Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 38224/03

Datum: 14. 9. 2010

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), Ch. Rozakis (Řecko), N. Bratza (Spojené Království), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkens (Belgie), K. Jungwiert (Česká Republika), R. Maruste (Estonsko), K. Hajiyev (Azerbajdžán), E. Myjer (Nizozemsko), S. E. Jebens (Norsko), D. Popović (Srbsko), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-LefŹvre (Monako), P. Hirvelä (Finsko), G. Nicolaou (Kypr), Z. Kalaydjieva (Bulharsko), M. Poalelungi (Moldavsko).

[§ 1. - 8. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Faktický kontext

1. Žalující společnost

9. Žalující společnost sídlí v Hoofddorpu. Její aktivita spočívá v publikaci a prodeji časopisů, mezi nimiž figuruje i týdeník Autoweek určený pro amatérské motoristy.

2. Pouliční závod

10. Dne 12. 1. 2002 se v průmyslové zóně na předměstí města Hoorn konal zakázaný automobilový pouliční závod. Novináři z časopisu Autoweek byli na pozvání organizátorů přítomni.

11. Žalující společnost tvrdí, že dotčení novináři v tom viděli nabídnutou možnost vyfotografovat závod, auta a publikum za podmínky, že se zaručí neprozradit identitu účastníků. Vláda ze své pozice popírá, že by došlo k jakékoli dohodě, jež by zahrnovala více než pár organizátorů a účastníků.

12. Závod přerušila policie, která byla na místě přítomná a nakonec se rozhodla zakročit. Nikdo nebyl zadržen.

13. Žalující společnost měla v úmyslu uveřejnit článek na téma zakázaných automobilových závodů ve svém časopise Autoweek č. 7/2002 vycházejícím dne 6. 2. 2002. Tento článek měly doprovázet fotografie ze závodu konaného dne 12. 1. téhož roku. Ty měly být retušovány tak, aby nešlo identifikovat vozidla ani diváky a byla tak zajištěna anonymita účastníků závodu. Originální fotografie žalující společnost zálohovala na CD-ROMu uloženém v kanceláři redakce jiného časopisu vydávaného touto společností.

14. Policie a vyšetřující orgány později dospěly k domněnce, že jedno z aut, jenž se pouličního závodu zúčastnilo, použili k úniku pachatelé vloupání, k němuž došlo dne 1. 2. 2001 (srov. § 27-29).

B. Příkaz k vydání CD-ROMu, jeho zabavení a následné vyšetřování

1. Příkaz k vydání CD-ROMu a jeho zabavení

15. V pátečních ranních hodinách dne 1. 2. 2002 zkontaktoval policista telefonicky kancelář redakce Autoweeku a vyzval redaktory, aby policii vydali veškerý fotografický materiál z pouličního závodu konaného dne 12. 1. 2002. Na druhém konci linky mu odpověděla osoba odpovědná za reportáž (vedoucí reportáže), že mu nemůže vyhovět s odůvodněním, že novináři získali povolení pořizovat fotografie závodu pouze pod podmínkou, že budou ctít anonymitu závodníků. Osoba odpovědná za reportáž dále před policistou uvedla, že se domnívá, že tisk je relativně chráněn před takovým typem jednání a odkázala jej na písemné kontaktování redakce.

16. Dne 1. 2. 2002 odpoledne kolem 14 h 30 min se dva policejní inspektoři dostavili do kanceláře redakce časopisu Autoweek a poté, co se marně snažili o vydání dotčených fotografií, předali vedoucímu redaktorovi tohoto periodika příkaz vydaný na základě čl. 96a trestního řádu (Wetboek van Strafvordering). Tento příkaz vydaný prokuraturou v Amsterodamu nařizoval žalující společnosti vydat pro účely trestního řízení vedeného proti neznámým pachatelům a pro trestné činy stíhatelné podle čl. 310-312 trestního zákona (Wetboek van Strafrecht) fotografie pořízené dne 12. 1. 2002 během zakázaného pouličního závodu organizovaného ve městě Hoorn jakož i veškeré související předměty. Jménem žalující společnosti odmítl šéfredaktor časopisu Autoweek, p. Broekhuijsen, tyto fotografie vydat, jelikož se domníval, že by to bylo v rozporu se závazkem, který novináři dali účastníkům pouličního závodu ohledně ochrany jejich anonymity.

17. V pozdějších hodinách téhož dne došlo k telefonickému rozhovoru mezi dvěma prokurátory a právním poradcem žalující společnosti, p. Jansenem. První dva prohlašovali, že jde o „otázku života a smrti“. Nepodali k tomu žádné bližší vysvětlení a žádost advokáta o písemné potvrzení skutečnosti, že jde o „otázku života a smrti“, nebyla vyslyšena.

18. Policejní inspektoři spolu s prokurátory vyhrožovali p. Broekhuijsenovi zatčením a pobytem ve vazbě po dobu víkendu z 2. na 3. 2., případně delším, a to pro spáchání trestného činu podle čl. 184 trestního zákoníku týkajícího se odmítnutí uposlechnout úřední rozkaz (ambtelijk bevel), zapečetěním a prohledáním prostor žalující společnosti, v případě potřeby na celý víkend či déle, a odnesením všech počítačů. Výše uvedená prohlídka byla s to této společnosti způsobit značnou finanční újmu, jelikož předmětný víkend měla vydat články týkající se svatby nizozemského prince, jež se odehrála dne 2. 2. 2000.

19. Dne 1. 2. 2002 v 18 h 1 min byl p. Broekhuijsen zatčen pro podezření ze spáchání trestného činu podle čl. 184 trestního zákoníku. Nebyl odveden na policejní stanici, nýbrž hlídán v prostorách žalující společnosti. Propuštěn byl ve 22 h, poté, co na místo dorazil prokurátor z Amsterodamu a mohl se se zatčeným seznámit.

20. Žalující společnost celou situaci konzultovala se svou zástupkyní, pí. S., a rovněž s druhou advokátkou, pí. D., specialistkou na trestní řízení. V dané chvíli byl předmětný CD-ROM bez vědomí prokurátora a policejních vyšetřovatelů převezen do kanceláří těchto advokátek. Poté se prokurátor spolu s dalšími zainteresovanými osobami přemístili rovněž do těchto kanceláří.

21. Paní D. s těmito prokurátory jednala od 23 h 15 min přibližně dvě hodiny. V domnění, že požádali o soudní povolení, vyzvala prokurátory, kteří souhlasili, ke zprostředkování kontaktu s dozorujícím vyšetřujícím soudcem (rechter-commissaris) okresního soudu (rechtbank) v Amsterodamu, kterého měli na telefonu. Poté, co krátce promluvil s pí. D. a byl uveden do problematiky jedním z prokurátorů, vyjádřil vyšetřující soudce názor, že nutnost vyšetřování převažuje nad novinářskou výsadou žalující společnosti. S plným uznáním toho, že mu zákon v dané věci nedává žádnou pravomoc, rovněž prohlásil, že kdyby takovou pravomoc měl, učinil by vše pro vydání požadovaného příkazu a dokonce by nařídil i prohlídku objektu.

22. Dne 2. 2. 2002 v 1 h 20 min ráno žalující společnost nikoli bez protestů vydala CD-ROM obsahující fotografie prokurátorovi, který jej formálně předal do rukou spravedlnosti. Protokol z vydání vyhotovený policistou popisuje zabavený předmět jako CD-ROM umístěný ve zvláštním obalu s ručně psaným nápisem... Z protokolu vyplývá, že pí. S. v momentě předání CD-ROMu podala protest.

