Hajduová proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 2660/03

Datum: 30. 11. 2010

Prejudikatura Soudu: Kontrová proti Slovensku, rozsudek ze dne 31. 5. 2007, stížnost č. 7510/04; Babjak a další proti Slovensku, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 30. 3. 2004, stížnost č. 73693/0; Selmouni proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 28. 7. 1999, stížnost č. 25803/94, ECHR 1999-V, § 74 a 75; Branko Tomašić a další proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 15. 1. 2009, stížnost č. 46598/06, ECHR 2009-... (výňatky), § 35-37; Akdivar a další proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, stížnost č. 21893/93, Reports 1996-IV, § 68-69; Cardot proti Francii, rozsudek ze dne 19. 3. 1991, stížnost č. 11069/84, Series A č. 200, § 34; Van Oosterwijck proti Belgii, rozsudek ze dne 6. 11. 1980, stížnost č. 7654/76, Series Ač. 40, § 35; Bevacqua a S. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 12. 6. 2008, stížnost č. 71127/01; Opuz proti Turecku, rozsudek ze dne 9. 6. 2009, stížnost č. 33401/02, ECHR 2009, § 132; Matthewsová proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 2. 1999, stížnost č. 24833/94, ECHR 1999-I, § 34; X. a Y. proti Nizozemí, rozsudek ze dne 26. 3. 1985, stížnost č. 8978/80, Series A č. 91, § 23-24 a 27; August proti Spojenému království, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 21. 1. 2003, stížnost č. 36505/02; Costello-Roberts proti Spojenému království, rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87, Series A č. 247-C, § 36; D. P. a J. C. proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 10. 2002, stížnost č. 38719/97, § 118; M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. 12 .2003, stížnost č. 39272/98, ECHR 2003-XII, § 150 a 153; A. proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 14. 10. 2010, stížnost č. 55164/08, § 60; Sandra Janković proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 5. 3. 2009, stížnost č. 38478/05, ECHR 2009 (výňatky), § 44-45; Osman proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. 10. 1998, stížnost č. 23452/94, Reports 1998-VIII, § 116; Engel a další proti Nizozemí, rozsudek ze dne 8. 6. 1976, stížnost č. 5100/71, Series Ač. 22, § 58; Východoafričtí Asiaté proti Spojenému království, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 6. 3. 1978, stížnost č. 4626/70, Decisions and Reports 78, p. 67, § 220; Zilli a Bonardo proti Itálii, rozhodnutí o částečné přijatelnosti ze dne 18. 4. 2002, stížnost č. 40143/98; Bozano proti Francii, rozsudek ze dne 18. 12. 1973, stížnost č. 9990/82, Series A č. 111, § 54 a 60

Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), L. Garlicki (Polsko), L. Mijović (Bosna a Hercegovina), D. T. Björgvinsson (Island), J. Šikuta (Slovensko), P. Hirvelä (Finsko), M. Poalelungi (Moldavsko).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka se narodila v roce 1960 a žije v Košicích.

A. Týrání, kterému byla stěžovatelka vystavena

6. Dne 21. 8. 2001 stěžovatelku napadl, verbálně i fyzicky, na veřejnosti její manžel A. (dnes již bývalý manžel). Stěžovatelce tím způsobil drobná poranění. Jelikož se stěžovatelka obávala o svůj život a bezpečí, přestěhovala se se svými dětmi z rodinného obydlí do objektu nevládní organizace v Košicích.

7. A. opakovaně vyhrožoval stěžovatelce dne 27. a 28. 8. 2001, mimo jiné tím, že zabije ji a několik dalších osob. Bylo proti němu zahájeno trestní řízení a byl umístěn do vazby.

B. Obvinění vznesená proti A. a jeho odsouzení

8. Dne 29. 11. 2001 podal prokurátor proti A. obžalobu u Okresního soudu v Košicích (dále jen "okresní soud"). V obžalobě bylo uvedeno, že obžalovaný byl v minulosti již čtyřikrát odsouzen. Dva z těchto trestných činů byly spáchány v posledních dvou letech a zahrnovaly maření výkonu soudních nebo úředních rozhodnutí.

9. V průběhu trestního řízení soudní znalci zjistili, že obžalovaný trpí závažnou poruchou osobnosti. Byla tudíž doporučena jeho hospitalizace v psychiatrickém zařízení.

10. Dne 7. 1. 2002 vynesl okresní soud odsuzující rozsudek proti A. Soud se rozhodl neuložit A. trest odnětí svobody, nýbrž mu nařídil ochranné léčení. Současně soud rozhodl o ukončení vyšetřovací vazby. Poté byl A. převezen do nemocnice v Košicích. Tato nemocnice však neprovedla léčbu, kterou A. vyžadoval, a ani okresní soud nenařídil výkon tohoto léčení. A. byl propuštěn z nemocnice dne 14. 1. 2002.

C. Další výhrůžky vůči stěžovatelce

11. Po svém propuštění z nemocnice dne 14. 1. 2002 A. verbálně vyhrožoval stěžovatelce a její právní zástupkyni. Posledně jmenovaná proti němu podala téhož dne trestní oznámení, stěžovatelka učinila totéž o dva dny později. Současně informovaly okresní soud (který ho dne 7. 1. 2002 odsoudil) o jeho počínání a o nových trestních oznámeních, která proti němu učinily.

12. Dne 21. 1. 2002 navštívil A. právní zástupkyni stěžovatelky a vyhrožoval jí i její zaměstnankyni. Téhož dne byl zatčen policií a obviněn z trestného činu.

D. Zajišťování psychiatrické léčby A.

13. Dne 22. 2.2002 okresní soud učinil úkony směřující k zajištění psychiatrické léčby A. v souladu se svým rozhodnutím ze dne 7. 1. 2002 (srov. § 10). A. byl následně převezen do nemocnice v Plešivci.

E. Vnitrostátní stížnosti podané stěžovatelkou

14. Stěžovatelka podala dne 7. 3. 2002 stížnost k Ústavnímu soudu. Namítala porušení čl. 5 a 6 Úmluvy a čl. 16 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 Ústavy SR v tom smyslu, že okresní soud nezajistil, aby byl její manžel hospitalizován za účelem psychiatrické léčby bezprostředně po jeho odsouzení ze dne 7. 1. 2002.

15. Ústavní soud dne 2. 10. 2002 ústavní stížnost stěžovatelky zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nedošlo k porušení práv stěžovatelky chráněných čl. 5 odst. 1 Úmluvy tak, jak je vykládán orgány Úmluvy. Co se týče tvrzených porušení čl. 16 odst. 1 a čl. 19 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelka měla nejprve zahájit řízení na ochranu osobnosti před obecnými soudy. Ústavní soud přitom odkázal na svá dřívější rozhodnutí pod spisovými značkami I. ÚS 2/00 a II. ÚS 23/00.

[§ 16 - 26. II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe]

[§ 27. III. Relevantní mezinárodní dokumenty]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

28. Stěžovatelka namítala, že stát nedostál svým pozitivním závazkům chránit ji před A., což je v rozporu s čl. 8, jehož relevantní ustanovení zní následovně:

"Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence."

I. Přijatelnost

A. Tvrzení stran

1. Vláda

29. Vláda namítala, že stížnost je nepřijatelná ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy, jelikož stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné právní prostředky nápravy. Zejména nezahájila řízení na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku. Vláda přitom zdůraznila, že slovenské právo vyžaduje, aby obecné soudy vykládaly práva chráněná ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku v souladu s Úmluvou.

30. Vláda poukázala i na odlišnosti mezi rozhodnutím Soudu o přijatelnosti v případu Kontrová a projednávaným případem. V případu Kontrová se jednalo o stížnost na porušení čl. 2 a 8 Úmluvy týkající se domácího násilí, přičemž Soud zastával názor, že vláda neprokázala, že řízení na ochranu osobnosti podle § 11 občanského zákoníku bylo dostatečně spolehlivé nebo že alespoň skýtalo dostatečné vyhlídky na úspěch. Na základě tohoto názoru pak Soud kladl důraz na nejednoznačné závěry Ústavního soudu týkající se otázky, zda žaloba na ochranu osobnosti byla pro stěžovatelku dostupná za okolností daného případu. Zejména Soud zdůraznil odlišný názor předsedy senátu, podle něhož stěžovatelka nedisponovala účinným právním prostředkem nápravy, který by jí zaručil možnost domáhat se nemajetkové újmy ať už v rámci civilního nebo trestního řízení.

31. Vláda odkázala na rozhodnutí Soudu ve věci Babjak a další proti Slovensku. V této věci Soud, v kontextu stížnosti na porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, vyjádřil názor, že za okolností daného případu byla žaloba na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku v zásadě s to odčinit situaci první žalobkyně. Tato stížnost byla tudíž odmítnuta v souladu s čl. 35 odst. 1 a 3 Úmluvy z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Nakonec vláda odkázala na právní názory, k nimž dospěl Ústavní soud v případu stěžovatelky (viz odst. 15 výše) jako podporu pro svá tvrzení, že stěžovatelka měla zahájit řízení na ochranu osobnosti podle § 11 občanského zákoníku před obecnými soudy.

32. Vláda vznesla námitku vůči závěrům, k nimž dospěl Soud ve věci Kontrová, že žaloba na ochranu osobnosti je primárně využívána v řízeních týkajících se pomluvy. Vláda uvedla, že stát nemůže být činěn zodpovědným za poměrně vzácné využívání tohoto právního prostředku nápravy, když se Ústavní soud jasně vyjádřil k jeho použitelnosti. Navíc vláda uvedla, že praxe Soudu, která by nespočívala v odmítání takových stížností jako nepřijatelných z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, by odradila potenciální stěžovatele od využívání tohoto právního prostředku nápravy. Nakonec vláda namítala, že stěžovatelka stále může zahájit řízení na ochranu osobnosti, jelikož právo na ochranu osobnosti nepodléhá promlčení.

33. Na závěr vláda připustila, že relevantní současná praxe Ústavního soudu nebyla "naprosto jednoznačná". Přesto však vláda tvrdila, že v případech, které vláda citovala (srov. Relevantní vnitrostátní právo a praxe) Ústavní soud naváděl stěžovatele k zahájení řízení na ochranu osobnosti u obecných soudů.

2. Stěžovatelka

34. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že vláda necitovala žádné rozhodnutí, v němž by právní prostředek nápravy, kterého se dovolává (konkrétně žaloba na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku) byla využita v podobných případech jako je její. Tvrdila, že ustanovení § 13 občanského zákoníku nebylo v právní praxi vyloženo jako právní prostředek umožňující domáhat se vůči státním orgánům odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou tím že dostatečně neochránily jednotlivce před neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv.

35. Stěžovatelka dále uvedla, že následně přijatý zákon č. 514/2003 Sb. (srov. § 23), který, mimo jiné, zavedl náhradu nemajetkové újmy způsobené orgány veřejné moci, je důkazem předchozí mezery v právu. Tento právní prostředek nápravy však nebyl stěžovatelce dostupný v době, kdy se vnitrostátní orgány zabývaly jejím případem.

B. Posouzení Soudem

36. Soud poukázal na to, že účelem čl. 35 Úmluvy je poskytnout státům, které jsou smluvními stranami Úmluvy, příležitost zabránit porušením, jež jsou vůči nim namítána nebo je napravit dříve, než jsou předložena orgánům Úmluvy. Státy jsou tak vyňaty z odpovědnosti za své činy před mezinárodními orgány, dokud neměly příležitost napravit sporné záležitosti prostřednictvím jejich vlastního právního mechanismu. Pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy zakotvené v čl. 35 Úmluvy vyžaduje, aby stěžovatel hledal oporu pouze v těch právních prostředcích nápravy, které se vztahují k porušením, jež namítá a současně jsou dostupné a účinné. Existence takových vnitrostátních právních prostředků nápravy musí být dostatečně jistá nejen teoreticky, ale i v praxi, bez čehož by takový právní prostředek nápravy nebyl dostupný a účinný; prokázat splnění těchto podmínek je přitom povinností státu (viz Selmouni proti Francii, § 74 a 75, a Branko Tomašić a další proti Chorvatsku, § 35-37).

37. Článek 35 Úmluvy stanoví dělení důkazního břemene. Pokud vláda nenamítá nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, je její povinností dokázat Soudu, že právní prostředek nápravy byl v relevantní době účinný a dostupný v teorii i praxi, což znamená, že byl s to poskytnout nápravu namítaného porušení a poskytoval přiměřenou vyhlídku na úspěch (viz Akdivar a další proti Turecku, § 68).

38. Soud zdůraznil, že při aplikaci tohoto pravidla musí být zohledněn celkový kontext. Článek 35 musí být tudíž aplikován s určitou mírou flexibility a bez nadměrného formalismu (srov. Cardot proti Francii, § 34). Dále Soud uznal, že pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy není absolutní povahy, ani nemůže být použito mechanicky; při přezkumu dodržení tohoto pravidla je nezbytně nutné přihlížet k individuálním skutečnostem konkrétního případu (srov. Van Oosterwijck proti Belgii, §35). To znamená, mimo jiné, že Soud musí realisticky zhodnotit nejenom existenci formálních právních prostředků nápravy v právním řádu dotčené země, ale také celkový právní a politický kontext, v němž tyto právní prostředky fungují, stejně jako osobní okolnosti na straně stěžovatele (srov. Akdivar a další proti Turecku, § 69).

39. Na úvod se Soud vyjádřil k námitce vlády k rozsudku ve věci Kontrová (srov. výše), že žaloby na ochranu osobnosti byly primárně využívány v řízeních týkajících se pomluvy (srov. § 32). Dále Soud konstatoval, že rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti ve věci Babjak (srov. výše), na které vláda odkazuje, se obdobně týkalo okolností, za nichž došlo k zjevnému snížení stěžovatelovy důstojnosti a společenského postavení, když se stížnost týkala práva stěžovatele na presumpci neviny a byla postavena na čl. 6 odst. 2 Úmluvy. To mělo pochopitelně přímý dopad na vnímání stěžovatele ze strany veřejnosti a spadalo by tak pod omezený rozsah ustanovení týkající se nemajetkové újmy podle § 13 občanského zákoníku (srov. § 22).

40. Soud si také povšiml zvláštních ustanovení týkající se náhrady nemajetkové újmy způsobené veřejnou mocí zavedené zákonem č. 514/2003 Sb., který vešel v účinnost dne 1. 7. 1994 (srov. § 23). Nicméně stejně jako v případu Kontrová Soud konstatoval, že tato nová legislativa může být použita jen na události, které se staly poté, co vstoupila v účinnost a nevztahuje se retrospektivně na okolnosti projednávaného případu.

41. Pokud jde o projednávaný případ, Soud prohlásil, že vláda neprokázala tím, že by předložila dostatečně zavedenou konzistentní judikaturu v obdobných případech, jako je ten stěžovatelčin, že výklad ustanovení týkající se žaloby na ochranu osobnosti byl v rozhodné době dostatečně jasný v teorii i praxi, aby poskytoval stěžovatelce alespoň určité vyhlídky na úspěch. Soud přitom přihlédl také k osobním okolnostem stěžovatelky, zejména zvláštní zranitelnosti obětí domácího násilí a potřebě státu aktivně se zasazovat o jejich ochranu (srov. Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 65, a Opuz proti Turecku, § 132) a že účelem Úmluvy je zaručení práv, která nejsou jen teoretická a iluzorní, ale práv praktických a účinných (srov. např. Matthewsová proti Spojenému království, § 34, a rozhodnutí Soudu ve věci Kontrová).

42. Námitka vlády týkající se vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy ve spojení se stížností na neposkytnutí ochrany stěžovatelce, jejím dětem a právní zástupkyni před dalšími hrozbami ze strany A. nemůže být tudíž připuštěna. Soud konstatoval, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy a dále prohlásil, že není nepřijatelná ani z jiného důvodu. Musí být tudíž prohlášena za přijatelnou.

II. Meritum

A. Argumenty stran

43. Stěžovatelka zdůraznila, že okresní soud si byl zjevně vědom toho, že A. byl nebezpečný pro společnost vzhledem k tvrzením uvedeným ve znaleckém posudku, že A. trpí formou bipolární poruchy, která je léčitelná za předpokladu, že podstoupí adekvátní léčbu. Přesto okresní soud nesplnil svou povinnost danou zákonem nařídit zdravotnickému zařízení, aby zadržovalo A. za účelem psychiatrické léčby. Okresní soud nařídil provedení nezbytné léčby teprve poté, co byla podána další trestní oznámení proti A. ze strany právní zástupkyně stěžovatelky a co byl A. zadržen Okresním oddělením kriminální policie Košice II. Opomenutí vnitrostátních soudů umožnilo A. pokračovat ve výhrůžkách vůči stěžovatelce, které donutily stěžovatelku a její děti opustit jejich domov.

44. Vláda uznala, že A. nebyl po svém odsouzení ze dne 7. 2. 2002 zadržen, aby podstoupil psychiatrickou léčbu. Dále vláda uznala, že ačkoliv byl okresní soud upozorněn dopisem ze dne 15. 1. 2002, že A. byl propuštěn ze zdravotnického zařízení dne 14. 1. 2002, okresní soud nařídil jeho zadržení za účelem léčby až dne 22. 1. 2002, a to poté, co stěžovatelka podala nové trestní oznámení. Tato skutečnost činí, dle vyjádření samotné vlády, stížnost stěžovatelky podle čl. 8 Úmluvy přijatelnou.

B. Závěry Soudu

45. Soud znovu zopakoval, že zatímco základním účelem čl. 8 Úmluvy je chránit jednotlivce před svévolným jednáním orgánů veřejné moci, mohou kromě toho existovat i pozitivní závazky, které neodmyslitelně patří k účinnému "respektování" soukromého a rodinného života a tyto závazky mohou zahrnovat přijetí opatření v oblasti vztahů mezi jednotlivci. Zejména děti a jiné zranitelné osoby mají právo na účinnou ochranu (srov. X. a Y. proti Nizozemí, § 23-24 a 27, a August proti Spojenému království).

46. Pokud jde o respektování soukromého života, Soud již dříve prohlásil v různém kontextu, že pojetí soukromého života zahrnuje fyzickou a morální integritu jedince. Čl. 8 ukládá státům povinnost chránit fyzickou a morální integritu jednotlivce před jinými osobami. Za tím účelem musí udržovat a aplikovat v praxi adekvátní právní rámec, který skýtá ochranu před násilnými činy páchanými jednotlivci (srov. X. a Y. proti Nizozemí, § 22 a 23; Costello-Roberts proti Spojenému království, § 36; D. P. a J. C. proti Spojenému království, § 118; M. C. proti Bulharsku, § 150 a 152, a A. proti Chorvatsku, § 60). Soud v tomto ohledu podotkl, že zvláštní zranitelnost obětí domácího násilí a potřeba aktivního zapojení státu do jejich ochrany byla zdůrazněna v řadě mezinárodních dokumentů (srov. např. rozsudek Soudu ve věci Opuz v § 27 a rozsudek Soudu ve věci Bevacqua, § 64-65, a Sandra Janković proti Chorvatsku, § 44-45).

47. Soud znovu zopakoval, že jeho úkolem není nahrazovat kompetentní vnitrostátní orgány při určování metod, jak chránit jednotlivce před útoky na jejich osobní nedotknutelnost, ale spíše přezkoumat podle Úmluvy rozhodnutí, která učinily tyto vnitrostátní orgány při výkonu svých pravomocí. Soud bude tudíž zkoumat, zda Slovensko při řešení případu stěžovatelky porušilo své pozitivní závazky plynoucí z čl. 8 Úmluvy (viz Sandra Janković, § 46).

48. Pokud jde o projednávaný případ, Soud podotýká, že A. byl odsouzen okresním soudem dne 7. 1. 2002 z důvodu násilného chování vůči stěžovatelce. Dále Soud zaznamenal, že důvodem, proč A. nebyl odsouzen k trestu nepodmíněného odnětí svobody byly skutečnosti uvedené v posudku znalce, podle něhož A. trpěl vážnou osobní poruchou a znalec tudíž doporučil, aby byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Soud navíc zdůrazňuje skutečnost, že okresní soud ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 7. 1. 2002 uvedl, že A. má být poslán do zdravotnického zařízení za účelem podstoupení psychiatrické léčby. Jak zdůrazňuje stěžovatelka, A. byl brzy na to propuštěn ze zdravotnického zařízení v důsledku nesplnění zákonné povinnosti soudu (podle § 351 odst. 1 trestního řádu) nařídit zdravotnickému zařízení detenci A. a podrobení ho požadované léčbě. V důsledku opomenutí okresního soudu byla stěžovatelka a její právní zástupkyně vystaveny novým hrozbám ze strany A., které vedly k dalším trestním oznámením proti němu.

49. Soud konstatoval, že tato stížnost je odlišná od případů, na něž odkázal, které se týkaly domácího násilí, jež vedlo k úmrtí (viz zejména rozsudek Soudu ve věci Kontrová proti Slovensku, a Opuz, ve kterých Soud shledal porušení čl. 2 a 13 a čl. 2, 3 a 14 Úmluvy). Je zřejmé, že opakované hrozby ze strany A., které následovaly po jeho propuštění ze zdravotnického zařízení a které tvoří základ stěžovatelčiny stížnosti podle čl. 8 Úmluvy, nebyly zhmotněny do konkrétních činů fyzického násilí (na rozdíl od případu Bevacqua, který je citován výše a v němž Soud konstatoval porušení pozitivních závazků plynoucích z čl. 8 ). Bez ohledu na to Soud zastává názor, že na základě historie fyzického násilí a hrozivého chování A. vůči stěžovatelce, jakékoli hrozby učiněné ze strany A. vzbudily ve stěžovatelce oprávněnou obavu, že mohou být uskutečněny. To podle mínění Soudu postačuje k tomu, aby byla zasažena morální integrita stěžovatelky a její blaho a tím vyvstal požadavek státu splnit své pozitivní závazky plynoucí z čl. 8 Úmluvy.

50. Soud si je vědom toho, že policie zasáhla dne 21. 1. 2002, když byl A. zadržen a obviněn z trestného činu. Nemůže však přehlédnout tu skutečnost, že se tak stalo v důsledku nečinnosti vnitrostátních orgánů, které měly zajistit, aby byl A. řádně zadržen za účelem psychiatrické léčby, což mu umožnilo pokračovat ve výhrůžkách vůči stěžovatelce a její právní zástupkyni. Navíc policie zasáhla teprve poté, co stěžovatelka a její právní zástupkyně podaly nová trestní oznámení proti A. V této souvislosti Soud znovu zopakoval, že vnitrostátní orgány mají povinnost učinit přiměřená preventivní opatření tam, kde "věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního nebezpečí" (srov., mutatis mutandis , rozsudek Soudu ve věci Osman proti Spojenému království, § 116). Soud zastává názor, že odsouzení A. ze dne 7. 1. 2002 za násilí vůči stěžovatelce, předchozí trestná činnost A. a úvahy okresního soudu o potřebě podrobit A. psychiatrické léčbě postačovaly za okolností daného případu k tomu, aby si vnitrostátní orgány byly vědomy nebezpečí budoucího násilí a vyhrožování vůči stěžovatelce. Navíc vzhledem ke zvláštní zranitelnosti obětí domácího násilí, na kterou Soud poukázal v řadě případů (srov. mimo jiné, rozhodnutí Soudu ve věci Opuz, výše uvedený, § 132), měly vnitrostátní orgány v daném případě vyvinout ještě vyšší stupeň bdělosti.

51. Soud přihlíží k uznání vlády, že stížnost stěžovatelky podle čl. 8 Úmluvy není "zjevně neopodstatněná". Vláda spíše uplatňovala argument, že je stížnost nepřijatelná z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, což bylo Soudem zamítnuto. Vláda uznala ve svém vyjádření, že A. nebyl po svém odsouzení ze dne 7. 1. 2002 podroben detenci za účelem psychiatrické léčby. Dále vláda uznala, že přestože byl okresní soud obeznámen dopisem ze dne 15. 1. 2002, že A. byl propuštěn ze zdravotnického zařízení dne 22. 1. 2002, nařídil jeho detenci za účelem léčby dne 22. 1. 2002 teprve poté, co stěžovatelka podala další trestní oznámení.

52. Ve světle výše uvedeného Soud shledává, že nedostatek opatření přijatých státními orgány v reakci na chování A., zejména nesplnění zákonné povinnosti nařídit detenci za účelem jeho psychiatrické léčby po vydání odsuzujícího rozsudku dne 7. 1. 2002 ze strany okresního soudu, představuje porušení pozitivních závazků podle čl. 8 Úmluvy zajistit respektování soukromého života stěžovatelky.

K tvrzenému porušení čl. 5 Úmluvy

53. Stěžovatelka dále namítala, že nesplněním zákonné povinnosti nařídit detenci za účelem psychiatrické léčby A. ze strany okresního soudu porušilo její práva podle čl. 5 Úmluvy.

54. Soud znovu zopakoval, že účelem čl. 5 je ochrana svobody jednotlivce "v jejím klasickém smyslu, což znamená fyzické svobody osoby" (srov., mimo jiné, Engel a další proti Nizozemí, § 58). Slovní spojení "bezpečnost osoby" musí být chápána v kontextu fyzické svobody spíše než fyzické bezpečnosti (srov. Východoafričtí Asiati proti Spojenému království, § 220, a Zilli a Bonardo proti Itálii). Zahrnutí slova "bezpečnost" slouží pouze tomu, aby bylo zdůrazněno, že detence nesmí být svévolná (Bozano proti Francii, § 54 a 60).

55. Soud je toho názoru, že v projednávaném případě se podstata stížnosti stěžovatelky týká nedostatečné ochrany "bezpečnosti osoby" ze strany státních orgánů při nařízení detence A. Soud konstatuje, že takové právo není obsaženo v čl. 5 Úmluvy a že pojetí bezpečnosti musí být chápáno v kontextu fyzické svobody, spíše než bezpečnosti, přičemž odkazuje na svou relevantní judikaturu citovanou výše.

56. Z výše uvedeného plyne, že stížnost stěžovatelky podle čl. 5 je neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu čl. 35 odst. 3 a musí být tudíž zamítnuta v souladu s čl. 35 odst. 4 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.