Mor proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 28198/09

Datum: 15.12.2011

Složení senátu: D. Spielmann, předseda senátu (Lucembursko), E. Fura (Švédsko), K. Jungwiert (Česká republika), M. Villiger (Lichtenštejnsko), A. Power-Forde (Irsko), G. Yudkivska (Ukrajina), A. Potocki (Francie).

[§ 1. - 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelka se narodila v roce 1953 a žije v Saint-Ouen-l'Aumône. Je advokátkou zapsanou u Advokátní komory departmentu Val-d'Oise.

7. V listopadu 1998 stěžovatelka podala jménem rodičů, jejichž dvanáctileté dítě zemřelo na následky aplastické anémie po očkování proti žloutence typu B, soukromou žalobu pro neúmyslné zabití.

8. Bylo zahájeno vyšetřování.

9. Stěžovatelka podala jménem dalších klientů několik obdobných žalob, které byly vyšetřovány společně s původní žalobou. Žaloby směřovaly proti farmaceutickým firmám, které distribuovaly výše popsanou vakcínu.

10. V listopadu 2002 byl vyšetřujícímu soudci předán znalecký posudek o 450 stranách, který vypracoval lékař a znalec v oboru farmakovigilance a farmakoepidemiologie, M. G.

11. Na základě žádosti klientů stěžovatelku kontaktovali novináři.

12. Stěžovatelka uvedla, že na popud celostátních deníků, Le Parisien a Le Figaro a Francouzské tiskové kanceláře (AFP), byly v tisku zveřejněny části znaleckého posudku.

13. Dne 14.11.2002 deník Le Parisien otiskl v rubrice Zdraví článek s názvem Vakcína proti žloutence typu B: posudek, který obviňuje, doplněný fotografií vakcín, pod kterou bylo uvedeno: Znalecký posudek týkající se úmrtí v souvislosti s očkováním proti žloutence typu B je zdrcující, zvláště pak pro orgány státní zdravotnické správy, která "intenzivně spolupracovala s výrobci očkovacích vakcín a šla jim na ruku." Článek zněl takto:

"Soudci [M.-O. B.-G.], který je pověřen vyšetřováním úmrtí šesti dětí a dospělých v souvislosti s očkováním proti žloutence typu B, byl předán výbušný znalecký posudek. Čtyřistapadesátistránkový znalecký posudek obviňuje orgány státní zdravotnické správy. Soudce okamžitě nařídil zabavení všeho, co souviselo s prodejem vakcíny.

,Soudní katastrofa',,falšování',,zatajování', soudní znalec v oboru farmakologie, doktor [M. G.] si nebere servítky. Jeho posudek je založen na dokumentech zabavených při prohlídce prostor regionálního centra farmakovigilance ve Štrasburku, Agentury pro kontrolu léčiv a při domovních prohlídkách u dalších vyslechnutých osob, mezi kterými byl například ministr zdravotnictví [P. D.-D.], který očkovací kampaň spustil.

O nežádoucích účincích vakcíny.,Vedoucí pracovníci orgánů státní zdravotnické správy se snažili celou situaci zlehčit, někdy i za cenu uvádění nepravdivých informací.' Oficiálně se v souvislosti s očkováním touto vakcínou projevily příznaky neurologických potíží (mezi nimi například i případy roztroušené sklerózy) u 900 osob. Tato čísla jsou však zřejmě podhodnocená. Má se za to, že vakcína má i jiné nežádoucí účinky (leukémie, polyartritida, autoimunitní onemocnění) a skutečný odhad poškozených hovoří o,několika tisících' obětí. Z interní zprávy vyplývá, že se jedná o,jeden z nejhorších případů vedlejších účinků od roku 1974'. Na Ústav pro kontrolu léčiv se okamžitě sneslo obvinění, především na profesora... který byl odpovědný za zjištění počtu těchto případů.,Kolik smrtelných následků se v těchto počtech ztratilo?'

... Znalecký posudek je překvapující, neboť o Úřadu pro kontrolu léčiv se ví, že aktivně upozorňoval na možná rizika v souvislosti s touto vakcínou. Očekává se, že v tomto bodu bude znalecký posudek jistě napaden ze strany jiných znalců.

O očkovací kampani z roku 1994.,Orgány státní zdravotnické správy, která intenzivně spolupracovala s výrobci očkovacích vakcín (NDLR: Pasteur- Merieux Msd a SKB) a šla jim na ruku. Aby mohlo dojít k plošnému očkování, byly údaje o výskytu žloutenky typu B záměrně zveličené (100 000 případů za rok, ačkoli ve skutečnosti šlo asi o tisíc případů) a rizika spojená s nákazou zdramatizovaná, vysvětloval během výslechu [P.D.-D], který své závěry podepřel o názory odborníků a stanoviska Světové zdravotnické organizace. Zpráva se zmiňuje i o,expertech, kteří působili ve významných veřejných funkcích, jejichž konflikty zájmů však zůstaly nevysvětleny.' Například bývalý předseda Odborného výboru pro očkování, který stojí za vznikem státní politiky očkování, pracoval i pro obě zmíněné laboratoře vyrábějící vakcíny. Přitom vakcína HB vax 10 společnosti Pasteur, která byla schválena pro očkování ve školách, nebyla schválena pro uvedení na trh ani nebyla testována na dětech příslušné věkové skupiny.

O informovanosti veřejnosti a lékařů. Docházelo k,dezinformování jak veřejnosti, tak zdravotníků' Proč?,Ze zabavených dokumentů vyplývá, že lékařům byly záměrně zatajovány důležité informace o toleranci účinných látek, aby byla zachována účinnost očkovacích látek.' Studie, které vakcínu obhajovaly, byly hrazeny jejími výrobci, aniž by o tom byl někdo informován. Mezi dokumenty je také znepokojující korespondence mezi tehdejším vrchním ředitelem pro zdraví a jedním z jeho náměstků [M. C.]. Posledně jmenovaný ohledně dohledu nad vakcínou proti žloutence typu B napsal:,Obávám se, že v tomto směru nebyly podniknuty žádné kroky, aniž bych se snažil zbavit odpovědnosti, mám však za to, že inciativa měla vzejít ze strany Úřadu pro kontrolu léčiv.' Stejný náměstek následně radil, aby ministerstvo vyzvalo laboratoře k využití trestněprávních prostředků proti lékařům, kteří očkovací kampaň zpochybňovali."

14. Po tomto článku následovaly ještě tři další: Bezpečnostní služba se mě ptala, zda nejsem členem nějaké sekty, který se týkal otce jedné z obětí očkování, která zemřela na roztroušenou sklerózu. Je třeba se nechat očkovat? a konečně Na znalce byl vyvíjen nátlak, což byl přetištěný rozhovor se stěžovatelkou - advokátkou poškozených. Posledně uvedený článek zněl takto:

"Není ten posudek příliš příkrý?

[Stěžovatelka] Ne, ukazuje, že stát neposkytl dostatek prostředků na to, aby byl seriózně prozkoumán rozsah nežádoucích účinků vakcíny, ačkoli byla použita na očkování milionů Francouzů. Je to poprvé, kdy byl v oblasti veřejného zdraví a spravedlnosti vydán tak rozsáhlý posudek, o více než 400 stranách, který by popisoval závažná systémová pochybení. Je logické, že farmaceutické společnosti udělají vše proto, aby prodaly co nejvíce svých výrobků, ale aby jim do toho stát při znalosti možných důsledků vůbec nezasahoval, to je vážné. Stejně jako ti velcí profesoři, kteří si nechávali platit od laboratoří, ale tyto styky nepřiznávali.

Znalec v posudku hovoří o nátlacích, které na něj byly vyvíjeny.

Ano, je to otřesné. Doktor [M. G.] je jeden z mála francouzských odborníků, kteří se specializují na nežádoucí účinky léků, spolupracoval s největšími farmaceutickými společnostmi. Ty nepříjemnosti začaly, když byl jmenován znalcem pro civilní řízení a kdy po laboratořích začal vyžadovat spisy s farmakovigilančními testy. Od té doby ho laboratoře viní z podjatosti po celé Francii. Musí se před soudy na své náklady bránit a navíc ztratil klienty. V trestním řízení dokonce laboratoře najali advokáta, aby požádal soudce o jeho odvolání z pozice znalce, ačkoli v řízení vůbec nebyly v postavení poškozeného. Jediným cílem je tohoto znalce oslabit.

Jak ta řízení pokračují?

V civilním řízení bylo dvěma obětem přiznáno postavení poškozeného s tím, že prvoinstanční i odvolací soud uznaly, že škodu způsobila vakcína. Čekáme na rozhodnutí Kasačního soudu. Chtěla bych upřesnit, že jako ve všech případech, kdy vedlejší účinky léků způsobily trvalé následky, se jedná o soubor domněnek, nikdy si nemůžeme být jistí na sto procent. Před soudy běží momentálně 151 řízení. Pokud se týká trestního řízení, očekávám, že po vydání toho posudku dojde k pokusům o jeho zpochybnění."

15. Ve stejný den, v 12.06 hodin, poskytla stěžovatelka rozhovor rádiu Evropa 1, který zněl takto:

"[Novinářka]: Kauza, o které je hodně slyšet. Posudek, který byl předán soudci vyšetřujícímu případ vakcíny proti žloutence typu B, zpochybňuje přístup orgánů veřejné správy, které se zřejmě dopustily dezinformování a zatajování informací ve prospěch této vakcíny. Okolnosti případu pochází z let 1994-1997, kdy byl [P. D.B.] ministrem zdravotnictví a spustil onu očkovací kampaň. Posudek... v každém případě poukazuje na lehkost, s jakou správní orgány přistupovaly ke zkoumání vedlejších účinků očkovacích vakcín. Je to tak?

