Yordanova a Toshev proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 5126/05

Datum: 2. 10. 2012

Složení senátu: L. Garlicki, předseda senátu (Polsko), D. T. Björgvinsson (Island), P. Hirvelä (Finsko), L. Bianku (Albánie), Z. Kalaydjieva (Bulharsko), N. Vučinić (Černá Hora), V. A. De Gaetano (Malta).

[§ 1. - 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Stěžovatelé

6. První stěžovatelka, která se narodila v roce 1970, je povoláním novinářka. V rozhodné době byla zaměstnána hlavním národním deníkem Trud jako žurnalistka a zástupkyně redaktora trestního oddělení deníku. V roce 2007 nebo 2008 začala pracovat pro další hlavní národní deník 24 Hours.

7. Druhý stěžovatel se narodil v roce 1942. V rozhodné době byl šéfredaktorem deníku Trud.

B. Dotčené články a trestní stíhání N. T.

8. Dne 30. 5. 1996 tisková služba ministerstva vnitra oznámila zatčení N. T., bývalého zaměstnance ministerstva a Národní vyšetřovací služby. Tisková zpráva uváděla, že byl zadržen a obviněn na základě čl. 387 trestního zákoníku z roku 1968 ze zneužívání svého postavení s cílem získat finanční prospěch, které vedlo k závažným negativním důsledkům. Zpráva zejména uváděla, že odcizil, ukryl a použil tajné dokumenty. Vyšetřování N. T. dále pokračovalo. Ve stejný den byla tato informace Bulharskou telegrafickou agenturou předána řadě novin.

9. Krátce po obdržení této zprávy šla první stěžovatelka do prostor Úřadu krajského vojenského prokurátora v Sofii, kde se, spolu s novináři z jiných novin, pokusila získat více informací o dané věci. Kolem poledne, v souladu se zavedenou praxí v té době, se vojenský prokurátor objevil před novináři, aby učinil prohlášení o věci a zodpověděl dotazy. Kromě informací v tiskové zprávě prokurátor uvedl, že během prohlídky u N. T. byla nalezena taška s tajnými dokumenty, že manželka N. T. je též zapletena do aféry a že se použitím těchto dokumentů, které obsahovaly informace o hutnickém zařízení Kremikovtsi vlastněném státem, zapojila do lukrativních podnikatelských aktivit zahrnujících obchodování s kovy.

10. Další den několik celostátních novin o daném případu publikovalo články. Stěžovatelka rovněž shrnula problematiku v článku, který vyšel ve vydání Trud dne 31. 3. 1996 s titulkem "Odhalen podezřelý obchod se železem u soukromé společnosti", s podtitulkem "Bývalý policejní úředník zatčen kvůli tašce s tajnými dokumenty". Článek byl doplněn informacemi o stěžovatelce a zněl:

"Včera vyšlo najevo, že bývalý úředník byl zatčen poté, co městská policie našla v jeho domě tašku s tajnými dokumenty.

Jak [ministerstvo] včera oznámilo, byl bývalý úředník ministerstva vnitra a vyšetřovatel Národní vyšetřovací služby [N. T.] vzat do vazby z důvodu zneužití pravomoci, ukrývání a používání tajných dokumentů. Byl zatčen podle čl. 387 odst. 3 trestního zákoníku za zneužití svého úřadu s cílem obohatit se, což vedlo k závažným negativním důsledkům. Pokud bude shledán vinným, hrozí mu až deset let odnětí svobody.

Zaměstnanci orgánu činného v trestním řízení uvedli, že dokumenty, které [N. T.] vzal, se týkaly činnosti a podnikání metalurgického závodu Kremikovtsi. [N. T.] předal tajné informace své manželce, která vlastnila soukromou společnost obchodující se železem. Počáteční vyšetřování zjistilo, že jejímu podniku se dařilo a že nashromáždila značný kapitál.

Justiční palác uvedl, že k zatčení došlo před deseti dny. Želízka na zápěstích [N. T.] zacvakla tři dny předtím, než se měl stát advokátem. Během domovní prohlídky byly nalezeny originály tajných dokumentů, které získal pravděpodobně během doby, kdy byl tajným agentem bývalého policejního oddělení osmého okrsku.

Osoby obeznámené s vyšetřováním sdělily, že do této aféry byla zapletena celá rodina [N. T.]. Otec zadrženého býval vedoucím policejního oddělení třetího okrsku, není však známo, zda si byl vědom jednání svého syna.

[N. T.] dříve asi rok pracoval jako vyšetřovatel u jedné z vyšetřovacích služeb okrsku v Sofii. V loňském roce podal výpověď. Podle včerejšího tvrzení osob z Národní vyšetřovací služby byl ve skutečnosti požádán, aby odešel, protože neměl potřebnou kvalifikaci pro post, který zastával.

11. Dne 22. 8. 1996 publikoval deník Trud další článek pod názvem "Úřad prokurátora nepustí bývalého úředníka z vazby". Článek napsala první stěžovatelka, ale již neobsahoval žádné informace o autorovi. Zněl takto:

"Včera jsme se dozvěděli, že bývalý úředník Ministerstva vnitra a vyšetřovatel [N. T.], který byl zadržen na konci května tohoto roku pro obvinění ze zpronevěry, ukrývání a použití tajných dokumentů, zůstane ve vazbě. Podplukovník úřadu vojenského prokurátora [N. G.] Bulharské telegrafické agentuře sdělil, že [vazba] byla potvrzena ve včerejším rozhodnutí prokurátora.

[N. T.] byl obviněn podle čl. 387 odst. 3 trestního zákoníku ze zneužití pravomoci. Během prohlídky v jeho bydlišti byla nalezena taška s tajnými dokumenty týkající se podnikání metalurgického závodu Kremikovtsi. [N. T.] je získal, když pracoval jako tajný agent bývalého policejního oddělení osmého okrsku. Tyto informace předal své ženě, která vlastnila soukromou společnost obchodující se železem. Před vyšetřováním řekla, že provedla pouze jednu transakci."

12. Během následujících let orgány činné v trestním řízení postavily N. T. k soudu celkem šestkrát, avšak Vojenský soud v Sofii věc pokaždé vrátil zpátky k nápravě procesních chyb. Nakonec dne 1. 10. 2003 soud zastavil řízení podle nově zavedeného pravidla trestního řízení povolujícího obviněným osobám žádat zastavení řízení, pokud věc více jak dva roky po podání obvinění nebyla postoupena soudu (více informací o tomto pravidle viz Dimitrov a Hamanov proti Bulharsku, § 38 a 41).

C. Žaloba na ochranu osobnosti podaná N. T. proti stěžovatelům

13. Dne 27. 5. 1999 podal N. T. civilní žalobu proti oběma stěžovatelům a vydavateli Trud, společnosti Media Holding AD. Tvrdil, že ho předmětné dva články očernily tím, že obsahovaly poškozující a nepravdivá tvrzení, která nebyla založena na řádném novinářském šetření. Vážně poškodila jeho i jeho rodinu. Požadoval náhradu za morální újmu ve výši 5 000 000 starých bulharských lev (dále jen "BGL") s úroky, a to za první článek, dále 5 000 000 BGL s úroky za článek druhý. Též požadoval náhradu nákladů řízení.

14. U Městského soudu v Sofii se konala čtyři jednání, jedno z nich bylo odročeno, protože oba stěžovatelé nebyli řádně předvoláni. V rozsudku ze dne 21. 7. 2000 soud nárok N. T. zamítl. Konstatoval, že první stěžovatelka, stejně jako řada jiných novinářů, založila svůj článek na spolehlivých oficiálních zdrojích. To vylučuje jakékoli protiprávní jednání z její strany. Tudíž ani druhý stěžovatel nebyl shledán odpovědným.

15. N. T. se odvolal. U Odvolacího soudu v Sofii proběhlo jednání dne 26. 1. 2001. Dne 13. 2. 2001 potvrdil rozsudek soudu nižšího stupně. Konstatoval, že v době, kdy byly oba články publikovány, neexistovala žádná zákonná pravidla týkající se novinářského šetření. Žurnalisté, včetně první stěžovatelky, byly povinni držet se de facto pravidel své profese. První stěžovatelka tato pravidla při hledání informací pro oba články neporušila. K objasnění skutečností týkajících se obou článků použila řadu nezávislých zdrojů. Založila svá tvrzení na informacích od ministerstva vnitra a Bulharské telegrafické agentury a prohlášení veřejného žalobce. Oba, ona i druhý stěžovatel, tudíž splnili své profesní povinnosti, což vylučuje z jejich strany jakoukoli nedbalost. Objektivní odpovědnost za civilní delikty v té době v bulharském právu neexistovala.

16. N. T. proti tomuto rozsudku podal dovolání. Nejvyšší kasační soud dovolání projednal dne 28. 5. 2002. Dne 14. 8. 2002 rozsudek Odvolacího soudu v Sofii zrušil a věc mu vrátil k dalšímu posouzení. Konstatoval, že tento soud, jehož úkolem nebylo pouze přezkoumat rozsudek soudu první instance, ale rozhodnout věc de novo, neshromáždil veškeré dostupné důkazy - zvláště důkaz týkající se totožnosti státního žalobce citovaného v prvním článku ani důkazy týkající se věrohodnosti druhého článku - a nepodrobil je řádné analýze. Zjištění, že tvrzení v daných článcích byla pravdivá, neodpovídalo důkaznímu materiálu ve spisu. Kasační soud uzavřel, že za účelem určení, zda se stěžovatelé dopustili civilněprávního deliktu, měl odvolací soud ověřit pravdivost nebo nepravdivost tvrzení z obou článků, protože právo na svobodu projevu nemůže být využito k zásahu do dobré pověsti jiných.

17. Následně Odvolací soud v Sofii nařídil tři jednání. Na druhém z nich, které se konalo dne 19. 5. 2003, soud rozhodl o zastavení probíhajícího řízení, a to až do výsledku trestního řízení proti N. T. Žádná ze stran se proti tomuto rozhodnutí neodvolala. Poté, co v říjnu 2003 skončilo trestní řízení proti N. T. (viz § 12 výše), soud rozhodl pokračovat v řízení ve věci a nařídil jednání na 19. 4. 2004.

18. Ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2004 Odvolací soud v Sofii nároku N. T. vyhověl. Nařídil oběma stěžovatelům a společnosti Media Holding AD zaplatit N. T. 2 500 nových bulharských lev (dále jen "BGN") s úroky za nepeněžitou újmu v souvislosti s prvním článkem. Soud také nařídil druhému stěžovateli a společnosti Media Holding AD zaplatit N. T. 2 500 BGN s úroky za nepeněžitou újmu v souvislosti s druhým článkem. Soud konečně nařídil oběma stěžovatelům a společnosti Media Holding AD zaplatit N. T. 700 BGN za náklady řízení. Určil, že jsou za zaplacení této částky společně odpovědní.

19. Soud rozhodl, že při přípravě článků první stěžovatelka jednala nedbale, protože nepostupovala v souladu s obvyklými pravidly novinářské etiky. Tato pravidla požadují, aby jakékoli informace, dokonce i ty plynoucí z veřejných zdrojů, byly porovnány s nejméně dvěma nezávislými zdroji. První stěžovatelka takto nejednala s ohledem na informace získané od veřejného žalobce, jehož totožnost nebyla schopna zjistit. Výsledné články obsahovaly urážlivé a poškozující tvrzení o N. T. a jeho rodině, která šla nad rámec tiskových zpráv vydaných orgány: a to tvrzení, že "podniku [který vlastnila manželka N. T.] se dařilo a ona nashromáždila značný kapitál ", že "celá rodina byla zapletena do této aféry" a že orgány našly "tašku s tajnými dokumenty týkající se podnikání metalurgického závodu Kremikovtsi". Napsáním a vydáním neověřených difamujících tvrzení o N. T. stěžovatelé porušily obecnou povinnost podle článku 45 zákona o závazcích a smlouvách z roku 1951 (viz § 24 níže) nezasáhnout do práv jiných. Mohli očekávat škodlivé následky svého jednání a bylo možné se jim vyhnout tím, že by podnikli další kroky k ověření přesnosti tvrzení v předmětných článcích. Toto neučinili, a proto jednali nedbale. Druhý stěžovatel měl povinnost takto jednat s ohledem na své postavení šéfredaktora novin, zejména s ohledem na článek, který neobsahoval informace o autorovi. Co se týče první stěžovatelky, ta napsala nepravdivé a nepotvrzené domněnky a tvrzení ohledně osobního a profesního života N. T., aniž by vzala v potaz negativní následky, které by z nich mohly vzniknout. Společnost Media Holding AD byla nepřímo odpovědná za jednání stěžovatelů.

20. Soud určil výši odškodného dle čistého jmění společnosti, jak požaduje článek 52 zákona o závazcích a smlouvách z roku 1951 (viz § 24 níže). Vzal v potaz rozšíření deníku Trud, počet potenciálních čtenářů a míru morální újmy utrpěné N. T.

21. Stěžovatelé podali dovolání. V něm mimo jiné tvrdili, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s článkem 10 Úmluvy. Dne 11. 11. 2004 senát Nejvyššího kasačního soudu složený ze tří členů odmítl jejich dovolání projednat. Poznamenal, že N. T. podal dvě žaloby, každou s nárokem ve výši 5 000 BGN. Tyto žaloby měly být projednány v prvním stupni nikoli u Městského soudu v Sofii, nýbrž u Okresního soudu v Sofii. Přijetím věci k projednání však Městský soud v Sofii, který má postavení krajského soudu, ve skutečnosti vykonal svou pravomoc podle čl. 80 odst. 2 občanského soudního řádu z roku 1952 přijmout a posoudit jako první stupeň věc spadající do příslušnosti jednoho z okresních soudů v jeho regionu (viz § 25 níže). Tato skutečnost následně vedla k rozsudku Odvolacího soudu v Sofii. Pokud by řízení mělo svůj standardní průběh, věc by byla přezkoumána na prvním stupni u Okresního soudu v Sofii a odvolací řízení by proběhlo před Městským soudem v Sofii. Věc tudíž spadala do působnosti čl. 218a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (viz § 26 níže), s tím výsledkem, že nelze podat odvolání proti rozsudku Městského soudu v Sofii.

22. Na základě dovolání stěžovatelů senát Nejvyššího kasačního soudu složený z pěti soudců rozhodnutí tříčlenného senátu potvrdil. Zcela se ztotožnil s jeho odůvodněním a konstatoval, že přezkum věci druhou instancí, tedy Odvolacím soudem v Sofii, kvůli nestandardnímu způsobu, jakým se řízení odvíjelo, pokud jde o to, který soud je příslušný, neumožňuje soudu učinit rozhodnutí, protože věci týkající se nároku do částky 5 000 BGN nemohou být předmětem dovolání. Hranice pro takové podání je stanovena především částkou sporu. To nemůže být obcházeno použitím článku 80 odst. 2 výše zmíněného zákona, a tudíž nelze umožnit přezkum věci prvoinstančním Městským soudem v Sofii.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 23. Relevantní ustanovení Ústavy

§ 24. Relevantní ustanovení zákona o závazcích a smlouvách

§ 25 . - 26. Relevantní ustanovení občanského soudního řádu]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

27. Stěžovatelé namítali, že byli shledáni odpovědnými za očerňování N. T. a bylo jim nařízeno zaplatit mu odškodnění a náklady řízení. Odkazují na článek 10 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. ...

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

I. Tvrzení stran

A. Vláda

28. Vláda nepopírá, že čl. 10 Úmluvy je na tento případ aplikovatelný a že bylo zasaženo do práv stěžovatelů podle tohoto ustanovení. Podle jejího názoru byl tento zásah "stanoven zákonem" - čl. 45 a 49 zákona o závazcích a smlouvách z roku 1951 - a byl určen k ochraně dobré pověsti a práv jiných.

29. Zásah byl též nezbytný v demokratické společnosti. Věc představovala konflikt mezi dvěma základními právy: právem na svobodu projevu a právem na ochranu cti a pověsti (druhé je zakotveno v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl ratifikován Bulharskem a je v této zemi účinný). Hledání rovnováhy mezi těmito právy vždy vyžaduje posouzení konkrétních skutečností. Obtížnost tohoto posouzení je evidentní z rozdílných závěrů, ke kterým bulharské soudy došly. Na jedné straně má společnost právo být informována o trestním řízení proti státním úředníkům. Na straně druhé musí novináři jednat v dobré víře a poskytovat přesné informace.

30. Kromě informací získaných na základě tiskové zprávy ministerstva vnitra obsahoval článek napsaný první stěžovatelkou tvrzení, že N. T. předal své ženě tajné informace, v důsledku kterých se jejímu podnikání "dařilo" a jeho žena "nashromáždila značný kapitál ". Tato tvrzení založená na pouhé domněnce byla prezentována jako ověřená pravda s vysvětlením, že nejmenovaný veřejný žalobce podal takové informace reportérům během informativní schůzky v justičním paláci. Bylo zřejmé, že vyšetřování proti N. T. bylo na začátku a že taková tvrzení - která se týkala nejen N. T., ale též jeho ženy, která nebyla obviněna z žádného trestného činu - byla svévolná a nemohla být učiněna s jistotou. První stěžovatelka si toho byla bez jakýchkoli pochybností vědoma, přesto však prezentovala tvrzení jako zcela pravdivá. Byla zkušenou novinářkou, která si je jistě vědoma presumpce neviny a možnosti, že tvrzení nemusí obstát u soudu. Měla proto předávat informace získané od orgánů činných v trestním řízení s nejvyšší opatrností. Místo toho se rozhodla interpretovat tuto informaci volně a prezentovat ji jako nespornou. Vzhledem k její značné zkušenosti bylo zřejmé, že takto učinila, aby do oficiálních informací získaných od ministerstva vnitra vložila prvek senzace. To vyplynulo i z podstatně objektivnějšího a citlivějšího způsobu prezentace stejného příběhu v jiných novinách.

31. Titulek článku byl též manipulativní a zavádějící, zveličoval informace poskytnuté orgány činnými v trestním řízení a vedl k vytvoření dojmu, že manželka N. T. se zúčastnila spáchání trestného činu. Domněnky státního zástupce byly prezentovány jako nezpochybnitelné skutečnosti. Celý článek se pokoušel vzbudit dojem, že rodina N. T. se zapletla do podezřelého jednání. Podstatou tedy nebylo to, že se první stěžovatelce nepodařilo ověřit správnost informací, které získala od státního žalobce, ale že vědomě zneužila tyto informace, aby dala nádech senzace jinak nepříliš zajímavé zprávě. Tímto jednáním první stěžovatelka nevěnovala pozornost názorům dotčených nebo svým vlastním povinnostem a odpovědnosti. Toto nemůže být považováno za předávání informací v dobré víře.

32. Dalším bodem zde byla míra pomluvy. Pokud by stěžovatelé neprezentovali informaci získanou od orgánů činných v trestním řízení jako nezpochybnitelnou skutečnost, ale jako nepodložená tvrzení, kterými ve skutečnosti byla, N. T. a jeho rodina by bývala byla zasažena s mnohem menší intenzitou. Tyto otázky byly dobře objasněny v rozsudku Odvolacího soudu v Sofii. Odškodnění přiznané tímto soudem bylo přiměřené k nepeněžité újmě utrpěné N. T.

B. Stěžovatelé

33. První stěžovatelka ohledně zákonnosti daného zásahu na úvod zmínila dva aspekty. Za prvé tvrdí, že zásah do Úmluvou zaručeného práva nebyl protizákonný, protože rozhodnutí Odvolacího soudu v Sofii, které stanovilo, že jednala nedbale a v rozporu s čl. 45 zákona z roku 1951, bylo chybné a dokonce svévolné. Neporušila žádná zákonná a etická pravidla ani nejednala nedbale, což jsou základní prvky civilního deliktu podle čl. 45. Odvolací soud v Sofii se s těmito body nedokázal vypořádat. Za druhé, existoval jiný procesní postup, kterým N. T. mohl hájit svá práva - po zastavení trestního řízení proti němu mohl uplatnit nárok na náhradu škody vůči orgánům.

34. První stěžovatelka konstatovala, že zásah nesledoval legitimní účel a nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Potrestat novináře jednajícího v dobré víře za to, že přesně citoval informace získané z důvěryhodného zdroje, evidentně nebylo ve veřejném zájmu. Údajná nepravdivost informací týkajících se N. T. byla založena pouze na základě zastavení trestního řízení proti němu, protože v důsledku selhání orgánů činných v trestním řízení se obvinění šest let po událostech nedostalo k soudu. V rozhodné době neměla první stěžovatelka důvod pochybovat, že tvrzení uvedená státním žalobcem v tomto ohledu byla pravdivá. Podle judikatury Soudu byla oprávněna spoléhat se na taková prohlášení, aniž by je musela ověřovat. V důsledku rozhodnutí musela nést závažné finanční následky a bylo též zasaženo do její profesní pověsti. Toto rozhodnutí mělo negativní efekt na její svobodu projevu a celkovou svobodu projevu v Bulharsku.

35. Konečně první stěžovatelka brojila proti skutečnosti, že podle jejího názoru vláda uvedla nové argumenty, proč nejednala jako odpovědná žurnalistka. Jedná se podle ní o nepřípustný pokus přesunout kompetence vnitrostátního soudu prvního stupně na samotný Soud. První stěžovatelka to nemůže pominout a z tohoto důvodu se rozhodla nereagovat na předmětné argumenty uvedené vládou. Pouze poukázala na důvody stanovené Odvolacím soudem v Sofii, které jí uznaly odpovědnou za poškození N. T.

36. Druhý stěžovatel uvedl, že připomínky vlády nevyžadují žádnou reakci z jeho strany, protože vláda ve skutečnosti neurčila důvod ke stížnosti, který by byl vyvolán jeho vinou.

II. Posouzení Soudem

A. K přijatelnosti

37. Soud konstatoval, že tuto stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. Existence zásahu

38. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že rozsudek proti stěžovatelům spolu s příkazem zaplatit odškodné a náklady řízení znamenal zásah - ve formě "pokuty" - veřejného orgánu do jejich práva na svobodu projevu. Soud neshledal žádný důvod zastávat jiný názor.

39. Takový zásah je porušením čl. 10 Úmluvy, pokud nesplňuje podmínky stanovené ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Soud musí tedy rozhodnout, zda byl "stanoven zákonem", sledoval jeden nebo více legitimních cílů vyjmenovaných v tomto ustanovení a byl "nezbytný v demokratické společnosti" k dosažení tohoto cíle nebo cílů.

2. Stanoven zákonem

40. Soud konstatoval, že zásah byl "stanoven zákonem" - čl. 45 zákona z roku 1951 (viz § 19 a 24 výše).

41. První stěžovatelka tvrdila, že Odvolací soud v Sofii použil toto ustanovení chybně a svévolně. Její jednání nemůže být považováno za protiprávní, protože ve skutečnosti neporušila žádné právní ani etické pravidlo a nejednala nedbale. Soud tímto argumentem není přesvědčen. Je především úkolem vnitrostátních soudů vykládat a aplikovat národní právo (viz Thorgeir Thorgeirson proti Irsku, § 58, a Casado Coca proti Španělsku, § 43). Přestože Soud může a měl by vykonávat určitou pravomoc přezkumu v tomto ohledu, protože nedodržení vnitrostátního práva představuje porušení čl. 10 Úmluvy, rozsah jeho úkolu podléhá omezením spojeným s podpůrným charakterem Úmluvy a nemůže zpochybnit způsob, kterým vnitrostátní soudy interpretovaly a aplikovaly národní právo s výjimkou věcí zjevného nedodržení a svévole (viz, mutatis mutandis , Weber a Saravia proti Německu, § 90, a Goranova-Karaeneva proti Bulharsku, § 46). Z pohledu oprávněnosti požadavků dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy se Soud nedomnívá, že rozsudek Odvolacího soudu v Sofii byl svévolný. V rozporu s názorem první stěžovatelky předmětný soud vysvětlil, byť stručně, proč byl toho názoru, že posledně jmenovaná nedodržela obvyklá pravidla vztahující se k novinářské praxi a jednala nedbale, a tudíž protiprávně (viz § 19 výše).

42. Soud dále není přesvědčen, že možnost N. T. hájit svou pověst žalobou na náhradu škody vůči orgánům měla dopad na zákonnost zásahu do práva stěžovatelů. Tento argument je tedy namístě posuzovat v kontextu otázky, zda zásah byl nezbytný v demokratické společnosti. Soud se k této otázce vrátí níže.

43. Soud dospěl k závěru, že, co se týče bulharského práva, byl zásah zákonný. Stěžovatelé netvrdili, že právo nebylo dostatečně přístupné nebo předvídatelné.

3. Legitimní cíl

44. Soud uznává, že zásah sleduje legitimní cíl ochrany pověsti N. T.

4. Nezbytné v demokratické společnosti

45. Zbývá ověřit, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti". Toto určení musí být v souladu s obecnými principy vyplývajícími z judikatury Soudu (viz, mezi mnoha dalšími, Cumpaýnaý a Mazaýre proti Rumunsku, § 88-91, s dalšími odkazy):

- Test "nezbytnosti v demokratické společnosti" vyžaduje, aby Soud posoudil, zda zásah odpovídal naléhavé společenské potřebě. Členské státy mají jistou míru posuzovací volnosti při hodnocení, zda takováto potřeba existuje, to však za současného evropského dohledu zahrnujícího posouzení jak právních předpisů, tak rozhodnutí je aplikujících, dokonce i těch, která vydaly nezávislé soudy. Soud je tudíž oprávněn vydat konečné rozhodnutí o tom, zda "omezení" je slučitelné se svobodou projevu, která je chráněna čl. 10.

- Úkolem Soudu v rámci výkonu své kontrolní funkce není nahradit příslušné vnitrostátní soudy, ale spíše přezkoumat na základě čl. 10 rozhodnutí, která byla přijata na základě jejich pravomoci. To neznamená, že dohled je omezen na ověření, zda žalovaný stát vykonává svou diskreční pravomoc přiměřeně, pečlivě nebo v dobré víře; to, co má Soud provést, je zkoumat předmětný zásah ve světle věci jako celku, včetně tvrzení, která jdou proti stěžovateli, a kontext, ve kterém byla učiněna.

- Soud musí zejména určit, zda důvody uvedené k ospravedlnění zásahu národními orgány byly relevantní a dostatečné a zda přijaté opatření bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Přitom se musí Soud přesvědčit, že vnitrostátní orgány přijatelně zhodnotily relevantní skutečnosti a použily normy, které byly v souladu s principy zakotvenými v čl. 10.

- Soud musí rovněž zjistit, zda vnitrostátní orgány našly spravedlivou rovnováhu mezi ochranou svobody projevu tak, jak je zakotvena v čl. 10, a ochranou pověsti těch, proti kterým byla tvrzení namířena, tedy právem, který je jako jeden z aspektů soukromého života chráněn čl. 8 Úmluvy.

46. Dalším faktorem zvláštního významu v projednávané věci je zásadní role "veřejného dohledu", který v demokratické společnosti provádí tisk. Přestože nesmí překročit určité meze, zejména pokud jde o pověst a práva jiných, jeho povinností je předat - způsobem, který je v souladu s jeho povinnostmi a odpovědností - informace a myšlenky o politických otázkách a o jiných věcech obecného zájmu (tamtéž, § 93, s dalšími odkazy). Soud musel velmi pečlivě zkoumat, stejně jako v této věci, do jaké míry jsou sankce uložené národním orgánem schopny bránit účasti tisku na debatách o věcech legitimního veřejného zájmu (viz, mezi mnoha dalšími, Tonsbergs Blad A. S., a Haukom proti Norsku, § 88).

47. Soud konstatoval, že články, za něž byli stěžovatelé shledáni odpovědnými, informovaly o skutečnostech, které odrážely prohlášení policie a orgánů činných v trestním řízení a týkaly se obvinění ze závažného pochybení na straně bývalého vyšetřovatele a policejního důstojníka ve vztahu k podnikání podniku ve vlastnictví státu (viz § 10 a 11 výše). Nemůže být pochyb, že byly zveřejněny v nejvyšším veřejném zájmu - zvláště z pohledu přechodu ze zcela státem vlastněné a centrálně řízené ekonomiky do soukromého vlastnictví a ekonomiky tržní, který v této době probíhal v Bulharsku (viz Credit Bank a další proti Bulharsku) - a že zveřejnění informací o nich tvoří nedílnou součást úlohy médií v demokratické společnosti.

48. Článek 10 však nezaručuje zcela neomezenou svobodu projevu, i pokud jde o zpravodajství ve věcech vážného veřejného zájmu. Podle podmínek druhého odstavce nese výkon této svobody s sebou "povinnosti a odpovědnost", které se uplatní rovněž u tisku. Tyto "povinnosti a odpovědnost" mají velký význam v situaci, kdy, stejně jako v projednávané věci, je ve hře otázka zásahu do pověsti jmenovaných jednotlivců a oslabení "práva jiných". Z důvodu "povinnosti a odpovědnosti" spojených s výkonem svobody projevu jsou záruky novinářů ve vztahu k podávání zpráv o otázkách obecného zájmu stanovené v čl. 10 podmíněny tím, že musí jednat v dobré víře, aby poskytli přesné a spolehlivé informace v souladu s novinářskou etikou (viz, mezi mnoha dalšími, Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, § 65, a Aquilina a další proti Maltě, § 44). V situacích, kdy na jedné straně byla konstatována určitá skutečnost, a nebyly předloženy dostatečné důkazy, které by tuto skutečnost prokázaly, a na druhé straně novinář diskutuje o problematice významného veřejného zájmu, ověření, zda novinář jednal profesionálně a v dobré víře, je opravdu stěžejní [viz Flux proti Moldávii (č. 7), § 41].

49. Existuje řada faktorů podílejících se na takovém hodnocení. Soud musí nejprve vzít v potaz, zda zveřejnění přispělo k debatě obecného zájmu. Musí též vzít v úvahu jiné faktory, jako je povaha činností, které byly předmětem zveřejnění, způsob, jakým byla informace získána, způsob, jakým byla zpráva zveřejněna a jakým byla dotyčná osoba v něm popsána [viz, mutatis mutandis, Axel Springer AG proti Německu, § 90-94, a Von Hannover proti Německu (č. 2), § 109-112]. Ostatními faktory - a seznam není vyčerpávající - mohou být zdroj informací (viz např. Bladet Tromso a Stensaas, výše uvedený, § 68 a 72), kroky, které byly učiněny pro jejich ověření (viz např. Rumyana Ivanova proti Bulharsku, § 64-65; Kasabova proti Bulharsku, § 64-65 a Bozhkov proti Bulharsku, § 47-50) a naléhavost věci (viz Bozhkov proti Bulharsku, výše uvedený, § 48). Ve vztahu k poslednímu bodu je třeba připomenout, že zpráva je zbožím podléhajícím rychlé zkáze a zpoždění jejího vydání, a to i na krátkou dobu, jí může zcela zbavit její hodnoty a přínosu [viz Observer a Guardian proti Spojenému království, § 60, a Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), § 51].

50. Je rovněž důležité zdůraznit, že výše uvedené faktory je nutno zkoumat tak, jak se jevily novináři v rozhodné době, spíše než s odstupem času (viz Bladet Tromso a Stensaas, výše uvedený, § 66, in fine , a 72).

51. V projednávané věci měl Odvolací soud v Sofii za to, že první stěžovatelka nejednala profesionálně a v dobré víře, protože některá z jejích tvrzení nebyla dostatečně prozkoumána. Odvolací soud byl především názoru, že i když tato tvrzení byla založena na informacích získaných od veřejného žalobce, první stěžovatelka byla povinna zkontrolovat obsah svého příběhu s jinými zdroji (viz § 19 výše). Soud nemůže souhlasit s tímto odůvodněním. V minulosti rozhodl, že tisk se může standardně dovolávat obsahu oficiálních zpráv, aniž by musel provádět nezávislý výzkum (viz Bladet Tromso a Stensaas, výše uvedený, § 68 a 72, a Colombani a další proti Francii, § 65). Později rozšířil oblast působnosti této zásady, když stanovil, že novináři musí mít volnost při předávání zpráv o událostech založených na informacích získaných z oficiálních zdrojů bez dalšího ověřování (viz Selistö proti Finsku, § 60). V poslední době aplikoval tento přístup k informaci předané ústně státním zástupcem, který měl na starosti vztahy orgánů činných v trestním řízení s tiskem (viz Axel Springer AG, výše uvedený, § 105). Situace v projednávané věci nepředstavuje žádný významný rozdíl. S ohledem na praxi bulharských státních zastupitelství, které pořádají rutinní neformální tiskové konference, během nichž státní zástupci mluví s novináři o případech (viz § 9 výše), lze prohlášení vojenského prokurátora ze dne 30. května 1996 podobně považovat za oficiální zdroj informací, u nějž není zapotřebí další ověřování. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla schopna určit totožnost tohoto státního zástupce, na tom nic nemění. Kromě toho byla informace o této věci publikována též tiskovou službou ministerstva vnitra a později byla šířena Bulharskou telegrafickou agenturou. Vnitrostátní soud nevyjádřil pochybnosti o tom, zda státní zástupce opravdu učinil předmětné prohlášení a Soud nevidí důvod k pochybám, že první stěžovatelka v tomto ohledu jednala v dobré víře. Pročtením textu obou článků (viz § 10 a 11 výše) lze dojít k závěru, že nepřijala tvrzení za svá vlastní (oproti Rumyana Ivanova, výše uvedený, § 62).

52. Co se týče argumentů vlády, že články stěžovatelky - zejména první z nich - zbytečně přijaly senzacechtivý tón a přednesly příběh nepřiměřeným způsobem, Soud podotýká, že je na vnitrostátních soudech, aby dle svého vlastního posouzení stanovily, která technika předávání zpráv měla být u tisku použita v dané věci (viz z poslední doby Axel Springer AG, výše uvedený, § 81, s dalšími odkazy). Kromě toho nelze očekávat, že novináři budou jednat s celkovou objektivitou a musí mít možnost určitého stupně nadsázky nebo dokonce provokace (viz Selistö, výše uvedený, § 56). Skutečnost, že znění článků a jejich popisky obsahují výrazy, jejichž cílem je upoutat pozornost veřejnosti, nepředstavuje sama o sobě žádný problém (viz Axel Springer AG, výše uvedený, § 108). První stěžovatelka nepoužila bezdůvodně urážlivý jazyk (na rozdíl od Tammer proti Estonsku, § 65 a 67).

53. Soud se též nedomnívá, že způsob, jakým články uvedly tvrzení proti N. T., vznáší nějaké pochybnosti. Je pravdou, že první stěžovatelka mohla formulovat napadané prohlášení opatrněji, aby zdůraznila skutečnost, že odráží výroky učiněné orgány činnými v trestním řízení v rané fázi vyšetřování trestného činu. Otázkou však opět není, jak by Soud nebo vnitrostátní soud formulovaly tato prohlášení, ale zda šla nad rámec odpovědné žurnalistiky. Soud se domnívá, že nikoli. První stěžovatelka dala jasně najevo, že citovala úředníka orgánu činného v trestním řízení a že jeho tvrzení byla založena na dosavadních výsledcích vyšetřování. Navíc celkově z prvního článku vyznívá, že předmětné vyšetřování právě začalo. Nebylo ani nepřiměřené, že první stěžovatelka zahrnula ve svém příběhu prohlášení týkající se manželky a otce N. T. Nezmínila irelevantní nebo soukromé údaje (viz Flinkkilä a další proti Finsku, § 84, a, a contrario , Tammer, výše uvedený, § 66 a 68), protože podnikání manželky N. T. a skutečnost, že jeho otec zastával veřejný úřad, byly jednoznačně relevantní pro daný příběh a měly proto přímý vliv na věc veřejného zájmu. V demokratické společnosti jsou orgány oprávněny informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení za předpokladu, že volí svá slova opatrně (viz Daktaras proti Litvě, § 41), a to s nezbytnou diskrétností a obezřetností, protože je nutno respektovat presumpci neviny (viz Allenet de Ribemont proti Francii, § 38). Šířením těchto informací orgány napomáhá v jejich úsilí v boji proti trestné činnosti, což je nepochybně předmětem veřejného zájmu.

54. V rozsahu, v němž měl N. T. legitimní zájem na ochraně své osoby proti svévolným a škodlivým tvrzením ze strany orgánů činných v trestním řízení, se mohl snažit obhájit tento zájem tím, že by zahájil řízení proti těmto orgánům (viz, mutatis mutandis, Babjak a další proti Slovensku, týkající se možnosti nápravy důsledků obvinění z trestného činu ze strany orgánů prostřednictvím žaloby na náhradu škody proti těmto orgánům).

55. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Soud nemůže ztotožnit se závěrem Odvolacího soudu v Sofii, že první stěžovatelka nejednala jako zodpovědná novinářka. V této souvislosti konstatuje, že když poprvé vyslechl případ, tentýž soud konstatoval, že stěžovatelka nepochybila při plnění svých profesních povinností (viz § 15 výše); Městský soud v Sofii již dříve dospěl ke stejnému závěru (viz § 14 výše). Soud by chtěl rovněž zdůraznit, že pokud vnitrostátní soudy použijí příliš přísný přístup k posuzování odborného jednání novinářů, mohou být novináři neoprávněně odrazeni od plnění jejich funkce udržovat informovanou veřejnost. Soudy tedy musí vzít v úvahu pravděpodobný dopad svých rozhodnutí nejen na jednotlivce z projednávané věci, ale i na média obecně (viz Kasabova, § 55, a Bozhkov, § 51, oba uvedeny výše).

56. Z výše uvedeného vyplývá, že důvody uplatněné žalovaným státem k odůvodnění zásahu do práva na svobodu projevu první stěžovatelky, ač relevantní, nejsou dostatečné k prokázání toho, že zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti". Vzhledem k tomu Soud konstatoval, že není nutné se zabývat přiměřeností přiznání odškodnění a nákladů proti první stěžovatelce (viz, mutatis mutandis, Jersild proti Dánsku, § 35, Lopes Gomes da Silva proti Portugalsku, § 36, a Selistö proti Finsku, § 69).

57. Rozhodnutí a následný příkaz nahradit škodu a náklady řízení proti druhému stěžovateli, který byl šéfredaktorem novin, byly výhradně založeny na jeho údajném selhání při výkonu přiměřené kontroly nad způsobem, jakým první stěžovatelka zkoumala a vypracovala články (viz § 19 výše). Vzhledem k tomu, že Soud shledal, že jednání první stěžovatelky nelze považovat za nezodpovědné, došel k závěru, že důvody uplatněné žalovaným státem k odůvodnění zásahu do svobody projevu druhého stěžovatele byly rovněž nedostatečné k prokázání, že zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti".

58. Došlo tedy k porušení čl. 10 Úmluvy ve vztahu k oběma stěžovatelům.

K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

[§ 59. - 63. I. Stížnost podle čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy týkající se odmítnutí projednat dovolání stěžovatelů

§ 64. - 66. II. Stížnost podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na odůvodnění rozsudku Nejvyššího kasačního soudu ze dne 14. 8. 2002]

III. Stížnost podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na délku řízení

67. První stěžovatelka namítala podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy délku řízení o žalobě pro pomluvu.

68. Soud uvedl, že tato řízení trvala celkem pět let a osm měsíců, a to na třech úrovních soudnictví. Během tohoto času byla věc meritorně přezkoumána čtyřikrát. Poté byla otázka, zda dovolání stěžovatelů bylo přijatelné, zkoumána na dvou úrovních soudu. Jedinými závažnými zpožděními přičitatelnými orgánům během této doby byly pauza jednoho roku během druhého přezkumu věci Odvolacím soudem v Sofii, kdy bylo řízení přerušeno a čekalo se na výsledek trestního řízení proti N. T., a doba asi jednoho a půl roku, během které věc čekala na přezkum u Nejvyššího kasačního soudu kvůli dovolání N. T. (viz § 13-22 výše). Co se týká první pauzy, Soud se nedomnívá, že přerušení bylo svévolné nebo nepřiměřené (viz Djangozov proti Bulharsku, § 38, a Todorov proti Bulharsku, § 48), nebo že trvalo tak dlouho, aby bylo na újmu přiměřenosti délky řízení jako celku. S ohledem na druhou pauzu Soud uvádí, že nedávno ve věci Nikolov a další proti Bulharsku (§ 37-42), shledal porušení čl. 6 odst. 2 z důvodu zpoždění asi dva roky v přezkumu dovolání bulharským Nejvyšším kasačním soudem. Nicméně rozhodnutí Soudu v této věci bylo založeno výhradně na velmi vysokém riziku plynoucímu pro stěžovatele, kteří zpochybnili své propuštění z práce. Je pravdou, že hodnoty dotčené v projednávané věci, která se týká profesní pověsti první stěžovatelky, byly také vyšší než standardní (viz, mutatis mutandis, Kalpachka proti Bulharsku, § 71), jde zde však o otázku intenzity. Situace zde nemůže být srovnatelná se situací ve věcech jako Nikolov a další, kde výsledek řízení se přímo týkal zaměstnání osoby. Zpoždění v takových věcech může mít vážné negativní dopady na život strany sporu. Z tohoto důvodu se zde vyžaduje velmi vysoká úroveň péče ze strany národních orgánů (viz Nikolov a další, výše uvedený, § 41). Z toho vyplývá, že zpoždění v projednávané věci, přestože je politováníhodné, nemůže být shledáno jako nepřiměřené vzhledem k délce řízení jako celku.

69. Z toho vyplývá, že tato stížnost je zjevně nepodložená a musí být odmítnuta v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

[§ 70. - 73. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy

§ 74. - 87. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost na zásah do práva stěžovatelů na svobodu projevu je přijatelná a ve zbytku se odmítá;

2. čl. 10 Úmluvy ve vztahu k oběma stěžovatelům byl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.