2. Následné řízení před okresním soudem

23. Dne 15. 4. 2002 podala žalující společnost stížnost podle čl. 552a trestního řádu, v níž žádala o zrušení zabavení, vrácení CD-ROMu, vydání příkazu pro policii a prokuraturu nařizujícího zničit veškeré případně pořízené kopie údajů nahraných na tomto médiu a dalšího příkazu zakazujícího dotčeným osobám seznámit se s obsahem či použít informace obsažené na tomto CD-ROMu.

24. Dne 5. 9. 2002 se před okresním soudem konalo hlavní líčení, během něhož prokurátor vysvětloval, proč se jevilo předání fotografií jako nezbytné: inkriminovaný příkaz byl vydán v souvislosti s vyšetřováním závažné trestné činnosti spočívající ve vytrhávání bankomatů instalovaných ve zdi budov za pomoci lopatového nakladače a bylo zde důvodné podezření, že vozidlo použité účastníky soutěže mohlo posloužit pachateli či pachatelům těchto krádeží.

25. Ve svém rozhodnutí ze dne 19. 9. 2002 okresní soud vyhověl žádosti o zrušení zadržení a vrácení CD-ROMu žalující společnosti s odůvodněním, že tento postup neodporuje zájmům vyšetřování. Ve zbytku naopak žádost žalující společnosti zamítl. Považoval zadržení za řádné a k tomuto bodu uvedl, že na vydavatele/novináře jako takového nelze nahlížet jako na osobu oprávněnou neodtajňovat informace (verschoningsrecht), jak s tím počítá čl. 96a trestního řádu. Upřesnil, že podle zákona mezi osoby uvedené v čl. 218 trestního řadu, jimž je přiznáno právo neodtajňovat informace, patří mezi jinými notáři, advokáti a lékaři. Vzal v úvahu, že právo na svobodu projevu zaručené čl. 10 Úmluvy v sobě zahrnuje právo na shromažďování informací (recht van vrije nieuwsgaring), jež si ve svém důsledku zaslouží být chráněno v případech, kdy není v rozporu s jiným zájmem, jemuž je dána priorita. Domníval se, že v dané věci zájem na bezproblémovém průběhu vyšetřování převažoval nad právem na shromažďování informací za situace, jak to prokurátor vysvětlil během hlavního líčení, kdy se dané vyšetřování netýkalo zakázaného pouličního závodu, kde byl dán závazek chránit anonymitu zdroje, nýbrž jiné trestné činnosti, a to závažného rozsahu. Okresní soud vzal rovněž v úvahu, že v dané věci šlo o situaci, v níž musí ochrana novinářských zdrojů ustoupit obecnému zájmu vyšetřování tím více, že závazek daný novináři žalující společnosti se týkal pouličního závodu, zatímco v prováděném vyšetřování šlo o jinou věc. Soud vzal za prokázané, že údaje uložené na CD-ROMu byly použity v zájmu vyšetřování závažné trestné činnosti a že prokurátor přesně určil, že dané údaje byly pro vyšetřování relevantní, když všechny ostatní způsoby vyšetřování byly bez úspěchu vyčerpány. Dospěl rovněž k závěru, že byla respektována zásada přiměřenosti a subsidiarity a sporný zásah byl tudíž odůvodněný. Soud upřesnil, že se domnívá, že zabavení sice nebylo unáhlené, nicméně pokud by policie a prokurátor jednali s větší mírou taktu, bylo možno vyvarovat se eskalace konfliktu.

3. Následné řízení před Kasačním soudem

26. Žalující společnost podala k Nejvyššímu soudu (Hoge Raad) kasační stížnost, kterou tento prohlásil dne 3. 6. 2003 za nepřijatelnou. Nejvyšší soudní instance vzala v úvahu, že pokud okresní soud vyhověl stížnosti žalující společnosti, pokud šlo o žádost o zrušení zabavení a vrácení CD-ROMu, tak již posledně jmenovaná nemohla mít zájem na podání opravného prostředku proti rozhodnutí ze dne 19. 9. 2002. S odkazem na dřívější judikaturu [Nejvyšší soud, 4. 9. 1988, Nederlandse Jurisprudentie (Sbírka nizozemské judikatury - dále jen „NJ“) 1989, č. 429, a Nejvyšší soud, 9. 1. 1990 NJ 1990 č. 369] rozhodl, že mimo žádosti o vrácení CD-ROMu obsahovala stížnost rovněž žádost o vydání příkazu k zničení veškerých tištěných či elektronických kopií tohoto CD-ROMu a zákaz použití dat zde uložených na tomto závěru nic neměnila, pokud ani čl. 552a ani žádné jiné ustanovení trestního řádu nepočítá s možností vydat pro již jednou vrácený zabavený předmět v rámci řízení jako v daném případě, deklaratorní rozsudek, podle něhož zabavení či použití zbavené věci by bylo protizákonné.

C. Fakta předložená vládou

27. Příkaz vydaný na základě čl. 96a nizozemského trestného řádu byl úzce spjat s vyšetřováním zahájeným na základě série vloupání, při nichž byly bankomaty instalované do fasád budov násilně vytrhávány za pomoci lopatového nakladače. K těmto vloupáním došlo ve dnech 20. 9., 6. 11. a 30. 11. 2001. Skupina podezřelých, kde hlavními byli A. a M., byla identifikována.

28. Telefonní rozhovor mezi M. a jinou osobou, jenž byl pořízen dne 12. 1. 2002 v rámci vyšetřování těchto vloupání, odhalil, že M. a A. se zúčastnili téhož dne s automobilem Audi RS4 zakázaného pouličního závodu ve městě Hoorn.

29. Dne 1. 2. 2002 došlo k novému vloupání. Během incidentu byl jeden kolemjdoucí ohrožován střelnou zbraní. Poté, co pachatelé vytrhli bankomat, naložili jej do připraveného kamionu, který na jeho cestě sledoval automobil Audi RS4. Policie, jež byla o incidentu okamžitě informována, dorazila na místo činu a měla čas pozorovat, jak kamion zastavil a jeho řidič nastoupil do vozidla Audi, jež poté odjelo s třemi osobami na palubě. Policie toto vozidlo pronásledovala, avšak ztratila ho ve chvíli, kdy překročilo rychlost 200 kilometrů v hodině.

II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní právní úprava a praxe

A. Trestní řád

[ § 30. - 34. 1. Čl. 96a a další ustanovení nizozemského trestního řádu]

[ § 35. 2. Čl. 552a nizozemského trestního řádu]

B. Vnitrostátní právo

36. Dne 11. 11. 1977 vydal Nejvyšší soud Nizozemska, který do té doby stále odmítal uznat novinářům právo na uchování svého zdroje, rozsudek, podle něhož novinář, který byl v rámci výslechu vyzván k odtajnění svého zdroje, byl povinen výzvy uposlechnout vyjma případu, kdy šlo za zvláštních okolností daného případu předpokládat, že zájem na neodtajnění zdroje by převážil nad zájmem ho odtajnit. Nejvyšší soud tuto zásadu otočil v rozsudku vydaném dne 10. 5. 1996, jenž byl inspirován rozsudkem Soudu ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království. V tomto rozsudku Nejvyšší soud připustil, že na základě čl. 10 Úmluvy je třeba považovat novináře za osobu, jež nemusí odtajnit svůj zdroj informací vyjma případů, kdy na základě argumentů strany požadující jejich odtajnění je soudce přesvědčen, že takové odtajnění je nezbytné v demokratické společnosti pro jeden či více legitimních cílů uvedených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (srov. NJ 1996 č. 578).

[§ 37. C. Oficiální instrukce]

D. Vývoj vnitrostátního práva

[§ 38. - 39. 1. Vývoj předcházející sporným událostem]

2. Vývoj následující po sporných událostech

a) Oficiální instrukce

40. Dne 15. 1. 2002 přijalo kolegium generálních prokurátorů (College van procureurs-generaal) ve světle vývoje judikatury v dané oblasti a rovněž doporučení č. R(2000)7 přijatého Výborem ministrů Rady Evropy dne 8. 3. 2000 (srov. níže) na základě čl. 130 odst. 4 zákona o organizaci soudnictví (Wet op de Rechterlijke Organisatie) instrukci pro prokuratury o aplikaci vynutitelných opatření proti novinářům (Aanwijzing toepassing dwangmiddelen bij journalisten; publikovaný v Úředním věstníku 2002, č. 46), který na dobu čtyř let nabyl účinnosti dne 1. 4. 2002. Tato instrukce upřesňovala, kdo má být považován za „novináře“ a definovala zásady a pokyny relevantní pro použití vynutitelných opatření, jako např. příkazu podle čl. 96a trestního řádu vůči novinářům.

b) Vývoj judikatury

41. V rozsudku vydaném dne 2. 9. 2005 na základě prohlídky provedené dne 3. 5. 1996 v prostorách vydavatelství [Landelijk Jurisprudentie Nummer (číslo národní judikatury) LJN AS6926] se Nejvyšší soud vyjádřil takto:

„Právo na svobodu projevu tak, jak je uvedeno v čl. 10 Úmluvy, zahrnuje rovněž právo na shromažďování informací... Zásah do práva na shromažďování informací - včetně zájmu na ochranu novinářských zdrojů - lze ospravedlnit pouze s ohledem na čl. 10 odst. 2 při respektování podmínek v tomto ustanovení vypočtených. To zaprvé znamená, že zásah musí mít svůj základ v národním právu a dané vnitrostátní normy musí být dostatečně jasné. Zadruhé, zásah musí sledovat jeden z cílů uvedených v odstavci 2. Zatřetí, zásah za účelem dosažení takového cíle musí být nezbytný v demokratické společnosti. Svou roli hrají rovněž zásady subsidiarity a přiměřenosti. V rámci toho jde o posouzení, zda zásah je nezbytný k prosazení dotčeného zájmu a v důsledku toho zda je možné použít méně škodlivé způsoby (minder bezwarende wegen) k jeho dostatečnému naplnění. V případě vyšetřování je třeba určit, zda je zásah do práva na svobodu shromažďování informací přiměřený zájmu na zjištění pravdy. V takovém případě hraje svou roli závažnost spáchaných trestných činů.“

[§ 42. 3. Navrhovaná právní úprava ovlivněná rozsudkem Soudu ve věci Voskuil proti Nizozemsku]

E. Relevantní mezinárodní dokumenty

[§ 43. - 44. Je zde zmíněna zejména Rezoluce o ochraně novinářských informačních zdrojů přijatá dne 18. 1. 1994 Evropským parlamentem; v dále citovaném Doporučení č. R(2007)7 o právu novinářů neprozrazovat zdroje informací, přijatého dne 8. 3. 2000 Výborem ministrů Rady Evropy, jsou uvedeny následující zásady:

- právo novinářů neodtajňovat zdroje;

- právo ostatních osob neodtajňovat zdroje;

- limity práva na neodtajňování zdroje;

- použití alternativních důkazů oproti novinářským zdrojům;

- podmínky pro odtajnění zdroje;

- odposlechy, sledování, soudní prohlídky a konfiskace;

- ochrana proti sebeobvinění.]

F. Informace poskytnuté intervenujícími stranami

45. Media Legal Defence Initiative, Committee to Protect Journalists, Article 19, Guardian News & Media Ltd. a Open Society Justice Initiative, jimž předseda povolil vstoupit do písemné procedury, předložily zejména níže uvedené právně komparativní dokumenty...:

„Značný počet vnitrostátních právních úprav... uvádí, že pouze soud může novináři nařídit prozradit informace vedoucí k tajnému zdroji. Následující případy mohou posloužit jako typické případy takové právní úpravy:

- rumunský zákon o radiovém a televizním vysílání ze dne 11. 7. 2002, čl. 7, zák. č. 504 [Legii audiovizualului] (změny účinné od 3. 12. 2008 - pouze soud má pravomoc nařídit novináři, aby odtajnil své zdroje informací);

- chorvatský zákon o médiích ze dne 5. 5. 2004, čl. 30, uveřejněný v Úředním věstníku pod č. 59/2004 (Zakon o medijima);

- polský trestní řád ze dne 6. 6. 1997, čl. 180, zák. č. 97.89.555 (Kodeks Postepowania Karnego; svědek má právo neodtajňovat důvěrné zdroje);

- zákon Arménské republiky o vysílání masmédií ze dne 13. 12. 2003, čl. 5 (odtajnit informační zdroj lze pouze,na základě rozhodnutí soudu v rámci trestního řízení`, a to pouze u vybrané závažné trestné činnosti);

- bulharský zákon o radiovém a televizním vysílání ze dne 23. 11. 1998, čl. 15, dekret č. 406 (aŕENí -L-ŕ ;ŕäčNňN č ňĺIĺĚč-L-čňňŕ, ve znění novely z června 2009, odtajnění informačního zdroje lze nařídit pouze,v rámci probíhajícího soudního řízení či probíhajícího odvolacího soudního řízení zahájeného osobou oprávněnou jednat v legitimním zájmu` a za podmínky, že soud za tímto účelem vydá usnesení).

Judikatura jde stejným směrem. Ústavní soud Litevské republiky zabývající se otázkou souladu litevských zákonů v oblasti novinářských zdrojů se zásadami, jimž je zasvěcen Evropský soud pro lidská práva, judikoval, že,zákonodárce... má mimo jiné povinnost zákonem předvídat, že pouze soud má v každém případě oprávnění rozhodnout, zda je novinář povinen odtajnit svůj zdroj informací.`

V Německu je oprávněn vydat příkaz k prohlídce či k zabavení věci pouze soudce. Prokurátor může vydat příkaz k provedení prohlídky pouze v případě hrozícího rizika. Soudce nebo prokurátor, kteří prohlídku či zabavení věci povolili, musí stále brát v úvahu dopad přijatého opatření na svobodu tisku a musí zde stále existovat možnost provést soudní kontrolu ex post facto skutečnosti, že prohlídku či zabavení věci opravdu nařídil soudce nebo prokurátor.

Ve Spojených státech nesmí být novinář přinucen k vyzrazení zdroje informací, aniž by opatření k tomu vedoucí nepodléhalo přinejmenším soudního přezkumu. Téměř v každém případě jsou vyšetřující orgány, pokud chtějí přikázat novinářům, aby své zdroje odtajnili, povinny vydat příkaz k vydání dokumentů, jenž mohou dotčení novináři napadnout před soudem dříve, než se mu podrobí. Soudce je povinen vydat příkaz k prohlídce. Ve velmi omezených případech, kdy je policie oprávněná jednat na základě takového příkazu (jak bylo uvedeno výše, je tomu zejména v případech, kdy zde je rozumný důvod domnívat se, že držitel informací,spáchal či páchá trestný čin, na který se vztahují dané dokumenty a informace` či pokud prohlídka nebo zabavení věci,jsou nezbytné k zabránění úmrtí či těžkého ublížení na zdraví`) je to soudce, který musí takový příkaz vydat.“

[§ 46. - 48. K předmětu sporu před velkým senátem]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

49. Žalující společnost namítá, že byla přinucena vyzradit policii informace umožňující identifikovat její novinářské zdroje. Vidí v tom porušení svého práva na přijímání a rozšiřování informací ve smyslu čl. 10 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Vláda popírá, že by k podobnému porušení došlo.

