Gas a Dubois proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (bývalá 5. sekce)

Číslo stížnosti: 25951/07

Datum: 15. 3. 2012

Složení senátu: D. Spielmann, předseda senátu (Lucembursko), J.-P. Costa (Francie), K. Jungwiert (Česká republika), B. M. Zupančič (Slovinsko), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-LefŹvre (Monako), G. Yudkivska (Ukrajina).

[§ 1. - 7. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

8. Stěžovatelky se narodily v letech 1961 a 1965 a žijí v Clamartu.

9. Paní Valérie Gas (dále též "první stěžovatelka) a Nathalie Dubois (dále též "druhá stěžovatelka") jsou partnerkami od roku 1989. Druhá stěžovatelka dne 21.9.2000 porodila ve Francii dceru - A., která byla počata v Belgii umělým oplodněním s anonymním dárcem. Příbuzenství A. s otcem, který je na základě belgického práva anonymním dárcem, není právně stanoveno. Dítě od svého narození žije se stěžovatelkami ve společné domácnosti. Dne 22.9.2000 bylo zapsáno do matriky na obecním úřadě v Clamartu. Dne 9.10.2000 byla A. svou matkou uznána za vlastní.

10. Stěžovatelky následně uzavřely registrované partnerství (PACS), které bylo dne 12.4.2002 zaregistrováno kanceláří soudu prvního stupně ve Vanves.

11. Dne 3.3.2006 první stěžovatelka podala u soudu vyšší instance v Nantes žádost o prosté osvojení dcery své partnerky, a to s jejím souhlasem uděleným před notářem.

12. Dne 12.4.2006 státní zástupce na základě § 365 občanského zákoníku vyslovil nesouhlas s žádostí první stěžovatelky o osvojení (viz § 19).

13. V rozsudku ze dne 4.7.2006 soud konstatoval, že zákonné podmínky osvojení byly splněny a že bylo prokázáno, že stěžovatelky se aktivně a společně o dítě starají, pečují o ně a poskytují mu citové zázemí. Soud přesto žádost zamítl, jelikož by osvojení mělo zákonné důsledky, které jsou v rozporu s úmyslem stěžovatelek a zájmem dítěte: přechod rodičovské zodpovědnosti na první stěžovatelku by biologickou matku zbavil jejích vlastních práv k dítěti.

14. První stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání. Druhá stěžovatelka se k řízení připojila.

Před odvolacím soudem ve Versailles stěžovatelky potvrdily svou vůli osvojením zajistit dítěti bezpečný právní rámec, který odpovídá jeho skutečné sociální situaci. Uvedly též, že ztrátu rodičovské zodpovědnosti matky dítěte je možné napravit úplným či částečným převodem této zodpovědnosti a poukázaly na skutečnost, že v řadě evropských zemí je osvojení dítěte zakládající vztah mezi osobami stejného pohlaví připuštěno.

15. Rozsudkem ze dne 21.12.2006 odvolací soud potvrdil zamítnutí jejich žádosti.

Stejně jako soudci soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že zákonné podmínky pro osvojení byly splněny a bylo prokázáno, že se první stěžovatelka aktivně účastnila na citové a materiální spokojenosti dítěte. Soud nicméně potvrdil, že zákonné důsledky osvojení nejsou v zájmu dítěte, jelikož stěžovatelky nemohou využít institutu sdílení rodičovské zodpovědnosti zakotveného v § 365 občanského zákoníku, který je použitelný jen v případě adopce manželem matky či manželky otce. Druhá stěžovatelka by tak byla v důsledku osvojení zbavena všech svých práv vůči dítěti. Soud dále shledal, že případný následný převod výkonu rodičovské zodpovědnosti by rizika, která by pro dítě ztráta rodičovské zodpovědnosti matky znamenala, nemohl zhojit. Žádost tedy dle soudu sledovala jen přání stěžovatelek založit a legitimovat společné rodičovství dítěte.

16. Dne 21.2.2007 stěžovatelky podaly kasační stížnost, avšak v řízení před Kasačním soudem nepokračovaly. Dne 20.9.2007 předseda Kasačního soudu rozhodl o zastavení řízení.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 17. - 19. Příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující dva druhy osvojení (úplné a prosté) existující ve francouzském právu.

§ 20. - 22. Příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující rodičovskou zodpovědnost, její převod a sdílení.

§ 23. - 24. Příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující tzv. PACS, francouzskou obdobu registrovaného partnerství otevřeného nicméně i osobám odlišného pohlaví.

§ 25. - 26. Příslušná ustanovení zákoníku veřejného zdraví a občanského zákoníku upravující umělé oplodnění.

§ 27. - 28. Judikatura Kasačního soudu ve věci osvojení nezletilého dítěte registrovaného partnera.

§ 29. Judikatura Kasačního soudu ohledně převodu výkonu rodičovské zodpovědnosti mezi registrovanými partnery.

§ 30. Rozhodnutí Ústavní rady ze dne 6.10.2010 ve věci ústavnosti § 365 občanského zákoníku.]

III. Texty a dokumenty Rady Evropy

[§ 32. Příslušná ustanovení Evropské úmluvy o osvojení dětí.

§ 33. Příslušná ustanovení doporučení Výboru ministrů č. CM/Rec (2010) o opatřeních k potírání diskriminace založené na sexuální orientaci a pohlavní identitě.]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy

34. Stěžovatelky namítají, že se staly obětmi diskriminačního zacházení založeného na jejich sexuální orientaci, které zasáhlo do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života. Poukazují na čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8, které zní takto:

Čl. 8

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Čl. 14

"Užívání práv a svobod přiznaných... Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

I. K předběžné námitce vlády

35. Vláda především opakuje, že čl. 8 Úmluvy není na projednávaný případ použitelný. Vláda navazuje na svou argumentaci, kterou rozvinula v rámci přezkumu přijatelnosti stížnosti, a odvolává se na judikaturu Soudu, podle níž je nutné existenci rodinného života, který však není omezen právním rámcem manželství, posoudit in concreto. Vláda nicméně zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Soudu čl. 8 nezaručuje ani právo na osvojení, ani právo na založení příbuzenství mezi dospělým a dítětem, kteří spolu žijí rodinným životem, a tím méně pak právo na dítě. Jelikož tedy právo na osvojení nespadá do rámce Úmluvy, vláda usuzuje, že stěžovatelky nemohou namítat diskriminaci při užívání tohoto práva, neboť čl. 14 Úmluvy nemá samostatnou existenci.

36. Stěžovatelky se odvolávají na argumenty, které uvedly v rámci posuzování přijatelnosti stížnosti.

37. Soud konstatuje, že stěžovatelky se opírají o čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy a že toto druhé zmíněné ustanovení nezaručuje ani právo založit rodinu, ani právo na osvojení, na čemž se ostatně strany shodují (srov. E. B. proti Francii, § 41). Je nicméně nutné uvést, že situaci stěžovatelek je možné in concreto posoudit jako rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Sexuální orientace navíc náleží do osobní sféry chráněné čl. 8 Úmluvy. Z těchto skutečností vyplývá, že okolnosti případu spadají do "rámce" alespoň jednoho ustanovení Úmluvy, které může být doplněno čl. 14, na který je v projednávaném případu poukazováno.

38. Soud v tomto ohledu odkazuje na své rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti ze dne 31.8.2010, v němž dospěl k závěru, že v projednávaném případě je čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 aplikovatelný.

39. Je proto třeba zamítnout předběžnou námitku vlády a pokračovat v meritorním přezkumu námitky.

II. Meritum věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelky

40. Stěžovatelky poukazují na zamítnutí žádosti první stěžovatelky o osvojení dítěte své partnerky. Tvrdí, že důvod zamítnutí žádosti spočívající v zákonných důsledcích osvojení - ztrátě rodičovské zodpovědnosti matky - představuje nepřekonatelnou překážku osvojení jen pro páry osob stejného pohlaví, jelikož, na rozdíl od osob rozdílného pohlaví, tyto osoby nemohou uzavřít manželství a využít ustanovení § 365 občanského zákoníku. Mají za to, že toto odepření prostého osvojení A. první stěžovatelce, které vychází z určitého principiálního postoje, zasáhlo do jejich práva na soukromý a rodinný život, a to diskriminačním způsobem.

41. Stěžovatelky připomínají, že A. byla počata v Belgii umělým oplodněním s využitím anonymního dárce. Ačkoli je A. od narození vychovávána oběma ženami, má z právního hlediska jen jednoho rodiče, druhou stěžovatelku. Po ní A. nosí své jméno, jen ona vykonává rodičovskou zodpovědnost a převedla na ni svůj majetek pro případ smrti. Druhá stěžovatelka naopak z právního hlediska nemá vůči A. žádná práva ani povinnosti. Stěžovatelky vysvětlují, že si přály žádostí o prosté osvojení, které by umožnilo založit nový příbuzenský vztah přidávající se k existujícímu příbuzenství, tuto situaci napravit. Z pohledu práva by tak A. měla dva rodiče a požívala právní jistoty, která z toho vyplývá. To jim však bylo vnitrostátní orgány odepřeno.

42. Stěžovatelky se tak staly oběťmi diskriminace založené na jejich sexuální orientaci, jelikož francouzské orgány vyloučily z možnosti prostého osvojení partnery osob stejného pohlaví, avšak nikoli osoby spojené manželským svazkem. Stěžovatelky připomínají, že manželství homosexuálů ve Francii zůstává zakázané, jak uvedl Kasační soud ve svém rozsudku ze dne 13.3.2007.

Toto diskriminační rozdílné zacházení existuje i mezi partnery a registrovanými partnery stejného pohlaví ve srovnání s partnery a registrovanými partnery opačného pohlaví, jelikož heterosexuálové mohou uzavřením manželství uniknout přísnosti ustanovení § 365 občanského zákoníku, což pro homosexuály není možné. Stěžovatelky uvádějí, že se nedomáhají možnosti uzavřít sňatek, ale zdůrazňují, že neutralita ustanovení občanského zákoníku je jen zdánlivá a ve skutečnosti působí nepřímou diskriminaci.

