HARABIN proti Slovensku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 20. listopadu 2012 ve věci č. 58688/11 – Harabin proti Slovensku

Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že rozhodnutí vydané v kárném řízení proti stěžovateli nebylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy přijato nestranným soudem. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel, Štefan Harabin, je od června 2009 předsedou slovenského Nejvyššího soudu (úřad již dříve zastával v letech 1998 a 2003) a byl též ministrem spravedlnosti Slovenské republiky v období od července 2006 do června 2009.

V červenci a srpnu 2010 stěžovatel zabránil skupině auditorů provést na Nejvyšším soudu kontrolu nařízenou ministrem financí, jejímž konkrétním cílem bylo prověřit efektivitu a využívání veřejných prostředků a odstranění nedostatků, které byly zjištěny při předchozí kontrole. Stěžovatel poté upozornil ministra financí, že ministerstvo nemá oprávnění takovýto audit provést, a že toto oprávnění náleží pouze Nejvyššímu kontrolnímu úřadu.

V listopadu 2010 podala ministryně spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení u Ústavního soudu proti stěžovateli právě z důvodu, že kontrole zabránil. Během řízení ministryně vznesla námitku podjatosti vůči třem ústavním soudcům z důvodu, že měli se stěžovatelem po několik let úzké osobní vztahy a také proto, že na svá místa v justici a veřejné správě byli jmenováni stejnou politickou stranou.

Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti čtyřem ústavním soudcům. Argumentoval konkrétně tím, že dva z nich se o něm již negativně vyjádřili v médiích, třetí je členem stejného senátu jako předchozí dva a konečně, že čtvrtý soudce byl obžalován z daňových podvodů a byl stěžovatelem kritizován, neboť ignoroval výzvu Ústavního soudu, aby se vzdal funkce soudce.

V odpovědi na tyto námitky se žádný ze soudců necítil být podjatým a v květnu 2011 soud rozhodl, že nikoho z nich nevyloučí z projednání stěžovatelova případu. Dále soud uvedl, že předchozí vyloučení těchto soudců z projednávání dřívějších stěžovatelových případů nemůže ovlivnit jejich nynější pozici. Soud také upozornil, že projednání údajného kárného provinění stěžovatele se nachází ve výhradní pravomoci jeho pléna, a že přílišný formalismus by mohl zmařit efektivitu řízení.

V červnu 2011 shledal Ústavní soud stěžovatele vinným ze závažného kárného provinění, konkrétně že čtyřikrát zabránil skupině auditorů provést na Nejvyšším soudu kontrolu a uložil mu trest v podobě snížení platu o 70% na jeden rok.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Soud podtrhl, že jeho úkolem nebylo posoudit otázku, zda stěžovatel mohl zabránit skupině auditorů provést kontrolu. Jeho výlučným úkolem bylo posoudit, zda nebyla porušena jeho práva zaručená Úmluvou při řízení před slovenským Ústavním soudem, při kterém byla stěžovateli uložena sankce pro kárné provinění.

Soud dále upozornil, že bylo obzvláště podstatné, zda byly v řízení iniciovaném vládou proti soudci ohledně jeho způsobilosti zastávat post předsedy Nejvyššího soudu dodrženy záruky práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, neboť v sázce byla důvěra veřejnosti ve fungování justice na nejvyšší národní úrovni.

Podle slovenské úpravy může být kárné řízení proti předsedovi Nejvyššího soudu vedeno a rozhodnuto jen většinou soudců pléna Ústavního soudu. V situaci, kdy strany řízení namítly podjatost 7 ze 13 soudců, musel Ústavní soud zvažovat mezi dvěma zájmy, a to potřebou vyrovnat se s požadavkem na vyloučení těchto soudců z rozhodování a potřebou soudu zůstat usnášeníschopný pro rozhodnutí případu.

Soud došel k závěru, že při tomto poměřování zájmů Ústavní soud pochybil v náležitém přístupu k čl. 6 Úmluvy. Předně, dva soudci, jejichž vyloučení navrhoval stěžovatel a dva další, jejichž vyloučení navrhovala ministryně, byli již dříve vyloučeni z projednávání řízení se stěžovatelem. Vzhledem k tomu pak pochybnosti o jejich nestrannosti mohly vyvstat velmi snadno a Ústavní soud měl přesvědčivě vysvětlit důvody pro nevyloučení těchto soudců, což neučinil. Zadruhé se Ústavní soud ani nezabýval žádnými dalšími důvody podjatosti, které tvrdili účastníci řízení.

Dle Soudu však jedině po zvážení argumentů stran a zhodnocení, zda námitky proti soudcům byly důvodné, mohla být zodpovězena otázka, zda bylo důvodné a opodstatněné nevyloučit ani jednoho ze soudců, proti nimž byla námitka podjatosti vznesena. Potřeba usnášeníschopnosti Ústavního soudu za účelem rozhodnutí případu proto nemůže ospravedlnit účast soudců, kteří byli dříve pro podjatost z rozhodování v jiných věcech týkajících se stěžovatele vyloučeni a ohledně nichž Ústavní soud nedokázal přesvědčivě vyvrátit objektivně odůvodněné pochyby týkající se jejich nedostatku nestrannosti. Soud si závěrem též povšiml, že v jiných kárných řízeních proti stěžovateli Ústavní soud zaujal jiný přístup a tři soudce, vůči nimž byla vznesena námitka podjatosti, ať již stěžovatelem nebo ministryní, z rozhodování vyloučil.

Z výše uvedených důvodů Soud uzavřel, že právo stěžovatele na projednání jeho věci před nestranným soudem zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno.

b) K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

Stěžovatel též namítal, že byl v rozporu s článkem 10 Úmluvy postižen za svůj právní názor. Soud konstatoval, že jednání, za něž byl stěžovatel kárně potrestán, spadalo do výkonu jeho funkce. Nezahrnovalo žádná tvrzení či názory vyjádřené ve veřejné debatě. Uložený trest tedy nepředstavoval zásah do stěžovatelova práva na svobodu projevu.

c) K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1

Stěžovatel konečně namítal, že uložená sankce byla nepřiměřená a porušila tak jeho právo na ochranu majetku. Soud konstatoval, že trest byl stěžovateli uložen na základě zákona a sledoval legitimní cíl. Byť Soud celkovou výši trestu (51 300 eur) zhodnotil jako nikoli zanedbatelnou, dospěl k závěru, že za okolností projednávaného případu neporušila rozumný vztah přiměřenosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky.