Kiyutin proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Čísla stížností: 2700/10

Datum: 10. 3. 2011

Prejudikatura Soudu: Abdulaziz, Cabales and Balkandali proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 28. 5. 1985, stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81, Series A č. 94, s. 35, § 71; Ajalos Kiss proti Maďarsku, rozsudek ze dne 20. 5. 2010, stížnost č. 38832/06, § 42; Burden proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 4. 2008, stížnost č. 13378/05, § 60; Burghartz proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 22. 2. 1994, stížnost č. 16213/90, Series A č. 280-B, § 27; Carson a další proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 3. 2010, stížnost č. 42184/05, § 61, 70; Clift proti Spojenému království, rozsudek ze dne 13. 7. 2010, stížnost č. 7205/07, § 56-58; Demir a Baykara proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 12. 11. 2008, stížnost č. 34503/97, § 85; D. H. a další proti České republice, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, stížnost č. 57325/00, § 175; Dickson proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 4. 12. 2007, stížnost č. 44362/04, § 81; Engel a další proti Nizozemí, rozsudek ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72; Glor proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 30. 4. 2009, stížnost č. 13444/04, § 80; G. N. a další proti Itálii, rozsudek ze dne 1. 12. 2009, stížnost č. 43134/05, § 129; Guerrová a další proti Itálii, rozsudek ze dne 19. 2. 1998, stížnost č. 116/1996/735/932, Reports 1998-I, s. 223, § 44; Gül proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 19. 2. 1996, stížnost č. 23218/94, § 38; Chassagnou a další proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 4. 1999, stížnosti č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, § 91, 92; Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen proti Dánsku, rozsudek ze dne 7. 12. 1976, stížnosti č. 5095/71, 5920/72 a 5926/72, Series A č. 23, § 56; Maslov proti Rakousku, rozsudek velkého senátu ze dne 23. 6. 2008, stížnost č. 1638/03; Nolan a K. proti Rusku, rozsudek ze dne 12. 2. 2009, stížnost č. 2512/04, § 62; Petrovic proti Rakousku, rozsudek ze dne 27. 3. 1998, stížnost č. 156/1996/775/976, Reports 1998-II, § 29; Sahin proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003, stížnost č. 30943/96, § 85; Shtukaturov proti Rusku, rozsudek ze dne 27. 3. 2008, stížnost č. 44009/05, § 95; Schalk a Kopf proti Rakousku, stížnost č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. 6. 2010, stížnost č. 30141/04, § 97; S. L. proti Rakousku, rozsudek ze dne 9. 1. 2003, stížnost č. 45330/99, § 31; Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, stížnost č. 48321/99; Smithová a Grady proti Spojenému království, rozsudek ze dne 27. 9. 1999, stížnosti č. 33985/96 a 33986/96, § 90; Tanase proti Moldavsku, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 4. 2010, stížnost č. 7/08, § 176; Timishev proti Rusku, rozsudek ze dne 13. 12. 2005, stížnosti č. 55762/00 a 55974/00, § 56.

Další související rozhodnutí: Hilewitz v. Canada (Minister of Citizenship and Immigration); De Jong v. Canada, 2005 SCC 57

Složení senátu: N. Vajić, předsedkyně senátu (Chorvatsko), A. Kovler (Ruská federace), Ch. Rozakis (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), E. Steiner (Rakousko), M. L. Trajkovska (Bývalá Jugoslávská republika Makedonie), J. Laffranque (Estonsko).

[§ 1. - 5. Průběh řízení před ESLP]

6. Stěžovatel se narodil v roce 1971 v Uzbecké Sovětské socialistické republice. Po rozpadu SSSR získal občanství Uzbekistánu.

7. V říjnu 2002 zakoupil jeho bratr dům i s přilehlým pozemkem v obci Lesnoy, v oryolském regionu v Rusku. V roce 2003 se stěžovatel, jeho nevlastní bratr a matka přestěhovali z Uzbekistánu na toto místo.

8. Dne 18. 7. 2003 se stěžovatel oženil s ruskou občankou a v lednu 2004 se jim narodila dcera.

9. Mezitím v srpnu 2003 zažádal stěžovatel o povolení k pobytu. V rámci řízení se podrobil zdravotní prohlídce, kde bylo zjištěno, že je HIV pozitivní. Z toho důvodu byla jeho žádost zamítnuta. Dne 13. 10. 2004 toto rozhodnutí potvrdil v posledním stupni oryolský krajský soud.

10. V dubnu 2009 podal stěžovatel novou žádost o dočasné povolení k pobytu. V řízení dospěl Federální cizinecký úřad k závěru, že stěžovatel pobývá na území Ruska nelegálně, což je v rozporu s ustanovením článku 18.8 odst. 1 zákona o správních deliktech, a uložil mu pokutu ve výši 2 500 ruských rublů.

11. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2009 oryolský Federální cizinecký úřad zamítl jeho žádost o dočasné povolení k pobytu s odkazem na článek 7 odst. 1 (13) cizineckého zákona. Toto ustanovení umožňuje neudělit povolení pobytu, pokud žadatel neprokáže, že je HIV negativní. V rozhodnutí bylo uvedeno, aby stěžovatel opustil Rusko do tří dnů, jinak může být deportován. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl před soudem.

12. Dne 13. 8. 2009 okresní soud jeho návrh zamítl s následujícím odůvodněním:

"S ohledem na to, že pan V. V. Kiyutin je HIV pozitivní, soud má za to, že rozhodnutí o odmítnutí povolení k dočasnému pobytu v Ruské federaci bylo zákonné".