[Stěžovatelka]: Zpráva doktora [M. G.] poukazuje na lehkost, s jakou k celé věci přistupovaly orgány státní zdravotnické správy v letech 1994-1997, kdy probíhala očkovací kampaň, ale i poté, od roku 1998 do dnešních dnů, kdy by měly kontrolovat zprávy o vedlejších účincích této vakcíny. Protože přes to všechno vakcíny nebyly staženy z oběhu a vyšetřování bude pokračovat. Tento posudek prokazuje vážná pochybení při uvádění tohoto výrobku na trh, neboť se z materiálů dozvídáme, že výrobek PASTEUR je závadný a nezískal povolení k uvedení na trh na základě regulérních znaleckých posudků. Rovněž se z posudků dozvídáme, že docházelo k zatajování informací o povaze vedlejších účinků a že francouzští občané byli vtaženi do totálního očkovacího procesu.

[Novinářka]: Totálního především, pokud se týká dětí, že?

[Stěžovatelka]: Přesně tak, hlavně u dětí. Znalec přímo říká, že z Francouzů a zvláště z dětí ve školách se stala takříkajíc morčata, neboť když se objevily zprávy o nežádoucích účincích vakcíny proti žloutence typu B, bylo potřeba dál zkoumat, jak se projeví u naočkovaných školáků."

16. Dne 4.12.2002 podala farmaceutická laboratoř G., které jako jediná, kromě společnosti S. P., distribuovala vakcínu proti žloutence typu B, soukromou žalobu pro porušení tajnosti vyšetřování a porušení profesní mlčenlivosti.

17. V únoru 2003 vyšetřující soudce stěžovatelku předvolal jako svědkyni. Vyjádřila se tak, že žaloba by měla být odmítnuta, neboť vyšetřování se žalující společnosti netýkalo a nebyla tak legitimována k podání žaloby pro porušení mlčenlivosti. Stěžovatelka vyšetřujícímu soudci potvrdila, že poskytla vyjádření tisku, a že tak činila na pokyn a v zájmu klienta. Při rozhovorech odpovídala na dotazy novinářů, kteří byli se zprávou znalce obeznámeni.

18. Dne 16.9.2003 bylo proti stěžovatelce zahájeno řízení pro porušení mlčenlivosti a tajnosti vyšetřování.

19. Usnesením ze dne 31.3.2006 vyšetřující soudce předal věc trestnímu soudu v Paříži, neboť stěžovatelka měla jako advokátka potvrdit existenci a popsat obsah dokumentu, který figuroval v jiném vyšetřovacím řízení, a to znaleckého posudku, který byl předložen vyšetřujícímu soudci v rámci vyšetřování popsaného výše. Toto jednání se v čl. 226-13 a 226-31 trestního zákona zakazuje.

20. Rozsudkem ze dne 11.5.2007 uznal trestní soud stěžovatelku vinnou z porušení povinnosti mlčenlivosti. Podle soudce bylo nesporné, že ke spáchání popsaného přečinu došlo, neboť v médiích zveřejnila informace obsažené v posudku doktora [G.], na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Skutečnost, že daný dokument byl již předtím znám, především novinářům, kteří s ní dělali rozhovor, není pro konstatování přečinu rozhodná. Stejně tak skutečnost, že informace, na které se vztahuje povinnost profesní mlčenlivosti, vešly ve známost třetích osob, nezbavovala advokátku povinnosti nakládat s těmito informacemi jako s důvěrnými a tajnými. Stěžovatelka se hájila ustanovením čl. 114 odst. 7 trestního řádu, podle kterého dle jejího názoru mohla stvrdit existenci a popsat obsah posudku za účelem vlastní obhajoby. Podle soudu se však toto ustanovení vztahuje na "třetí osoby" - odborníky, kteří byli požádáni o stanovisko, a neopravňuje k uveřejnění důvěrných informací v médiích. Takový postup navíc ani neodpovídá potřebám vlastní obhajoby.

21. Stěžovatelce nebyl uložen žádný trest s odůvodněním, že narušení veřejného pořádku bylo relativní s ohledem na stáří sporných informací (téměř 5 let) a také s ohledem na skutečnost, že k únikům stejných informací došlo opakovaně i ze strany jiných osob, aniž by proti nim bylo zahájeno šetření. Stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit žalobkyni jedno euro jako odškodění za vzniklou újmu.

22. Dne 15.5.2007 podala jak stěžovatelka, tak státní zástupce proti tomuto rozsudku odvolání.

23. Rozsudkem ze dne 10.1.2008 potvrdil odvolací soud v Paříži původní rozsudek ve všech bodech výroku. Podle soudu nejsou použitá ustanovení s rozporu s ochranou svobody projevu garantovaného čl. 10 a jsou nezbytná k ochraně veřejných i soukromých zájmů, neboť se jedná o profesi, jejímž úkolem je přispívat k dobrému fungování justice a která za tímto účelem musí požívat důvěry veřejnosti.

24. Dne 11.1.2008 podala stěžovatelka dovolání, s tím, že rozsudek porušuje čl. 10 Úmluvy.

25. Stěžovatelka uvedla, že několik dní poté bylo zahájeno vyšetřování farmaceutických společností pro neúmyslné zabití jedné z obětí a pro podvod.

26. Rozsudkem Kasačního soudu ze dne 28.10.2008 bylo dovolání zamítnuto. Podle názoru tohoto soudu odvolací soud správně posoudil všechny složky přečinu, zjištění soudu odůvodňují jeho závěr, že porušení povinnosti mlčenlivosti nebylo nutné v zájmu práva na obhajobu.

[§ 27. - 32. II. Relevantní vnitrostátní právní úprava a praxe]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

33. Stěžovatelka tvrdí, že tím, že byla odsouzena pro porušení mlčenlivosti, bylo zasaženo do jejího práva na svobodu projevu. Dovolává se čl. 10 Úmluvy, který zní:

"1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

I. K přijatelnosti

34. Soud konstatuje, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Tvrzení stran

35. Stěžovatelka podtrhuje zvláštní okolnosti svého případu, který se týká veřejného zdraví a jehož vyšetřování stále není u konce, ačkoli rodiny obětí podaly trestní oznámení pro neúmyslné zabití již před téměř 12 lety. Tvrdí, že musí čelit liknavosti ze strany vnitrostátních soudů a že protistrana záměrně vyvolává soudní spory. Dle jejího názoru se ji tak snaží destabilizovat.

36. Podle stěžovatelky jsou zásahy do svobody projevu advokáta v demokratické společnosti odůvodnitelné jen "ve výjimečných případech". Odsouzení advokátky pro porušení povinné mlčenlivosti v případě, kdy šlo o výroky týkající se jedné kauzy, které nepoškodily ani klienty, ani protistranu, musí být s odkazem na judikaturu Soudu a Doporučení Výboru ministrů č. R(2000)21 o svobodě výkonu profese advokáta považováno za nepřiměřené s ohledem na svobodu výkonu práva na obhajobu, rovnost zbraní a spravedlnost trestního řízení (Nikula proti Finsku; Kyprianou proti Kypru). Zásah do svobody projevu nebyl dle stěžovatelky předvídán zákonem a ani nebyl nezbytný v demokratické společnosti: její výroky byly objektivní, nijak nenarušily průběh řízení a byly motivovány právem veřejnosti na informace. Odsouzení advokáta pro tak závažný přečin, jako je porušení mlčenlivosti, i když došlo k upuštění od potrestání, je stejně závažné jako jeho podmínečné odsouzení vzhledem k tomu, že tato sankce zůstane navždy uvedena v jeho dokumentaci. Například mu to může zabránit v tom, aby mu byl udělen titul zasloužilého advokáta. V případě stěžovatelky nedošlo k zahájení disciplinárních řízení ani ze strany státního zástupce, ani ze strany advokátní komory. Povinnost mlčenlivosti je zároveň právem advokáta, neboť jeho prostřednictvím může chránit svého klienta. Tento princip má výjimky, které jsou upraveny v § 5 nařízení ze dne 12.7.2005, který nahradil čl. 160 nařízení ze dne 27.11.1991 o organizaci výkonu profese advokáta.

37. Vláda tvrdí, že k zásahu došlo na základě čl. 226-13 trestního zákona a že advokáti mají povinnost profesní mlčenlivosti. Podle vlády bylo cílem zásahu zabránit úniku důvěrných informací, hájit nestrannost soudní moci a chránit práva dotčených osob, konkrétně společnosti G. S odkazem na judikaturu Soudu vláda tvrdí, že zásah byl nezbytný v demokratické společnosti. Zdůrazňuje roli advokáta jako osoby, která musí přispívat k dobrému fungování justice a která musí požívat důvěry veřejnosti. Stát musí mít možnost trestat útoky na tuto důvěru, které narušují dobré fungování justice. V daném případě byla stěžovatelka odsouzena proto, že jako advokátka šířila v médiích informace o obsahu znaleckého posudku, který byl předložen vyšetřujícími soudci v probíhajícím řízení, čímž porušila svou povinnost mlčenlivosti a ohrozila důvěryhodnost justice. Podle vlády stěžovatelka neuvádí pravdu ohledně tlaků, které měly být vyvíjeny na znalce a vyšetřujícího soudce. Také nebylo prokázáno, že by došlo k zásahu do práva na obhajobu, například tím, že by existovala objektivní obava o správné fungování justice. Vláda své vyjádření uzavřela s tím, že stěžovatelka nejednala obezřetně a nerespektovala pravidla, která upravují advokátní profesi, čímž mohla ohrozit dobré fungování justice. Zásah navíc spočíval v pouhém uznání viny, nikoli v uložení trestu. Stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit jedno euro jako odškodnění, ačkoli čl. 226-13 trestního zákona umožňuje uložit až trest jednoho roku odnětí svobody a pokuty ve výši 15 000 EUR.

B. Intervence třetích stran

1) Národní rada advokátů ("CNB")

38. Rada má za to, že pokud vnitrostátní právo chápe povinnost mlčenlivosti jako právo klienta a povinnost advokáta, mělo by znát i výjimky z tohoto pravidla. Povinnost mlčenlivosti by také měla být v souladu s právem na obhajobu a právem na informace, a to tak, že každá sankce uložená za její porušení by měla být řádně odůvodněná a přiměřená. Právo na mlčenlivost je ve Francii tradičně respektováno, nejnověji je upraveno v čl. 226-13 trestního zákona. Jde o právo veřejné a ve všeobecném zájmu. Tvoří jeden z nezbytných základů harmonického fungování demokratické společnosti a veřejného pořádku. Rada dodává, že ustanovení, která advokátům zakazují zveřejňovat skutečnosti, o kterých se dozvěděli v rámci trestního řízení, jsou i zárukami veřejného pořádku a ochrany justice před nátlaky. Přesto je však třeba najít rovnováhu mezi zákazem zveřejňovat důvěrné informace a právem na obhajobu, která může v některých případech únik takových informací odůvodnit. Rada dále upozorňuje na to, že dochází ke stírání rozdílu mezi profesní povinností mlčenlivosti a zásadou tajnosti vyšetřování: sankce za porušení tajnosti vyšetřování se řídí ustanovením trestního zákona, které upravuje nerespektování profesní mlčenlivosti (čl. 226-13); obdobně je tomu i v případě disciplinárního řízení, kterému se advokáti musí podrobit v případě, že poruší některou z povinností obsažených v etickém kodexu. Zároveň však platí, že advokáta nelze potrestat, pokud jednal v zájmu klientova práva na obhajobu. Rada dodává, že právo na mlčenlivost je garantováno i evropským právem, přičemž i tam jsou z něho umožněny výjimky.

39. Povinnost mlčenlivosti musí být v souladu s právem na obhajobu, s právem na informace, svobodou projevu a právem na kritiku advokáta v průběhu probíhajícího řízení, které jsou chráněny čl. 10 Úmluvy, jakkoli právo na svobodu projevu není absolutní. Podle Rady by Soud mohl vzít v potaz situaci klientů stěžovatelky, odezvu případu u veřejnosti, která má legitimní právo být informována, na postavení stěžovatelky na počátku stíhání, které vedlo k jejímu odsouzení, a na odvětví, v němž stěžovatelka působí a které je úzce spojeno s otázkami veřejného zdraví. Podstatou daného případu je otázka, zda si informace obsažené ve znaleckém posudku, o kterých stěžovatelka veřejně hovořila, opravdu zaslouží takovou ochranu. Rada má za to, že za určitých okolností může útok na svobodu projevu advokáta v rámci probíhajícího řízení vyvolat pochybnosti z pohledu čl. 6 Úmluvy, především z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud protistrana podá v průběhu řízení žalobu pro porušení mlčenlivosti na advokáta, může dojít k jeho oslabení, což může mít neblahý dopad na obhajobu jeho klienta. Rada závěrem dodává, že původcem obou řízení vedených proti stěžovatelce nebyl ani státní zástupce, ani advokátní komora, nýbrž protistrana jejích klientů ve sporu.

2) Rada evropských advokátů ("CCBE")

40. Podle Rady evropských advokátů vyvstává z tohoto případu otázka veřejného zájmu, a to, jaké jsou hranice tajnosti trestního vyšetřování. Ačkoli byla stěžovatelka odsouzena pro porušení mlčenlivosti, ve skutečnosti se nejednalo o narušení důvěrnosti ve vztahu advokáta a jeho klienta, ale o tajnost trestního vyšetřování. Sankce za porušení této mlčenlivosti je upravena v čl. 5 nařízení ze dne 12.7.2005, kterým bylo zrušeno ustanovení čl. 160 nařízení ze dne 27.11.1991, a v čl. 226-13 trestního zákona. Podstata a rozsah obou povinností mlčenlivosti jsou velmi různé. Trestní sankce pro porušení tajnosti vyšetřování uložená advokátovi je zásahem do výkonu svobody projevu advokáta. Rada uznává, že advokáti jsou zvláště dobře schopni posoudit, zda dojde k zásahu do jejich svobody projevu či nikoli. Přesto je třeba, aby takový zásah bylo možné rozumně předvídat. Je nerozhodné, že má zásah zajistit dobré fungování justice a presumpci neviny obviněného. Podle Rady je třeba přiměřenost zásahu zkoumat ve světle všech okolností, za kterých k úniku důvěrných informací došlo, a to především z pohledu věcného rozsahu povinné mlčenlivosti a povahy zveřejněných informací, časového rozsahu mlčenlivosti a momentu úniku informací, zájmu veřejnosti být informován, míry medializace případu, typu orgánu, který může uvalit sankci, stupně přesvědčivosti důkazů o vině advokáta a zastrašující síly případné sankce. Závěrem Rada dodává, že možnost jedné ze stran sporu zahájit řízení proti advokátovi protistrany pro údajné porušení tajnosti vyšetřování, je Damoklovým mečem visícím nad tímto advokátem a může přerůst v reálný zásah do práva na obhajobu jeho klienta.

