I.G. A OSTATNÍ proti Slovensku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 13. listopadu 2012 ve věci č. 15966/04 – I. G. a ostatní proti Slovensku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s protiprávní sterilizací prvních dvou stěžovatelek došlo k porušení článku 3 v hmotné i procesní rovině a dále pozitivních povinností státu na poli článku 8 Úmluvy. Soud současně konstatoval, že nedošlo k porušení článku 13 Úmluvy. První stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 28 500 eur a druhé stěžovatelce ve výši 27 000 eur.

(i) Okolnosti případu

První stěžovatelka romského původu byla v lednu 2000 v průběhu porodu svého druhého dítěte, který byl veden císařským řezem, v nemocnici s poliklinikou Krompachy sterilizována. Den po porodu jí byl lékařem v nemocnici předložen k podepsání dokument s vysvětlením, že každá žena, která porodí císařským řezem, musí tento dokument podepsat. V době porodu jí bylo 16 let. O své sterilizaci se dozvěděla až o tři roky později při kontrole své zdravotní dokumentace, ve které nalezla dokument zvaný „žádost o povolení sterilizace“, jenž byl jí podepsaný. Dokument obsahoval též rozhodnutí okresního sterilizačního výboru, který sterilizaci stěžovatelky schválil a uvedl, že zákonné i lékařské důvody pro sterilizaci byly splněny.

Za srovnatelných okolností byla v lednu 1999 ve svých 17 letech sterilizována ve stejné nemocnici druhá stěžovatelka romského původu, která se o ní podepsaném obdobném dokumentu dozvěděla čtyři roky po porodu během trestního řízení. Na rozdíl od první stěžovatelky byla o sterilizaci po porodu ústně informována.

Trestní řízení ve věci údajných nezákonných sterilizací několika žen, včetně stěžovatelek, bylo zahájeno v lednu 2003 a týkalo se trestného činu genocidy. Stěžovatelky byly jak svědky, tak poškozenými stranami v daném řízení. Policie zastavila vyšetřování v říjnu 2003 se závěrem, že namítané skutečnosti se nepodařilo prokázat a že s ohledem na dostupné informace žádný trestný čin podle trestního zákoníku nebyl spáchán. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky stížnost ke krajskému státnímu zastupitelství, která byla v březnu 2004 zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelky nebyly oprávněny stížnost podat. V červnu 2005 Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského státního zastupitelství z března 2004 a konstatoval, že krajské státní zastupitelství porušilo článek 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, když zamítlo zmíněnou stížnost, aniž by se zabývalo meritem věci. V září 2005 však státní zástupce krajského státního zastupitelství zamítl další stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí vyšetřovatele z října 2003. Konečně, v návaznosti na nález Ústavního soudu z prosince 2006, ve kterém Ústavní soud shledal porušení článku 3 a 8 Úmluvy ve své procesní složce v souvislosti s výše uvedeným rozhodnutím krajského státního zastupitelství ze září 2005 a přiznal každé ze stěžovatelek náhradu škody ve výši 1 430 eur, krajské státní zastupitelství zrušilo v únoru 2007 rozhodnutí vyšetřovatele z října 2003 o zastavení trestního stíhání. Po vyslechnutí stěžovatelek a zdravotnického personálu však vyšetřovatel stíhání zastavil v prosinci 2007 opět se závěrem, že žádný trestný čin nebyl spáchán. V lednu 2008 stěžovatelky podaly stížnost ke státnímu zastupitelství proti tomuto rozhodnutí, avšak opět neúspěšně.

V průběhu první poloviny roku 2004 podaly obě stěžovatelky žalobu o náhradu škody proti nemocnici. V žalobě tvrdily, že byly sterilizované v rozporu se zákonnými požadavky, když v okamžiku provedení sterilizace nebyly plnoleté, přičemž ani jejich zákonní zástupci nedali ke sterilizaci souhlas. Stěžovatelky poukazovaly i na porušení relevantních mezinárodních standardů lidských práv. V lednu 2009 okresní soud žalobu první stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že první stěžovatelka podstoupila několik dní po sterilizaci hysterektomii jakožto život zachraňující zákrok, který se sterilizací žádným způsobem nesouvisel a který způsobil její trvalou neplodnost. Podle okresního soudu proto chyběla příčinná souvislost mezi vykonáním sterilizace a následnou trvalou neplodností. Krajský soud rozhodnutí potvrdil. Žalobě druhé stěžovatelky okresní soud v červnu 2010 vyhověl a přiznal jí 1 593,30 eur jako náhradu škody na zdraví.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K přijatelnosti stížnosti

Kromě námitky vlády o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy Soud odmítl také její námitku týkající se ztráty postavení oběti. Soud s odkazem na rozsudek ve věci N. B. proti Slovensku (č. 29518/10, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 60 až 64) nepovažoval náhradu, kterou druhá stěžovatelka získala na vnitrostátní úrovni za dostatečnou. Měl za to, že i když obě stěžovatelky obdržely částečnou náhradu v kontextu trestního řízení od Ústavního soudu, tato náhrada nebyla dostatečná, aby zbavila stěžovatelky postavení oběti. Soud proto stížnost prohlásil za přijatelnou.

b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Pokud jde o namítané porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotné rovině, Soud v prvé řadě odkázal na své předchozí rozsudky proti Slovensku týkající se protiprávních sterilizací (V. C. proti Slovensku, č. 18968/07, rozsudek ze dne 8. listopadu 2011; N. B. proti Slovensku, cit. výše). Podobně jako ve zmíněných rozsudcích Soud v předkládané věci konstatoval, že sterilizace stěžovatelek nebyla život zachraňujícím zákrokem a ani stěžovatelky, ani jejich zákonní zástupci nedali v předstihu k danému zákroku informovaný souhlas. Tento postup byl proto neslučitelný s respektováním lidské svobody a důstojnosti a při zohlednění povahy zásahu, jeho okolností, věku stěžovatelek a skutečnosti, že stěžovatelky patří do zranitelné skupiny obyvatel, dosáhl úrovně závažnosti na to, aby byl ve smyslu článku 3 Úmluvy považován jako ponižující. Sterilizace první i druhé stěžovatelky proto byla v rozporu se substantivní složkou článku 3 Úmluvy.

Ve vztahu k námitce stěžovatelek na porušení článku 3 Úmluvy v procesní rovině (povinnost vést účinné vyšetřování, které musí být důkladné a rychlé), Soud uvedl, že civilní soudy přezkoumaly okolnosti sterilizace první i druhé stěžovatelky a v obou případech uznaly, že nebyly splněny zákonem předepsané požadavky na uskutečnění zákroku. Druhé stěžovatelce přiznaly i náhradu škody. Jak bylo uvedeno výše, v dané věci proběhlo i trestní řízení a řízení před Ústavním soudem. I přesto však došlo k porušení procesních závazků na poli článku 3 Úmluvy, protože dle Soudu nebyla splněna podmínka rychlosti vyšetřování. Občanskoprávní řízení ve vztahu k první stěžovatelce trvalo celkem pět let a osm měsíců a ve vztahu k druhé stěžovatelce šest let a pět měsíců. Trestní řízení trvalo déle než pět let a tři měsíce a i když Soud vyšetřování označil za komplexní, Ústavní soud dvakrát shledal, že orgány činné v trestním řízení se případem náležitě nezabývaly. Z toho důvodu se řízení značně protáhlo. Proto Soud na rozdíl od případů V. C. proti Slovensku (rozsudek, cit. výše) a N. B. proti Slovensku (rozsudek, cit. výše) konstatoval, že došlo k porušení i procedurální složky článku 3 Úmluvy.

c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Co se týče namítaného porušení práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, Soud s odkazem na rozsudky v případech V. C. proti Slovensku (cit. výše) a N. B. proti Slovensku (cit. výše) konstatoval, že žalovaný stát nezabezpečil prostřednictvím svého právního systému práva zaručená článkem 8 Úmluvy, když nepřijal účinné právní záruky na ochranu reprodukčního zdraví žen zejména romského původu. Soud dále připomněl, že vnitrostátní soudy shledaly, že nebyly splněny zákonem předepsané požadavky na uskutečnění příslušného zákroku. Z těchto důvodů došlo k porušení pozitivních povinností na poli článku 8 Úmluvy opět ve vztahu k oběma stěžovatelkám.

d) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Soud zkraje zopakoval základní principy posuzování stížnosti na poli článku 13 Úmluvy, včetně principu tzv. hájitelného tvrzení a zásady, že účinnost prostředku nápravy není závislá na jistotě příznivého výsledku. Soud shledal, že stěžovatelky měly možnost za účelem přezkoumání svého případu obrátit se na civilní soudy. Trestněprávními aspekty případu se zabývaly orgány činné v trestním řízení. Stěžovatelky měly možnost přezkumu namítaných porušení jednotlivých práv Úmluvy i v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelky proto měly k dispozici účinné právní prostředky nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, k jehož porušení ve spojení s článkem 3 a 8 tudíž nedošlo.