Vejdeland a ostatní proti Švédsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 1813/07

Datum: 9. 2. 2012

Složení senátu: D. Spielmann, předseda senátu (Lucembursko), E. Fura (Švédsko), K. Jungwiert (Česká republika), B. M. Zupančič (Slovinsko), M. Villiger (Lichtenštejnsko), G. Yudkivska (Ukrajina), A. Nussberger (Německo).

[§ 1. - 6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. Stěžovatelé jsou narozeni v letech 1978, 1981, 1987 a 1986. První stěžovatel žije v Göteborgu, ostatní stěžovatelé žijí v Sundsvallu.

8. V prosinci 2004 se stěžovatelé spolu se třemi dalšími osobami odebrali do budovy gymnázia (gymnasieskola), aby tam do skříněk studentů distribuovali zhruba sto kusů letáků. Celá událost byla ukončena tím, že je ředitel školy vykázal z budovy. Původcem letáků byla organizace zvaná Národní mládež. Letáky obsahovaly mimo jiné následující výroky:

"Homosexuální propaganda (Homosexpropaganda)

V průběhu několika dekád se společnost od odmítání homosexuality a dalších sexuálních deviací překlonila k přijetí těchto deviantních sexuálních sklonů (böjelse). Vaši protišvédští učitelé vědí velmi dobře, že homosexualita má morálně zničující účinky na podstatu společnosti (folkkroppen) a budou se vědomě snažit ji líčit jako něco normálního a dobrého.

- Řekněte jim, že u homosexuálů se brzy objevily HIV a AIDS a že jejich promiskuitní životní styl je jedním z hlavních důvodů, proč tento novodobý mor získává živnou půdu.

- Řekněte jim, že homosexuální lobbystické organizace se též snaží zlehčovat (avdramatisera) pedofilii a zeptejte se jich, zda by se tato sexuální deviace měla legalizovat."

9. Za distribuci těchto letáků byli stěžovatelé obviněni z trestného činu podněcování proti národnostní nebo etnické skupině obyvatel (hets mot folkgrupp).

10. Stěžovatelé zpochybňovali, že obsah letáků vyjadřoval pohrdání homosexuály a tvrdili, že v žádném případě neměli v úmyslu vyjádřit pohrdání homosexuály jako skupinou obyvatel. Uvedli, že cílem jejich jednání bylo zahájit diskusi o nedostatku objektivity ve vzdělávání na švédských školách.

11. Dne 11. 7. 2005 Okresní soud (tingsrätten) v Bollnäs konstatoval, že výroky, které letáky obsahovaly, šly zjevně nad rámec toho, co může být považováno za objektivní diskusi o homosexuálech jako skupině a že úmyslem stěžovatelů bylo vyjádřit pohrdání homosexuály. Shledal proto stěžovatele vinnými z trestného činu podněcování proti národnostní či etnické skupině. Prvnímu a druhému stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce dvou měsíců, třetímu stěžovateli podmíněný trest (villkorlig dom) spojený s peněžitým trestem a čtvrtému stěžovateli 40 hodin veřejně prospěšných prací za současného dohledu probačního úředníka (skyddstillsyn).

12. Stěžovatelé i státní zástupce se proti rozsudku odvolali k Odvolacímu soudu (horvätten) pro Jižní Norrland. Stěžovatelé se domáhali, aby obžaloba byla zamítnuta či aby byl skutek posouzen jako méně závažný trestný čin nebo aby jim byl alespoň uložen mírnější trest. Státní zástupce se odvolal ve vztahu k prvním třem stěžovatelům, když navrhoval, aby jejich jednání bylo posouzeno jako trestný čin s přitěžujícími okolnostmi či aby jim alespoň byl uložen přísnější trest.

13. Dne 14. 12. 2005 odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 ve věci NJA 2005, s. 805 (srov. níže v části " Relevantní vnitrostátní právo a praxe") obžalobu zamítl, jelikož podle jeho názoru by odsouzení znamenalo porušení práva stěžovatelů na svobodu projevu zaručenou v Úmluvě.

14. Nejvyšší státní zastupitelství (Riksĺklagaren) se proti rozsudku odvolalo k Nejvyššímu soudu (Högsta domstolen) a požadovalo, aby stěžovatelé byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podněcování proti národnostní nebo etnické skupině obyvatel. Podle jeho přesvědčení by odsouzení za okolností projednávaného případu neznamenalo porušení čl. 10 Úmluvy.

15. Dne 6. 7. 2006 Nejvyšší soud stěžovatele uznal vinnými ze spáchání trestného činu podněcování proti národnostní nebo etnické skupině. Většina soudců (tři z pěti) považovala pro výsledek případu za rozhodující, zda zásah do svobody stěžovatelů rozšiřovat letáky může být považován za nezbytný v demokratické společnosti a zda zásah do jejich svobody projevu může být považován za přiměřený cíli ochrany homosexuálů jako skupiny proti porušení, které představoval obsah letáků. Většina v tomto směru uvedla:

"Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 10 je třeba při výkladu pojmu ,pohrdání' obsaženého v ustanovení upravujícím podněcování proti skupině obyvatel provést celkové posouzení všech okolností případu, přičemž musí být vzato do úvahy především následující. Rozšiřování letáků se odehrálo ve škole. Obžalovaní do budovy školy, která musí být považována za relativně uzavřené prostředí, co do politických aktivit třetích osob, neměli volný přístup. Umístění letáků do a na skříňky studentů znamenalo, že tito neměli možnost se rozhodnout, zda si leták chtějí vzít či ne. Cílem distribuce letáků bylo rozpoutání diskuse mezi studenty a učiteli na témata veřejného zájmu, jmenovitě objektivity vzdělávání ve švédských školách, a dodání studentům argumentů do této diskuze. Tyto argumenty však byly formulovány urážlivým způsobem, vyjadřovaly pohrdání homosexuály jako skupinou a porušily tak povinnost vyplývající z článku 10 vyhnout se, lze-li tak učinit, výrokům, které jsou bezdůvodně útočné k jiným a představují tak útok na jejich práva. Dané výroky nijak nepřispěly do takové veřejné diskuse, jež by mohla napomoci většímu vzájemnému porozumění. Cíle příslušných pasáží letáků mohlo být dosaženo bez použití výroků, které jsou vůči homosexuálům jako skupině urážlivé. V projednávaném případě tedy byla situace částečně odlišná od té, která byla posuzována ve věci NJA 2005, s. 805, kde posuzované výroky pronesl kněz v rámci kázání založeném na citacích z Bible. Výše uvedené důvody ve svém souhrnu vedou k závěru, že oddíl 16 článek 8 trestního zákona, vykládaný v souladu s Úmluvou, umožňuje za okolností projednávaného případu vydat odsuzující rozsudek."

16. Menšina (dva soudci) dospěla k závěru, že odsouzení stěžovatelů by nebylo přiměřené sledovanému cíli a bylo by proto porušením čl. 10 Úmluvy. Menšina tedy chtěla stěžovatele osvobodit, avšak z rozdílných, a to alespoň částečně, důvodů. Jeden ze soudců zastával názor, že obžaloba nebyla formulována takovým způsobem, který by Nejvyššímu soudu umožnil vzít v potaz, že letáky byly distribuovány ve škole a určeny studentům. Druhý menšinový soudce považoval za zřejmé, že letáky byly určeny studentům a souhlasil s většinou, že je nutno věc posoudit celkově ve světle všech okolností případu.

17. Prvním třem stěžovatelům byl uložen podmíněný trest spolu s peněžitým trestem ve výši od 1 800 švédských korun (přibližně 200 EUR) do 19 000 švédských korun (přibližně 2 000 EUR). Nad čtvrtým stěžovatelem byl vysloven dohled probačního úředníka.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 18. Oddíl 16 článek 8 trestního zákona upravující trestný čin podněcování proti skupině obyvatel.

§ 19. Obsah důvodové zprávy k novele trestního zákona účinné od 1. 1. 2003, která výše uvedený trestný čin rozšířila o podněcování proti homosexuálům jako skupině obyvatel.

§ 20. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 ve věci NJA 2005, s. 805.]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

21. Stěžovatelé namítali, že rozsudek Nejvyššího soudu představuje porušení jejich svobody projevu chráněné čl. 10 Úmluvy, který v příslušných částech zní takto:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice ...

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu ochrany pověsti nebo práv jiných ..."

I. K přijatelnosti

22. Soud konstatuje, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. Meritum věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelé

23. Stěžovatelé tvrdili, že jejich odsouzení představovalo neodůvodněný zásah do jejich svobody projevu zaručené čl. 10 Úmluvy.

24. Tvrdili též, třebaže ve spojení s čl. 7 Úmluvy, že zákonné ustanovení upravující podněcování proti národnostní či etnické skupině obyvatel bylo natolik nejasné, že bylo pro ně nemožné posoudit, zda je jejich jednání trestné či nikoli.

25. Podle jejich názoru dále text letáků nebyl pohrdavý ani urážlivý vůči homosexuálům a nemohl tedy ospravedlnit omezení jejich práva na svobodu projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

26. Stěžovatelé trvali na tom, že znění letáků nebylo nenávistné a nepobízelo kohokoli ke spáchání nenávistných činů. Podle jejich pohledu letáky podněcovaly studenty, aby o určitých otázkách s učiteli diskutovali a poskytovaly jim argumenty, které by měli při této debatě uplatnit.

27. Dále uvedli, že svoboda projevu by měla být omezena jen co do jejího obsahu a nikoli ohledně toho, jak a kde je vykonávána. Poukázali přitom na skutečnost, že byli uznáni vinnými z podněcování k nenávisti k národnostní nebo etnické skupině a nikoli z neoprávněného vniknutí do budovy školy či znečišťování veřejných prostor.

28. V této souvislosti též uvedli, že švédské školy nepovažují za prostředí relativně uzavřené politickým aktivitám třetích osob. Naopak, podle jejich názoru švédské školy tradičně mládežnickým politickým stranám umožňují šíření svých tezí, a to zejména v letech, kdy se konají volby.

29. Stěžovatelé dále poukázali na to, že studentům v dané škole bylo mezi 16 a 19 lety a tedy již byli ve věku, kdy byli schopni obsahu letáků porozumět.

30. Konečně zdůraznili, že jejich případ je srovnatelný s věcí č. NJA 2005, s. 805, ve které Nejvyšší soud s poukazem na čl. 9 a 10 Úmluvy osvobodil z obvinění ze spáchání trestného činu podněcování proti národnostní nebo etnické skupině faráře, který během kázání urážel homosexuály.

2. Vláda

31. Vláda souhlasila, že se na projednávaný případ čl. 10 Úmluvy vztahuje a že odsouzení stěžovatelů představovalo zásah do jejich práva na svobodu projevu ve smyslu druhého odstavce tohoto ustanovení. Vláda nicméně uvedla, že odsouzení a uložený trest byly sledovanému cíli přiměřené a proto v demokratické společnosti nezbytné.

32. Vláda zdůraznila, že stěžovatelé byli odsouzeni za spáchání trestného činu podněcování proti národnostní a etnické skupině v souladu s oddílem 16 čl. 8 trestního zákona a že všech pět soudců Nejvyššího soudu dospělo k závěru, že tento postup byl zákonný ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

33. Vláda dále uvedla, že zásah do práva stěžovatelů na svobodu projevu sloužil legitimnímu cíli ve smyslu čl. 10 odst. 2, a to zejména "ochrany pověsti nebo práv jiných", tedy homosexuálů jako skupiny obyvatel.

34. Podle názoru vlády v projednávaném případě existuje několik důvodů, proč by měly vnitrostátní soudy požívat při posouzení, zda bylo odsouzení stěžovatelů přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, zvláště široké míry posuzovací volnosti. Ty samé důvody podle vlády též musí být zohledněny při posouzení, zda byl zásah v demokratické společnosti nezbytný.

35. V prvé řadě vláda vyzdvihla, že okolnosti projednávaného případu se odlišují od okolností řady případů, ve kterých Soud posuzoval přiměřenost opatření zasahujících do práva na svobodu projevu podle čl. 10. Mnoho z těchto případů se týkalo odsouzení novinářů či vydavatelů, kteří napsali či publikovali v novinových článcích "hanlivá" prohlášení. Vláda proto uzavřela, že hojná judikatura Soudu zdůrazňující zásadní úlohu svobodného tisku jako "veřejného hlídacího psa" není pro projednávaný případ bezprostředně relevantní .

36. Zadruhé vláda uvedla, že z judikatury Soudu vyplývá, že meze přípustné kritiky jsou širší, jde-li například o vládu, politiky a obdobné osoby působící ve veřejné sféře než v případě běžných jednotlivců. Podle názoru vlády neexistuje důvod, proč by od skupiny osob, která je terčem určitých výroků z důvodu společného prvku, který je odlišuje od ostatních - např. sexuální orientaci či náboženství - mělo být požadováno více tolerance než od jednotlivců ve stejném postavení.

37. Zatřetí vláda zastávala názor, že je třeba do určité míry odlišit projednávaný případ od případů týkajících se oblasti politických projevů a prohlášení učiněných během politické debaty, kde je svoboda projevu navýsost důležitá a existuje jen malý prostor pro její omezení. Je tomu tak proto, že v projednávaném případě byly letáky rozšiřovány ve škole, tedy v prostředí, které je vůči politické činnosti třetích osob relativně uzavřené.

38. Začtvrté vláda zdůraznila, že Soud konstatoval, že posouzení potenciálně protichůdných individuálních zájmů chráněných Úmluvou je obtížným úkolem, při kterém musejí smluvní strany požívat široké míry posuzovací volnosti.

39. Vláda též poukázala na skutečnost, že výsledek vnitrostátního soudního řízení, kdy stěžovatelé byli okresním soudem odsouzeni, odvolacím soudem osvobozeni a znovu odsouzeni většinou tří z pěti soudců Nejvyššího soudu s odvoláním mj. na čl. 10 Úmluvy, jasně ukazuje, že v projednávaném případě bylo zvážení různých relevantních zájmů a výklad švédské trestní legislativy ve světle Úmluvy a judikatury Soudu obzvláště obtížné a delikátní. Za těchto okolností proto byly podle vlády díky svému přímému a nepřetržitému kontaktu s životními silami své země k vyjádření názoru na přesný obsah pojmu "ochrana pověsti nebo práv jiných" a k posouzení, zda bude určité opatření představovat neodůvodněný zásah do práva na svobodu projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy, situovány lépe vnitrostátní orgány než mezinárodní soudci.

40. Vláda dále vyzdvihla, že vnitrostátní soudy se pečlivě a podrobně zabývaly požadavky plynoucími z Úmluvy a judikatury Soudu a jimi provedený test přiměřenosti je plně v souladu se standardy zakotvenými v Úmluvě a zásadami vtělenými do čl. 10.

3. Intervence třetí strany

41. INTERIGHTS (The International Centre for the Legal Protection of Human Rights - Mezinárodní středisko pro právní ochranu lidských práv) a Mezinárodní komise právníků (The International Commission of Jurists) uvedli s odvoláním na judikaturu Soudu mimo jiné následující.

42. Navzdory rozšířenosti nenávistné homofobní rétoriky dosud nebyly na evropské a mezinárodní politické úrovni přijaty k vyřešení problému specifické standardy. Zatímco judikatura Soudu ohledně přípustných omezení svobody projevu je již značně rozvinutá, Soud dosud neměl příležitost utvořit si ucelený přístup k nenávistným projevům namířeným proti osobě nebo skupině osob z důvodu jejich sexuální orientace. Soud nicméně opakovaně konstatoval, že diskriminace založená na sexuální orientaci je stejně závažná jako diskriminace založená na "rase, původu či barvě pleti" nebo pohlaví. Soud též shledal neslučitelnými s Úmluvou zákony týkající se chování osob stejného pohlaví, věku k udělení platného souhlasu, vojenské služby, adopcí, výchovy dětí a dědění, které byly diskriminující na základě sexuální orientace.

43. Při posouzení přiměřenosti na poli čl. 10 odst. 2 Úmluvy Soud považuje komunikační prostředek za relevantní faktor, jelikož dopad projevu je proporcionální velikosti okruhu adresátů, ke kterému se pravděpodobně dostane. Z toho vyplývá, že v případě, kdy je projev určen širšímu publiku, je při použití takového komunikačního prostředku vyžadována větší obezřetnost. Jak však Soud poznamenal, jsou-li dotčeny děti nebo mládež, mohou být k zabránění zhoubného vlivu na morálku této skupiny nezbytná určitá restriktivní opatření.

44. Projednávaný případ Soudu přináší příležitost konsolidovat svůj přístup k nenávistným projevům namířeným proti jednotlivci nebo skupině osob z důvodu jejich sexuální orientace tak, aby byla zajištěna ochrana těchto osob před škodlivými následky takových projevů. Mezi rasismem a xenofobií, které jsou předmětem hojné judikatury Soudu, a sexuální orientací je možné vystopovat zřejmou analogii.

45. Se sexuální orientací by mělo být zacházeno stejným způsobem jako s rasou, etnicitou a náboženstvím, které jsou běžně pokryty zákony upravujícími nenávistné projevy a nenávistné trestné činy, jelikož se jedná o charakteristiku, která je pro vnímání jednotlivce sebe samého zcela zásadní. Je navíc používána jako známka skupinové identity.

46. Když je určitá skupina vybrána jako terč viktimizace a diskriminace, měly by zákony upravující nenávistné projevy chránit ony charakteristiky, které jsou pro identitu jednotlivce zásadní a které jsou používány jako důkaz příslušnosti k dané skupině. V případech, kdy je cílem projevu ponížit, urazit či podnítit k nenávisti proti jednotlivci nebo skupině osob z důvodu jejich sexuální orientace, omezení svobody projevu, pokud jsou v souladu s ustálenými zásadami Soudu, musejí být přípustná.

B. Posouzení Soudem

47. Soud shledává, a strany se na tom ostatně i shodují, že odsouzení stěžovatelů znamenalo zásah do jejich svobody projevu zaručené v čl. 10 odst. 1 Úmluvy.

48. Takový zásah bude v rozporu s Úmluvou, pakliže nevyhoví požadavkům zakotveným v čl. 10 odst. 2. Musí proto být určeno, zda byl zásah "stanoven zákonem", zda sledoval jeden či více z legitimních cílů vyjmenovaných v tomto ustanovení a zda byl "v demokratické společnosti k dosažení těchto cílů nezbytný".

1. Zákonnost a legitimní cíl

49. Soud konstatuje, že stěžovatelé byli odsouzeni za podněcování proti národnostní nebo etnické skupině v souladu s oddílem 16 článkem 8 švédského trestního zákona (srov. § 18), který v okamžik spáchání tvrzeného trestného činu zahrnoval výroky, které vyhrožovaly či vyjadřovaly pohrdání skupinou osob z důvodu jejich sexuální orientace. Soud má proto za to, že předmětný zásah byl dostatečně jasný a předvídatelný a tudíž "stanovený zákonem" ve smyslu Úmluvy. Soud je dále názoru, že zásah sledoval legitimní cíl, a to konkrétně "ochranu pověsti nebo práv jiných" ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

2. Nezbytnost zásahu

50. Soudu zbývá posoudit, zda byl zásah "v demokratické společnosti nezbytný".

51. Test "nezbytnosti v demokratické společnosti" vyžaduje, aby Soud ověřil, zda namítaný zásah odpovídal "naléhavé společenské potřebě". Státy v tomto ohledu požívají určité míry posuzovací volnosti, zda taková společenská potřeba existuje. Ta je nicméně doprovázena evropským dohledem zahrnujícím jak samotné právní předpisy, tak rozhodnutí, která je aplikují, včetně rozhodnutí nezávislých soudů. Soud je tedy oprávněn vynést konečné rozhodnutí, zda je "omezení" slučitelné se svobodou projevu chráněnou čl. 10 Úmluvy (srov., mezi mnoha jinými, Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, § 68).

52. Při přezkumu podle čl. 10 rozhodnutí vnitrostátních orgánů přijatých na základě jejich posuzovací volnosti musí Soud určit, zda ve světle okolností případu posuzovaných ve svém souhrnu, včetně obsahu výroků, za které byli stěžovatelé postiženi, a kontextu, v kterém byly učiněny, byl předmětný zásah "přiměřený" sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, o které se vnitrostátní orgány při ospravedlnění zásahu opřely, byly " relevantní a dostatečné" (srov., mezi mnoha jinými, Pedersen a Baadsgaard, výše uvedený, § 69 a 70, a Kobenter a Standard Verlags GmbH proti Rakousku, § 29).

53. Soud dále opakuje, že svoboda projevu se vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky", které jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neurážlivé a neutrální, ale též na ty, které uráží, šokují či zneklidňují. Jak je stanoveno v čl. 10, svoboda projevu má své výjimky. Ty však musejí být konstruovány úzce a potřeba jakéhokoli omezení musí být přesvědčivě prokázána (srov., mezi mnoha jinými, Pedersen a Baadsgaard, výše uvedený, § 71).

54. Soud poznamenává, že stěžovatelé distribuovali letáky s cílem zahájit debatu o nedostatku objektivity ve vzdělávání ve švédských školách. Soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že ačkoli jde o přijatelný účel, je třeba zohlednit znění letáků. Soud podotýká, že podle letáků je homosexualita "deviantní sexuální sklon" a má "morálně zničující účinky na podstatu společnosti". V letácích bylo též tvrzeno, že homosexualita je jedním z hlavních důvodů, proč HIV a AIDS získává živnou půdu a že "homosexuální lobby" se snaží bagatelizovat pedofilii. Podle názoru Soudu tyto výroky, ačkoli přímo nevybízejí ke spáchání nenávistných činů, znamenají vážná a škodlivá tvrzení.

55. Soud navíc opakuje, že podněcování k nenávisti nutně neznamená výzvu k násilí či jinému trestnému činu. Útoky spáchané urážením, zesměšňováním či hanobením určitých skupin obyvatel mohou být dostatečným důvodem, aby státní orgány tváří v tvář neodpovědným způsobem vykonávané svobodě projevu upřednostnily potírání rasistických projevů (srov. Féret proti Belgii, § 73). V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že diskriminace založená na sexuální orientaci je stejně závažná, jako diskriminace založená na "rase, původu či barvě pleti" (srov., mezi jinými, Smith a Grady proti Spojenému království, § 97).

56. Soud též bere do úvahy, že letáky byly umístěny do skříněk mladých lidí, kteří byli ve věku, kdy byli snadno ovlivnitelní a citliví, a kteří neměli možnost letáky odmítnout (srov., mutatis mutandis , Handyside proti Spojenému království, § 52). Stěžovatelé navíc letáky distribuovali ve škole, jíž žádný z nich nebyl studentem a do níž neměli volný přístup.

57. Při hodnocení přístupu vnitrostátních soudů při jejich posouzení, zda existovala "naléhavá společenská potřeba", a důvodů, o které se tyto orgány při ospravedlnění zásahu opřely, Soud shledal následující. Nejvyšší soud uznal právo stěžovatelů vyjádřit své myšlenky, avšak zároveň zdůraznil, že spolu s právy a svobodami mají jednotlivci též povinnosti. Jednou z nich je též povinnost vyhnout se, jak je to jen možné, výrokům, které jsou vůči druhým bezdůvodně urážlivé a představují tak útok na jejich práva. Nejvyšší soud pak shledal, že výroky obsažené v letácích byly bezdůvodně urážející. Vyzdvihl též, že stěžovatelé umístili letáky do a na skříňky studentů, čímž jim je vnutili. Po zvážení těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že není důvodu nepoužít příslušná ustanovení trestního zákona.

58. Důležitým faktorem, který je konečně třeba při posouzení proporcionality zásahu do svobody projevu zohlednit, je povaha a přísnost uloženého trestu (srov. Ceylan proti Turecku, § 37, Tammer proti Estonsku, § 69, a Skayka proti Polsku, § 41-42). Soud konstatuje, že stěžovatelům nebyl uložen trest odnětí svobody, ačkoli za trestný čin, z jehož spáchání byli odsouzeni, zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v délce trvání až dvou let. Stěžovatelům byl oproti tomu uložen podmíněný trest spolu s peněžitým trestem v rozmezí přibližně od 200 do 2 000 EUR. Nad čtvrtým stěžovatelem byl vysloven dohled probačního úředníka. Soud tyto tresty za okolností projednávaného případu neshledává excesivními.

59. S ohledem na výše řečené má Soud za to, že odsouzení stěžovatelů a uložené tresty nebyly vůči sledovanému legitimnímu cíli nepřiměřené a že důvody, o které se Nejvyšší soud při ospravedlnění těchto opatření opřel, byly relevantní a dostatečné. Zásah do výkonu práva stěžovatelů na svobodu projevu tedy mohl být vnitrostátními orgány rozumně považován za v demokratické společnosti nezbytný k ochraně pověsti nebo práv jiných.

60. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud uzavřel, že stížnost neukazuje na porušení čl. 10 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 7 Úmluvy

61. Stěžovatelé namítali, že byli odsouzeni za spáchání trestného činu, který nebyl stanoven zákonem. Opírali se o čl. 7 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

"Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem ..."

62. S ohledem na závěry učiněné na poli čl. 10 Úmluvy, že namítané opatření bylo "zákonné" ve smyslu Úmluvy (srov. § 49), Soud shledává, že tato část stížnosti je podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. námitka porušení čl. 10 Úmluvy je přijatelná a zbytek stížnosti je nepřijatelný;

2. čl. 10 Úmluvy nebyl porušen.

Musím přiznat, že jsem pro závěr o neporušení čl. 10 Úmluvy hlasoval po dlouhém váhání.

Jak můj kolega soudce András Sajó zdůraznil ve svém nesouhlasném stanovisku k rozsudku Féret proti Belgii: "Regulace obsahu a omezení projevu na základě jeho obsahu jsou založeny na předpokladu, že určité výrazy směřují proti ,duchu Úmluvy'. ,Duch Úmluvy' ale nenabízí jasné standardy a otvírá tak cestu možnému zneužití. Lidé, včetně soudců, mají tendenci označovat názory, se kterými nesouhlasí, za zjevně nepřijatelné a tudíž mimo sféru chráněného projevu. Nicméně právě v situacích, kdy jsme konfrontováni s myšlenkami, ke kterým máme odpor a kterými opovrhujeme, musíme být s úsudkem nejopatrnější, jelikož naše osobní přesvědčení může ovlivnit naše chápání toho, co je skutečně nebezpečné."

V § 54 rozsudku Soud krok po kroku rozvíjí svou argumentaci, přičemž vůbec poprvé uplatňuje zásady týkající se urážlivých projevů vůči určitým skupinám osob na projevy namířené proti homosexuálům. Odůvodnění si v prvé řadě osvojuje přístup švédského Nejvyššího soudu, že záměr zahájit debatu o nedostatku objektivity vzdělávání ve švédských školách je přijatelný. Zadruhé Soud připouští, že tyto výroky nevybízely jednotlivce ke spáchání nenávistných činů. Zatřetí Soud následně s odvoláním na rozsudek Féret proti Belgii opakuje, že podněcování k nenávisti nezbytně nezahrnuje výzvu k násilí či jinému trestnému činu a že útoky na jednotlivce, které jsou spáchány prostřednictvím urážek, zesměšňování či hanobení určité skupiny obyvatel, mohou být dostatečným důvodem, aby vnitrostátní orgány tváří v tvář neodpovědným způsobem vykonávané svobodě projevu upřednostnily potírání rasistických projevů. Soud konečně své závěry z rozsudku Féret vztahuje i na urážlivé projevy namířené proti homosexuálům.

Předmětné výroky bezpochyby obsahovaly výroky, které jsou zcela neakceptovatelné. Postavit nicméně obsah těchto letáků na roveň nenávistnému projevu ve smyslu naší judikatury vyžaduje důkladné odůvodnění. V tomto směru pouhý odkaz na rozsudek Smith a Grady (srov. § 55 in fine ) podle mého názoru nestačí. Urážlivé výroky měly být s ohledem na skutečnost, že podle čl. 17 Úmluvy nejsou "nenávistné projevy" chráněny čl. 10 Úmluvy, definovány mnohem precizněji. Bylo by bývalo nezbytné provést pečlivou a hloubkovou analýzu. Jak již bylo zmíněno, Nejvyšší soud považoval daný cíl (zahájení debaty) za akceptovatelný. Vnitrostátní soudy nicméně měly zkoumat důkladněji, zda byl za proklamovaným cílem schován i úmysl ponížit, urazit či podnítit k nenávisti proti jednotlivci nebo skupině obyvatel z důvodu jejich sexuální orientace. V projednávaném případě Nejvyšší soud poté, co připustil, že jednání stěžovatelů sledovalo legitimní cíl, konkrétně zahájení debaty o tématu veřejného zájmu, označil předmětné výroky, nikoli bez vnitřního rozporu, za "zbytečně urážlivé". I když uznal právo stěžovatelů vyjádřit své myšlenky, zásah ospravedlnil tím, že ruku v ruce s tímto právem jdou i povinnosti, přičemž jednou z nich je povinnost "vyhnout se, jak je to jen možné, výrokům, které jsou vůči druhým bezdůvodně urážlivé a přestavují tak útok na jejich práva" (srov. § 57).