C. Posouzení Soudu

41. Soud připomíná, že jeho úkolem je posoudit, zda určitý "zásah" do svobody projevu byl v souladu s čl. 10 Úmluvy. Ačkoli státy požívají určité míry posuzovací volnosti v tom směru, že mohou posoudit potřebnost daného zásahu, tato volnost podléhá dvojí evropské kontrole, která spočívá v kontrole norem, které možnosti zásahu upravují, a v kontrole rozhodnutí, které tyto normy aplikují [Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), § 50]. Při této kontrole Soud posuzuje sporný zásah ve světle všech okolností případu, včetně přesného znění výroků stěžovatele a kontextu v jakém byly vyřčeny, tak aby určit, zda byl zásah veden "závažnou společenskou potřebou" zda byl "přiměřený sledovanému cíli" a zda argumenty vnitrostátních orgánů, které mají zásah odůvodnit, jsou "přiléhavé a dostatečné" [Sunday Times proti Spojenému království (č. 2); Nikula proti Finsku, § 44].

42. Soud dále připomíná, že advokáti zaujímají zvláštní místo v organizaci justice; jsou v postavení prostředníka mezi stranami sporu a soudci, proto je lze považovat za pomocníky justice. Sehrávají také důležitou roli v upevňování důvěry v soudní systém, což je v demokratickém právním státě nezbytné (Schöpfer proti Švýcarsku, § 29-30; Amihalachioaie proti Moldávii, § 27). Obdobně je pro zachování důvěry v justici důležité, aby veřejnost věřila ve schopnost advokátů hájit efektivně zájmy účastníků řízení (Kyprianou proti Kypru, § 105).

43. Svobody projevu požívají i advokáti, mají právo veřejně kritizovat fungování justice, kritika jich samotných ale nesmí překročit určitou mez (Amihalachioaie proti Moldávii, § 27-28). Výraz "vážnost soudcovského stavu" znamená, že soudy jsou orgány, jejichž posláním je rozhodovat právní spory a konstatovat vinu či nevinu v případech, kdy je podána trestní obžaloba, a že jsou takto i vnímány ze strany veřejnosti (Worm proti Rakousku, § 40). Pokud jde o záruky vážnosti soudcovského stavu, je třeba chránit důvěru, kterou soudy vzbuzují u obžalovaných, pokud jde o trestní řízení, a u veřejnosti obecně (Kyprianou proti Kypru, § 172).

44. Proto platí, že zásah do svobody projevu advokáta lze odkazem na "nezbytnost v demokratické společnosti" odůvodnit jen výjimečně (Nikula proti Finsku, § 55; Kyprianou proti Kypru, § 174).

45. V daném případě Soud konstatuje, že stěžovatelka, profesí advokátka, byla uznána vinnou z porušení povinnosti mlčenlivosti, když do médií uvedla obsah znaleckého posudku, který byl předložen vyšetřujícímu soudci v rámci probíhajícího vyšetřování neúmyslného zabití, které bylo zahájeno poté, co podala žalobu jménem několika obětí. Soud poznamenává, že vnitrostátní soudy stěžovatelce neuložily žádný trest a poškozené společnosti měla dle rozsudku jako odškodnění zaplatit jedno euro.

46. Strany sporu se shodují v tom, že trestní odsouzení stěžovatelky je zásahem do jejího práva na respektování svobody projevu, tak jak je garantována čl. 10 Úmluvy. I Soud je toho názoru.

47. Soud má za to, že tento zásah byl "předvídán zákonem". Jeho právním základem byl čl. 226-13 trestního zákona, podle něhož každému, kdo se v souvislosti se svým postavením, profesí, funkcí či dočasném pověřením, dozví důvěrnou informaci, zakazuje její zveřejnění. Stejně jako vnitrostátní soudy i Soud má za to, že stěžovatelka byla jako advokátka vázána povinností mlčenlivosti, která je upravena v čl. 226-13 trestního zákona. Je upravena také v čl. 160 nařízení ze dne 27.11.1991, o organizaci výkonu profese advokáta, účinném ke dni, kdy k událostem došlo. Nařízení stanoví, že advokát nesmí prozradit nic, co by narušilo jeho povinnost mlčenlivosti a musí dodržovat tajnost trestního vyšetřování tak, že se zdrží sdělování jakýchkoli informací obsažených ve spise nebo publikování dokumentů souvisejících s probíhajícím vyšetřováním, s výjimkou svého klienta a potřeb obhajoby.

48. Pokud jde o cíl, který zásah sledoval, Soud má za to, že zvláštní ochrana tajnosti vyšetřování představuje legitimní cíl, ať už s ohledem na dobrý výkon spravedlnosti či respektování presumpce neviny vyšetřované osoby (Dupuis a další proti Francii, § 44).

49. Zbývá přezkoumat, zda byl zásah přiměřený sledovanému cíli a zda důvody, které uvedly vnitrostátní orgány, tedy potřeba zabránit únikům důvěrných informací, jsou přiléhavé a dostatečné.

50. Soud konstatuje, že stěžovatelka pronesla své výroky o znaleckém posudku jakožto advokátka obětí, které byly v postavení poškozeného, přičemž na znalecký posudek se vztahovala povinnost respektovat tajnost probíhajícího vyšetřování.

51. Na úvod Soud uvádí, že se nepodařilo odhalit osobu, která posudek médiím poskytla a že stěžovatelka nebyla stíhaná za jeho poskytnutí médiím, ale za to, že médiím prozradila některé informace v posudku obsažené. V každém případě, když stěžovatelka odpovídala na dotazy novinářů, média již celý posudek, nebo jeho části k dispozici měla. Z předložených dokumentů vyplývá, že dne 14.11.2002 deník Le Parisien jeho znění zveřejnil v článku nazvaném Vakcína proti žloutence typu B: posudek, který obviňuje. V tomto článku, jehož vydání předcházelo rozhovoru, který stěžovatelka poskytla, novinář výslovně zmiňuje znalecký posudek o 450 stranách, který byl předán vyšetřujícímu soudci a označuje ho za "výbušný" a "zdrcující" pro orgány státní zdravotnické správy. Za použití řady citací z posudku (odst. 13) článek shrnuje jeho závěry o nežádoucích účincích vakcíny a počtech obětí. Popisuje také jednání úřadů, výrobců vakcín a Úřadu pro kontrolu léčiv. Článek také uvádí, že během očkovací kampaně v roce 1994 docházelo k dezinformování veřejnosti i zdravotnických pracovníků.

52. Soud konstatuje, že kromě deníku Le Parisien o posudku informovala i jiná média a uveřejnila i jeho jednotlivé části.

53. Soud má za to, že stěžovatelčiny výroky byly proneseny v rámci debaty ve veřejném zájmu, o vyšetřování neúmyslného zabití, které vyvolaly oběti onemocnění souvisejících s očkováním proti žloutence typu B. Rozebírané skutečnosti se týkaly přímo otázek veřejného zdraví a zpochybňovaly nejen odpovědnost farmaceutických firem, které vakcíny vyráběly a distribuovaly, ale i orgánů veřejné správy v oblasti zdravotnictví. Veřejnost tyto otázky zcela jistě zajímaly. Soud v tomto ohledu připomíná, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy neponechává téměř žádný prostor pro omezení svobody projevu v otázkách politického diskurzu a otázek veřejného zájmu [Sürek proti Turecku (č. 1), § 61] a že z mediálního pohledu může zveřejnění informací naplňovat právo veřejnosti na získání informací o činnosti soudních orgánů (Foglia proti Švýcarsku, § 97).

54. S výjimkou tvrzení o nátlacích, kterým musel znalec čelit, se stěžovatelka omezila na komentování informací, které již byly široce známy díky článku Vakcína proti žloutence typu B: posudek, který obviňuje, který byl vydán ještě před rozhovorem, jenž poskytla. Vzhledem k tomu, že znění posudku již bylo médiím známo, má Soud za to, že stěžovatelka byla médii vyzvána toliko k tomu, aby celou věc okomentovala.

55. Skutečnost, že informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, znají třetí osoby, v tomto případě novináři, ještě sama o sobě nezbavuje advokáta povinnosti jednat obezřetně ve vztahu k tajnosti vyšetřování, když se veřejně vyjadřuje [viz Doporučení Výboru ministrů č. R(2000)21 o svobodě výkonu profese advokáta].

56. Vláda poukazuje na to, že pokud je v rámci obhajoby poškozeného umožněno apelovat na veřejné mínění, včetně médií, měl by se advokát přidržet toliko osobních vyjádření a zdržet se uveřejňování dokumentů, se kterými se dostal do kontaktu v průběhu vyšetřování. K tomu přesně podle Soudu došlo v posuzovaném případě: stěžovatelce nebylo vytýkáno, že by zveřejnila sporné dokumenty, ta pouze okomentovala tento aspekt vyšetřování. Soud se dále ptá, jaký smysl by s ohledem na okolnosti případu a míru jeho medializace měla případná povinnost stěžovatelky nekomentovat informace, které již byly novinářům známy: média by je stejně uveřejnila - s komentáři stěžovatelky či bez nich (Weber proti Švýcarsku, § 51; Vereniging Weekblad Bluf! proti Nizozemsku, § 41; Fressoz a Roire proti Francii, § 53; Dupuis a další proti Francii, § 45).

57. S ohledem na okolnosti případu má Soud za to, že ochrana důvěrných informací nemohla být dostačujícím důvodem pro uznání stěžovatelky vinnou z porušení povinnost mlčenlivosti. Judikatura Kasačního soudu, podle které skutečnost, že informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, znají i třetí osoby, je ještě nezbavuje charakteru důvěrných a tajných informací, nezbavuje nižší soudy povinnosti řádně a přiléhavě odůvodnit jakýkoli zásah do svobody projevu advokáta. Ochrana této svobody musí brát v potaz výjimku, která zahrnuje situace, kdy právo na obhajobu může učinit nezbytným prolomení povinnosti mlčenlivosti.

58. Pokud jde o tvrzené tlaky na znalce, o kterých se článek „Vakcína proti žloutence typu B: posudek, který obviňuje“ nezmiňuje, má Soud za to, že stěžovatelka se více vyjadřovala k podmínkám, v jakých znalec musel vést svůj výzkum, než k obsahu posudku jako takového. Zůstává tak při tom, že odvolací soud zamítl argument stěžovatelky, že se snažila apelovat na veřejnost a vyjádřit se k obsahu posudku vzhledem k potřebě obhajoby.

59. Nicméně Soud není přesvědčen o správnosti této úvahy, pokud se jedná o rodiny obětí zastupované stěžovatelkou. Ty totiž měly zájem na tom, aby veřejnost byla informována o tom, že nezávislé vyšetřování jejich žaloby může být ovlivněno vnějšími tlaky, které působily na znalce, jehož závěry byly pro případ velmi důležité. Takové tlaky, pokud by se opravdu prokázaly, byly neakceptovatelné a takového rázu, že by mohly narušit řádný průběh vyšetřování. Soud má proto za to, že výroky stěžovatelky nemohly být s to ohrozit řádný chod justice nebo ohrozit presumpci neviny vyšetřovaných osob. Právě naopak, obhajoba stěžovatelčiných klientů mohla po takovém vyjádření v médiích nabrat na síle, když se o případ začala zajímat média a veřejnost (Alfantakis proti Řecku, § 33).

60. Závěrem Soud konstatuje, že trestní soud na jednu stranu rozhodl o neuložení trestu s ohledem na skutečnost, že porušení mlčenlivosti ze strany třetích osob nebyly stíhány (odst. 21), a na druhou stranu ani státní zástupce, ani advokátní komora nezahájily proti stěžovatelce řízení v souvislosti s jejími výroky v médiích, ačkoli měli možnost tak učinit.

61. Pokud se týká uložených trestů, Soud připomíná, že jejich povahu a závažnost je třeba vzít v potaz rovněž při posuzování přiměřenosti zásahu [Sürek proti Turecku (č. 1), § 64; Chauvy a další proti Francii, § 78]. V posuzovaném případě stěžovatelce nebyl trest uložen vůbec a z titulu odškodnění jí bylo uloženo zaplatit toliko jedno symbolické euro. Jakkoli je toto rozhodnutí maximálně mírné, stále se jedná o trestní sankci. Soud má za to, že to samo o sobě nestačí k odůvodnění zásahu do stěžovatelčina práva na svobodu projevu (Brasilier proti Francii, § 43). Již mnohokráte totiž zdůraznil, že zásah do svobody projevu může znamenat riziko, že ostatní se nechají odradit od výkonu tohoto práva (viz, mutatis mutandis, Cumpaˇnaˇ a Mazaˇre proti Rumunsku, § 114). Ještě hůře by se toto riziko mohlo projevit u advokátů, kteří by se mohli bát své klienty efektivně obhajovat (Dupuis a další proti Francii, § 48).

62. Soud je proto přesvědčen o tom, že sporný zásah nebyl veden žádnou silnou společenskou potřebou a že nebyl s přihlédnutím k okolnostem případu přiměřený.

63. S ohledem na okolnosti případu a skutečnosti rozebrané výše, berouc v potaz zvláštní postavení advokátů, Soud dospěl k závěru, že nebylo dosaženo potřebného vyvážení mezi potřebou chránit právo stěžovatelky na respektování svobody projevu a potřebou chránit tajnost vyšetřování, práva vyšetřovaných osob a garantovat vážnost a nestrannost soudní moci. Důvody, kterými svůj postup zdůvodnily národní soudy, zvláště potřeba nerozšiřovat důvěrné informace, nemohou být považovány za dostatečné a neodpovídají žádné důležité společenské potřebě.

64. Soud má za to, že uznání stěžovatelky vinnou za to, že se jako obhájkyně vyjádřila ve prospěch svých klientů, je třeba považovat za nepřiměřený zásah do jejího práva na svobodu projevu. Proto došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

[§ 65. - 67. K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

§ 68. - 73. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok Soudu

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.