13. Stěžovatel podal odvolání, opírajíce se o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2006 (srov. níže) a dokumentů OSN o prevenci AIDS. Dne 16. 9. 2009 oryolský krajský soud jeho odvolání zamítl.

14. Stěžovatel se dne 20. 10. 2009 podrobil lékařské prohlídce v oryolském krajském centru pro prevenci AIDS. Byla u něj diagnostikována progresivní fáze HIV, hepatitida B a C a předepsána vysoce účinná antiretrovirální terapie (HAART).

15. Dne 25. 11. 2009 zamítl krajský soud návrh na přezkum řízení a potvrdil předešlá rozhodnutí jako zákonná a spravedlivá, přičemž uvedl následující:

"Ve svém návrhu na přezkum řízení pan Kiyutin uvedl, že soudy při rozhodování o jeho žádosti o dočasné povolení k pobytu nezohlednily jeho rodinnou situaci a zdravotní stav tak, jak požaduje Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 5. 2006. Tato skutečnost nicméně není důvodem pro zrušení soudních rozhodnutí.

Zákony vztahující se na vstup cizinců a jejich pobyt na území Ruska nevyžadují, aby úřady a soudy hodnotily zdravotní stav HIV infikovaných cizinců nebo klinickou fázi jejich nemoci při rozhodování o dočasném povolení k pobytu.

Soudy při rozhodování o dočasném povolení k pobytu osob HIV pozitivních můžou, ale nemusí vzít do úvahy faktické okolnosti jednotlivého případu na základě humanitárních důvodů.

Navíc, cizinci žádající v Rusku o povolení k pobytu musí předložit potvrzení, že jsou HIV negativní. Pokud jsou HIV pozitivní, zákon zakazuje vydání předmětného povolení k pobytu".

A. Zákon o ochraně před HIV č. 38-FZ ze dne 30. 3. 1995

[§ 16. - 18. Relevantní ustanovení]

B. Cizinecký zákon č. 115-FZ ze dne 25. 7. 2002

[§ 19. - 22. Relevantní ustanovení]

C. Ustanovení o zdravotní péči poskytované cizincům

[§ 23. Relevantní ustanovení nařízení vlády o poskytování zdravotní péče cizincům na území Ruska č. 546 ze dne 1. 9. 2005]

D. Judikatura Ústavního soudu

[§ 24. - 26. Relevantní judikatura Ústavního soudu Ruské federace]

E. Trestní zákoník

[§ 27. Relevantní ustanovení]

[§ 28. - 35. III. Relevantní mezinárodní dokumenty

§ 36. - 38. IV. Komparativní údaje]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy

39. Stěžovatel namítal porušení článků 8, 13, 14 a 15 Úmluvy z důvodu, že zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti o povolení pobytu v Rusku nebylo přiměřené legitimnímu cíli, kterým je ochrana veřejného zdraví. Rovněž podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na život s rodinou. Podle Soudu je centrálním bodem této stížnosti otázka rozdílného zacházení se stěžovatelem v rámci řízení o povolení k pobytu, a to z důvodu jeho zdravotního stavu. S ohledem na okolnosti tohoto případu a majíce na mysli, že Soud určí, která ustanovení s ohledem na skutkové okolnosti jsou dotčena (viz Guerrová a další proti Itálii, § 44), Soud považuje za vhodné stížnostní důvody posoudit z hlediska článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy (srovnej Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 70). Podle těchto ustanovení:

Článek 8

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Článek 14

"Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národností nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení."

A. Vláda

40. Vláda uvedla, že stěžovatel stále žije v oryolské oblasti a z důvodů rodinných vazeb a zdravotního stavu nebyl deportován. Zamítnutí žádosti o povolení k pobytu nezasáhlo do jeho práva na rodinný život. Pokud by nicméně Soud měl za to, že k tomu došlo, tak tomu bylo v souladu se zákonem, konkrétně článkem 7 odst. 1 (13) cizineckého zákona a bylo ospravedlněno obavami ruských úřadů z masivního šíření epidemie HIV, socioekonomickými a demografickými dopady na Ruskou federaci, ohrožením osobní, veřejné a národní bezpečnosti a existence lidstva a potřeby zajistit ochranu právům a oprávněným zájmům populace. Zamítnutí žádosti o povolení k pobytu bylo nezbytným opatřením směřujícím k předcházení a boji s HIV infekcí.

41. Podle vlády měl stěžovatel právo pobývat na území Ruska, pokud by splňoval podmínky pro vstup a pobyt cizinců. Vzhledem k tomu, že nebyl oprávněn k povolení k pobytu, ale nepotřeboval pro vstup do Ruska víza pro pobyt do devadesáti dnů, mohl Rusko každých devadesát dnů opustit a pak se vrátit. Navíc, zamítnutí žádosti o povolení k pobytu nebránilo stěžovateli vést podle vlády rodinný život v Uzbekistánu, kde se jeho žena a dcera mohly k němu připojit. Vláda odkázala na rozhodnutí ve věci Slivenko proti Lotyšsku a Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království.

42. V dalším vyjádření vláda uvedla, že potenciální ohrožení, které stěžovatel představuje pro veřejnost, bylo potvrzeno prevalencí HIV infekce ve světě a rovněž skutečností, že byl uznán vinným ze spáchání závažného trestného činu v Uzbekistánu. Nebylo třeba, aby domácí soudy posuzovaly jeho osobní situaci nebo informace o jeho zdravotním stavu, či způsobu života, protože takové hodnocení bylo v tomto případě irelevantní.

B. Stěžovatel

43. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem vlády, že domácí orgány vzaly do úvahy jeho zdravotní stav a rodinnou situaci. Upozornil na to, že tyto skutečnosti nebyly zohledněny v soudních rozhodnutích a že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2006 bylo vlastně pouhým prohlášením bez praktického dopadu. Co se týče deportace, tak podle stěžovatele nebyl deportován pouze z důvodu, že ruské orgány zvolily "vyčkávací" taktiku a čekají na rozhodnutí Soudu. Krom toho, když vláda odkázala na jeho zdravotní stav, neuvedla specificky, zda měla na mysli HIV infekci obecně anebo poslední komplikaci v podobě těžké tuberkulózy, která si vyžádala hospitalizaci a učinila ho neschopným cestovat.

44. Ohledně zásahu do jeho práv stěžovatel uvedl, že článek 5 cizineckého zákona omezuje jeho pobyt na území Ruska na dobu devadesáti dnů a podle článku 7 nebylo možné další prodloužení. Tato okolnost tak vede k tomu, že i tak by musel předložit osvědčení, že je HIV negativní. O onemocnění se stěžovatel dozvěděl až poté, co se do Ruska přestěhoval a oženil se s ruskou občankou. Proto nemohl očekávat, že by nesplnil podmínky pro udělení povolení k pobytu v Rusku. Celá jeho rodina, včetně matky, žije v Rusku, jeho manželka a dcera se tam narodily a měly dobré sociální, ekonomické a osobní zázemí, kdežto on nemá v Uzbekistánu žádné příbuzné, práci ani ubytování. Podle stěžovatele tyto okolnosti odlišují jeho případ od skutkových okolností, které posuzoval Soud v rozhodnutí ve věci Slivenko proti Lotyšsku, protože v tomto případě ruské orgány poskytly rodině Slivenkových byt v Kursku.

45. Z hlediska proporcionality namítaného zásahu do jeho rodinného života stěžovatel zdůraznil, že ruské soudy se k případu postavily tak, že předpokládaly, že stěžovatel představuje veliké nebezpečí pro zdraví ruské populace. Nebyl zkoumán jeho životní styl nebo vysvětleno, proč by mohlo dojít k epidemii nebo proč představuje hrozbu pro národní bezpečnost, veřejný pořádek nebo ekonomickou stabilitu Ruska, anebo proč by podkopával práva a svobody jiných. Stěžovatel není promiskuitní, ani neužívá drogy a rovněž plní bezpečnostní opatření spojená s jeho zdravotním stavem. To, že ruské orgány těmto okolnostem nevěnovaly pozornost, vedlo k nepřijatelné diskriminaci na základě jeho zdravotního stavu.

C. Třetí strana

46. Organizace Interights, jako třetí strana, nejdříve uvedla, že obecná ustanovení o zákazu diskriminace klíčových univerzálních a regionálních úmluv o lidských právech jsou interpretována tak, že zahrnují zákaz diskriminace na základě přítomného nebo očekávaného onemocnění HIV nebo AIDS. Tato interpretace byla přijata Výborem OSN pro lidská práva, Výborem OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva, Podvýborem pro zabránění diskriminace a ochranu minorit a Výborem OSN pro práva dítěte. V Deklaraci o závazcích v oblasti HIV/AIDS přijaté Valným shromážděním v srpnu 2001 se členské státy zavázaly přijmout a vynucovat právní předpisy zacílené na odstranění všech forem diskriminace osob žijících s HIV/AIDS. Na evropské úrovni vyzvalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy k zvýšené ochraně osob žijících s HIV/AIDS ve veřejném a soukromém sektoru a k posílení jejich ochrany podle článku 14 Úmluvy.

47. Třetí strana za druhé argumentovala tím, že kromě všeobecných standardů ochrany před diskriminací podle mezinárodního práva by osoby žijící s HIV/AIDS by měly mít prospěch i ze zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení. Použití antidiskriminačního rámce podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením i ve vztahu k osobám žijícím s HIV/AIDS bylo podpořeno Úřadem Vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Světovou zdravotnickou organizací a Programem OSN o HIV/AIDS (UNAIDS) ve společném dokumentu s názvem Disability and HIV Policy Brief z roku 2009. Přístup považující HIV za součást definice zdravotního postižení se odrazil i v právní úpravě a praxi mnoha zemí, které výslovně i implicitně rozšířily působnost právních norem o zdravotním postižení na oblast HIV. Jedná se o tyto státy: Kanada, USA, Spojené království, Německo a Norsko. V rozhodnutí Glor proti Švýcarsku Soud uznal, že článek 14 Úmluvy chrání i před diskriminací z důvodu zdravotního postižení.

48. Mezinárodní právo neuznává samostatné právo usadit se v cizí zemi, proto různá omezení cestovat nejsou nelegitimní sama o sobě, pokud se aplikují neutrálně. Nicméně, ta samá omezení by byla v rozporu s antidiskriminačními standardy, pokud by se specificky dotýkala osob žijících s HIV a k odlišnému zacházení by docházelo bez objektivního ospravedlnění. Při posuzování toho, zda je odlišné zacházení ospravedlnitelné, Soud vymezil několik zranitelných skupin, jako jsou Romové, homosexuálové, osoby s duševním postižením, které v dějinách čelily předsudkům a sociálnímu vyloučení, a proto státy mají v jejich případě zúženou míru posuzovací volnosti. Podle třetí strany i osoby žijící s HIV představují jednu z těchto skupin, protože čelily široké stigmatizaci a ostrakizmu, a to i v regionu Rady Evropy. Státy by tak měly mít pouze užší míru posuzovací volnosti při volbě nástrojů, které zakládají odlišné zacházení s osobami žijícími s virem HIV.

49. Třetí strana označila dvě možná ospravedlnění odlišného zacházení s osobami nakaženými HIV: hrozba pro veřejné zdraví a pro veřejné zdroje. Co se týče obavy o veřejné zdraví, třetí strana poukázala na existující konsenzus mezi experty a mezinárodními orgány působícími v oblasti veřejného zdraví, že opatření týkající se vstupu a pobytu na území nebyla efektivní při předcházení šíření HIV. Bylo odkázáno na dokumenty a vyjádření Světové zdravotnické organizace, Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Mezinárodní organizaci pro migraci, Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Světovou banku, Mezinárodní organizaci práce, Evropský parlament a Evropskou komisi. V roce 2008 Mezinárodní expertní tým UNAIDS ustanoven ý pro otázku omezení cestování z důvodu HIV nenašel žádný důkaz, že by tato omezení ochránila veřejné zdraví. Ačkoliv je HIV přenosná nemoc, není nakažlivá v tom smyslu, že by se šířila vzduchem nebo běžným kontaktem, ale spíše specifickým jednáním, jako je nechráněný sex nebo použití nakažených injekčních stříkaček. Proto je možné, aby nenakažené osoby učinily samy kroky pro vlastní ochranu před nakažením. Tento důvod pro ospravedlnění byl dále zpochybněn argumentem, že omezení se nevztahují na vlastní občany opouštějící území, ani na navracející se občany nebo zahraniční turisty, kteří zůstávají na území Ruska po krátkou dobu. Tato opatření dokonce mohou být pro veřejné zdraví škodlivá, jelikož vytvářejí falešný pocit bezpečí tím, že se problém HIV/AIDS prezentuje jako zahraniční problém a podceňuje se potřeba bezpečného chování. Dále dochází i k tomu, že migranti jsou pobízeni, aby se vyhnuli testování na HIV a zůstali v zemi nelegálně. Proto se tyto osoby dostávají do situace, kdy nemají přístup k preventivním a pečovatelským službám.

50. Podle třetí strany z národních imigračních politik lze dovodit, že většina zemí ve světě uznává, že taková omezení spojená s virem HIV nebyla efektivním nástrojem k ochraně veřejného zdraví. To lze odůvodnit tím, že většina států nevynucuje žádná omezení a několik zemí nedávno od takovýchto omezení dokonce upustilo a uznalo, že HIV nepředstavuje hrozbu pro veřejné zdraví (USA, Čína a Namibie). Několik států zvažovalo možnosti zavedení cestovních omezení z důvodu HIV, ale nakonec k tomu nedošlo, protože neexistuje prokazatelné spojení mezi těmito opatřeními a efektivní ochranou. Konkrétně se jednalo o Velkou Británii a Německo. Navíc bylo uznáno, že jsou dostupné méně omezující, ale efektivnější alternativy pro ochranu veřejného zdraví, které zahrnují dobrovolné testování, poradenství a informační kampaně.

51. Co se týče otázky nepřiměřených výdajů veřejných zdravotnických systémů, třetí strana odkázala na závěry Soudu z rozhodnutí G. N. a další proti Itálii, § 129. Soud v tomto rozhodnutí uvedl, že v kontextu zdravotnických politik nedostatek zdrojů nemůže být důvodem pro ospravedlnění přijetí opatření založených na libovolných kritériích. Omezení, která jsou postavena na přítomnosti HIV, ale která již neřeší jiné, obdobně nákladné skutečnosti, jako je kardiovaskulární nemoc anebo nemoc ledvin, se zdají být libovolná a diskriminační. Navíc, omezení založená na výdajích by měla raději odpovídat individuálnímu hodnocení zdravotního stavu každé osoby a finančním možnostem, než pouhému odkazu na nějakou zdravotní okolnost. Třetí strana odkázala v tomto ohledu na doporučení obsažená v prohlášení UNAIDS/IOM a rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady, který uvedl, že pokud je potřeba některých služeb založena pouze na určité klasifikaci postižení, a ne na konkrétních projevech, hodnocení je spíše obecné než individuální a může vést k "automatickému vyloučení všech osob s určitým typem postižení, a to i těch, jejichž přijetí by nevedlo anebo odůvodněně nelze očekávat, že by vedlo k nepřiměřeným výdajům veřejných rozpočtů".

28. Soud konstatuje, že tuto část stížnosti nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

A. K přijatelnosti článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy

1. Zda okolnosti případu spadají pod rozsah článku 8 Úmluvy

53. Soud na úvod připomíná, že Úmluva negarantuje právo cizince na vstup a usazení se na území konkrétního státu. Pokud jde o imigraci, ani z článku 8 Úmluvy ani z kteréhokoliv jiného ustanovení Úmluvy nevyplývá závazek státu respektovat volby manželů ohledně jejich pobytu, ani závazek povolit opětovná shledání rodiny na svém území (viz Güll proti Švýcarsku). Ani jedna ze stran tento závěr nezpochybnila. Nicméně, i když článek 8 Úmluvy nezahrnuje právo usadit se v určité zemi anebo právo získat povolení k pobytu, stát musí vykonávat svoji imigrační politiku způsobem, který je v souladu s mezinárodním právech lidských práv, konkrétně právem na rodinný a soukromý život a ochranou před diskriminací (viz Abdulaziz, výše uvedený, § 59, 60, a Nolan a K. proti Rusku, § 62).

54. Co se týče ochrany před diskriminací, článek 14 Úmluvy pouze doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Toto ustanovení má význam pouze ve vztahu k "užívání práv a svobod", která jsou chráněna ustanoveními Úmluvy (viz Sahin proti Německu, § 85). Použití článku 14 Úmluvy nutně nepředpokládá porušení jednoho z práv chráněných Úmluvou. Je nicméně důležité a vhodné, aby skutkové okolnosti případu spadaly pod rozsah jednoho nebo více článku Úmluvy a jejích protokolů (Petrovic proti Rakousku, § 22).

55. Stěžovatel je státní příslušník Uzbekistánu, ruského původu, žijící v Rusku od roku 2003. Je nepochybné, že ne všichni usazení imigranti, a to bez ohledu na to, jak dlouho žili v zemi, ze které mají být vyhoštěni, nutně užívají "rodinného života" podle článku 8 Úmluvy (Maslov proti Rakousku, § 63). Koncept "rodinného života" ale musí vždy zahrnovat vztahy založené zákonným a skutečným manželstvím (viz Abdulaziz, cit. výše, § 62), tak jako v případě stěžovatele, který se oženil s ruskou státní příslušnicí, a který má s manželkou společné dítě. Za těchto okolností má Soud za to, že skutkové okolnosti případu spadají pod rozsah článku 8 Úmluvy.

2. Zda byl zdravotní stav stěžovatele "jiným postavením" podle čl. 14 Úmluvy

56. Článek 14 Úmluvy nezakazuje rozdílné zacházení, ale uznává pouze ty rozdíly, které jsou založeny na ztotožnitelné, objektivní nebo osobní charakteristice anebo postavení, na základě kterého jsou osoby nebo skupiny osob odlišitelné jedna od druhé (viz Carson a další proti Spojenému království, § 61, 70, a Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen proti Dánsku, § 56). Článek 14 Úmluvy obsahuje seznam důvodů zakládajících "postavení", kromě jiného pohlaví, rasy a majetku. Je potřebné uvést, že tento seznam je ilustrativní a není vyčerpávající. Tento závěr vyplývá i ze slovního spojení "na jakémkoli důvodu, jako je", ve francouzštině "notamment" (viz Engel a další proti Nizozemí, § 72, a Carson, výše uvedený, § 70) a spojení "jiné postavení" (ve francouzštině "toute autre situation"). Slovům "jiné postavení" je obvykle přiznáván široký význam (viz Carson, výše uvedený, § 70) a interpretace není omezena na osobní charakteristiky, které jsou vrozené nebo neodmyslitelné (viz Clift proti Spojenému království, § 56-58).

57. Poté, co bylo zjištěno, že stěžovatel je HIV pozitivní, došlo k situaci, že z právního hlediska bylo pro něj nemožné, aby mu byl povolen pobyt na území Ruska, protože právní předpisy omezují vydání povolení k pobytu těm cizincům, kteří nedokáží předložit potvrzení o tom, že jsou HIV negativní. Ačkoliv článek 14 Úmluvy nezahrnuje výslovně zdravotní stav nebo jinou zdravotní okolnost mezi důvody vyžadující ochranu před diskriminací, Soud nedávno uznal, že tělesné postižení a různá zdravotní omezení spadají pod rozsah tohoto ustanovení (viz Glor, výše uvedený, § 53-56; G. N., výše uvedený, § 118). Soud připomíná, že podle Komise OSN pro lidská práva termín "jiné postavení" v mezinárodních dokumentech o lidských právech zahrnuje zdravotní stav, včetně HIV infekce. Tento postoj je i v souladu s Doporučením 1116 (1989) Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které vyzvalo ke zvýšené ochraně osob žijících s HIV/AIDS ve veřejném a soukromém sektoru a k posílení jejich ochrany podle článku 14 Úmluvy. Rovněž Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením upravila obecný zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení. Z těchto důvodů tak Soud uvádí, že rozdíl založený na základě zdravotního stavu, včetně takových podmínek jako je HIV infekce, by měl být pokryt - buď jako samostatná forma diskriminace, anebo vedle něj - termínem "jiné postavení", podle znění článku 14 Úmluvy.

58. Lze tak uzavřít, že článek 14 Úmluvy je aplikovatelný ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

B. Soulad s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy

1. Zda stěžovatel byl v analogické situaci s ostatními cizinci

59. Soud ve svých rozhodnutích uvedl, že diskriminace znamená rozdílné zacházení bez objektivního a rozumného ospravedlnění s osobami v analogických, nebo relevantně obdobných situacích (viz D. H. a další proti České republice, § 175, a Burden proti Spojenému království, § 60).

60. Stěžovatel jako manžel ruské občanky a otec dítěte s ruským občanstvím byl oprávněn požádat o povolení k pobytu z důvodu rodinných vazeb v Rusku. Aby byla jeho žádost úplná, musel se podrobit testům na HIV a předložit doklad o tom, že není nakažen. Poté, co z testu vyplynulo, že je HIV pozitivní, jeho žádost o vydání povolení k pobytu byla zamítnuta z důvodu, že nebyl schopen předložit povinný doklad o tom, že není nositelem tohoto viru. Ruská cizinecká služba a ruské soudy odůvodnily svá rozhodnutí pouze na tomto základě. Co se týče argumentu vlády, že stěžovatel představuje rovněž hrozbu pro veřejný pořádek, protože v minulosti byl uznán vinným ze spáchání závažných trestných činů v Uzbekistánu, má Soud za to, že tato tvrzení nebyla podpořena žádnými konkrétními důkazy nebo dokumenty a domácí orgány očividně zamítly žádost stěžovatele, protože měl HIV a ne proto, že měl trestní minulost.

61. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel může tvrdit, že je v situaci analogické k situaci jiných cizinců, žádajících o povolení k pobytu z důvodu rodinných vazeb v Rusku.

2. Zda odlišné zacházení bylo ospravedlněno objektivními a rozumnými důvody

62. Pokud se stěžovateli podařilo prokázat, že došlo k odlišnému zacházení, je potom na vládě, aby prokázala, že takové zacházení lze ospravedlnit (viz Chassagnou a další proti Francii, § 91, 92). Ospravedlnění musí být objektivní a rozumné, jinými slovy, musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitým prostředkem a cílem, kterého má být dosaženo. Smluvní strany mají určitou míru posuzovací volnosti při rozhodování, zda a do jaké míry rozdíly ospravedlňují rozdílné zacházení, v jinak obdobných situacích. Míra tohoto uvážení závisí na okolnostech, podstaty a pozadí (viz Burden, výše uvedený, § 60, Carson, výše uvedený, § 61, a Clift, výše uvedený, § 43).

63. Pokud se omezení základního práva konkrétně týká určité zranitelné skupiny ve společnosti, která byla v minulosti významně diskriminována, je prostor pro toto uvažování výrazně užší a státy musí mít pro taková omezení velmi vážné důvody. Důvodem tohoto přístupu zpochybňujícího určité klasifikace je ta skutečnost, že některé skupiny historicky čelily předsudkům s trvajícími následky, které vyústily v jejich sociální vyloučení. Mezi takové předsudky lze zařadit i legislativní stereotypy, které znemožnily individuální hodnocení schopností a potřeb (viz Alajos Kiss proti Maďarsku, § 42). V minulosti Soud identifikoval několik zranitelných skupin, které trpěly rozdílným zacházením z důvodu pohlaví (viz Abdulaziz, § 78, a Burghartz proti Švýcarsku, § 27), sexuální orientace (viz Schalk a Kopf proti Rakousku, § 97, a Smith a Grady proti Spojenému království, § 90), rasy a etnického původu (viz D. H. a další, § 182, a Timishev proti Rusku, § 56), duševních schopností (viz Alajos Kiss, § 42, a, mutatis mutandis , Shtukaturov proti Rusku, § 95) nebo zdravotního postižení (viz Glor, § 84).

64. Od počátku epidemie v osmdesátých letech minulého století byli lidé s HIV/AIDS stigmatizováni a vyloučeni, a to i v regionu Rady Evropy [viz konkrétně Doporučení 1116 (1989) o AIDS a lidských právech a bod 9.2. Rezoluce 1536 (2007)]. V prvních letech epidemie, kdy diagnóza HIV/AIDS téměř vždy vedla k úmrtí a pouze málo se vědělo o rizicích přenosu, lidé měli strach z nakažených. Neznalost toho, jak se nemoc šíří, posilovala předsudky, které dále stigmatizovaly nebo marginalizovaly nositele viru. Poté, co se nashromáždily informace o přenosu, infekce HIV byla spojena s určitým typickým chováním, například soulož párů stejného pohlaví, nitrožilní užívání drog, prostituce a promiskuita. Toto chování v mnoha společnostech již představovalo samo o sobě stigma, poté ještě vytvořilo falešné spojení mezi infekcí a osobní neodpovědností a posílilo jiné projevy stigmatizace a diskriminace, jako je rasismus, homofobie nebo misogynství. Navzdory znatelnému vývoji v boji s AIDS a lepší dostupnosti péče v posledním období, stigmatizace a s ní související diskriminace osob s HIV/AIDS výrazně znepokojuje všechny mezinárodní organizace, které jsou aktivní na poli boje proti této nemoci. Deklarace OSN o závazcích v oblasti HIV/AIDS uvádí, že stigma "zvýšilo dopad epidemie na jednotlivce, rodiny, komunity a národy". Generální tajemník OSN pan Pan Ki-mun uvedl, že "ve větším či menším rozsahu téměř všude na světě diskriminace osob žijících s HIV zůstala problémem jejich každodenního života". Soud z těchto důvodů má za to, že osoby žijící s HIV jsou zranitelnou skupinou, s historií předsudků a stigmatizace, a že stát by měl mít pouze užší míru posuzovací volnosti při výběru nástrojů, které zakládají rozdílné zacházení s touto skupinou z důvodu HIV.

65. Existence evropského konsenzu je dalším relevantním důvodem pro zhodnocení, zda by státy měly mít užší nebo širší míru posuzovací volnosti (viz Dickson proti Spojenému království, § 81). Pokud existuje společný standard, který nebyl státy naplněn, je to pro Soud relevantní v případě interpretace ustanovení Úmluvy v konkrétním případě (Tanase proti Moldavsku, § 176; Demir a Baykara proti Turecku, § 85). Soud zjistil, že ze 47 členských států Rady Evropy jich pouze šest vyžaduje k individuální žádosti o povolení k pobytu přiložit negativní výsledek HIV testu. Jeden stát vyžaduje lékařské osvědčení a pouze tři státy mají ustanovení, která umožňují deportaci cizinců, u kterých bylo diagnostikováno HIV. V ostatních členských státech Rady Evropy žádná taková omezení neexistují. Zdá se tedy, že takové vyloučení HIV pozitivních žadatelů nezohledňuje přijatý evropský konsenzus a má pouze omezenou podporu mezi členskými státy Rady Evropy. Z toho důvodu má vláda povinnost nabídnout obzvláště přesvědčující ospravedlnění rozdílného zacházení, kterého se dostalo stěžovateli.