Lze mít za to, že se jedná o poměrně vágní test, který se mi zdá nekonzistentní s tradiční a ustálenou judikaturou našeho Soudu počínající rozsudkem Handyside, konkrétně tím, že "svoboda projevu představuje jeden ze základních stavebních kamenů (demokratické) společnosti, jednu ze základních podmínek pro její pokrok a pro rozvoj každého člověka. S výjimkami stanovenými v druhém odstavci čl. 10 se vztahuje nejen na ,informace' a ,myšlenky', které jsou přijímány příznivě či považovány za neurážlivé a neutrální, ale též na ty, které urážejí, šokují či zneklidňují stát či jakoukoli část obyvatel. (...)".

Přesto jsem souhlasil, byť velmi váhavě, se závěrem o neporušení, jelikož letáky byly distribuovány ve škole, jíž žádný ze stěžovatelů nebyl studentem a do níž neměli volný přístup (srov. § 56). Jistě, "místo rozšiřování" není podle švédského práva ani znakem skutkové podstaty, ani součástí actus reus , ani přitěžující okolností. Okolnosti rozšiřování letáků nicméně mají dopad na míru posuzovací volnosti v případě, kdy, jak je správně zdůrazněno v § 58, uložené tresty nebyly excesivní či nepřiměřené. Jak je vyzdvihnuto v § 56, letáky byly umístěny do skříněk mladých lidí, kteří byli ve věku, kdy byli snadno ovlivnitelní a citliví, a neměli možnost letáky odmítnout. S ohledem na skutečnost, že LGBT komunita čelí po celé Evropě hluboce zakořeněným předsudkům, nepřátelství a diskriminaci, rád bych v této souvislosti zmínil rezoluci Výboru ministrů ze dne 21. 10. 2009 týkající se kolektivní stížnosti č. 45/2007 a obsahující závěry Evropské komise pro sociální práva, jenž uznává, že homofobní výroky přispívají k nepřátelské atmosféře a násilí proti sexuálním menšinám. Ve své zprávě, v níž se zabývala sexuální výchovou a výchovou k reprodukčnímu zdraví ve školách a shledala ve světle antidiskriminačního ustanovení Evropské sociální charty porušení článku 11 odst. 2, Evropská komise pro sociální práva kritizovala některé pasáže státních vzdělávacích materiálů, které uváděly, že "v současnosti se stalo zřejmým, že homosexuální vztahy se staly viníkem rostoucího rozšíření pohlavně přenosných nemocí (např. AIDS)" či "nemoc (AIDS) se rozšířila v promiskuitních skupinách, kde lidé často mění své sexuální partnery. Takovými skupinami jsou homosexuálové z důvodu svých sexuálních vztahů s množstvím partnerů, drogově závislí z důvodu sdílení infikovaných injekčních stříkaček a prostitutky". Bylo správné poukázat na to, že "tyto výroky stigmatizují homosexuály a jsou založeny na negativních, zkreslených, zavrženíhodných a ponižujících stereotypech o sexuálním chování všech homosexuálů" [rezoluce č. CM/ResChS(2009)7, kolektivní stížnost č. 45/2007 podaná Mezinárodním střediskem pro ochranu lidských práv (INTERIGHTS) proti Chorvatsku]. Doporučení Výboru ministrů č. MM/Rec(2010)5 členským státům o opatřeních k potírání diskriminace založené na sexuální orientaci a pohlavní identitě ze dne 31. 3. 2003 navíc obsahuje výzvu k přijetí specifických opatření k zajištění plného užívání lidských práv osob patřících k LGBT komunitě, byť v souladu se zásadami čl. 10 Úmluvy, a konstatuje, že nediskriminační zacházení ze strany nestátních subjektů, stejně jako případná pozitivní opatření přijatá státem za účelem ochrany proti diskriminačnímu zacházení, jsou základními prvky mezinárodního systému ochrany lidských práv a základních svobod.

Nemělo by též být zapomenuto, že skutečný problém šikany a diskriminace z důvodu homosexuality a transsexuality ve školním prostředí může ospravedlnit omezení svobody projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Podle studií vypracovaných v různých členských státech a podpořených několika vládními výzkumy jsou LGBT studenti skutečně terčem šikany, a to jak ze strany spolužáků, tak i učitelů.

8. S ohledem na toto pozadí jsem přesvědčen, že při zvážení všech okolností neporušilo odsouzení za rozšiřování ve škole letáků obsahujících výroky namířené proti homosexuální komunitě čl. 10 Úmluvy.

Pro neporušení čl. 10 Úmluvy jsem hlasoval po jistém váhání. Byl-li by rozsudek založen v rozhodující míře na § 56, souhlasil bych s jeho závěry bez jakýchkoli výhrad. Zde uvádíme, že musí být vzato v potaz, že "letáky byly umístěny do skříněk mladých lidí, kteří byli ve věku, kdy byli snadno ovlivnitelní a citliví, a kteří neměli možnost letáky odmítnout (...) Stěžovatelé navíc letáky distribuovali ve škole, jíž žádný z nich nebyl studentem a do níž neměli volný přístup".

