Koch proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 497/09

Datum: 19. 7. 2012

Prejudikatura Soudu: A. a další proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 19. 2. 2009, stížnost č. 3455/05, ECHR 2009, § 147; Bayatyan proti Arménii, rozsudek velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03, § 98; Bezzina Wettinger a další proti Maltě, rozsudek ze dne 8.4.2008, stížnost č. 15091/06, § 66; Christine Goodwin proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2002, stížnost č. 28957/95, ECHR 2002-VI, § 74; Direkći proti Turecku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 3. 10. 2006, stížnost č. 47826/99; Haas proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 20. 1. 2011, stížnost č. 31322/07; Milionis a další proti Řecku, rozsudek ze dne 24. 4. 2008, stížnost č. 41898/04, § 23-26; Mitev proti Bulharsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 29. 6. 2010, stížnost č. 42758/07; Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, rozsudek ze dne 21. 9. 2010, stížnost č. 34147/06, § 30; Pretty proti Spojenému království, rozsudek ze dne 29. 4. 2002, stížnost č. 2346/02, ECHR 2002-III, § 74; Sanles Sanles proti Španělsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 26. 10. 2000, stížnost č. 48335/99, ECHR 2000-XI; Schneider proti Německu, rozsudek ze dne 15. 9. 2011, stížnost č. 17080/07, § 100; Thevenon proti Francii, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 28. 6. 2006, stížnost č. 2476/02; Z. a další proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 5. 2001, stížnost č. 29392/95, ECHR 2001-V, § 103

Složení senátu: P. Lorenzen, předseda senátu (Dánsko), R. Jaeger (Německo), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-LefŹvre (Monako), M. Lazarova Trajkovska (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), Z. Kalaydjieva (Bulharsko), G. Yudkivska (Ukrajina).

[§ 1. - 6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. Stěžovatel se narodil v roce 1943 a žije v Braunschweigu.

8. Stěžovatel a jeho zesnulá manželka B. K., narozená v roce 1950, spolu žili od roku 1978 a byli oddáni v roce 1980. Od roku 2002, kdy upadla před svým zápražím, trpěla B. K. úplným senzomotorickým ochrnutím. Byla téměř zcela paralyzována a potřebovala umělé dýchání a nepřetržitou péči a asistenci ošetřujícího personálu. Rovněž trpěla křečemi. Podle lékařského posudku činila prognóza délky jejího života nejméně 15 let. Přála si ukončit život, jenž byl podle jejího názoru nedůstojný, spácháním sebevraždy s pomocí stěžovatele. Pár ohledně pomoci kontaktoval švýcarskou organizaci Dignitas , zabývající se asistovanou sebevraždou.

9. V listopadu 2004 požádala B. K. Spolkový ústav pro léčiva a lékařské přístroje (Bundesinstitut für Arzneimittel und Medizinprodukte; dále jen "Spolkový ústav") o udělení oprávnění k získání 15 gramů pentobarbitalu sodného, smrtící dávky léčiva, jež by jí umožnilo spáchat sebevraždu v jejím domově v Braunschweigu.

10. Dne 16. 12. 2004 jí Spolkový ústav odmítl udělit oprávnění, přičemž se odvolal na § 5 odst. 1 a 6 zákona o omamných prostředcích (Betäubungsmittelgesetz). Ústav dospěl k závěru, že její přání spáchat sebevraždu je v naprostém protikladu k účelu zákona o omamných prostředcích, jenž je zaměřen na zajištění nezbytné lékařské péče pro dotčené jednotlivce. Oprávnění by proto mohlo být uděleno pouze pro život zachraňující či život udržující účely a nikoliv za účelem pomoci osobám v ukončení jejich života.

11. Dne 14. 1. 2005 stěžovatel a jeho manželka podali ke Spolkovému ústavu odvolání ve správním řízení.

12. V únoru 2005 stěžovatel a jeho manželka, jež musela být převezena vleže na nosítkách, podnikli přibližně desetihodinovou cestu k překonání vzdálenosti přes 700 km z Braunschweigu do Curychu ve Švýcarsku. Dne 12. 2. 2005 tam B. K. za pomoci Dignitas spáchala sebevraždu.

13. Dne 3. 3. 2005 Spolkový ústav potvrdil své dřívější rozhodnutí. Kromě toho vyjádřil pochybnost, zda z čl. 8 může vyplývat státem schvalované právo jednotlivce spáchat sebevraždu. V každém případě nemůže být čl. 8 vykládán tak, že by ukládal státu závazek napomoci k provedení sebevraždy narkotickými léky udělením oprávnění k získání smrtící dávky léčiva. Právo spáchat sebevraždu by nebylo v souladu s nadřazeným principem zakotveným v čl. 2 odst. 2 Základního zákona, který stanoví "naprostý" závazek státu chránit život, inter alia , odmítnutím udělit oprávnění k získání smrtící dávky léku za účelem spáchání sebevraždy.

14. Spolkový ústav konečně "informoval" stěžovatele, že nemá aktivní legitimaci k podání odvolání ve správním řízení, neboť postrádá naléhavý právní zájem (Rechtsschutzbedürfnis). Stěžovatel zejména nemohl podáním odvolání zlepšit své vlastní postavení, když jeho právní postavení nebylo předmětem správního řízení.

15. Dne 4. 4. 2005 podal stěžovatel žalobu, jíž se domáhal určení, že rozhodnutí Spolkového ústavu bylo nezákonné (Fortsetzungsfeststellungsklage), a Ústav tedy měl jeho manželce udělit požadované oprávnění.

16. Dne 21. 2. 2006 prohlásil správní soud v Kolíně nad Rýnem (Verwaltungsgericht) stěžovatelovu žalobu za nepřijatelnou. Správní soud shledal, že stěžovatel nemá aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť nemůže tvrdit, že by byl obětí porušení svých vlastních práv. Odmítnutí Spolkového ústavu udělit jeho manželce oprávnění k získání smrtící dávky léčiva nezasáhlo do jeho práva na ochranu manželství a rodinného života ve smyslu čl. 6 odst. 1 Základního zákona (Grundgesetz). Jakýkoliv jiný výklad by vedl k domněnce, že každé porušení práv jednoho z manželů bude automaticky také porušením práv druhého manžela. Taková domněnka by oslabila samostatnou právní subjektivitu každého z manželů, což zjevně nebylo účelem čl. 6 odst. 1 Základního zákona. Napadená rozhodnutí navíc nezasáhla do jeho vlastního práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, neboť neměla vliv na způsob, jakým stěžovatel a jeho manželka společně žili.

17. Stěžovatel se navíc nemohl dovolávat práv své manželky, když právo na udělení oprávnění k získání požadované dávky léků je nesmírně osobní a nepřenositelné povahy. I za předpokladu, že odmítnutím Spolkového ústavu byla porušena lidská důstojnost jeho zesnulé manželky, nemohlo podle judikatury Spolkového ústavního soudu toto odmítnutí vyvolat účinky po jejím životě, neboť neobsahovalo prvky zneuctění, jež by byly s to zhoršit vnímání stěžovatelovy manželky v očích potomků.

18. Soud závěrem rozhodl, že odmítnutí Spolkového ústavu udělit stěžovatelově manželce požadované oprávnění bylo v každém případě zákonné a v souladu s čl. 8 Úmluvy. Jakýkoliv zásah do jejího práva na respektování soukromého života byl zejména nezbytný v demokratické společnosti v zájmu ochrany zdraví a života, a tedy v zájmu ochrany práv druhých. S odkazem na rozsudek Soudu ve věci Pretty (viz Pretty proti Spojenému království, § 74) soud rozhodl, že národní úřady mají při hodnocení nebezpečí a rizik zneužití širokou míru posuzovací volnosti. Skutečnost, že zákon o omamných prostředcích povoluje výjimky pouze pro lékařsky nutné účely, proto nelze považovat za neproporcionální.

19. Dne 22. 6. 2007 zamítl Vrchní správní soud Severního Porýní-Vestfálska (Oberverwaltungsgericht) stěžovatelovu žádost o povolení přípustnosti odvolání. Shledal zejména, že právo na ochranu manželství a rodinného života podle čl. 6 odst. 1 Základního zákona a čl. 8 odst. 1 Úmluvy nepřiznává právo na ukončení manželství sebevraždou jednoho z manželů. Soud navíc dospěl k závěru, že rozhodnutí Spolkového ústavu nezasáhla do stěžovatelova práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. I kdyby bylo existovalo právo zemřít, jeho velmi osobní povaha by neumožňovala třetím osobám odvozovat z čl. 6 odst. 1 Základního zákona nebo z čl. 8 odst. 1 Úmluvy právo napomoci jiné osobě k sebevraždě. Stěžovatel se konečně nemohl dovolávat čl. 13, když neměl obhajitelné tvrzení ohledně toho, že by byl obětí porušení práva garantovaného Úmluvou.

20. Dne 4. 11. 2008 shledal Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht, č. 1 BvR 1832/07) ústavní stížnost podanou stěžovatelem nepřijatelnou, neboť stěžovatel se nemohl dovolávat posmrtného práva své manželky na lidskou důstojnost. Rozhodl, že posmrtná ochrana lidské důstojnosti se vztahuje pouze na porušení všeobecného práva na úctu, jež je vlastní všem lidským bytostem, a na porušení morálního, osobního a sociálního významu, který osoba získala během svého vlastního života. Taková porušení nicméně nebyla ve vztahu ke stěžovatelově manželce v sázce. Stěžovatel navíc nebyl oprávněn podat ústavní stížnost coby právní nástupce své zesnulé manželky. Zejména není možné podat ústavní stížnost za účelem hájení lidské důstojnosti nebo jiného nepřenositelného práva jiné osoby. Právní nástupce může předložit ústavní stížnost pouze v případech, které se primárně týkají majetkových nároků, a kde je stížnost zaměřena na sledování vlastních zájmů právního nástupce.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 21. Relevantní ustanovení Základního zákona

§ 22. Relevantní ustanovení zákona o omamných prostředcích]

§ 23. Relevantní ustanovení trestního zákoníku

§ 24. Relevantní ustanovení etického kodexu lékařů]

III. Relevantní mezinárodní dokumenty

[§ 25. Doporučení Rady Evropy č. 1418 (1999)]

IV. Relevantní srovnávací právo

26. Srovnávací výzkum ve vztahu ke 42 členským státům Rady Evropy prokazuje, že ve 36 státech (Albánie, Andorra, Rakousko, Ázerbajdžán, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Gruzie, Řecko, Maďarsko, Irsko, Lotyšsko, Litva, Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Malta, Moldavsko, Monako, Černá Hora, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, San Marino, Španělsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Turecko, Ukrajina a Spojené království) je jakákoli forma pomoci při sebevraždě přísně zakázána a je trestněprávně postihována. Ve Švédsku a Estonsku není pomoc při sebevraždě trestným činem; estonští lékaři nicméně nejsou oprávněni předepisovat léky za účelem nápomoci k sebevraždě. Naopak pouze čtyři členské státy (Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko) umožňují lékařům za určitých podmínek předepisovat smrtící léky (viz rozsudek ve věci Haas proti Švýcarsku, § 30-31 a 55).

