Fáber proti Maďarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 40721/08

Datum: 24. 7. 2012

Prejudikatura Soudu: Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. 5. 1985, stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81, Series A č. 94, § 67; Alekseyev proti Rusku, rozsudek ze dne 21. 10. 2010, stížnosti č. 4916/07, 25924/08 a 14599/09, § 80; Austin a další proti Spojenému království, ²⁾ rozsudek velkého senátu ze dne 15. 3. 2012, stížnosti č. 39692/09, 40713/09 a 41008/09, § 62-63; Barankevich proti Rusku, rozsudek ze dne 26. 7. 2007, stížnost č. 10519/03, § 33; Bukta a další proti Maďarsku, rozsudek ze dne 17. 7. 2007, stížnost č. 25691/04, ECHR 2007-III, § 34; Chauvy a další proti Francii, rozsudek ze dne 29. 6. 2004, stížnost č. 64915/01, ECHR 2004-VI, § 70; Christians against Racism and Fascism proti Spojenému království, rozhodnutí Komise ze dne 16. 7. 1980, stížnost č. 8440/78, Decisions and Reports 21, s. 138; Ergin proti Turecku (č. 6), rozsudek ze dne 4. 5. 2006, stížnost č. 47533/99, § 34; Ezelin proti Francii, rozsudek ze dne 26. 4. 1991, stížnost č. 11800/85, Series Ač. 202, § 52; Feldek proti Slovensku, ³⁾ rozsudek ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 29032/95, ECHR 2001-VIII, § 74; Fratanoló proti Maďarsku, rozsudek ze dne 3. 11. 2011, stížnost č. 29459/10; Fressoz a Roire proti Francii, ⁴⁾ rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 29183/95, ECHR 1999-I, § 45; G. proti Německu, rozhodnutí Komise ze dne 6. 3. 1989, stížnost č. 13079/87, Decisions ad Reports 60, s. 256; Garaudy proti Francii, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. 6. 2003, stížnost č. 65831/01, ECHR 2003-IX; Gül a další proti Turecku, rozsudek ze dne 8. 6. 2010, stížnost č. 4870/02, § 42; Kűlűć a Eren proti Turecku, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, stížnost č. 43807/07, § 29; Mouvement Raelien Suisse proti Švýcarsku, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 7. 2012, stížnost č. 16354/06, § 59-66; Oberschlick proti Rakousku (č. 1), rozsudek ze dne 23. 5. 1991, stížnost č. 15974/90, Series A č. 204, § 57; Observer a Guardian proti Spojenému království, rozsudek ze dne 26. 11. 1991, stížnost č. 13585/88, Series Ač. 216, § 59; Öllinger proti Rakousku, rozsudek ze dne 29. 6. 2006, stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX, § 47; Oya Ataman proti Turecku, rozsudek ze dne 5. 12. 2006, stížnost č. 74552/01, ECHR 2006-XIV, § 41-42; Perna proti Itálii, ⁶⁾ rozsudek velkého senátu ze dne 6. 5. 2003, stížnost č. 48898/99, ECHR 2003-V, § 39; Plattform "Ärzte für das Leben" proti Rakousku, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, stížnost č. 10126/82, Series A č. 139, § 32-34; Rees proti Spojenému království, rozsudek ze dne 17. 10. 1986, stížnost č. 9532/81, Series Ač. 106, § 35-37; Sdružení Ekin proti Francii, rozsudek ze dne 17. 7. 2001, stížnost č. 39288/98, ECHR 2001-VIII, § 56; Sergey Kuznetsov proti Rusku, rozsudek ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 10877/04, § 45; Stankov a Sjednocená makedonská organizace Illinden proti Bulharsku, rozsudek ze dne 2. 10. 2001, stížnosti č. 29221/95 a 29225/95, ECHR 2001-IX, § 86; Sürek proti Turecku (č. 1), rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 1999, stížnost č. 26682/95, ECHR 1999-IV, § 61; Vajnai proti Maďarsku, rozsudek ze dne 8. 7. 2008, stížnost č. 33629/06, ECHR-2008, § 53; Vajnai proti Maďarsku (č. 2), rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 18. 1. 2011, stížnost č. 44438/08; Von Hannover proti Německu (č. 2), rozsudek velkého senátu ze dne 7. 2. 2012, stížnosti č. 40660/08 a 60641/08, § 106-107; Witzsch proti Německu, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. 4. 1999, stížnost č. 41448/98; Zana proti Turecku, rozsudek ze dne 25. 11. 1997, stížnost č. 18954/91, Reports 1997-VII, § 51


Složení senátu: F. Tulkens, předsedkyně senátu (Belgie), D. Popović (Srbsko), I. Berro-Lefčvre (Monako), A. Sajó (Maďarsko), G. Raimondi (Itálie), P. Pinto de Albuquerque (Portugalsko), H. Keller (Švýcarsko).


[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1969 a žije v Budapešti.

6. Dne 9. 5. 2007 konala Maďarská socialistická strana (dále též "MSS") v Budapešti demonstraci proti rasismu a nesnášenlivosti (dále též "demonstrace MSS"). Ve stejný čas se v přilehlé oblasti shromáždili členové řádně registrované pravicové politické strany Jobbik, aby dali najevo svůj nesouhlas.

Stěžovatel v okamžiku, kdy byl zaznamenán policií, stál ve společnosti několika dalších lidí na schodech vedoucích na nábřeží Dunaje, kde bylo v letech 1944-1945 během režimu Strany šípových křížů vyvražděno velké množství Židů, a v tichosti držel pruhovanou tzv. "arpádovskou vlajku". Nacházel se v blízkosti demonstrace MSS a několik metrů od náměstí, kde se konala demonstrace Jobbiku.

Podle výpovědí policistů učiněných později před soudem byl vedením policie vydán příkaz netolerovat rozvinutí arpádovské vlajky ve vzdálenosti do 100 metrů od demonstrace MSS. Stěžovatel a další svědci před soudem vypověděli, že ti, kdo drželi arpádovské vlajky, byli okolostojícími lidmi nazýváni "fašisty" a "šípovými křižáky". Přítomní policisté stěžovatele vyzvali, aby vlajku odstranil nebo opustil dané místo. Stěžovatel to odmítl a poukázal na to, že vlajka je historickým symbolem a její vyvěšování žádný zákon nezakazuje. Stěžovatel byl následně předveden do policejního zajišťovacího zařízení Budapešť-Gyorkocsi, kde byl vyslechnut a po dobu šesti hodin zadržen. Později mu 5. obvodní oddělení budapešťské policie uložilo za spáchání přestupku neuposlechnutí pokynu policisty pokutu ve výši 50 000 maďarských forintů (přibližně 200 eur). Stěžovatelova stížnost k pešťskému obvodnímu soudu nebyla úspěšná.

7. V odvolacím řízení soud poté, co ve dnech 7. 12. 2007 a 21. 2. 2008 konal jednání, potvrdil stěžovatelovo odsouzení. Soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele bylo provokativní a způsobilé vyvolat v kontextu demonstrace MSS incidenty. Soud dále uvedl, že stěžovatelovo právo na svobodu projevu nemůže být zaručeno v šíři, která by narušovala veřejný pořádek. Navzdory stěžovatelem předloženému posudku znalce na heraldiku, který danou vlajku označil za historický symbol, soud konstatoval, že za daných okolností bylo rozvinutí vlajky urážlivé, jelikož byla umístěna výše než státní vlajka reprezentující Maďarskou republiku. Stěžovatelovo jednání bylo proto považováno za provokativní.

[§ 8. Příslušná ustanovení Ústavy

§ 9. Příslušná ustanovení shromažďovacího zákona

§ 10. Příslušná ustanovení zákona o přestupcích

§ 11. Příslušné ustanovení zákona o obraně

§ 12. Příslušné ustanovení nařízení vlády o některých přestupcích

§ 13. - 14. Relevantní judikatura Ústavního soudu

§ 15. Relevantní pasáže zprávy Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti ze dne 20. 6. 2008

§ 16. Výňatky z názoru Výboru OSN pro lidská práva ve věci Kivenmaa proti Finsku

§ 17. Shrnutí rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, sp. zn. BVerfG, 1 BvR 961/05, ze dne 6. 5. 2005

§ 18. - 19. Shrnutí relevantní judikatury Nejvyššího soudu Spojených států]

19. Stěžovatel namítal, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, představovalo neodůvodněný zásah do jeho práva na svobodu projevu. Odvolával se na čl. 10 a 11 Úmluvy.

Soud má za to, že s ohledem na specifické okolnosti případu je nastolené otázky třeba posoudit z pohledu čl. 10 ve spojení s čl. 11 Úmluvy.

Článek 10 Úmluvy zní:

"(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Článek 11 Úmluvy zní:

"(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

(2) Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy."

20. Vláda s tvrzeními stěžovatele nesouhlasila.

21. Soud konstatuje, že stěžovatelova námitka není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

A. Vyjádření stran

1) Vláda

22. Vláda uvedla, že svoboda shromažďovací zakotvená v čl. 11 Úmluvy není absolutní a může tedy být podrobena omezením. Možnosti zásahu do této svobody jsou v Maďarsku upraveny v zákoně přijatém parlamentem. Konání určitých shromáždění a mítinků na veřejných prostranstvích musí být ohlášeno tři dny předem. Podle § 11 odst. 2 shromažďovacího zákona je policie oprávněna vykázat z místa konání každého, kdo shromáždění narušuje. Při zajišťování pokojného průběhu shromáždění může policista na základě důvodného podezření o spáchání přestupku nebo trestného činu pachatele zadržet. Podle § 142 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích je neuposlechnutí pokynu policisty postižitelné pokutou. Stěžovatelovo právo na svobodu shromáždění tedy bylo omezeno v souladu s podmínkami stanovenými zákonem.

23. Omezení sledovalo legitimní cíl a kroky, které policie vůči stěžovateli za účelem ochrany demonstrantů pokojně vykonávajících své právo na shromáždění podnikla, sloužily zájmu ochrany pořádku a práv a svobod jiných. Policejní opatření mělo za účel zabránit výskytu nepřátelských a agresivních incidentů mezi účastníky obou protichůdných shromáždění a zachovat tak veřejný pořádek. Mohlo být rozumně předvídáno, že jedna skupina bude zamýšlet narušit druhé shromáždění, proto snaha policie zabránit jakýmkoli střetnutím mezi účastníky obou shromáždění byla opodstatněná. Shromáždění, které zavdalo příčinu projednávanému případu, nebylo ohlášeno ani stěžovatelem ani nikým jiným: jeho účastníci se shromáždili v určité vzdálenosti od jiného shromáždění, které bylo policii nahlášeno, ale blízko místa konání shromáždění osob vyznávajících opačné názory.

24. Skutečnost, že se několik osob objevilo na vyvýšeném místě ve vztahu k druhému a řádně ohlášenému shromáždění a drželo v rukou symboly, které byly pro účastníky tohoto shromáždění zjevně iritující, odpovědné policisty přivedlo k logickému závěru, že tyto osoby vyznávající opačné politické názory dané shromáždění naruší. Postup policie zajišťoval ochranu řádné demonstrace, jejímž účastníkům musí být umožněno konat shromáždění bez strachu, že budou fyzicky napadeni svými oponenty. Přijmout rozumná a přiměřená opatření umožňující klidný průběh řádných demonstrací je povinností Vysokých smluvních stran, které při výběru vhodných prostředků požívají široké míry posuzovací volnosti. Stěžovatel v každém případě mohl svůj opačný názor vyjádřit v původním řádně ohlášeném shromáždění.

25. Konečně, předmětné sankce nebyly stěžovateli uloženy z důvodu vystavení vlajky, nýbrž proto, že neuposlechl policejní pokyn vlajku odstranit.

2) Stěžovatel

26. Stěžovatel úvodem zdůraznil, že Ústavní soud zapověděl zákaz pokojných shromáždění, které byly ohlášeny opožděně či nebyly předem plánovány a ohlášeny. Stěžovatel dále uvedl, že se v daný den nekonalo žádné oddělené neohlášené shromáždění: stál pouze spolu s několika dalšími lidmi v horní části schodů vedoucích na nábřeží Dunaje, tedy na místě, jenž bylo blízko spíše ohlášenému shromáždění Jobbiku než shromáždění socialistické strany. Tato situace nemohla být kvalifikována jako oddělené shromáždění a pakliže ano, takové shromáždění nemuselo být ohlášeno.

27. Ani samotná přítomnost stěžovatele na daném místě, ani použití vlajky, nebylo škodlivé nebo provokativní. Policie proto neměla zákonný důvod zasáhnout. Přijaté policejní opatření založené na údajném spáchání přestupku nebylo legitimní, jelikož užití arpádovské vlajky není zakázáno: nejednalo se o totalitní či zakázaný symbol podle maďarského práva. Ze samotné skutečnosti, že zároveň probíhalo jiné shromáždění, kterého se účastnily osoby zastávající opačné politické názory, nemohlo být dovozeno, že došlo k narušení veřejného pořádku. Neexistoval žádný náznak potenciálního či skutečného nepřátelství či agrese. V každém případě byl podobný incident vyloučen s ohledem na místa konání obou shromáždění. Vystavením sporné vlajky stěžovatel zamýšlel vyjádřit své politické přesvědčení a skutečnost, že náleží k danému národu, pojímanému historicky.

B. Posouzení Soudem

28. Soud poznamenává, že v projednávaném případě vnitrostátní orgány zohledňovaly různá konkurující si práva zaručená Úmluvou. V takových případech, které vyžadují vzájemné vyvažování práva na svobodu shromažďování a práva na svobodu projevu, případně též spolu se svobodou shromažďování jiných osob, se Soud domnívá, že výsledek tohoto posuzování by teoreticky neměl být závislý na tom, zda stížnost podal "demonstrant" či "protidemonstrant". Míra posuzovací volnosti vnitrostátních orgánů by tedy měla být v obou případech v zásadě stejná. Pakliže bylo vyvažování vnitrostátními orgány provedeno v souladu s kritérii zakotvenými v judikatuře Soudu a bylo dosaženo optimální celkové rovnováhy mezi konkurujícími si právy, mohou pouze silné důvody Soud přimět, aby pohled vnitrostátních soudů nahradil svým vlastním názorem [srov., mutatis mutandis , Von Hannover proti Německu (č. 2), § 106-107]. Úkolem Soudu tedy je zjistit, zda příslušné orgány dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi zájmy zainteresovaných osob. Za tímto účelem je nezbytné vzít do úvahy nejen obecné zásady vztahující se ke svobodě projevu, ale též ty, které jsou aplikovatelné na svobodu shromažďování a které jsou pro určení zmíněné rovnováhy zvláště relevantní.

1) K existenci zásahu

29. Soud konstatuje, že tato otázka není mezi stranami sporná. Uzavírá proto, že došlo k zásahu do stěžovatelova práva na svobodu projevu.

2) Stanoveno zákonem

30. Soud bere na vědomí tvrzení vlády, že podle § 11 odst. 2 shromažďovacího zákona je policie oprávněna vykázat z místa konání každého, kdo shromáždění narušuje. Soud je přesvědčen, že výkon tohoto oprávnění v projednávaném případě vyhovoval podmínkám zákonnosti a uzavírá, že zásah byl stanoven zákonem.

3) Legitimní cíl

31. Soud shledává, že stěžovatel byl zadržen a pokutován pro neuposlechnutí zákonného pokynu, který byl vydán proto, že příslušné orgány vyhodnotily, že stěžovatelovo jednání může pravděpodobně narušit shromáždění. Zásah proto sledoval legitimní cíle "ochrany pořádku" a "ochrany práv a svobod jiných".

4) Nezbytný v demokratické společnosti

a) Obecné zásady

32. Test "nezbytnosti v demokratické společnosti" vyžaduje, aby Soud posoudil, zda namítaný zásah odpovídal "naléhavé společenské potřebě". Při posuzování, zda taková potřeba existuje, požívají smluvní strany určité míry posuzovací volnosti. Ta nicméně jde ruku v ruce s evropským dohledem, který zahrnuje jak právní úpravu, tak rozhodnutí, která ji aplikují, a to včetně rozhodnutí nezávislých soudů. Soud je tedy oprávněn vynést konečné rozhodnutí, zda je dané omezení slučitelné se svobodou projevu v podobě zakotvené v čl. 10 Úmluvy (srov. např. Perna proti Itálii, § 39, a Sdružení Ekin proti Francii, § 56).

33. Úkolem Soudu při výkonu své kontrolní funkce není zaujmout místo příslušného vnitrostátního soudu, nýbrž podle čl. 10 přezkoumat jejich rozhodnutí vydaná v rámci jejich míry uvážení (srov. Fressoz a Roire proti Francii, § 45). Soud musí především rozhodnout, zda důvody, které vnitrostátní orgány k odůvodnění zásahu uvedly, jsou " relevantní a dostatečné" a zda bylo přijaté opatření "přiměřené sledovanému legitimnímu cíli" (srov. Chauvy a další proti Francii, § 70). Soud se přitom musí přesvědčit, že se vnitrostátní orgány opřely o přijatelné zhodnocení relevantních skutkových okolností a aplikovaly standardy, které jsou v souladu se zásadami zakotvenými v čl. 10 (srov. např. Zana proti Turecku, § 51).

34. Svoboda projevu, jež je zaručena čl. 10 odst. 1, představuje jeden ze základních kamenů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a pro sebenaplnění každého jedince. Za podmínek druhého odstavce se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neurážlivé či neutrální, ale též na ty, které urážejí, šokují a znepokojují, jelikož tak to vyžaduje pluralismus, tolerance a svobodomyslnost, bez nichž by "demokratická společnost" nemohla existovat (srov. např. Oberschlick proti Rakousku, § 57).

35. Ačkoli ze svobody projevu mohou existovat výjimky, "musí být vykládány úzce" a "nezbytnost každého jejího omezení musí být přesvědčivě doložena" (srov. např. Observer a Guardian proti Spojenému království, § 59). Soud navíc zdůrazňuje, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy ponechává jen malý prostor pro omezení politického projevu či debaty o otázkách veřejného zájmu [srov. např. Feldek proti Slovensku, § 74, či Sürek proti Turecku (č. 1), § 61].

36. Dle Soudu vystavení symbolu spojeného s politickým hnutím či uskupením, jako např. vlajky, je způsobilé vyjádřit ztotožnění se s myšlenkami či je reprezentovat a spadá proto do okruhu projevů chráněných čl. 10 Úmluvy. Pakliže je právo na svobodu projevu vykonáváno skrze použití symbolů v kontextu politického projevu, musí být při uvalení jakýchkoli omezení postupováno s nejvyšší opatrností, zejména jde-li o symboly, které mají více významů. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že pouze pečlivým zkoumáním kontextu (srov. Öllinger proti Rakousku, § 47) je možné dojít k smysluplnému rozlišení šokujícího a urážlivého projevu, který je chráněn čl. 10, a projevu, který pozbývá svého práva být v demokratické společnosti tolerován (srov. Vajnai proti Maďarsku, § 53).

37. Svoboda shromažďování tak, jak je zaručena čl. 11 Úmluvy, chrání i demonstrace, které mohou obtěžovat či urážet osoby, které jsou proti myšlenkám a požadavkům, jež se demonstrace snaží prosadit (srov. Stankov a Sjednocená makedonská organizace Illinden proti Bulharsku, § 86). Záruky čl. 11 Úmluvy se vztahují na všechna shromáždění s výjimkou těch, jejichž organizátoři a účastníci zamýšlejí páchat násilí či jinak popírat základy "demokratické společnosti" (srov. G. proti Německu, § 256, a Christians against Racism and Fascism proti Spojenému království, § 138). Jakékoli jiné opatření zasahující do svobody shromažďování nebo svobody projevu, než které je přijato v reakci na podněcování k násilí či odmítání demokratických zásad, jakkoli šokující či nepřijatelné mohou vnitrostátním orgánům zastávané názory či pronášené projevy připadat, prokazuje demokracii medvědí službu a často ji dokonce ohrožuje (srov. Sergey Kuznetsov proti Rusku, § 45, a Alekseyev proti Rusku, § 80).

38. Pakliže by možnost napětí či ostré výměny názorů mezi opozičními skupinami během demonstrace měla vyžadovat její zákaz, byla by společnost ochuzena o příležitost seznámit se s rozdílnými pohledy, které narážejí na hranu většinového názoru (srov. Stankov, § 107). Soud dodává, že demonstrace se může dotýkat či urážet osoby, které zastávají opačné názory než ty, které jsou demonstrací propagovány. Účastníci nicméně musí mít možnost konat demonstraci, aniž by se museli obávat, že se stanou terči fyzického násilí ze strany svých oponentů. Takové obavy by sdružení a jiné skupiny prosazující společné postoje či zájmy mohly odradit od otevřeného vyjadřování názorů na vysoce kontroverzní témata týkající se společnosti. Právo konat protidemonstraci nemůže v demokratické společnosti znemožnit výkon práva demonstrovat.

39. Byť jsou smluvní strany povinny přijmout přiměřená a vhodná opatření k umožnění klidného průběhu řádných demonstrací, nejde o absolutní povinnost a státy při výběru prostředků, které použijí, požívají určité míry posuzovací volnosti (srov., mutatis mutandis , Abdulazis, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 67, a Rees proti Spojenému království, § 35-37). V tomto kontextu jde na poli čl. 11 Úmluvy o povinnost prostředků, nikoli povinnost výsledku (srov. Plattform "Ärzte für das Leben" proti Rakousku, § 32-34).

40. Pouhá existence rizika nicméně k zákazu demonstrace nestačí: vnitrostátní orgány se musí při hodnocení rizika opírat o konkrétní odhady rozsahu potenciálních nepokojů, aby mohly posoudit, jaké zdroje budou k eliminování hrozby násilných střetů nezbytné (srov. Barankevich proti Rusku, § 33, a Alekseyev, výše uvedený, § 75).

41. Ochrana názorů a svoboda je vyjadřovat je jedním z cílů svobody shromažďování a sdružování zakotvené v čl. 11 (srov. Stankov, § 85). Zásada přiměřenosti vyžaduje, aby byla nastolena rovnováha mezi cíli vyjmenovanými v čl. 11 odst. 2 a zájmy na svobodném vyjadřování se slovy, gesty či dokonce mlčením těch, kteří se shromáždili v ulicích nebo na jiných veřejných prostranstvích (srov. Ezelin proti Francii, § 52).

b) Použití těchto zásad na projednávaný případ

42. Soud úvodem poznamenává, že projednávaný případ v sobě nese otázku konkurujících si základních práv. Právo stěžovatele na svobodu projevu a jím požadovaná svoboda pokojně se shromažďovat musí být zváženy oproti právu účastníků demonstrace MSS na ochranu proti narušení jejich shromáždění. Podle názoru Soudu musí být při ochraně proti narušením shromáždění vnitrostátním orgánům přiznána široká míra posuzovací volnosti, a to nikoli jen proto, že obě konkurující si práva zasluhují v zásadě stejnou úroveň ochrany, která vyplývá z povinnosti neutrality státu v případě střetu dvou protichůdných názorů, ale též proto, že vnitrostátní orgány jsou lépe situovány jak pro posouzení bezpečnostních rizik a nebezpečí nepokojů, tak pro nalezení vhodných opatření vyžadovaných předpokládanými riziky.

43. Soud se nicméně domnívá, že vnitrostátní orgány požívají této míry posuzovací volnosti jen tehdy, je-li existence vážné hrozby násilné protidemonstrace přesvědčivě doložena; účastníci protidemonstrace mají právo vyjádřit s demonstrací svůj nesouhlas. Stát proto musí při uplatňování příslušných opatření dostát svým pozitivním závazkům ochrany práv obou skupin shromažďovat se, a měl by užít nejméně restriktivní opatření, které v zásadě umožní konání obou demonstrací.

44. Jak již bylo doloženo, předmětný zásah sledoval legitimní cíle ochrany veřejného pořádku a práv a svobod jiných (srov. § 31). Oba tyto cíle jsou úzce spojeny, poněvadž narušení se dotýkalo práva konat demonstraci. Pro posouzení nebezpečí násilných střetů mezi oběma skupinami demonstrantů, které vnitrostátní orgány vykonávají v rámci své posuzovací volnosti, jsou existence minulých násilných incidentů a vliv protidemonstrace na původní demonstraci zajisté relevantními skutečnostmi (srov. Öllinger, § 47). Pakliže však, jako tomu bylo i v projednávaném případě, situace dovolí, aby vnitrostátní orgány přijaly preventivní opatření, jakými je např. přítomnost policie oddělující obě shromáždění od sebe, čímž poskytne dostatečný stupeň ochrany, je zkušenost s nepokoji, které proběhly v minulosti, méně relevantn , a to i tehdy, pakliže šlo o násilné střety, které si vyžádaly zásah policie. Soud v této souvislosti konstatuje, že nebylo tvrzeno, že by z důvodu rozvinutí arpádovské vlajky existovala zvýšená pravděpodobnost násilí či že by použití tohoto symbolu, který byl vnitrostátními orgány považován za provokativní, mělo za následek zjevnou hrozbu či přítomné nebezpečí násilí.

45. Soud připomíná, že ve věci Öllinger nepovažoval dopad, který protidemonstrace mohla mít na účastníky původní demonstrace, za relevantní (srov. § 45 tohoto rozsudku). Ve zmíněném případě měla policie za to, že by protidemonstrace narušila pamětní obřad, jelikož by se pravděpodobně dotkla náboženského cítění veřejnosti; policie též považovala protidemonstraci za neuctivou vůči padlým vojákům, a tedy za provokativní. Žádná naléhavá společenská potřeba zasáhnout ovšem nebyla doložena, přestože existovalo riziko protestů některých návštěvníků hřbitova majících potenciál vyvinout se v otevřený konflikt s účastníky protidemonstrace. V tomto případě šlo o zákaz předběžné povahy založený na předpokladech budoucích událostí.

Soud konstatuje, že v projednávaném případě, ačkoli byla vlajka vnímaná jako provokativní skutečně vystavena, nebylo prokázáno, že by tento incident, byť mohl způsobit, že se účastníci demonstrace cítili nepříjemně, shromáždění fyzicky narušil.

46. Soud konstatuje, že ze všech osob, které se nacházely na schodech vedoucích k nábřeží Dunaje, policie zakročila pouze proti těm, které držely arpádovskou vlajku. Neexistují žádné náznaky toho, že by se protidemonstranti shromáždění okolo vlajek vydali směrem k demonstraci MSS. Policisté později vysvětlili, že jednali na základě pokynu odstranit arpádovské vlajky z blízkosti demonstrace MSS. Jednání stěžovatele ani jednání ostatních přítomných osob nepředstavovalo hrozbu a nebylo násilnické; za provokativní bylo považováno samotné držení vlajky (srov. § 6).

47. Soud opakuje, že vnitrostátní orgány požívají při určení vhodných opatření k zabránění nepokojů v průběhu shromáždění široké míry posuzovací volnosti. Za okolností projednávaného případu mohlo být předpokládáno, že určitá skupina může mít v úmyslu narušit shromáždění MSS. Snaha policie zabránit střetům mezi účastníky obou shromáždění spadá podle Soudu do rámce posuzovací volnosti poskytnuté v oblasti předcházení násilí a ochrany demonstrantů před obavami z násilí. Soud se nicméně domnívá, že svoboda účastnit se pokojného shromáždění je natolik důležitá, že v případě, že dotyčná osoba nepáchá odsouzeníhodné činy, nemůže být jakkoli omezena (srov. Ezelin, § 53). Jelikož v projednávaném případě nejsou dány žádné další faktory, Soud nespatřuje důvody k zákroku proti stěžovateli, a to i za předpokladu, že vyvěšení vlajky, které je prima facie aktem svobody projevu, mělo provokativní charakter. Soud v této souvislosti opakuje, že "pakliže demonstranti nepáchají násilné činy, je proto, aby svoboda shromažďování zaručená čl. 11 Úmluvy neztratila veškerou svou podstatu, důležité, aby veřejné orgány projevily vůči pokojným shromážděním určitou míru tolerance" (srov. Oya Ataman proti Turecku, § 41-42). S ohledem na pasivní charakter stěžovatelova počínání, vzdálenost od demonstrace MSS a absenci prokázaného rizika nepokojů či narušení nelze důvody uváděné vnitrostátními orgány k přijetí namítaného omezení považovat za relevantní a dostatečné.

48. Soud se bude dále zabývat tím, zda vyvěšení sporné vlajky představuje v kontextu stěžovatelova práva na svobodu projevu odsouzeníhodný čin.

