VAN COLLE proti Spojenému království

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 13. listopadu 2012 ve věci č. 7678/09 – Van Colle proti Spojenému království

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že v případě vraždy syna stěžovatelů policie neselhala v povinnosti chránit ho v situaci, kdy mu jako svědkovi v trestním řízení týkajícím se krádeže vyhrožoval bývalý zaměstnanec. K porušení práva na život (čl. 2 Úmluvy) a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) stěžovatelů tak nedošlo.

(i) Okolnosti případu

Manželé Van Collovi, britští státní příslušníci, podali stížnost týkající se vraždy jejich syna Gilese z roku 2000. Giles Van Colle, pracující jako optometrista, v září 1999 zaměstnal pana Broughama, vystupujícího pod cizím jménem. Pan Brougham byl v minulosti opakovaně trestaný a i panu Van Collovi odcizil optometristický materiál, což bylo nahlášeno na policii. V roce 2000 bylo proti panu Broughamovi zahájeno trestní řízení, ve kterém měl svědčit i Giles Van Colle. Pan Brougham se po zahájení řízení snažil uplatit poškozené, aby nesvědčili, přičemž v říjnu 2000 telefonoval i panu Van Collovi a vyhrožoval mu. Pan Van Colle vyhrůžku nahlásil na policii, konkrétně policejnímu detektivovi Ridleymu. Telefonické výhružce předcházel požár v automobilu pana Van Colla, jehož úmyslnost byla prokázána později v listopadu téhož roku. Výhružný telefonát se opakoval dne 9. listopadu 2000, načež Giles Van Colle opět kontaktoval detektiva Ridleyho. Odpoledne 22. listopadu 2000 si detektiv Ridley sjednal na následující den s panem Van Collem schůzku. Ten samý den večer byl ale Giles Van Colle při odchodu z práce Broughamem zavražděn. V roce 2003 Policejní disciplinární komise (The Police Disciplinary Panel) uznala detektiva Ridleyho vinným z nedbalého výkonu povinností v případě zastrašování pana Van Colla. Stěžovatelé následně soudní cestou vymáhali odškodnění za porušení čl. 2 a 8 Úmluvy. Vrchní soud jejich žádost shledal odůvodněnou a za použití testu z případu Osman proti Spojenému království (č. 23452/94, rozsudek ze dne 28. 10. 1998) konstatoval porušení obou deklarovaných práv a odškodnění stěžovatelům přiznal. Odvolací soud potvrdil porušení práva na život, ne však porušení čl. 8 Úmluvy a odškodnění snížil. Sněmovna lordů (House of Lords) ale dospěla k závěru, že podmínky plynoucí z testu Osman naplněny nebyly a porušení předmětných práv nekonstatovala.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že státní orgány selhaly při plnění pozitivních závazků chránit jejich syna. Skutkové okolnosti poukazovaly na eskalaci situace, včetně přímých výhružek smrtí představujících ohrožení života syna, jako osoby ve zranitelném postavení, neboť svědčil v trestním řízení. Navzdory těmto okolnostem policie nepřijala potřebná ochranná opatření. Soud nejprve posuzoval přijatelnost stížnosti zpochybněné vládou, konstatoval ale, že blízcí členové rodiny můžou být považováni za nepřímé oběti porušení čl. 2 Úmluvy. Dále Soud připomněl, že k závěru o porušení pozitivních závazků plynoucích z ochrany života musí být prokázáno, že příslušné orgány v dané chvíli věděly nebo měly vědět, že jedna nebo několik osob jsou reálně a bezprostředně ohroženy na životě trestnými činy třetích osob, a nepřijaly v rámci svých pravomocí opatření, která by se jevila přiměřená pro odvrácení nebezpečí (Osman, cit. výše, § 116). Tento test přitom Soud v minulosti aplikoval v řadě případů týkajících se osob ve zranitelném postavení a ani v tomto případě neshledal důvod pro odchýlení se. Neztotožnil se tak se stěžovateli, kteří tvrdili, že v případě, kdy stát tím, že jejich syna předvolal jako svědka, a sám tak vytvořil situaci, kdy mu hrozilo nebezpečí, by měl mít povinnost poskytnout mu ochranu již dříve a ne až v situaci, kdy mu hrozilo „reálné a bezprostřední nebezpečí“. Soud vyvrátil i další námitky stěžovatelů týkající se zpochybnění testu z případu Osman a po podrobném přezkumu sledu událostí konstatoval, že i když měl detektiv Ridley vědět o eskalující situaci při zastrašování svědků, včetně pana Van Colla, nelze říct, že by v daném případě byl ve sledu událostí rozhodující moment, dle kterého detektiv věděl, nebo objektivně měl vědět o skutečném a bezprostředním ohrožení života Gilesa Van Colla. V této souvislosti Soud považoval též za významné, že pan Brougham byl obviněn z relativně málo závažného trestného činu, u něhož nebylo pravděpodobné, že by mu byl uložen trest odnětí svobody. Trestní rejstřík pana Broughama navíc neukazoval na to, že by měl sklony k závažnému násilí proti třetím osobám či užití zbraní. Stejně tak nebyly žádné indicie o tom, že by trpěl duševní poruchou či nerovnováhou. Pan Van Colle navíc nebyl jediný svědek v jeho věci. Soud též přihlédl ke statistice předložené vládou, podle níž k určitým formám zastrašování dochází zhruba v 10% případů, avšak použití násilí či pokus o ně je vzácný a téměř výlučně se týká osob, které mají tomu odpovídající záznamy v trestním rejstříku nebo jim hrozí vysoký trest odnětí svobody. Ve světle těchto okolností Soud uzavřel, že k porušení čl. 2 Úmluvy nedošlo.

b) K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

Stěžovatelé dále namítali zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života. Soud ale poznamenal, že v souvislosti s porušením čl. 8 Úmluvy stěžovatelé neuvedli zásadně odlišné důvody, než v souvislosti s porušením čl. 2 Úmluvy. Závěr o neporušení čl. 2 Úmluvy proto vede i k závěru o neporušení pozitivního závazku ochrany tělesné integrity Gilesa Van Colla plynoucího z čl. 8 Úmluvy.

(iii) Oddělená stanoviska

K rozsudku připojili odlišná stanoviska soudce Garlicki a soudce Vučinić. Oba soudci v předmětném případě hlasovali pro neporušení čl. 2 Úmluvy, poukázali však na možné přehodnocení judikatury Soudu, zejména testu z případu Osman. Soudce Vučinić přitom zdůraznil důležitost problematiky ochrany svědků v trestní řízení.