K tvrzenému porušení stěžovatelových práv podle čl. 8 Úmluvy

27. Stěžovatel namítal, že odmítnutí vnitrostátních soudů přezkoumat meritorně jeho stížnost na odmítnutí Spolkového ústavu udělit jeho manželce oprávnění k získání smrtící dávky pentobarbitalu sodného porušilo jeho právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, jenž stanoví:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

I. Zda došlo k zásahu do stěžovatelových práv podle čl. 8

A. Tvrzení vlády

28. Podle vlády nedošlo k zásahu do stěžovatelových práv podle čl. 8 Úmluvy. Vláda se domnívala, že stěžovatel nemohl tvrdit, že byl obětí porušení svých práv zaručených Úmluvou ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Namítala, že na stěžovatele samotného se nevztahovalo namítané opatření státu; stěžovatel také nemůže být považován za "nepřímou oběť."

29. Vláda nezpochybňovala skutečnost, že stěžovatel byl citově ovlivněn sebevraždou své manželky a okolními poměry. Je pravdou, že Soud uznal, že za velmi specifických podmínek mohou závažná porušení práv garantovaných čl. 2 a 3 Úmluvy zapříčinit další porušení práv blízkých příbuzných vzhledem k emočnímu strádání, jímž jsou postiženi. V dané věci nicméně neexistoval náznak, že by stěžovatelovo utrpení co do míry a způsobu překročilo míru břemene nevyhnutelného za stavu, kdy jeho manželka čelila překážkám při organizování své sebevraždy.

30. Na rozdíl od případů, v nichž bylo oběti v důsledku jednání státu zabráněno podat stížnost, byla stěžovatelova manželka v postavení, kdy mohla sama podat stížnost k Soudu i po namítaném porušení svého práva garantovaného Úmluvou. Skutečnost, že z vlastní vůle ukončila svůj život před podáním stížnosti, nemohla vést k rozšíření oprávnění podat stížnost, a to zejména s ohledem na fakt, že nevyužila žádnou možnost urychlit řízení, například navržením předběžných opatření.

31. Vláda se dále domnívala, že stěžovatel se nemohl dovolávat toho, že rozhodnutí o stížnosti je ve veřejném zájmu, neboť Soud již vysvětlil příslušné otázky týkající se čl. 8 Úmluvy v rozsudku ve věci Pretty, a čl. 37 odst. 1 Úmluvy se nevztahuje na případ, v němž přímá oběť opatření přijatého státem zemřela, aniž by byla podala stížnost k Soudu.

32. Podle vlády se čl. 8 Úmluvy na danou věc nevztahuje. Vláda byla toho názoru, že danou věc je třeba odlišit od věci Pretty v tom, že stěžovatelova manželka se nedomáhala ochrany před zásahem státu do výkonu jejího přání ukončit svůj život, nýbrž se domáhala uložení povinnosti státu napomoci jí k získání specifického léku, aby mohla ukončit svůj život způsobem dle vlastního přání. Taková povinnost by se diametrálně lišila od hodnot Úmluvy a zejména od povinnosti státu chránit život podle čl. 2.

33. Vláda upozornila, že v případě Pretty (§ 67) nebyl Soud připraven explicitně vyslovit, že čl. 8 zahrnuje právo každé osoby rozhodnout se o ukončení svého života a v případě nutnosti obdržet pomoc. Totéž platí i pro případ Haas (§ 61), v němž Soud odmítl odvodit z čl. 8 pozitivní závazek umožnit důstojnou sebevraždu. Zůstalo proto nejasným, zda B. K. měla hmotné právo na pomoc za účelem ukončení svého života důstojným způsobem ve smyslu čl. 8.

34. Nedošlo ani k zásahu do procesního práva odvozeného z čl. 8. Podle vlády Soud uznal procesní záruky vztahující se k rodinnému životu pouze v případech, kdy nebyla zpochybněna existence hmotného práva podle čl. 8. Procesní záruky obsažené v čl. 8 byly navrženy za účelem odvrácení rizika, že vedení řízení jako takové předurčí jeho výsledek. V daném případě naopak výsledek řízení nebyl předurčen jeho vedením, nýbrž nezávislým rozhodnutím B. K. ukončit svůj život. Bylo by zbytečné odvozovat z čl. 8 další procesní ochranu, pokud hmotné právo, jež má být chráněno, ještě ani nevzniklo. To platí tím spíše, když jsou všeobecné procesní záruky přístupu k soudu a spravedlnosti dostatečně pokryty čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy.

B. Tvrzení stěžovatele

35. Stěžovatel uvedl, že vnitrostátní rozhodnutí zasáhla do jeho vlastních práv dle čl. 8 Úmluvy. Jak Spolkový ústav, tak vnitrostátní soudy si neuvědomily, že měl osobní zájem na rozhodnutí o žádosti své zesnulé manželky. Tento osobní zájem byl odvozen z přání, aby bylo respektováno rozhodnutí jeho manželky ukončit svůj život. Stresující situace vyvolaná nesplněným přáním jeho manželky spáchat sebevraždu navíc měla přímý dopad na jeho vlastní zdravotní stav.

36. Stěžovatel upozornil, že jeho manželce bylo zabráněno v ukončení jejího života v soukromí jejich domova, jak pár původně plánoval, a namísto toho byl nucen cestovat do Švýcarska, aby manželce umožnil spáchat sebevraždu. Soud již dříve považoval nejbližší rodinné příslušníky za oběti ve smyslu čl. 34 Úmluvy z důvodu jejich blízkého vztahu k hlavní dotčené osobě, pokud měl zásah důsledky pro osobu, jež podává stížnost. V projednávaném případě se stěžovatel a jeho manželka nacházeli ve strašné situaci, což se týkalo i stěžovatele coby milujícího manžela a oddaného pečovatele. Protože byl vztah mezi manželem a manželkou nesmírně blízký, jakýkoliv zásah namířený proti právům a svobodám jednoho partnera byl namířen proti právům, jež sdíleli oba partneři. Z toho vyplývá, že každý z partnerů v manželství je oprávněn bránit společná práva a svobody obou partnerů a že sám stěžovatel je obětí porušení práv garantovaných Úmluvou.

37. V tomto případě by odepření práva vdovci stěžovat si na jednání německých úřadů znamenalo, že aby B. K. neztratila své právo podat stížnost, byla by nucena zůstat naživu - se vším z toho plynoucím utrpením - až do skončení všech řízení před vnitrostátními soudy, jakož i před Soudem. Jelikož B. K. zemřela krátce po podání odvolání ve správním řízení v lednu 2005, neměla faktickou možnost urychlit soudní řízení prostřednictvím žádosti o předběžné opatření.

38. Otázky vznesené v projednávané stížnosti by tak nikdy nebyly zodpovězeny, pokud by pacient nepřežil mnoho let dalšího utrpení. To by bylo v přímém rozporu s podstatou Úmluvy, jíž je ochrana lidské důstojnosti, svobody a autonomie, a s principem, podle něhož je cílem Úmluvy ochrana práv, která nejsou teoretická či iluzorní, ale práv, která jsou realizovatelná a skutečná (stěžovatel se odvolal na rozsudek ve věci Artico proti Itálii).

39. Podle stěžovatele čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo jednotlivce ukončit svůj život. Právo na život ve smyslu čl. 2 neobsahuje povinnost žít až do "přirozeného konce". Rozhodnutí B. K. ukončit svůj biologický život neznamená, že se jakkoli vzdala svého práva na život. Smrtící dávka léčiva, jíž požadovala, by byla nezbytná, aby jí umožnila ukončit svůj život bezbolestnou a důstojnou smrtí ve svém vlastním domově. Kvůli odmítnutí udělit oprávnění k nákupu byla nucena odcestovat do Švýcarska, aby mohla svůj život ukončit.

C. Tvrzení třetích stran

1. Dignitas

40. Dignitas uvedla, že rozhodnutí jednotlivce určit způsob ukončení svého života je součástí práva na sebeurčení, chráněného čl. 8 Úmluvy. Smluvní stát by měl regulovat právo jednotlivce, jenž se samostatně rozhodl ohledně času či způsobů svého skonu, pouze za účelem zabránění ukvapeným a nedostatečně promyšleným jednáním. Protože společnosti pracující v této oblasti již mají zavedeny preventivní mechanismy, nejsou vládní opatření nezbytná v demokratické společnosti.

2. AlfA

41. AlfA s odkazem na judikaturu Soudu, zejména na věc Sanles Sanles proti Španělsku, uvedla, že práva, jichž se stěžovatel dovolává, jsou nepřenositelné povahy a nemůže se jich dovolávat třetí strana. Podle judikatury Soudu může dojít k převoditelnosti statusu oběti pouze tam, kde namítané porušení zabránilo přímé oběti v uplatnění jejího nároku (Bazorkina proti Rusku, § 139), nebo kde negativní důsledky namítaného porušení přímo ovlivnily dědice vznášející nárok jménem zesnulého (Ressegatti proti Švýcarsku, § 25). Ani jeden z těchto principů se nicméně nevztahoval na případ, kdy stěžovatel, jenž namítal odepření oprávnění zemřít prostřednictvím asistované sebevraždy, následně zemřel v důsledku asistované sebevraždy provedené pod jurisdikcí státu, kde takové činy nejsou nezákonné.

42. Ani Úmluva ani žádný jiný dokument upravující právo na život navíc nikdy neuznaly opačné právo zemřít. Liberalizace asistované sebevraždy v Nizozemsku vedla ke znepokojivému počtu případů zneužití, v nichž byly smrtící injekce podány bez souhlasu pacienta.

D. Posouzení Soudem

43. Na úvod Soud poznamenává, že námitku vlády proti postavení stěžovatele coby oběti posuzuje jako otázku, zda došlo k zásahu do vlastních práv stěžovatele podle čl. 8 Úmluvy. Soud uvádí, že stěžovatel namítal, že utrpení jeho manželky a konečné okolnosti její smrti ho ovlivnily v jeho postavení coby milujícího manžela a pečovatele způsobem, jenž vedl k porušení jeho vlastních práv podle čl. 8 Úmluvy. V tomto ohledu je třeba projednávaný případ odlišit od případů předložených Soudu dědicem nebo příbuzným zesnulého výlučně jménem zesnulého. Z toho vyplývá, že v této souvislosti nemusí být určeno, zda právo garantované Úmluvou, jehož se stěžovatel dovolává, bylo způsobilé být převedeno z přímé oběti na jejího právního nástupce (viz v této souvislosti Sanles Sanles).

44. Navzdory těmto rozdílům se Soud domnívá, že kritéria pro umožnění příbuznému nebo dědici podat stížnost k Soudu jménem zesnulé osoby, vytvořená v jeho předchozí judikatuře, jsou relevantní také pro posouzení otázky, zda může příbuzný namítat porušení svých vlastních práv podle čl. 8 Úmluvy. Soud tedy přikročí k přezkoumání existence blízkých rodinných vazeb [viz (a) níže, a např. Direkći proti Turecku]; dále k přezkoumání, zda měl stěžovatel dostatečný osobní či právní zájem na výsledku řízení [viz (b) níže, a Bezzina Wettinger a další proti Maltě, § 66, Milionis a další proti Řecku, § 23-26, nebo Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, § 30) a zda stěžovatel již dříve projevil zájem na věci [viz (c) níže, a Mitev proti Bulharsku].

45. (a) Na úvod Soud poznamenává, že v době, kdy B. K. požádala o udělení povolení k získání smrtícího léku, byli ona a stěžovatel manželi 25 let. Není pochyb, že stěžovatel měl se svou zesnulou manželkou velmi blízký vztah.

(b) Stěžovatel dále prokázal, že doprovázel svou manželku po celou dobu jejího utrpení a nakonec akceptoval a podporoval její přání ukončit svůj život a za účelem realizace jejího přání s ní odcestoval do Švýcarska.

(c) Stěžovatelovo osobní zapojení je dále dokázáno skutečností, že společně se svou manželkou podal odvolání ve správním řízení a po její smrti pokračoval ve vnitrostátním řízení svým vlastním jménem. Za těchto mimořádných okolností Soud uznává, že stěžovatel měl silný a přetrvávající zájem na rozhodnutí o meritu jeho původního návrhu.

46. Soud dále podotýká, že projednávaný případ se týká základních otázek vznikajících v souvislosti s přáním pacienta ukončit svůj život sebeurčujícím způsobem, jež mají povahu obecného zájmu přesahujícího jednotlivce a přání jak stěžovatele, tak jeho zesnulé ženy. To je doloženo skutečností, že obdobné otázky byly před Soudem opakovaně vzneseny (viz Pretty, Sanles Sanles, a nejnověji Haas).

47. Soud konečně přechází k argumentu vlády, podle nějž neexistovala potřeba udělit stěžovateli vlastní právo pokračovat v návrhu jeho manželky, neboť B. K. mohla počkat na výsledek řízení před vnitrostátními soudy, které mohla urychlit podáním návrhu na nařízení předběžných opatření. Soud na úvod podotýká, že stěžovatel a B. K. společně podali odvolání ve správním řízení dne 14. 1. 2005. Dne 12. 2. 2005, méně než měsíc poté, spáchala B. K. ve Švýcarsku sebevraždu. Následné řízení před vnitrostátními soudy trvalo až do 4. 11. 2008, kdy Spolkový ústavní soud shledal stěžovatelovu ústavní stížnost nepřijatelnou. Je zřejmé, že vnitrostátní řízení bylo skončeno přibližně 3 roky a 9 měsíců po smrti B. K.

48. Ve vazbě na tvrzení vlády, že B. K. mohla požádat o předběžná opatření, aby urychlila řízení, Soud konstatuje, že účelem předběžných opatření je obecně zajištění právního postavení žalobce před hlavním řízením. Z principu nejsou zamýšlena k vyloučení výsledku hlavního řízení. S ohledem na závažnost nároku v dané věci a na nezvratitelné následky, jež by povolení jakéhokoliv předběžného opatření nutně znamenalo, Soud není přesvědčen, že by žádost o předběžné opatření byla v dané věci vhodná pro urychlení řízení před vnitrostátními soudy.

49. I za předpokladu, že by vnitrostátní soudy byly postupovaly v řízení rychleji, pokud by B. K. byla stále naživu až do řízení, nepřísluší Soudu, aby rozhodl, zda B. K., jež se po dlouhém trápení rozhodla ukončit svůj život, měla počkat na výsledek hlavního řízení před třemi soudními instancemi, aby získala rozhodnutí o podstatě svého nároku.

50. S ohledem na výše uvedené úvahy, zejména na výjimečně blízký vztah mezi stěžovatelem a jeho zesnulou manželkou a jeho přímé zapojení do realizace jejího práva ukončit svůj život, se Soud domnívá, že stěžovatel může tvrdit, že byl přímo ovlivněn odmítnutím Spolkového ústavu udělit oprávnění k získání smrtící dávky pentobarbitalu sodného.

51. Soud dále připomíná, že pojem "soukromý život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy má široké pojetí, jež není možné definovat vyčerpávajícím způsobem (viz, inter alia , rozsudek ve věci Pretty, § 61). V rozsudku ve věci Pretty Soud stanovil, že pojem osobní autonomie je důležitým principem tvořícím základ záruk čl. 8 Úmluvy (viz Pretty, tamtéž). Aniž by Soud jakkoli popíral princip posvátnosti života chráněný Úmluvou, domnívá se, že v éře rostoucí lékařské odbornosti spojené s delší délkou života má mnoho lidí obavy, aby nebylo nuceno k dožívání ve vysokém věku nebo ve stavu pokročilé fyzické či mentální zchátralosti, což je v rozporu se silně zastávanými představami o vlastní a osobní identitě (Pretty, § 65). Závěrem Soud "nebyl připraven vyloučit", že tím, že stěžovatelce bylo ze zákona zabráněno v realizaci její volby vyhnout se tomu, co považovala za nedůstojný a bolestný konec svého života, došlo k zásahu do jejího práva na respektování soukromého života, garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy (Pretty, § 67).

52. Ve věci Haas proti Švýcarsku Soud tuto judikaturu dále rozvinul, když připustil, že právo jednotlivce rozhodnout se, jakým způsobem a kdy by měl být ukončen jeho život, za předpokladu, že jednotlivec je v postavení, kdy je schopen svobodné vůle a jí odpovídajícímu jednání, je jedním z aspektů práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy (viz Haas, § 51). I za předpokladu, že by stát byl povinen přijmout opatření umožňující důstojnou sebevraždu, Soud nicméně dospěl k závěru, že švýcarské úřady v podmínkách onoho specifického případu tuto povinnost neporušily (Haas, § 61).

53. Soud konečně konstatuje, že čl. 8 Úmluvy může zahrnovat právo na soudní přezkum i v případě, kdy má dotčené hmotné právo teprve vzniknout (viz Schneider proti Německu, § 100).

54. Dovolávaje se výše uvedených úvah má Soud za to, že rozhodnutím Spolkového ústavu odmítnout žádost B. K. a odmítnutím správních soudů přezkoumat podstatu stěžovatelova návrhu došlo k zásahu do stěžovatelova práva na respektování jeho soukromého života podle čl. 8 Úmluvy.

II. Soulad s čl. 8 odst. 2 Úmluvy

55. Soud tedy přistoupí k posouzení, zda byla stěžovatelova práva podle čl. 8 Úmluvy dostatečně ochráněna ve vnitrostátním řízení.

A. Tvrzení vlády

56. Vláda uvedla, že stěžovatelova tvrzení týkající se jeho vlastních práv byla německými soudy komplexně projednána. Pouhá skutečnost, že tyto soudy vydaly rozhodnutí o nepřijatelnosti, neznamená, že se nezabývaly podstatou stěžovatelova nároku. Správní soud v Kolíně nad Rýnem přezkoumal namítané porušení stěžovatelových práv podle čl. 8 Úmluvy a citoval příslušnou judikaturu Soudu. Dále vláda uvedla, že stěžovatelova procesní práva byla dostatečně ochráněna ve vnitrostátním řízení.

57. I za předpokladu, že by čl. 8 Úmluvy mohl státu ukládat povinnost usnadnit získání specifického léku za účelem nápomoci k sebevraždě, se vláda domnívala, že odmítnutí Spolkového ústavu bylo ospravedlněno podle čl. 8 odst. 2. Rozhodnutí mělo právní základ v příslušných ustanoveních zákona o omamných prostředcích a sledovalo legitimní cíl ochrany zdraví a práva na život. Ohledně otázky, zda bylo rozhodnutí nezbytné v demokratické společnosti, se vláda domnívala, že by jí měla být poskytnuta široká míra posuzovací volnosti, a to zejména s ohledem na skutečnost, že právní poměry se v členských státech značně liší. Vláda dále odkázala na etický rozměr otázky, zda a do jaké míry by měl stát usnadňovat či podporovat sebevraždu, což bylo demonstrováno skutečností, že předmětné otázky zkoumala Německá národní etická rada (Nationaler Ethikrat). Zásadní význam, jenž německý právní řád přikládá ochraně života proti způsobené euthanasii, má také silné historické důvody, jež vedly k obzvlášť silnému právnímu pojetí lidské důstojnosti.

58. B. K. navíc měla k dispozici další možnosti, jak svůj život ukončit bezbolestně. Zejména mohla po svém lékaři požadovat, aby odpojil dýchací zařízení a léčil ji prostředky paliativní medicíny. Podle práva aplikovaného vnitrostátními soudy v rozhodné době (viz § 23) by jejímu lékaři nebyla hrozila trestněprávní odpovědnost.

59. Vláda dále uvedla, že je primárně na ní, aby posoudila, jaká rizika zahrnuje udělení neomezeného přístupu k lékům. Vláda se domnívala, že udělení neomezeného přístupu ke smrtelnému léku by mohlo vytvořit zdání normálnosti, jež by mohlo vést na straně starších a vážně nemocných lidí k pocitu tlaku "nestát se břemenem". Shrnuto, vláda se domnívala, že převažující zájem na ochraně života ospravedlňuje odmítnutí udělit stěžovatelově manželce oprávnění získat smrtící dávku pentobarbitalu sodného.

B. Tvrzení stěžovatele

60. Stěžovatel namítal, že odmítnutím přezkoumat jeho návrh meritorně vnitrostátní soudy porušily jeho procesní práva podle čl. 8 Úmluvy.

61. Rozhodnutí přijaté Spolkovým ústavem nesledovalo legitimní cíl a nebylo nezbytné ve smyslu čl. 8 odst. 2. Smrtící dávka léku požadovaná stěžovatelovou manželkou by bývala byla nezbytná, aby jí umožnila ukončit svůj život bezbolestnou a důstojnou smrtí ve svém vlastním domově. Neexistovaly další dostupné prostředky, jež by jí byly umožnily ukončit svůj život ve svém domově. Předmětná pravidla by jí zejména nebyla umožnila ukončit svůj život přerušením život zachraňující léčby prostřednictvím lékařské asistence, neboť v době, kdy se rozhodla ukončit svůj život, nebyla nevyléčitelně nemocná. Rozhodné právo v této oblasti bylo a zůstalo nejasným a umožňuje pouze přerušení udržování života pacientům trpícím život ohrožující nemocí.

62. Stěžovatel uznal, že za účelem zabránění zneužití smrtících léčiv jsou kontrolní opatření nezbytná. Sebevražda by nicméně měla být povolena, pokud je ospravedlněna lékařskými důvody. Stěžovatel se dále domníval, že asistovaná sebevražda není v rozporu s křesťanskými hodnotami a je veřejností akceptována více, než by vláda mohla předpokládat. V tomto ohledu stěžovatel odkázal na několik veřejných prohlášení učiněných různými jednotlivci a nevládními organizacemi v Německu. Stěžovatel dále zdůraznil, že neobhajuje poskytování neomezeného přístupu ke smrtícím lékům, nýbrž se pouze domnívá, že v tomto konkrétním případě měla být jeho manželce požadovaná dávka povolena. Nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodnutí dospělé a příčetné osoby ukončit svůj život bylo v rozporu s veřejným zájmem nebo že by požadované oprávnění vedlo k zneužití omamných látek. V tomto ohledu stěžovatel poukázal na to, že pentobarbital sodný je často předepisován jako prostředek asistované sebevraždy ve Švýcarsku, aniž by toto mělo nějaké negativní následky.

C. Tvrzení třetích stran

63. Dignitas se domnívala, že požadavky stanovené v rozsudku Soudu ve věci Artico by mohly být naplněny, pouze pokud by pentobarbital sodný byl zpřístupněn osobám, jež si přejí ukončit svůj život, a současně by zkušený personál zajistil jeho správné podání. Třetí strana závěrem uvedla, že alternativa asistované sebevraždy bez toho, aby bylo třeba čelit velkému riziku spojenému s běžně známými sebevražednými pokusy, je jedním z nejlepších způsobů prevence sebevraždy.

64. AlfA se domnívala, že ani blanketní zákaz asistované sebevraždy není nepřiměřeným omezením práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy, když takové právo odráží význam práva na život. Omezení existující v Německu byla nezbytná v převažujícím zájmu na ochraně života až do přirozené smrti. Lékaři v převážné většině souhlasili, že zlepšení v oblasti paliativní péče učinila asistovanou sebevraždu nadbytečnou.

D. Posouzení Soudem

65. Soud zahájí své posouzení procesním aspektem čl. 8 Úmluvy. Na úvod Soud poznamenává, že jak správní soud, tak Vrchní správní soud odmítly přezkoumat podstatu stěžovatelova návrhu z důvodu, že stěžovatel se nemohl dovolávat ani svých vlastních práv podle vnitrostátního práva a podle čl. 8 Úmluvy, ani neměl aktivní legitimaci pro uplatnění nároku své zesnulé manželky po její smrti. Zatímco správní soud v Kolíně nad Rýnem vyjádřil coby obiter dictum názor, že odmítnutí Spolkového ústavu bylo zákonné a v souladu s čl. 8 Úmluvy (viz § 18), jak Vrchní správní soud, tak Spolkový ústavní soud neposoudily podstatu původního návrhu.

66. Soud uzavírá, že správní soudy - nehledě na obiter dictum prvoinstančního soudu - odmítly přezkoumat meritum nároku původně uplatněného u vnitrostátních orgánů paní B. K.

67. Soud dále poznamenává, že vláda netvrdila, že odmítnutí přezkoumat podstatu této věci sloužilo některému z legitimních cílů podle čl. 8 odst. 2. Ani Soud nemůže dospět k závěru, že zásah do stěžovatelova práva sloužil některému z legitimních cílů uvedených v tomto odstavci.

68. To znamená, že došlo k porušení stěžovatelova práva, aby byla podstata jeho návrhu přezkoumána soudy, podle čl. 8.

69. Pokud jde o hmotněprávní rozměr stížnosti podle čl. 8, Soud připomíná, že fundamentálním předmětem a účelem Úmluvy je ve smyslu jejího čl. 1 zaručení práv a svobod smluvními státy v rámci jejich jurisdikce . Pro systém ochrany založený Úmluvou je esenciální, že samy národní systémy poskytují odškodnění za porušení jejích ustanovení, přičemž Soud plní kontrolní funkci podmíněnou principem subsidiarity (viz, mezi jinými, Z. a další proti Spojenému království, § 103, a A. a další proti Spojenému království, § 147).

70. Soud se domnívá, že tento princip je ještě relevantnější, pakliže se stížnost týká otázky, kde stát disponuje podstatnou mírou posuzovací volnosti. Srovnávací výzkum ukazuje, že většina členských států nepovoluje žádnou formu asistované sebevraždy (viz § 26, a Haas, § 55). Pouze čtyři zkoumané státy povolují lékařům předepisování smrtících léků za účelem umožnění pacientovi ukončit život. Z toho vyplývá, že smluvní strany Úmluvy jsou daleky toho, aby v tomto ohledu dosáhly konsensu, což poukazuje na značnou míru posuzovací volnosti, jíž stát v tomto ohledu disponuje (viz též Haas, § 55).

71. S ohledem na princip subsidiarity se Soud domnívá, že je primárně na vnitrostátních soudech, aby přezkoumaly podstatu stěžovatelova nároku. Soud dospěl výše k závěru, že vnitrostátní orgány jsou povinny posoudit podstatu stěžovatelova nároku (viz § 66). Proto Soud dospívá k závěru, že se v rámci této stížnosti omezí na přezkoumání procesního aspektu čl. 8 Úmluvy.

72. Z výše uvedeného vyplývá, že odmítnutí vnitrostátních soudů přezkoumat podstatu stěžovatelova nároku porušilo stěžovatelovo právo na respektování jeho soukromého života podle čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení práv stěžovatelovy manželky podle čl. 8 Úmluvy

73. Soud připomíná, že v rozhodnutí o přijatelnosti této stížnosti spojil s meritorním posouzením otázku, zda měl stěžovatel aktivní legitimaci k podání stížnosti na porušení Úmluvou garantovaných práv své zesnulé manželky.

I. Tvrzení vlády

74. S odvoláním na rozhodnutí Soudu ve věci Sanles Sanles vláda uvedla, že tvrzené právo jednotlivce ukončit svůj život je zcela osobní a nepřenositelné povahy, a že stěžovatel tedy nemohl uplatňovat toto právo ve jménu své zesnulé manželky. Není důvod odchýlit se od této judikatury. Stěžovatelova účast ve vnitrostátním řízení nemohla přeměnit nesmírně osobní právo, jakým je údajné právo na pomoc za účelem ukončení života jednotlivce, v právo, jež by mohlo být uplatňováno jinými.

75. I pokud by tvrzené právo mohlo být považováno za přenositelné, stěžovatel by nemohl namítat porušení práva své zesnulé manželky podle čl. 8 Úmluvy, neboť nic nenaznačuje tomu, že co do míry a způsobu přesahovalo stěžovatelovo utrpení břemeno, jež bylo nevyhnutelné v situaci, kdy manželka čelila překážkám v zařizování své sebevraždy.

II. Tvrzení stěžovatele

76. Stěžovatel se domníval, že tato věc by měla být odlišena od věci Sanles Sanles. Stěžovatel měl zejména se zemřelou mnohem bližší vztah než švagrová, jež podala stížnost ve výše uvedené věci. Stěžovatel by navíc v této věci mohl namítat porušení jak práv své zemřelé manželky, tak svých vlastních práv podle čl. 8.

77. Bylo rozhodující, že stěžovatel a jeho manželka podali odvolání ve správním řízení proti rozhodnutí Spolkového ústavu společně. Po smrti své manželky stěžovatel pokračoval v řízení před soudy. Z toho plyne, že stěžovatel má legitimní zájem na tom, aby byla věc projednána před Soudem. Stěžovatel dále zdůraznil, že na rozhodnutí o otázkách vznesených v dané věci existuje obzvláštní obecný zájem.

III. Posouzení Soudem

78. Soud opakovaně připomíná, že ve věci Sanles Sanles byla stěžovatelkou švagrová pana S., zesnulého tetraplegika, jenž se žalobou podanou u španělských soudů domáhal rozhodnutí, jímž by bylo jeho praktickému lékaři povoleno předepsat mu léky nutné pro úlevu od bolesti, úzkosti a strádání vyvolaných jeho zdravotním stavem, aniž by "toto jednání bylo podle trestního práva považováno za napomáhání k sebevraždě nebo za jakýkoliv jiný trestný čin." Soud byl toho názoru, že i za předpokladu existence práva, jehož se stěžovatelka dovolávala s ohledem na čl. 8 Úmluvy, má toto právo bytostně osobní povahu a patří do kategorie nepřenositelných práv. Stěžovatelka se proto nemohla dovolávat tohoto práva jménem pana S. a stížnost musela být prohlášena za nepřijatelnou coby odporující ustanovením Úmluvy z hlediska ratione personae.

79. Soud potvrdil princip, podle nějž má čl. 8 nepřenositelnou povahu, a tedy že se jej nemůže dovolávat blízký příbuzný nebo jiný nástupce přímé oběti, ve věcech Thevenon proti Francii a Mitev.

80. Soud připomíná, že "[přestože] není formálně vázán povinností řídit se svými předchozími rozsudky, je v zájmu právní jistoty, předvídatelnosti a rovnosti před zákonem, aby se bez dobrého důvodu neodchyloval od precedentů stanovených v předchozích věcech" (viz, mezi jinými, Christine Goodwin proti Spojenému království, § 74, a Bayatyan proti Arménii, § 98, a judikaturu uvedenou v těchto rozsudcích).

81. Soud se domnívá, že pro odchýlení se od jeho zavedené judikatury, jež by v této věci přicházelo v úvahu, mu nebyly předloženy dostatečné důvody. Z toho plyne, že stěžovatel nemá aktivní legitimaci pro to, aby se mohl dovolávat práv své manželky podle čl. 8 Úmluvy, a to z důvodu nepřenositelné povahy těchto práv. Soud nicméně připomíná, že výše dospěl k závěru, že v dané věci došlo k porušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života (viz § 72). Stěžovatel proto není zbaven ochrany podle Úmluvy, a to navzdory tomu, že se nemůže dovolávat práv své manželky zaručených Úmluvou.

82. Na základě čl. 35 odst. 4 in fine Úmluvy, jenž Soud zmocňuje "odmítnout každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou ... v jakékoli fázi řízení," Soud uzavírá, že stěžovatelova stížnost ohledně porušení práv jeho zesnulé manželky podle čl. 8 Úmluvy musí být odmítnuta podle čl. 34 jako neslučitelná s ustanoveními Úmluvy z hlediska ratione personae.

K tvrzenému porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu

83. Stěžovatel s odkazem na čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy namítal, že německé soudy porušily jeho právo na účinný právní prostředek nápravy, když mu upřely právo napadnout odmítnutí Spolkového ústavu udělit jeho manželce požadované oprávnění.

84. Ve svém rozhodnutí o přijatelnosti Soud dále dospěl k závěru, že tato stížnost by mohla být posouzena z hlediska stěžovatelova práva na přístup k soudu. Ve světle svých výše uvedených závěrů ohledně čl. 8 Úmluvy (viz § 72) se Soud nicméně domnívá, že není nutné posuzovat, zda došlo také k porušení stěžovatelových práv podle čl. 13 nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

[§ 85. - 95. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost na porušení Úmluvou garantovaných práv stěžovatelovy manželky je nepřijatelná;

2. tím, že vnitrostátní soudy odmítly přezkoumat podstatu stěžovatelova návrhu, byl porušen čl. 8 Úmluvy;

3. není nezbytné posuzovat, zda došlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.