E.M. proti Rumunsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 30. října 2012 ve věci č. 43994/05 – E. M. proti Rumunsku

Senát třetí sekce jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatelky na ochranu proti mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy v souvislosti s opakovanými útoky jejího bývalého manžela na ni v přítomnosti společné nezletilé dcery. Soud neshledal potřebným posoudit případ odděleně z hlediska práva na rodinný a soukromý život podle článku 8 Úmluvy a odmítl ratione materiae námitky stěžovatelky na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud přiznal stěžovatelce spravedlivé zadostiučinění ve výši 7500 eur jako náhrady nemajetkové újmy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelka byla dle svého tvrzení v březnu 2004 fyzicky a slovně napadena svým manželem I. B., což následně dokládala lékařským potvrzením, které s ohledem na povahu zranění připouštělo stěžovatelčinu verzi událostí. Stěžovatelčina dcera byla podle jiného lékařského vyjádření tímto jednáním proběhnuvším před jejíma očima traumatizována. Stěžovatelka krátce poté podala na manžela trestní oznámení a požádala policii o ochranu pro sebe a dceru. Manželství bylo později rozvedeno z viny manžela, přičemž rozsudek mimo jiné odkázal na agresivní chování muže k manželce.

Státní zástupce v září 2004 výše uvedené trestní oznámení částečně odmítl a ve zbylé části postoupil soudu. Stěžovatelka rovněž v květnu 2004 podala k soudu žalobu na manžela pro vyhrožování, urážky a bití a jiné násilí, kterou soud následně spojil s řízením o výše uvedeném trestním oznámení. Soud prvního stupně, který provedl vyšetřování případu a dokazování, odsoudil I. B. k pokutě za trestný čin ublížení na zdraví (coups et autre violence). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a po přehodnocení důkazů I. B. novým rozsudkem osvobodil.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

Soud připomněl pozitivní závazek států zavést účinný systém potlačující všechny formy domácího násilí a poskytující obětem násilí dostatečné záruky (srov. zejm. Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009). Ve vztahu k projednávanému případu vyzdvihl, že zákon v rozhodné době sankcionoval trestný čin ublížení na zdraví a předvídal přísnější tresty v případě napadení mezi členy rodiny. Vzhledem k tomuto a jiným předpisům pak Soud došel k závěru, že stěžovatelka měla k dispozici právní rámec umožňující oznámit napadení a požadovat od úřadů ochranu. Zbývá tedy posoudit, jak tato právní ustanovení byla v projednávaném případě použita.

V této souvislosti Soud předně zdůraznil, že příslušné orgány byly povinny jednat s náležitou péčí a vážností, i když jim stěžovatelka oznámila pouze jeden násilný incident podložený lékařskou zprávou.

Ohledně účinnosti vyšetřování Soud potvrdil, že přípustnost a hodnocení důkazů je věc vnitrostátních soudů, a připustil, že v daném případě byly soudy postaveny před dvě protichůdné verze při neexistenci přímých důkazů. Tak jako tak však soudy měly povinnost přijmout nezbytná opatření pro posouzení hodnověrnosti verzí a objasnění okolností případu. Přestože násilí proti stěžovatelce nebylo zpochybněno a sebepoškození nebylo namítáno, vnitrostátní orgány nenařídily vyšetření a nezjistily, kdo stěžovatelce poranění způsobil. Místo toho odvolací soud nařídil propuštění údajného agresora a uzavřel případ jako neprokazatelný poté, co vyloučil ze spisu svědectví sestry stěžovatelky pro nedůvěryhodnost a shledal výpověď stěžovatelky nedostatečně podrobnou. Podle názoru Soudu mohl podniknout různé kroky ke zjištění objektivní pravdy, a to zejména nový výslech stěžovatelky, obstarání výpovědi její matky, vyslechnutí policistů, kteří zasahovali na místě a konfrontaci svědků a stran řízení, jejichž výpovědi soud považoval za protichůdné. Tyto kroky měl podniknout tím spíše, že v daném případě šlo o případ domácího násilí. Stejný rozsah informací navíc předtím stačil soudu prvního stupně k odsouzení agresora.

Soud proto došel k závěru, že trestní systém v daném případě nebyl schopen identifikovat a potrestat toho, kdo byl za oznámený útok odpovědný, ani neprozkoumal možné směry vyšetřování. Takový postup je přitom způsobilý zmenšit důvěru veřejnosti a zejména obětí domácího násilí v soudní systém a vládu práva.

Na závěr Soud připomněl, že stěžovatelka pro sebe a svoji dceru žádala ochranu proti manželovu jednání. Navzdory příslušnému právnímu rámci, který předvídal zapojení různých institucí a umožňoval přijmout řadu i mimosoudních opatření, a přestože byla stěžovatelčina tvrzení podpořena lékařským potvrzením, a proto byla prima facie hodnověrná, vnitrostátní orgány nepodnikly žádný krok v tom směru. Jejich postup svědčí o nedostatku vzájemné spolupráce, který je o to více politováníhodný, jelikož se týká citlivé oblasti celospolečenského zájmu a navíc k násilí došlo v přítomnosti dítěte.

Způsob, kterým bylo vyšetřování vedeno, tak podle názoru Soudu neposkytl stěžovatelce účinnou ochranu splňující požadavky článku 3 Úmluvy, čímž došlo k porušení jejích práv.