Austin a ostatní proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 39692/09, 40713/09 a 41008/09

Datum: 15. 3. 2012

Složení senátu: F. Tulkens, předsedkyně senátu (Belgie), N. Bratza (Spojené království), J.-P. Costa (Francie), J. Casadevall (Andora), N. Vajić (Chorvatsko), D. Spielmann (Lucembursko), L. Garlicki (Polsko), I. Ziemele (Lotyšsko), P. Hirvelä (Finsko), G. Malinverni (Švýcarsko), L. L. Guerra (Španělsko), L. Bianku (Albánie), K. Pardalos (San Marino), G. Yudkivska (Ukrajina), V. A. De Gaetano (Malta), A. Nussberger (Německo), E. Mřse (Norsko).

[§ 1. - 7. Průběh řízení před ESLP]

8. První stěžovatelka se narodila v roce 1969 a žije v Basildonu; druhý stěžovatel se narodil v roce 1949 a žije v Londýně; třetí stěžovatelka se narodila v roce 1972 a žije v Londýně; čtvrtý stěžovatel se narodil v roce 1963 a žije ve Wembley.

9. Okolnosti případu je možno shrnout následovně.

A. Vylíčení událostí ze dne 1. 5. 2001 ze strany stěžovatelů

10. Dne 1. 5. 2001 byli všichni stěžovatelé zadrženi uvnitř policejního kordonu na Oxford Circus (křižovatka ulic Regent Street a Oxford Street) v průběhu demonstrace konající se v centrálním Londýně.

11. První stěžovatelka Lois Austinová je členkou Socialistické strany (Socialist Party) a zúčastnila se již řady demonstrací, včetně demonstrací pořádaných 1. května v předchozích letech. Dne 1. 5. 2001 zavedla svou jedenáctiměsíční dceru do jeslí s tím, že ji vyzvedne v 16.30 hodin. Poté se se svým partnerem přesunula z Essexu do centrálního Londýna. Zapojili se do protestu proti globalizaci před sídlem Světové banky a poté se spolu s ostatními protestujícími pěšky přesunuli na Oxford Circus, kam dorazili okolo 14.00 hodin. Přibližně v 15.45 hodin potřebovala stěžovatelka místo demonstrace opustit, aby vyzvedla dceru z jeslí. Vysvětlila svou situaci dvěma policistům v policejním kordonu, byla nicméně vyrozuměna, že ji propustit nemohou a že není zřejmé, za jak dlouho to bude možné. Stěžovatelka si zařídila vyzvednutí své dcery z jeslí prostřednictvím přátel. Místo demonstrace mohla nakonec opustit přibližně ve 21.30 hodin.

12. Druhý stěžovatel se dne 1. 5. 2001 přibližně mezi 14.00 a 14.30 hodin pokoušel přejít přes Oxford Circus cestou do knihkupectví na Oxford Street. Policejní příslušník mu sdělil, že není možné pokračovat dále po Oxford Street vzhledem k blížícímu se davu demonstrantů, a poradil mu, aby použil paralelní ulici Margaret Street severním směrem. Stěžovatel uposlechl této rady, nicméně mezi Margaret Street a Regent Street narazil na kordon pořádkové policie s obrannými štíty a helmami posunující se jižním směrem. Takto byl stěžovatel zhruba ve 14.30 hodin přinucen vrátit se na Oxford Circus, kde okamžitě požádal o umožnění průchodu z kordonu. Byl vyrozuměn, že východ pro osoby neúčastnící se protestu byl zřízen na rohu Bond Street a Oxford Circus, nicméně když tam dorazil, bylo mu sděleno, že zde žádný východ není. Stěžovateli se podařilo opustit kordon teprve ve 21.20 hodin.

13. Třetí stěžovatelka neměla k pořádané demonstraci žádný vztah. Pracovala v blízkosti Oxford Circus a ve 14.10 hodin byla mimo pracoviště na obědové pauze, když jí policejní linie blokující ulici znemožnila návrat do práce. Stěžovatelka se vydala opačným směrem a pokusila se projít tudy, shledala ovšem, že východ z blokády byl nyní již rovněž uzavřen policisty přibližujícími se jejím směrem. Byla tak uvnitř kordonu zadržena až do 21.35 hodin. Spolu s ostatními se stěžovatelka opakovaně domáhala možnosti opustit kordonem zablokovanou oblast, policisté ji však vždy vyrozuměli, že nesmějí nikomu umožnit projít.

14. Čtvrtý stěžovatel také pracoval v blízkosti Oxford Circus a rovněž byl v kordonu zadržen v okamžiku, kdy přecházel přes Oxford Circus v době polední pauzy. Kordon mohl opustit zhruba ve 20.00 hodin.

B. Řízení před vnitrostátními soudy

15. V důsledku událostí ze dne 1. 5. 2001 oslovilo přibližně 150 osob zadržených na Oxford Circus různé advokátní kanceláře s úmyslem zahájit příslušná soudní řízení. V zájmu účinného uplatnění nároků byla iniciována vzájemná komunikace mezi potenciálními žalobci, jejich právními zástupci a představiteli Metropolitní policie (Metropolitan Police). Na tomto základě bylo dohodnuto, že první stěžovatelka a Geoffrey Saxby, náhodný kolemjdoucí zadržený v policejním kordonu, se stanou tzv. "zkušebními" žalobci. Tito podali žalobu na náhradu škody za neoprávněné omezení osobní svobody a porušení práva na osobní svobodu dle zákona o lidských právech z roku 1998 (1998 Human Rights Act), jak vyplývá z čl. 5 Úmluvy. První stěžovatelka původně rovněž vznesla nárok plynoucí ze zásahu do její svobody projevu a shromažďovací svobody dle čl. 10 a 11 Úmluvy, tyto body žaloby však byly posléze vypuštěny. Vůči právním zástupcům ostatních žalobců (včetně dalších tří stěžovatelů před Soudem) se Metropolitní policie zavázala, že z její strany nebude vznesen žádný požadavek na početní omezení žalob před vnitrostátními soudy uplatněných poté, co bude v tomto pilotním případě rozhodnuto.

1. Skutkové okolnosti shrnuté v rozsudku soudce Tugendhata

16. Slyšení před High Court (soudce Tugendhat) probíhalo po dobu tří týdnů a zahrnovalo šest dnů ústního dokazování. Soudce přezkoumal ústní výpovědi 18 laických svědků a dvou znalců, vyjádření dalších 138 svědků, tisíce stran listinných důkazů a videozáběry pořízené z ručních i bezpečnostních kamer a z policejních helikoptér. V rozsudku vydaném dne 23. 3. 2005, [2005] EWHC 480 (QB), věnoval soudce Tugendhat 500 odstavců samotnému posouzení důkazů a skutkovým závěrům. Ty mohou být shrnuty následovně:

17. Soudce Tugendhat shledal, že ve dnech 18. 6. a 30. 11. 1999 a 1. 5. 2000 došlo v Londýně k závažnému narušení veřejného pořádku, jehož opakování se policie obávala i v roce 2001. Účelem všech tří demonstrací bylo vyjádření protestu proti kapitalismu a globalizaci. Organizátoři demonstrace ze dne 18. 6. 1999 nespolupracovali s policií a rozšiřovali propagační materiály obdobné těm, jež byly distribuovány organizátory demonstrace pořádané dne 1. 5. 2001. Během odpoledne 18. 6. 1999 způsobil dav přibližně tří až pěti tisíc maskovaných osob škodu v přibližné výši 2 milionů liber šterlinků (dále jen "GBP"), zraněni byli příslušníci veřejnosti i policie; 11 z nich muselo být hospitalizováno. Demonstrace s totožným zaměřením vyvolaly ve stejné době kolaps veřejného pořádku také v dalších zemích, jako např. v Seattlu dne 30. 11. 1999 (v době zasedání Světové obchodní organizace), ve Washingtonu D. C. dne 16.4.2000 (zasedání Mezinárodního měnového fondu), v Melbourne ve dnech 11.-13.9.2000 (summit Světového ekonomického fóra pro Asii a Pacifik), v Praze dne 26.9.2000 (další zasedání Mezinárodního měnového fondu) a v Québecu dne 22.4.2001 (Summit of the Americas). Příprava na demonstraci plánovanou na 1. 5. 2001 tak vycházela ze zkušeností z těchto a předešlých demonstrací pořádaných zejména v Londýně, a z nich vyplývajících doporučení.

18. Na datum 1. 5. 2001 byly policii ohlášeny dvě akce, a sice pochod organizovaný odbory May Day March and Rally a studentský pochod mladých socialistů (Young Socialist Students March), které měly proběhnout v různých částech Londýna. Kromě těchto akcí informace zpravodajských služeb naznačovaly, že aktivisté z široké koalice environmentalistických, anarchistických a levicových protestních uskupení plánují konat své protesty v Londýně na 24 různých místech vybraných podle políček deskové hry Monopoly. Vyvrcholením těchto protestů měla být manifestace na Oxford Circus v 16.00 hodin. Organizátoři protestu nazvaného "May Day Monopoly" žádným způsobem nekontaktovali policii, ani se nepokusili získat povolení pro konání svých demonstrací, a pokoušeli se udržet informace o plánovaných místech protestů a jejich povaze v tajnosti. Účastníci protestu byli přímo i nepřímo pobízeni k tomu, aby se maskovali a podíleli na rabování a násilnostech (viz rozsudek High Court, § 206-225). Dle informací zpravodajských služeb, které mělo zvláštní oddělení policie (Police Special Branch) k dispozici, se protestů mělo účastnit "500 až 1 000 demonstrantů představujících tzv. tvrdé jádro, vyhledávajících konfrontaci a násilí a zamýšlejících vyvolat veřejné nepokoje". Dle zhodnocení situace zvláštním oddělením měl plánovaný protest představovat jednu z nejvážnějších hrozeb narušení veřejného pořádku, k jakým kdy v Londýně doposud došlo, obnášející reálné riziko závažných i smrtelných zranění, jakož i škod na majetku v případě, že se policii nepodaří zajistit účinnou kontrolu shromážděného davu. Ohrožena měla být veřejnost, policejní příslušníci i další protestující. Dne 24. 4. 2001 otiskl jeden z hlavních londýnských večerníků článek starosty Londýna, v němž starosta vyjádřil stanovisko, že záměrem organizátorů protestu 1. května je cílená destrukce, a v němž nabádal obyvatele Londýna, aby se zdržovali mimo dotčenou oblast. Obdobná varování byla v březnu a dubnu 2001 otištěna v řadě dalších novin.

