MASOKOMBINÁT PŘÍBRAM, A. S. proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 6. ledna 2011 ve věci č. 41493/04 – Masokombinát Příbram, a. s., proti České republice

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení vlastnického práva je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materie s Úmluvou.

(i) Okolnosti případu

Písemnou kupní smlouvou z července 1975 prodali pan a paní K. čtyři parcely právnímu předchůdci stěžovatelky, tehdejšímu státnímu podniku. Stěžovatelka byla založena v rámci privatizace v roce 1992 Fondem národního majetku a jako součást schváleného privatizačního projektu na ni měly přejít i předmětné pozemky.

Rozsudkem z ledna 1994 prohlásil Okresní soud v Příbrami kupní smlouvu z roku 1975 za absolutně neplatnou pro neurčitost. Vzhledem k absenci odvolání stěžovatelky nabyl rozsudek právní moci v dubnu 1994.

Stěžovatelka se následně v letech 1996 až 2009 před vnitrostátními soudy domáhala jak určení vlastnictví k předmětným pozemkům ve svůj prospěch, tak náhrady škody, která jí vznikla postupem Fondu národního majetku. V prvním případě byla stěžovatelka neúspěšná, ve druhém případě jí Městský soud v Praze rozsudkem z června 2005 vyhověl co do částky odpovídající hodnotě pozemků v době vzniku stěžovatelky.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka před Soudem namítala, že byla v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 zbavena svého majetku, kterého nabyla v dobré víře vydržením.

S odvoláním na svou judikaturu Soud nejprve zdůraznil, že zbavení vlastnictví či jiného práva in rem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 je jednorázový akt, který nevytváří trvající stav. Majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 potom může představovat buď „existující majetek“, anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“, že dojde k jejich realizaci.

Soud za rozhodující skutečnost posoudil absenci odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu o určení absolutní neplatnosti kupní smlouvy. I kdyby tímto soudním rozhodnutím k zásahu do vlastnictví stěžovatelky došlo, jednalo se o jednorázový akt nevytvářející trvalý stav porušení jejích majetkových práv. Stěžovatelka navíc za vzniklou škodu obdržela částečnou náhradu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka před Soudem napadala výsledky řízení o určení vlastnictví, které před vnitrostátními soudy sama zahájila až delší dobu po nabytí právní moci předmětného rozsudku okresního soudu z roku 1994, byla její někdejší tvrzení o tom, že je vlastníkem pozemků, spekulativní. „Legitimní očekávání“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 v rámci předmětného řízení podle Soudu nemohla mít. Soud proto označil stížnost za neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae.