Ahrens proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 45071/09

Datum: 22. 3. 2012

Prejudikatura Soudu: Anayo proti Německu, rozsudek ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 20578/07, § 57; Backlund proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 36498/05, § 37; Görgülü proti Německu, rozsudek ze dne 26. 2. 2004, stížnost č. 74969/01, § 43; Hokkanen proti Finsku, rozsudek ze dne 23. 9. 1994, stížnost č. 19823/92, Series A č. 299-A, § 55; Hoppe proti Německu, rozsudek ze dne 5. 12. 2002, stížnost č. 28422/95, § 54; Krušković proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 21. 6. 2011, stížnost č. 46185/08, § 20; Lebbink proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 1. 6. 2004, stížnost č. 45582/99, ECHR 2004-IV, § 36; Mikulić proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 53176/99, ECHR 2002-I, § 53-55; Mizzi proti Maltě, rozsudek ze dne 12. 1. 2006, stížnost č. 26111/02, ECHR 2006-I; Nekvedavicius proti Německu, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19. 6. 2003, stížnost č. 46165/99; Nylund proti Finsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 29. 6.1999, stížnost č. 27110/95, ECHR 1999-VI; Odičvre proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 2. 2003, stížnost č. 42326/98, ECHR 2003 III, § 46; Pascaud proti Francii, rozsudek ze dne 16. 6. 2011, stížnost č. 19535/08, § 48-49; Pini a další proti Rumunsku, rozsudek ze dne 22. 6. 2004, stížnosti č. 78028/01 a 78030/01, ECHR 2004-V, § 143, 146; Rasmussen proti Dánsku, rozsudek ze dne 28. 11. 1984, stížnost č. 8777/79, Series A č. 87, § 33; Różański proti Polsku, rozsudek ze dne 18. 5. 2006, stížnost č. 55339/00; S. H. a další proti Rakousku, rozsudek velkého senátu ze dne 3. 11. 2011, stížnost č. 57813/00, § 94; Sommerfeld proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003, stížnost č. 31871/96, ECHR 2003-VIII, § 62; Süß proti Německu, rozsudek ze dne 10. 11. 2005, stížnost č. 40324/98, § 100; T. P. a K. M. proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 20. 5.2001, stížnost č. 28945/95, ECHR 2001-V, § 70; Yildirim proti Rakousku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, stížnost č. 34308/96; Zaunegger proti Německu, rozsudek ze dne 3. 12.2009, stížnost č. 22028/04

Složení senátu: D. Spielmann, předseda senátu (Lucembursko), E. Fura (Švédsko), B. M. Zupančič (Slovinsko), M. Villiger (Lichtenš tejnsko), G. Yudkivska (Ukrajina), A. Nussberger (Německo), A. Potocki (Francie).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1970 a žije v Berlíně.

6. Od velikonoc do září roku 2003 měl stěžovatel vztah s paní P. V únoru roku 2004 začala mít paní P. vztah s panem M. V září roku 2004 se paní P. a pan M. odstěhovali do společné domácnosti. V říjnu a listopadu roku 2004 měl stěžovatel intimní styk s paní P. V prosinci roku 2004 informovala paní P. stěžovatele, že je těhotná.

7. Dne 28. 6. 2005 pan M. se souhlasem paní P. uznal otcovství k dosud nenarozenému dítěti paní P. Dne 10. 8. 2005 se paní P. narodila dcera R. Paní P. a pan M. společně vykonávají rodičovské povinnosti a vychovávají dítě společně.

8. Stěžovatel podal dne 27. 10. 2005 žalobu, kterou napadl otcovství pana M. a předložil čestné prohlášení, že měl pohlavní styk s matkou dítěte v době početí. Pan M. se vyjádřil, že žije s dítětem v sociálně-rodinném vztahu a převezme plnou rodičovskou zodpovědnost za dítě, i pokud by nebyl jeho biologickým otcem.

9. Dne 24. 11. 2005 okresní soud v Tempelhof-Kreuzbergu (Amtsgericht) nařídil jednání na 17. 1. 2006. Dne 13. 1. 2006 okresní soud jednání přerušil za účelem jmenování opatrovníka ad litem , který by reprezentoval zájmy dítěte. Dne 6. 2. 2006 okresní soud jmenoval opatrovníka ad litem. Dne 21. 3. 2006 opatrovník uvedl, že mezi panem M. a dítětem R. existuje vztah milujícího otce a dítěte a žaloba stěžovatele je v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte.

10. Dne 28. 3. 2006, v návaznosti na upomínku stěžovatelova právního zástupce, nařídil okresní soud jednání na 30. 5. 2006. Dne 27. 4. 2006 okresní soud odložil jednání, v návaznosti na žádost pana M., na 6. 6. 2006.

11. Dne 6. 6. 2006 nařídil okresní soud, po vyslechnutí stěžovatele, pana M. a paní P., vypracování znaleckého posudku ohledně otázky, zda je pan M. biologickým otcem dítěte. Dne 7. 9. 2006 vyzval okresní soud znalce k podání informací o stavu řízení.

12. Znalec informoval dne 4. 10. 2006 okresní soud, že pan M. a paní P. ze zdravotních důvodů odložili několik schůzek pro odběr vzorků krve. Pan M. si nechal odebrat vzorek krve dne 4. 10. 2006. Dne 2. 11.2006 znalec informoval soud, že mu byly doručeny vzorky krve od paní P. a dítěte. Dne 27. 11. 2006 podal znalec zprávu, ve které konstatoval, že pan M. není biologickým otcem dítěte.

13. Dne 1. 12. 2006, v návaznosti na upomínku stěžovatelova právního zástupce, okresní soud nařídil další jednání na 16. 1. 2007. Dne 6. 2. 2007 okresní soud nařídil za účelem posouzení údajného otcovství stěžovatele vypracování znaleckého posudku, který vykonal stejný znalec z oboru medicíny.

14. Dne 15. 3. 2007 podal znalec zprávu, ve které konstatoval, že bylo s pravděpodobností 99,99% prokázáno, že stěžovatel je biologickým otcem dítěte.

15. Okresní soud nařídil dne 12. 3. 2007 jednání na 10. 4. 2007.

16. Dne 27. 4. 2007 okresní soud vynesl rozsudek, ve kterém stanovil, že pan M. není otcem dítěte a otcem dítěte je stěžovatel. Okresní soud shledal stěžovatelovu žalobu přípustnou, jelikož zaslal čestné prohlášení, že měl sexuální styk s matkou dítěte v době početí. Žaloba byla opodstatněná, protože bylo prokázáno znaleckým posudkem, že stěžovatel je biologickým otcem dítěte. Okresní soud měl za to, že stěžovatel není vyloučen z možnosti napadnout otcovství podle § 1600 odst. 2 občanského zákoníku ... když v době posledního jednání soudu nebyly mezi panem M. a dítětem žádné sociální a rodinné vazby. Nebylo možné předpokládat, že pan M. nese skutečnou odpovědnost za dítě. To by vyžadovalo, aby právní otec a dítě žili společně delší dobu, což podle názoru okresního soudu vyžaduje minimální dobu přibližně dvou let. S ohledem na ústavní právo biologického otce podle čl. 6 odst. 2 Základního zákona bylo nutné, aby skutečný vztah mezi právním otcem a dítětem byl do jisté míry stabilizován. Tato stabilita může být předpokládána pouze po dvou letech, které v daném případě zatím neuplynuly. Za těchto okolností nebylo relevantní, zda se stěžovatel skutečně o dítě staral společně s jeho matkou.

17. Dne 24. 8. 2007 odvolací soud v Berlíně (Kammergericht) zrušil rozsudek okresního soudu a zamítl žalobu stěžovatele. Soud konstatoval, že mezi stranami nebylo sporu, že pan M. žil s dítětem a jeho matkou po jeho narození a žil s nimi dál i poté, kdy bylo znalcem stanoveno, že není biologickým otcem dítěte.

18. Podle odvolacího soudu okresní soud nesprávně přiznal stěžovatelovi právo napadnout otcovství, jelikož již existoval sociální a rodinný vztah mezi panem M. a dítětem. Odvolací soud se domníval, že takový vztah nejenže existoval v době, kdy bylo rozhodnuto o odvolání, nýbrž již dlouho předtím, protože pan M. žil společně s dítětem a jeho matkou ve společné domácnosti od narození dítěte. Malé dítě nemohlo žít společně s jinou osobou po dobu delší, než je délka jeho vlastního života. Zákonodárce přesně nedefinoval, kterou dobu lze považovat za "delší dobu", ale ponechal toto posouzení na soudech při rozhodování jednotlivých případů.

19. Doba, která je nutná pro vytvoření sociálního a rodinného vztahu, není absolutní, ale musí být posuzována s ohledem na okolnosti jednotlivého případu a zejména věku dítěte. Nebylo pochyb o tom, že dítě si v průběhu prvních měsíců svého života vytváří sociální a rodinný vztah s osobami, které se o něj každodenně starají. Během prvních dvou let svého života dítě potřebuje zejména bezpečné rodinné vztahy, které mu umožní vytvářet další sociální vazby. Dozvědět se o svém pravém původu by mohlo být relevantním zájmem dítěte pouze v pokročilejším věku. Podle záměrů zákonodárců, kteří se inspirovali judikaturou Spolkového ústavního soudu, je v nejlepším zájmu dítěte a v zájmu již existujícího rodinného vztahu vyhnout se vnějšímu rušení. Ústavní práva biologického otce by neměla převážit nad stejně chráněnými právy právního otce, pokud posledně zmíněný převzal rodičovskou zodpovědnost ve smyslu sociálního rodičovství. V této souvislosti i doba několika měsíců, které uplynuly mezi narozením dítěte a podáním žaloby na napadení otcovství, může být považována za "delší dobu" za těchto konkrétních podmínek.

20. Odvolací soud nepovažoval za nutné rozhodnout, zda doba, která uběhla mezi narozením dítěte a podáním žaloby, byla dostatečná pro vytvoření sociálního a rodinného vztahu. Podle judikatury Spolkového soudního dvora, v případech, kdy dítě žilo od svého narození bez přerušení společně se svými právními rodiči, je nutné předpokládat existenci sociálně-rodinného vztahu, pokud soužití trvá a soudce je přesvědčen, že právní otec skutečně převzal rodičovskou zodpovědnost způsobem, který se jeví jako dlouhodobý. Není rozhodující, zda sociální a rodinný vztah existoval již v době, kdy byla podána žaloba, ale pouze zda existoval sociální a rodinný vztah v době posledního jednání soudu. Stěžovateli se nepodařilo upozornit na žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit existenci takového vztahu v projednávaném případě. Naopak skutečnost, že vztah mezi právními rodiči vydržel v krizi, která byla způsobená porušením důvěry ze strany matky, dokazuje, že vztah byl mimořádně stabilní. Odvolací soud neumožnil podat opravný prostředek ohledně právních otázek.

21. Dne 20. 5. 2009 Spolkový ústavní soud, který zasedal v tříčlenném senátě, ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku odmítl. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 3. 6. 2009.

[22. - 23. Relevantní ustanovení Základního zákona

24. - 26. Relevantní ustanovení občanského zákoníku]

27. Výzkum provedený Soudem s ohledem na 26 členských států Rady Evropy ukazuje, že ve 21 státech uznání otcovství k dítěti narozenému mimo manželství vyžaduje souhlas matky. V sedmnácti členských státech (jmenovitě Ázerbájdžán, Chorvatsko, Kypr, Estonsko, Francie, Gruzie, Irsko, Itálie, Litva, Moldavsko, Rumunsko, Rusko, San Marino, Španělsko, Turecko, Ukrajina a Spojené království) je domnělý biologický otec oprávněn zpochybnit otcovství třetí strany založené na uznání. Toto právo může být časově omezeno. V patnácti státech toto nastává v případě, kdy právní otec žije s dítětem v sociálním a rodinném vztahu. Ve Francii a Španělsku biologický otec nemůže napadnout otcovství, pokud dítě žije v sociálním a rodinném vztahu s jeho zákonně uznaným otcem po dobu alespoň pěti nebo čtyř let v uvedeném pořadí.

28. Oproti tomu v devíti členských státech (Arménie, Bulharsko, Maďarsko, Island, Lotyšsko, Nizozemsko, Polsko, Slovensko a Švýcarsko) biologický otec nemá právo zpochybnit otcovství právního otce založené na uznání. V těchto devíti jurisdikcích nejsou soudy oprávněny soudně přezkoumávat (na základě nejlepších zájmů dítěte nebo jiným způsobem), zda by biologickému otci mělo být dovoleno napadnout otcovství.

29. Stěžovatel namítal, že tím, že mu vnitrostátní soudy neumožnily zpochybnit otcovství pana M. a zákonným způsobem stanovit jeho otcovství, porušily jeho právo na respektování soukromého a rodinného života chráněné čl. 8 Úmluvy. Namítal zejména skutečnost, že příslušné právní předpisy podle výkladu rodinných soudů umožňují, aby sociální zájmy rodiny byly obecně upřednostňovány před zájmy biologického otce, aniž by bylo povoleno posouzení konkrétních okolností daného případu. Dále na základě čl. 8 ve spojení s čl. 6 Úmluvy namítal, že soudy rozhodující rodinněprávní spory dostatečně nepřezkoumaly, zda existoval trvalý vztah mezi dítětem a jeho právním otcem. Dále namítal, že údajná nepřiměřená délka řízení předurčila jejich výsledek.

30. Vláda s těmito tvrzeními nesouhlasila.

31. Soud shledal, že tuto stížnost je třeba zkoumat pouze podle čl. 8, který zní takto:

"(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

32. Soud konstatoval, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále shledal, že zde není ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Stížnost lze tedy prohlásit za přijatelnou.

A. Tvrzení stěžovatele

33. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Soudu tvrdil, že vztah mezi R. a ním jako jejím biologickým otcem dosáhl úrovně rodinného života. Prohlásil, že měl vztah s paní P. od velikonoc do konce září roku 2003 a dále spolu měli sexuální vztah do prosince roku 2004. Z toho vyplývá, že dítě bylo počato v dlouhotrvajícím vztahu. Když se stěžovatel dozvěděl o těhotenství paní P., oba předpokládali, že on je otcem dítěte. Není pravdou, že jeho první reakce, když se dozvěděl o těhotenství, byla naprosto odmítavá. Naopak byl ochoten převzít rodičovskou zodpovědnost za dítě a opakovaně se snažil paní P. během těhotenství kontaktovat. Nicméně paní P. byla proti tomu a od února roku 2005 se vyhýbala jakémukoli dalšímu kontaktu. Po narození dítěte stěžovatel zahájit řízení o určení otcovství s cílem ustanovit své právní otcovství a vykonávat rodičovskou zodpovědnost, což ukazuje jeho prokazatelný zájem a oddanost vůči dítěti. Paní P. mu bránila vytvořit právní pouto s dítětem a nechat vzniknout skutečný vztah.

34. V každém případě zájem stěžovatele, aby bylo jeho otcovství zákonně určeno, tvořil součást jeho soukromého života, a tudíž byl chráněn podle čl. 8. S odkazem na judikaturu Soudu, zejména na věc Mikulić proti Chorvatsku (§ 53-55), stěžovatel tvrdil, že soukromý život zahrnuje určení právního vztahu mezi dítětem a jeho biologickým otcem.

35. Vnitrostátní orgány zasáhly do tohoto práva, když mu bránily v určení otcovství. Poukázal na to, že nemá žádné zákonné prostředky, aby mohl napadnout uznání otcovství, které bylo prohlášeno panem M. se souhlasem matky a bez účasti stěžovatele.

36. Stěžovatel dále argumentoval tím, že zásah do jeho práv podle čl. 8 nebyl oprávněný dle odstavce 2 tohoto ustanovení. Zejména nebyl "nezbytný v demokratické společnosti". Právní uznání vztahu představuje celoživotní právní vazbu mezi dítětem a jeho rodičem, která je obecně založena na původu v linii přímé. To splňuje různé funkce týkající se sociálního pořádku a místa jednotlivce ve společnosti. Navíc to má i právní funkci. Je tudíž zásadního významu nejenom pro dítě, ale také pro jeho rodiče. Z toho vyplývá, že prostor pro uvážení, který mají vnitrostátní orgány v tomto ohledu, musí být omezený. 37. Podle judikatury Soudu stát musí, pokud existuje rodinný vztah, jednat takovým způsobem, aby umožnil tuto vazbu rozvíjet. Podle názoru stěžovatele zákonodárce nerespektoval tento princip a zásadu proporcionality tím, že dovolil matce vybrat si jiného muže za právního otce dítěte a popřít stěžovateli jakýkoli faktický vztah s jeho dítětem. Na základě zákona tak, jak bylo aplikováno vnitrostátními soudy, stěžovatel v podstatě nemá žádnou možnost stát se právním otcem svého dítěte, protože soudy daly přednost skutkové a právní situaci jednostranně vytvořené matkou před zájmy stěžovatele jako biologického otce.

38. Tuto situaci ještě zhoršuje skutečnost, že stěžovatel nesl důkazní břemeno prokázání neexistence sociálního a rodinného vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem. Dále je mu znemožněno napadnout otcovství i v budoucnu, v případě, že by vztah mezi matkou a právním otcem skončil a právní otec ztratit zájem o dítě.

39. Během vnitrostátního řízení pan M. nepředložil žádné podrobnosti o vztahu mezi ním a dítětem R. Za těchto okolností byly soudy rozhodující rodinně právní spory povinny zkoumat rozhodné skutečnosti z moci úřední. Dále by bylo nutné vyhotovit znalecký posudek na otázku, zda paní P. bude i nadále žít s panem M. Právní argumentace předložená odvolacím soudem v Berlíně měla ten praktický důsledek, že každá žaloba o zpochybnění otcovství podaná biologickým otcem musí být zamítnuta pouze na základě doby, která uplynula během řízení o otcovství.

40. Dále soudy nesprávně zvážily a posoudily konkurující si zájmy, zda by zpochybnění otcovství poškodilo či naopak sloužilo nejlepším zájmům dítěte. Nebyl zde žádný vědecký důkaz na podporu domněnky odvolacího soudu, že dítě má být chráněno před "vnějšími rušivými vlivy" během prvních dvou let jeho života. V projednávaném případě oba, stěžovatel a dítě, měly chráněný zájem na zákonném určení skutečného biologického původu, který převáží nad zájmem právního otce na zachování svého postavení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by určení stěžovatelova otcovství ohrozilo vztah mezi panem M. a dítětem, protože pan M. potvrdil během vnitrostátního řízení, že je ochoten převzít rodičovskou zodpovědnost i v případě, kdyby vyšlo najevo, že není biologickým otcem dítěte.

41. Přístup přijatý německým zákonodárcem postrádá odůvodnění a je v rozporu s judikaturou Soudu (stěžovatel odkazuje na věci Różański proti Polsku, a Zaunegger proti Německu), podle níž je třeba konkurenční zájmy vyvážit v každém jednotlivém případě. To znamená, že děti musí snést určitý tlak způsobený soudním řízením. V mnoha věcech by vyhotovení znaleckého posudku bylo nutné již ke stanovení skutečného vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem. V těchto případech by neexistovalo žádné další napětí, kdyby soud zkoumal jejich péči s ohledem na napadení otcovství.

42. V projednávaném případě je dále nutno vzít v potaz, že okresní soud nedokázal případ vyřešit s náležitou péčí, jak je požadována ve věcech týkajících se rodinného stavu. Výsledek těchto řízení byl tudíž předurčen jejich nepřiměřenou délkou.

43. Stěžovatel tvrdil, že německé právo přiznává podstatně slabší pozici biologickému otci než příslušná ustanovení většiny států Evropy. Ve zprávě vypracované na žádost vlády v březnu 2010 Německým institutem pro mládež a rodinné právo nebyla zjištění právní situace v Evropě dostatečná. Ve velké většině států existuje zřejmá tendence umožnit biologickému otci napadnout otcovství bez omezení.

B. Tvrzení vlády

44. Vláda uvedla, že rozhodnutí vnitrostátních soudu nepoškodila právo stěžovatele na respektování jeho rodinného života. S odkazem na judikaturu Soudu vláda tvrdila, že pouhé biologické příbuzenství bez blízkého osobního vztahu bylo nedostatečné pro vyvolání ochrany podle čl. 8. V projednávaném případě žila R. společně se svou matkou a jejím právním otcem v rodinném zázemí. Mezi stěžovatelem a dítětem R. neexistoval žádný skutečný rodinný vztah. Vláda zdůraznila, že intimní vztah mezi stěžovatelem a paní M. skončil osm měsíců před narozením R. Ještě před ukončením veškerých kontaktů, od září 2003, neměli paní P. a stěžovatel trvalý vztah, nýbrž jen příležitostný sexuální styk. Stěžovatel nebyl přítomen u porodu dítěte, ani se nepokusil k dítěti získat přístup.

45. Dále, přestože se Soud domníval, že zamýšlený rodinný život může výjimečně spadat do působnosti čl. 8, vláda konstatovala, že se s ohledem na okolnosti daného případu o tuto situaci nejedná. Zdůraznila, že stěžovatel a matka dítěte už společný vztah neměli. S odvoláním na námitky třetích stran (viz § 54-57) vláda tvrdila, že první reakce stěžovatele, když se dozvěděl o těhotenství, byla naprosto odmítavá. Stěžovatel se zeptal na dítě pouze jednou po jeho narození. Dále právní rodiče nebránili stěžovateli v kontaktu s dítětem. Vláda zdůraznila své pochybnosti, zda stěžovatelova ochota převzít zodpovědnost, která byla prezentována prostřednictvím jeho právního zástupce, byla opravdu skutečná.

46. Podle názoru vlády vnitrostátní soudy důsledně přezkoumaly existenci trvalého vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem. Tímto vzaly soudy v potaz skutečnost, že pan M. potvrdil otcovství ještě před narozením dítěte, a že právní rodiče byli ve vztahu od února 2004 a žili společně téměř rok před narozením dítěte. Během vnitrostátních řízení pan M. a paní P. při odděleném výslechu u okresního soudu jednomyslně prohlásili, že se společně starají o dítě. Stěžovatel proti tomu nic nenamítal. Nebylo tudíž pochybností, že pan M. převzal rodičovskou zodpovědnost a že u odvolacího soudu nebylo třeba více zkoumat tyto skutečnosti.

47. Vnitrostátními rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na respektování jeho soukromého života. I za předpokladu, že by existoval zásah do stěžovatelova práva podle čl. 8 odst. 1, má jednání právní základ v § 1592 a § 1600 občanského zákoníku a slouží legitimnímu cíli ochrany práv a svobod dítěte a jeho právních rodičů.

48. Tento zásah byl nezbytný v demokratické společnosti. Stěžovatelovo vyloučení z možnosti zpochybnit otcovství sloužilo nejlepším zájmům dítěte. Biologický otec mohl mít zájem o poznávání a vybudování vztahu se svým dítětem. V daném případě však muselo být vzato v potaz, že dítě již žije ve fungujícím sociálněprávním vztahu. Naopak žádné sociální vazby mezi dítětem a stěžovatelem neexistovaly. Z toho vyplývá, že zájem dítěte vyrůstat nerušeně v jeho sociálněprávní rodině převládal.

49. Německá legislativa vyvážila předmětné konkurující zájmy způsobem, který splnil požadavky čl. 8. Zákonodárce se intenzivně zaobíral otázkou, zda biologický otec dítěte má mít zaručeno právo napadnout otcovství, a původně se rozhodl v negativním smyslu. Nicméně na základě rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003 (sp. zn. 1 BvR 1493/96 a 1724/01) se zákonodárce rozhodl umožnit biologickému otci napadnout otcovství, pokud mezi právním otcem a dítětem sociálně-rodinný vztah neexistuje. Rozhodným hlediskem bylo, že v zájmu sociální rodiny a požadované právní jistoty v otázce otcovství biologický otec nemá ústavní právo, aby mu bylo přednostně určeno otcovství, pokud právní otec vykonává svou rodičovskou zodpovědnost ve smyslu sociálního rodičovství. Rozhodnutí dát přednost právní rodině bylo v souladu s judikaturou Soudu (vláda odkázala na věc Nylund proti Finsku).

50. Přístup zákonodárce také sloužil nejlepším zájmům dítěte tím, že odstraňoval značné napětí, které by bylo způsobeno zjišťováním v každém individuálním případě, zda příslušné zpochybnění otcovství bylo v nejlepším zájmu dítěte. Dále chránil stávající rodinu před nutností odhalit podrobnosti týkající se jejího soukromého života.

51. Bylo přijatelné uložit biologickému otci důkazní břemeno prokázání neexistence sociálního a rodinného vztahu. Ten nepředložil skutečnosti, které by svědčily proti domněnce o existenci takového vztahu, jako např. skutečnost, že dítě nežilo společně se svým právním otcem.

52. Stěžovateli nebylo odepřeno právo zpochybnit otcovství pouze kvůli časovému období, které uplynulo během soudních řízení. Délka řízení nebyla nepřiměřená. Navíc odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na skutečnostech, které se objevily během dodatečného času, jenž uplynul během řízení, ale jasně konstatoval, že daný sociální a rodinný vztah už poměrně dlouhou dobu existoval.

53. Vláda dále konstatovala, že Německo nebylo jedinou zemí, která vyvážila zájmy mezi biologickými otci na jedné straně a sociálními otci na straně druhé. Podle odborné zprávy vypracované v březnu 2010 Německým institutem pro mládež a rodinné právo (Deutsches Institut für Jugendhilfe und Familienrecht e. V.; registrované sdružení a nevládní organizace), která se kromě Německa vztahuje na sedmnáct jiných členských zemí Rady Evropy, postavení biologických otců podle německého práva nemůže být považováno za slabší než v ostatních evropských právních systémech.


C. Tvrzení třetích stran

54. Paní P. a pan M., právní rodiče dítěte R., uvedli, že vnitrostátní řízení vyvinulo silný tlak na jejich rodinu a zrušení vnitrostátního rozhodnutí by pro ně mělo vážné důsledky. Zejména se obávali, že by se stěžovatel snažil zasahovat do soukromých záležitostí rodiny a zhoršit vztah mezi R. a panem M.

55. Třetí strany tvrdily, že paní P. neměla se stěžovatelem během svého těhotenství žádný vztah. Neměli spolu vztah ani v době, kdy dítě bylo počato. Po jejich rozchodu měli pouze příležitostný sexuální styk. Když se stěžovatel poprvé dozvěděl o těhotenství paní P., vyzval jí, aby šla na potrat.

56. Naopak paní P. a pan M. spolu žili ještě před početím dítěte. Byli si přitom vědomi skutečnosti, že každý z nich, stěžovatel i pan M., může být biologickým otcem. Po zvážení situace se rozhodli nepodstoupit potrat a zajistit, aby dítě mohlo vyrůstat v pohodlí a v lásce zajištěné stabilní rodinou. Pan M. doprovázel paní P. na ultrazvuková a prenatální vyšetření a byl přítomen i u porodu.

57. Nějaký čas po narození R. zavolal stěžovatel panu M. a požadoval test otcovství. Pan M. odpověděl, že nechce podstoupit tento test a že chtějí nechat R., aby se rozhodla sama v pokročilejším věku, zda chce test otcovství. Ani stěžovatel ani jeho právní zástupce se je poté nepokusili znovu kontaktovat.

D. Posouzení Soudem

58. Soud připomíná, že pojem "rodinný život" podle čl. 8 Úmluvy se neomezuje na vztahy založené na manželství a může zahrnout i de facto "rodinné" vazby, kde strany spolu žijí mimo manželství. Soud se dále domnívá, že zamýšlený rodinný život může výjimečně spadat do rozsahu čl. 8, zejména v případech, kdy skutečnost, že rodinný život nebyl ještě plně vytvořen, je v neprospěch stěžovatele (srov. Pini a další proti Rumunsku, § 143 a 146). Zejména tam, kde to vyžadují okolnosti, se "rodinný život" musí vztahovat na potenciální vztah, který se může vytvořit mezi dítětem narozeným mimo manželství a jeho vlastním otcem. Mezi rozhodné skutečnosti, jež mohou v praxi v těchto případech určit skutečnou existenci úzkých osobních vazeb, patří povaha vztahu mezi vlastními rodiči a prokazatelný zájem o a oddanost otce vůči dítěti před i po jeho narození (viz Nylund proti Finsku, Nekvedavicius proti Německu, Lebbink proti Nizozemsku, § 36, a Anayo proti Německu, § 57).

59. Soud připomíná, že vztah mezi paní P. a stěžovatelem skončil přibližně jeden rok před početím dítěte. Podle vlastních tvrzení stěžovatele následující vztah mezi ním a paní P. byl čistě sexuální povahy. Nic nenasvědčuje tomu, že stěžovatel a paní P., která v tuto dobu žila s panem M., předpokládali společné založení rodiny. Dále nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel cítil závazek k dítěti před jeho narozením. Za těchto okolností Soud není přesvědčen, že rozhodnutí stěžovatele požádat o test otcovství a podání žaloby s cílem určit své otcovství bylo dostatečné k tomu, aby vytvořilo vztah na úrovni rodinného života mezi ním a R.

60. Nicméně čl. 8 chrání nejen "rodinu", ale také "soukromý" život. Soud již mnohokrát konstatoval, že řízení o určení nebo popření otcovství se týkají soukromého života dotyčného muže podle čl. 8, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity jednotlivce (viz Rasmussen proti Dánsku, § 33; Nylund, výše uvedený, Yildirim proti Rakousku, Backlund proti Finsku, § 37, Pascaud proti Francii, § 48-49, a Krušković proti Chorvatsku, § 20). Soud nevidí žádný důvod, proč v tomto případě zastávat jiný názor. Rozhodnutí odmítnout žádost stěžovatele o právní určení otcovství k R. se střetla s jeho právem na respektování soukromého života.

61. Každý takový zásah představuje porušení čl. 8, pokud není "v souladu se zákonem", nesleduje legitimní cíl nebo cíle podle odst. 2 tohoto ustanovení, a nemůže být považován za "nezbytný v demokratické společnosti".

62. Rozhodnutí národního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele na zákonné určení otcovství bylo založeno na § 1600 odst. 2 a 4 občanského zákoníku. Bylo zaměřeno na sledování nejlepších zájmů rodiny tvořené paní P., panem M. a dítětem R.

63. Při určení, zda byl zásah "nezbytný v demokratické společnosti", Soud odkazuje na zásady založené jeho judikaturou. Musí zvážit, zda ve světle věci jako celku doložené argumenty odůvodňují, že zásah byl pro účely odst. 2 čl. 8 relevantní a dostačující (viz, inter alia , T. P. a K. M. proti Spojenému království, § 70, a Sommerfeld proti Německu, § 62). Posouzení toho, co je v nejlepším zájmu dotyčného dítěte, má prvořadý význam v každém případě tohoto typu; v závislosti na jejich povaze a závažnosti mohou nejlepší zájmy dítěte převážit nad zájmy rodičů (viz Sommerfeld, výše uvedený, § 66, a Görgülü proti Německu, § 43).

64. Podle ustálené judikatury Soudu je třeba dále mít na paměti, že národní orgány mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami. Z těchto úvah vyplývá, že úlohou Soudu není nahrazovat vnitrostátní orgány při výkonu jejich povinností, nýbrž ve světle Úmluvy přezkoumat rozhodnutí těmito orgány přijatá v rámci jejich pravomocí (viz, inter alia , Hokkanen proti Finsku, § 55; Görgülü, výše uvedený, § 41 a Sommerfeld, výše uvedený, § 62).

65. Výběr prostředků k zajištění souladu s čl. 8 Úmluvy v oblasti vztahů jednotlivců mezi sebou je v zásadě záležitostí, která spadá do prostoru posuzovací volnosti smluvních států. Existují různé způsoby, jak zajistit "respektování soukromého života" a povaha povinnosti státu bude záviset na konkrétních okolnostech soukromého života v dané věci (viz OdiŹvre proti Francii, § 46). Šíře míry posuzovací volnosti nezáleží pouze na konkrétním právu nebo právech, kterých se týká daný spor, ale rovněž na povaze toho, co je pro stěžovatele v sázce (srov. Pascaud, výše uvedený, § 59).

66. Soud dále odkazuje na svůj rozsudek ve věci Anayo proti Německu, ve kterém německé soudy odmítly povolit panu Anayo, který byl biologickým otcem dvojčat, přístup k jeho dětem z důvodu, že k nim neměl sociální a rodinný vztah. Soud v tomto případě uvedl, že vnitrostátní soud odmítl stěžovatelovi přístup k jeho dětem bez jakéhokoli posouzení otázky, zda s ohledem na dané okolnosti případu by kontakt mezi dvojčaty a stěžovatelem byl v nejlepším zájmu dětí. Soud tedy konstatoval, že národní soud nedokázal spravedlivě vyvážit konkurující si práva v dané věci. Vzhledem k tomu, že důvody pro odmítnutí možnosti pana Anayo mít kontakt s jeho dětmi nebyly "dostačující" pro účely odst. 2 čl. 8, byl tento článek porušen (viz Anayo, výše uvedený, § 67-73).

67. S ohledem na okolnosti projednávané věci Soud na začátku uvádí, že stěžovatel zahájil řízení, jehož cílem bylo získat plné právní postavení otce dítěte. Pokud by žaloba stěžovatele byla úspěšná, veškeré rodičovské vazby mezi dítětem a pan M., který potvrdil otcovství před narozením dítěte a který dále vykonával roli sociálního otce, by byly přerušeny. Takové řízení je proto třeba považovat za zásadně odlišné a s dalekosáhlejšími cíly než pouhé určení biologického otcovství za účelem kontaktu s dotyčným dítětem a získání informací o vývoji dítěte, jak to bylo ve věci Anayo.

68. Soud připomíná, že při určování šíře míry posuzovací volnosti, kterou stát využívá při rozhodování jakéhokoli případu podle čl. 8 Úmluvy, se musí vzít v potaz řada faktorů. Pokud je v sázce zvláště důležitá stránka lidské existence nebo identity, prostor povolený státu bude obvykle omezený. Pokud ale neexistuje shoda v rámci členský států Rady Evropy, ať už co se týče relativní důležitosti zájmu, který je v sázce, nebo nejlepších způsobů jeho ochrany, tento prostor bude širší (z poslední doby viz S. H. a další proti Rakousku, § 94, včetně odkazů tam uvedených). Dále bude obvykle přiznána široká míra posuzovací volnosti v případě, kdy je po státu žádáno, aby usiloval o rovnováhu mezi protichůdnými soukromými a veřejnými zájmy nebo právy garantovanými Úmluvou (tamtéž).

69. Ze srovnávacího výzkumu provedeného Soudem (viz § 27-28) vyplývá, že většina patnácti z dvaceti šesti členských států Rady Evropy by domnělému biologickému otci umožnily, aby zpochybnil právní otcovství třetí strany založené na uznání, i pokud by právní otec žil s dítětem v sociálním a rodinném vztahu. Naproti tomu v podstatné menšině devíti členských států domnělý biologický otec nemá možnost zpochybnit otcovství právního otce. Ve dvou dalších státech domnělý biologický otec nemůže zpochybnit otcovství, pokud dítě žilo a žije v sociálním a rodinném vztahu s právním otcem po dobu alespoň čtyř nebo pěti po sobě jdoucích let.

70. Soud dospěl k závěru, že v členských státech existuje určitá tendence ve prospěch možnosti pro domnělého biologického otce zpochybnit otcovství právního otce za určitých okolností, které jsou srovnatelné s těmi v projednávané věci. Zdá se však, že zde není ustálená shoda, která by rozhodně zúžila prostor pro posuzovací volnost státu. Soud dále konstatoval, že napadané rozhodnutí se netýkalo otázky práva na kontakt, které vyžaduje přísnou kontrolu, protože s sebou nesou nebezpečí, že rodinné vztahy mezi malým dítětem a rodičem budou fakticky omezeny (viz, inter alia , Görgülü, výše uvedený, § 41-42, a Anayo, výše uvedený, § 66). Z toho vyplývá, že prostor pro posuzovací volnost využívaný členskými státy při určování právního postavení dítěte musí být širší než ten, který mají státy při posuzování otázek práv na kontakt a na informace.

71. Co se týče vyvážení konkurenčních zájmů v projednávaném případě, Soud konstatuje, že stěžovatel měl chráněný zájem na zjištění pravdy o důležité stránce svého soukromého života, jmenovitě o skutečnosti, zda je otcem R., a dále zájem na právním zakotvení otcovství (srov., mutatis mutandis , Pascaud, výše uvedený, § 34, a Krušković, výše uvedený, § 48).

72. Na druhou stranu rozhodnutí odvolacího soudu mělo za cíl vytvořit soulad s vůlí zákonodárce dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem, který skutečně žije s matkou dítěte a denně se stará o dítě, přednost před vztahem mezi biologickým otcem a dítětem.

73. Soud uvádí, že německé rodinné právo tak, jak bylo interpretováno národními soudy, v současné době neposkytuje možnost soudního přezkumu otázky, zda by kontakt mezi biologickým otcem a jeho dítětem byl v nejlepším zájmu dítěte, pokud jiný muž je právním otcem daného dítěte (v "sociálním a rodinném vztahu") a pokud biologický otec ještě nenesl za dítě žádnou zodpovědnost. Důvody, proč si biologický otec již dříve nevytvořil takový vztah, jsou irelevantní; ustanovení se však dotýkají i případů, v nichž skutečnost, že takový vztah zatím nebyl vytvořen, není přičitatelný biologickému otci (srov. Anayo, výše uvedený, § 67). Soud odkazuje na své závěry ve věci Anayo, kdy tato právní situace vedla k porušení práva biologického otce na respektování jeho soukromého života (viz Anayo, výše uvedený, § 70-73).

74. Z rozsudku Anayo lze dovodit, že čl. 8 Úmluvy může být interpretován tak, že ukládá členským státům povinnost zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte dovolit biologickému otci, aby si vytvořil vztah s dítětem, např. tím, že mu budou poskytnuta práva na kontakt. V důsledku toho biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života dítěte, pokud zde nejsou relevantní důvody týkající se nejlepších zájmů dítěte, aby se tak stalo. To však podle Úmluvy nemusí nutně znamenat povinnost dovolit biologickému otci zpochybnit postavení právního otce. Ani nelze takovouto povinnost vyvodit z judikatury Soudu. Projednávanou věc je nutno odlišit od věci Różański, na kterou se stěžovatel odvolává, neboť v této věci národní orgány odmítly zabývat se žádostí pana Różańskiho o určení jeho otcovství z pouhého odkazu na uznání otcovství jiného muže, aniž by zkoumaly skutkové okolnosti případu, např. otázku, zda dítě žilo se svým právním otcem v sociálním a rodinném vztahu (viz Różański, výše uvedený, § 78). Ve věci Mizzi proti Maltě Soud zjistil porušení čl. 8 Úmluvy v tom, že stěžovateli, který byl právním - ale ne biologickým - otcem dítěte narozeného v manželství a nikdy s dítětem nežil, nebyla nikdy poskytnuta možnost podat žalobu na popření otcovství s reálnou šancí na úspěch (viz Mizzi, výše uvedený, § 108-111). Soud se domnívá, že tato věc musí být rozlišena od projednávané věci v tom, že pan Mizzi tvrdil, že domněnka právního otcovství nebyla v souladu se sociální realitou, protože on si nikdy nevytvořil skutečný vztah k dítěti (viz Mizzi, výše uvedený, § 11). Naopak v nyní projednávané věci se právní otcovství pana M. shoduje s jeho skutečnou rolí sociálního otce dítěte.

75. S ohledem na výše uvedené úvahy, zejména na nedostatek konsensu mezi členskými státy v této otázce a na širší míru posuzovací volnosti, kterou je třeba přiznat státům ve věcech týkající se právního postavení, se Soud domnívá, že rozhodnutí, zda by biologickému otci mělo být povoleno zpochybnit otcovství za daných okolností projednávaného případu, je na uvážení členského státu.

76. Zbývá určit, zda rozhodovací proces jako celek byl spravedlivý a poskytl stěžovateli potřebnou ochranu jeho zájmů chráněných podle čl. 8 (viz Sommerfeld, výše uvedený, § 66, a Görgülü, výše uvedený, § 41-42).

77. V tomto ohledu Soud připomíná, že odvolací soud zkoumal, zda právní rodiče žili společně ve stabilní sociální rodině. Existence vztahu otec-dítě mezi panem M. a dítětem byla potvrzena oběma právními rodiči i opatrovníkem dítěte. Pan M. žil ve společné domácnosti s matkou dítěte několik měsíců před početím a byl s ní během těhotenství a při porodu. Oproti tomu stěžovatel nepředložil žádné důkazy, ať už před vnitrostátními soudy nebo před Soudem, které by toto zjištění zpochybňovaly. Neexistuje tedy žádný náznak, že by národní soudy dostatečně neprokázaly podstatné skutečnosti.