19. Dle policejního plánu mělo být v daný den nasazeno vedle příslušníků jízdní policie přibližně 6 000 policistů pěších hlídek v reflexních vestách. V dané době se jednalo o největší počet policejních příslušníků, který byl doposud v Londýně nasazen. Policisté a policistky povolaní na demonstraci 1. května patřili k nejzkušenějším, pokud jde o ochranu veřejného pořádku v Anglii. Vzhledem k předpokladu, že vyvrcholením akce bude shromáždění na Oxford Circus v 16.00 hodin, bylo na tomto místě nainstalováno ozvučné zařízení. Strategickými cíli policejní operace bylo udržení veřejného pořádku a zajištění veřejné bezpečnosti, usnadnění průběhu legitimních protestů a zajištění dohledu nad nimi, dále zabránění veřejným nepokojům a ochrana klíčových budov, jako je Buckinghamský palác a budova Parlamentu, prevence trestné činnosti a zadržení případných pachatelů trestných činů s použitím všech rozumně dostupných prostředků; obecně bylo cílem co nejvíce minimalizovat narušení veřejného pořádku. Policie ovšem měla jen omezenou představu o tom, co lze od dané situace očekávat a jaká bude reakce policie v případě, že k této situaci dojde a až k ní dojde.

20. Během dopoledne 1. 5. 2001 se na území Londýna konala řada menších demonstrací. Zhruba okolo 13.00 hodin se začali demonstrující srocovat před kancelářemi Světové banky na Haymarket. Společně se pak vydali směrem k Piccadilly Circus a dále po ulici Regent Street směrem k Oxford Circus. Okolo 14.00 hodin bylo na Oxford Circus odhadem 1 500 osob a další se neustále přidávaly. Některé osoby přicházející po Regent Street byly maskovány. Podle informací od zpravodajské služby policie očekávala, že shromáždění na Oxford Circus se bude konat okolo 16.00 hodin, takže velikost davu na tomto místě již v tuto dobu ji zaskočila; policie zde neměla dostatečný počet svých příslušníků k tomu, aby zabránila přílivu dalších osob.

21. Přibližně ve 14.00 hodin bylo přijato ze strany policie rozhodnutí o vytvoření kordonu, do kterého měl být sevřen dav protestujících. Spíše než z chování shromážděného davu v daném okamžiku vycházelo toto rozhodnutí z dostupných informací zpravodajských služeb, podle kterých se protestů dne 1. 5. 2001 mělo účastnit odhadem 500 až 1 000 jednotlivců zamýšlejících vyvolat násilnosti, jakož i z průběhu předešlých obdobných demonstrací. Bylo založeno na vědomém výkonu pravomoci vyplývající z obecného práva ( common law ), a sice pravomoci předcházet výtržnictví (breach of the peace). Od přijetí rozhodnutí uplynulo přibližně pět až deset minut, než byl utvořen volný kordon, a poté, co na místo dorazili další policisté, dvacet až dvacet pět minut do vytvoření úplného kordonu. Uvnitř kordonu byl dostatečný prostor pro pohyb osob a nedocházelo zde k tlačenicím. Podmínky se nicméně v průběhu odpoledne zhoršily. Počasí bylo studené a deštivé, zadrženým nebylo zajištěno přístřeší, neměli přístup k občerstvení či vodě, ani k toaletám.

22. Shromážděnému davu nebylo vytvoření kordonu nijak předem ohlášeno, protože policie se obávala, že by neměla dostatečnou kapacitu pro případ spojeného úsilí shromážděných o proražení kordonu. První ohlášení prostřednictvím ozvučného systému bylo učiněno v 16.00 hodin, kdy byly osoby v davu vyrozuměny, že důvodem jejich zadržení je nutnost zabránit výtržnictví. Policejní velitel v rámci dokazování před vnitrostátními soudy připustil, že toto ohlášení mohlo být učiněno dříve, tedy již okolo 15.15 či 15.30 hodin.

23. Dle plánu vrchního policejního důstojníka pověřeného vedením operace mělo být ve 14.25 hodin, tedy pět minut po utvoření úplného kordonu, započato s kontrolovaným propouštěním osob z kordonu do severní části Regent Street. Toto propouštění muselo být nicméně odloženo poté, co některé osoby v davu, jak uvnitř tak vně policejního kordonu, začaly vrhat předměty a útočit na příslušníky policie, a rovněž v důsledku pokusu o proražení kordonu směrem do Regent Street. Další zřízení průchodu z kordonu do severní části Regent Street bylo naplánováno na 14.55 hodin, bylo však rovněž odvoláno s ohledem na násilnosti protestujících na obou stranách kordonu. Přibližně v tuto dobu začaly směrem k Oxford Circus proudit další davy lidí, kteří se zde chtěli zúčastnit akce naplánované na 16.00 hodin. Dle policejního záznamu byli okolo 15.40 hodin příslušníci policie z obou stran tlačeni davem, docházelo k postrkování, narážení a házení lahví. V 16.30 hodin se vně kordonu shromáždil dav čítající přibližně 400 až 500 lidí následujících kapelu hrající sambu, což ztěžovalo možnost zajistit průchod z kordonu směrem do Oxford Street. Situace byla znovu přehodnocena v 16.55 hodin, hromadné propuštění davu z kordonu však bylo vyloučeno s ohledem na riziko násilností a nepokojů. V 17.15 hodin vyvolala skupina přibližně 25 protestujících v maskách závažné nepokoje v Oxford Street, které přilákaly dav o velikosti několika set osob. V 17.20 hodin se dav uvnitř kordonu zklidnil, policie nicméně nehodlala podstoupit riziko hromadného propouštění osob z kordonu vzhledem k blízké přítomnosti dalšího velkého nepokojného davu lidí.

24. V 17.55 hodin bylo přijato další rozhodnutí o zahájení propouštění davu z kordonu, tento se však opět začal chovat násilně a v 18.15 hodin bylo tedy dané rozhodnutí opět odvoláno. V 19.00 hodin začala policie z kordonu eskortovat první malé skupiny osob a jednotlivce. V 19.20 hodin bylo propouštění opět přerušeno kvůli potížím s davem nacházejícím se mimo kordon, kdy někteří z protestujících začali na policisty vrhat velké kusy zdiva a zapálené předměty; osoby již propuštěné z kordonu navíc stále zůstávaly v jeho blízkosti. S hromadným propouštěním bylo opět započato v 19.30 hodin poté, co dorazily další policejní posily. Rozpouštění kordonu bylo nicméně brzy znovu zastaveno, jelikož vyšlo najevo, že osoby propuštěné z Oxford Circus začaly tvořit další velký dav v severní části oblasti v Great Portland Street, kde již předtím propukly násilnosti. Okolo 20.00 hodin se situace v Portland Place zklidnila a z kordonu na Oxford Circus byly opět propouštěny zadržené osoby po desetičlenných skupinách. Okolo 21.45 hodin byl kordon téměř rozpuštěn. V souvislosti s nepokoji na Oxford Circus a v blízkém okolí bylo zatčeno více jak 100 osob. V rámci hromadného propouštění prováděla policie u některých lidí osobní prohlídky, zaznamenávala jména a adresy a pořizovala fotografie.

25. Dle odhadů policie bylo v kordonu zadrženo v době, kdy protesty vrcholily, až 2 000 osob a 1 000 osob čítal okolní dav. Z analýzy listinných důkazů a videonahrávek připuštěných v rámci soudního řízení vyplynulo, že v průběhu odpoledne bylo individuálně propuštěno z kordonu přibližně 392 osob (...).

2. Rozsudek High Court

26. Ve světle násilností, ke kterým došlo při předchozích demonstracích, informací poskytnutých policii zpravodajskými službami, neochotě organizátorů spolupracovat a chování některých skupin osob v davu, dospěl soudce k závěru, že policie měla důvodné obavy, že v dané situaci může dojít ke škodám na majetku, jakož i k újmě na zdraví, příp. i s následkem smrti. Hlavní riziko spočívalo v možných tlačenicích a ušlapání osob v davu, hrozbu ovšem představovalo i vrhání předmětů. S ohledem na situaci na Oxford Circus okolo 14.00 hodiny neměla policie jinou alternativu, než vytvořit úplný kordon, který tak byl přiměřeným policejním opatřením vzhledem ke shromážděnému davu. Hlavním účelem tohoto omezení pohybu shromážděných bylo zajištění bezpečnosti osob uvnitř i vně kordonu, ochrana majetku na Oxford Street a ochrana dalších práv třetích osob. Záměrem policie bylo rovněž oddělit od sebe některé členy davu; tam, kde to bylo přiměřené, byly tyto osoby vyslýchány či podrobovány osobní prohlídce.

27. Od 14.20 hodin nemohl nikdo bez povolení opustit oblast uzavřenou kordonem. Jednalo se o sevřené obstoupení shromážděných osob, na Oxford Circus navíc s minimální svobodou pohybu uvnitř kordonu; dopady tohoto opatření byly poměrně tvrdé a postupem času se ještě zhoršovaly. Nepředpokládalo se nicméně, že zadržení bude trvat tak dlouho, a neustále byla přezkoumávána možnost bezpečného propouštění davu z kordonu.

28. Dřívější hromadné propouštění shromážděných nebylo ze strany policie proveditelné. V určitých okamžicích byla trasa, do které měly být osoby z kordonu propouštěny, zablokována dalšími davy lidí snažících se dostat na Oxford Circus. Nebylo by rozumné ani bezpečné ponechat pohyb těchto davů bez kontroly a umožnit jim, aby se spojily. Navíc v poměrně dlouhých intervalech neměla policie ani dostatečnou kapacitu na to, aby byla zajištěna bezpečnost při propouštění z kordonu, současně však nelze konstatovat, že by ředitel Metropolitní policie (Commissioner of the Metropolitan Police) měl či mohl zajistit více policejních sil, než kolik jich v daný den bylo v ulicích Londýna nasazeno. Jedním z důvodů, proč nepostačovaly nasazené policejní složky, byl i ten, že významná část davu odmítala spolupracovat s policisty tvořícími kordon. Podle odhadu soudce se po celou dobu chovalo zhruba 40 procent shromážděných aktivně nepřátelsky - tyto osoby tlačily a narážely do policistů tvořících kordon, vrhaly předměty a celkově vyjadřovaly neochotu spolupracovat. Ostatní shromáždění se navíc od této aktivní menšiny neodpojovali. Kordon tak muselo udržovat dostatečné množství policistů, aby bylo možné odrazit případný spojen ý tlak osob snažících se prorazit ven. Na zadržování spolupracujícího davu by stačilo méně policejních sil, zatímco další policisté by mohli dohlížet nad propouštěním osob z kordonu. Nedostatečná kapacita policejních sil byla zapříčiněna i tím, že další davy osob mimo kordon odmítaly respektovat pokyny policistů. Policie se tak s velmi obtížnými podmínkami vypořádala, jak nejlépe mohla. Dodatečné policejní síly, kterých by bylo potřeba pro bezpečné rozpuštění davu na Oxford Circus, byly nutně a oprávněně nasazeny na jiných místech. Policie přitom nemohla ponechat davy na Oxford Circus bez kontroly. Podle soudce by v takovém případě došlo k rezignaci policie na její povinnost zajistit ochranu proti výtržnictví, jakož i na povinnost péče a na pozitivní závazek poskytnout ochranu osobám v davu i třetím stranám, včetně policejních příslušníků, před hrozbou vážné újmy na zdraví, jakož i závazek zabránit škodám na majetku třetích stran.

29. S ohledem na situaci na Oxford Circus a na potíže při rozlišování násilně se chovajících členů davu a dalších osob s určitým potenciálem k páchání násilností na jedné straně od ostatních účastníků demonstrace zadržených uvnitř kordonu na straně druhé, nebylo dle soudce možno uplatnit jinou metodu individuálního propouštění osob z kordonu, než jakou policie v daném případě použila. V okamžiku, kdy byl kordon již utvořen, by jakákoliv forma kontrolovaného propouštění vedla k uplynutí poměrně dlouhé doby do úplného rozpuštění shromážděného davu. Nelze odhadnout, jak dlouho by trvalo propouštění osob z kordonu bez prohlídek a pořizování důkazů, zcela jistě by se ale jednalo minimálně o dobu dvaceti minut. Jestliže však byly propouštěné osoby současně podrobovány osobním prohlídkám a byly jinak shromažďovány důkazy, nutně muselo rozpuštění shromáždění trvat tak dlouho, jako v daném případě, tzn. minimálně jednu až dvě hodiny od jeho obnovení v 19.30 hodin.

30. Ve vztahu k tvrzenému omezení osobní svobody tedy soudce Tugendhat shledal, že oprávnění provést daný policejní zásah vyplývalo ze stavu nouze a jednalo se o zásah nezbytný.

31. Ve vztahu k čl. 5 Úmluvy dospěl soudce k závěru, že lidé zadržení uvnitř kordonu byli zbaveni svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ačkoliv nebylo záměrem policie předvést každou jednotlivou osobu zadrženou na Oxford Circus před příslušný soudní orgán, dav byl takto zajištěn proto, aby policie mohla zatknout a předvést před soud všechny jedince, u nichž byl dán důvodný předpoklad, že spáchali trestný čin, a ty, které bylo třeba zatknout proto, aby se trestné činnosti nedopustili. Tyto důvody byly z hlediska požadavků čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy dostačující.

32. S ohledem na neobvyklé okolnosti projednávaného případu dále soudce Tugendhat dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do svobody projevu a svobody shromažďovací. ... Soudce Tugendhat tedy dospěl k závěru, že projednávaný případ se týkal veřejného pořádku a práva na svobodu, nikoliv svobody projevu či svobody shromažďování; v tomto rozsahu byly žalobní body zamítnuty.

3. Odvolací soud (Court of Appeal)

33. Soudce Tugendhat přiznal stěžovatelům právo se odvolat proti závěrům rozsudku vztahujícím se k neoprávněnému odnětí osobní svobody a k porušení čl. 5 Úmluvy. Court of Appeal rozsudkem ze dne 15. 10. 2007 ([2007] EWCA Civ 989) podané odvolání zamítl.

...


35. Ve vztahu k žalobnímu nároku vyplývajícímu z čl. 5 Úmluvy dospěl Court of Appeal k závěru, že zadržení shromážděných osob nedosáhlo stupně zbavení osobní svobody. Soudce Anthony Clarke MR ve vydaném rozsudku dospěl k následujícím závěrům:

"102. ... První otázkou je, zda byli stěžovatelé zbaveni své svobody od samého počátku, což se dle názoru zdejšího soudu zcela jednoznačně nestalo. Jejich postavení se v daném okamžiku nijak zásadně nelišilo od jiných obdobných případů, na které poukazoval soudce, kdy dochází k zadržení či omezení pohybu osob, aniž by se jednalo o zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1. Dobrým příkladem je např. dav fotbalových fanoušků. Je běžné, že takový dav je omezen v pohybu někdy i po velmi dlouhou dobu, částečně se tak děje z důvodu ochrany jednotlivců v davu, částečně (v některých případech) ve snaze zabránit davovému násilí, jako např. mezi fanoušky dvou rozdílných táborů ... Dalším příkladem budiž ... např. situace, kdy řidiči motorových vozidel jsou někdy i po několik hodin nuceni setrvat na dálnici kvůli nehodě vyžadující zásah policie. ...

103. ... Za okolností projednávaného případu nemohlo být samotné rozhodnutí o vytvoření kordonu dle zdejšího soudu posuzováno jako takový případ svévolného zadržení, na který by štrasburské orgány nahlížely jako na zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1. Z toho důvodu zdejší soud shledal, že soudce se dopustil nesprávného právního posouzení, když vyslovil závěr, že odvolatelé byli nezákonně zbaveni svobody již od 14.20 hodin.

104. Na tomto základě je pak nutno nově posoudit zbývající otázku, zda byli odvolatelé nezákonně zbaveni svobody od nějakého pozdějšího okamžiku. Náš závěr je v této otázce takový, že nikoliv. ... Jak soudce vyslovil ve svém rozsudku ... nejednalo se jednoduše o statický dav protestujících na Oxford Circus, obklopený policisty a držený na daném místě zhruba sedm hodin. Situace na daném místě byla velmi proměnlivá, chaotická a zmatečná, kdy se v těsné blízkosti kordonu zdržovalo velké množství protestujících představujících hrozbu vážného narušení veřejného pořádku a riziko pro samotné policisty jak uvnitř, tak vně kordonu.

105. Za těchto okolností nelze rozumně dospět k závěru, že to, co bylo na počátku něčím méně než zbavením svobody, se následně v určitém okamžiku stalo tímto zbavením svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. ..."

4. Sněmovna lordů (The House of Lords)

36. Stěžovatelce L. Austinové, jakož i G. Saxbymu, bylo přiznáno právo podat opravný prostředek k Sněmovně lordů proti části rozsudku vztahující se k nárokům vyplývajícím z čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Soudní přelíčení proběhlo ve dnech 24. a 25. 11. 2008 a dne 28. 1. 2009 byl vynesen jednomyslný rozsudek, kterým byl opravný prostředek zamítnut s odůvodněním, že stěžovatelka nebyla zbavena svobody ve smyslu čl. 5 a na daný případ se tudíž čl. 5 odst. 1 vůbec nevztahoval ([2009] UKHL 5).

37. Lord Hope z Craigheadu, s jehož závěry se ostatní soudci ztotožnili, objasnil svůj přístup k interpretaci pojmu "zbavení osobní svobody" následovně:

"23. Použití čl. 5 odst. 1 na opatření týkající se kontroly davu je otázkou, která, jak se zdá, nebyla štrasburskému soudu doposud předložena. Neexistuje tak žádné přímé vodítko k posouzení otázky, zda čl. 5 odst. 1 dopadá na případy, kdy policie omezí pohyb osob výlučně za účelem ochrany osob před újmou na zdraví či k předejití závažným škodám na majetku. Potřeba přijmout určitá opatření na kontrolu davu ve veřejném zájmu nicméně není nijak nová. Přijetí takových opatření je například nezřídka nutné při fotbalových utkáních, aby nedošlo ke střetu fanoušků z rozdílných táborů, jenž by mohl vyústit v násilí. Na základě zásahu policie může dojít rovněž k omezení pohybu řidičů motorových vozidel v zájmu bezpečnosti silničního provozu v důsledku silniční nehody, nebo z nutnosti zamezit místním obyvatelům, aby se příliš přibližovali k místu požáru či teroristického útoku. Není samo o sobě nezajímavé, že doposud nebyly tyto druhy omezení napadnuty coby porušení čl. 5 odst. 1, za předpokladu, že se jednalo o omezení přiměřená a nikoliv svévolná.

...


27. Jestliže má být účel přijímaného opatření hodnocen jako relevantní faktor, je tomu tak proto, aby byla zachována rovnováha mezi tím, čeho má být přijatým omezením dosaženo, na straně jedné, a zájmy jednotlivce na straně druhé. Tvrzení, že tuto rovnováhu je třeba posuzovat na samém začátku při zvažování otázky, zda určitý případ spadá do rámce čl. 5, nebylo vysloveno v rozhodnutí ve věci Engel proti Nizozemsku (č. 1) ... či ve věci Guzzardi proti Itálii ... Nelze jej dovodit ani z doslovného znění předmětného článku. Domnívám se však, že judikatura Soudu na jiných místech dostatečně naznačuje, že otázka rovnováhy je neoddělitelně zakotvena v pojmech a myšlenkách, na nichž Úmluva stojí, a že tyto sehrávají svou roli při posuzování samotného rozsahu i v případě nejdůležitějších základních práv poskytujících ochranu fyzické bezpečnosti jednotlivce."

Lord Hope následně přezkoumal řadu rozsudků a rozhodnutí Soudu a Komise, včetně rozhodnutí X. proti Spolkové republice Německo, Guenat proti Švýcarsku, H. M. proti Švýcarsku, Nielsen proti Dánsku, Soering proti Spojenému království, O'Halloran, Francis proti Spojenému království, a N. proti Spojenému království, a dospěl k tomuto závěru:

"34. Domnívám se tedy, že i ve vztahu k základním právům, u nichž Úmluva nepřipouští žádné omezení či zúžení rozsahu, je na místě přijmout pragmatický přístup vycházející ze všech okolností daného případu. V čl. 5 není zakotven žádný odkaz na zájmy veřejné bezpečnosti či ochrany veřejného pořádku, coby jeden z důvodů, za kterých může být osoba zbavena svobody. To je v přímém kontrastu k čl. 10 odst. 2, jenž v tomto ohledu výslovně vymezuje právo na svobodu projevu. Nicméně význam, který musí být v kontextu čl. 5 přiznán opatřením přijímaným v zájmu veřejné bezpečnosti, je naznačen v čl. 2 Úmluvy, jelikož pokud by policie nemohla přijmout opatření na kontrolu davu, ocitly by se životy jednotlivců v ohrožení davovým násilím. Za takové situace je třeba hledat spravedlivou rovnováhu, aby byl překonán rozpor mezi těmito dvěma protichůdnými základními právy. Při vymezování rozsahu čl. 5 ve vztahu k opatřením na kontrolu davu musí být samozřejmě brána v potaz jak práva jednotlivce, tak zájmy společenství. Proto veškerá opatření musí být přijímána v dobré víře a musí být přiměřená situaci, která je vyvolala. Jen tak může být zachován základní princip, že žádné jednání, které se dotýká svobody jednotlivce, nesmí být svévolné. Jestliže je však tento požadavek naplněn, je na místě učinit závěr, že přijetím opatření na kontrolu davu v zájmu společenství nedochází k porušení práv jednotlivých osob v davu zaručených jim čl. 5, i když je těmito opatřeními omezena jejich svoboda pohybu."

Lord Neuberger z Abbotsbury rovněž shledal, že v daném případě nedošlo ke zbavení svobody, a uvedl následující:

"(...) 63. Jak již bylo naznačeno, domnívám se i já, že úmysl policie je relevantní , obzvláště v takto atypickém případě a v situaci, kdy tento úmysl či záměr je zjevný i s ohledem na vnější okolnosti. Pokud by se například prokázalo, že policie udržovala kordon po dobu delší než nezbytně nutnou pro samotnou kontrolu davu, aby tento dav ztrestala či jakýmsi způsobem "dala za vyučenou" demonstrujícím uvnitř kordonu, potom by dle mého názoru byly z takového postupu vyvozeny zcela odlišné závěry ...

64. Navíc je alespoň dle mého názoru nutné mít na paměti skutečnost, že pokud by omezení přijatá v projednávaném případě skutečně dosáhla roviny zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5, neměla by je policie možnost ospravedlnit odkazem na výjimky uvedené pod písm. b) či c), již s ohledem na odůvodnění, které Soud přijal ve věci Lawless proti Irsku (č. 3) ... Domnívám se, že skutečnost, že omezení přijatá v projednávaném případě nemohou být odůvodněna na základě některé z výjimek uvedených pod písm. a) až f), podporuje závěr, že tato omezení vůbec nedosáhla stupně zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5. Považoval bych za velmi zvláštní, pokud by policie neměla možnost jednat tak, jak jednala za okolností daného případu, aniž by přitom neporušila práva zadržených plynoucí jim z čl. 5. (...)"

Lord Walker z Gestingthorpe souhlasil se závěry lorda Hopea, nicméně jako "poznámku pod čarou" dodal následující:

"43. ...Lord Hope si klade otázku: ,Je účel relevantní ?' Jeho závěr je pak velmi obezřetný, tj. že i v případě základních práv je dán určitý prostor pro pragmatický přístup zohledňující všechny okolnosti případu. V tomto ohledu se rovněž domnívám, že je třeba v této otázce jisté ostražitosti. Štrasburský soud mnohokrát zdůraznil, že při zvažování otázky, zda došlo ke zbavení osobní svobody, mohou být významné všechny okolnosti: viz např. rozsudek ve věci H. M. proti Švýcarsku (§ 42) ... Stojí za povšimnutí, že zde vyjmenovaná široká škála faktorů nezahrnuje účel.

44. Účel určitého omezení, které může vyústit až ve zbavení osobní svobody, je obecně považován za relevantní nikoliv při hodnocení, zda byla překročena hranice mezi omezením a zbavením svobody, ale toliko při posuzování otázky, zda bylo takové omezení odůvodnitelné podle čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) - viz např. [ve vztahu k čl. 5 odst. 1 písm. e)] Nielsen proti Dánsku, Litwa proti Polsku, Wall proti Švédsku, H. M. proti Švýcarsku, H. L. proti Spojenému království, Enhorn proti Švédsku, a Storck proti Německu. Jestliže je určité omezení shledáno zbavením osobní svobody a osobní bezpečnosti, dobré úmysly vedoucí k uplatnění takového omezení nemohou obstát, jestliže nelze úspěšně uplatnit některou z výjimek vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f); tyto výjimky přitom musí být vykládány restriktivně
...

47. Bez ohledu na to, co bylo řečeno, jsem nicméně dospěl k závěru, že v projednávaném případě je nezbytné položit si jednoduchou otázku: co dělala policie na Oxford Circus dne 1.5.2001? Proč byla na tomto místě? Odpověď je taková ... že policie zde čelila neobvykle obtížnému úkolu udržet pod kontrolou dav tak, aby nedošlo k újmám na zdraví a škodám na majetku. Nadřízení policejní důstojníci pověření vedením operace byli odhodláni zabránit takovému fatálnímu konci, k jakému došlo na Red Lion Square dne 15.6.1974. Cílem policejního zásahu bylo rozpuštění shromážděného davu, a skutečnost, že dosažení tohoto cíle trvalo déle, než se předpokládalo, byla způsobena okolnostmi, které policie nemohla ovlivnit."

38. Stěžovatelé namítali, že byli zbaveni osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, který stanoví:

"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;

b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;

d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání."

39. Vláda namítla, že v dané věci není čl. 5 odst. 1 použitelný, jelikož nedošlo ke zbavení osobní svobody. Alternativně vláda tvrdila, že případné zbavení svobody bylo v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. b) a/nebo c) Úmluvy.

A. Vláda

40. Vláda uvedla, že stěžovatelé nebyli postupem policie zbaveni svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Zdůraznila totiž, že jedním z nejzákladnějších principů, na kterých je Úmluva založena, je požadavek hledání a nalézání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společenství a ochranou práv jednotlivce. Požadavek na udržení takové rovnováhy je hlavní myšlenkou, která se prolíná judikaturou Soudu, a musí k němu být přihlíženo rovněž při posuzování otázky, zda došlo ke zbavení osobní svobody. Na rozdíl od čl. 8 až 11 Úmluvy neobsahuje čl. 5 odst. 1 ustanovení zakotvující obecné výjimky. Je proto důležité nevykládat pojem "zbavení osobní svobody" příliš široce.

41. Relevantní zásady pro určení, kdy se jedná o zbavení osobní svobody, byly poprvé vysloveny v rozhodnutí Soudu ve věci Engel a další proti Nizozemsku (§ 58-59) a následně v rozhodnutí ve věci Guzzardi proti Itálii (§ 92-93) a v celé řadě dalších případů. Tato judikatura jednoznačně stanovila, že otázku, zda došlo ke zbavení osobní svobody, je nutno posuzovat ve vztahu ke specifickým okolnostem každého případu. Délka trvání určitého opatření je jedním z faktorů, které je třeba vzít v úvahu. Nicméně skutečnost, že určitá kontrolní opatření trvala poměrně dlouhou dobu, není sama o sobě dostačující k tomu, aby vedla ke zbavení osobní svobody, což vyplývá např. z rozhodnutí týkajících se zákazů nočního vycházení (viz Raimondo proti Itálii, a Trijonis proti Litvě). Účel, pro který bylo určité opatření přijímáno, představuje další relevantní faktor, který může Soud vést i k tomu, že neshledá zbavení osobní svobody ani v případě, kdy se jednalo o poměrně dlouhé fyzické zadržování osob na určitém místě - viz § 59 rozsudku ve věci Engel (cit. výše), v němž Soud vyslovil závěr, že musí být brán v potaz rámec daný nutností dodržovat vojenskou disciplínu; viz také rozsudek ve věci Nielsen proti Dánsku a H. M. proti Švýcarsku (oba cit. výše), v nichž Soud shledal, že na danou situaci nedopadá čl. 5, přičemž přihlédl k humanitárnímu účelu daného zadržování. Takový přístup byl principielně správný, jelikož smyslem a účelem čl. 5 odst. 1 je zabránit případům, v nichž se jedná o zadržování svévolné a neodůvodněné.

42. Žádné z dosavadních rozhodnutí Soudu se nezabývalo okolnostmi obdobnými těm v projednávaném případě, kdy policie musela přistoupit k přiměřenému zásahu spočívajícímu v dočasném omezení pohybu osob, aby zabránila závažnému narušení veřejného pořádku, které obnášelo významné riziko vážných, případně i smrtelných zranění. Pokud by čl. 5 měl být vykládán tak, že při demonstraci na Oxford Circus dne 1.5.2001 nebyla policie oprávněna vytvořit kordon, musely by policejní orgány smluvních stran Úmluvy přijmout alternativní metody zvládání násilných demonstrací, které by sice nevyvolávaly spory ve vztahu k čl. 5 Úmluvy, mohly by však být mnohem nebezpečnější pro všechny zúčastněné strany, jako např. použití slzného plynu nebo gumových projektilů.

43. Sněmovna lordů a Court of Appeal správně aplikovaly zásady vyplývající z judikatury Soudu, když dospěly k závěru, že v okamžiku, kdy byl vytvořen policejní kordon, nedošlo ke zbavení osobní svobody shromážděných osob. Dočasné omezení svobody pohybu na veřejné dopravní komunikaci, i kdyby se jednalo o omezení úplné, nepředstavuje případ zbavení osobní svobody, jak je zřejmé i na příkladech, na které poukazovaly vnitrostátní soudy, jako jsou davy při fotbalových utkáních či zácpy na dopravní komunikaci. Je tedy otázkou, zda došlo ke zbavení osobní svobody s ohledem na délku zadržování shromážděných osob uvnitř policejního kordonu. Tuto otázku je nutno zvážit s ohledem na všechny okolnosti, zejména s ohledem na cíl policejního zásahu, kterým bylo poskytnout ochranu osobám uvnitř i vně kordonu, a na nezbytnost tohoto opatření, vzhledem k tomu, že policie neměla k dispozici žádné jiné nástroje jak zabránit vážnému narušení veřejného pořádku.

44. V případě, že by bylo shledáno zbavení osobní svobody, bylo by odůvodnitelné dle čl. 5 odst. 1 písm. b) za účelem zaručit splnění povinnosti stanovené zákonem, a sice povinností poskytnout součinnost strážníkovi při potlačování výtržnictví. Alternativně by případné zbavení osobní svobody v projednávaném případě bylo možno podřadit pod výjimku uvedenou v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy v tom smyslu, že zadržení každého ze stěžovatelů bylo nezbytné proto, aby policie mohla zabránit hrozícímu výtržnictví.

B. Stěžovatelé

45. Aby bylo možno určit, zda byli stěžovatelé zbaveni osobní svobody, je dle jejich názoru nezbytné objektivně vyhodnotit konkrétní situaci dotčeného jednotlivce, zejména to, zda byla tato osoba "držena na určitém omezeném prostoru po nikoliv zanedbatelnou dobu" a zda dala k takovému zadržení "platné svolení" (viz Storck proti Německu, § 74). Pokud použité omezující opatření nepředstavovalo zadržení v klasické podobě uvěznění, mělo by být hodnoceno s ohledem na povahu a rozsah omezení, na způsob jeho realizace, na délku trvání a dopady na stěžovatele. V tomto smyslu pak lze např. říci, že čím větší bude rozsah daného omezení a čím větší bude míra donucení ze strany příslušných orgánů, tím kratší doba trvání bude muset uplynout, aby se jednalo o zbavení osobní svobody.

46. Stěžovatelé usuzují, že vyjádření vlády se zakládá na neobvyklém a kontroverzním tvrzení, že jakékoliv omezení či zadržování nezbytné z důvodu veřejného zájmu nebo pro jiný legitimní účel nemůže dosáhnout stupně zbavení osobní svobody, alespoň tam, kde se nejedná o klasický případ uvěznění. Stěžovatelé s tímto tvrzením nesouhlasí a uvádí, že pokud je určité opatření uplatněno za okolností, které by jinak vedly k závěru o zbavení osobní svobody, je záměr nebo účel, pro který bylo dané opatření přijato, irelevantní při posuzování otázky, zda došlo ke zbavení osobní svobody. Záměr, s jakým bylo určité opatření přijato, je relevantní toliko při rozhodování o tom, zda bylo prve shledané zbavení osobní svobody odůvodnitelné na základě některé ze šesti výjimek vymezených v čl. 5 odst. 1 pod písmeny a) až f) Úmluvy; tyto důvody je v každém případě třeba vykládat restriktivně. Není možné, aby byl koncept zbavení osobní svobody vykládán jinak ve vztahu k omezením ukládaným z důvodu veřejného pořádku a jinak ve vztahu k opatřením uloženým s ohledem na jiný legitimní cíl či veřejný zájem.

47. Stěžovatelé dále namítali, že snaha vlády podpořit své tvrzení odkazem na nutnost hledat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a potřebou chránit práva jednotlivců je zavádějící. Tato spravedlivá rovnováha byla již dosažena samotnou formulací práv zakotvených v Úmluvě. Soudu nepřísluší zužovat rozsah Úmluvou přiznané ochrany na základě zvažování vzájemně protichůdných veřejných zájmů. Jakékoliv posuzování spravedlivé rovnováhy ze strany Soudu musí vycházet ze struktury konkrétního dotčeného článku Úmluvy a může k ní docházet pouze v otázkách, kde pro to byl tímto článkem ponechán prostor, např. při vymezování rozsahu pozitivních závazků vyplývajících z určitých článků Úmluvy. Pokud by základní tvrzení předložené vládou bylo správné, mohly by jednotlivé státy obcházet práva chráněná čl. 5 tím, že by s odkazem na nutnost takového opatření zadržovaly osoby na základě celé řady důvodů nad rámec těch stanovených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f); dotčení jednotlivci by pak zcela pozbyli procesní a hmotně právní záruky zakotvené v čl. 5 Úmluvy.

48. Stěžovatelé se nedomnívají, že ke zbavení osobní svobody došlo již okamžikem, kdy byl policejní kordon utvořen. Nicméně s přihlédnutím k povaze daného omezení, k míře donucení při jeho prosazování, délce trvání a dopadům na zadržené byli stěžovatelé zadržení uvnitř policejního kordonu zcela jednoznačně zbaveni své osobní svobody. Závěr vnitrostátních soudů, že se jednalo o nezbytné opatření k udržení veřejného pořádku, je ve vztahu k této otázce zcela irelevantní.

49. Zbavení osobní svobody, k němuž v daném případě došlo, nebylo odůvodnitelné na základě žádné z výjimek zakotvených v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Konkrétně, ve vztahu k čl. 5 odst. 1 písm. b), stěžovatelé nebyli zadrženi proto, "aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem"; toto odůvodnění připadá totiž v úvahu pouze tam, kde danému jednotlivci vznikla určitá konkrétní povinnost a kdy byl zbaven svobody v souvislosti s vymáháním plnění této povinnosti. "Povinností" v tomto smyslu nemohl být samotný požadavek podrobit se zbavení osobní svobody. Dále pak pro zadržení osoby podle čl. 5 odst. 1 písm. c), tedy "jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu", je nezbytné, aby jednak tímto opatřením byl zbaven osobní svobody právě dotyčný jednotlivec, který by se jinak dopustil trestného činu, a současně, aby již v okamžiku, kdy byl zbavován osobní svobody, měly příslušné orgány úmysl daného jednotlivce předvést před příslušný soudní orgán v rámci trestního řízení. Žádný z těchto předpokladů nebyl v případě stěžovatelů naplněn.

A. K přijatelnosti

[50. - 51. Soud prohlásil stížnost za přijatelnou]

B. Meritum věci

1. Základní zásady

52. Jak strany správně uvedly, jedná se o první případ, v rámci kterého se Soud zabýval aplikací čl. 5 odst. 1 Úmluvy na problematiku tzv. kettlingu, resp. zadržení určité skupiny osob na základě policejního zásahu provedeného z důvodu ochrany veřejného pořádku. Za těchto okolností vychází Soud při výkladu čl. 5 odst. 1 a zejména při rozhodování o tom, zda se v daném případě jednalo o zbavení osobní svobody, z následujících základních zásad.

53. Zaprvé, jak Soud v mnoha případech opakovaně zdůraznil, Úmluva představuje živý instrument a musí být tedy vykládána ve světle současných podmínek a idejí převládajících v současných demokratických společnostech (viz, mimo jiné, Tyrer proti Spojenému království, § 31, Kress proti Francii, § 70, Christine Goodwin proti Spojenému království, § 75, a naposledy Bayatyan proti Arménii, § 102). To však neznamená, že by Soud ve snaze vyhovět dnešním potřebám, podmínkám, stanoviskům či standardům mohl nad rámec práv uznaných Úmluvou konstruovat nějaké nové právo (viz Johnston a další proti Irsku, § 51-54), nebo že by byl Soud oprávněn omezit některé z existujících práv nebo vytvářet další "výjimky" či "odůvodnění", které by nebyly výslovně zakotveny v Úmluvě (viz např. Engel a další, § 57; Ciulla proti Itálii, § 41).

54. Zadruhé, Úmluvu je třeba pojímat jako celek a vykládat ji takovým způsobem, aby byla zachována vnitřní soudržnost a soulad mezi jejími jednotlivými ustanoveními (Stec a další proti Spojenému království, § 48).

55. Vzhledem ke kontextu, v jakém bylo předmětné omezující opatření v projednávaném případě přijato, považuje Soud pro úplnost za vhodné upozornit na to, že čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě zaručuje právo na svobodu pohybu. Je skutečností, že stěžovatelé se nedovolávali tohoto ustanovení, vzhledem k tomu, že Spojené království neratifikovalo Protokol č. 4 a není jím tedy vázáno. S přihlédnutím k významu a smyslu těchto dvou odlišných ustanovení, tedy čl. 5 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 4, je dle Soudu nicméně na místě učinit následující úvahy. V prvé řadě, čl. 5 by v zásadě neměl být vykládán tak, že ve vztahu k zemím, které neratifikovaly Protokol č. 4, což je i případ Spojeného království, v sobě zahrnuje i požadavky zakotvené tímto Protokolem. Zároveň čl. 2 odst. 3 předmětného Protokolu připouští, aby v případě nutnosti bylo právo na svobodu pohybu omezeno mimo jiné za účelem zachování veřejného pořádku, zabránění trestné činnosti nebo z důvodu ochrany práv a svobod třetích osob. Ve vztahu k čl. 11 Úmluvy Soud shledal, že zásah do práva na svobodu shromažďování je v zásadě odůvodněný při snaze zabránit nepokojům nebo trestné činnosti a k ochraně práv a svobod třetích osob v situaci, kdy se účastníci demonstrace dopouštějí násilných činů (viz Giuliani a Gaggio, § 251). Soud rovněž shledal, že za určitých, jasně vymezených okolností, může čl. 2 odst. 3 Úmluvy zahrnovat i pozitivní závazek dopadající na příslušné orgány, spočívající v nutnosti přijmout preventivní operativní opatření k ochraně jednotlivců před hrozbou závažných škod způsobených trestnou činností jiných jednotlivců (Guiliani a Gaggio, § 244; P. F. a E. F. proti Spojenému království, § 36). Při posuzování otázky, zda vnitrostátní orgány dostály těmto pozitivním závazkům, Soud vyslovil závěr, že musí být zohledněny problémy se zajišťováním bezpečnosti v moderní společnosti, nepředvídatelnost lidského jednání a rovněž nutnost přijímat operativní rozhodnutí s ohledem na priority a kapacitní možnosti (Giuliani a Gaggio, § 245; P. F. a E. F. proti Spojenému království, § 40).

56. Jak Soud již dříve konstatoval, policii musí být přiznána určitá míra posuzovací volnosti při přijímání operativních rozhodnutí. Tato rozhodnutí jsou téměř vždy velice komplikovaná a s ohledem na to, že má přístup k informacím, vlastním i zprostředkovaným od zpravodajských služeb, je policie také obvykle v nejlepším postavení tato rozhodnutí přijímat (viz P. F. a E. F. proti Spojenému království, § 41). Navíc již v roce 2001 vedl pokrok v oblasti komunikačních technologií k bezprecedentním možnostem, pokud jde o rychlou a utajenou mobilizaci protestujících. Policejní síly jednotlivých smluvních států čelí novým výzvám, které zjevně nebylo možno předvídat v době, kdy byla Úmluva sjednávána. Musely tak vyvinout nové policejní techniky pro zvládání těchto výzev, jež zahrnují i kettling, resp. jiná opatření na omezení pohybu protestujících. Článek 5 nemůže být vykládán tak, aby znemožňoval policii naplňovat své povinnosti při udržování veřejného pořádku a ochraně veřejnosti, za předpokladu, že dostojí základní zásadě zakotvené v čl. 5, kterou je ochrana jednotlivce před svévolí (viz Saadi proti Spojenému království, § 67-74).

57. Jak bylo řečeno výše, čl. 5 odst. 1 nedopadá toliko na omezení svobody pohybu, které upravuje čl. 2 Protokolu č. 4. Aby bylo možno posoudit, zda byla určitá osoba "zbavena své osobní svobody" ve smyslu čl. 5 odst. 1, musí se v prvé řadě vyjít z konkrétní situace, v níž se tato osoba ocitla, a musí být zohledněna celá řada kritérií, jako např. typ, délka trvání, důsledky a způsob prosazování daného opatření. Rozdíl mezi zbavením svobody a omezením svobody spočívá v rozdílném stupni či intenzitě zásahu, nikoliv v samotné jeho povaze či podstatě (viz Engel a další, § 59; Guzzardi, § 92-93; Storck, § 71; dále též Medvedyev a další proti Francii, § 73).

58. Jak upozornil lord Walker (viz § 37), při zvažování, zda došlo v určité situaci ke zbavení osobní svobody, nebyl ve výše uvedených rozhodnutích Soudu zohledňován účel či záměr předmětného opatření. Z dosavadní judikatury Soudu je vskutku zřejmé, že pro posouzení otázky, zda byla určitá osoba zbavena své osobní svobody, není rozhodné, že dané opatření bylo přijímáno z důvodu veřejného zájmu, např. za účelem ochrany společenství před možnou hrozbou ze strany určitého jedince; tato skutečnost může být relevantní při následném posuzování, zda bylo takové zbavení osobní svobody odůvodněné na základě některého z ustanovení čl. 5 odst. 1 (viz, mimo jiné, A. a další proti Spojenému království, § 166; Enhorn proti Švédsku, § 33; M. proti Německu). Totéž platí v případě, kdy je daný jedinec zadržen proto, aby byla zajištěna právě jeho ochrana či mu byla poskytnuta určitá péče, pokud tato osoba nedala svůj právoplatný souhlas s takovým opatřením, jež by jinak představovalo zbavení osobní svobody (viz Storck, § 74-78 a rozhodnutí citovaná v tomto rozsudku; z poslední doby viz Stanev proti Bulharsku, § 117; ve vztahu k platnosti souhlasu viz též Amuur proti Francii, § 48).

59. Soud je nicméně toho názoru, že požadavek zohlednit "typ" a "způsob prosazování" daného opatření (viz Engel a další, § 59, a Guzzardi, § 92) Soudu umožňuje přihlédnout rovněž ke zvláštnímu kontextu a okolnostem jiných typů omezení, než jaké představuje modelový případ zadržení ve vězeňské cele (viz např. Engel a další, § 59; Amuur § 43). Kontext, v němž je určitý postup přijímán, je skutečně důležitým faktorem, který musí být brán v potaz; v moderní společnosti běžně dochází k situacím, kdy veřejnost musí strpět určitá omezení svobody pohybu či omezení osobní svobody v obecném zájmu. Jak podotkli soudci Court of Appeal a Sněmovny lordů, veřejnost obecně přijímá fakt, že svoboda pohybu musí být za určitých okolností dočasně omezena, jako např. při cestování veřejnou dopravou či na veřejné dopravní komunikaci, nebo při návštěvě fotbalového utkání (viz § 35 až 37). Soud se nedomnívá, že taková běžná omezení svobody pohybu je vůbec možno považovat za případy "zbavení osobní svobody" ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, za předpokladu, že je jejich přijetí nezbytné v důsledku okolností, které jsou mimo kontrolu příslušných orgánů, a nutné k odvrácení reálné hrozby vzniku vážných zranění nebo škod, a jestliže jsou tato opatření omezena na minimum nezbytné pro naplnění sledovaného účelu.

60. Článek 5 zakotvuje základní lidské právo, jmenovitě ochranu jednotlivce před svévolnými zásahy státu do jeho práva na osobní svobodu. Článek 5 odst. 1 pod písm. a) až f) zakotvuje taxativní výčet přípustných důvodů, na základě kterých může být osoba zbavena své osobní svobody; žádné zbavení osobní svobody pak nebude v souladu s čl. 5 odst. 1, pokud jej nebude možno podřadit pod některý z těchto důvodů (viz mimo jiné Al-Jedda proti Spojenému království, § 99). Nelze vyloučit, že by použití zadržovacích technik a technik na zvládání davu mohlo za určitých okolností vést k neoprávněnému zbavení osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1. Článek 5 odst. 1 musí být v každém případě vykládán takovým způsobem, který zohlední zvláštní okolnosti, za kterých byly předmětné techniky použity, jakož i odpovědnost policie za naplňování povinností při udržování veřejného pořádku a ochraně veřejnosti, jež jí vyplývají jak z vnitrostátního práva, tak z Úmluvy.

2. Použití uvedených zásad v posuzovaném případě

61. Otázka, zda byli stěžovatelé v posuzovaném případě zbaveni osobní svobody, se tedy zakládá na jeho konkrétních okolnostech. V souvislosti s tím Soud připomíná, že systém založený Úmluvou má být subsidiárně použitelný vedle národních systémů ochrany lidských práv (viz A. a další, § 154). Jak vyplývá z čl. 1 ve spojení s čl. 19 Úmluvy, subsidiarita představuje samotný základ Úmluvy. Soud musí být velice ostražitý, má-li na sebe brát úlohu prvoinstančního soudu posuzujícího skutkové okolnosti, jestliže je to s ohledem na okolnosti daného případu nevyhnutelné. Obecně platí, že byla-li vedena vnitrostátní řízení, není povinností Soudu nahrazovat skutkové závěry vnitrostátních soudů svými vlastními; je úkolem vnitrostátních soudů, aby na základě předložených důkazů zjistily skutkové okolnosti daného případu. Ačkoliv Soud není závěry vnitrostátních soudů vázán a ve světle všech jemu předložených materiálů je oprávněn provést vlastní zhodnocení případu, vyžadoval by za normálních okolností zcela přesvědčivé a pádné důvody pro to, aby se odchýlil od skutkových závěrů vnitrostátních soudů (Giuliani a Gaggio, § 180). Nicméně vzhledem k tomu, že dle čl. 19 a 32 Úmluvy je úkolem Soudu s konečnou platností vykládat a aplikovat Úmluvu, pak platí, že jakkoliv musí vycházet ze skutkových závěrů vnitrostátních soudů, není vázán jejich právními závěry, pokud jde o to, zda v daném případě došlo ke zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 či nikoliv (viz např. Storck, § 72).

62. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po třítýdenním slyšení, při němž bylo předloženo významné množství důkazů týkajících se událostí na Oxford Circus ze dne 1. 5. 2001, včetně ústních výpovědí, listinných důkazů, videonahrávek a fotografií (viz § 16). Tento soud shledal, mimo jiné, že informace, které byly policii dostupné před tímto dnem, naznačovaly, že demonstrace přiláká 500 až 1 000 představitelů tzv. tvrdého jádra násilných demonstrantů a že v případě nedostatečně účinné kontroly davu může dojít k závažným újmám na zdraví, příp. i s následkem smrti, a škodám na majetku. Policie očekávala, že dav se na Oxford Circus zformuje přibližně okolo 16.00 hodin, a proto byla zaskočena tím, že se zde shromáždilo přibližně 1 500 osob již o dvě hodiny dříve. Ve světle informací zprostředkovaných od zpravodajských služeb a chování davu při předcházejících demonstracích s obdobným zaměřením dospěla ve 14.00 hodin policie k závěru, že aby mohla předejít hrozbě násilí, újmám na zdraví a vzniku majetkových škod, musí být utvořen úplný kordon. Když byl ve 14.20 dokončen, nebylo nikomu z davu umožněno jej bez dovolení opustit. Uvnitř kordonu byl dostatečný prostor, aby se v něm lidé mohli pohybovat a nedocházelo k tlačenicím, podmínky však celkově nebyly příznivé, když nebylo k dispozici žádné přístřeší, přístup k občerstvení a pitné vodě a toaletám. V průběhu odpoledne a večera se policie opakovaně pokoušela zahájit hromadné propouštění osob sevřených kordonem, s ohledem na násilné a nespolupracující chování významné menšiny jak uvnitř, tak v přilehlé oblasti vně kordonu však policie byla nucena rozpuštění kordonu opakovaně odkládat. V důsledku toho byl kordon úplně rozpuštěn teprve přibližně ve 21.30 hodin. Policie nicméně umožnila opustit kordon přibližně čtyřem stům jednotlivců, které bylo možno jednoznačně identifikovat jako osoby neúčastnící se demonstrace nebo osoby, na které mělo zadržení v kordonu závažný dopad (viz § 17-25). Tyto závěry nebyly stranami v projednávané věci rozporovány a Soud neshledává žádný důvod se od nich odchýlit. První tři stěžovatelé byli v policejním kordonu zadrženi po dobu sedmi hodin, čtvrtý stěžovatel byl zadržen po dobu pěti a půl hodin.

63. Soud musí přezkoumat konkrétní situaci stěžovatelů podle kritérií vymezených v rozhodnutí ve věci Engel a další a navazující judikatuře (viz § 57). Mezi stěžovateli byl určitý rozdíl, když první stěžovatelka se na Oxford Circus sama účastnila demonstrace, zatímco ostatní stěžovatelé byli pouze kolemjdoucími. Soud však nepovažuje tento rozdíl za relevantní pro posouzení otázky, zda byli tito stěžovatelé zbaveni osobní svobody.

64. S ohledem na kritéria vymezená v rozsudku Engel a další by dle názoru Soudu donucující povaha zadržení uvnitř kordonu, délka jeho trvání a dopad na stěžovatele, ve smyslu fyzického nepohodlí a nemožnosti opustit oblast Oxford Circus, nasvědčovaly závěru, že se o zbavení osobní svobody jednalo.

65. Soud však musí rovněž zohlednit "typ" a "způsob provádění" daného opatření. Jak bylo naznačeno výše, velký význam má kontext, v němž bylo předmětné opatření uloženo.

66. Je proto nezbytné poznamenat, že předmětné opatření bylo přijato za účelem izolace a zadržení velkého davu osob, a to v nestabilní a nebezpečné situaci. Jak podotkla vláda, policie se rozhodla využít ke kontrole davu tohoto opatření omezujícího pohyb namísto použití ráznějších metod, které by obnášely větší riziko, že dojde ke zranění osob uvnitř davu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na situaci na Oxford Circus neměla policie kromě utvoření pevného kordonu žádnou jinou možnost, jak odvrátit reálnou hrozbu závažných zranění či majetkových škod (viz § 26). Zdejší Soud neshledává žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od závěru soudu prvního stupně, podle kterého bylo za daných okolností vytvoření úplného kordonu nejméně razantním a současně nejúčinnějším nástrojem, jaký mohla policie využít. Ani stěžovatelé sami nenamítali, že by již v okamžiku, kdy k vytvoření kordonu došlo, byly osoby uvnitř kordonu bezprostředně zbaveny osobní svobody (viz § 48).

67. Na základě skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně není Soud rovněž schopen identifikovat okamžik, v němž by se z opatření představujícího nanejvýš určité omezení svobody pohybu stalo opatření vedoucí ke zbavení osobní svobody. Je pozoruhodné, že již přibližně pět minut poté, co byl vytvořen úplný kordon, měla policie v úmyslu zahájit kontrolované propouštění zadržených osob severním směrem. O třicet minut později se policie podruhé pokusila započít s propouštěním, to bylo ovšem opět pozastaveno vzhledem k násilnému chování osob uvnitř i vně kordonu. V době od 15.00 do 18.00 hodin policie nepřetržitě vyhodnocovala situaci, nicméně příchod nových skupin protestujících a nebezpečné podmínky převládající v prostoru uvnitř kordonu ji vedly k závěru, že by nebylo bezpečné pokusit se kordon rozpustit. Kontrolované propouštění bylo obnoveno v 17.55 hodin, v 18.15 hodin bylo opět zastaveno, následně bylo znovu obnoveno v 19.00 hodin a opět pozastaveno v 19.20; v 19.30 hodin s ním bylo opět započato a rovněž bylo pozastaveno; posléze začala policie průběžně propouštět osoby z kordonu po desetičlenných skupinkách až do úplného rozpuštění kordonu ve 21.45 hodin (viz § 24). Soud prvního stupně tak shledal, že stejné podmínky, které vedly policii k nutnosti zadržet shromážděný dav okolo 14.00 hodin, přetrvávaly zhruba do 20.00 hodin, kdy bylo konečně možné bez přerušení hromadně propouštět zadržené (viz § 24). Za těchto okolností, kdy policie neustále důkladně vyhodnocovala situaci, kdy však zároveň po celé odpoledne a v průběhu večera přetrvávaly v podstatě stejně nebezpečné podmínky, které vedly k utvoření kordonu, se dle Soudu nelze domnívat, že osoby zadržené uvnitř kordonu byly zbaveny své osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1. S ohledem na to, že nedošlo ke zbavení osobní svobody, není nutné, aby se Soud dále zabýval otázkou, zda bylo předmětné opatření odůvodněné na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) nebo c) Úmluvy.

68. Soud zdůrazňuje, že výše učiněný závěr, že stěžovatelé nebyli zbaveni osobní svobody, se zakládá na zvláštních a výjimečných skutkových okolnostech tohoto případu. Dále podotýká, že učiněné podání neobsahovalo stížnost pro porušení čl. 10 a 11 Úmluvy, a poukazuje na to, že dle závěru soudu prvního stupně nedošlo k zásahu do práva osob zadržených v kordonu na svobodu projevu a shromažďování dle čl. 10 a 11 (viz § 32). Je třeba zdůraznit, že opatření na kontrolu a zvládání davu by neměla být ze strany vnitrostátních orgánů používána, ať už přímo či nepřímo, k potlačení protestu či k odrazování od jeho konání, s ohledem na klíčový význam svobody projevu a shromažďování v demokratické společnosti. Pokud by vytvořený a následně udržovaný kordon nebyl po celou dobu nezbytný ve snaze policie zabránit vážným újmám na zdraví či majetkovým škodám, jednalo by se o jiný "typ" opatření, jehož donucující a omezující povaha by mohla být dostačující pro to, aby se uplatnil čl. 5 Úmluvy.

69. Závěrem, s ohledem na to, že se na daný případ čl. 5 Úmluvy nepoužije, nedošlo v projednávaném případě ke zbavení osobní svobody.

Z těchto důvodů Soud čtrnácti hlasy proti třem rozhodl, že čl. 5 Úmluvy nebyl porušen.

Nesdílíme stanovisko většiny, podle kterého nebyli stěžovatelé v projednávaném případě zbaveni osobní svobody, a které vedlo tuto většinu k závěru, že čl. 5 Úmluvy nedopadá na posuzovaný případ a tudíž nedošlo ani k jeho porušení.

Rozsudek Soudu se odvolává na "zvláštní a výjimečné skutkové okolnosti tohoto případu", a současně se v něm uvádí, že "...pokud by vytvořený a následně udržovaný kordon nebyl po celou dobu nezbytný ve snaze policie zabránit vážným újmám na zdraví či majetkovým škodám, jednalo by se o jiný "typ" opatření, jehož donucující a omezující povaha by mohla být dostačující pro to, aby se uplatnil čl. 5 Úmluvy" (viz § 68).

Z hlediska zásad dopadajících na aplikaci čl. 5 Úmluvy, tj. ustanovení, jež je vyjádřeno ve všech univerzálních i regionálních lidskoprávních nástrojích a jež tvoří součást evropského veřejného pořádku, může být stanovisko většiny vykládáno tak, že jestliže je nezbytné uložit určité donucující a omezující opatření z důvodu legitimního veřejného zájmu, nemůže toto opatření dosáhnout stupně zbavení osobní svobody. Jedná se o zcela nové pojetí, které je mimořádně sporné a nevyhovující ze dvou důvodů.

Zaprvé, Soud doposud vždy zastával stanovisko, že nelze brát ohled na cíl či záměr určitého opatření při posuzování otázky, zda došlo v daném případě ke zbavení osobní svobody. Tyto aspekty jsou relevantní toliko při posuzování otázky, zda zbavení osobní svobody bylo odůvodněné s ohledem na důvody vyjmenované v čl. 5 odst. 1 pod písm. a) až f). Jinými slovy, samotné znění čl. 5 zakotvuje v Úmluvě vlastní spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a právem jednotlivce na svobodu tím, že výslovně vymezuje legitimní důvody pro zbavení osobní svobody.

Zadruhé, s ohledem na strukturu a znění čl. 5 odst. 1 Úmluvy nelze činit zásadní rozdíl mezi opatřeními přijímanými z důvodu ochrany veřejného pořádku a opatřeními přijímanými z jiných legitimních důvodů, resp. důvodů založených na jiném veřejném zájmu. Jinými slovy, není důvodu zacházet jinak s případy zbavení osobní svobody, k nimž došlo s ohledem na veřejný pořádek, a jinak s dalšími případy zbavení osobní svobody, na něž se toto ustanovení uplatňuje. V opačném případě by státy mohly "obcházet" záruky zakotvené v čl. 5 a zadržovat osoby na základě celé řady důvodů jiných než uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f), pokud by byly schopny prokázat, že dané opatření bylo nezbytné.

Na takovém přístupu byly založeny i úvahy Soudu ve věci A. a další proti Spojenému království, která se týkala situace zcela jistě ještě závažnější, a sice možného ohrožení bezpečnosti státu: "Soud odmítá tvrzení vlády, podle kterého čl. 5 odst. 1 umožňuje vzájemně považovat právo jednotlivce na osobní svobodu a zájem státu na ochraně jeho obyvatelstva před teroristickou hrozbou. Toto tvrzení je nejen v rozporu s dosavadním výkladem čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy ze strany Soudu, ale rovněž se zásadou, že ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) představuje taxativní výčet výjimek, přičemž s účelem čl. 5 Úmluvy je souladný toliko restriktivní výklad těchto výjimek. Pokud daný případ zadržení osoby vybočuje z rámce těchto výjimek tak, jak jsou vykládány Soudem, nemůže být s nimi uveden do souladu odvoláváním se na nutnost poměřovat zájmy státu se zájmy zadrženého" (§ 171).

Ve spojení s tím považujeme za problematický i názor většiny vyslovený navíc nešťastně v části tohoto rozsudku, kde jsou vymezeny základní zásady: "Nelze vyloučit, že by použití zadržovacích technik a technik na zvládání davu mohlo za určitých okolností vést k neoprávněnému zbavení osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1. Článek 5 odst. 1 musí být v každém případě vykládán takovým způsobem, který zohlední zvláštní okolnosti, za kterých byly předmětné techniky použity, jakož i odpovědnost policie za naplňování povinností při udržování veřejného pořádku a ochraně veřejnosti, jež jí vyplývají jak z vnitrostátního práva, tak z Úmluvy" (viz § 60). Znění tohoto výroku je podle nás velmi nebezpečné, protože ponechává prostor pro neomezenou volnost a vysílá špatný signál policejním orgánům.

Rozhodující většina poukázala na to, že "za určitých, jasně vymezených okolností může čl. 2 odst. 3 Úmluvy zahrnovat i pozitivní závazek dopadající na příslušné orgány, spočívající v nutnosti přijmout preventivní operativní opatření k ochraně jednotlivců před hrozbou závažných škod" (viz § 55). Ačkoliv tomu tak může být, v projednávaném případě nebylo prokázáno, že by se jednalo o situaci zřejmého a aktuálního ohrožení života či zdraví. Projednávaný případ ostatně ve skutečnosti nepřináší problém, který by byl zcela nový. Soud se již několikrát zabýval otázkou vzájemného působení ochrany zakotvené čl. 5 odst. 1 Úmluvy a pozitivních závazků vyplývajících z čl. 2 a 3. Soud přitom vždy potvrdil, že pozitivní závazky tohoto druhu by měly být plně v souladu se zárukami zakotvenými v čl. 5. Ve zcela nedávné době Soud v rozsudku ve věci Jendrowiak proti Německu uvedl, že "orgány státu se v projednávaném případě nemohly odvolávat na své pozitivní závazky vyplývající z Úmluvy ve snaze ospravedlnit zbavení osobní svobody stěžovatele, které, jak bylo prokázáno výše ... nespadalo pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů pro zbavení osobní svobody uvedených pod písm. a) až f) čl. 5 odst. 1. Lze konstatovat, že toto ustanovení tedy zahrnuje veškeré důvody, pro které může být osoba zbavena své osobní svobody ve veřejném zájmu, zájem na ochraně veřejnosti před trestnou činností nevyjímaje" (§ 38).

Paradox projednávaného případu spočívá v tom, že pokud by se jednalo o zbavení osobní svobody, nebyla by je policie schopna odůvodnit s odkazem na výjimku zakotvenou v čl. 5 odst. 1 pod písm. b) a c), na což správně poukázali i soudci lord Hope a lord Neuberger.

Jsme si dobře vědomi toho, že udržování veřejného pořádku je obtížný úkol, i když v projednávaném případě nebylo sporu o tom, že nasazení policisté v počtu šesti tisíc patřili k těm nejzkušenějším v Anglii. Jak naznačuje rozbor situace ze strany vnitrostátních soudů, zdá se, že policie upřednostnila efektivnost dané operace a zvolila nejúčinnější prostředky ke zvládnutí situace, spočívající v zadržení všech osob uvnitř kordonu. Předmětné opatření bylo tedy uplatněno vůči všem bez rozdílu, tedy i vůči lidem, kteří se vůbec neúčastnili demonstrace. V tomto ohledu bylo možno od policie očekávat použití méně omezujících prostředků. Namísto toho se zdá, že se všemi, kdo se zrovna vyskytovali na Oxford Circus okolo 14.00 hodiny, bylo zacházeno jako s určitými objekty, a tyto osoby byly donuceny zůstat zde tak dlouho, dokud se policii nepodařilo vyřešit ostatní potíže na jiných místech ve městě. Rozhodující většina poznamenala, že situace stěžovatelů byly odlišné, když první stěžovatelka se na Oxford Circus přijela účastnit demonstrace, zatímco další stěžovatelé byli pouze kolemjdoucími. Podle většiny však tento rozdíl není relevantní ve vztahu k otázce, zda došlo ke zbavení osobní svobody (viz § 63). Při vší úctě s tímto tvrzením nesouhlasíme. Nepochybně lze přijmout stanovisko, že aktivní účastníci demonstrace, která není zcela mírumilovná, by si měli být vědomi toho, že jejich svoboda pohybu může být omezena z důvodu nutných policejních opatření; o to se však v daném případě nejednalo. Court of Appeal změnil závěr soudu prvního stupně, podle kterého měla policie v případě první stěžovatelky rozumné důvody se domnívat, že se tato stěžovatelka hodlá podílet na výtržnictví; Court of Appeal naopak vyslovil závěr, že při zadržení stěžovatelky vykonávala policie zvláštní pravomoc vyplývající z obecného práva ( common law ), podle které může být zadržena i nevinná osoba v zájmu předcházení výtržnictví ze strany jiných osob. I v takovém případě však byla situace dalších tří stěžovatelů zcela odlišná; tito stěžovatelé se na daném místě nacházeli pouze shodou okolností a neměli žádný úmysl se demonstrace účastnit. Při dodržení policejních pokynů mohli tedy rozumně očekávat, že nebudou sami podrobeni opatřením zaměřeným na zvládání nepřátelského davu demonstrantů.

Soud uvedl, že není schopen identifikovat okamžik, od kterého se mělo opatření omezující svobodu pohybu změnit v situaci představující zbavení osobní svobody (viz § 67). Není zřejmé, co je tímto výrokem míněno. Znamená to, že v době před 21.30 hodin nedošlo k žádnému zbavení osobní svobody, nebo že v době od 14.00 do 21.30 hodin ke zbavení osobní svobody došlo, nelze však přesně určit kdy tato situace nastala? V případě, že by platila druhá alternativa, tak by rozhodující většina neměla dospět k tak kategorickému závěru, že osoby zadržené uvnitř kordonu nemohly být zbaveny osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. V případě nejistoty je pravidlem rozhodovat ve prospěch zachování dotčených individuálních práv.

Závěrem, velký senát ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňuje rozsudek ve věci Gillan a Quinton proti Spojenému království ze dne 12. 1. 2010. Je nepochybné, že tento případ se týkal zejména čl. 8 Úmluvy, čl. 5 byl ovšem rovněž dotčen, a to přímo v kontextu demonstrace. Výklad čl. 5 ve věci Gillan a Quinton byl ve skutečnosti mnohem širší než v projednávaném případě, když zde Soud dospěl k závěru, že donucující omezení svobody pohybu dosáhlo roviny zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1: "Soud podotýká, že ačkoliv doba, po kterou byli oba stěžovatelé zadrženi a podrobeni osobní prohlídce, nepřesáhla v obou případech 30 minut, byli stěžovatelé během této doby zcela zbaveni svobody pohybu. Byli přinuceni zůstat na daném místě a podrobit se prohlídce; pokud by odmítli, mohli být zatčeni, zadrženi na policejní stanici a mohlo proti nim být vzneseno obvinění pro spáchání trestného činu. Tento prvek donucení nasvědčuje tomu, že se jedná o zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 (viz např. Foka proti Turecku, § 74-79; § 57). Přitom v projednávaném případě byl stupeň donucení mnohem vyšší než ve věci Gillan a Quinton.

V projednávaném případě byli stěžovatelé zadrženi na poměrně malé ploše společně s dalšími přibližně třemi tisíci lidí, přičemž jejich svoboda pohybu byla značně omezena; mohli pouze stát nebo sedět na zemi, neměli přístup k toaletám, k jídlu či k pitné vodě. Kordon udržovalo několik set příslušníků pořádkové policie a stěžovatelé byli zcela odkázáni na jejich rozhodnutí o tom, kdy bude možné dané místo opustit. Policie navíc mohla použít sílu k udržení kordonu a za neuposlechnutí výzvy policie hrozilo zatčení a trest odnětí svobody. Všichni stěžovatelé byli zadržováni za těchto podmínek po dobu šesti až sedmi hodin.

Náš závěr je tedy takový, že v projednávaném případě došlo ke zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 Úmluvy a že tento článek byl porušen.




© Wolters Kluwer, a. s.