I. Obecné úvahy

50. Svoboda projevu představuje jeden z nezbytných základů demokratické společnosti a záruky dané tisku mají zvláštní význam. Pokud tisk nepřekračuje vymezené hranice, přísluší mu rozšiřovat informace a myšlenky dotýkající se otázek veřejného zájmu. Pokud je tomu jinak, tisk by neměl hrát nepostradatelnou roli „hlídacího psa“ (Observer a Guardian proti Spojenému království, § 59). Novinářské právo chránit své informační zdroje je součástí svobody „přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů“ uvedené v čl. 10 Úmluvy a tvoří jednu ze základních záruk. Jedná se o základní kámen svobody tisku, bez níž by informační zdroje váhaly, zda mají tisku pomoci s informováním veřejnosti o otázkách veřejného zájmu. Tisk by tak mohl ztratit mnoho ze své role hlídacího psa a jeho schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace veřejnosti by se snížila.

51. Soud záruky na respektování svobody projevu v případech spadajících pod čl. 10 Úmluvy vždy podrobuje zvlášť pečlivému přezkumu. S ohledem na význam ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti lze posoudit zásah v souladu s čl. 10 Úmluvy pouze v případě, kdy je odůvodněn převažující potřebou veřejného zájmu (Goodwin, výše uvedený, § 39; Roemen a Schmit proti Lucembursku, § 46; Voskuil, výše uvedený, § 65).


II. K otázce, zda došlo k „zásahu“ při výkonu práva zaručeného čl. 10

A. Rozsudek senátu

52. Senát připustil, že v době vydání CD-ROMu byly informace na něm uložené známy pouze žalující společnosti a nikoli tedy ještě prokurátorovi či policii. Z toho dovodil, že práva, která tato společnost získala z čl. 10 jako dodavatel informací byla předmětem zásahu ve formě „omezení“ a tudíž čl. 10 byl aplikován (srov. § 50 rozsudku senátu).

B. Obhajoba před Soudem

1) Vláda

53. Vláda žádá Soud, aby nebral za prokázané, že žalující společnost či její novináři skutečně dali záruku, že účastníci pouličního závodu a jejich vozidla nebudou na fotkách určených k publikaci identifikováni za účelem ochrany jejich anonymity. Není známo nic o osobách, s nimiž měla být taková dohoda uzavřena ani o jejím obsahu. V každém případě s ohledem na pouhý počet účastníků se jeví nepravděpodobné, že by byla taková dohoda uzavírána s každým zvlášť.

54. Vláda dále namítá, že byť šlo o nezákonný závod, odehrával se na veřejném prostranství. S oporou tohoto skutkového zjištění a rozhodnutí Komise ze dne 18. 1. 1996 ve věci British Broadcasting Corporation proti Spojenému království se domnívá, že žalující společnost se neměla cítit dotčena jakoukoli povinností důvěrnosti a utajení.

55. Vedle toho uplatňuje skutečnost, že byť připustíme existenci zdroje, jenž je třeba chránit, tak dohoda o utajení za předpokladu, že by byla prokázána, se mohla týkat pouze pouličního závodu. Pokud přijmeme tuto hypotézu, tak lze uznat jako pravděpodobné tvrzení, podle něhož dotčené informační zdroje požadovaly ochranu jejich anonymity za účelem vyloučení trestního stíhání za účast na tomto závodě. Tvrdí však, že příkaz k vydání fotografií byl vydán v naprosto odlišné souvislosti: cílem policie ani prokuratury by v žádném případě nebyla identifikace samotných informačních zdrojů ve vztahu k jejich účasti na zakázaném pouličním závodě. Navíc nebylo zahájeno žádné trestní stíhání v souvislosti s tímto závodem, ani proti A. a M.

2) Žalující společnost

56. Žalující společnost namítá, že není realistická námitka, podle níž nebyl k dispozici písemný souhlas. Její novináři prohlásili, že k získání povolení k pořízení fotografií museli organizátorům pouličního závodu - jednajících jménem všech účastníků - slíbit, že identita účastníků nebude zveřejněna.

57. Žalující společnost dodává, že místo, kde se závod odehrával, bylo zvoleno vhodně. Policie ani žádné jiné třetí osoby neměly na tuto událost volný přístup; navíc i skutečnost, že pouliční závod se konal na veřejné komunikaci, neubíralo nic na tom, že novináři ze žalující společnosti byli povinni neprozrazovat identitu žádného z účastníků. Tato společnost považuje za nekorektní rozlišování uvedené v rozsudku senátu mezi identifikací novinářských zdrojů a donucením s cílem získat novinářské materiály umožňující identifikaci zdroje.

3) Intervenující třetí strany

58. Intervenující strany zdůrazňují, že novináři ze žalující společnosti pořídili fotografie ze zakázaného pouličního závodu, na základě kterých bylo možno některé z nich identifikovat, pokud by se dostaly do rukou státních orgánů.

C. Judikatura Soudu

59. V dřívějších případech Soud považoval za zásah do svobody projevu novinářů jednání státních orgánů nutících novináře k tomu, aby se vzdali svého práva a odhalili zdroje, poskytli informace o nich či umožnili přístup k nim. Tímto způsobem ve věci Goodwin (srov. § 28) Soud dovodil, že příkaz, na jehož základě je novinář povinen odhalit identitu osoby, jež mu poskytla informace pod podmínkou utajení a pokuta, jež mu byla udělena z důvodu nepodrobení se této povinnosti, představují zásah do práva na svobodu projevu stěžovatele zaručenou čl. 10 odst. 1 Úmluvy.

60. V rozhodnutí British Broadcasting Corporation, jehož se dovolávala vláda (srov. § 54), Komise zohlednila rozdílnou situaci v rozsudku ve věci Goodwin, když v posledně jmenovaném stěžovatel obdržel informace od tajného zdroje požadujícího zůstat v anonymitě, zatímco informace získané BBC se týkaly fotografií skutečností, jež se udály na veřejnosti a k nimž se nemohlo vázat žádné utajení či povinnost mlčenlivosti. Soud zdůrazňuje, že navzdory tomuto konstatování Komise připustila, že došlo k zásahu do práv BBC plynoucích z čl. 10 Úmluvy.

61. V rozsudcích Roemen a Schmit (výše uvedený, § 47), Ernst a další proti Belgii, § 94, a Tillack proti Belgii, § 56, Soud dospěl k závěru, že prohlídku provedenou v bydlišti a na pracovišti novinářů s cílem identifikovat funkcionáře, kteří stěžovatelům poskytli utajované informace, lze považovat za zásah do práv novinářů podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Soud ve svém rozsudku ve věci Roemen a Schmit rovněž zdůraznil, že skutečnost, že prohlídky skončily bezvýsledně, je nezbavují jejich účelovosti, a to identifikace novinářských zdrojů.

62. V rozsudku ve věci Voskuil (výše uvedený, § 49) Soud dospěl k závěru, že došlo k zásahu do práv pro stěžovatele plynoucích z čl. 10 Úmluvy do té míry, že odmítnutí novináře jmenovat osobu, která mu poskytla informace o určitém jednání, jež mělo být spácháno policisty v rámci vyšetřování, vedlo kompetentní vnitrostátní soudy k uvalení vazby na výše jmenovaného za účelem vynucení výpovědi.

63. Zcela nedávno, v případu Financial Times Ltd a další proti Spojenému království (§ 56), Soud judikoval, že k zásahu do práv zaručených čl. 10 došlo formou příkazu k odhalení identity anonymního zdroje informací adresovaného čtyřem vydavatelstvím novin a jedné tiskové agentuře. Podle něj skutečnost, že příkaz nebyl vykonán, neubírá nic na újmě stěžovatelů v situaci kdy, byť nebylo pravděpodobné, že by mohlo k této možnosti dojít před vydáním rozsudku Soudem, příkaz zůstával vykonatelným.

D. Použití zásad plynoucích z judikatury na skutkový stav posuzované věci

64. Pokud jde o předloženou věc, Soud se domnívá, že byť již byla otázka mezi stranami hojně debatována, není nezbytné rozhodovat o reálnosti dohody, jež měla u žalující společnosti zajistit povinnost mlčenlivosti. Ztotožňuje se s tvrzením posledně jmenované, podle níž není nutné požadovat důkaz o uzavření takovéto dohody. Stejně jako senát nespatřuje Soud žádný důvod k pochybnostem o prohlášení žalující společnosti, podle něhož přislíbila ochranu před identifikací vozidel a jejich majitelů.

65. Ačkoli na to vláda upozorňuje oprávněně, orgány nevyzvaly žalující společnost k odtajnění informací za účelem identifikace účastníků pouličního závodu, nýbrž pouze k předání fotografií, jež podle tvrzení posledně jmenované mohly při jejich analýze vést k identifikaci účastníků. Ve věci Nordisk Film & TV A/S proti Dánsku však Soud uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu Dánska vynutit si od žalující společnosti předání dosud nepublikovaných nahrávek představovalo zásah ve smyslu čl. 10 odst. 1 Úmluvy navzdory konstatování, podle něhož dotčené osoby nemohly být považovány za „anonymní zdroje informací“ ve smyslu judikatury Soudu (srov. § 59 a 61). Ve svém rozhodnutí Soud připustil možnost, že čl. 10 Úmluvy je v takové situaci aplikovatelný a konstatoval, že povinnost předat předměty vyšetřování má účinky potlačující výkon svobody projevu novinářů.

66. Soud navíc zdůrazňuje, že v dané věci sporný příkaz nevedl k identifikaci samotných zdrojů informací ve vztahu k jejich účasti na zakázaném pouličním závodě a že ve skutečnosti nebyl nikdo stíhán v případu tohoto závodu, a dokonce nemířil ani proti A. a M., podezřelým ze spáchání závažných trestných činů. Soud se však domnívá, že toto rozlišení není rozhodující.

67. V dřívějších případech Soud judikoval, že pro určení, zda došlo k zásahu do práva novinářů na ochranu svých zdrojů, není podstatné, jestli provedením nátlaku k odtajnění zdrojů či stíhání novinářských zdrojů došlo. Ve věci Roemen a Schmit výkon usnesení o zabavení věci a prohlídce prostor užívaných novináři nevedl k získání požadovaných informací. Soud je však názoru, že toto usnesení představovalo závažnější jednání než je pouhá výzva k odtajnění identity zdroje, neboť vyšetřovatelé vybaveni takovým příkazem k prohlídce překvapí novináře na svém pracovišti, mají mnohem širší vyšetřovací pravomoc plynoucí z možnosti přístupu ke všem dokumentům takového novináře. Soud se tedy domnívá, že prohlídky prováděné v takových případech ještě více ohrožují ochranu zdrojů, než jak je tomu v případě Goodwin (srov. § 57).

68. Jak již bylo podotknuto výše, ve věci Financial Times Ltd a další (§ 56) skutečnost, že usnesení o povinnosti odtajnit zdroj nebylo vůči stěžovatelům uplatněno, nezabránila Soudu, aby dospěl k závěru, že k zásahu došlo (srov. § 63).

69. Stejně jako pětičlenný senát Soud připomíná, že v protikladu s jinými srovnatelnými případy - Ernst a další (výše uvedený), Roemen a Schmit (výše uvedený), Tillack (výše uvedený) - v prostorech žalující společnosti prohlídka provedena nebyla. Prokurátor a vyšetřovatelé však dali jasně najevo, že by k takové prohlídce přistoupili, pokud by se redaktoři Autoweeku nepodrobili jejich vůli (srov. § 18).

70. Tato výhružka - znásobená i hrozbou případné krátkodobé vazby pro novináře - byla zjevně věrohodná; Soud ji musí brát se stejnou vážností, jako kdyby státní orgány tuto výhružku naplnily. Kancelář redakce časopisu Autoweek, ale i kanceláře ostatních časopisů vydávaných tímto nakladatelstvím by čelily prohlídce, jež by mohla vést k jejich uzavření na významnou dobu. Tím by mohly být časopisy vydávány s takovým zpožděním, že by informace plánované k uveřejnění již přestaly být aktuální (srov. § 18). Informace je věc podléhající pomíjivosti a zpoždění s jejím uveřejněním, byť na krátkou dobu, představuje riziko, že bude bez hodnoty a bez zájmu (srov. např. Observer a Guardian proti Spojenému království, výše uvedený, § 60; Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), § 51; a Sdružení Ekin proti Francii, § 56). Je třeba podotknout, že toto nebezpečí se neomezuje pouze na publikace a periodika pracující s aktuálními informacemi (srov. Alűnak proti Turecku, § 37).

71. Soud zdůrazňuje, že byť je pravdou, že v posuzovaném případě nedošlo k žádné prohlídce ani zabavení věci, tak překážku představuje každá situace, kdy novináři mají napomoci k identifikaci svých zdrojů informací (srov., mutatis mutandis, Financial Times Ltd a další proti Spojenému království, výše uvedený, § 70).

72. V rámci shrnutí Soud dovozuje, že v dané věci došlo k vynucujícímu příkazu odevzdat novinářské materiály obsahující informace umožňující identifikovat novinářské zdroje informací. To stačí k závěru, že je třeba daný příkaz považovat za zásah do práva žalující společnosti na svobodu přijímat a rozšiřovat informace ve smyslu článku 10 odst. 1 Úmluvy.

III. K otázce, zda byl zásah „stanoven zákonem“

A. Rozsudek senátu

73. Senát vzal v úvahu, že inkriminovaný zásah měl právní základ, a to v čl. 96a trestního řádu. Uznal, že toto ustanovení nezahrnovalo předběžnou soudní kontrolu, nýbrž kladlo rozhodující důraz na zásah vyšetřujícího soudce do celého řízení. Byť Soud vyjádřil politování nad tím, že již od vstupu v účinnost čl. 96a právní řád nevyžaduje předběžnou soudní kontrolu vyšetřujícím soudcem, prohlásil, že tedy není nezbytné se danou otázkou zabývat (srov. § 51-52 rozsudku senátu).

B. Obhajoba před Soudem

74. Žádná se stran nepopírá, že inkriminovaný zásah měl základ ve vnitrostátním právu, a to konkrétně v čl. 96a trestního řádu.

75. Žalující společnost však tvrdí, že platné právo je nepředvídatelné. Domnívá se, že čl. 96a trestního řádu dává prokurátorovi a policii plné diskreční oprávnění k posouzení možnosti nařídit předání informací, aniž by tito byli omezeni odůvodněním takového příkazu či použitých metod. Jmenovitě předmětné ustanovení zcela mlčí k otázce zásahů do práva umožňujícího novinářům chránit své zdroje.

76. Žalující společnost připouští, že směrnice vlády či podřízených orgánů mohou přicházet v úvahu při úvaze o předvídatelnosti právní úpravy, tvrdí však, že v dané věci se na podobnou směrnici nemohla odvolávat. Oficiální instrukce vydaná kolegiem generálních prokurátorů nabyla účinnosti den 1. 4. 2002, tedy dva měsíce po sporné události.

77. Podle žalující společnosti skutečnost, že zákon v sobě nezahrnuje předběžnou soudní kontrolu, lze brát jako zřejmé porušení požadavku zákonnosti. Odkazuje na zásadu 3a Doporučení R(2000)7 Výboru ministrů Rady Evropy (srov. § 44), podle ní „kompetentní orgány“ musí posoudit nezbytnost prozrazení zdrojů. Vyzývá velký senát k vyjasnění povinnosti státu v tomto ohledu.

78. Žalující společnost rovněž popírá závěr senátu, podle něhož byl zásah vyšetřujícího soudce v dané věci dostatečný k uspokojení požadavků, jež klade čl. 10 Úmluvy. Obecně se domnívá, že zásah mimo právní rámec kompetencí vyšetřujícího soudce není způsobilý nahradit nedostatek zákonné záruky.

79. Vláda tvrdí, že čl. 96a trestního řádu naplňuje požadavky předvídatelnosti a přístupnosti. Jeho odstavec 3, který definuje skupiny požívající zvláštní ochrany, odkazuje na jiná ustanovení stejného zákoníku, konkrétně na čl. 217, 218 a 219, z nichž žádný nezmiňuje novináře. Navíc pokyny, jakým způsobem toto ustanovená vykládat, jsou uvedeny v pro veřejnost přístupných přípravných dokumentech a obecných pravidlech.

80. Ve svých připomínkách intervenující strany (srov. § 45) uvedly, že v evropských i jiných zemích existuje tendence k zavedení záruk do právního řádu i judikatury. Citují kupříkladu státy, jež podrobují zásahy do ochrany novinářských zdrojů předběžnému souhlasu soudu; v některých dotčených státech, avšak ne ve všech, může policie výjimečně v určitých omezených, zvlášť naléhavých případech, sama rozhodnout o provedení domovní prohlídky. Některé země předpokládají kontrolu ante factum, kterou provádí soudce formou usnesení o nařízení k odtajnění zdrojů.

C. Posouzení Soudem

1) Použitelné zásady

81. Soud připomíná svoji konstantní judikaturu, podle níž výraz „stanoven zákonem“ vyskytující se v čl. 8 a čl. 11 Úmluvy nevyžaduje pouze to, aby mělo sporné opatření svůj základ ve vnitrostátním právu, nýbrž dotýká se i kvality samotného dotčeného právního předpisu. Ten musí být dostatečně přístupný a předvídatelný, tedy formulovaný s dostatečnou přesností, aby umožnil účastníkům řízení - spolu s potřebou ho jasně vysvětlit - vést své řízení.

82. Ke splnění těchto požadavků musí vnitrostátní právo poskytnout jistou ochranu proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. Pokud jde o otázky dotýkající se základních práv, tak by v případě, kdy by posuzovací pravomoc výkonné moci byla bezbřehá, takový právní předpis byl v rozporu s jednou ze základních zásad každé demokratické společnosti, které Úmluva ctí, a to s předností práva. V důsledku toho musí definovat rozsah a způsob výkonu takové pravomoci s dostatečnou jednoznačností (srov., mezi mnoha jinými, Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), § 49; Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, § 37; Rotaru proti Rumunsku, § 52; Hassan a Tchaouch proti Bulharsku, § 84; Maestri proti Itálii, § 30).

83. Dále pokud jde o výraz „stanoven zákonem“ vyskytující se v čl. 8 a čl. 11 Úmluvy, Soud připomíná, že termín „zákon“ vnímá ve smyslu „materiálním“ a nikoli „formálním“; zahrnuje sem „psané právo“ obsahující jak texty legislativní, tak i podzákonné předpisy přijaté profesními komorami, na základě zmocnění zákonodárcem i „nepsané právo.“ „Zákon“ je třeba chápat jako psaný text i jako „soudcovské právo.“ Stručně řečeno, „zákon“ je text s právními účinky, interpretovaný kompetentními soudy (Leyla SŁahin proti Turecku, § 88 spolu s odkazy zde citovanými).

2) Použití těchto zásad

a) Základ ve vnitrostátním právu

84. Rozsudek vydaný Nejvyšším soudem Nizozemska dne 10. 5. 1996 (srov. NJ 1996, č. 578) v souvislosti s rozsudkem Goodwin, který Soud vydal bezprostředně před prvně jmenovaným, v zásadě uznal existenci práva novinářů umožňující jim chránit své informační zdroje.

85. V předmětné době oficiální instrukce, jež schválil ministr spravedlnosti dne 19. 5. 1988 (srov. § 37) byla bez pochyby stále platná.

86. Soud stejně jako strany připouští, že čl. 96a trestního řádu představoval právní základ zásahu v posuzované věci.

87. Není zde pochyb o tom, že výše uvedené texty byly dostatečně přístupné.

b) Kvalita zákona

88. S ohledem na nezbytnost ochrany novinářských zdrojů a informací schopných vést k jejich identifikaci pro svobodu tisku musí být každý zásah do práva na ochranu takových zdrojů doprovázen procesními zárukami definovanými zákonem ve vztahu k důležitosti zásady, která je ve hře.

89. Soud zdůrazňuje, že příkaz k odtajnění informačního zdroje může mít škodlivý dopad nejen na zdroje, jejichž identita bude prozrazena, nýbrž i na noviny či jinou publikaci, na něž je příkaz zaměřen, jejichž reputace u případných budoucích zdrojů může být vyzrazením negativně ovlivněná, a na veřejnost, jež má zájem na přijímání informací zprostředkovaných anonymními zdroji (srov., mutatis mutandis, Voskuil, výše uvedený, § 71).

90. Mezi požadovanými zárukami musí na prvním místě figurovat možnost přezkumu takového opatření soudcem či jiným nezávislým a nestranným orgánem majícím rozhodovací pravomoc. Zásada, podle níž v případech ochrany novinářských zdrojů „soud musí mít pravomoc provádět dohled nad celou situací“, byla zdůrazněna v jednom z prvních rozsudků v této oblasti posuzovaných orgány Úmluvy (British Broadcasting Corporation, výše uvedený, § 54). Požadovanou kontrolu musí provádět orgán vně moci výkonné a další zainteresované strany mající pravomoc sdělit dříve, než dojde k vydání požadovaných dokumentů, zda potřeba veřejného zájmu převyšuje nad zásadou ochrany novinářských zdrojů a v opačném případě zabránit jakémukoli přístupu k informacím vedoucím k odtajnění identity zdrojů informací, jež není nevyhnutelný.

91. Soud si je vědom toho, že pro vyšetřující orgány může být v naléhavých případech nemožné detailním způsobem sdělit důvody ospravedlňující vydání příkazu či žádosti. V těchto případech by měla být nezávislá kontrola vedená přinejmenším dříve, než bude do získaných dokumentů nahlédnuto či budou jinak zpracovány, dostatečná k tomu, aby umožnila určit, zda jde v dané věci o utajení a v případě potřeby zda s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu veřejný zájem, jehož se dovolávají orgány činné v trestním řízení, převažuje nad obecným zájmem na ochraně zdrojů. Soudu je zřejmé, že nezávislý přezkum provedený až po předání materiálů, jež mohou vést k identifikaci zdrojů, nemůže ochránit samotnou podstatu práva na utajení.

92. S ohledem na nezbytnost preventivní kontroly musí soudce či jiný nezávislý a nestranný orgán být schopen před jakýmkoli odtajněním zvážit případná rizika a dotčené zájmy ve vztahu k dokumentům, u nichž je odtajněné požadováno tak, aby argumenty vyžadujících orgánů bylo možno správně posoudit. Přijaté rozhodnutí musí být vedeno jasnými kritérii, zejména pokud jde o otázku, zda k naplnění zjištěného převažujícího veřejného zájmu postačí opatření menší intenzity. Soudce či jiný kompetentní orgán musí mít možnost odmítnout vydat příkaz k odtajnění zdroje či vydat příkaz omezenějšího rozsahu tak, aby dotčené zdroje zůstaly před odtajněním uchráněny, aby byly v materiálech, jejichž předání je požadováno, zvláště vyjmenovány či nikoli, v případě, kdy by sdělování takových informací představovalo vážné riziko pro ohrožení identity novinářských zdrojů (srov. například Nordisk Film & TV A/S, výše uvedený). V naléhavém případě zde musí být možnost následné kontroly umožňující identifikovat a izolovat informace umožňující identifikaci zdrojů od těch nepředstavujících riziko dříve, než budou orgány zpracovány (srov., mutatis mutandis, Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, § 62-66).

93. V Nizozemsku je od nabytí účinnosti čl. 96a trestního řádu k vydání takového rozhodnutí příslušný spíše prokurátor než nezávislý soudce. Pokud je prokurátor jako každý veřejný činitel spjat s požadavky obvyklé celistvosti státní správy, pak představuje z hlediska procesního „stranu“ hájící zájmy potenciálně nesouladné s ochranou zdrojů novinářů a sotva tedy může být dostatečně objektivní a nestranný při provádění nezbytného posouzení vzájemně si odporujících zájmů.

94. Směrnice přijatá dne 19. 5. 1988 v části B (srov. § 37) uvádí, že novinářské materiály mohou být zákonným způsobem zabaveny až poté, co bylo zahájeno předběžné soudní vyšetřování, o němž vydal vyšetřující soudce usnesení. Přesun pravomoci vydávat příkazy k vydání věci na prokurátora na základě čl. 96a trestního řádu činí danou směrnici neschopnou zaručit nezávislou kontrolu. Z pohledu kvality zákona tedy tato směrnice nemá pro daný případ žádnou relevanci.

95. Je pravdou, že žalující společnost soudně napadla zásah vyšetřujícího soudce a její stížnost byla přípustná. Senát, stejně jak tvrdila i vláda, byl názoru, že zásah vyšetřujícího soudce šlo považovat za souladný s požadavky na dostatečné procesní záruky.

96. Pokud jde o velký senát, ten se domnívá, že nelze vidět v zásahu vyšetřujícího soudce v dané věci dostatečnou záruku. Nejprve zdůrazňuje, že k tomuto jeho zásahu došlo mimo jakýkoli právní základ. Při absenci zákonného požadavku závisel výhradně na dobré vůli prokurátora.

97. Dále, pokud byl vyšetřující soudce vyzván v zásahu, lze jeho roli kvalifikovat jako konzultační. Nelze tvrdit, že by prokurátor v případě negativního stanoviska od vyšetřujícího soudce požadoval vydání CD-ROMu, avšak zůstává tu skutečnost, podle níž vyšetřující soudce neměl v dané situaci žádnou zákonnou pravomoc, jak to ostatně sám uznal (srov. § 21). Nebyl tedy oprávněn vydat žádný příkaz, odmítnout či přijmout žádost k jejímu vydání či ji podmínit nebo omezit.

98. Taková situace tedy nemůže být v žádném případě v souladu se zásadami právního státu. Soud dodává, že by ke stejnému závěru došel na základě každého ze dvou výše uvedených aspektů, pokud by byly zkoumány zvlášť.

99. Tyto nedostatky nelze odstranit kontrolou post factum provedenou okresním soudem, neboť posledně jmenovaný rovněž nebyl schopen zabránit prokurátorovi a policii prozkoumat fotografie uložené na CD-ROMu, který již jednou získali.

100. Závěrem je třeba uvést, že kvalita zákona byla nedostatečná do té míry, že nepamatoval na žádnou proceduru, jež by poskytla dostatečné zákonné záruky umožňující stěžovatelce docílit nezávislého zhodnocení z pohledu, zda zájem probíhajícího trestního šetření převažoval nad veřejným zájmem na ochraně novinářských zdrojů. Článek 10 Úmluvy byl tedy porušen, neboť inkriminovaný zásah nebyl „stanoven zákonem.“

IV. Zkoumání dalších požadavků čl. 10 odst. 2

101. Jelikož Soud dospěl k závěru, že z důvodu nedostatečných požadovaných procesních záruk byla žalující společnost povinna v dané věci vnitrostátním orgánům odtajnit zdroje informací, což nebylo „stanoveno zákonem“ ve smyslu čl. 10 odst. 2, již nevidí potřebu ověřovat, zda ostatní požadavky tohoto ustanovení Úmluvy - podle nichž sporné opatření musí vést k legitimnímu cíli či cílům a musí být nezbytné v demokratické společnosti při jeho/jejich naplňování - byly v dané věci splněny či nikoli.

[§ 102. - 114. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

1. „Protokol č. 11 k Úmluvě, jenž zřídil stálý soud ve Štrasburku, obsahuje ne zcela uspokojivé ustanovení: předpokládá, že národní soudce, jenž byl již jednou součástí senátu rozhodujícího ve věci vedené proti jeho státu je nejen oprávněn, nýbrž je v praxi vyzván k rozhodování stejné věci v případě, že se dostane před velký senát. Ve svém částečně nesouhlasném stanovisku ve věci Kyprianou proti Kypru soudce Costa kvalifikoval situaci národních soudců ve stejné situaci jako „zarážející,“ když musí rozhodnout, zda setrvají na svém úvodním stanovisku ve věci či zda se musí „po zvážení“ odchýlit, ba dokonce otočit [toto] stanovisko.

Jelikož věc již byla předmětem dlouhé debaty v pětičlenném senátu a pokud před velkým senátem nebyly vzneseny nové informace ani prostředky, tak národní soudce zůstává logicky na svém prvním názoru, třebaže nepřevezme nezbytně odůvodnění, jež ho vedlo k závěru před malým senátem.

V dané věci dokumenty a argumenty posuzované před velkým senátem se nelišily v žádném materiálním hledisku od těch předložených před pětičlenným senátem. Po úvaze jsem nicméně dospěl k závěru, že má původní pozice k základní otázce nebyla správná a hlasoval jsem s většinou ve prospěch konstatování porušení práv stěžovatelů podle článku 8.“

Takto se vyjádřil i můj význačný kolega sir Nicolas Bratza ve svém připojeném souhlasném stanovisku k rozsudku ve věci Dickson proti Spojenému království. V dané věci většina dvanácti soudců dospěla k závěru, že došlo k porušení čl. 8. Změna názoru sira Nicolase byla odvážnější. Byť hlasoval ve velkém senátu s menšinou, nikdo mu tento postup nemohl vyčítat.

V rámci debat vedených ve velkém senátu v této věci se drtivá většina přiklonila ke konstatování porušení článku Úmluvy. V rámci senátu jsem tvořil většinu čtyřech soudců, kteří se rozhodli pro neporušení.

Pokud je jediný soudce proti všem uvnitř velkého senátu, je třeba, aby před kolegy uplatnil velmi přesvědčivé argumenty s cílem přesvědčit je, a fortiori v situaci, kdy je soudcem národním v dané věci. To může být ve skutečnosti jednoduše pokládáno za výraz nedostatečného kritického odstupu ve vztahu k právní praxi v jeho domovském státě.

Jde o to, že v dané věci jsem nenalezl dostatečně přesvědčivé argumenty k tomu, abych své kolegy přesvědčil o důvodnosti mé pozice, že k porušení Úmluvy nedošlo. Zprvu jsem soudil, že se v dané věci jednalo o hraniční případ, v němž mi okolnosti napovídaly přiklonit se ve prospěch žalovaného státu. Dokonce i po vyslechnutí erudovaných analýz dalších kolegů ve velkém senátu jsem byl stále přesvědčen, že jde o hraniční případ a kladl jsem si i otázku, zda tento případ vyvolává „závažnou otázku týkající se výkladu nebo provádění Úmluvy... nebo závažnou otázku všeobecné povahy“ (čl. 43 odst. 2 Úmluvy). Skutečnost, že tento rozsudek obsahuje několik užitečných syntéz obecně použitelných zásad, na situaci nic nemění. Ať je tomu jakkoli, tak se dnes přidávám k závěru svých kolegů o porušení čl. 10.