V tomto ohledu může být projednávaný případ srovnán s věcí Snyder v. Phelps et al., 562 U.S. (2011), ve které Nejvyšší soud Spojených států vydal rozhodnutí v loňském roce. Ve věci Snyder se demonstrace namířená proti homosexuálům, která byla o poznání méně citlivá než události v projednávaném případě, konala 300 metrů od kostela, kde probíhal pohřeb syna pana Snydera, desátníka Matthew Snydera, který byl při plnění služebních povinností zabit v Iráku. Není potřeba zde reprodukovat obsah urážlivých transparentů, které drželi členové kongregace baptistické církve ve Westburo, již měli ve zvyku takto doprovázet vojenské pohřby, aby vyjádřili své přesvědčení, že Bůh nenávidí Spojené státy, jelikož tolerují homosexualitu, a to zvláště v armádě.

Je zajímavé povšimnout si, že americký Nejvyšší soud zaujímá ohledně obsahu kontroverzních výroků velmi liberální postoj. Skutečnost, že výroky zřejmě mají nevhodný či kontroverzní charakter, "je pro otázku, zda se týkají záležitosti veřejného zájmu, irelevantní". Jinými slovy, svoboda projevu ve věci Snyder - a fortiori , jelikož jde o případ týkající se občanskoprávního deliktu a nikoli trestného činu - nemohla být zatížena požadavky na přiměřenost, pakliže předmětné výroky mohly být "spravedlivě považovány za výroky vztahující se k politickému, sociálnímu či jinému zájmu společnosti. Projev o věci veřejného zájmu zaujímá nejvyšší příčku v hierarchii hodnot chráněných Prvním dodatkem a má proto nárok na zvláštní ochranu".

Americký Nejvyšší soud navíc pro obdobné případy stanovil vyšší standard souladu s Ústavou. Zákon se musí vyhnout zaprvé obsahové diskriminaci (tj. stát nemůže zakázat či stíhat štvavé projevy týkající se jen některých témat, která jsou "v nemilosti") a zadruhé diskriminaci názorů (tj. zákaz či stíhání projevu, který vyjadřuje jeden specifický pohled na dané téma). Zákonodárce tedy kupříkladu může zakázat veřejné užívání hrubých rasistických urážek. Nemůže však kriminalizovat jejich užití toliko ve veřejných projevech týkajících se rasy nebo jejich užití za účelem vyjádření rasistického názoru. Je zajímavé si všimnout, že pakliže by tento americký dvojí test byl použit v projednávaném případě, příslušný zákon (oddíl 16 článek 8 švédského trestního zákona) by jím neprošel ani v jednom z kritérií, zejména v tom druhém. Pakliže by totiž stěžovatelé ve svých letácích homosexualitu bránili a nadávali "zkaženým homofobům", pravděpodobně by odsouzeni nebyli.

V projednávaném případě jsme se, stejně jako švédský Nejvyšší soud, byť rozdělen poměrem hlasů tři ku dvěma, opřeli o jinou logiku, podle níž je relativně neurážlivý jazyk použitý v letácích důvodem pro trestní stíhání a v konečném důsledku i pro odsouzení a uložení trestu.

Není bez zajímavosti zmínit, že projevy vyvolávající národnostní, rasovou a jinou nenávist byly poprvé kriminalizovány v roce 1952 v trestním zákoně komunistické Jugoslávie. Následně bylo toto ustanovení převzato do mnoha jiných právních řádů a citováno například i v hlavních amerických pojednáních o trestním právu. Odtud se vyvinul pojem nenávistného projevu, který je trestně stíhán a kde jedna chráněná skupina osob "byla bezdůvodně uražena, čímž došlo k útoku na jejich práva, aniž by zároveň byla jakkoli obohacena veřejná debata, jež by mohla napomoci vzájemnému porozumění." Porovnáme-li oba zmíněné případy, mohli bychom dospět k závěru, že americký přístup ke svobodě projevu vyvěrající z Prvního dodatku je do určité míry necitlivý. Na druhou stranu bychom ale jistě mohli konstatovat, že výše uvedená citace z rozsudku švédského Nejvyššího soudu ze dne 6. 7. 2006 odráží přecitlivělost, která je ve střetu s postuláty svobody projevu.

Jde podle mého názoru o kulturně předurčenou debatu, která v situaci, kde i švédský Nejvyšší soud ve svém slavném případu týkajícím se kázání faráře (NJA 2005, s. 805) posledně jmenovaného zprostil obžaloby, jelikož odsouzení by bylo v rozporu s Úmluvou, není nutná.

Terminologií srovnávacího ústavního práva je švédský případ kázání faráře založen na pojmu "chycené obecenstvo".

"Chycené obecenstvo" je takové, které se nachází v situaci, ze které nemůže uniknout a je "bombardováno" informacemi, které jsou vůči některým členům publika urážlivé. Pakliže obecenstvo v kostele je v tomto smyslu chycené, jelikož jednotlivec nemůže uniknout tomu, že bude terčem verbálního útoku, pak v případě školního obecenstva, kdy letáky byly, jak zdůrazňujeme v § 56 rozsudku, distribuovány do skříněk studentů, jde zajisté o rozhodující aspekt. Kostel je v zásadě veřejný prostor přístupný všem. Školní prostory jsou naproti tomu více chráněným a v tomto smyslu neveřejným prostranstvím, kde rozšiřování jakýchkoli informací, které nebyly vedením školy předem schváleny, vyžaduje neoprávněné vniknutí do budovy. Vrátíme-li se zpět k Nejvyššímu soudu Spojených států, ten řekl, že "nepochybné právo obhajovat nepopulární a kontroverzní názory ve školách a třídách musí být vyváženo vůči protichůdnému zájmu naučit studenty mezím společensky přijatelného chování".

Jistě, na půdě gymnázia nemusí nutně jít o chycené obecenstvo ve stejném významu, jako tomu bylo v případě kázání faráře, jde však v každém případě o chráněné prostředí, ve kterém mohou informace šířit jen ti, kterým to bylo povoleno. Toto je klíčový rozdíl mezi případem kázání faráře a projednávaném případem a důvod, proč tvrdím, že bych s rozsudkem plně souhlasil, byl-li by založen pouze (nebo alespoň v rozhodující míře) na důvodech uvedených v § 56 rozsudku.