43. Při jednání stěžovatelky pro ilustraci svých tvrzení srovnaly situaci A. se situací jiného dítěte, A. D., které bylo počato umělým oplodněním s anonymním dárcem ženy, která žije v partnerském vztahu s panem D. Ačkoli jsou situace A. a A. D. ve všech ohledech srovnatelné, je právní postavení obou dětí rozdílné, jelikož podle § 311-20 občanského zákoníku je pan D. právně uznaným otcem dítěte, aniž by dokonce musel o prosté osvojení požádat (viz § 26). Ať již jde o běžné záležitosti (zápis do školy, sledování školní docházky) či o závažnější okolnosti (dopravní nehoda), A. může být doprovázena jen svojí matkou, zatímco o A. D. se může postarat pan D. Co víc, v případě úmrtí biologické matky se A. stane sirotkem a může být svěřena do péče opatrovníka či pěstounské rodiny, zatímco A. D. bude svěřena svému zákonnému otci. Stěžovatelky z výše uvedeného dovozují, že francouzská právní úprava prostého osvojení a oplodnění s anonymním dárcem brání založení příbuzenského osvojeneckého vztahu mezi A. a první stěžovatelkou, což by naopak bylo možné, pakliže by druhá stěžovatelka byla mužem. Ačkoli stěžovatelky vyzdvihují, že nemají v úmyslu zpochybňovat přístup k umělému oplodnění s anonymním dárcem tak, jak je upraveno ve francouzském právním řádu, existuje zde rozdíl v právním zacházení podle toho, zda je pár vychovávající dítě složen ze dvou žen žijících v partnerství či registrovaném partnerství nebo z muže a ženy, kteří jsou partnery či registrovanými partnery.

44. Stěžovatelky dodávají ještě jeden příklad - pakliže by v případě úmrtí pana D. matka A. D. potkala jiného muže, pana N., a rozhodla se s ním žít v partnerském svazku či manželství, mohl by pan N. žádat o prosté osvojení A. D., zatímco žádost první stěžovatelky o osvojení A. by byla zamítnuta.

45. Existuje tedy rozdíl v zacházení mezi situací dvou žen žijících v partnerství či registrovaném partnerství, které nemohou uzavřít manželství, a situací ženy a muže, u nichž, pakliže uzavřou sňatek, je připuštěna možnost, aby manžel matky požádal o prosté osvojení dítěte, které je automaticky spojeno se sdílením rodičovské zodpovědnosti.

46. Podle názoru stěžovatelek toto rozdílné zacházení nesleduje žádný legitimní cíl. V každém případě však zájem dítěte vyžaduje, aby mu byla zajištěna právní ochrana dvou rodičů, a nikoli pouze jednoho. Dělený převod rodičovské zodpovědnosti, o který ostatně stěžovatelky příslušné orgány nežádaly, je navíc podle nich nedostatečný. Týká se totiž jen některých aspektů rodičovské zodpovědnosti, je dočasný a soudy se ho od 8.7.2010 zdráhají udělit (viz § 29). Stěžovatelky zdůrazňují, že ochrana zájmů dítěte je nejlépe zajištěna prostřednictvím prostého osvojení a nikoli pomocí děleného převodu rodičovské zodpovědnosti.

47. Stěžovatelky uzavírají, že odmítnutí prostého osvojení v jejich případě představuje zároveň přímou i nepřímou diskriminaci založenou na sexuální orientaci, která je v rozporu s Úmluvou. Jsou přesvědčeny, že by francouzská vláda měla k ukončení této diskriminace navrhnout legislativní změny.

2. Vláda

48. Vláda v prvé řadě připomíná, jak jsou ve francouzském právním řádu upraveny osvojení a převod rodičovské zodpovědnosti a jaké jsou důvody této právní úpravy (viz § 17-22). Ve vztahu k projednávanému případu vláda při jednání uvedla, že stěžovatelky nepožádaly o dělený převod rodičovské zodpovědnosti, ačkoli tento může být za určitých okolností odůvodněn (např. odcestování druhé stěžovatelky).

49. Vláda má dále za to, že ustanovení § 365 občanského zákoníku nezakládá jakoukoli objektivní diskriminaci, jelikož se vztahuje na všechny nesezdané páry, bez ohledu na jejich složení. Jedinou výjimkou, kterou toto ustanovení předvídá, tedy možnost osvojení pro manžela či manželku, byla zákonodárcem zakotvena za účelem ochrany zájmů dítěte. Podle vlády totiž manželství zůstává institucí zaručující větší stabilitu svazku než ostatní typy partnerství. Navíc, v případě rozvodu je zapojení soudce do vyřešení rodinných záležitostí automatické. Registrované partnerství naproti tomu poskytuje větší flexibilitu jak při jeho uzavření, tak při jeho ukončení, a nepůsobí žádné důsledky v rodinných záležitostech ani příbuzenských vztazích. Zákonodárce proto při vědomí těchto okolností chtěl omezit možnost prostého osvojení, aby tak dítěti zajistil trvalý právní rámec, ať již ve věcech výchovy či vzdělání.

50. Vláda též odmítá, že by vyhrazení manželství toliko heterosexuálním párům znamenalo nepřímou diskriminaci či diskriminaci "oklikou", jak na ni poukazují stěžovatelky. Vláda v této souvislosti poukazuje na judikaturu Soudu, podle níž se rodinný život může odehrávat mimo rámec manželství i mimo rámec právem uznaných příbuzenských vztahů.

51. V každém případě, i kdyby měl Soud shledat, že v projednávaném případě došlo k rozdílnému zacházení, má vláda za to, že tato rozdílnost je odůvodněná a nepředstavuje diskriminaci, ať již je situace stěžovatelek srovnávána se situací manželského páru, registrovaného heterosexuálního páru či neformálního heterosexuálního páru.

52. Při jednání vláda zdůraznila zejména to, že francouzská právní úprava příbuzenství je ve svém celku založena na odlišnosti pohlaví. S ohledem na tento přístup, který byl zvolen společností jako celkem, se vláda domnívá, že zakotvení možnosti, aby dítě mělo právně uznaný příbuzenský vztah pouze ke dvěma ženám či dvěma mužům, by znamenalo principiální reformu, která může vzejít toliko z parlamentu. Tato otázka by tedy měla být řešena ve svém celku v rámci demokratické debaty a nikoli nepřímo skrze sdílení rodičovské zodpovědnosti při prostém osvojení.

3. Intervence třetí strany

53. Mezinárodní federace lig lidských práv (FIDH), Mezinárodní komise právníků (ICJ), Evropská oblast Mezinárodní asociace leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů a intersexuálů (ILGA-Europe), Britská asociace pro osvojení a pěstounství (BAAF) a Evropská síť sdružení LGBT rodin (NELFA) předkládají Soudu společnou třetí intervenci.

54. Zmíněné organizace v prvé řadě upřesňují, že osvojení homosexuály může nastat ve třech odlišných situacích: zaprvé se může jednat o svobodnou osobu, která si v zemi, kde to je povolené, byť třeba za výjimečných okolností, přeje osvojit dítě, přičemž její partner nebude mít k osvojenému dítěti žádná práva (individuální osvojení); zadruhé jeden z členů páru osob stejného pohlaví si může přát osvojit dítě svého partnera, aby oba dva mohli vůči dítěti vykonávat rodičovskou zodpovědnost (osvojení druhým rodičem); konečně oba členové páru osob stejného pohlaví mohou chtít společně osvojit dítě, které k nim nemá žádnou vazbu, aby oba partneři nabyli zároveň vůči osvojenému dítěti rodičovská práva (společné osvojení). V citované věci E. B. proti Francii se Soud vyslovil ve prospěch rovného přístupu k prostému osvojení pro každého, bez ohledu na jeho sexuální orientaci. V projednávaném případě jde o osvojení druhým rodičem.

55. V roce 2011 umožňuje 10 ze 47 členských států Rady Evropy osvojení druhým rodičem a v dalších státech jsou v tomto směru legislativní úpravy zvažovány. Podle intervence třetí strany se tedy zdá čím dál tím více formovat následující konsenzus: pakliže je dítě vychováváno stabilním homosexuálním párem, právní uznání statusu druhého rodiče posiluje spokojenost a pohodu dítěte a zajišťuje lepší ochranu jeho zájmů.

56. V jiných státech se zákony i judikatura ubírají obdobným směrem. Osvojení druhým rodičem je tak pro homosexuální páry možné ve 13 provinciích Kanady, nejméně v 16 z 50 amerických států a v dalších zemích, jako je Brazílie, Uruguay, Nový Zéland a určité části Austrálie.

57. S odvoláním na Úmluvu OSN o právech dítěte, příslušnou judikaturu Soudu a některých vnitrostátních soudů (např. britské Sněmovny lordů či Ústavního soudu Jihoafrické republiky) žádají intervenující třetí strany Soud, aby tento přístup, který podle jejich názoru upřednostňuje ochranu zájmů dítěte, posvětil.

B. Posouzení Soudem

1. Použitelné obecné zásady

58. Podle ustálené judikatury Soudu je pro to, aby z pohledu čl. 14 vyvstal problém, třeba, aby došlo k rozdílnému zacházení mezi osobami nacházejícími se ve srovnatelných situacích. Tato rozdílnost je diskriminační, pakliže postrádá objektivní a racionální zdůvodnění, tedy jestliže nesleduje legitimní cíl či neexistuje-li rozumný a přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Smluvní státy pro určení, zda a v jaké míře rozdíly mezi v ostatních ohledech analogickými situacemi ospravedlňují odlišnosti v zacházení, včetně odlišností v právním zacházení (Marckx proti Belgii, § 38), požívají určité míry posuzovací volnosti (Burden proti Spojenému království, § 60).

59. Soud na jednu stranu mnohokrát uvedl, že stejně jako v případě rozdílů založených na pohlaví i rozdíly založené na sexuální orientaci musejí být ospravedlněny zvláště závažnými důvody ( Karner proti Rakousku, § 37; L. a V. proti Rakousku, § 45; Smith a Grady proti Spojenému království, § 90; Schalk a Kopf proti Rakousku, § 96 a 97).

60. Na druhou stranu, míra posuzovací volnosti, které státy při určení, zda a v jaké míře rozdíly mezi v ostatních ohledech analogickými situacemi ospravedlňují odlišnosti v zacházení, požívají, je zpravidla široká, jde-li o přijetí obecných opatření v ekonomických či sociálních záležitostech (viz např. Schalk a Kopf, výše uvedený, § 97).

2. Použití těchto zásad na projednávaný případ

61. Soud především uvádí, že projednávaný případ se odlišuje od věci E. B. proti Francii. Ta se týkala vyřízení žádosti o souhlas s osvojením podané svobodnou homosexuální osobou. Soud v ní připomněl, že francouzské právo povoluje osvojení dítěte svobodou osobou a otvírá tak cestu k osvojení pro svobodnou homosexuální osobu. S ohledem na tento právní režim existující ve vnitrostátním právu Soud konstatoval, že důvody, které vláda uváděla, nemohou být označeny za zvláště závažné a přesvědčivé, aby mohly odůvodnit odmítnutí souhlasu, kterého se stěžovatelce dostalo. Proti stěžovatelce tedy byly uplatněny důvody, které Soud shledal diskriminačními (E. B. proti Francii, výše uvedený, § 94).

62. Soud konstatuje, že v projednávaném případě, kdy stěžovatelky poukazují na odmítnutí prostého osvojení A., tomu tak není. Vnitrostátní soudy na podporu svých rozhodnutí uvedly, že jelikož je prosté osvojení spojeno s přechodem práv rodičovské zodpovědnosti na osvojitele, není v případě, že biologická matka zamýšlí pokračovat ve výchově dítěte, v souladu se zájmem dítěte. Vnitrostátní soudy tímto způsobem aplikovaly ustanovení § 365 občanského zákoníku, které upravuje přechod výkonu rodičovské zodpovědnosti při prostém osvojení. Jelikož neuzavřely sňatek, nemohly stěžovatelky využít jediné výjimky, kterou toto ustanovení předvídá.

63. Pokud jde o umělé oplodnění s anonymním dárcem v podobě, v jaké je upraveno ve francouzském právu, Soud konstatuje, že stěžovatelky, aniž by zpochybňovaly podmínky přístupu k této možnosti, kritizují právní důsledky této úpravy a namítají, že představuje neodůvodněnou rozdílnost v zacházení (viz § 43 in fine ). Soud předně podotýká, že stěžovatelky tuto právní úpravu před vnitrostátními orgány nezpochybňovaly. Zejména však Soud poznamenává, že je sice pravdou, že francouzská právní úprava umělé oplodnění s anonymním dárcem umožňuje pouze heterosexuálním párům, přístup k němu je však též podmíněn nutností léčebného účelu zákroku, který tak musí sledovat zejména nápravu neplodnosti, jež byla lékařsky doložena, či vyloučení přenosu vážné nemoci (viz § 25 a 26). V zásadě je tedy ve Francii umělé oplodnění s anonymním dárcem povoleno pouze neplodným heterosexuálním párům, které se nenacházejí ve srovnatelné situaci jako stěžovatelky. Soud z výše uvedeného vyvozuje, že francouzská právní úprava umělého oplodnění s anonymním dárcem nemůže být považována za příčinu rozdílnosti v zacházení, jehož se stěžovatelky staly obětí. Soud též konstatuje, že tyto právní normy neumožňují založení osvojeneckého příbuzenského vztahu, kterého se stěžovatelky domáhají.

64. Stěžovatelky tvrdí, že odmítnutí francouzských soudů povolit prosté osvojení A. první stěžovatelkou zasáhlo do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života diskriminačním způsobem. Namítají, že s nimi jako s homosexuálním párem bylo neodůvodněně zacházeno rozdílně, než by bylo s heterosexuálním párem, ať již manželským či nikoli.

65. Soud tedy předně považuje za nezbytné přezkoumat právní situaci stěžovatelek ve vztahu k manželským párům. Konstatuje, že § 365 občanského zákoníku upravuje sdílení rodičovské zodpovědnosti v případě, kdy osvojitel je manžel biologického rodiče osvojovaného dítěte. Této možnosti stěžovatelky nemohly využít, jelikož francouzské právo jim zakazuje uzavřít manželství.

66. Zkraje Soud připomíná, že ve výše zmíněné věci Schalk a Kopf shledal, že čl. 12 Úmluvy neukládá vládám smluvních států povinnost zpřístupnit institut manželství homosexuálním párům (Schalk a Kopf, výše uvedený, 49-64). Právo na sňatek osob stejného pohlaví nelze dovodit ani z čl. 14 ve spojení s čl. 8 (tamtéž, § 101). Soud navíc uzavřel, že v případě, že se státy rozhodnou homosexuálním párům poskytnout jiný způsob právního uznání, požívají při stanovení přesné povahy daného statusu určité míry posuzovací volnosti (tamtéž, § 108).

67. Soud podotýká, že v projednávaném případě stěžovatelky upřesňují, že se nedomáhají možnosti uzavřít sňatek, ale jelikož se podle jejich názoru nacházejí v analogické situaci, namítají diskriminační rozlišování.

68. Soud tímto argumentem není přesvědčen. Připomíná, jak již v minulosti uvedl, že manželství uděluje těm, kteří ho uzavřou, specifický status. Výkon práva uzavřít manželství je chráněn čl. 12 Úmluvy a nese s sebou sociální, osobní a právní důsledky (Burden proti Spojenému království, výše uvedený, § 63 a Joanna Shackell proti Spojenému království; srov. též Nylund proti Finsku, Lindsay proti Spojenému království a SŁerife Yigýit proti Turecku). Soud je proto toho názoru, že není možné mít za to, že v oblasti osvojení druhým rodičem jsou stěžovatelky ve srovnatelné právní situaci s manželskými páry.

69. Soud dále musí přezkoumat druhou část námitky stěžovatelek, tedy srovnání jejich situace se situací heterosexuálních párů, které neuzavřely manželství. Takové páry mohly vstoupit do registrovaného partnerství, jak učinily i stěžovatelky, nebo žít v prostém partnerském svazku. Soud jako zásadní shledává, že tyto páry nacházející se ve srovnatelných situacích, včetně těch, které uzavřely registrované partnerství, čelí stejným důsledkům, tedy odmítnutí prostého osvojení (viz § 19, 24 a 31). Soud tedy nenachází rozdílnost v zacházení založené na sexuální orientaci stěžovatelek.

70. Jistě, stěžovatelky namítají nepřímou diskriminaci vyplývající z nemožnosti uzavřít sňatek, jelikož heterosexuální páry se mohou tímto způsobem vyhnout negativním důsledkům vyplývajícím z § 365 občanského zákoníku.

71. Soud nicméně v této souvislosti nemůže než odkázat na svá zjištění uvedená výše (viz § 66-68).

72. Závěrem Soud podpůrně uvádí, že v minulosti uznal, že logika, na které je vystavěn koncept sporného osvojení a který s sebou přináší přetržení předchozího příbuzenského svazku mezi osvojovanou osobou a jejím biologickým rodičem, je pro nezletilé osoby přijatelná (viz, mutatis mutandis, Emonet a další proti Švýcarsku, § 80). Soud má za to, že s ohledem na důvody a účel ustanovení § 365 občanského zákoníku (viz § 19), které upravuje přechod výkonu rodičovské zodpovědnosti při prostém osvojení, není možné zpochybněním použití tohoto samotného ustanovení ospravedlnit zavedení dvojího příbuzenského svazku ve prospěch A.

73. Soud proto uzavírá, že nedošlo k porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně odmítl předběžnou námitku vlády;

2. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyly porušeny.

Hlasoval jsem pro neporušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy. Rád bych vyjádřil několik výhrad ve vztahu k tomuto řešení a několik poznámek o dalších krocích, které by v projednávané věci měly být přijaty, a to zejména žalovaným státem, Francií.

Fakta jsou jednoduchá. Paní Gas a Dubois, první a druhá stěžovatelka, žijí v páru. Zpočátku neformální partnerky, následně uzavřely smlouvu o registrovaném partnerství (PACS). Druhá stěžovatelka porodila holčičku, počatou umělým oplodněním s anonymním dárcem, které uznala za vlastní. Poté její partnerka, první stěžovatelka, s jejím výslovným souhlasem podala žádost o osvojení dítěte. Vnitrostátní soudy žádost s odvoláním na § 365 občanského zákona odmítly, jelikož, ačkoli toto ustanovení samo o sobě nezakazuje osvojení v obdobném případě, mělo by v projednávaném případě ten důsledek, že by došlo k přechodu rodičovské zodpovědnosti na první stěžovatelku a zároveň zbavení této zodpovědnosti druhé stěžovatelky. Ustanovení § 365 občanského zákoníku totiž předvídá pouze jednu výjimku z tohoto úplného přechodu, a to případ, kdy je osvojitel manželem či manželkou rodiče. Paní Gas však není manželkou paní Dubois a s ohledem na současnou francouzskou právní úpravu jí být nemůže, jelikož jsou stejného pohlaví.

Obě stěžovatelky proto před naším Soudem namítaly, že zmíněné odmítnutí bylo ve smyslu čl. 14 diskriminační.

Situace plynoucí z této aplikace ustanovení § 365 občanského zákoníku, dle mého názoru správné, odhaluje několik paradoxů.

Předně, pakliže by stěžovatelky byly svobodným párem, mužem a ženou, též by nemohly svůj plán osvojení dotáhnout do konce. Je tedy obtížné říci, že v projednávaném případě jde o diskriminaci založenou na pohlaví a tím méně homofobní.

Dále je pravdou, že stěžovatelky nemohou uzavřít manželství. Jistě, stěžovatelky tvrdily, že se nedožadují práva na homosexuální sňatek (či práva na uzavření manželství pro dvě osoby stejného pohlaví), je však zjevné, že pakliže by zákaz takového manželství přestal platit a stěžovatelky se rozhodly z registrovaného partnerství přejít do manželství, nenaráželo by osvojení holčičky na překážku, o kterou se opřely francouzské soudy. Skutečnost, že osvojitelka by byla homosexuální, by principiálně nebránila jejímu plánu na osvojení, jak Soud vyslovil ve věci E. B. proti Francii.

V konečném důsledku tedy jedinou situací, kde by mohla být shledána diskriminace, je nerovnost v zacházení mezi dvěma osvojiteli, bez ohledu na jejich pohlaví, z nichž jeden je manželem biologického a zákonného rodiče a druhý jím není. Tato situace se však přímo našich stěžovatelek netýká. Rozsudek tak má pravdu, pakliže v § 69 uvádí, že námitka stěžovatelek, jež se vztahuje k jejich sexuální orientaci, není důvodná, jelikož § 365 občanského zákoníku podle mého názoru nemá rozdílné účinky pro osoby různé sexuální orientace.

Dodávám nicméně, že jsem byl trochu zviklán nesouhlasným stanoviskem mého kolegy soudce Villigera, který se domnívá - poukazuje na některé důležité praktické aspekty - že situace, která je základem projednávané věci, je neslučitelná s "nejvyšším zájmem dítěte". Je přitom ustálené a neměnné, že tento pojem zaujímá důležité místo v Úmluvě o právech dítěte, zejména v jejím čl. 3 a zvláště ve věcech osvojení, v čl. 21. Je neméně jisté, že judikatura Soudu se dlouhou dobu v nejrůznějších oblastech široce o toto kritérium opírá (viz Johansen proti Norsku, § 77, a mnohé rozsudky od té doby).

Se svým kolegou ale mohu souhlasit jen do určitého bodu. Předně není zřejmé, že by v nejvyšším zájmu dítěte bylo být osvojeno paní Gas, což by jeho matku, paní Dubois, zbavilo její rodičovské zodpovědnosti. Avšak i kdyby tomu tak bylo, je obtížné toto tvrdit, aniž bychom podlehli hříchu "čtvrté instance". Unikněme tomuto pokušení.

Ve skutečnosti by bylo třeba dovést argumentaci soudce Villigera do jejího logického vyústění a vyloučit ve prospěch Úmluvy aplikaci § 365 občanského zákoníku. Je jistě možné tak učinit, jak to udělal Soud ve věci Mazurek proti Francii. Nemyslím si však, že v záležitosti, jakou je projednávaná věc, která se dotýká skutečných společenských problémů, Soudu přísluší takto radikálně cenzurovat zákonodárce (což ostatně, byť ve vztahu k Ústavě a ne Úmluvě, neudělala ani Ústavní rada - viz její rozhodnutí č. 210-39 QPC ze dne 6.10.2010).

Judikatura ve skutečnosti připouští, a to bude moje poslední poznámka, že existují oblasti, ve kterých je národní zákonodárce lépe než evropský soudce nadán k tomu, aby změnil instituce, které se dotýkají rodiny, vztahů mezi dospělými a dětmi, či pojem manželství. Uvedu příklad. Otázka sňatku osob stejného pohlaví je v řadě států Evropy předmětem demokratické debaty. Zejména z tohoto důvodu Soud v nedávném rozsudku upřednostnil provedení toliko omezené kontroly těchto vnitrostátních řešení (Schalk a Kopf proti Rakousku). Zdá se mi, že soudržnost judikatorní politiky vyžaduje stejně zdrženlivý přístup i v projednávané věci, byť ekonomii § 365 občanského zákoníku shledávám velmi málo přesvědčivou. Kéž se tedy francouzský zákonodárce nespokojí s výrokem o neporušení, který jsme v projednávané věci učinili, a rozhodne se, mohu-li to tak říct, otázku přezkoumat.

Připojuji se k souhlasnému stanovisku soudce Costy, jelikož sdílím jeho názor, že "jedinou situací, kde by mohla být shledána diskriminace, je nerovnost v zacházení mezi dvěma osvojiteli, bez ohledu na jejich pohlaví, z nichž jeden je manželem biologického a zákonného rodiče a druhý jím není".

Jsem však opačného názoru, než je vyjádřen v § 68 rozsudku. Podle mne stěžovatelky jsou ve věci osvojení druhým rodičem ve srovnatelném právním postavení jako manželské páry.

Důvod, proč jsem nakonec hlasoval pro neporušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy, je, že mi při zvážení všech okolností nepřipadá zřejmé, že by toto rozdílné zacházení bylo v rozporu s Úmluvou.

I když dcera stěžovatelek může mít právní vztah pouze ke své matce, zdá se mi, že tato skutečnost nebrání tomu, aby se jejich rodinný život odehrával normálně. V případě krize zůstává převod rodičovské zodpovědnosti možný, "jestliže to okolnosti vyžadují" a především "v zájmu dítěte", tedy např. v případě nemoci či vážné nehody, které by postihly matku. Navíc, v případě úmrtí matky se paní Gas bude moci stát opatrovnicí A. Konečně, prosté osvojení je vždy možné v dospělosti dítěte.

Především, a to je zcela zásadní, mám za to, že projednávaná věc se dotýká otázek, o kterých se na evropské úrovni nerýsuje shoda. Podle intervence třetí strany (nevládních organizací specializovaných v dané oblasti, jejichž kompetence jsou uznávané) bylo osvojení druhým rodičem možné v 10 ze 47 smluvních států Úmluvy (tedy v 21,3% těchto států: Belgii, Dánsku, Finsku, Německu, Nizozemsku, Norsku, Španělsku, Švédsku, Spojeném království a na Islandu).

Překážka, kterou klade § 365 občanského zákoníku, je však problematická, i když sama o sobě na Úmluvu nenaráží. Právní postavení dítěte totiž zůstává poznamenáno nejistotou, což zcela jistě není v zájmu dítěte, jak zvláště výstižně ukazuje soudce Villiger ve svém nesouhlasném stanovisku.

Z tohoto důvodu se ztotožňuji s výzvou soudce Costy nabádajícím zákonodárce, aby přezkoumal znění § 365 občanského zákoníku a přizpůsobil ho současné společenské realitě.

Nemohu souhlasit s rozsudkem, v němž je vysloven závěr o neporušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

Můj nesouhlas se pojí k perspektivě, kterou zvolil rozsudek, a která podle mého názoru neidentifikuje aspekty, které je třeba při určení, zda bylo předmětné opatření odůvodněné, zvážit. Rozsudek se zaměřuje na dospělé, a nikoli na dítě, které je nicméně integrální součástí námitky stěžovatelek. Podle mého soudu je třeba spíše hledat, zda je předmětné rozdílné zacházení ospravedlnitelné z pohledu nejvyššího zájmu dítěte.

Z rozsudku vyplývá - a stěžovatelky to při jednání zdůraznily - že si stěžovatelky nepřejí uzavřít manželství. O co usilují, je sdílená rodičovská zodpovědnost. Ustanovení § 365 občanského zákoníku jim však neumožňuje osvojení, jelikož tvoří homosexuální pár. Osvojení, stejně jako následné sdílení rodičovské zodpovědnosti, by však bylo možné v případě dvou dospělých (z nichž jeden má dítě), kteří tvoří heterosexuální pár a uzavřeli manželství.

Co mne zajímá, je situace dětí v rámci toho kterého druhu vztahu. Děti v heterosexuálním páru těží ze sdílené rodičovské zodpovědnosti, je-li pár sezdán. Jinak tomu však je u dětí v homosexuálním páru, jelikož v takovém případě je osvojení vyloučeno. V tom pro mne spočívá rozdílnost v zacházení z pohledu čl. 14 ve spojení s čl. 8.

Musím v tomto bodě upřesnit, že jsem hluboce přesvědčen o tom, co je podle mne nesporné, tedy že sdílená rodičovská zodpovědnost odpovídá nejvyššímu zájmu dítěte.

Pro toto odlišné zacházení neshledávám ospravedlnění. V mých očích se všem dětem musí dostávat stejného zacházení. Nevidím důvodu, proč by některé děti, a jiné ne, měly být zbaveny toho, co je v jejich nejlepším zájmu, tedy sdílené rodičovské zodpovědnosti.

Co skutečně zmohou děti, narodí-li se rodiči, členu homosexuálního, a ne heterosexuálního páru? Proč by děti měly pykat za situaci svých rodičů? Jak Soud uvedl ve věci Mazurek proti Francii ve vztahu k nepříznivé situaci nemanželského dítěte:

"... nemanželskému dítěti nemohou být vyčítány věci, které mu nejsou přičitatelné: je nicméně nutno konstatovat, že stěžovatel byl skrze svůj status nemanželského dítěte penalizován..."

Říci, jako tomu bylo v projednávaném případě, že rozdílnost v zacházení je odůvodněná, jelikož manželství požívá zvláštního postavení, mě nepřesvědčuje. Takové odůvodnění může být eventuálně důvodné z pohledu zákonodárce při rozlišení mezi manželstvím a jinými formami soužití. Nepředstavuje však jedinou perspektivu při zvažování různých zájmů chráněných čl. 14 a 8. Pozice společnosti by dokonce neměla být hlavním úhlem pohledu (a tím méně pak jediným, jako v tomto rozsudku). Neměla by situace dítěte být stejně důležitá? Ospravedlnit diskriminaci ve vztahu k dětem zdůrazněním toho, že manželství uděluje dospělým, kteří ho uzavřou, zvláštní postavení, je podle mého názoru při hledání rovnováhy v projednávaném případě nedostatečné.

Ve skutečnosti se zdá být v projednávaném případě původcem problému obecný zákaz sdílení rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dětem rodiče, člena homosexuálního páru. Jde o slabé místo každé právní úpravy, která upravuje celý soubor situací pouze jednou jedinou normou. Takové obecné úpravy ihned plodí problémy z pohledu proporcionality, zejména - a na tom trvám - ve věcech týkajících se rodinného života.

Soud byl s tímto druhem obecné právní úpravy na poli čl. 8 Úmluvy konfrontován především při posuzování stížností vznesených proti Německu, kde zákon za určitých okolností bránil všem otcům v kontaktu se svými dětmi. V těchto věcech Soud dospěl k závěru, že daná právní úprava byla natolik rigidní, že byla nepřiměřená, a že bylo v nejvyšším zájmu dítěte vhodnější, aby rozhodoval soudce případ od případu (Zaunegger proti Německu, a Anayo proti Německu).

Co se týká projednávané věci, v žádném případě netvrdím, že stěžovatelkám mělo být umožněno uzavřít manželství, o což v každém případě neměly zájem. Nevyjadřuji se též k otázkám osvojení. Upozorňuji pouze na diskriminaci, která poškozuje nejvyšší zájem dítěte.

Domnívám se, že nejvyšší zájem dítěte narozeného v rámci homosexuálního vztahu vyžaduje, aby bylo s takovým dítětem zacházeno nejlepším způsobem, kterým je zacházeno s dětmi narozenými v rámci heterosexuálního vztahu, tedy aby mohlo těžit ze sdílené rodičovské zodpovědnosti.

Z těchto důvodů uzavírám, že ohledně předmětné diskriminace bylo v projednávané věci poskytnuto pouze nedostatečné odůvodnění. Po mém soudu tedy došlo k porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.