Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Rozhodnutí ze dne 23. října 2012 ve věci č. 26852/09 – Iveta Červeňáková proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru, že stížnost na porušení článků 3 a 8 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 z důvodu protiprávní sterilizace a následné tvrzené nemožnosti domoci se peněžité náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu je podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy nepřijatelná pro zneužití práva podat stížnost.
(i) Skutkové okolnosti
Stěžovatelka byla v červenci 1997 v průběhu porodu svého druhého dítěte, který byl veden císařským řezem, v Městské nemocnici Ostrava-Fifejdy sterilizována. K tomuto zákroku stěžovatelka neudělila svobodný a informovaný souhlas. O skutečném významu sterilizace a jejích důsledcích se dozvěděla od svého ženského lékaře až v roce 2004. Následně se čtyřikrát pokusila o umělé oplodnění, avšak bez úspěchu.
V září 2004 se stěžovatelka obrátila na veřejného ochránce práv, který v lednu 2006 dospěl k závěru, že její sterilizace byla vykonána v rozporu s právními předpisy, jelikož k zákroku nedala platný souhlas a zákrok navíc nebyl schválen sterilizační komisí.
Na základě podnětu veřejného ochránce práv se věcí zabývala i Policie České republiky a následně Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Nejvyšší státní zastupitelství. V listopadu 2008 byla věc definitivně odložena s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak. V únoru 2009 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
V říjnu 2005 podala stěžovatelka proti uvedené nemocnici žalobu na ochranu osobnosti, ve které se domáhala omluvy a náhrady nemajetkové újmy. V říjnu 2007 dal Krajský soud v Ostravě stěžovatelce zapravdu a přiznal jí vedle omluvy i částku 500 tis. Kč. K odvolání žalované však Vrchní soud v Olomouci rozhodl v listopadu 2008 tak, že stěžovatelce přiznal toliko omluvu s tím, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je již promlčeno. V červnu 2011 Nejvyšší soud s poukazem na nejnovější judikaturu Ústavního soudu rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož se soudy nezabývaly otázkou, zda námitka promlčení není v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy.
V listopadu 2011 uzavřela stěžovatelka s žalovanou nemocnicí smír, na základě kterého jí nemocnice měla mj. uhradit 500 tis. Kč jako náhradu nemajetkové újmy, a následně vzala svou žalobu na ochranu osobnosti zpět. V prosinci 2011 vrchní soud řízení zastavil. Jeho rozhodnutí nabylo právní moci v lednu 2012.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka poukazovala na porušení článků 3 a 8 Úmluvy, tedy zákazu mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení a práva na respektování soukromého a rodinného života. Dále poukazovala na porušení článku 1 Protokolu č. 1, tedy práva na pokojné užívání majetku.
Soud připomněl, že stěžovatelé mají podle čl. 47 odst. 6 jednacího řádu Soudu povinnost jej informovat o všech okolnostech, které jsou pro projednání stížnosti relevantní. Zneužitím práva podat stížnost může dle Soudu být i sdělení neúplné, a tedy zavádějící informace, pakliže se týká vlastního jádra stížnosti a toto pochybení nebylo dostatečným způsobem vysvětleno.
V projednávaném případě se Soud o skutečnosti, že se stěžovatelka s nemocnicí, ve které byla sterilizována, usmířila a v rámci smírného urovnání ji byla vyplacena nemalá částka, dozvěděl od vlády. Právní zástupce stěžovatelky se opakovaně snažil Soud přesvědčit, že stěžovatelka neměla v úmyslu tuto skutečnost před Soudem skrývat a toliko si nebyla jista, zda je oprávněna tuto informaci Soudu sdělit. Soud však konstatoval, že jeho vysvětlení, proč Soud informoval až 6 měsíců po uzavření smíru a zejména až poté, co tuto informaci Soudu sdělila vláda, není ani věrohodné, ani přesvědčivé. Byť Soud uznal, že předtím, než bylo řízení na vnitrostátní úrovni pravomocně skončeno, stěžovatelka mohla mít určité pochybnosti, zda je oprávněna o smíru informovat i jiné subjekty, skutečností zůstává, že stěžovatelka zůstala nečinná i poté, co řízení pravomocně skončilo.
Soud proto s přihlédnutím k významu dané informace pro řádné posouzení stížnosti uzavřel, že stěžovatelčino jednání bylo v rozporu s účelem práva podat stížnost, a proto je její stížnost nepřijatelná.