PLESÓ proti Maďarsku

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 2. října 2012 ve věci č. 41242/08 – Plesó proti Maďarsku

Senát druhé sekce dospěl jednomyslně k závěru, že v případě stěžovatele došlo v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací v psychiatrické léčebně k porušení jeho práva na svobodu a osobní bezpečnost (článek 5 odst. 1 Úmluvy). Stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 eur.

(i) Okolnosti případu

Pan Plesó byl nezaměstnaný a žil na finanční podpoře od své matky a babičky. V září roku 2006 navštívila stěžovatelova matka psychiatričku, které si stěžovala na zdravotní potíže a stres, jež jí způsobovalo synovo zvláštní chování. Stěžovatel podle matky projevoval psychotické jednání: potuloval se po městě, odmítal používat mikrovlnou troubu pro obavy z radiace, prováděl „rituální koupele“. Kromě toho žil izolovaně, neměl žádné přátele, nepečoval o sebe a nehledal si práci. Matce a později psychiatričce se však přiznal, že doufá ve zvolení primátorem Budapeště.

V důsledku vzájemných přetrvávajících neshod a pokračujícího zhoršování jeho zdravotního stavu se stěžovatelova matka odstěhovala ze společného bytu. Na její podnět absolvoval stěžovatel několik psychologických sezení u dvou lékařů, kteří mu shodně diagnostikovali paranoidní schizofrenii, resp. schizoidní izolaci a paranoidní chování. Poté, co odmítl vyhledat dobrovolně léčbu a nedostavil se na další sezení, psychiatrička stěžovatelovy matky podala podnět k soudu na zahájení řízení o nedobrovolné hospitalizaci.

V průběhu řízení u prvního stupně soud nařídil forenznímu psychiatrovi vyhotovit lékařskou zprávu o zdravotním stavu stěžovatele. Zpráva byla vyhotovená v průběhu přibližně 40 minutové přestávky mezi jednáním soudu. Její obsah byl stěžovateli a jeho opatrovníkovi sdělen až v průběhu pokračování slyšení., Zpráva konstatovala, že stěžovatel trpí schizofrenií a bludy, které představují hrozbu pro jeho vlastní zdraví. Na základě této argumentace nařídil okresní soud v prosinci 2007 nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele. Rozhodnutí bylo v únoru 2008 potvrzeno krajským soudem. V březnu 2008 byl stěžovatel přijat na uzavřené oddělení v nemocnici Vác. Po dvou týdnech hospitalizace byl přemístěn na otevřené oddělení a týden na to posléze úplně propuštěn, jelikož pro své okolí nepředstavoval žádnou přímou hrozbu.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že maďarské orgány dostatečně neprokázaly, že představuje „osobu duševně nemocnou“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Zbavení svobody a jeho nedobrovolná hospitalizace se odvíjela pouze od konstatování, že nepodstoupení léčby bude mít za následek zhoršení jeho zdravotního stavu; nikde však nebylo prokázáno ani tvrzeno, že absence léčby může představovat závažné ohrožení pro jeho život nebo životy jiných, které předvídá národní legislativa. Stěžovatel poukazoval též na to, že osoby s duševními poruchami jsou osobami ve zranitelném postavení a jakýkoliv zásah do jejich práv musí být podrobený přísné kontrole.

Soud připomněl, že zbavení svobody, k němuž u stěžovatele jeho hospitalizací bezpochyby došlo, musí nejen proběhnout na základě zákona, ale i v náležitém a spravedlivém řízení bez projevu svévole. Přitom upozornil, že požadavek zákonnosti neznamená jen postup státních orgánů podle národního práva, ale vyžaduje soulad národního práva s Úmluvou. Zákonné zbavení svobody duševně nemocných osob musí podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy vyhovět třem podmínkám: duševní onemocnění musí být řádně prokázáno před příslušným orgánem na základě objektivního lékařského posouzení, musí dosahovat stupně vyžadujícího nedobrovolnou hospitalizaci, a konečně, pokračování hospitalizace je závislé na přetrvávajícím onemocnění (srov. Winterwerp proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 24. října 1979, nebo Stanev proti Bulharsku, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012). Konečně, zbavení svobody je tak výrazným zásahem, že podle Soudu může nastoupit pouze za situace, kdy jiná mírnější opatření byla pečlivě zvážená a shledána nedostatečnými (srov. Witold Litwa proti Polsku, č. 26629/95, rozsudek ze dne 4. dubna 2000).

V projednávaném případě měl Soud v prvé řadě pochybnosti o tom, že stěžovatelova hospitalizace byla nařízena v souladu s vnitrostátním právem, jelikož v maďarské národní právní úpravě chybí přesnější vymezení toho, co znamená „výrazné ohrožení“ na základě něhož je možné nedobrovolnou hospitalizaci nařídit, a zejména, zda lze pod tento pojem podřadit i potenciální zhoršení zdravotního stavu v budoucnosti, což byl důvod stěžovatelovy nedobrovolné hospitalizace. Tento nejasný zákonný pojem byl navíc vyložen v neprospěch stěžovatele za situace, kdy byl závěr o jeho zdravotním stavu učiněn jen na základě 40 minutového vyšetření během přestávky v jednání a kde nebylo sporu o tom, že stěžovatel nepředstavoval bezprostřední hrozbu pro sebe či jiné osoby.

Nicméně i kdybychom připustili, že stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem, nebyla dle Soudu splněna podmínka, že jeho duševní nemoc musí být takové závažnosti, která odůvodňuje nedobrovolnou hospitalizaci. V této souvislosti si Soud povšiml, že maďarské právní předpisy nerozlišují mezi bezprostředním nebezpečím pro stěžovatelovo zdraví a toliko vzdáleným rizikem budoucího zhoršení zdravotního stavu. V případě, kdy není ve hře bezprostřední ohrožení zdraví, ale jde toliko o situaci, kdy by bez léčby došlo v budoucnu ke zhoršení zdraví, musí soudy nastolit spravedlivou rovnováhu mezi odpovědností společnosti zajistit osobám s omezenými schopnostmi nejlepší možnou lékařskou péči a právem těchto osob na sebeurčení, včetně práva odmítnout hospitalizaci, tedy „práva být nemocný“.

V projednávaném případě ovšem soudy v tomto směru nevyvinuly žádné skutečné úsilí. Soudy nijak nezkoumaly, zda je stěžovatel ochoten léčit se ambulantně, ani nezvažovaly žádné další alternativy k nedobrovolné hospitalizaci. K té je přitom možné přistoupit až jako k poslednímu možnému opatření a pakliže pro danou osobu neznamená nepřiměřené břemeno, ale naopak má pro ni skutečný zdravotní přínos. Stěžovatel navíc nikdy v minulosti nepředstavoval pro nikoho žádné nebezpečí.

Jelikož tedy rozhodnutí, kterým byl stěžovatel zbaven svobody, nespočívalo na posouzení všech relevantních skutečností, včetně zdravotního přínosu hospitalizace pro stěžovatele a možnosti použít napřed méně restriktivní opatření, nebyl Soud přesvědčen o tom, že duševní nemoc stěžovatele vyžadovala nedobrovolnou hospitalizaci. Došlo proto k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.