Z důvodu mého kontroverzního souhlasného stanoviska ve věci von Hannover proti Německu jsem byl opakovaně napadán za větu, v níž zmiňuji fetišizaci svobody tisku pod americkým vlivem. Nedávné události ve Spojeném království, kdy byla odhalena závažná zneužití ze strany tisku patřícímu R. Mudrochovi, zdá se, dávají postoji zaujatému ve věci von Hannover za pravdu.

12. Jeví se nicméně, že v projednávaném případě tím, že z důvodu přiměřenosti s odkazem na nenávistný projev omezujeme svobodu projevu přeceňováním toho, co je řečeno, zacházíme příliš daleko. Jinými slovy, kdyby přesně ta samá slova a věty byly použity v tisku, jako např. Svenska Dagbladet, nebyly by patrně považovány za důvod pro trestní stíhání a odsouzení.

Bez obtíží souhlasím se závěrem, že čl. 10 nebyl porušen.

Lituji nicméně, že Soud promeškal příležitost "konsolidovat postoj k nenávistným projevům" vůči homosexuálům, jak zmínila intervence třetí strany, která též uvedla, že "ačkoli se Soud dosud tímto aspektem nezabýval, homofobní projevy též spadají do kategorie projevů, které mohou být označeny za ,nenávistné', a které nepožívají ochrany čl. 10".

Ačkoli žádná všeobecně přijatá definice nenávistného projevu v mezinárodním právu neexistuje, Výbor ministrů Rady Evropy se ve svém doporučení č. R (97) 20 vyjádřil velmi jasně: pojem "nenávistný projev" "zahrnuje všechny formy vyjádření, které šíří, podněcují, propagují či ospravedlňují rasovou nenávist, xenofobii, antisemitismus a další formy nenávisti založené na intoleranci (...)".

V projednávaném případě stěžovatelé homosexualitu popsali jako "deviantní sexuální sklon" a obvinili homosexuály z toho, že mají "morálně zničující účinky na podstatu společnosti" a jsou hlavním důvodem rozšíření HIV a AIDS. Podle mého soudu tato obvinění zjevně naplňují výše uvedenou definici.

Většina však v § 54 rozsudku tvrdí, že výroky, které "nevybízejí přímo ke spáchání nenávistných činů" mohou být označeny za "vážná a škodlivá tvrzení", avšak nikoli za nenávistný projev.

Tento postoj se zdá být americkým přístupem, kde je nenávistný projev chráněn až do okamžiku, kdy začne hrozit, že vyvolá bezprostřední násilí. Jde o velmi vysoko nastavený práh. Dnešní Evropa si z mnoha dobře známých politických a historických důvodů luxus takového pojetí prvořadé hodnoty svobodného projevu nemůže dovolit.

Samozřejmě, jak Soud mnohokrát zdůraznil, "svoboda projevu představuje základní stavební prvek demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její vývoj a sebenaplnění každého jednotlivce" (srov., mezi mnoha jinými, Rekvényi proti Maďarsku). Soud ovšem také konstatoval, že "zneužití svobody projevu je neslučitelné s demokracií a lidskými právy a porušuje práva jiných" (srov. Witzsch proti Německu).

Nemyslím si, že obvinění, že homosexuálové jsou devianti a jsou odpovědní za rozšíření HIV a AIDS jsou slučitelné s hodnotami Úmluvy. Mezi verbálními zneužitími a podněcováním k násilí vede tenká linie a obdobná obvinění jsou způsobilá k násilí pobídnout. Ačkoli většina v § 54 rozsudku úmyslu stěžovatelů zahájit "debatu o nedostatku objektivity ve vzdělávání na švédských školách" přiznává váhu, je obtížné znění letáků vidět jen jako zahájení debaty o tématu veřejného zájmu. Spíše se zdá, že stěžovatelé zamýšleli mezi teenagery, kteří jsou k různému ovlivnění náchylní, rozšířit své názory.

Většina shledala, že odsouzení stěžovatelů sledovalo legitimní cíl, jmenovitě "ochranu pověsti nebo práv jiných". Ve skutečnosti by však případy jako je tento neměly být nahlíženy pouze optikou vzájemného vyvažování svobody projevu stěžovatelů a práva dotčené skupiny obyvatel na ochranu pověsti. Nenávistné projevy jsou destruktivní pro společnost jako celek, jelikož "škodlivé výroky získají věrohodnost, což bude mít za následek diskriminaci či možná dokonce násilí proti minoritním skupinám" a proto by neměly být chráněny.

Ve věci Norwood proti Spojenému království, ačkoli patrně v závažnějším kontextu, Soud shledal, že "obecný a vehementní útok ... proti skupině osob, spojující skupinu jako celek se závažným teroristickým činem, je neslučitelný s hodnotami zakotvenými a chráněnými Úmluvou, zejména tolerancí, společenským smírem a nediskriminací" a nepožívá tedy ochrany čl. 10. Spojení celé skupiny osob s "morem dvacátého století", jako tomu bylo v projednávaném případě, by též neměla být poskytnuta ochrana čl. 10.

Naše tragická zkušenost minulého století ukazuje, že rasistické a extremistické názory mohou přinést mnohem více zkázy, než omezení svobody projevu. Statistiky nenávistných trestných činů ukazují, že propaganda vždy způsobuje utrpení, ať již bezprostředně či potenciálně. Není nezbytné čekat, až se nenávistné projevy stanou pro demokratickou společnost skutečným a bezprostředním nebezpečím.

Slovy předního amerického konstitucionalisty Alexandera Bickela: "... Tento druh projevu představuje útok. Navíc však, což je stejně důležité, může vytvořit klima, prostředí, ve kterém jednání a skutky, které dříve nebyly možné, se možnými stanou ... Kde nic není nevyslovitelné, nic též není neproveditelné."






© Wolters Kluwer ČR, a. s.