P. A S. proti Polsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 30. října 2012 ve věci č. 57375/08 – P. a S. proti Polsku

Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že způsob, jakým polské orgány naložily s žádostí první stěžovatelky o umělé přerušení těhotenství, porušil čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení). Jednomyslně též konstatoval, že zpřístupněním osobních údajů a údajů o zdravotním stavu první stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého života (čl. 8 Úmluvy) a jejím umístěním do zařízení pro mladistvé k porušení jejího práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy). Poměrem hlasů šesti ku jednomu konečně konstatoval, že způsob, jakým byl určen přístup k umělému přerušení těhotenství první stěžovatelky, porušil právo obou stěžovatelek na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Soud první stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 eur a druhé stěžovatelce ve výši 15 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Následkem znásilnění v roce 2008 první stěžovatelka ve věku 14 let otěhotněla. Jelikož bylo její těhotenství výsledkem násilného sexuálního styku, žádala první stěžovatelka polské úřady o možnost umělého přerušení těhotenství. Dostalo se jí nicméně protichůdných informaci ze strany dvou nemocnic spojených s velkou neochotou k zákroku, i když stěžovatelka naplnila pro interrupci formální předpoklady. Primář gynekologického oddělení nemocnice v Lublinu bez stěžovatelčina souhlasu přizval k stěžovatelce kněze, který se ji měl pokoušet přesvědčit k pokračování v těhotenství. Souhlas s provedením zákroku, ve kterém byla vylíčena všechna rizika, byl podepsán matkou (druhou stěžovatelkou), avšak s poukázáním na výhradu v svědomí nakonec gynekolog zákrok odmítl provést.

Nemocnice v Lublinu o dané situaci informovala tiskovým prohlášením, následkem čehož byla v tisku publikována řada článků a případ první stěžovatelky se stal rovněž diskutovaným tématem veřejnosti na internetu. První stěžovatelka byla informována o možnosti provedení zákroku v nemocnici ve Varšavě. Situaci mezitím vyhrotily množící se textové zprávy od neznámých lidí snažících se stěžovatelku od zákroku odradit. O společenském tlaku a nevyžádaných e-mailech, kterým nemocnice v souvislosti s připravovaným zákrokem čelila, informoval pacientku rovněž i ošetřující lékař.

S pocitem bezmoci a pronásledování skupinou aktivistů proti interrupci stěžovatelky opustily nemocnici. První stěžovatelka byla dokonce následně podrobena několikahodinovému výslechu na policejní stanici.

Ve stejný den soud v Lublinu vydal předběžné opatření o umístění první stěžovatelky v zařízení pro mladistvé v souvislosti s budoucím řízením o zbavení rodičovských práv. Soud konstatoval, že rodiče se o první stěžovatelku řádně nestarají a vyvíjejí na ní nepatřičný nátlak, aby se rozhodla pro umělé přerušení těhotenství. Po měsíci a 10 dnech bylo na základě výslechu první stěžovatelky předběžné opatření zrušeno. Řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti bylo následně zastaveno.

Druhá stěžovatelka se obrátila se stížností k ministerstvu zdravotnictví, jejímž výsledkem bylo sdělení o možnosti podstoupit interrupci v Gdaňsku, vzdáleném 500 km od stěžovatelčina domova v Lublinu. Zákrok proběhl v tichosti 17. června 2008.

Řízení pro „nezákonné sexuální vztahy“, z kterých byla první stěžovatelka obviněna, bylo zastaveno. Nicméně stejně tak bylo zastavěno i vyšetřováni proti údajnému pachateli znásilnění.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelky namítaly porušení čl. 8 Úmluvy v souvislosti s absencí komplexního právního rámce zaručujícího včasný a neomezený přístup k umělému přerušení těhotenství a jako důsledek zveřejnění informací o případu. Namítaly též porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 odst. 1 Úmluvy) z důvodu umístnění první stěžovatelky v zařízení pro mladistvé. V neposledním řadě stěžovatelky namítaly porušení čl. 3 Úmluvy, a to vystavením první stěžovatelky ponižujícímu jednání ze strany polských úřadů.

a) K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

Soud se předně zabýval otázkou týkající se omezeného přístupu k potratům v důsledku možného odmítnutí provedení zákroku lékařem z důvodu výhrady svědomí. Soud konstatoval, že státy jsou povinny organizovat své zdravotnictví tak, aby výkon práva uplatnění výhrady svědomí neomezoval pacienty v přístupu ke zdravotní péči. Polské právo přitom takový mechanizmus sladění výhrady svědomí se zájmy pacientů v zásadě zakotvuje, a to zejména stanovením povinnosti lékaře přeložit pacienta k lékaři schopnému zákrok provést. V projednávaném případě však tento požadavek nebyl patřičně splněn. Navzdory okolnostem, za nichž měla stěžovatelka plné právo k legální interrupci, byla realita uplatnění tohoto práva v přímém rozporu s právní úpravou.

V druhé řadě Soud též konstatoval, že ačkoli první stěžovatelka měla na provedení umělého přerušení těhotenství zákonný nárok, informace, které se ji o krocích, které je nutné vykonat, od příslušných zdravotníků dostalo, byly zavádějící a nepřesné. První stěžovatelka navíc byla terčem mnoha pokusů o ovlivnění jejího rozhodnutí. Stát tedy dostatečně nezajistil její právo na respektování soukromého života.

Vzhledem k těmto okolnostem Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

Soud dále shledal porušení práva na respektování soukromého života i proto, že nemocnice v Lublinu zveřejnila informace o případu stěžovatelky a o rozhodnutí nemocnice nevykonat potrat. Soud konstatoval, že dané oblasti státy požívají určitého prostoru pro uvážení, co respektování soukromého života v daném případě vyžaduje. Nicméně skutečnost, že přístup k umělému přerušení těhotenství je v Polsku předmětem vášnivých debat státu neuděluje natolik široký prostor pro uvážení, který by zdravotnický personál zbavil jeho neoddiskutovatelné povinnosti dodržovat lékařské tajemství. Dle státu informování veřejnosti o případu první stěžovatelky ze strany dané nemocnice nesledovalo žádný z legitimních cílů, které jsou vyjmenovány v články 8 odst. 2 Úmluvy, a již jen proto bylo s čl. 8 Úmluvy neslučitelné. Nadto byl tento postup i v rozporu s polskými právními předpisy a byl tedy nezákonný ve smyslu čl. 8 Úmluvy. I v tomto aspektu proto došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

b) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Ohledně umístění první stěžovatelky do zařízení pro mladistvé Soud shledal, že bylo nařízeno v souladu se zákonem o rodině. Článek 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy nicméně umožňuje nezletilé zbavit svobody pouze za účelem výchovného dohledu. V projednávaném případě bylo však dle Soudu účelem namítaného opatření oddělení první stěžovatelky od rodičů a zabránit jí v umělém přerušení těhotenství, což v žádném případ nelze považovat za výchovný dohled. Pakliže měly vnitrostátní soudy obavu, že první stěžovatelka je k potratu nucena, měly zvolit méně drastické opatření, než nezletilou dívku ve zranitelném stavu umístit do uzavřeného ústavu. Vnitrostátní soudy se nicméně alternativními možnostmi ani nezabývaly. Došlo proto k porušení článku 5 odst. 1 písm. d) Úmluvy.

c) K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

Z hlediska porušení čl. 3 Úmluvy (ve formě ponižujícího zacházení) dospěl Soud k názoru, že na obě stěžovatelky – matku i dceru – byl od počátku vyvíjen intenzívní nátlak. Již v nemocnici byly první stěžovatelce vnucovány negativní postoje ze strany lékaře a byla nucena mluvit s knězem, aniž by o to sama žádala. Tlak na matku spočíval zejména v předloženém „varování“, ve kterém bylo vylíčeno, že potrat může vést k smrti její dcery, ačkoli k tomu neexistovaly pádné důvody. Státní orgány navíc první stěžovatelku po opuštění nemocnice odmítly poskytnout ochranu proti tlakům a zastrašování ze strany protipotratových aktivistů a naopak ji zatkly za účelem umístění do zařízení pro mladistvé. Soud konečně řadě vyjádřil velké znepokojení, že státní orgány namísto snahy o efektivní trestněprávní represi vůči pachateli možného sexuálního zneužití, zahájily řízení proti stěžovatelce, která byla navíc bez objektivních důvodů oddělena od své matky. Tento postup státních orgánů ve svém celku dle Soudu znamenal ponižující zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy.