IV.ÚS 2467/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2025 č. j. 8 Ads 18/2025-43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. prosince 2024 č. j. 22 Ad 29/2023-46, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. října 2023 č. j. MPSV-2023/219499-921, sp. zn. SZ/MPSV-2023/159135-921 a č. j. MPSV-2023/219541-921, sp. zn. SZ/MPSV-2023/159113-921, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 9 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho přílohy, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 14 odst. 1, čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3, čl. 20 písm. b), čl. 28 odst. 2 písm. a) Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 9 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon o poskytování dávek"), a jeho přílohy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel jako osoba trpící neuropatií požádal o poskytnutí dávek pro osoby se zdravotním postižením, a to příspěvku na zvláštní pomůcku (dodatečné úpravy motorového vozidla) a příspěvku na zvláštní pomůcku (na pořízení motorového vozidla). Úřad práce České republiky obě žádosti stěžovatele zamítl a Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") tato prvostupňová rozhodnutí potvrdilo. Následnou správní žalobu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění připomenul, že správní soudy se opakovaně zabývaly povahou výčtu zdravotních stavů uvedených v části I bodu 5 přílohy k zákonu o poskytování dávek a rozhodly, že jde o výčet taxativní, protože zákonodárce se rozhodl tyto dávky poskytnout jen osobám s nejzávažnějšími vadami nosného nebo pohybového ústrojí, což i příslušná judikatura dlouhodobě respektuje, a krajský soud neměl důvod se od právních otázek rozhodných pro posuzovanou věc odchýlit. Nadto doplnil, že nemůže hodnotit správnost odborných závěrů posudku vypracovaného posudkovou komisí ministerstva, může zkoumat toliko kvalitu takového posudku (tedy jeho jednoznačnost a úplnost, přesvědčivost a objektivitu) a případně si vyžádat revizní znalecký posudek.

3. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatoval, že daná věc svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a svým dopadem nepřesahuje ani řešený případ. Dále odkázal na § 9 odst. 2 zákona o poskytování dávek a uzavřel, že nárok na požadované příspěvky má toliko osoba trpící těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, kterou zákon výslovně vyjmenovává v příloze, a rozšiřování druhů postižení není přípustné. Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku tudíž nemá každá osoba s těžkou poruchou nosného nebo pohybového ústrojí, nýbrž jen osoba trpící zdravotním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uvedeného v příloze zákona. Je tomu tak proto, že úmyslem zákonodárce bylo poskytnout příspěvek na zvláštní pomůcku pouze nejpostiženějším osobám a z této logiky vyšel i krajský soud. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že krajský soud nepochybil ani při hodnocení posudku vypracovaného posudkovou komisí ministerstva, neboť nehodnotil odborné závěry tohoto posudku (k čemuž nemá potřebné znalosti), ale hodnotil ho z hlediska testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti, načež uzavřel, že z těchto hledisek posudek posudkové komise obstojí. Z tohoto posudku přitom vyplývá, že ani odborné vyšetření neprokázalo funkční ztrátu obou dolních končetin stěžovatele, pro kterou by končetiny vůbec neplnily svou opěrnou a pohybovou funkci. Z hodnocení zdravotního stavu stěžovatele je tak zřejmé, proč zdravotní postižení stěžovatele není těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že je mu známa relevantní judikatura Ústavního soudu prezentovaná např. usnesením ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3134/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), nicméně sám se nedomáhá pouhého vyššího standardu sociálních práv, ale domnívá se, že by mu uvedené příspěvky měly být přiznány právě proto, že trpí stejnými omezeními, jako vyvolávají zdravotní postižení, pro které jsou oba příspěvky s ohledem na taxativní výčet přílohy zákona přiznávány. Hierarchicky a taxativně pojatý výčet druhů zdravotních postižení v příloze zákona o poskytování dávek popírá požadavek individualizace, jde-li o rozhodování o vzniku nároku na materiální podporu ve smyslu Úmluvy, čímž dochází k nerovnému zacházení s lidmi se zdravotním znevýhodněním. Přístup zákona je podle stěžovatele diskriminační a uvedené příspěvky by se měly přiznávat tak, že by měl být rozhodující rozsah skutečného zdravotního omezení u konkrétního člověka, a nikoliv okolnost, pod jakou diagnózu je konkrétní postižení formálně podřazeno. Opačný přístup podle stěžovatele odporuje Úmluvě [čl. 5, čl. 20 písm. b) a čl. 28 odst. 2 písm. a)] a také názoru veřejného ochránce práv, který dlouhodobě upozorňuje na "systematičnost" problému.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí (správních) soudů nebo orgánů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.

7. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3134/22 Ústavní soud konstatoval, že podle zákona o poskytování dávek (a podle jeho přílohy) mají - v souladu s úmyslem zákonodárce - nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla jen osoby s vybranými druhy zdravotního postižení, konkrétně s vybranými těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí. Zákonodárce tímto způsobem hierarchizoval jednotlivé druhy zdravotních postižení, respektive některých dávek na ně navázaných. Ústavní soud uznal legitimitu taxativního výčtu zdravotních postižení odůvodňujících nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla a zdůraznil, že rozhodování o rozsahu sociálních práv spadá do kompetence zákonodárce, přičemž v oblasti sociálních práv se uplatňuje omezenější test ústavnosti (test racionality). Vlastní naplnění sociálních práv je totiž omezeno možnostmi státního rozpočtu a jde ve své podstatě o otázku politickou. Zákonodárce proto při vymezování sociálních dávek legitimně cílí podporu na nejpostiženější osoby, přičemž takové zákonné nastavení nepředstavuje mezeru v zákoně vyžadující analogickou aplikaci.

8. Tyto závěry se plně uplatní i v nyní posuzované věci. Podstatné je, že uvedené příspěvky jsou poskytovány při zachování principu solidarity a respektování omezených zdrojů státního rozpočtu jen pro nejzávažnější případy zdravotního omezení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že taková nejzávažnější omezení u stěžovatele přítomna nejsou - a to ani pro jeden z příspěvků - neboť jeho postižení nepředstavuje (zjednodušeně řečeno) anatomickou ztrátu nebo úplnou funkční ztrátu dolních končetin. Naopak, při vyšetření stěžovatele bylo zjištěno, že má zachovanou jistou míru pohybové soběstačnosti. Z tohoto hlediska tedy napadená rozhodnutí obstojí.

9. Ani stěžovatelova námitka, že napadená rozhodnutí jsou postavena na poněkud formálním rozdělení jednotlivých onemocnění, není opodstatněná. Správní orgány a správní soudy se v napadených rozhodnutích - byť stručně - zabývaly i posouzením reálného omezení stěžovatele v důsledku jeho onemocnění. Je v nich obsažena i individualizace dopadů postižení na stěžovatele, jak vyžaduje v ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby tuto problematiku hodnotil z pohledu jiných onemocnění, vůči kterým je podle stěžovatele uvedená právní úprava rovněž nespravedlivá (z tohoto hlediska nemůže být pro posouzení stěžovatelovy věci relevantní ani obecné stanovisko veřejného ochránce práv, na které stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje).

10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení (části) právního předpisu. Řízení o návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení § 9 odst. 4 zákona o poskytování dávek a jeho přílohy podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu