důvěryhodnost; soud tak vyslechl T., bývalou partnerku O., která později žila se stěžovatelem a která ve výpovědi zmínila povahu a životní styl O. I bez přítomnosti O. a jeho konfrontace se stěžovatelem tak byla před soudem zpochybněna důvěryhodnost O.

41. Vláda je tak toho názoru, že soudy v projednávané věci rozumně vyvážily jednotlivé zájmy, a to na jedné straně práva obhajoby a na straně druhé veřejný zájem na objasnění daného trestného činu a potrestání pachatele.

2. Hodnocení Soudu

42. Soud předesílá, že mu nepřísluší jednat jako soud čtvrté instance, posuzovat zákonnost důkazů ve vztahu k vnitrostátnímu právu smluvních států a vyjadřovat se k otázce viny stěžovatelů. Jakkoli totiž Úmluva v článku 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje přípustnost důkazů jako takovou, která vyplývá v prvé řadě z vnitrostátního práva (viz mezi jinými Gäfgen proti Německu, velký senát, č. 22978/05, § 162, ESLP 2010).

43. Soud konstatuje, že v projednávané věci došly vnitrostátní soudy jednomyslně k závěru, že pořízení výpovědi O. před zahájením trestního stíhání bylo v souladu s vnitrostátním právem. Soud nemá důvod se od tohoto závěru, který se nezdá být svévolný ani zjevně chybný, odchýlit.

44. Při určení, zda se jednalo o spravedlivý proces, Soud bere v úvahu řízení jako celek a prověřuje nejen respektování práv obhajoby, ale i veřejný zájem a zájem obětí na potrestání pachatelů trestného činu, a je-li to nutné, i ochranu práv svědků. Článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje zejména zásadu, podle níž předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení, a to v zájmu kontradiktornosti řízení. Tato zásada má samozřejmě i výjimky, ale ty lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení (viz Lucà proti Itálii, č. 33354/96, § 39, ESLP 2001 II; Solakov proti bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 47023/99, § 57, ESLP 2001 X).

45. Soud se nedávno ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ([velký senát], č. 26766/05 a 22228/06, ESLP 2011) podrobně vyjádřil k tomu, jaká jsou kritéria při posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v případě nepřítomnosti svědka při jednání soudu. Konstatoval, že tyto námitky je třeba hodnotit ze tří hledisek.

Především musí Soud prověřit, zda je pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby, dán závažný důvod. Pokud tomu tak není, je na­místě konstatovat porušení Úmluvy bez ohledu na to, jakou má taková dotčená výpověď váhu. Vzhledem k tomu, nakolik nepřítomnost svědka poškozuje práva obhajoby, lze totiž připustit namísto účasti v řízení písemnou výpověď svědka, který nebyl nikdy v předchozích stádiích řízení vyslechnut, pouze jako nejzazší možnost (tamtéž, § 125).

Dále, pokud nedošlo k výslechu svědků ze závažného důvodu, nelze výpovědi nepřítomných svědků v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Nicméně je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy: řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu (tamtéž, § 146-147).

46. Soud tedy musí prověřit, zda v projednávané věci byly tyto tři podmínky naplněny.

a) Byl dán závažný důvod pro to, že obhajoba neměla možnost vyslechnout O.?

47. Soud předně konstatuje, že předmětná výpověď byla pořízena den po události (viz § 7 výše). Příslušné orgány předpokládaly, že vzhledem k tomu, že O. jako ukrajinský občan může Českou republiku opustit, zřejmě nebude možné ho vyslechnout později. V průběhu soudního řízení došel obvodní soud k závěru, že O. nelze dohledat pravděpodobně proto, že má ze stěžovatele strach. Soud nicméně nepovažuje za nutné zabývat se otázkou, zda byl tento strach skutečně důvodem jeho nepřítomnosti, neboť soud od účasti O. při jednání z tohoto důvodu neupustil. V projednávané věci uvádí jak vláda, tak vnitrostátní soudy jako hlavní důvod neúčasti O. při řízení skutečnost, že se nepodařilo zjistit, kde O. pobývá.

48. Soud připomíná, že nemožnost nalézt svědka může za určitých podmínek představovat dostatečný důvod pro to, aby byla výpověď takového svědka připuštěna, ačkoliv jej obhajoba neměla možnost v žádné fázi řízení vyslechnout (viz Rachdad proti Francii, č. 71846/01, § 24, 13. listopadu 2003; Zentar proti Francii, č. 17902/02, § 26, 13. dubna 2006). Aby mohly příslušné orgány takové výpovědi použít, musí přijmout pozitivní opatření s cílem obžalovanému umožnit vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky obžaloby (viz Sadak a ostatní proti Turecku, č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 a 29903/96, § 67, ESLP 2001 VIII); zejména musí tyto svědky aktivně hledat (viz Rachdad, cit. výše, § 24). Při hodnocení, zda byla pozitivní opatření přijatá vnitrostátními orgány dostatečná, Soud zkoumá, zda tyto orgány učinily vše, co od nich bylo možné přiměřeně požadovat, aby dotčeného svědka nalezly, a zda k zajištění přítomnosti svědka při hlavním líčení vynaložily dostatečné úsilí (viz mutatis mutandis Mild a Virtanen proti Finsku, č. 39481/98 a 40227/98, § 45-47, 26. července 2005; Haas proti Německu (rozh.), č. 73047/01, 17. listopadu 2005; Pello proti Estonsku, č. 11423/03, § 34-35, 12. dubna 2007). Jinými slovy je třeba posoudit, zda nepřítomnost svědka při soudním jednání je přičitatelná vnitrostátním orgánům, či nikoliv (viz Zentar, cit. výše, § 30).

49. Soudu nepřísluší sestavit jakýsi abstraktní seznam konkrétních opatření, která musí vnitrostátní orgány přijmout, aby bylo možno konstatovat, že pro nepřítomnost svědka, kterého se jim nepodařilo nalézt, byl dán „závažný důvod“. Judikatura nicméně poskytuje v tomto ohledu určitá vodítka. Soud tak například konstatoval, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy ve věcech, kdy vnitrostátní orgány nepřijaly žádná pozitivní opatření, aby svědka nalezly a umožnily obhajobě jej vyslechnout (viz např. Zentar, cit. výše, § 30; Bonev proti Bulharsku, č. 60018/00, § 44, 8. června 2006; J.B. proti České republice, č. 44438/06, § 49 a 56, 21. července 2011), nebo také v takových případech, kdy vnitrostátní orgány určitá opatření sice přijaly, ale s ohledem na okolnosti případu šlo o opatření nedostatečná nebo neodpovídající (viz např. Nechto proti Rusku, č. 24893/05, § 126-127, 24. ledna 2012; Gabrielyan proti Arménii, č. 8088/05, § 81-83, 1. dubna 2012).

50. Soud poznamenává, že v projednávané věci se předseda senátu obvodního soudu aktivně snažil zajistit za pomoci policie přítomnost O. při hlavním líčení (viz § 15-24 výše): několikrát ho předvolal k hlavnímu líčení a za tím účelem nařídil jeho předvedení; dále podal několik žádostí centrální evidenci vězňů a cizinecké policii, aby zjistil jeho pobyt; uložil kriminální policii, aby zajistila jeho účast v řízení za použití všech technických a právních prostředků, a dokonce si opětovně vyžádal odpověď Národní ústředny Interpolu, která mu nebyla předána. Teprve když se všechny tyto pokusy ukázaly jako neúspěšné, přistoupil předseda senátu k provedení důkazu přečtením výpovědi pořízené před zahájením trestního stíhání.

51. Soud sice připouští, že česká policie zjevně nevyvinula zvláštní úsilí, jak naznačují opakované žádosti předsedy senátu, zejména žádosti ze dne 24. května a 16. června 2006, domnívá se však, že vnitrostátní orgány dostály své pozitivní povinnosti vyvinout veškeré úsilí, které na nich lze přiměřeně požadovat, aby obhajobě zajistily možnost O. vyslechnout.