78. Co se týče délky řízení, Soud připomíná, že ve věcech týkajících se vztahu osoby s jejím dítětem je nutné postupovat se zvláštní péčí s ohledem na riziko, že plynutí času může zapříčinit de facto určení věci, která je součástí procesních požadavků vyplývajících ze čl. 8 (viz, inter alia , Hoppe proti Německu, § 54, a Süß proti Německu, § 100). Dále Soud konstatoval, že zvláštní péče je nutná ve věcech týkajících se osobního stavu (Mikulić, výše uvedený, § 44).

79. Vzhledem k okolnostem projednávané věci Soud konstatuje, že období, jež je nutné zohlednit, začalo 27. 10. 2005, kdy stěžovatel podal žalobu na určení otcovství, a končí 3. 6. 2009, kdy rozhodnutí Spolkového ústavního soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele. Řízení ve třech úrovních soudnictví tedy trvalo 3 roky a 7 měsíců. Přes určité zpoždění před okresním soudem v Tempelhof-Kreuzbergu - kde se případ projednával jeden rok a 6 měsíců - zejména vzhledem k tomu, že soud neustanovil opatrovníka ad litem ihned po podání žaloby, se Soud domnívá, že toto zpoždění v délce tří měsíců bylo kompenzováno tím, že odvolací soud velmi rychle vyřídil věc během necelých měsíců. Pokud by jisté zpoždění bylo zapříčiněno skutečností, že okresní soud nařídil dvě oddělené zkoušky, aby se vyloučilo otcovství právního otce a následně stanovilo otcovství stěžovatele, Soud se domnívá, že tento přístup spadá do uvážení národního soudu, aby zjistil relevantní skutečnosti.

80. Soud dále konstatuje, že z odůvodnění odvolacího soudu v Berlíně nevyplývá, že by nyní projednávaný případ byl předem rozhodnut kvůli době, která uplynula během řízení před národními soudy. Konstatuje zejména, že odvolací soud má za to, že sociální a rodinný vztah mezi právním otcem a dítětem R. nejenže existoval v době, kdy soud rozhodl o odvolání žadatele, avšak již dlouhou dobu předtím.

81. Za těchto okolností dospěl Soud k závěru, že procesní požadavky vyplývající z čl. 8 Úmluvy byly dodrženy.

82. Z výše uvedených úvah vyplývá, že v projednávané věci nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy

83. Stěžovatel tvrdí, že § 1600 občanského zákoníku tak, jak byl vyložen odvolacím soudem v Berlíně, ho znevýhodnil v jeho postavení biologického otce v porovnání s matkou, právním otcem a dítětem. Odkazuje na čl. 14 Úmluvy ve spojení se čl. 8 Úmluvy; prvně jmenovaný zní:

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

84. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasila.

I. K přijatelnosti

85. Soud konstatoval, že tato stížnost je spojena se stížností zkoumanou výše, a proto musí být rovněž prohlášena za přípustnou.

II. Meritum věci

86. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že oba, jak matka dítěte, tak i právní otec, byli oprávněni zpochybnit otcovství bez ohledu na existenci sociálního a rodinného vztahu mezi dítětem a právním otcem. Podle stěžovatele neexistovaly relevantní důvody, které by ospravedlňovaly takové rozdílné zacházení. Tuto diskriminaci dále zhoršuje skutečnost, že rostoucí intenzita sociálního a rodinného vztahu mezi právním otcem a dítětem během řízení o otcovství neomezila právo matky zpochybnit otcovství. Je třeba vzít v úvahu, že děti, které zpochybnily otcovství, se nemusely zabývat otázkou jejich vlastního sociálního vztahu s matkou a právním otcem. Naopak biologickému otci nebylo umožněno zpochybnit otcovství, i kdyby to bylo v nejlepším zájmu dítěte.

87. Podle vlády nelze čl. 14 aplikovat na projednávaný případ, jelikož stížnost stěžovatele nespadá do působnosti čl. 8 Úmluvy. Dále vláda tvrdila, že skupiny uvedené stěžovatelem nebyly srovnatelné. Stěžovatel, který nikdy s dítětem nežil, nebyl v podobné situaci jako právní rodiče, kteří žili s dítětem v domácím prostředí a nesli rodičovskou zodpovědnost. Rozhodnutí zákonodárce dát přednost sociálnímu a rodinnému vztahu mezi právním otcem a dítětem spadá do prostoru pro uvážení státu, když vyvažuje konkurující si zájmy.

88. Soud již výše konstatoval, že stížnost stěžovatele spadá do oblasti práva na ochranu soukromého života garantovaného podle čl. 8 Úmluvy. Z toho vyplývá, že čl. 14 lze na projednávanou věc aplikovat. Soud připomíná, že při využívání práv a svobod zaručených Úmluvou poskytuje čl. 14 ochranu proti rozdílnému zacházení bez objektivního a rozumného odůvodnění v podobných situací (viz, mezi mnoha dalšími, Zaunegger, výše uvedený, § 42).

89. Pokud jde o okolnosti projednávané věci, Soud konstatuje, že podle vlády byl hlavním důvodem, proč bylo se stěžovatelem zacházeno jinak než s matkou, právním otcem a dítětem v otázce zpochybnění otcovství, cíl chránit dítě a jeho sociální rodinu před vnějšími vlivy. S ohledem na výše uvedené úvahy týkající se přiměřenosti zásahu do práva stěžovatele na respektování soukromého života, zejména s ohledem na nedostatek konsensu mezi členskými státy (viz odst. 69-70), je Soud toho názoru, že rozhodnutí dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá, co se týče právního postavení, do posuzovací volnosti členského státu.

90. Nedošlo tedy k porušení čl. 14 ve spojení se čl. 8 Úmluvy.

[§ 91. - 93. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

3. čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.