2. Jsem si plně vědom toho, že v takovém případě jako je ten náš existuje enormní rozdíl v nazírání na věc u policie či prokuratury a u stěžovatele. Policie a prokuratura jsou zde konfrontováni s naléhavostí celé věci. Vyšetřování bylo v běhu a jednalo se o sérii vloupání. Kritického momentu tento případ dosáhl, když jeden z pachatelů ohrožoval kolemjdoucího střelnou zbraní. Tím, že orgány čelily vážnému ohrožení bezpečnosti občanů, neměly jinou možnost, než využít vše k zabránění další trestné činnosti. Orgánům byla známa poznávací značka vozidla, kterým se pachatelům podařilo uniknout. Někdo si vzpomněl na odposlouchávaný telefonní rozhovor, z něhož pochází informace, že se jeden z předpokládaných pachatelů zúčastnil nezákonného pouličního závodu. Bylo známo, že fotograf vyslaný časopisem Autoweek pořídil na akci fotografie: bylo vyhodnoceno jako nezbytné ověřit, zda vozidlo použité pachateli k úniku bylo totožné s tím, které domnělý lupič řídil na tomto závodě. Prokurátor proto nařídil okamžité vydání fotografií. Redaktoři časopisu

Autoweek nebyli informováni, o co přesně jde. Bylo jim pouze řečeno, že probíhá vyšetřování ohledně zakázaného pouličního závodu a že jde o otázku života a smrti.

Žalující společnost, vydavatelka Autoweeku, obdržela příkaz k vydání novinářských materiálů. Policie ani prokuratura nejevily ochotu sdělit více informací, než že jde o otázku života a smrti. S odvoláním se na práva novinářů na neprozrazování svých zdrojů žalující společnost odmítla fotografie vydat a obrátila se na své právníky.

Situace dospěla do slepé uličky. S vidinou zadržet lupiče co nejdříve využívali policie a prokuratura veškeré své pravomoci. Čas tlačil. Odmítly podat detailní informace k důvodům, proč pro ně byly fotografie tak důležité. Spokojili se s tvrzením, že se pokouší objasnit závažnou trestnou činnost a nikoli stíhat osoby zúčastněné na zakázaném pouličním závodě.

Advokát Autoweeku nakonec přišel s nápadem, jak vyjít ze slepé uličky a podal stížnost k vyšetřujícímu soudci.

Po krátké informaci prokurátora o kontextu celého případu, v rámci něhož byly požadovány fotografie, vyšetřující soudce dospěl k názoru, že jsou dány dostatečné důvody pro vyžádání předmětných fotografií od žalující společnosti.

Vydání požadovaného fotografického materiálu proběhlo s protesty.

Okresní soud následně uvedl, že předmětné orgány měly opravdu dostatek důvodů požadovat vydání fotografie. Neodpustil si však určitou kritiku ke způsobu, jakým policie a prokuratura v daném případě jednali.

3. Rovněž v rozsudku senátu přehlasovaní soudci, kteří se přiklonili k neporušení Úmluvy, se kritickým způsobem vyjádřili k vystupování policie a prokuratury v daném případě. V odstavci 63 rozsudku přizvukují okresnímu soudu v Amsterodamu se stanoviskem, že jednání policie a prokuratury lze charakterizovat jako „politováníhodný nedostatek zdrženlivosti.“ Cítili se rovněž povinováni vyjádřit se k základní charakteristice (z pohledu Úmluvy) případu v tom smyslu, že „předběžný zásah vyšetřujícího soudce neměl oporu v zákoně“ (srov. § 62). Většina však dospěla k závěru, že čl. 10 nebyl porušen, a to na základě následujících důvodů:

Narozdíl od případů ochrany novinářských zdrojů, které Soud doposud řešil, policie se v dané věci ve skutečnosti nesnažila odhalit identitu těchto zdrojů. Jejím cílem bylo pouze prošetřit dané důkazy vedoucí k objasnění spáchané závažné a nebezpečné trestné činnosti. Mohu předpokládat, aniž bych se příliš mýlil, že předmětné dokumenty nebyly použity k žádnému jinému účelu.

Pokud nizozemské právo nevyžaduje předběžnou kontrolu příkazů k vydání novinářských materiálů nezávislým soudcem, tak v dané věci celkem vzato k takové kontrole došlo. Ovšem že proběhla na naléhání zástupce samotné žalující společnosti, jež v tom viděla cestu ze slepé uličky, avšak vedla k tomu, že k zásahu byl povolán nezávislý soudce. Vydavatelství publikující časopis Autoweek se tedy těšilo ochraně jdoucí nad rámec kontroly a posteriori provedené okresním soudem (který rovněž mimochodem dospěl k závěru, že zde bylo dostatek důvodů požadovat vydání daných materiálů).

4. Velký senát ze svého pohledu zaujalo více, že nizozemské právo postrádá jakékoli ustanovení o tom, že policie a prokuratura jsou oprávněny zabavit novinářské dokumenty až poté, co se k celé věci vyjádří soud. Výše jsem uvedl, že pětičlenný senát rovněž tuto záležitost posoudil jako znepokojující, avšak více se soustředil na skutečnost, že v dané věci dal soudce své předběžné stanovisko. Argument velkého senátu, podle něhož dotčený soudce oficiálně nedisponoval žádnou pravomocí v dané věci, mě nepřesvědčí. Mám plno důvodů domnívat se, že pokud prokurátor akceptoval myšlenku vznesenou advokátem žalující společnosti, aby v dané věci zasáhl soudce, tak by v případě, kdyby posledně jmenovaný formuloval stanovisko, že předmětné fotografie nemají být vydány, tak by jeho názor musel být respektován a byla by učiněna přítrž dalším pokusům o zabavení věci. S výhradou výše uvedeného jsem přesvědčen o správnosti důvodů velkého senátu, jenž podtrhuje nezbytnost, dokonce i v případě předběžné soudní kontroly, rozhodujícího procesu ovládaného jasnými kritérii, zejména pokud jde o otázku, zda postačí opatření menší intenzity (srov. § 92). Judikatuře zajisté přidá i požadavek na takové jasné a výslovné posouzení přiměřenosti (či test subsidiarity).

5. „Jaká by byla vaše odpověď, pokud by analogická situace s projevem srovnatelné síly ze strany policie a prokuratury byla namířena proti některé z nových demokracií?“ byla otázka, kterou mi podal kolega z jedné z podobných zemí. „Opravdu byste se spokojil v hodině dvanácté se zásahem soudce, jemuž zákon neuděluje žádnou pravomoc v dané věci?“

Poznámka podobného dosahu byla formulována v nesouhlasném stanovisku k rozsudku malého senátu: „S vyslovením závěru o neporušení Úmluvy se většina spokojuje se zvednutím kritického prstu směrem k nizozemským orgánům a vysílá nebezpečný signál k policejním silám všude v Evropě, kde někteří její příslušníci se mohou občas pokoušet o takový postup s podobným „politováníhodným nedostatkem zdrženlivosti“.“

Tato debata konečně naklonila pomyslné váhy a přesvědčila mě učinit krok a ztotožnit se s opačným názorem, než jsem zastával dříve. Jsem nucen uznat, že rozsudek velkého senátu obsahuje jasnou zprávu o vyžadované právní úpravě a způsobu, jakým mají být otázky, jako ty položené v tomto případě, zodpovídány v budoucnu.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.