52. S ohledem na výše uvedené má tak Soud za to, že lze s ohledem na okolnosti případu učinit závěr, že pro nepřítomnost O. při hlavním líčení, a tedy i pro přečtení jeho výpovědi pořízené před soudním řízením, byl dán závažný důvod.

b) Jaký význam měla výpověď O. pro odsouzení stěžovatele?

53. Soud musí dále určit, nakolik sporná výpověď ovlivnila rozhodnutí o vině stěžovatele, a zejména posoudit, zda tato výpověď představovala výlučný nebo rozhodující důkaz. Soud připomíná, že v rozsudku Al-Khawaja a Tahery (cit. výše, § 131) význam výrazu „rozhodující důkaz“ upřesnil: výraz „rozhodující“ má silnější konotaci než výraz „průkazný“, tj. nepostačuje, aby bylo nesporné, že není-li důkaz, převáží pravděpodobnost zproštění viny nad pravděpodobností odsouzení. Slovo „rozhodující“ je tak třeba vykládat v užším smyslu jako důkaz takového významu, který je způsobilý ovlivnit rozhodnutí ve věci. Tam, kde je výpověď svědka, který nebyl řízení přítomen, podpořena dalšími důkazy, bude posouzení toho, zda se jedná o rozhodující důkaz, záviset na důkazní síle podpůrných důkazů.

54. K posouzení významu rozporovaného důkazu tak nepostačuje vzít v úvahu souhrn důkazů prověřovaných soudem, ale je nutno zabývat se tím, na jakých důkazech skutečně odsouzení spočívalo a jaké jsou jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obžalovaný odsouzen, a jeho trestní odpovědnosti (viz Bonev, cit. výše, § 44; Guilloury proti Francii, č. 62236/00, § 57-60, 22. června 2006; J.B., cit. výše, § 46 a násl.).

55. Soud podotýká, že v projednávané věci vzaly soudy v úvahu více důkazů (viz § 26 a 29 výše). Konstatuje však, že pravdivost tvrzení, podle něhož bylo zranění O. způsobeno trestným činem, jakož i totožnost jeho pachatele, bylo možno určit pouze na základě výpovědi O., která byla přečtena při hlavním líčení. Znalecký posudek z oboru lékařství totiž pouze doložil povahu a rozsah zranění, nikoliv skutečnost, že byly způsobeny trestným činem; K. nebyla očitým svědkem a popsala pouze svůj dojem ze stěžovatele a jeho chování před předmětnými událostmi (viz mutatis mutandis Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, § 40, 10. května 2012); záznamy z telefonních hovorů pak jen prokázaly, že se stěžovatel nacházel v blízkosti místa činu. Dále nebyl vyvozen žádný závěr z odborných vyjádření z oboru chemie vypracovaných v přípravném řízení a O. nebyla nikdy předložena fotografie stěžovatele za účelem identifikace, jak ve svých rozhodnutích uvedly Nejvyšší soud a Ústavní soud.

56. Za daných okolností má Soud za to, že výpověď O. představovala rozhodující důkaz viny, neboť ostatní důkazy, z nichž soudy vycházely, jej pouze nepřímo podporovaly, či dokonce posilovaly důvěru soudu vůči tvrzením svědka, kterého stěžovatel nemohl vyslechnout (viz mutatis mutandis Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 163; Trampevski proti bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 4570/07, § 47, 10. července 2012; Hümmer proti Německu, č. 26171/07, § 44 a 49, 19. července 2012).

57. Soud tak musí pečlivě prověřit, zda vnitrostátní orgány přijaly dostatečná opatření, která by vyvážila obtíže, jež v dané situaci obhajobě vznikly.

c) Existovaly dostatečné procesní záruky, které by vyvážily znevýhodnění plynoucí z toho, že byla připuštěna výpověď O.?

58. Je třeba připomenout, že v každé věci, v níž vyvstává problém spravedlivosti řízení ve vztahu k výpovědi nepřítomného svědka, je třeba se s maximální důsledností zabývat tím, zda existují skutečnosti dostatečně vyvažující obtíže, které připuštěním takové výpovědi jako důkazu obhajobě vznikly, a to zejména pevné procesní záruky, které umožní řádné a spravedlivé posouzení věrohodnosti takového důkazu. Posouzení této otázky umožní vynést odsuzující rozsudek pouze tehdy, je-li výpověď nepřítomného svědka s ohledem na její význam ve věci dostatečně hodnověrná (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 147 a 161).