66. Vláda uvedla několik cílů, k jejichž dosažení přijaté omezení směřovalo a které, zdá se, vychází z textu preambule zákona o ochraně před HIV. Nicméně nebylo vysvětleno, jak byly uvedené hrozby relevantní pro národní bezpečnost a existenci lidstva v případě stěžovatele. Jaké socioekonomické nebo demografické dopady mohla jeho přítomnost na území Ruska způsobit, anebo proč zamítnutí žádosti o povolení k pobytu přispívá k ochraně práv a zájmů ostatních osob. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že omezení vztahující se na povolení k pobytu cizince infikovaného HIV virem má za cíl zajistit ochranu veřejného zdraví. Tento cíl je bez pochyb legitimní, samo o sobě to však neznamená, že legitimní bylo i specifické zacházení se stěžovatelem z důvodu jeho zdravotního stavu. Musí být zohledněno, zda je dán rozumný vztah proporcionality mezi sledovaným cílem a použitým prostředkem k jeho dosažení.

67. Soud opakovaně uvedl, že bere do úvahy relevantní mezinárodní dokumenty a zprávy, aby interpretoval garance Úmluvy a určil, zda existuje v praxi společný standard. Je úkolem Soudu rozhodnout, které mezinárodní dokumenty a zprávy vezme do úvahy jako relevantní a jakou váhu jim přizná (viz Tanase, § 176, a Demir a Baykara, § 85, 86). V tomto případě Soud nemá pochyb o relevanci podání třetí strany ohledně existující shody mezi experty a mezinárodními organizacemi aktivními v oblasti veřejného zdraví na tom, že omezení vztahující se na osoby žijící s HIV nemůže být odůvodněno odkazem na obavy o veřejné zdraví. Světová zdravotnická organizace již v roce 1987 odmítla tato omezení, protože jde o neefektivní způsob boje s HIV. Obdobně se vyjádřil Vysoký komisař OSN pro lidská práva, Mezinárodní organizace pro migraci, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Světová banka a nedávno i Mezinárodní organizace práce. Na evropské úrovni uznal Evropský parlament a Evropská komise, že "nejsou objektivní důvody pro zákaz pohybu osob nakažených HIV". Vláda neuvedla žádné expertní stanovisko nebo vědeckou analýzu, která by zpochybnila jednomyslný postoj mezinárodních expertů.

68. Skutečně, omezení cestování jsou nápomocna při ochraně veřejného zdraví před vysoce nakažlivými nemocemi s krátkou inkubační dobou, jako je cholera nebo žlutá zimnice, či z poslední doby syndrom náhlého selhání dýchání (SARS) a ptačí chřipka (H5N1). Omezení vstupu založené na těchto důvodech může napomoci zabránění šíření nákazy tím, že dojde k znemožnění vstupu a pobytu těm cestovatelům, kteří mohou přenést nemoci prostřednictvím běžného kontaktu nebo částicemi vzduchu. Nicméně, pouhá přítomnost HIV pozitivního člověka v zemi nepředstavuje sama o sobě ohrožení veřejného zdraví: HIV není přenositelné běžným způsobem, ale spíše specifickým chováním, jako je sexuální styk a sdílení injekčních stříkaček, což jsou nejběžnější způsoby přenosu. Z těchto důvodu tak ochranu nemají pod kontrolou pouze cizinci nakažení virem HIV, ale spíše nenakažené osoby, které můžou učinit takové kroky, aby se ochránily před nákazou, např. bezpečnější sex a bezpečnější injekce. Vylučování HIV pozitivních cizinců z možnosti vstoupit a/nebo pobývat na území z důvodu zabránění přenosu HIV je založeno na předpokladu, že se tito cizinci budou určitým nebezpečným způsobem chovat, a zároveň občané toho kterého státu se neuchrání před nakažením. Takový předpoklad vede ke generalizaci, která neodpovídá skutečnosti a nezohledňuje individuální situaci, jako tomu bylo i v případě stěžovatele. Krom toho, podle ruského práva jakékoliv jednání osoby, která ví, že je nakažena HIV a vystaví jiného riziku nakažení, je trestným činem, za který lze uložit trest odnětí svobody až na jeden rok. Vláda nevysvětlila, proč nedošlo k posouzení těchto sankcí jako dostačujících pro odstrašení a zabránění takovému chování, které může vést k přenosu nákazy.

69. Zdá se navíc, že v Rusku se tato omezení nevztahují na turisty a krátkodobé návštěvníky. Rovněž není požadováno, aby se HIV testům podrobili občané Ruska, pokud se vracejí ze zahraničí. Vezmeme-li do úvahy, že způsoby přenosu HIV infekce zůstávají stejné bez ohledu na délku pobytu na území Ruska a státní příslušnost, Soud nevidí žádné vysvětlení pro to, aby se tato omezení vztahovala pouze na cizince, kteří požádají o povolení k pobytu a již ne na výše uvedené skupiny, které v podstatě představují velkou většinu všech cestovatelů a migrantů. Není žádný důvod pro předpoklad, že by se tyto skupiny chovaly bezpečněji než usazení migranti. V tomto ohledu se Soud s velikým znepokojením pozastavuje nad tím, že podle vlády mohl stěžovatel obcházet cizinecký zákon tím, že by každých devadesát dnů vycestoval a znovu se vrátil. Tento argument zpochybňuje pravdivost obav vlády o veřejné zdraví, pokud by stěžovatel zůstal na území Ruska. Navíc, existující HIV testy, kterým se musí žadatel podrobit, ne vždy určí přítomnost viru, pokud jde o nově infikovanou osobu. Tato situace může trvat i několik měsíců. Proto uplatnění omezení založených na HIV pouze v případě možných dlouhodobých rezidentů není efektivním přístupem k zabránění přenosu HIV nakaženými migranty.

70. Rozdílné zacházení s HIV pozitivními dlouhodobě usazenými osobami, při srovnání s krátkodobými návštěvníky, může být objektivně ospravedlněno existencí rizika, že tyto osoby mohou v budoucnosti pro veřejnost představovat břemeno a vytvářet zvýšenou potřebu veřejných zdrojů v zdravotnickém systému, kdežto druhá skupina by vyhledala léčbu kdekoliv jinde. Nicméně, takovéto ekonomické úvahy pro zdůvodnění vyloučení možných HIV pozitivních rezidentů jsou přijatelné pouze v právním systému, kde cizinci mohou mít prospěch z národního zdravotního systému bezplatně anebo za snížené poplatky. Toto není případ Ruska, kde cizincům není poskytována bezplatná zdravotní péče kromě pohotovosti a musí hradit platby za všechny zdravotní služby. Proto, bez ohledu na to, zda by stěžovatel získal povolení k pobytu, nebyl by oprávněn čerpat veřejnou zdravotní péči. Z toho vyplývá, že riziko finanční zátěže pro zdravotní systém nebylo přesvědčivě prokázáno.

71. Nakonec bylo uvedeno, že omezení vztahující se na pohyb osob žijících s HIV a jejich pobyt mohou být nejenom neefektivní při boji se šířením nemoci, ale rovněž mohou být v podstatě škodlivé pro veřejné zdraví v zemi. Za prvé, migranti zůstanou v zemi nelegálně, aby se vyhnuli testům na HIV a jejich zdravotní stav tak není znám ani státním orgánům, ani jim samotným. Tato situace brání tomu, aby byla přijata potřebná opatření proti nebezpečnému chování. Rovněž nejsou následně přístupné informace a služby. Za druhé, vyloučení HIV pozitivních cizinců může vytvořit falešný pocit bezpečí a posiluje představu, že HIV/AIDS je problémem cizinců, který je řešen jejich deportací a zabráněním usazení se. Místní obyvatelé tak nepociťují potřebu bezpečného chování.

72. Podle Soudu je ochrana veřejného zdraví určitě legitimním cílem, nicméně vláda nebyla schopna předložit žádné přesvědčivé a objektivní argumenty, aby dokázala, že tohoto cíle lze dosáhnout vyloučením stěžovatele z možnosti pobývat na území pro jeho zdravotní stav. Blanketní a neurčitá povaha uloženého opatření je rovněž hodna obav. Článek 7 odst. 1 (13) cizineckého zákona výslovně stanoví, že jakákoliv žádost o povolení k pobytu bude zamítnuta, pokud žadatel neprokáže, že je HIV negativní. Podle článku 11 § 2 zákona o ochraně před HIV lze deportovat cizince, kteří jsou HIV pozitivní. Ani jedno z ustanovení neumožňuje individuální posouzení založené na skutkových okolnostech konkrétního případu. Ačkoliv Ústavní soud uvedl, že tato ustanovení nevylučují vzít do úvahy humanitární důvody, není zcela jasné, zda toto rozhodnutí zakládá pro úřady možnost diskrece proto, aby byla odstraněna tvrdost článku 7 odst. 1 (13) cizineckého zákona.

73. V tomto případě státní orgány ani soudy nevzaly názor Ústavního soudu v potaz. I když odvolací soud své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Ústavního soudu a relevantní mezinárodní dokumenty, žádost stěžovatele zamítl pouze s odkazem na podmínky podle cizineckého zákona a bez toho, aby vzal do úvahy stěžovatelův zdravotní stav nebo jeho rodinné vazby v Rusku. V zamítavém rozhodnutí o žádosti o přezkum krajský soud výslovně uvedl, že soudy nejsou vázány žádnými humanitárními důvody, a že ustanovení článku 7 odst. 1 (13), které vyžaduje předložení testu na HIV, nemůže v žádném případě zůstat bez povšimnutí. Vláda ve svém posledním podání vůči Soudu potvrdila, že stěžovatelova osobní situace neměla žádnou právní relevanci a domácí soudy neměly povinnost vzít do úvahy informace ohledně jeho zdravotního stavu a rodinných vazeb. Takovéto nerozlišující zamítnutí žádosti o povolení k pobytu bez individuálního soudního přezkumu, založené pouze na zdravotním stavu, nemůže být podle Soudu považováno za souladné se zákazem diskriminace podle článku 14 Úmluvy (viz, mutatis mutandis , Alajos Kiss proti Maďarsku, § 44).

74. Vezme-li se do úvahy skutečnost, že stěžovatel patří do zranitelné skupiny a jeho vyloučení nebylo ospravedlněno rozumnými a objektivními důvody, a že napadená právní úprava neumožňuje individuální hodnocení, Soud dovodil, že vláda překročila svou úzkou míru posuzovací volnosti, kterou v tomto případě měla. Stěžovatel se stal z těchto důvodů obětí diskriminace na základě zdravotního stavu, v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

[§ 75. - 76. K tvrzenému porušení dalších ustanovení Úmluvy

§ 77. - 84. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy byl porušen.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.