49. Ohledně argumentu vlády, že shromáždění, které dalo vzniknout projednávanému případu, nebylo ohlášeno ani stěžovatelem ani nikým jiným, Soud konstatuje, že tato námitka je relevantní pro posouzení proporcionality zásahu do práva se shromažďovat; stěžovatel byl ovšem zadržen z jiných důvodů, konkrétně pro rozvinutí arpádovské vlajky. Pro vnitrostátní soudy zabývající se zákonností zadržení a uložení pokuty bylo jediným zákonným základem postupu policie stěžovatelovo odmítnutí podrobit se pokynu odstranit vlajku (srov. § 7). Za obdobných okolností Soud nebere žádné další ex post odůvodnění formulované vládou v potaz (srov. Bukta a další proti Maďarsku, § 34).

50. Jelikož vláda neprokázala, že stěžovatel byl postižen pro jednání spadající do působnosti shromažďovacího zákona, je tento zákon pro přezkum Soudu irelevantní. Soud proto bude předmětnou událost posuzovat jako výkon svobody projevu.

51. Soud bere na vědomí stěžovatelovy argumenty, že policie proti němu zakročila z důvodu rozvinutí vlajky, která byla vnímána jako způsobilá porušit práva jiných a narušit veřejný pořádek, že policisté jednali na základě pokynu odstranit arpádovské vlajky narušující demonstraci MSS a že znalecký posudek (srov. § 7) dospěl k závěru, že daná vlajka je historickou vlajkou Maďarska a že je jako taková uznána zákonem (srov. § 11).

52. Podle názoru Soudu expresivní povaha použití určitého symbolu závisí na okolnostech dané situace. Demonstrace MSS měla mj. za cíl protestovat proti nesnášenlivým názorům zastávaným krajně pravicovými hnutími, která, jak poznamenala Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (srov. § 15), často arpádovskou vlajku používají. Rozhodnutí stěžovatele vystavit vlajku v blízkosti demonstrace MSS musí být považováno za jeho způsob symbolického vyjádření politických názorů, konkrétně nesouhlas s myšlenkami účastníků demonstrace MSS. Vystavení vlajky bylo demonstranty vnímáno jako vyjádření politického názoru: stěžovatele označili za "fašistu".

53. Soud poznamenává, že někteří demonstranti byli zjevně vystavením vlajky pohoršeni, avšak nepřikročili k žádným slovním výhrůžkám. Soud již dovodil, že v kontextu práva ostatních demonstrantů a veřejného pořádku nebyla v projednávaném případě dána žádná naléhavá společenská potřeba vyžadující policejní zásah (srov. § 47). Zbývá posoudit, zda vyvěšení vlajky bylo samo o sobě způsobilé vyvolat nepokoje či zda ospravedlňovalo policejní zásah z jiného právního důvodu slučitelného s čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

54. Vyjdeme-li z toho, že předmětná vlajka měla více významů, jmenovitě historický symbol a symbol evokující režim Šípových křížů, učinit smysluplné rozlišení mezi šokujícím a urážlivým projevem, který je chráněn čl. 10, a projevem, který pozbývá svého práva být v demokratické společnosti tolerován, lze jen na základě pečlivého posouzení kontextu, v němž byl urážející projev učiněn (srov. Vajnai proti Maďarsku, § 53). Soud již v kontextu nošení rudé hvězdy dal najevo, že sdílí postoj vlády, že zásadní otázkou je, zda jednání stěžovatele představovalo nebezpečí pro společnost [srov. Vajnai proti Maďarsku (č. 2)].

55. Vláda tvrdí, že vystavení vlajky bylo znepokojivé, zatímco stěžovatel trval na tom, že bylo zákonné (srov. § 24 a 27). Soud proto přezkoumá, zda vystavení vlajky mohlo vyvolat naléhavou společenskou potřebu omezit v zájmu ochrany práv jiných použití tohoto symbolu. Na tomto místě Soud zdůrazňuje, že pro výklad významu projevu a určení přiměřenosti přijatého omezujícího opatření hrají místo a čas vystavení symbolu majícího více významů důležitou roli.

56. Demonstrace MSS byla uspořádána na místě obtěžkaném hrozivými vzpomínkami na vyhlazení Židů a byla zamýšlena jako boj proti rasismu a nesnášenlivosti. Výběr místa konání je zjevně v přímém spojení s účelem demonstrace. Avšak i přesto, že někteří demonstranti mohli vlajku považovat za urážlivou, šokující či dokonce "fašistickou", pouhé její vystavení nebylo podle názoru Soudu způsobilé narušit veřejný pořádek či zabránit účastníkům demonstrace ve výkonu jejich práva se shromažďovat, jelikož nebylo ani zastrašující ani schopné podnítit k násilí vyvoláním hluboce zakořeněné a iracionální nenávisti k určitým osobám [srov. Sürek proti Turecku (č. 1), § 62]. Soud zdůrazňuje, že znepokojení či pobouření, není-li doprovozeno zastrašováním, nemůže být naléhavou společenskou potřebou pro účely čl. 10 odst. 2 Úmluvy, zejména s ohledem na skutečnost, že předmětná vlajka nebyla nikdy postavena mimo zákon.

57. Jak bylo uvedeno v kontextu nošení rudé hvězdy, symbolu užívaném totalitním režimem v Maďarsku, Soud připouští, že vystavení určitého symbolu, který byl v období panování takového režimu všudypřítomný, může u obětí režimu a jejich příbuzných vzbudit pocity nevole a může jimi být vnímáno jako neuctivé. Soud se nicméně domnívá, že jakkoli jsou tyto pocity pochopitelné, nemohou samy o sobě klást svobodě projevu meze. Bylo-li by tomu naopak, znamenalo by to, že svoboda projevu a svoboda zastávat názory by byla podrobena "popichovatelovu vetu" (srov. Vajnai, § 57).

58. Soud nevylučuje, že vystavení kontextuálně víceznačného symbolu na místě, kde došlo k hromadným vraždám, může za určitých okolností znamenat ztotožnění se s pachateli těchto činů. Proto za jiných okolností chráněný projev není ve stejné míře přípustný na všech místech a v každém okamžiku. V zemích, které mají obdobnou traumatickou historickou zkušenost jako Maďarsko, může být zákaz demonstrace, která se měla konat v den určitého výročí a která uráží památku obětí totalitního režimu, které zahynuly na daném místě, považován za odpovídající naléhavé společenské potřebě. Potřeba chránit právo uctít zavražděné a pietní práva pozůstalých může vyžadovat zásah do práva na svobodu projevu, který tak může být legitimní, pakliže specifické místo a čas vystavení určitého symbolu, jež je za jiných okolností chráněnou formou projevu, jednoznačně mění jeho význam. Stejně je tomu v případě, kdy se projev z důvodu svého načasování a umístění rovná oslavování válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy (srov. Garaudy proti Francii). Konečně, jestliže stěžovatel vyjádří pohrdání oběťmi totalitního režimu jako takovými, může jít za použití čl. 17 Úmluvy o zneužití práv přiznaných Úmluvou (srov. Witzsch proti Německu).

Soud je nicméně přesvědčen, že v projednávaném případě není možné nalézt žádný obdobný prvek zneužití.

59. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné, aby Soud učinil závěr, že namítané omezení neodpovídalo žádné naléhavé společenské potřebě. Nemůže být proto považováno za "nezbytné v demokratické společnosti".

Došlo proto k porušení čl. 10 Úmluvy čteného ve světle čl. 11 Úmluvy.

60. Stěžovatel namítal též porušení čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 14 Úmluvy.

61. Soud shledává, že s ohledem na výše učiněné závěry není třeba na poli těchto článků provést oddělený přezkum (srov., mutatis mutandis, Öllinger, § 52 a 53).

[§ 62. - 69. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou;

2. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že čl. 10 čtený ve světle čl. 11 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně rozhodl, že není nutné posoudit námitky porušení čl. 6 a 14 Úmluvy.

S názorem většiny se neztotožnila soudkyně Keller, podle níž nepředstavuje uložení pokuty ve výši přibližně 200 eur za neuposlechnutí policejního pokynu za daných okolností porušení čl. 10 Úmluvy.

Úvodem svého nesouhlasného stanoviska soudkyně Keller připomíná relevantní skutkové okolnosti případu. Nad rámec skutečností uvedených v rozsudku samotném upřesňuje, že arpádovská vlajka byla v danou dobu užívána se zvyšující se frekvencí krajně pravicovou stranou Maďarská garda, která byla následně rozpuštěna. Dále vysvětluje, že se arpádovská vlajka podobá vlajce používané stranou Šípových křížů, otevřeně nacistickou organizací, která v Maďarsku krátce vládla v průběhu druhé světové války a která je odpovědná za vyvraždění a deportace tisíců Židů a Romů.

Soudkyně Keller se následně zabývá nezbytností namítaného opatření: připomíná hlavní zásady vyplývající z judikatury Soudu a nabízí vlastní analýzu, na základě které dospívá k opačnému závěru, než k jakému došla většina. Zdůrazňuje v prvé řadě, že bezpečnostní opatření, která je policie v souvislosti s konáním určitého shromáždění oprávněna přijmout, nutně osoby vyskytující se na daném místě ovlivní. Pakliže Soud schválil, že zabránění po dobu sedmi hodin opustit určité místo osobám, které neměly v úmyslu se demonstrace zúčastnit a tím méně se dopouštět násilí, neodporuje čl. 5 Úmluvy (srov. Austin a další proti Spojenému království, § 62-63), pak by Úmluvě neměl odporovat ani pokyn policie odstranit určitý symbol. Jestliže by možnost policejního zásahu měla být podrobena testu "zjevné hrozby a přítomného nebezpečí násilí", stal by se úkol bezpečnostních složek zajistit pořádek nemožným. Soudkyně Keller dále připomíná, že vnitrostátní orgány nezakázaly všechna užití arpádovské vlajky, ale jen ta v bezprostřední blízkosti demonstrací. Jelikož tedy omezení, kterému byl stěžovatel podroben, bylo limitované v místě, čase a toliko na jeden specifický symbol, byl zásah do jeho práva na svobodu projevu přiměřený. K porušení čl. 10 Úmluvy proto nedošlo.

Soudkyně Keller dále rozvíjí i alternativní způsoby argumentace, které lze v projednávaném případě použít. Má především za to, že rozvinutí arpádovské vlajky za okolností projednávaného případu vůbec s ohledem na čl. 17 Úmluvy nepožívá ochrany čl. 10 Úmluvy, jelikož vystavení této vlajky, která je veřejností spojována s nacistickým režimem panujícím v Maďarsku v letech 1944-1945, na místě, kde během druhé světové války došlo k závažným porušením lidských práv, nemůže nést jiné poselství, než rasistické a fašistické. Toto jednoznačné vyznění stěžovatelova činu dané okolnostmi projednávaného případu a místně a časově omezený zákaz daného projevu tento případ odlišuje od věci Vajnai proti Maďarsku, kde šlo o obecný zákaz symbolu, který měl více významů. I v případě, že by se na projednávaný případ čl. 10 Úmluvy vztahoval, měl Soud ponechat určení povahy daného historického symbolu na vnitrostátní orgány, které jsou k této úloze daleko lépe situovány. Celá řada mezinárodních orgánů monitorujících stav lidských práv (např. Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti, zvláštní zpravodaj OSN pro současné formy rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a nesnášenlivosti, Výbor OSN pro lidská práva) navíc vyjádřila hluboké znepokojení nad nárůstem nesnášenlivosti v Maďarsku. Opatření, které vnitrostátní orgány přijaly v projednávaném případě, odpovídá tomu, k čemu je mezinárodní orgány vyzývaly.

Závěrem soudkyně Keller z několika důvodů zpochybňuje relevanci citovaného názoru Výboru OSN pro lidská práva ve věci Kivenmaa proti Finsku a poukazuje na nutnost citovat rozhodnutí jiných soudních či kvazisoudních orgánů s náležitým vysvětlením a zasazením do kontextu.

Soudce Popović v krátkém souhlasném stanovisku vysvětlil, že s většinou hlasoval převedším proto, že se cítil být vázaný dosavadní judikaturou Soudu (srov. Vajnai proti Maďarsku, a Fratanoló proti Maďarsku). Pakliže je vystavování levicových politických symbolů přípustné bez ohledu na následky, které způsobí, musí tomu být stejně i u pravicových politických symbolů. Nepřeje si nicméně, aby se Evropa stala místem extremistických symbolů. Nastolená otázka tak podle něj zaslouží pozornost a hlubší reflexi a navrhuje, aby Soud svou stávající judikaturu přehodnotil.

Soudce Pinto de Albuquerque ve svém obsáhlém souhlasném stanovisku především obohacuje posouzení proporcionality namítaného zásahu o další úvahy, které podle jeho názoru většina opomenula učinit, a doplňuje odůvodnění závěru o porušení čl. 10 Úmluvy o test nezbytnosti, ¹²⁾ který většina neprovedla vůbec, avšak podle jeho názoru provést měla.

Úvodem se zabývá různými aspekty stěžovatelova jednání, které jsou podle jeho názoru určující pro míru posuzovací volnosti vnitrostátních orgánů. V prvé řadě zmiňuje, že šlo o aktivní zásah ze strany státních orgánů, nikoli o plnění pozitivních závazků, což má za následek zúžení míry posuzovací volnosti. V druhé řadě konstatuje, že místo a čas, kde stěžovatel vlajku vystavil, s ohledem na historickou zkušenost Maďarska míru posuzovací volnosti naopak rozšiřuje. Konečně uvádí, že šlo bezpochyby o vyjádření politického názoru, což míru posuzovací volnosti zase redukuje. Tyto faktory následně vzájemně považuje a dospívá k závěru, že musí být dána přednost povaze zásahu a povaze projevu, a proto vnitrostátní orgány v projednávaném případě požívaly úzké míry posuzovací volnosti.

Dále soudce Pinto de Albuquerque vyslovuje názor, že vystavení symbolu s politickým obsahem může pozbýt ochrany čl. 10 Úmluvy pouze tehdy, vyvolá-li zjevné a bezprostřední nebezpečí pro veřejný pořádek či zásahu do práv jiných. Na podporu své teze se odvolává na rozsudky Soudu ve věci Vajnai proti Maďarsku, Gül a další proti Turecku, Kűlűć a Eren proti Turecku, a Ergin proti Turecku a kritizuje většinu, že používá nekonzistentně několik obdobných kritérií ("zjevná hrozba nebo přítomné nebezpečí násilí", "odsouzeníhodný čin" a "způsobilý vyvolat nepokoj"), která všechna kladou svobodě projevu užší meze.

Následně soudce Pinto de Albuquerque podrobuje detailnímu přezkumu důvody, které na podporu svých závěru uvedly vnitrostátní soudy. Dospívá k závěru, že tvrzený důvod spočívající v ohrožení veřejného pořádku není přiléhavý, jelikož stěžovatel se nechoval agresivně a nikoho neohrožoval, on a jeho kolegové byli ve zjevné početní nevýhodě oproti účastníkům obou demonstrací, od kterých navíc byli značně vzdáleni, na místě byla přítomna policie a konečně, v minulosti se neodehrály žádné obdobné incidenty zakládající důvodnou obavu z narušení veřejného pořádku. Uzavírá proto, že stěžovatelovo jednání nepředstavovalo zjevné a bezprostřední nebezpečí a zásah policie byl proto nedůvodný. Dodává, že ke stejnému závěru by bylo nutné dojít i tehdy, aplikoval-li by se méně přísný test "skutečného a přítomného nebezpečí" či "zjevné hrozby nebo přítomného nebezpečí".

Druhý vnitrostátními soudy uváděný důvod, ochrana maďarské státní vlajky, která byla vyvěšena níže než arpádovská vlajka, soudce Pinto de Albuquerque označuje za v demokratické společnosti nepřijatelný. Konstatuje, že vnitrostátní orgány se rozhodly nestíhat stěžovatele trestně pro hanobení vlajky, a proto nespatřuje důvody pro jeho postižení správní sankcí.

V závěru svého odlišného stanoviska soudce Pinto de Albuquerque podrobuje namítané opatření testu nezbytnosti, kdy zkoumá, zda policie mohla sledovaného cíle dosáhnout méně restriktivním opatřením. Podle jeho názoru i za předpokladu, že by dané opatření mohlo být považováno za proporcionální, nebylo nezbytné. Policie totiž mohla toliko strategicky rozmístit své příslušníky do prostoru mezi jednotlivými skupinami demonstrujících a zblízka situaci monitorovat. Spoutání a odvedení stěžovatele bylo ve skutečnosti nejpřísnějším možným opatřením, které stěžovateli zcela znemožnilo projevit svoje politické názory. Stěžovateli byla navíc uložena pokuta, která v případě nezaplacení mohla být dokonce přeměněna na trest odnětí svobody, což dokládá zcela nepřiměřenou povahu zásahu státních orgánů.

Soudce Pinto de Albuquerque proto uzavřel, že s ohledem na zákonnost a politický charakter předmětného projevu, absenci zjevného a bezprostředního nebezpečí plynoucího z tohoto projevu, excesivní charakter policejního zásahu, potenciální přísnost uložené sankce, nedostatečnost vnitrostátními orgány uváděných důvodů pro zásah a úzkou míru posuzovací volnosti nebyl zásah do stěžovatelovy svobody politického projevu odůvodněný.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.