PASTYŘÍK proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 31. května 2011 ve věci č. 47091/09 – Pastyřík proti České republice

Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou výše uvedenou stížnost obsahující námitku porušení práva na spravedlivý proces a práva na soukromý život v souvislosti s použitím odposlechů v trestním řízení proti stěžovateli, který byl jako rozhodčí zapojen do uplácení v nejvyšší fotbalové soutěži.

(i) Okolnosti případu

V roce 2003 policie zahájila vyšetřování spiknutí majícího za cíl ovlivnit výsledky nejvyšší české fotbalové soutěže prostřednictvím uplácení. V rámci vyšetřování, které upoutalo pozornost veřejnosti, byl nasazen i odposlech telefonů. V únoru 2004 byl prostřednictvím policejního odposlechu zaznamenán telefonický rozhovor mezi stěžovatelem a majitelem fotbalového klubu I. H. Orgány činné v trestním řízení tento rozhovor obsahující vulgární i mnohoznačné výrazy vyhodnotily tak, že šlo o příslib stěžovatele ovlivnit za úplatek výsledek nadcházejícího fotbalového utkání ve prospěch klubu vlastněného I. H.

V červenci 2004 byl stěžovatel obžalován z přijímání úplatku. V září 2005 Obvodní soud pro Prahu 3 shledal stěžovatele vinným v plném rozsahu obžaloby a uložil mu trest odnětí svobody ve výši osmi měsíců s dvouletým podmíněným odkladem výkonu. Dle soudu bylo mj. prokázáno, že stěžovatel přijal za výše zmíněným účelem úplatek ve výši 30 000 Kč, přičemž hlavním důkazem byl odposlech telefonického rozhovoru. Stěžovatel v rámci odvolání namítal, že odposlechy byly nezákonné a že v rozhovoru použité výrazy měly jiný význam, než jim byl přisouzen. V lednu 2006 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když mj. označil odposlechy za zákonné. V srpnu 2006 odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele. V březnu 2009 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel ve stížnosti k Soudu na poli článků 6, 7, 8 a 14 Úmluvy namítal, že odposlechy byly nezákonné a platná právní úprava neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli. Dále tvrdil, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry, přičemž též odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem.

Na poli článku 8 Úmluvy Soud připomněl zásady své vlastní judikatury týkající se zákonnosti telefonických odposlechů, tedy že odposlechy mohou být nařízeny pouze na základě právního předpisu, který je pro dotčenou osobu dostatečně srozumitelný a dostupný a důsledky z něj plynoucí jsou předvídatelné. Soud dále nehodlal podrobovat přezkumu českou právní úpravu in abstracto, ale hodnotil věc ve vztahu ke konkrétní situaci stěžovatele. Přitom shledal, že odposlech byl nařízen soudcem na základě § 88 trestního řádu, měl jednoznačný cíl a byl časově omezen. Celkově pak v kontextu závažné trestné činnosti ohrožující veřejný zájem splnil zásah státu do soukromí stěžovatele podmínky zákonnosti, legitimity i přiměřenosti. Ve výše uvedeném rozsahu proto Soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k článku 6 Úmluvy Soud připomněl, že mu standardně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry vnitrostátních soudů a nahrazovat tak další soudní instanci. V dané věci byla všechna rozhodnutí vnitrostátních soudů dostatečně a logicky zdůvodněna a nevykazovala znaky svévole. Soud proti i zde dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti.

Další námitky stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky řízení, omezení přístupu stěžovatele k záznamům odposlechů a jejich medializace, Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.