59. Soud v této souvislosti poznamenává, že právo vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby zaručuje právo na spravedlivý proces, neboť se nejen snaží dosáhnout rovnosti zbraní obžaloby a obhajoby, ale navíc poskytuje obhajobě a soudnímu systému zásadní nástroj kontroly věrohodnosti a spolehlivosti příslušných výpovědí, a tím opodstatněnosti jednotlivých bodů obžaloby.

60. V projednávané věci policie vyslechla O. za přítomnosti soudce před zahájením trestního stíhání a ten se nikdy k soudnímu řízení nedostavil. Soud ani stěžovatel tudíž neměli možnost O. během výslechu pozorovat, a posoudit tak hodnověrnost a spolehlivost jeho výpovědi.

61. Jako záruky, které měly tato negativa vyvážit, uplatňuje vláda tyto skutečnosti: přítomnost soudce při výslechu O., a tudíž jím vykonávaná nezávislá kontrola zákonnosti takového výslechu a přesnosti přepisu výpovědí do protokolu; skutečnost, že stěžovatel mohl zpochybnit výpověď O. při hlavním líčení, a to tím spíše, že ho znal a ostatní svědci vypovídali o jeho povahových vlastnostech; konečně pak vláda zmiňuje, že měl stěžovatel možnost rozporovat ostatní důkazy, které výpověď O. podporovaly.

62. Pokud jde o skutečnost, že se výslechu O. účastnil soudce, jak to stanoví § 158a tr. ř., považuje ji Soud za důležitou okolnost, kterou je třeba zohlednit, a to zejména za účelem odmítnutí tvrzení stěžovatele, podle kterých O. dostatečně neovládal český jazyk a jeho výpověď nebyla přesně zaznamenána. Jakkoliv je tedy toto opatření zárukou zákonného postupu policie, neumožňuje ověřit hodnověrnost svědka a obsah jeho výpovědi, neboť v okamžiku, kdy takový výslech probíhá, tedy před zahájením trestního stíhání, přítomný soudce neví nic o věci, osobnosti svědka ani o skutečnostech týkajících jeho hodnověrnosti, na které může později poukázat obžalovaný nebo ostatní svědci, jak tomu bylo v tomto případě. Nejedná se tedy o opatření, které by mohlo nahradit právo obžalovaného vyslechnout ty, kteří ho obviňují.

63. Co se týče možnosti stěžovatele zpochybnit výpověď O., Soud připouští, že situace, kdy svědek není přítomen, ale jeho totožnost je známa obžalovanému a ostatním svědkům, které může obžalovaný vyslechnout, se podstatně odlišuje od těch situací, kdy svědek, ať už je či není přítomen, vypovídá anonymně a jeho totožnost účastníci řízení neznají. Soud poznamenává, že v projednávané věci mohl stěžovatel, který znal totožnost O., zpochybnit jeho hodnověrnost i v jeho nepřítomnosti, byť by byla v takovém případě jeho možnost tuto hodnověrnost zpochybnit menší než při přímé konfrontaci. V daném případě přitom stěžovatel tvrdil, že ho O. obvinil, protože žil s jeho bývalou partnerkou, a že je O. členem ukrajinské mafie; ostatní skutečnosti týkající se osoby O. uvedl D., spoluobžalovaný stěžovatele, a ostatní svědci.

Soud má nicméně za to, že v projednávané věci nebyly tyto faktory takového rázu, aby vyvážily obtížnost situace, v níž se obhajoba nacházela. Jak již Soud judikoval ve věci A. Ta­heryho (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 161-163), možnost stěžovatele zpochybnit výpověď v jeho neprospěch tím, že navrhne důkazy nebo odcituje svědky, není s to vyvážit překážky, kterým musí obhajoba čelit, protože stěžovatel nemohl napadnout upřímnost a spolehlivost svědka při křížovém výslechu (viz rovněž Trampevski, cit. výše, § 49); v tomto ohledu má určitý význam skutečnost, že nejsou předloženy jiné důkazy, které by zcela podpořily spornou výpověď (viz Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 165). Soud dále poznamenává, že soudní rozhodnutí vydaná v této věci neuvádějí ani žádnou reakci na stěžovatelova uvedená tvrzení, ani úvahu týkající se posouzení hodnověrnosti O. a jeho výpovědi (viz a contrario Aigner, cit. výše, § 44).

64. Vláda konečně tvrdí, že stěžovatel měl v průběhu celého řízení možnost napadnout ostatní důkazy v jeho neprospěch, vyslechnout ostatní svědky a navrhnout provedení dodatečných důkazů.

Soud nicméně konstatuje, že v případě, kdy neexistují jiné dostatečně pádné důkazy potvrzující mimo přiměřenou pochybnost spolehlivost tvrzení klíčového svědka, kterého nemohla obhajoba v žádném stádiu řízení vyslechnout, má uvedený nástroj nepřímého zpochybnění vůči obviněním takového svědka pouze omezený význam (viz a contrario Al-Khawaja a Tahery, cit. výše, § 156, kde spolehlivost výpovědi poškozené potvrdili svou výpovědí dva přátelé, kterým se svěřila krátce po události, za niž byl I. Al-Khawaja odsouzen a kde vyjádření této poškozené korespondovalo s výpovědí další osoby poškozené obdobným trestným činem, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by se tyto osoby mezi sebou domluvily). V tomto ohledu se projednávaná věc blíží spíše případu A. Taheryho (tamtéž, § 161-165), v němž bylo možno zjistit, že ke zranění poškozené došlo v důsledku trestného činu, a určit identitu pachatele pouze na základě výpovědi nepřítomného svědka.

65. Soud dále poznamenává, že podle vlády si v dané věci byli soudci vědomi toho, že je třeba výpověď O. hodnotit obezřetně. Obvodní soud sice tuto výpověď prověřil a došel k závěru, že je protokol o výslechu dostatečně podrobný a přesný, nejsou pochybnosti ohledně jazyka použitého při výslechu a dále že O. dostatečně stěžovatele identifikoval a jeho výpověď je podpořena dalšími důkazy, nicméně Soud již dříve judikoval, že takové posouzení nemůže samo o sobě vyvážit skutečnost, že svědek nebyl obhajobou vyslechnut (Damir Sibgatullin proti Rusku, č. 1413/05, § 57, 24. dubna 2012). Jakkoli důsledné posouzení soudcem je, představuje nedokonalý nástroj kontroly v tom smyslu, že neumožňuje zjistit skutečnosti, které mohly vyjít najevo při vzájemné konfrontaci obžalovaného a žalobce při veřejném přelíčení. Je proto důležité zabývat se zárukami, které umožňují ověřit hodnověrnost výpovědí pořízených před zahájením trestního stíhání a toho, kdo je podal. Toto posouzení musí být o to přísnější a odůvodnění odsuzujícího rozsudku o to důslednější, zakládá-li se na výpovědích svědka, kterého nemohla obhajoba v žádném stádiu řízení vyslechnout a který představuje rozhodující důkaz v neprospěch obžalovaného (viz např. Fąfrowicz proti Polsku, č. 43609/07, § 61, 17. dubna 2012).

66. Soud poznamenává, že v projednávané věci byly některé výroky stěžovatele, jeho spoluobžalovaného D. a svědků takového charakteru, že zpochybňovaly hodnověrnost O., jak to ostatně připouští vláda, podle které to soudce vedlo k tomu, aby jeho výpověď posuzovali se zvláštní obezřetností (viz § 40 výše). Dle těchto vyjádření byl O. spojen s organizovaným zločinem, či dokonce s ukrajinskou mafií, byl trestně stíhán pro vraždu a znásilnění, měl dluhy u řady osob a dále vyhrožoval a bil svědkyni T. i jinou ženu (viz § 14 výše). Stěžovatel a D. dále uvedli, že byl O. veden touhou po pomstě, protože stěžovatel žil s jeho bývalou partnerkou a D. mu odmítl platit vyšší nájemné (viz § 26 výše). Ve svém dovolání stěžovatel dokonce tvrdil, že O. mohl lhát ze strachu před skutečnými pachateli útoku (viz § 28 výše).

67. Za těchto okolností považuje Soud za zarážející, že rozhodnutí vnitrostátních soudů neobsahují žádnou úvahu týkající se důvěryhodnosti O. a hodnověrnosti jeho výpovědi nebo případných důvodů, které ho mohly vést ke křivému svědectví (viz a contrario Sievert proti Německu, č. 29881/07, § 65, 19. července 2012 [...]). Soudy totiž sice konstatovaly, že některé části jeho výpovědi jsou podpořeny jinými nepřímými důkazy, nicméně neobjasnily, proč považovaly výpověď O. za hodnověrnou. A to přesto, že podle českého práva musí vzít soudci v úvahu vše, co vyšlo najevo v průběhu řízení, ověřit věrohodnost důkazu, pokud se jej rozhodnou použít, a musí reagovat na veškeré námitky, které obhajoba vznese ohledně věrohodnosti svědka.

68. Ze spisu rovněž nevyplývá, že by se příslušné orgány snažily obstarat další důkazy, které by jim pomohly utvořit si názor na věrohodnost sporné výpovědi, nebo že by se snažily najít další svědky, kteří by ji mohli potvrdit nebo vyvrátit. Třebaže byl O. kvůli svému zranění na noze hospitalizován, nebyl Soud ani informován, kdy byl O. propuštěn z nemocnice, ani o případné snaze vnitrostátních orgánů přistoupit po zahájení trestního stíhání dne 12. nebo 13. srpna 2005 k dalšímu výslechu nebo konfrontaci v přítomnosti stěžovatele (viz mutatis mutandis Trampevski, cit. výše, § 45). Dále příslušné orgány kromě počátečního konstatování, že D. K. se v místě bydliště O. nezdržuje, po D. K. zřejmě více nepátraly, třebaže O. prohlásil, že D. K. viděl stěžovatele a D. vcházet k němu domů.

V této souvislosti Soud dále poznamenává, že podle některých právních řádů lze pořídit videozáznam výslechu svědku, hrozí-li, že nebude moci v průběhu soudního řízení vypovídat, a tuto nahrávku lze potom zhlédnout při hlavním líčení (viz např. Accardi a ostatní proti Itálii, (rozh.), č. 30598/02, ESLP 2005 II; Chmura proti Polsku, č. 18475/05, § 22 a 50, 3. dubna 2012; Aigner, cit. výše, § 41-42). Takovou možnost však české právo zjevně neupravuje (pokud jde o absenci videozáznamu, viz např. Makeïev proti Rusku, č. 13769/04, § 42, 5. února 2009; Salikhov proti Rusku, č. 23880/05, § 118, 3. května 2012).

69. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že povaha výpovědi O. jako rozhodujícího důkazu při současné absenci solidních důkazů ve spise, které by byly způsobilé ji podpořit, vede k závěru, že soudy nemohly řádně a spravedlivě posoudit hodnověrnost tohoto důkazu. Soud se proto domnívá, že právo stěžovatele na obhajobu bylo omezeno způsobem neslučitelným s požadavky na spravedlivý proces.

K porušení článku 6 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tedy došlo.

II. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

70. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

71. Stěžovatel požaduje částku 10 220 € jako náhradu majetkové škody, kterou měl utrpět v důsledku zbavení svobody, dle jeho názoru neoprávněného, které ho připravilo o jeho příjmy. Krom toho požaduje částku 146 000 € jako náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena dopady zbavení svobody na jeho soukromý a rodinný život.

72. S odvoláním na judikaturu Soudu vláda uvádí, že Soud by neměl spekulovat o tom, jaký mohl být výsledek řízení, pokud by nedošlo k případnému porušení článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, které ostatně nečiní vazbu stěžovatele automaticky neoprávněnou. Podle názoru vlády tak neexistuje příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením Úmluvy a požadovanou náhradou za majetkovou škodu; pokud jde o nemajetkovou újmu, považuje vláda částku stěžovatelem požadovanou z tohoto titulu za přemrštěnou a závěr o porušení by sám o sobě byl dostatečným spravedlivým zadostiučiněním, a to tím spíše, že rozhodnutí Soudu konstatující porušení Úmluvy stěžovateli umožňuje požádat o obnovu řízení před Ústavním soudem.

73. Soud nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi konstatovaným porušením článku 6 Úmluvy a tvrzenou majetkovou škodou, a nárok uplatněný z tohoto důvodu zamítá.

74. Soud má dále za to, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli měla vzniknout.

75. Soud nicméně připomíná, že dospěje-li k závěru, že k odsouzení stěžovatele došlo navzdory možnému rozporu s požadavkem na spravedlivý proces, je přiměřeným prostředkem pro zhojení zjištěného porušení Úmluvy nové řízení nebo obnova řízení na návrh stěžovatele (viz mutatis mutandis Somogyi proti Itálii, č. 67972/01, § 86, ESLP 2004-IV; Krasniki proti České republice, č. 51277/99, § 93, 28. února 2006). Soud uvádí, že v České republice takovou obnovu řízení umožňuje v trestních věcech § 119 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel může podat návrh na obnovu řízení do šesti měsíců ode dne, kdy rozsudek Soudu konstatující porušení Úmluvy nabude právní moci.

B. Náklady řízení

76. Stěžovatel požaduje rovněž částku 141 568 Kč, tedy asi 5 650 €, jako náhradu nákladů vynaložených v řízení před vnitrostátními soudy. Uvedená suma odpovídá částce, kterou musí stěžovatel uhradit smluvnímu státu jako odměnu advokáta ex offo. Dále ačkoliv stěžovatel připouští, že v okamžiku předložení stížnosti Soudu neměl placeného právního zástupce, protože měl v úmyslu požádat o právní pomoc Soudu, požaduje částku 600 € jako náhradu nákladů na své právní zastoupení advokátem před Soudem.

77. Vláda poznamenává, že stěžovatel neprokázal povahu a rozsah právních služeb, které mu jeho advokát poskytl v řízení před vnitrostátními soudy, a zejména neprokázal, jaká část této částky odpovídala ochraně jeho práv zaručených Úmluvou. Pokud jde o náhradu nákladů požadovanou za řízení před Soudem, vláda uvádí, že sám stěžovatel připustil, že byl zastupován bezplatně, avšak nenamítá nic proti přiznání této částky, jestliže ji Soud shledá jako odpovídající.

78. Podle judikatury Soudu může stěžovatel obdržet náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu odpovídajícím jejich skutečnému vynaložení, nezbytnosti a přiměřenosti jejich výše.

Co se týče nákladů vynaložených na řízení před vnitrostátními soudy, předkládá stěžovatel rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo zaplatit smluvnímu státu částku ve výši 141 568 Kč; vynaložení této částky je tedy prokázáno. Naproti tomu Soud přisvědčuje vládě, že tato částka nepředstavuje v celém svém rozsahu náklady nezbytné na ochranu práva zaručeného článkem 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, a to vzhledem k tomu, že trestní řízení vedené proti stěžovateli se týkalo vedle bodu obžaloby dotčeného danou stížností i dalších bodů obžaloby. Soud se na spravedlivém základě domnívá, že je přiměřené přiznat stěžovateli náhradu ve výši jedné třetiny požadované částky, tedy 1 900 €.

Pokud jde o náhradu nákladů řízení před Soudem, Soud poznamenává, že stěžovatel nepožádal o právní pomoc a nepředložil žádný doklad prokazující, že by požadovanou částku zaplatil. Za těchto okolností nepřiznává Soud stěžovateli z tohoto titulu žádnou náhradu.

C. Úrok z prodlení

138. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy;

3. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla;

4. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, částku 1 900 € (jeden tisíc devět set eur) a případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení, jako náhradu nákladů řízení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšo­vána o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

5. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 22. listopadu 2012 v soula­du s člán­kem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.